Pravá krev - 7.kapitola 1.část

Napsal Girl.blogerka.cz (») 6. 12. 2013 v kategorii Pravá krev 1 - Mrtví do soumraku, přečteno: 1118×

Nazítří večer jsem s Billem vedla velmi nepříjemný rozhovor. Leželi jsme v jeho obrovské posteli s vyřezávaným čelem a zbrusu novou matrací značky Restonic. Povlečení bylo vyvedené ve stejném květinovém vzoru jako tapety. Vzpomínám si, že mě při tom napadlo, jestli se mu květinový potisk nelíbí kvůli tomu, že mu není dopřáno vidět ty skutečné, krásně rozvinuté – takové, jaké mají být – na denním světle.

Bill ležel na boku a pozoroval mě. Večer jsme byli v kině. Billa bavily filmy s mimozemšťany. Možná kvůli pocitu sounáležitosti s cizími bytostmi. Obyčejně to byly střílečky, kde většina mimozemšťanů byla ošklivá, strašidelná, a ráda zabíjela. Když jsme si pak zašli na večeři, chvíli kvůli tomu soptil. Potom jsme se vrátili k němu domů. Potěšilo mě, když navrhl, že bychom mohli vyzkoušet novou postel.

Byla jsem první člověk, který si s ním na ni lehl.

Díval se na mě a já zjišťovala, že to dělá moc rád. Možná poslouchal, jak mi tluče srdce, protože slyšel i věci, které jsem já slyšet nemohla, nebo sledoval moje tepající žíly, protože dovedl vidět i věci, které pro mne byly tabu. Od filmu se hovor stočil k blížícím se volbám do okresní rady (Bill se snažil zaregistrovat jako volič mimo místo trvalého pobytu) a potom k našemu dětství. Docházelo mi, že se Bill zoufale snaží znovu si vybavit, jaké to je být člověkem.

„Hrála sis někdy s bratrem na doktora?“ zeptal se. „Prý je to teď už normální, ale nikdy nezapomenu, jak matka málem vytloukla z Roberta duši, když ho přistihla v křoví se Sarah.“

„Ne,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se, aby to znělo pobaveně, ale přitom jsem cítila, jak se mi žaludek svírá strachem.

„Neříkáš mi pravdu.“

„Ale ano, říkám,“ stála jsem na svém a vytrvale jsem se mu dívala na bradu. Doufala jsem, že se mi nějak podaří změnit téma, ale pokud měl Bill nějakou výraznou vlastnost, pak to byla neoblomnost.

„Když ne s bratrem, tak s kým?“

„Nechci o tom mluvit.“ Sevřela jsem obě ruce v pěsti a připadala jsem si jako na pokraji zhroucení.

Jenomže Bill nesnášel, když se někdo vyhýbal odpovědi. Byl zvyklý, že mu lidé říkali všechno, co chtěl vědět, protože k tomu využíval svého kouzla.

„Pověz mi to, Sookie!“ přemlouval mě mírně a v očích se mu zračila nesmírná zvědavost. Přejel mi palcem po břiše a já se zachvěla.

„Měla jsem… všeho schopného strýčka,“ řekla jsem a uvědomila si, že se mi rty rozšiřují do starého známého křečovitého úsměvu.

Bill tázavě zvedl tmavé klenuté obočí.

Pokračovala jsem tak odtažitě, jak jen to šlo. „Schopného dokonce i… zneužívat děti v rodině.“

V očích mu zaplál oheň. Potom nasucho polkl, všimla jsem si, jak se mu pohnul ohryzek. Zazubila jsem se na něj a odhrnula si vlasy z čela. Už jsem to nemohla zastavit.

