Lissa je moje nejlepší kamarádka už od základky, a proto mě bolí, když před ní musím tajit tolik věcí. Ona ke mně byla vždycky otevřená a pokaždé se mi svěřila – ale možná to bylo tím, že jinou možnost neměla. Zvykla jsem si na to, že to spolu takhle máme, ale v určitém bodě jsem před ní některé věci začala tajit. Nedokázala jsem jí říct o Dimitrijovi ani o tom, proč jsem to se Stanem tak zvorala. Nenáviděla jsem se za to. Vnitřně jsem se tím užírala a připadala si před ní provinile.
Dneska jsem jí ale rozhodně nemohla zatajit, co se stalo na letišti. I kdybych si něco vymyslela, už jen to, že teď budu trávit s Christianem jen polovinu času, naznačovalo, že se něco děje. Tentokrát jsem se nemohla vymlouvat.
Jakkoli mě to tedy zraňovalo, podala jsem jí a Christianovi – a stejně tak Eddiemu a Adrianovi, kteří u toho byli – zkrácené vysvětlení oněch událostí.
„Tak ty myslíš, žes viděla duchy?“ vykřikl Christian. „Vážně?“ Jeho výraz prozrazoval, že má v hlavě už celý seznam kousavých poznámek, které se mi chystá uštědřit.
„Hele,“ obořila jsem se na něj. „Řekla jsem vám, co se děje, ale nemíním to nějak rozpitvávat. Už se to řeší, tak to prostě nechte tak.“
„Rose…,“ začala Lissa znepokojeně. Řítil se z ní přímo hurikán emocí. Strach. Zájem. Šok. Když se mnou tak soucítila, připadala jsem si ještě hůř.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Liss. Prosím. Myslete si o tom, co chcete, nebo si vymyslete vlastní teorie, ale nebudeme se o tom bavit. Teď ne. Prostě mi s tím dejte pokoj.“
Čekala jsem, že mě Lissa bude dál otravovat, protože to obvykle měla ve zvyku. Od Adriana a Christiana jsem to čekala taky, protože jsou to provokatéři. A tak jsem jim to vysvětlila stručně a podala to drsným hlasem i způsobem. Až z Lissina výrazu mi došlo, že jsem to přehnala, a pak už mi stačil jen jediný pohled na kluky, aby mi potvrdil, že to vyznělo hrozně protivně.
„Promiňte,“ zabrblala jsem. „Cením si vašeho zájmu, ale teď na to prostě nemám náladu.“
Lissa na mě upřela pohled. Později, ozval se mi v hlavě její hlas. Krátce jsem přikývla a hned jsem začala v duchu zvažovat, jak se tomu rozhovoru vyhnu.
Lissa a Adrian pak měli zase magické cvičení. Měla jsem radost, že s ní můžu zůstat, i když jen díky tomu, že se od ní neodloučil Christian. Vlastně jsem ani nevěděla, proč s ní zůstal. Asi pořád trochu žárlí, i když jsme mu to s Lissou vymlouvaly. Samozřejmě, že kdyby se dověděl o královniných pletichářských plánech, měl by k žárlivosti dobrý důvod. Každopádně bylo jasné, že hodiny magie už ho začínají nudit. Dneska jsme zašli do učebny profesorky Meissnerové a Christian přistrčil dvě lavice k sobě, natáhl se na ně a rukou si zakryl oči.
„Vzbuďte mě, až se bude dít něco zajímavýho,“ houkl.
Eddie a já jsme zaujali pozice tak, abychom měli výhled na dveře a okna a přitom se drželi blízko u Morojů.
„Vážně jsi viděla Masona?“ zašeptal Eddie. Zatvářil se rozpačitě. „Promiň… Říkalas, že o tom nechceš mluvit…“
Přisvědčila jsem a vzápětí jsem zaregistrovala Eddieho výraz. Neptal se mě na to z nějaké zvrácené zvědavosti. Ptal se kvůli Masonovi, protože si byli hodně blízcí a Eddie se se smrtí svého nejlepšího kamaráda nevyrovnával o moc líp než já. Myšlenka, že Mason komunikuje ze záhrobí, mu zřejmě připadala uklidňující, jenže to nebyl on, kdo Masonova ducha viděl.
