V.A.- Mrazivý polibek 2:Richelle Mead

Vden mého molnijského obřadu se venku oteplilo. Vlastně bylo tak teplo, že v kampusu začal tát sníh a jako stříbrné stružky stékal po kamenných stěnách budov. Zima ještě zdaleka neskončila, takže jsem věděla, že za pár dní všechno zase znovu zmrzne. Teď to ale vypadalo, jako by celý svět plakal. číst dál

Tak o tohle jsem ani v nejmenším nestála. S čímkoli jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen tohle ne – aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem chtěla zabránit. číst dál

Pohltila mě hrůza a děs. Připadalo mi, že se mi scvrkává duše a že v tu chvíli nastane konec světa – protože po tomhle určitě nemůže pokračovat dál. Po tomhle nemůže nic pokračovat dál. Chtěla jsem vykřičet svou bolest do celého vesmíru. Chtěla jsem brečet, dokud se nerozpustím. Chtěla jsem upadnout vedle Masona a zemřít s ním. číst dál

Potřebovali jsme nějaký plán na útěk a potřebovali jsme ho rychle. Jenže mě napadaly jedině věci, které jsme nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné – mohli bychom se nějak odplížit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit. číst dál

Nesnáším, když jsem bezmocná. A nerada se vzdávám bez boje. To, co se odehrálo venku v uličce, nebyl opravdový boj. Kdyby byl – kdyby mě porazili a já je musela poslechnout –, tak prosím. To bych možná dokázala akceptovat. Možná. Ale nikdo mě neporazil. Ani jsem si pořádně neušpinila ruce. Tiše jsem nastoupila. číst dál

V botách na vysokých podpatcích už mě začínaly bolet nohy, a tak jsem si je zula, sotva jsem vešla dovnitř. Ubytovnou už jsem procházela bosá. V Masonově pokoji jsem nikdy nebyla, ale pamatovala jsem si, o jakém čísle se zmiňoval, takže jsem ho našla bez potíží. číst dál

„Co to vyvádíš?“ zaječela na mě. Mluvila o dost hlasitěji, než by se mi líbilo. číst dál

Lissa přišla ten den později. Poté, co Mason odešel, usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo mě, až když Lissa bouchla dveřmi. číst dál

Následujícího rána jsem se pokoušela nalakovat si nehty na nohou – což s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého – když vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, už když jsem se probudila, takže jsem se belhala ke dveřím a snažila se nezničit čerstvě nalakované nehty. Když jsem otevřela, za dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí, kterou držel v obou rukou. Nadzvedl ji a zadíval se na mě. číst dál

Dva kluci, které jsem neznala, se spolu rvali. Vypadali tak na dvacet a vůbec si mě nevšimli. Ten, který do mě vrazil, strčil do toho druhého tak tvrdě, až se jeho soupeř zapotácel a couvl. číst dál

Lidé se zvedali a křičeli, každý chtěl přede všemi sdělit svůj názor. Většina z nich měla za to, že se Taša plete. Povídali, že je blázen. Taky povídali, že kdyby šli Morojové a dhampýři bojovat se Strigoji, obě rasy by vymřely. Někteří dokonce naznačovali, že právě to má Taša celou dobu v plánu – že spolupracuje se Strigoji. číst dál

Bleskurychle jsem vyskočila z postele. Celá ubytovna byla z té zprávy vzhůru nohama. V chodbách postávaly hloučky lidí. Jednotliví členové rodin se vzájemně hledali. Některé rozhovory sestávaly jen z vyděšeného šepotu, zatímco jiné byly tak hlasité, že se jim dalo snadno rozumět. Zastavila jsem pár lidí a snažila se z nich dostat, co se vlastně stalo. Každý povídal něco jiného a někteří vůbec nedokázali zmlknout. Všichni zmateně pobíhali po celé budově a buď hledali své milované, nebo se chystali k okamžitému odjezdu. Byli přesvědčeni, že jinde bude bezpečněji. číst dál

Lissa vstala a odešla dřív, než jsem vůbec otevřela oči, což znamenalo, že jsem měla celou koupelnu pro sebe. Tu koupelnu miluju. Je ohromná. Klidně by se do ní vešla i moje obrovská postel. Probrala mě až horká sprcha, kterou jsem si pustila hned na několik různých trysek, což pomohlo mým svalům, namoženým ze včerejška. Když jsem stála před velkým zrcadlem a česala se, zklamaně jsem zaznamenala, že monokl je tam pořád. Byl ale o dost světlejší a začínal žloutnout. Make-up a pudr to skoro celé zakryly. číst dál

Výlet na lyže nemohl přijít v příhodnější dobu. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Dimitrije a Tašu , ale při balení věcí jsem mu aspoň nevěnovala sto procent mozkové kapacity, ale jen pětadevadesát. číst dál

Christian ji líbal, a že to teda byl polibek. Byl dobrý. Líbal ji tak, že tohle by asi neměly vidět děti. Sakra, takový polibek by neměl vidět nikdo – a už vůbec ne skrz psychické pouto. číst dál

Potom jsem Dimitrije nějakou dobu neviděla. Ještě ten den mi poslal zprávu, že bychom naše další dvě hodiny měli zrušit, protože je v plánu co nejdříve odjet z kampusu. Vyučování už mělo beztak skončit, a tak se zdálo jako bezva nápad dát si chvilku pauzu od trénování. číst dál