„Jak ti mohl něco takového provést? Kolik ti bylo let?“

„No, začalo to, když jsem byla ještě hodně malá.“ Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech a tep. Příznaky paniky, které přicházely pokaždé, když jsem si na to vzpomněla. Přitáhla jsem si kolena k tělu a schoulila se. „Bylo mi asi pět,“ zamumlala jsem. „Vím, že mě nikdy, no, neznásilnil, to je zřejmé, ale dělal jiné věci.“ Ruce, jimiž jsem si zakryla oči, aby se mi do nich Bill nemohl podívat, se mi roztřásly. „Ale nejhorší, Bille, nejhorší je,“ pokračovala jsem a žádná síla mě už nedokázala zastavit, „že vždycky když nás přišel navštívit, věděla jsem už předem, co se stane, protože jsem si to přečetla v jeho myšlenkách! A nemohla jsem tomu nijak zabránit!“ Přitiskla jsem si ruku na ústa. Neměla jsem o tom vůbec začínat. Přetočila jsem se na břicho, abych se před Billem schovala, a úplně jsem ztuhla.

Po chvíli, která mi připadala jako celá věčnost, mi Bill položil chladnou ruku na rameno. Nechal ji tam ležet, aby mě utěšil.

„Stalo se to ještě předtím, než tvoji rodiče umřeli?“ zeptal se svým obvyklým chladným tónem. Stále jsem se na něj nemohla podívat.

„Ano.“

„Řekla jsi to mamince? Nic proti tomu nepodnikla?“

„Ne. Myslela si, že jsem oplzlá, nebo že jsem v knihovně objevila nějakou knížku, kde jsem si přečetla věci, které jsem ještě dlouho neměla vědět.“ Vybavila jsem si matčinu tvář, orámovanou vlasy asi o dva tóny tmavšími než mám já. Tvářila se znechuceně. Pocházela z velmi konzervativní rodiny a neustále nám zapovídala jakékoliv projevy náklonnosti na veřejnosti nebo hovory o věcech, které považovala za neslušné.

„Připadá mi divné, že byli s otcem šťastní,“ řekla jsem. „Každý byl z úplně jiného těsta.“ Hned vzápětí jsem si ale uvědomila, jak absurdně to vyznělo. Přetočila jsem se na bok. „Jako kdybychom my odlišní nebyli,“ poznamenala jsem a pokusila se usmát. Bill nepohnul ani brvou, ale všimla jsem si, jak se mu napíná sval na krku.

„Řekla jsi o tom otci?“

„Ano, těsně předtím, než zemřel. Když jsem byla menší, styděla jsem se mu svěřit, a matka mi stejně nevěřila. Pak jsem to už ale nemohla vydržet, protože jsem strýce Bartletta vídala nejméně dvakrát za měsíc, vždycky o víkendu, když k nám přijel na návštěvu.“

„Stále žije?“

„Strýc Bartlett? Och, jistě! Je to babiččin bratr. A babička byla matka mého otce. Strýc žije ve Shreveportu. Když jsme se s Jasonem odstěhovali k babičce a on nás k ní poprvé přišel navštívit, schovala jsem se. Babička mě našla a vyptávala se, proč jsem to udělala. Tak jsem jí všechno pověděla. A ona mi uvěřila.“ Znovu jsem pocítila úlevu, jaká mě tehdy zaplavila. Babiččin uklidňující hlas mě ujistil, že už jejího bratra nikdy neuvidím a k ní do domu už nikdy nevkročí.

A také, že nevkročil. Babička se s ním úplně přestala stýkat, aby mě ochránila. Už předtím totiž cosi zkoušel i na babiččinu dceru Lindu, když byla ještě dítě. Ale babička tu vzpomínku potlačila a zasunula hluboko do podvědomí. Měla za to, že jde jenom o nedorozumění. Jenomže jak se mi potom svěřila, nikdy už Lindu nenechala se svým bratrem ani na vteřinu o samotě a téměř ho k sobě přestala zvát. Ale stále nemohla uvěřit, že by bratr skutečně osahával její malou holčičku.

„Babička byla taky Stackhouseová?“

„To příjmení si vzala, když se provdala, ale její dívčí jméno bylo Haleová.“ Připadalo mi zvláštní, že jsem to Billovi musela vysvětlovat. I když byl upír, pocházel přece z Jihu, takže by se měl orientovat v tak jednoduchých rodinných vazbách.

Bill působil dojmem, jako kdyby ho myšlenky zavály na hony daleko. Moje malá ošklivá historka ho vyvedla z míry. I mně z ní doteď mrzla krev v žilách.