„Myslím, že to byl on,“ zašeptala jsem. „Nevím. Všichni jsou přesvědčení, že jsem si to jenom představovala.“
„Jak vypadal? Byl naštvanej?“
„Vypadal… smutně. Fakt smutně.“
„Jestli to byl vážně on…, tak teda nevím.“ Eddie se zadíval na podlahu, v tu chvíli úplně zapomněl sledovat místnost. „Pořád si říkám, jestli se nenaštval, že jsme ho nezachránili.“
„Nemohli jsme pro něj nic udělat,“ řekla jsem mu totéž, co říkali všichni mně. „Ale taky mě to napadlo, protože otec Andrew se zmínil o tom, že duchové se občas vracejí, aby se pomstili. Ale Mason na to nevypadal. Spíš jsem měla dojem, že mi chce něco povědět.“
Eddie se náhle začal rozhlížet, protože si asi až teď uvědomil, že tady má strážcovské povinnosti. Potom už nic neřekl, ale já stejně věděla, na co myslí.
Mezitím Adrian s Lissou pokročili. Nebo spíš jenom Adrian. Ti dva venku vykopali několik uvadajících a zazimovaných rostlinek, které zasadili do malých květináčů. Ty vyrovnali do řady na lavici. Lissa se dotkla jedné rostlinky a já ucítila, jak celá hoří euforií a magií. Za chviličku už malá žalostná rostlina zezelenala a vyrašily z ní lístky.
Adrian na to zíral, jako by v sobě ta kytka skrývala veškerá tajemství vesmíru, a nakonec zhluboka vydechl. „Dobře. Vždyť o nic nejde.“
Lehce se prsty dotkl jiné rostliny. O nic nejde, to bylo přesné prohlášení, neboť se skutečně nic nestalo. Po chvilce se celá rostlinka trochu zachvěla. Byla o maličko zelenější, ale nic dalšího se nedělo.
„Dokázals to,“ řekla Lissa, na kterou to udělalo dojem. Taky jsem z ní cítila trochu závisti. Adrian se naučil jeden z jejích triků, ale ona se od něj zatím nenaučila vůbec nic.
„Jen tak tak,“ prohlásil a zadíval se na kytku. Byl naprosto střízlivý a žádná z jeho neřestí ho teď neuklidňovala. Ani éter mu nijak nepomohl od podrážděnosti. Vzhledem k našemu rozpoložení bylo jasné, že dnes večer máme něco společného. „Sakra.“
„Děláš si srandu?“ ujistila se. „Bylo to skvělý. Přiměl jsi růst rostlinu – jenom svou myslí. To je přece úžasný.“
„Ale nejsem tak dobrej jako ty,“ povzdechl a znělo to jako od desetiletého dítěte.
Nemohla jsem si pomoct a vložila se do toho. „Tak přestaň prudit a zkus to znova.“
Podíval se na mě a usmál se. „Hele, neraď mi, duchařko. Strážci mají bejt vidět, ale ne slyšet.“ Nad tím oslovením jsem se pozastavila, ale nevšiml si toho, protože na něj promluvila Lissa.
„Má pravdu. Zkus to znova.“
„Ty to udělej ještě jednou,“ opáčil. „Chci tě sledovat… Tak trochu cítím, co s tím děláš.“
Předvedla svoje umění ještě na jedné rostlině. Znovu jsem pocítila vzplanutí magie i radost, která to vždycky provázela. Pak ale Lissa zaváhala. Do její magie se vloudil strach a nestabilita a bylo znát, že se její duševní stav zhoršil. Ne, ne, prosila jsem ji beze slov. Už je to tu zase. Věděla jsem, že to přijde, když bude dál praktikovat magii. Prosím, ať už se to nestane.
