V.A.-Spoutání magií 5:Richelle Mead

Cesta do soudní síně byla jednou z nejvíce neskutečných zážitků mého života - a to nejen proto, že jsem byla ten obviněný. Jen jsem si pořád připomínala soud Viktora, a představa, že jsem teď na jeho místě byla až příliš divná pochopit. číst dál

Možná to byl něčí špatný smysl pro humor, ale skončila jsem zavřená v uvolněné cele po Dimitrijovi. číst dál

Nikoho jsem potom nechtěla vidět. Šla jsem zpátky do pokoje, jak jsem mohla, stěží si všimla, že mi v cestě překážejí lidi. Znovu a znovu, Dimitrijova slova se přehrávala v mé hlavě:Láska mizí. Moje zmizela. Nějak to bylo to nejhorší, co mohl říct. Nechápejte mě špatně: Ostatní nebylo snadné. Řekl, že se mu musím vyhýbat a ignorovat ho, náš vztah, jako by se stal minulostí. Přesto, bez ohledu na to, jak moc to bolí, byla malá naděje, že tam byla ještě nějaká jiskra lásky mezi námi. Že mě stále miluje. číst dál

Muž se usmál. "Říkáš to, jako by to bylo něco špatného." číst dál

Nepotřebovala jsem pouto, abych Lissu našla. Zástup lidí mi řekl, kde ona - a Dimitrij - byli. číst dál

Nevnímala jsem rady těch chlapů a odtrhnout odtamtud, i když jsem vlastně neměla sedět na schodech. Připlížila jsem se ke shluku stromů s třešněmi, mělo být jen otázkou času, než shromáždění skončí a lidé odejdou ven dveřmi. Několik minut uplynulo a nic se nestalo. Otočila jsem na Lissinu mysli a zjistila, co bylo ještě v plné síle. Přes Taťánino prohlašování, když bylo po zasedání, lidé ještě stáli kolem a argumentovali ve skupinách. číst dál

Bylo toho více, co jsem Michailovi mohla říct, ale to můžu nechat na později. Nechtěla jsem ho dostat do potíží za to, co udělal a nechala se vyvést strážci ven. Jak jsme se objevili venku, viděla jsem červenající oblohu na východě. Slunce už bylo skoro nahoře, pro nás půlnoc. Stručně jsem se koukla do Lissiny mysli,přečetla, že Hodina mrtvých nakonec skončila a ona byla na cestě zpátky do svého pokoje - strachovala se o mě a pořád byla naštvaná, že se Christian ukázal s Miou. číst dál

"Ty nejsi Moroj!" pokračoval. Nekřičel, ale určitě jsme získali pozornost lidí stojících u nás. "Ty jsi Rose Hathawayová, ne? Jak se opovažuješ s tvojí nečistou krví narušit posvátnosti našeho -" číst dál

"Zbláznil jsi se?" Zeptala jsem se. číst dál

Věc, která je vážně otravná v tomto psychickém spojení s někým je, že hned poznáte, když lže - nebo, v tomto případě, nelže. Přesto, moje reakce byla okamžitá a instinktivní. číst dál

Zdálo se, jako by celá místnost zadržela dech. číst dál

Nemusela jsem přesně spočítat, kolik Strigojů bylo s Dimitrijovou skupinou. Tolik toho, co jsem viděla přes Lissu bylo rozmazané se zmatkem a hrůzou. Strážci, protože věděli,že jsme byli očekáváni, prostě musel nejlépe odhadnout, kolik jich poslat. Hans doufal, že naší drtivou silou získáme moment překvapení. Poslal tolik strážců, kolik jen rozumně bylo podle Soudu možné. Je pravda, že soud byl chráněným oddělením, ale stále nemůže zůstat zcela bez obrany. číst dál

V mé zpanikařené mysli jsem chtěla vstát a běžet pěšky na Lehigh - i přes to,že je to míle a míle daleko - což se mi zdálo jako nejlepší plán. Později jsem věděla, že to bylo z mé ligy. Cesta, cesta byla z mé ligy. číst dál

Minule, když na mě Taťána křičela, si mě prostě nechala zavolat do soukromého salonku. To udělala pro zvláštní atmosféru, jako bychom byli na čaji - s výjimkou, že lidi na sebe při čaji většinou nekřičí. Neměla jsem důvod se domnívat, že to teď bude jinak. . . dokud jsem si nevšimla,že můj doprovod mě vede do hlavní obchodní budovy soudu, místa, kde probíhá vše Královské. Do prdele. To je vážnější, než jsem si myslela. číst dál

"Do pekla leda tak můžeš," řekla jsem nahlas nikomu. číst dál

Což se utvrdilo, když jsme konečně dorazili zpět ke Královskému Soudu. číst dál

No. Jak dokonalé. číst dál

A  jeden z nich. . . jeden z nich. . . číst dál

Všimnout si Roberta Doru bylo snadné. číst dál

"Ne zubama," dodala jsem rychle. "Vrhni se na mě. Použij tvoje pouta. Cokoliv můžeš udělat." číst dál

Po mém nadávání na Abeho o jeho neustálé vzdálenosti, posraných místech, byla jsem nadšená z návštěvy Sin City. Bohužel jsem měla několik výhrad o mém dalším výletu. Zaprvé, něco jako Las Vegas bylo poslední místo, kde bych očekávala polo-šíleného samotáře. Odněkud jsem slyšela, že Robert zešílel a chtěl být sám. Rušné, turisty-naplněné město opravdu nevyhovovalo tomu popisu. Za druhé, taková města byla perfektním místem pro krmení Strigojů. Přecpané. Bezohledné. Malé zákazy. Velmi snadné, aby lidé mizeli - zvláště v noci. číst dál

"Víte, co potřebujeme?"  číst dál

Tady možná je taky špatný překlad, něco jsem opravila číst dál

Rozhodla jsem se, že bude nejlepší nemluvit s Adrianem s mým rozhovorem s jeho matkou. Nemusela jsem mít duševní síly, abych cítila jeho smíšené nálady, jak jsme se vraceli do bydlení pro hosty. Jeho otec ho rozzlobil, ale přijetí jeho matky ho těšilo. Nechtěla jsem ho trápit tím, že jeho matka je s námi v pořádku, protože to není trvalý vztah, jenom zábava. číst dál

Dalších několik dní bylo nezvyklých. Další novicové a já jsme měli po promoci, ale nebyli jsme jediní, kdo dokončoval studium na sv. Vladimírovi. Morojové měli vlastní zahájení obřadu, a kampus byl plný návštěvníků. Pak, skoro tak rychle, jak přišli, rodiče zmizeli - a jejich synové a dcery s nimi. Královští Morojové trávili léto s rodiči na luxusních dovolených - mnoho na jižní polokouli, kde dny byly pro roční tuto kratší. 'Normální' Morojové odešli s rodiči do skromnějších domů, případně na letní brigády. číst dál

Moje zkoušky byly rozmazané. číst dál

Je veliký rozdíl mezi vyhrožováním smrtí a milostným dopisem, dokonce o když ten kdo píše ty vyhružky stále tvrdá, že mě miluje. Ale vzhledem k tomu, že i já jsem se pokusila zabít někoho, koho miluji mi nedává právo to odcuzovat. Dnešní dopis přišel s dokonalým načasováním, což jsem vlastně čekala. Přečetla jsem si ho čtyřikrát a přestože jsem měla zpoždění, nemohla jsem si pomoct a přečetla jsem ho ještě po páté. číst dál