V.A.- Stínem políbená 3:Richelle Mead

Skoro po týdnu jsem přišla za Adrianem. číst dál

Zdálo se, že si nikdo naší nepřítomnosti nevšiml. Dorazili další strážci, jak slíbili, a už nás bylo skoro padesát. Byla to opravdová armáda. Takový počet strážců byl něčím neslýchaným, stejně jako počet Strigojů. O něčem podobném existují zmínky jen ve starých evropských pověstech, popisujících velkolepé bitvy mezi našimi rasami. V kampusu bylo více strážců, ale někteří tu museli zůstat kvůli ochraně školy. Spousta mých spolužáků byla povolána do služby, ale jen asi deset z nás bylo vybráno, abychom se vydali s ostatními do jeskyní. číst dál

Následujících dvanáct hodin bylo těch nejdelších v mém životě. číst dál

Nemohla jsem tomu skoro ani uvěřit. Strigojové se nacházejí prakticky hned vedle a čekají, až nastane noc, aby mohli pokračovat v cestě. Během těch zmatků při útoku někteří Strigojové evidentně zametli stopy a postarali se, aby to vypadalo, že mohli uniknout z kampusu prakticky kudykoli. My byli příliš zaměstnáni sčítáním škod, než aby někdo uvažoval o tom, kam se Strigojové poděli. Ochrana byla obnovena. Zajímalo nás jen, že jsou Strigojové pryč. číst dál

Mrtví nebo unesení. číst dál

Celý svět strnul. Touhle noční dobou byli ptáci zticha, ale i tak byl les náhle tišší než obvykle. Dokonce ani vítr nefoukal. Mason na mě prosebně koukal. Moje nevolnost se zhoršila. číst dál

Ostatní v hale se zarazili a jenom na mě zírali. Připadala jsem si, jako bych právě schytala ránu kamenem do obličeje. Až na to, že to nebyl můj obličej, ale Lissin. Vklouzla jsem jí do hlavy a okamžitě jsem všechno uviděla jejíma očima a cítila jsem to, co ona. Ze země se vznesly ostré kamínky a samy od sebe jí udeřily do tváře. Bandu shromážděných děcek vedl prvák, o kterém jsem toho moc nevěděla, jen že je Drozdov. Zásahy kameny nás bolely obě, ale já tentokrát zadržela křik a se zaťatými zuby se vrátila zpátky do chodby ke kamarádům. číst dál

Psycholožka Deirdre asi nemá bůhvíjaký soukromý život, když si mě pozvala na neděli. Moc nadšená jsem tím nebyla, jelikož to nebyl jen můj den volna – volno měli i kamarádi. Příkazy jsou ale příkazy, takže jsem tam neochotně zašla. číst dál

Nemohla jsem se dočkat, až ten den skončí. Slíbila jsem Lisse, že s ní a s ostatními po vyučování něco podnikneme. Měla to být zábava, ale minuty se vlekly nekonečně pomalu. Byla jsem hrozně neklidná. Když se blížila večerka, rychle jsem se s nimi rozloučila a běžela na svou kolej. Paní na vrátnici jsem poprosila, jestli by mohla zavolat Dimitrijovi do pokoje – kam studenti samozřejmě nesmějí – a říct mu, že se ho na něco „naléhavě“ potřebuju zeptat. Zrovna když zvedla telefon, prošla kolem Celesta. číst dál

„Promluvme si o vaší matce.“ číst dál

Lissa je moje nejlepší kamarádka už od základky, a proto mě bolí, když před ní musím tajit tolik věcí. Ona ke mně byla vždycky otevřená a pokaždé se mi svěřila – ale možná to bylo tím, že jinou možnost neměla. Zvykla jsem si na to, že to spolu takhle máme, ale v určitém bodě jsem před ní některé věci začala tajit. Nedokázala jsem jí říct o Dimitrijovi ani o tom, proč jsem to se Stanem tak zvorala. Nenáviděla jsem se za to. Vnitřně jsem se tím užírala a připadala si před ní provinile. číst dál

Potom bylo všechno hrozně zmatené. Měla jsem dojem, jako bych přicházela k vědomí a zas ho ztrácela. Někdo na mě asi mluvil a měla jsem pocit, že jsme zase ve vzduchu. Nakonec jsem se probrala na ošetřovně a uviděla doktorku Olendzkou, jak na mě kouká. číst dál

Na ranveji u dveří do letadla postával Christian a pár strážců. Lissa se k němu rozběhla, aby mu hned vypověděla ty novinky, a nechala mě tam samotnou s Dimitrijem. Celou cestu z lázní neřekl ani slovo. Síla a mlčení, to pro něj bylo typické, jenže tentokrát mi jeho rozpoložení připadalo neobvyklé. číst dál