A v tu chvíli zmizelo to temné místo v její magii. Veškeré její myšlenky i pocity se vrátily do normálu. Všimla jsem si, že přiměla kytku k růstu. Nejdřív jsem to ani nezaregistrovala, protože jsem vnímala jen Lissino zaváhání. Adrianovi taky uniklo, jak to udělala, protože upíral oči na mě. Tvářil se ustaraně a dost zděšeně.
„Fajn,“ zhodnotila to šťastně Lissa. Uniklo jí, že nedával pozor. „Teď to zkus ty.“
Adrian zaměřil svou pozornost zase na práci. S povzdechem se přesunul k další rostlině, ale Lissa na něj mávla, aby se vrátil. „Ne, pracuj dál na té, co jsi s ní začal. Třeba to dokážeš jen v menších dávkách.“
Kývl a zahleděl se na svou původní kytku. Několik minut nedělal nic, jen zíral. V místnosti vládlo ticho. Nikdy jsem ho neviděla takhle soustředěného, na čele mu dokonce vyvstávaly krůpěje potu. Po delší době se rostlinka znovu trochu zachvěla. Ještě víc zezelenala a objevily se na ní malé pupeny. Adrian na rostlinu koukal přimhouřenýma očima a zatínal zuby. Bezpochyby se snažil maximálně koncentrovat. Pupeny praskly. Vyrašily z nich lístky a malé bílé květy.
Lissa vydala zvuk, který mohl být jedině výrazem čiré radosti. „Dokázals to!“ Objala ho a já pocítila její radost. Byla upřímně šťastná, že to zvládl. A přestože byla pořád zklamaná, že sama žádný pokrok neučinila, vyvolalo to v ní naději. Když se on naučil jejím dovednostem, skutečně se můžou učit jeden od druhého.
„Nemůžu se dočkat, až se taky naučím něco nového,“ řekla s nepatrnou stopou závisti.
Adrian poklepal na notebook. „Ve světě éteru existuje spousta dalších kousků. Aspoň jeden z nich se ale určitě naučíš.“
„A to je co?“ vyptávala jsem se.
„Pamatuješ, jak jsem hledala lidi, kteří se chovali divně?“ zeptala se. „Udělaly jsme seznam všech možných věcí, jak se to projevovalo.“ Pamatovala jsem se na to. Ve své snaze najít další uživatele éteru objevila Moroje se schopnostmi, jaké nikdo jaktěživ neviděl. Těm záznamům věřilo jen pár lidí, ale Lissa byla přesvědčená, že to byli uživatelé éteru.
„Kromě uzdravování, vidění aury a lezení do snů tady máme ještě supernátlak.“
„To už víš dávno,“ houkla jsem.
„Ne, tohle je ještě větší hard core. Nespočívá jen v tom, že řekneš lidem, co mají dělat. Taky je přinutíš vidět a vnímat věci, který ve skutečnosti nejsou.“
„Myslíš halucinace?“ dotázala jsem se.
„Tak trochu,“ vložil se do toho Adrian. „Slyšel jsem o lidech, co používali nátlak tak, že vsugerovali svým obětem, aby prožívaly ty nejhorší noční můry a myslely, že na ně něco útočí, a tak podobně.“
Otřásla jsem se. „To je dost strašidelný.“
„A obdivuhodný,“ dodal Adrian.
Lissa se mnou souhlasila. „No, já nevím. Normální nátlak je jedna věc, ale tohle už mi připadá strašný.“
Christian zívl. „Teď když už bylo dosaženo vítězství, můžeme už tuhle noc s magií ukončit?“
Ohlédla jsem se a zjistila, že Christian už sedí. Díval se na Lissu s Adrianem a netvářil se nadšeně, že se ti dva na oslavu vítězství objímají. Okamžitě se od sebe odtrhli, ale nevypadalo to, že kvůli téhle Christianově reakci. Oba byli příliš pohlceni svým nadšením, než aby si všímali, jak se na ně kdo kouká.