„Radši už půjdu,“ řekla jsem, slezla z postele a sklonila se k zemi, abych posbírala své oblečení. Než jsem si ale cokoliv stačila uvědomit, Bill vyskočil z postele a vzal mi oblečení z rukou.

„Nechoď pryč!“ prosil. „Zůstaň tady.“

„Jsem dneska jako slzavé údolí,“ odpověděla jsem a po tvářích mi začaly stékat dvě slzy. Usmála jsem se na něj.

Štíhlými prsty mi setřel slzy a jazykem pak sledoval cestu, po které stékaly dolů.

„Zůstaň se mnou až do úsvitu,“ řekl.

„Ale pak se budeš muset stejně schovat do své díry.“

„Do čeho?“

„Tam, kde trávíš den. A já nechci vědět, kde to je!“ Zvedla jsem ruce, abych svým slovům dodala větší váhu. „Ale neměl bys tam vyrazit ještě dřív, než se začne byť jen nepatrně prosvětlovat obloha?“

„Och,“ vydechl. „Poznám to. Cítím, když se blíží úsvit.“

„Takže nikdy nezaspíš?“

„Ne.“

„Fajn. A můžu se trochu vyspat já?“

„Samozřejmě,“ řekl a dvorně se uklonil jako pravý gentleman, ale vypadalo to trochu nemístně, protože byl nahý. „Za chvíli.“

Když jsem se pak položila na postel a vztáhla jsem k němu paže, dodal: „Až po tom.“

*

Jak jsem čekala, ráno jsem se v posteli probudila sama. Chvíli jsem ležela a přemýšlela. Čas od času mě sice znepokojovaly nepříjemné myšlenky, ale teprve teď vyplavaly na povrch všechny stinné stránky s Billem a začaly mě tížit na duši.

Nikdy ho neuvidím za slunečního světla. Nikdy mu neudělám snídani, nikdy se s ním nepůjdu naobědvat. (Dovedl mě pozorovat při jídle, přestože ho to nijak netěšilo, a já si pokaždé musela pořádně vyčistit zuby, což jim jenom prospívalo.)

Nikdy s ním nebudu moct mít dítě, což bylo fajn alespoň do té míry, že jsem se nemusela obtěžovat s antikoncepcí.

Nikdy nezavolám Billovi do práce, aby cestou domů koupil mléko. A on se nikdy nestane členem Rotary klubu, nepronese přednášku na střední škole a nikdy nebude trénovat basketbalový dorost.

Nikdy se mnou nepůjde do kostela.

Ležela jsem v jeho posteli, poslouchala ranní štěbetání ptáků i rachot nákladních vozů a lidé v Bon Temps vstávali, vařili si kávu, vytahovali noviny ze schránek a plánovali, jak stráví den. Teprve teď jsem si uvědomila, že bytost, kterou miluji, leží někde v díře a až do soumraku je podle všech kritérií mrtvá.

Nálada mi klesla k bodu mrazu, takže když jsem se pak v koupelně trochu upravovala a oblékala se, usilovně jsem se snažila myslet jenom na příjemné věci.

Zdálo se, že mu na mně opravdu záleží. Bylo to hezké, ale zároveň nepříjemné, protože jsem nevěděla, do jaké míry jsem pro něj důležitá.

Sex s ním byl úžasný. Ani v nejodvážnějších snech jsem si nepředstavovala, že to bude tak nádherné.

Dokud budu Billovou přítelkyní, nebude mě nikdo obtěžovat. Všechny ruce, které mě dříve nepříjemně poplácávaly, teď zůstávaly ležet v klíně. A pokud někdo zavraždil mou babičku jenom proto, že na něj narazila, když na mě čekal, znovu to už nezkusí.

S Billem jsem se navíc mohla uvolnit, což pro mě představovalo luxus nevyčíslitelné hodnoty. Mohla jsem se v duchu svobodně toulat podle libosti, a přitom jsem věděla, že se nedozvím nic, co by mi sám neřekl.

Tak to bylo.

V zamyšlené náladě jsem sešla ze schodů před Billovým domem a zamířila ke svému autu.

S překvapením jsem ale zjistila, že tam stojí i Jasonův pikap a v něm sedí můj bratr.

