Vampýrská akademie 1:Richelle Mead

Přestože jsem trénovala a učila se o zvyklostech Strigojů a o tom, jak se jim bránit, ve skutečnosti jsem nikdy žádného neviděla. Bylo to děsivější, než jsem čekala. Když se na mě vrhla tentokrát, už jsem byla připravená. Tak trochu. Couvla jsem a uhnula z jejího dosahu, při čemž jsem uvažovala, jakou mám asi šanci. Vzpomněla jsem si na Dimitrijovo vtipkováni o Strigojích v nákupním centru. Žád­ný stříbrný kůl. Nic, čím bych jí mohla useknout hlavu. Žádný způsob, jak ji zapálit. Útěk se nakonec skutečně zdál jako ta nejlepší možnost, jenže ona mi blokovala cestu. Připadala jsem si k ničemu,... číst dál

Nikdy dřív mi nedělalo takové problémy zůstat mimo Lissinu hlavu, jenže je pravda, že jsme nikdy neprocházely ničím podobným. Zatímco jsem běžela lesem, síla jejích myšlenek a pocitů mě strhávala do sebe. Prodírali jsme se Christianem křovím a od chaty jsme se vzdalovali. Kéž by tak Lissa zůstala uvnitř. Líbilo by se mi, kdybych mohla jejíma očima sledovat ten vpád. Jenže to už bylo bezpředmětné. Při běhu se mi vyplatilo, že mě Dimitrij neustále nutil běhat kolečka. Byla jsem vytrvalá. Lissa nepo­stupovala moc rychle, cítila jsem, jak se vzdálenost mezi námi zkracuje, což mi dodávalo přesně... číst dál

„Uzdravit Tě?“ Uzdravit ho? Moje myšlenky byly jako ozvěna těch jejích. „Ty jsi moje jediná možnost,“ objasnil jí trpělivě. „Jediná možnost, jak vyléčit tuhle chorobu. Sleduju tě už léta, čekal jsem, dokud jsem neměl jistotu.“ Lissa zavrtěla hlavou. „Nemůžu..., ne. Nemůžu udělat něco takového.“ „Tvoje uzdravovací schopnosti jsou úžasné. Nikdo nemá ponětí, jak moc jsou silné.“ „Nevím, o čem mluvíš.“ „Ale, Vasiliso. Vím o tom havranovi - Natálie tě viděla. Sledovala tě. A taky vím, jak jsi uzdravila Rose.“ Došlo jí, že nemá smysl dál zapírat. „To... to bylo něco jinýho. Rose nebyla nijak moc ... číst dál

Nikdy dřív jsem se s žádným klukem neocitla úplně nahá. Děsilo mě to - i když zároveň i vzrušovalo. Leželi jsme na přikrývkách, nalepení na sobě a jen jsme se líbali a líbali. Ru­kama i rty se zmocňoval mého těla a každý dotek mě na kůži pálil jako oheň. Po tom, co jsem po něm tak dlouho toužila, vůbec jsem nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Fyzické pocity byly báječné, ale i psychicky jsem se cítila výborně, když jsem k němu měla tak blízko. Líbilo se mi, jak se na mě díval, jako bych byla tou nejvíc sexy a nejkrásnější bytostí na celém světě. Líbilo se mi, jak rusky šeptal moje jméno... číst dál

Poklesla mi čelist. „Uf... Počkat... Jako že jste měli sex?“ Byla jsem tak ohromená, že jsem nedokázala vymyslet nic lepšího. Mason se na mě díval, jako bych byla hysterka. Jesse vypadal, že by nejradši umřel. „Jasně, že jsme měli sex. Říkala, že se s náma vyspí, když řekneme, že jsme..., no vždyť víš...“ Ušklíbla jsem se. „A to jste nedělali najednou, ve třech. Nebo jo?“ „Ne,“ odvětil Jesse znechuceně. Oproti tomu Ralf se tvářil, že by nic nenamítal. „Bože,“ povzdechla jsem a odhrnula si vlasy z obličeje. „Nemůžu uvěřit, že nás tak strašně nenávidí.“ „Hele,“ vykřikl Jesse, který pochopil m... číst dál