„Dokážeš to znovu?“ zeptala se Lissa nedočkavě. „Aby vyrostla?“
Adrian zavrtěl hlavou. „Teď ne. Je to makačka. Myslím, že potřebuju cigáro.“ Kývl hlavou směrem k Christianovi. „Běž něco podniknout se svým klukem. Prokázal ohromnou trpělivost.“
Lissa došla k Christianovi, celá rozzářená radostí. Vypadala krásně a rozradostněle, takže pro něj asi muselo být těžké dál se na ni zlobit. Jeho drsný výraz se trochu obměkčil a nahradila ho něha, kterou v jeho tváři uměla vykouzlit jen ona. „Pojďme se vrátit na kolej,“ navrhla a vzala ho za ruku.
Vyšli jsme ven. Eddie se držel u Lissy s Christianem, takže vzdáleným strážcem jsem tentokrát byla já. Taky to znamenalo, že jsem zůstala napospas Adrianovi, který se usnesl, že se potáhne za námi a bude do mě celou cestu něco hustit. Kouřil při tom, takže jsem si musela poradit s toxickým oblakem dýmu. Vážně nechápu, proč mu za to ještě žádný kantor nevynadal. Pokrčila jsem nos nad tím smradem.
„Co kdybys nám dělal nejvzdálenějšího strážce a držel se s tím svinstvem dál?“ navrhla jsem mu.
„Hmm, už mám dost.“ Odhodil nedopalek, zašlápl ho a nechal ležet. Tohle nesnáším skoro stejně jako to, že vůbec kouří.
„Tak co myslíš, malá dhampýrko?“ zeptal se. „S tou rostlinou jsem byl celkem machr, co? Samozřejmě bych byl větší machr, kdybych… Co já vím… Třeba kdybych dokázal, aby někomu znovu narostla amputovaná ruka nebo noha. Nebo kdybych oddělil siamský dvojčata. Ale to určitě přijde, když budu trénovat.“
„Jestli stojíš o nějakou radu – jako že jsem si jistá, že nestojíš –, vy dva byste si měli dát chvilku oraz od magie. Christian si pořád myslí, že jedeš po Lisse.“
„Co?“ podivil se s hraným údivem. „Copak neví, že moje srdce patří tobě?“
„Ne. A pořád se bojí, že mu Lissu přebereš, i když jsem mu říkala, že to nehrozí.“
„Vsadím se, že kdybychom to spolu my dva dali dohromady, určitě by mu bylo líp.“
„Jestli se mě dotkneš,“ oznámila jsem mu potěšeně, „tak budeš mít příležitost vyzkoušet si, jestli umíš uzdravit sám sebe. Pak teprv uvidíme, jakej jsi machr.“
„Řekl bych Lisse, aby mě uzdravila,“ prohlásil samolibě. „Pro ni by to byla brnkačka. Ačkoli…“ Ten jeho cynický úšklebek se vytratil. „Když teď používala magii, stalo se něco zvláštního.“
„Jo,“ přisvědčila jsem. „Já vím. Cítil jsi to taky?“
„Ne, ale viděl jsem to.“ Zamračil se. „Rose…, pamatuješ, jak ses mě ptala, jestli nejsi blázen, a já ti řekl, že ne?“
„Jasně…“
„Možná jsem se spletl. Myslím, že jsi cvok.“
Málem jsem se zastavila. „Co tím sakra myslíš?“
„No…, jde o to, že když Lissa pracovala na tý druhý kytce…, její aura trochu potemněla.“
„To jenom odpovídá tomu, co jsem cítila,“ řekla jsem. „Bylo to, jako by… V tu chvíli měla hrozně křehkou psychiku – tak na tom byla už dřív. Ale přešlo to.“
Přikývl. „Jo, to je přesný… Temnota z její aury zmizela a přesunula se do tvojí. Už dřív jsem si všiml, že vy dvě máte strašně rozdílný aury, ale tentokrát jsem viděl na vlastní oči, co se stalo. Bylo to, jako by se z její aury oddělil tmavej flek a skočil přímo do tvojí.“
Naskočila mi z toho husí kůže. „Co to znamená?“
„Právě proto si myslím, že jsi cvok. Lissa už nemá žádný vedlejší účinky kvůli tomu, že praktikuje magii, že ne? Ale ty… Poslední dobou jsi hrozně podrážděná a vidíš duchy.“ Vyslovil to úplně normálně, jako by bylo zcela běžné občas vídat duchy. „Takže si myslím, že to, co je na éteru škodlivý a co ničí psychiku, se z Lissy odtrhává a putuje to přímo do tebe. Ona je takhle v pohodě, zatímco ty…, no, jak jsem řekl – vidíš duchy.“
Bylo to, jako bych dostala facku. Nová teorie. Žádné trauma. Žádní skuteční duchové. Jenom já, „zachytávající“ Lissino šílenství. Pamatuju si, jak vypadala v době, kdy na tom byla nejhůř. Trpěla depresemi a sebepoškozováním. Pamatuju se na naši bývalou profesorku Karpovou, která také ovládala éter – a zbláznila se natolik, že se stala Strigojkou.
„Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. „To se mi neděje.“
„A co vaše pouto? Máte spolu spojení. Plíží se k tobě její myšlenky a pocity… Tak proč ne i to šílenství?“ Adrian to bral se svou typickou lehkostí a zvědavostí. Neuvědomoval si, jak moc mě to začíná děsit.
„Protože to nedává…“
A vtom mi to docvaklo. Odpověď, kterou jsme hledali celou tu dobu.
Svatý Vladimír po celý život bojoval s vedlejšími účinky éteru. Měl strašné sny a bludné představy, které připisoval „démonům“. Ale nezbláznil se úplně ani se nepokoušel spáchat sebevraždu. Byly jsme si s Lissou jisté, že tím důvodem byla jeho stínem políbená strážkyně Anna. Pomáhalo mu jejich vzájemné pouto. Ale myslely jsme, že šlo hlavně o to, že měl blízkou přítelkyni, někoho, kdo při něm stál a s kým si mohl v nejtěžších chvílích promluvit, když tenkrát ještě neexistovala antidepresiva nebo prášky proti úzkosti.
Ale co když… Co když…
Nemohla jsem se ani nadechnout. Nemohla jsem vydržet už ani minutu, aniž se dozvím odpověď. Kolik je vůbec hodin? Do večerky zbývá asi tak hodina. Musím to zjistit. Okamžitě jsem se zastavila, až jsem málem uklouzla na ledovce.
„Christiane!“
Skupinka před námi se zastavila a všichni se ohlédli po mně a Adrianovi. „No?“ ozval se Christian.
„Potřebuju si ještě někam zajít – nebo spíš my si potřebujem někam zajít, protože bez tebe se nemůžu hnout. Musíme do kostela.“
Překvapeně povytáhl obočí. „Copak? Potřebuješ se vyzpovídat?“
„Na nic se neptej. Prosím. Zabere to jen pár minut.“
Lissa se zatvářila ustaraně. „Tak tam můžeme zajít všichni…“
„Ne, my si s Christianem pospíšíme.“ Nechtěla jsem, aby tam šla. Nechtěla jsem, aby slyšela to, co se určitě dozvím. „Běžte na kolej. Přijdeme tam za váma. Můžeme, Christiane?“
Studoval mě a tvářil se střídavě, jako by se mi chtěl posmívat a jako by mi chtěl pomoct. Koneckonců není úplný debil. Ty druhé pocity u něj evidentně převážily. „Dobře, ale jestli se mě pokusíš přinutit k tomu, abych se s tebou pomodlil, tak odcházím.“
On a já jsme se vydali ke kostelu. Šla jsem tak rychle, že musel občas popoběhnout, aby mi stačil.
„Nepředpokládám, že bys mi řekla, o co jde,“ poznamenal.