Nebylo to zrovna nejpříjemnější překvapení. Dovlekla jsem se k okénku auta.

„Takže je to pravda,“ řekl. Podal mi polystyrénový kelímek s kávou z Grabbit Kwiku. „Nastup si!“

Vlezla jsem dovnitř. Káva mě potěšila, ale přesto jsem zůstávala obezřetná. Okamžitě jsem v duchu vztyčila svou ochrannou hradbu. Pomalu a bolestivě zapadla na své místo.

„Nemůžu proti tomu nic říct,“ pokračoval. „Ne po tom, jak jsem žil posledních pár let já. Mám pravdu, když řeknu, že byl tvůj první?“

Přikývla jsem.

„Chová se k tobě hezky?“

Znovu jsem přikývla.

„Něco bys měla vědět.“

„Fajn.“

„V noci někdo zabil strejdu Bartletta.“

Zadívala jsem se na něj. Pak jsem z kelímku odklopila plastové víčko. „Je mrtvý,“ řekla jsem a snažila se tuto novou informaci vstřebat. Celou dobu jsem se bránila jakékoliv myšlence na svého strýce, a když jsem to po dlouhé době jednou porušila, hned vzápětí se dozvím, že je mrtvý.

„Jo.“

„Páni!“ Zadívala jsem se z okna na růžovou záři na obzoru. Cítila jsem, jak mě zaplavuje pocit svobody. Jediný člověk kromě mě, který si to pamatoval, a který pak tvrdil, že s těmi odpornými věcmi, jež ho tak uspokojovaly, jsem začala já sama a pak v nich pokračovala… byl mrtvý. Zhluboka jsem se nadechla.

„Doufám, že je v pekle,“ poznamenala jsem. „Doufám, že vždycky, když si vzpomene, co mi provedl, mu nějaký démon nacpe do zadku vidle.“

„Proboha, Sookie!“

„Tebe nikdy nezneužíval.“

„No jo!“

„Jak to myslíš?“

„Nijak, Sookie! Ale nevím, že by kromě tebe obtěžoval ještě někoho.“

„Hloupost. Osahával i tetu Lindu.“

Jasonovi se v obličeji objevil ohromený výraz. Konečně se mi k němu podařilo proniknout. „To ti řekla babička?“

„Ano.“

„Mně se s tím nikdy nesvěřila.“

„Věděla, že těžce neseš, když se s ním nemůžeš vídat, protože jsi ho měl rád. Nechtěla tě s ním ale nechat ani na chvilku o samotě, protože si nemohla být úplně jistá, že touží jenom po holčičkách.“

„V posledních letech jsem se s ním zase párkrát viděl.“

„Vážně?“ To pro mě byla naprostá novinka. Ani babička to asi nevěděla.

„Sookie, byl už starý. Nemocný. Měl problémy s prostatou. Sotva se udržel na nohou a musel mít chodítko.“

„To ho zřejmě brzdilo, když chtěl prohánět pětileté holčičky.“

„Nech toho!“

„Jasně! Jako kdyby to bylo tak snadné!“

Chvíli jsme se pak navzájem jenom provrtávali pohledem.

„Co se mu tedy stalo?“ zeptala jsem se nakonec neochotně.

„V noci se mu dostal do baráku nějaký lupič.“

„Jo? No a dál?“

„A zlomil mu vaz. Pak ho shodil ze schodů.“

„Fajn! Takže to vím. Teď pojedu domů. Musím se osprchovat a vypravit se do práce.“

„Víc neřekneš?“

„Co bych měla říkat?“

„Nechceš vědět, kdy bude pohřeb?“

„Ne.“

„Nechceš vědět, co komu odkázal?“

„Ne.“

Jason rozhodil ruce. „Tak fajn,“ prohlásil odevzdaně, protože si uvědomoval, že mě nepřesvědčí. „Co dál? Ještě něco?“ zeptala jsem se.

„Ne. Jen to, že ti umřel prastrejda. Myslel jsem, že to stačí.“

„Vlastně máš pravdu,“ odpověděla jsem, otevřela dveře a vystoupila z auta. „Stačí to.“ Podala jsem mu kelímek. „Díky za kafe, brácho!“

*

Teprve když jsem dojela do práce, všechno mi došlo.