... číst dál

Probrala jsem se a nad sebou uviděla bílý strop na klinice. Dopadalo na mě filtrované světlo - to kvůli morojským pa­cientům. Cítila jsem se divně, tak trochu dezorientovaná, ale nic mě nebolelo. „Rose.“ Ten hlas byl jako hedvábné pohlazení. Něžný. Sytý. Otočila jsem hlavu a setkala se s pohledem Dimitrijových tmavých očí. Seděl na židli vedle mé postele a hnědé vlasy po ramena měl hozené dopředu, takže mu hezky rámovaly obličej. „Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe skřípavým hlasem. „Jak se cítíš?“ „Divně. Jsem groggy.“ „Doktorka Olendzká ti dala něco proti bolesti - bylas na tom dost špatně, kd... číst dál

Po několika dnech mi Lissa před jídelnou oznámila šokující novinky. „Strejda Viktor vezme Natálii tenhle víkend pryč. Budou nakupovat v Missoule. Na tu tancovačku. Říkali, abych jela s nima.“ Neřekla jsem nic. Moje mlčení ji překvapilo. „Není to super?“ „Pro tebe asi jo. Ale mě nečekají nákupní centra ani tancování.“ Nadšeně se usmála. „Řekl Natálii, že kromě mě může vzít ještě dva lidi. Přemluv ji, aby vzala tebe a Camille.“ Rozhodila jsem rukama. „No, díky, ale já po vyučování nesmím ani do knihovny. Do Missouly mě nikdo nepustí.“ „Strejda Viktor myslí, že přesvědčí Kirovou, aby tě pustil... číst dál

Druhý den mi došlo, jak moc se věci změnily od doby, co Jesse sRalfem začali šířit pomluvy. Pro některé lidi jsem byla neustálým zdrojem šeptandy a smíchu. Od těch, které Lissa obrátila na svou stranu, se mi dostávalo přátelství a občas mě i bránili. Uvědomila jsem si, že naši spolužáci už mi nevěnují tolik pozornosti jako dřív. To platilo obzvlášť, když se začalo dít něco nového. Lissa a Aaron. Mia se zjevně dozvěděla o tom večírku, a když zjistila, že tam Aaron šel bez ní, vybuchla. Vrhla se na něj a oznámila mu, že pokud chce být s ní, nemůže utíkat a scházet se s Lissou. A tak se Aaron ... číst dál

Mason je přinesl. Přišel za mnou hned druhý den před vyučováním, s krabicí knih. „Mám je.“ Prohlásil. „Honem si je odnes, než budeš mít průšvih, že se mnou mluvíš.“ Podal mi je a já zavrčela. Ta krabice byla těžká. „To ti dal Christian?“ „Jo. Zvládl jsem s ním promluvit, aniž by si toho někdo všiml. Tak nějak už v tom umí chodit, všimla sis toho někdy?“ „Jo všimla.“ Odměnila jsem Masona úsměvem. „Díky. Moc to pro mě znamená.“ Odvlekla jsem tu kořist do svého pokoje a plně jsem si u toho uvědomovala, jak divně asi musí působit, když někdo, kdo nenávidí učení tak jako já, se hodlá zahrabat do... číst dál

Následujících pár dní jsem dál špehovala Lissu a pokaždé jsem se cítila trochu provinile. Nesnášela, když se mi to přihodilo náhodou, zatímco teď jsem to dělala záměrně. Dál jsem ji sledovala, jak získává královské hráče s mocí jednoho po druhém na svou stranu. Neuměla udělat nátlak hromadně, ale přesvědčit jednu osobu po druhé bylo stejně efektní, i když pomalejší. Ve skutečnosti jich spoustu ani nemusela nutit, aby s ní zase začali kamarádit. Spousta z nich nebyla tak povrchních, jak působila; pamatovali si na Lissu a měli ji rádi proto, jaká byla. Slétali se k ní jako hejno a teď, měsíc ... číst dál

Důsledky Jesseových Ralfových výmyslů byly přesně tak strašné, jak jsem očekávala. Jediný způsob, jak jsem mohla přežít, bylo nevidět a nevnímat nikoho a nic. To mě udržovalo při duševním zdraví - tak tak - ale nesnášela jsem to. Připadalo mi, že neustále brečím. Ztratila jsem chuť k jídlu a špatně jsem spala. Ať už to bylo jakkoli zlé, nestarala jsem se o sebe tak jako o Lissu. Dodržela svůj slib a některé věci změnila. Zpočátku na to šla pomalu, ale postupně jsem si všímala, jak za ní u obě­da nebo o přestávce přicházeli jeden či dva královští, aby ji pozdravili. Zářivě se na ně usmívala,... číst dál