„Stejně jako ty,“ utahoval si ze mě. číst dál

„Co?“ číst dál

Druhý den ráno, asi půl hodiny před tím, než mi měl zazvonit budík, jsem uslyšela klepání na dveře. Nejdřív jsem myslela, že je to Lissa, ale když jsem se s ní rozespale spojila prostřednictvím pouta, zjistila jsem, že pořád ještě spí. Zmateně jsem vylezla z postele a otevřela dveře. Nějaká Morojka, kterou jsem neznala, mi podávala složené oblečení se vzkazem. Uvažovala jsem, jestli bych jí neměla dát dýško, ale zmizela dřív, než jsem stačila zareagovat. číst dál

Když jsme se vrátili zpět do svých pokojů, vymluvila jsem se Lisse, že se teď musím postarat o jisté strážcovské záležitosti. Ona se stejně už nemohla dočkat, až se usmíří s Christianem – pravděpodobně tak, že ze sebe strhají hadry tak se mě na nic nevyptávala. V pokoji jsem měla telefon. Zavolala jsem na ústřednu a zjistila, který pokoj obývá Dimitrij. číst dál

Kdybyste se mě zeptali před půlrokem, řekla bych, že v žádném případě nemůžu mít radost z toho, že u královského dvora potkám Miu Rinaldiovou. Je o rok mladší než já a už od prváku tvrdě jela proti Lisse – dokonce tak tvrdě, že zašla do krajnosti, aby nám znepříjemnila život. Šlo jí to skvěle. Výsledkem jejího snažení bylo, že Jesse a Ralf roznášeli po škole hnusné drby. číst dál

Vystoupili jsme z letadla do studeného vlhkého vzduchu. Padal na nás zmrzlý déšť, což bylo mnohem horší než to bílé, co padá v Montaně. Teď jsme se nacházeli na východním pobřeží nebo někde poblíž. Královna má dvůr v Pensylvánii, poblíž hor Pocono, což je oblast, o níž mám jen mlhavé povědomí. Věděla jsem, že velká města jako třeba Filadelfie nebo Pittsburgh jsou odtud dost daleko. To jsou ostatně jediná dvě města z toho státu, která znám. číst dál

Druhý den mi zase začaly strážcovské povinnosti s Christianem. Znovu jsem si uvědomila, že riskuju svůj život pro někoho jiného. číst dál

Jelikož je v kampusu spousta Morojů pocházejících z východní Evropy, většinovým náboženstvím je tu pravoslavné křesťanství. Vyskytují se tu i studenti jiných vyznání, ale jen zhruba polovina všech studentů chodí na bohoslužby pravidelně. Lissa je jednou z nich. Každou neděli chodí do kostela, protože je věřící. Christian tam chodí taky. Ale jen kvůli Lisse a taky kvůli tomu, že to dělá dobrý dojem a všem se hned zdá mnohem méně pravděpodobné, že by se z něj stal Strigoj. Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu, takže obyčejná bohoslužba mu poskytuje alespoň trochu respektu. číst dál

Následujících pět dní jsem hlídala Christiana, aniž by k něčemu došlo. Nic se nedělo a já byla čím dál netrpělivější. číst dál

Když přišlo první varování, že bude večerka, Morojové si rychle sbalili věci. Adrian odešel hned, ale Lissa s Christianem si dávali s odchodem na své koleje na čas. Drželi se za ruce a s hlavami u sebe si šeptali něco, co jsem se klidně mohla dovědět, kdybych vklouzla Lisse do hlavy. Pořád ještě je rozčilovaly novinky o Viktorovi. číst dál

Utoho, co se stalo venku, byli jen tři svědci. Když jsem se ale později vrátila do budovy školy, nijak mě nepřekvapilo, že o tom věděli už úplně všichni. Vyučování skončilo, ale po chodbách se pořád pohybovalo množství studentů, kteří se šli učit nebo si zopakovat testy. Snažili se skrývat svoje pohledy a šeptané poznámky, ale moc jim to nešlo. Ti, co se mi podívali do očí, se na mě buď plaše usmáli, nebo zrak ihned sklopili. Nádhera. číst dál

Ta nejzávažnější kázeňská provinění na Akademii svatého Vladimíra řešila přímo ředitelka Kirová. Dohlížela na Moroje i dhampýry a byla proslulá svým rozmanitým repertoárem trestů. Nebyla přímo krutá, ale ani měkká. Jen brala chování studentů vážně a vše řešila tak, jak se jí to zdálo nejvhodnější. číst dál

Začalo to. číst dál

„Proč se tak mračíš, malá dhampýrko?“ číst dál

Nebo ten člověk přinejmenším vypadal jako Mason. číst dál

Přejížděl mi prsty po zádech, a ačkoli při tom nevyvíjel žádný tlak, celým tělem mi probíhaly záchvěvy. Pomalu klouzal dlaněmi až k mému břichu a nakonec mi položil ruce na boky. Cítila jsem, jak se mi rty tiskne ke krku, těsně pod uchem. Políbil mě na to místo a pak znovu a znovu… číst dál