Čistila jsem sklenici a nijak jsem o strýci Bartlettovi nepřemýšlela, když se mi náhle z prstů vytratila veškerá síla.

„Bože na nebesích!“ vydechla jsem a sklopila pohled ke střepům na podlaze. „Bill ho zavraždil.“

*

Netuším, kde jsem brala jistotu, ale věděla jsem to, hned jak mě to poprvé napadlo. Možná jsem Billa slyšela vytáčet telefonní číslo, když jsem byla rozespalá. Možná byl varovným znamením výraz, který se mu objevil v obličeji, když jsem se mu svěřila, co mi strýc prováděl.

Napadlo mě, jestli Bill tomu druhému upírovi zaplatí penězi, anebo jestli mu to neoplatí nějakou podobnou protislužbou.

Celou pracovní dobu jsem byla jako ochromená. Nemohla jsem si o tom s nikým promluvit, nikomu se svěřit. A nemohla jsem se ani omluvit, že je mi špatně, protože by se mě všichni začali vyptávat, co mi chybí. Takže jsem radši vůbec nemluvila a jenom pracovala. A snažila jsem se nemyslet na nic jiného kromě další objednávky. Celková ztuhlost mě neopustila ani cestou domů, ale když jsem se pak ocitla sama, musela jsem se k celé záležitosti nějak postavit.

A tak jsem zpanikařila.

Věděla jsem docela určitě, že Bill během svého dlouhého, předlouhého života už několik lidí zabil. Když byl teprve velice krátce upírem, potřeboval spoustu krve, než se naučil ovládat svůj hlad natolik, aby mu stačilo usrknutí tady a doušek tam, aniž by někoho zabil… Vždyť mi sám přiznal, že se nějací mrtví vyskytli. A zabil Rattrayovy. Jenomže kdyby nezasáhl, určitě by mě tehdy večer za barem zabili. Tahle úmrtí jsem mu byla samozřejmě schopná odpustit.

A jak se od toho lišila vražda strýce Bartletta? Také mi ubližoval, přímo děsivě, a změnil moje už beztak složité dětství v noční můru. Copak se mi neulevilo nebo mě doslova nepotěšilo, když jsem slyšela, že je mrtvý? Nebyla moje nynější reakce na Billův čin projevem čirého pokrytectví?

Ano. Ne?

Byla jsem nesmírně unavená a zmatená. Posadila jsem se na schody, přitáhla si kolena k tělu, objala je oběma rukama a čekala v úplné tmě. Když se Bill objevil, cvrčci už zpívali ve vysoké trávě. Přišel tak tiše a rychle, že jsem ho vůbec neslyšela. Prostě se zčistajasna zjevil na schodech vedle mě.

„Co chceš dnes večer dělat, Sookie?“ Ovinul mi paži kolem ramen.

„Och, Bille!“ vzdychla jsem zoufale.

Billova paže se svezla dolů. Nezvedla jsem k němu oči, v té tmě bych ho stejně neviděla.

„Neměl jsi to dělat.“

Aspoň se to nesnažil zapírat.

„Jsem ráda, že je mrtvý, Bille. Ale nemůžu…“

„Myslíš, že bych ti někdy ublížil, Sookie?“ Mluvil tiše, jako když šustí. Jako když bota šlápne na suchou trávu.

„Ne. Je to zvláštní, ale nemyslím si, že bys mi někdy ublížil, dokonce i kdyby ses na mě vážně zlobil.“

„Takže?“

„Připadá mi to, jako kdybych chodila s mafiánským kmotrem, Bille. Bojím se před tebou říct úplně cokoliv. Nejsem zvyklá na takovéhle řešení problémů.“

„Miluju tě.“

Ještě nikdy předtím mi to neřekl. Teď jsem se mohla docela dobře přeslechnout, protože skoro šeptal.

„Vážně, Bille?“ Nezvedla jsem hlavu a nechala ji položenou na kolenou.