Vztekle jsem rozrazila dvoukřídlé dveře vedoucí na morojskou kolej. Spolu se mnou tam vlétla trocha sněhu, takže pár lidí, co se zdržovalo v hale, zaznamenalo můj příchod. Nebylo žádným překvapením, že na mě všichni zůstali čučet. Polkla jsem a donutila se na to nijak nereagovat. To bude v pohodě. Není třeba se děsit. Novicové bývají zranění každou chvíli. Vlastně je méně časté, když zraněni nejsou. Tohle bylo bohužel mnohem viditelnější zranění než většina ostatních, ale přece to nějak přežiju, dokud se mi to nezahojí. Navíc nikdo nevěděl, jak jsem k tomu monoklu přišla. „Čau, Rose, je to ... číst dál

Když jsem druhý den zamířila na trénink před vyučováním, cítila jsem se úžasně a spokojeně. Ta naše včerejší sešlost byla bezva zábava, a navíc jsem na sebe byla hrdá, že jsem se postavila systému a ponoukala Dimitrije, aby jel s Tašou. Taky jsem byla ráda, že jsem včera konečně mohla zkusit použít stříbrný kůl a že jsem dokázala, že s ním umím zacházet. V povznesené náladě už jsem se nemohla dočkat, až budu s kůlem trénovat zase. Jakmile jsem se oblékla do cvičebního, prakticky jsem skočila do tělocvičny. Jenže hned jsem zjistila, že v tělocvičně je ticho a tma. Rozsvítila jsem a rozhlížel... číst dál

Neměla jsem tušení, o čem to Dimitrij mluví, ale poslušně jsem jej následovala. Překvapilo mě, že mě vedl až za hranice kampusu, do přilehlého lesa. Akademii patřila spousta pozemků a ne všechny se využívaly k vyučování. Nacházeli jsme se v odlehlé části Montany a vypadalo to tu, že škola jen tak tak zadržuje divokou přírodu, aby ji nepohltila. Chvíli jsme šli mlčky, na neporušeném sněhu křupaly naše kroky. Vyplašili jsme pár ptáků, kteří hned vylétli do vzduchu a začali zpívat svoje pozdravy vycházejícímu slunci. Většinou jsme ale míjeli jen jehličnaté stromy pokryté těžkou vrstvou sněhu. Měla jsem co dělat, abych s Dimitrijem udržela krok, když mě sníh tak zpomaloval. Po chvíli jsem před námi uviděla velký tmavý tvar. Nějaká budova. „Co je to?“ zeptala jsem se. Než stačil odpovědět, zaznamenala jsem, že je to chalupa postavená z klád. Při bližším pohledu jsem zjistila, že klády jsou místy odřené a zetlelé. Střecha byla trochu prohnutá. „Staré stanoviště hlídky,“ oznámil. „Strážci dřív pobývali na okraji kampusu a hlídali areál před Strigoji.“ číst dál

Nemohla jsem tomu uvěřit. Janine Hathawayová. Moje matka. Moje šíleně slavná a bohužel neustále nepřítomná matka. Nebyla sice žádný Arthur Schoenberg, nicméně ve světě strážců měla hvězdnou pověst. Celá léta jsem ji neviděla, protože byla pořád pryč na nějaké šílené misi. A teď… Teď byla v Akademii – přímo přede mnou – a ani se neobtěžovala dát mi vědět, že přijede. To je teda mateřská láska! Co tady, k sakru, vůbec dělá? Odpověď přišla rychle. Všichni Morojové, kteří přijeli do kampusu, s sebou měli své strážce. Moje matka chránila šlechtice z klanu Szelských a sem přijelo na prázdniny hne... číst dál

... číst dál

Dimitrij zavolal opravdovou jednotku rychlého nasazení. Trvalo pár hodin, než dorazili, a mně každá minuta čekání připadala jako rok. Pak už jsem to nevydržela a vrátila se do auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si osamělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil. Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si připomněla, že Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat, ať už je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. N... číst dál

Nenapadlo mě, že by se den mohl vyvíjet ještě hůř, dokud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, že se asi zblázní. Zase. „Co… Cos to řekla?“ Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula a nestihla se ani učesat, když jsem chtěla přijít včas. Lissiny platinově blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vždy, visely jí přes ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě sledovala. „Řekla jsem, že ty moje prášky už asi nezabírají.“ Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy ... číst dál

Všichni umírají. Ale ne vždy zůstávají mrtví.Věřte mi, já to vím. Po zemi chodí rasa vampýrů, kteří jsou doslova kráčejícími mrtvolami. Říká se jim Strigojové, a jestli o nich ještě nemáte noční můry, brzy je mít budete. Jsou silní a rychlí. Zabíjejí bez váhání a bez slitování. Navíc jsou nesmrtelní a díky tomu je zatraceně těžké je zničit. Existují pouze tři způsoby, jak to provést: probodnout jim srdce stříbrným kůlem, useknout jim hlavu nebo je zapálit. Nic z toho není jednoduché, ale pořád je to lepší než nemít vůbec žádnou možnost. Po světě chodí i hodní vampýři. Nazývají se Morojové. ... číst dál