„Ne. Ale dík za spolupráci.“
„Vždycky rád pomůžu,“ řekl. Určitě obrátil oči v sloup, ale nedívala jsem se na něj, raději jsem se soustředila na cestu před sebou.
Došli jsme ke kostelu a zjistili, že je zavřeno, což mě ani nepřekvapilo. Zabušila jsem na dveře a nedočkavě se rozhlížela, jestli snad za okny neuvidím světlo. Nevypadalo to nadějně.
„Víš, že jsem se sem už jednou vloupal?“ pochlubil se Christian. „Jestli se potřebuješ dostat dovnitř…“
„To ani ne. Musím mluvit s knězem. Doprčic, on tady není.“
„Asi už spí.“
„Ksakru,“ zanadávala jsem si a ani jsem si nepřipadala moc provinile, že takhle mluvím na prahu kostela. Jestli už kněz spí, tak bude v morojském domě pro personál, a tudíž se k němu nedostanu. „Musím…“
Dveře se otevřely a zadíval se na nás otec Andrew. Vypadal překvapeně, vůbec ne naštvaně. „Rose? Christiane? Děje se něco?“
„Musím se vás na něco zeptat,“ pověděla jsem mu. „Bude to jen chvilička.“
Jeho údiv ještě vzrostl, ale ustoupil stranou, abychom mohli vejít dovnitř. Všichni jsme se zastavili v předsíni kostela, hned před hlavní lodí.
„Zrovna jsem chtěl jít domů,“ oznámil nám otec Andrew. „Všechno už jsem tady pozavíral.“
„Říkal jste mi, že svatý Vladimír prožil dlouhý život a umřel věkem. Je to tak?“
„Ano,“ odpověděl pomalu. „Tedy pokud vím. Potvrzují to i všechny knihy, které jsem o něm četl – včetně těch nejnovějších.“
„Ale co Anna?“ chtěla jsem vědět. Zněla jsem jako na pokraji hysterického záchvatu. Opravdu jsem k tomu neměla daleko.
„Co s ní?“
„Co se s ní stalo? Jak umřela?“
Celou tu dobu jsme se s Lissou zajímaly o to, jak dopadl Vladimír. O Anně jsme nikdy neuvažovaly.
„Aha,“ povzdechl otec Andrew. „Obávám se, že její konec nebyl tak dobrý. Celý život strávila tím, že chránila Vladimíra. Objevují se ale určité náznaky, že v pokročilém věku začala být duševně nevyrovnaná. A potom…“
„A potom?“ vyptávala jsem se. Christian jen nechápavě těkal pohledem mezi mnou a knězem.
„A potom, pár měsíců po smrti svatého Vladimíra, spáchala sebevraždu.“
Na půl vteřiny jsem pevně zavřela oči a pak je zase otevřela. Toho jsem se bála.
„Je mi líto,“ řekl otec Andrew. „Vím, jak pečlivě jsi studovala jejich příběh. Ale tuhle informaci jsem se dozvěděl až nedávno, z té nové knihy. Vzít si život je pochopitelně hřích… Ale když vezmeme v úvahu, jak blízcí si byli, není tak těžké si představit, jak se asi musela cítit, když se odebral na věčnost.“
„A taky jste řekl, že pak začala trochu magořit.“
Kývl a rozhodil rukama. „Těžko říct, co si ta ubohá žena myslela. Přispělo k tomu zřejmě hned několik faktorů. Proč tě to vlastně zajímá natolik, že to nesnese odkladu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To je dlouhá historie. Díky za pomoc.“
Byli jsme s Christianem už v půli cesty na kolej, když se mě konečně zeptal: „O co šlo? Vybavuju si, že jste se o to s Lissou zajímaly. Vladimír a Anna byli jako ty a Lissa, že jo?“
„Jo,“ přitakala jsem ponuře. „Hele, nechci se mezi vás nějak plést, ale prosím tě, neříkej o tom Lisse. Ne, dokud nezjistím něco víc. Řekni jí prostě… Já nevím. Řeknu jí, že jsem zpanikařila, protože jsem myslela, že jsem zapomněla na veřejně prospěšný práce.“
„Takže jí oba budeme lhát, jo?“
„Nenávidím to, věř mi. Ale v tuto chvíli je to pro ni takhle nejlepší.“
Protože kdyby se Lissa dozvěděla, že je dost možné, že z ní zešílím…, asi by to nesla dost těžce. Měla by přestat pracovat s magií. To jsem vždycky chtěla. Jenže když jsem teď cítila její radost pramenící z magie… Mohla bych ji o to připravit? Neměla bych se obětovat?