„Ano, vážně.“

„V tom případě mi musíš dovolit, abych žila svůj život, Bille. Nemůžeš ho pro mě měnit.“

„Když ti Rattrayovi ubližovali, chtěla jsi, abych ho změnil.“

„Chápu. Ale nemůžeš se snažit dovést můj každodenní život k dokonalosti. Někteří lidé mě rozzlobí, a já zase rozzlobím je. Ale nemůžu pořád žít ve strachu, že je někdo zabije! Takhle žít nemůžu, drahoušku. Chápeš, jak to myslím?“

„Drahoušku?“ opakoval.

„Miluju tě,“ řekla jsem. „Nevím proč, ale miluju. Chci ti říkat všechny ty hloupé věci, které člověk říká, když někoho miluje. A je mi jedno, jak hloupě to bude znít, protože jsi upír. Chci ti říkat, že jsi moje láska a že tě budu milovat, dokud oba nezestárneme a nezešedivíme – přestože se nic z toho nestane. Že ti věřím a vím, že ke mně budeš vždycky upřímný – což se taky nestane. Když ti teď přiznávám, že tě miluju, vrhám se vlastně hlavou proti zdi, Bille, uvědomuješ si to?“ Potom jsem ztichla. Všechny slzy jsem už vyplakala.

„Tahle krize přišla mnohem dřív, než jsem čekal,“ poznamenal Bill ve tmě. Cvrčci pokračovali ve zpěvu a já se do něj na chvíli zaposlouchala.

„Jo.“

„Co teď, Sookie?“

„Potřebuju trochu času.“

„Než…“

„Než se rozhodnu, jestli mi láska stojí za takovéhle utrpení.“

„Sookie, kdybys jen věděla, jak jsi jiná než všichni ostatní, jak moc tě chci chránit…“

Z Billova hlasu jsem poznala, že ke mně chová nesmírně hluboké city. „Je to divné,“ řekla jsem. „Totéž cítím já k tobě. Ale já tu musím žít! Žít ve shodě sama se sebou. Ale musím se zamyslet nad několika pravidly, která bychom si měli vyjasnit.“

„Takže co uděláme teď?“

„Já budu přemýšlet a ty jdi dělat to, co jsi dělal, než jsme se potkali.“

„Snažil jsem se zjistit, jestli dokážu žít mezi lidmi. A uvažoval jsem, na kom se krmit, abych mohl přestat pít tu odpornou umělou krev.“

„Vím, že budeš… pít i z někoho jiného než ze mě.“ Snažila jsem se ze všech sil, aby se mi nechvěl hlas. „Ale ať to prosím není nikdo odsud, nikdo, s kým se musím vídat. To bych nepřenesla přes srdce. Není sice fér, že tě o to žádám, ale je to tak.“

„Pokud nezačneš chodit a spát s někým jiným.“

„Nezačnu.“ Připadalo mi to jako docela snadná podmínka.

„Bude ti vadit, když přijdu do baru?“

„Ne. Nikomu nepovím, že právě nejsme spolu. Nebudu o tom mluvit.“

Naklonil se ke mně. Nedívala jsem se na něj, ale poznala jsem to podle tlaku, který jsem ucítila v paži, jak se mi na ni přitiskl.

„Polib mě,“ řekl.

Zvedla jsem hlavu, pootočila ji stranou a nastavila mu rty. Před očima mi vyšlehly modré plameny. Ne teplé, červenooranžové, ale modré. Potom mě objal. O chvilku později jsem objala já jeho. Připadala jsem si úplně ochablá a povadlá. Zalapala jsem po dechu a odtáhla se od něj.

„Och, to nemůžeme, Bille!“

Slyšela jsem, jak se nadechl. „Samozřejmě, pokud se chceme odloučit,“ řekl tiše, ale jeho hlas nezněl, jako by to myslel vážně. „Rozhodně bychom se neměli líbat. A já bych neměl mít sto chutí povalit tě tady na podlahu a píchat tě tak dlouho, dokud neomdlíš.“

Úplně se mi roztřásla kolena. Ten vulgární výraz, navíc vyslovený tím chladným sametovým hlasem, jenom povzbudil moje roztoužení. Musela jsem sebrat poslední zbytky sebeovládání, abych se dokázala zvednout ze schodů a vrátit se do domu.

Ale podařilo se mi to.