Tunoc jsem vůbec nemohla usnout, dlouho jsem se v posteli jen tak převalovala. Asi po hodině jsem se v posteli posadila, snažila jsem se uklidnit se a utřídit emoce, které ke mně přicházely. Lissa. Vyděšená a rozrušená. Nevyrovnaná. Jak jsem tak probírala, co ji rozrušilo, hned se mi vrátily události dnešního večera. Královna ji ponížila. Mia. Možná dokonce Christian - třeba se nakonec přece jen sešli. Jenže... nic z toho teď problém nepředstavovalo. Někde v sobě měla něco dalšího. Něco strašně špatného. Vylezla jsem z postele, rychle se oblékla a zvažovala svoje možnosti. Ted jsem měla pokoj ve třetím patře - příliš vysoko na to, aby se dalo slézt z okna, obzvlášť když už tu není pro­fesorka Karpová, která by mě pak dala dohromady. Vyplížit se hlavní chodbou se mi nikdy nemůže podařit. Zbývala jen „oficiální“ cesta. „Kam si myslíte, že jdete?“ Jedna z vychovatelek, která měla službu, vzhlédla ze své židle. Seděla na konci chodby, poblíž schodiště. Přes den schody nikdo nehlídal, ale teď v noci to bylo, jako bychom byli ve vězení. Překřížila jsem si ruce přes prsa. „Musím navštívit Dim... strážce Belikova.“ číst dál

„potřebuješ něco na sebe?“ otázala se Lissa. „Hmm?“ Podívala jsem se na ni. Zrovna jsme čekaly, až začne hodina profesora Nagyho o slovanském umění, a já poslouchala, jak Mia tvrdošíjně vyvrací svým kamarádům to, co říkali o jejích rodičích. „Nejsou sluhové ani nic podobného,“ vykřikovala, zjevně rozrušená. S protáhlým obličejem se snažila působit povznešeně. „Jsou vlastně rádci. Drozdovovi bez nich nic nerozhodnou. Dusila jsem se smíchy, zatímco Lissa jen vrtěla hlavou. „Až moc si to užíváš.“ „Protože to je něco. Na co ses mě to ptala?“ Začala jsem se přehrabovat v báglu a hledala lesk na ... číst dál

... číst dál

Znovu jsem zapadla do její mysli a viděla a prožívala všechno, co se děje kolem ní. Opět se plížila na půdu kostela, což jen potvrdilo moje nejhorší obavy. Stejně jako posledně nenarazila na žádný odpor. Dobrý Bože, pomyslela jsem si, copak ten kněz nedokáže lépezabezpečit vlastní kostel? Za mozaikovým oknem vycházelo slunce a proti světlu se rýsovala silueta Christiana, sedícího na sedátku u okna. „Jdeš pozdě,“ oznámil jí. „Už tady na tebe jakou dobu če­kám.“ Lissa vytáhla jednu rozviklanou židli, z níž smetla prach. „Myslela jsem, že tě ředitelka Kirová trochu zdrží.“ Zavrtěl hlavou. „Ani... číst dál

Zuřila jsem a tak jsem při vyučování s novici bojovala déle a lépe než kdykoli předtím. Dokonce se mi podařilo vyhrát první zápas – s Shanem Rysem, kterého jsem úplně rozdrtila. Vždycky jsme spolu dobře vycházeli, takže teď vzal svou porážku čestně a zatleskal mému výkonu, stejně jako několik málo dalších studentů. „Comeback začíná,“ oznámila jsem Masonovi po vyučování. „Už to tak vypadá.“ Nepatrně se dotkl mojí ruky. „Jak je na tom Lissa.“ Ani mě neudivilo, že o tom incidentu ví. Drby se tady šířily rychlostí blesku, až se zdálo, jako by všichni měli mezi sebou psychické pouto. „V pohodě. ... číst dál

Uplynulopár týdnů a já brzy pustila z hlavy celou tuzáležitost s Annou, protože život na Akademii byl dost hektický. Šok z našeho návratu už trochu opadl a my zapadly do normální rutiny. Můj život se točil kolem kostela, obědů s Lissou a jakéhokoli společenského života, jaký jsem si jen dokázala prosadit. Protože jsem neměla skoro žádný volný čas, nebylo zas tak těžké nenamočit se do průšvihu. Občas jsem sice tu a tam k sobě přitáhla pozornost, přestože jsem si dobře pamatovala svůj poučný projev o „proplouvání na středním proudu“. Ale nemohla jsem si pomoct. Ráda jsem flirtovala. Ráda jsem... číst dál