Na to neexistovala žádná jednoduchá odpověď a já nemohla vyvozovat žádné ukvapené závěry. Teprve až se dozvím víc. Christian slíbil, že zachová tajemství. Když jsme se vrátili k ostatním, už byl stejně téměř čas večerky. Strávili jsme společně ještě půl hodiny a pak jsme se rozešli do svých postelí – včetně mě, protože mám terénní praxi jen na půl úvazku, což znamená, že v noci žádné povinnosti nemám. Riziko útoku Strigojů je beztak mizivé a moji instruktoři mají na paměti, že se především musím pořádně vyspat.
Takže jsem se před večerkou vrátila na svou dhampýrskou kolej. A když už jsem tam skoro byla, objevil se znovu.
Mason.
Okamžitě jsem se zastavila a rozhlížela se kolem, jestli nezahlédnu někoho, kdo by jednou provždy rozhodl, jestli jsem blázen, nebo ne. Duch tam stál s rukama v kapsách kabátu a působil tak obyčejně, že to bylo až divné.
„Fajn,“ řekla jsem a byla jsem přitom překvapivě klidná – tedy až na svíravou bolest, kterou jsem pociťovala pokaždé, když jsem ho viděla. „Jsem ráda, že jsi tady sám. Ti další v letadle se mi vůbec nelíbili.“
Díval se na mě s prázdným výrazem a smutnýma očima. Připadala jsem si ještě hůř. Výčitky svědomí mi svíraly žaludek. Zlomila jsem se.
„Co jsi zač?“ vykřikla jsem. „Jsi skutečný? Šílím?“
K mému údivu přikývl.
„Co z toho?“ vyjekla jsem. „Jsi skutečný?“
Kývl.
„Jsem blázen?“
Zavrtěl hlavou.
„Dobře,“ řekla jsem a přes příval emocí se pokusila udělat vtip. „To je úleva. Ale kdybys byl jenom halucinace, řekl bys mi snad něco jinýho?“
Mason jen koukal. Znovu jsem se rozhlídla a přála si, aby někdo šel kolem.
„Proč jsi tady? Zlobíš se na nás a chceš se pomstít?“
Zavrtěl hlavou a mně se ulevilo. Až do téhle chvíle jsem si ani neuvědomovala, jak moc se tím trápím. Měla jsem v sobě příliš hluboko zakořeněný pocit viny a žal. Že by mi to Mason dával za vinu – jako to udělal Ryan –, mi nepřipadalo zrovna příjemné.
„Nemůžeš… Nemůžeš najít klid?“
Mason přikývl a zatvářil se ještě smutněji. Vzpomněla jsem si na jeho poslední chvíle a polkla jsem slzy. Já budu mít nejspíš taky problém najít klid.
„Ale je v tom něco víc, že jo? Máš další důvod, proč za mnou pořád chodíš?“
Přikývl.
„Co?“ zeptala jsem se. V poslední době se vyrojilo tolik otázek. Musím znát odpovědi. „Co je to? Co chceš udělat?“
Naše komunikace se ale zjevně musela omezit na otázky, na něž se dalo odpovědět ano-ne. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Vypadal, že se o to hrozně snaží, jako Adrian s tou rostlinou. Žádný zvuk z něj ale nevyšel.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Nerozumím ti a… Omlouvám se za všechno.“
Mason mě obdařil zadumaným pohledem a pak se rozplynul.
2024 ©