*

Během následujícího týdne jsem se snažila přivyknout životu bez babičky i bez Billa. Pracovala jsem i po nocích a skutečně upřímně se snažila. Úplně poprvé v životě jsem si dávala pozor, abych zamykala všechny zámky a dbala i na ostatní bezpečnostní opatření. Venku se potuloval vrah, a já už neměla svého mocného ochránce. Napadlo mě, že bych si mohla pořídit psa, ale nedokázala jsem se rozhodnout pro žádné plemeno. Moje kočka Tina mě dokázala ochránit pouze do té míry, že mě upozornila, když se někdo přiblížil k domu.

Sem tam mi volal babiččin právník, aby mi dal vědět, jak pokračuje převod jejího majetku. A zavolal mi i právník strýce Bartletta. Můj prastrýc mi odkázal dvacet tisíc dolarů, což byla na něj obrovská částka. Málem jsem je odmítla. Potom jsem se ale nad vším znovu zamyslela a věnovala je místnímu psychologickému centru, aby je použili na pomoc sexuálně zneužívaným dětem. Rádi je přijali.

Brala jsem vitaminy, spoustu vitaminů, protože se u mě projevila slabá chudokrevnost. Pila jsem spoustu tekutin a jedla hodně bílkovin.

A mohla jsem jíst i česnek co hrdlo ráčí, což Bill nedokázal překousnout. Tvrdil, že ho cítí z pórů na mé pokožce, dokonce i když jsem si jednou dala k večeři špagety s masovou omáčkou a k nim pár soust česnekového chleba.

A spala jsem, spala a spala. Předtím jsem si příliš odpočinku nedopřávala, protože jsem i po večerních směnách ještě dlouho ponocovala.

Po třech dnech jsem si konečně připadala po fyzické stránce zase v pořádku. Vlastně se mi zdálo, že jsem silnější než dřív.

Pomalu jsem začala vnímat, co se kolem mě děje.

Ze všeho nejdřív jsem si všimla, že místní obyvatelé nevraží na upíry zabydlené v Monroe. Diane, Malcolm a Liam podnikali jízdy po všech barech v okolí a snažili se ostatním upírům znemožnit, aby se usadili a začali žít mezi lidmi. Chovali se nestoudně a urážlivě. Eskapády studentů Louisianské technické univerzity proti nim vypadaly jako nevinné dětské hrátky. Zřejmě si vůbec neuvědomovali, že se vystavují obrovskému nebezpečí. Zřejmě jim stouplo do hlavy, že mohou svobodně vycházet ze svých rakví. Právo na oficiální existenci je úplně zbavilo sebeovládání a obezřetnosti. Malcolm laškoval s barmanem v Bogaloosas. Diane tančila nahá v baru ve Farmeville. Liam chodil s nezletilou dívkou ze Shongaloo a zároveň s její matkou. Z obou se také krmil, aniž se obtěžoval vymazat jim vzpomínky.

Rene se jednou večer bavil v baru s Mikem Spencerem, ředitelem pohřební služby, ale když jsem se k nim přiblížila, oba ztichli. Přirozeně mě to zaujalo, takže jsem si okamžitě přečetla Mikovy myšlenky. Skupinka mužů z okolí plánovala, že upíry upálí.

Nevěděla jsem, co si počít. Ti tři byli, když už ne Billovi přátelé, pak alespoň bytosti stejného druhu. Malcolma, Diane a Liama jsem ale nenáviděla úplně stejně jako všichni ostatní. Na druhou stranu – vždycky přece musí existovat nějaká druhá strana, ne? – se mi jednoduše příčilo vědět předem o plánované vraždě a nic proti tomu nepodniknout.

Možná to byly jenom také staré známé pivní řeči. Abych se ujistila, nahlédla jsem i do myšlenek ostatních lidí ve svém okolí. Ke svému zděšení jsem zjistila, že i oni uvažovali podobně – chtěli to upíří hnízdo vypálit. Nepodařilo se mi ale zjistit, v čí hlavě se ten nápad zrodil. Připadal mi jako jed, který se přeléval z hlavy do hlavy a postupně nakazil úplně všechny.