Trápilo mě, že se Lissa s Christianem sešli, ale následujícího dne mi to vnuklo nápad. „Kirová - ehm, totiž paní Kirová.“ Stála jsem ve dveřích její kanceláře a ani jsem se neobtěžovala domluvit si u ní schůzku. Zvedla zrak od nějakých papírů, zjevně znechucená, že mě vidí. „Ano, slečno Hathawayová?“ číst dál

Bývali Strigojové. Regiment strážců je dostihl a zabil. Pokud ty řeči, co se šířily, byly pravdivé, Christian byl oči­tým svědkem té události, když byl ještě malý. A přestože sám nebyl Strigoj, pár lidí si myslelo, že k tomu nemá daleko. Neustále chodil v černém a uznával jen sám sebe. Ať už byl Strigoj nebo ne, nevěřila jsem mu. Byl to pitomec a já v duchu řvala na Lissu, aby tam odtud vypadla - ne že by můj křik k něčemu byl. Debilní jednosměrné pouto. „Co tady děláš?“ zeptala se. „Koukám, co je tu zajímavého. Tahle plátěná skládací žid­le se v tomhle ročním období může celkem hodit. A tá... číst dál

Díky bohuse na nás tentokrát neupřela pozornost všech, jen několik lidí procházejících kolem se zastavilo a zíralo na nás. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjekla ta panenka v holčičím vydání a divoce rozšířené modré oči jí plály vztekem. Teď, když jsem byla blíž, mohla jsem si ji pořádně prohléd­nout. Byla stejně štíhlá jako většina Morojů, ale nebyla tak vysoká, což částečně přispívalo k tomu, že působila mladší. Purpurové šatičky, které měla na sobě, byly nádherné a při­pomněly mi, že já mám na sobě laciné oblečení. Při bližším pohledu na její šaty mi ale došlo, že to není žádný kousek od módního návrháře. Založila jsem si ruce. „Ztratila ses, holčičko? Základní ško­la je za západním kampusem.“ Tváře jí okamžitě zrůžověly. „Už na mě nikdy nesahej. Vyjebala jsi se mnou a já ti to vrátím.“ No páni, to teda bylo uvítání! Lissino nepatrné zavrtění hlavou mě ale odradilo od toho, abych předvedla parádní comeback. číst dál

Poslat nás na vyučování ihned po tomto rozhovoru mi připadalo mimořádně kruté, jenže přesně to Kirová udělala. Lissu odvedli a já se za ní dívala, šťastná, že mi naše pouto dovolí dál sledovat její emoce. Nejprve mě vlastně poslali k jednomu poradci z vedení. Byl to stařičký Moroj, kterého jsem si pamatovala už z dřívějška. Tak docela jsem nemohla uvěřit, že je pořád tady. Byl tak úděsně starý, že už by měl být v důchodu. Nebo mrtvý. Návštěva trvala celých pět minut. O mém návratu neřekl ani slovo, jen mi položil pár otázek o tom, jaké předměty jsem studovala v Chicagu a v Portlandu. Porovnal to s mými sta­rými záznamy a narychlo mi načmáral nový rozvrh. Mrzutě jsem ho sebrala a zamířila na svou první hodinu. číst dál

Nicméně jsem musela uznat, že ten Dimitrij je dost chytrý. Poté, co nás odvezli na letiště a posadili do soukromého letadla patřícího Akademii, stačil mu jediný pohled na nás dvě, jak si šeptáme, a hned poručil, aby nás rozesadili. „Nenechejte, aby spolu mluvily,“ upozornil strážce, který mě eskortoval do zadní části letadla. „Stačí, aby byly pět mi­nut pohromadě, a hned budou mít plán na útěk.“ Střelila jsem po něm zpupným pohledem a proběhla ulič­kou v letadle. Měl pravdu, že jsme skutečně plánovaly útěk. Jenže zatím to pro hrdiny nebo spíše pro hrdinky nevypa­dalo dobře. Jakmile jsme se ... číst dál

TAK TADY MÁTE TEN 1.DÍL číst dál

Tyto knížky jsem už četla... byly užasné   ...a proto kdo je nezná tak mu chci ukázat baječnou knihu .. plnou dobrodružství, emocí, lásky...kniha mě vtáhla do děje a každý moment jsem prožívala s hlavní hrdinkou Rose ... ( brečela jsem u jejich emocích , u ztráty kamarádů, lásky .... ) ..... znovu píši že je to užasnej příběh o náctileté dívce...    ( KNÍŽEK JE CELKEM 6 ) číst dál