Neexistoval žádný, opravdu žádný důkaz, že Maudette, Dawn a moji babičku zabil upír. Ve skutečnosti se městečkem šířily klepy, podle nichž se v koronerově zprávě objevují důkazy, které to vyvracejí. Tři dotyční upíři se ale chovali tak ohavně, že lidé toužili po jakékoliv zámince, aby je mohli z něčeho obvinit a zbavit se jich. A protože Maudette i Dawn měly kousance od upírů a obě chodily do upířích barů, lidem to k odsudku stačilo.

Bill přišel do baru až sedmý večer poté, co jsme se odloučili. Najednou se objevil u svého stolu. Nebyl však sám. Měl s sebou nějakého chlapce, který vypadal tak na patnáct let. Také upíra.

„Sookie, tohle je Harlen Ives z Minneapolisu,“ řekl Bill, jako kdyby šlo o úplně obyčejné zdvořilostní představení.

„Harlene,“ řekla jsem a pokývala hlavou. „Ráda tě poznávám.“

„Sookie!“ Také přikývl.

„Harlen je na cestě z Minnesoty do New Orleansu,“ řekl Bill lehkým konverzačním tónem.

„Jedu na dovolenou,“ vysvětlil Harlen. „New Orleans chci navštívit už spoustu let. Je to taková naše Mekka.“

„Och… jistě,“ řekla jsem a snažila se, aby to vyznělo co nejvěcněji.

„Dá se tam předem zatelefonovat,“ pokračoval Harlen. „A zůstat u někoho z místních, anebo si pronajmout…“

„Rakev?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„No, ano.“

„To je od nich hezké,“ řekla jsem a křečovitě se usmála. „Co vám můžu donést? Sam už doplnil zásoby umělé krve, Bille. Dal by sis? Má příchuť A negativní, nebo 0 pozitivní.“

„Och, A negativní,“ řekl poté, co spolu s Harlenem beze slov prohodili několik vět.

„Hned to bude!“ Odploužila jsem se k lednici za barem, vytáhla z ní dvě A negativní, otevřela je a víčka položila na tác společně s láhvemi. Celou dobu jsem se usmívala – přesně podle svého zvyku.

„Jsi v pořádku, Sookie?“ zeptal se Bill, když jsem před ně postavila láhve. Tentokrát zněl jeho hlas mnohem přirozeněji.

„Samozřejmě, Bille,“ odpověděla jsem vesele. Nejraději bych mu tu láhev rozbila o hlavu. Harlen. Přespávání. Jasně.

„Harlen by se pak rád zajel podívat za Malcolmem,“ pokračoval Bill, když jsem přišla uklidit prázdné láhve a zeptat se jich, jestli nechtějí další.

„Malcolm by Harlena určitě rád poznal,“ poznamenala jsem. Doufala jsem, že to nevyznělo tak kousavě, jak jsem chtěla.

„Och, setkání s Billem bylo skvělé,“ řekl Harlen, usmál se na mě a vycenil špičáky. „Ale Malcolm je úplná legenda.“

„Dávej si pozor!“ řekla jsem Billovi. Chtěla jsem mu říct, do jakého maléru se jeho tři upíří kolegové dostali, ale měla jsem dojem, že to ještě zdaleka neskončilo. A hlavně jsem se o tom nechtěla zmiňovat před Harlenem, který na mě kulil dětské modré oči a vypadal jako puberťácký sexuální symbol. „Nikdo ty tři nemá právě v lásce,“ nadhodila jsem. Moje varování ale nezabralo.

Bill se na mě jen zmateně podíval. Otočila jsem se na podpatku a odešla.

Té chvíle jsem měla později litovat, hořce litovat.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Evka z IP 193.164.219.*** | 30.11.2021 07:55
"Leželi jsme v jeho obrovské posteli s vyřezávaným čelem a zbrusu novou matrací značky Restonic." Víte, co by mě zajímalo? Proč je důležité u upírské povídky do příběhu zakomponovávat jaké značky je nová matrace smile Tak to se vám taky můžu pochlubit, jak jsem si pořídila tady eco-matrace.cz/23-akce-matrace-11 2 matrace za cenu jedné smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a devět