Vampýrská Akademie - 16.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 23. 5. 2013 v kategorii V.A.- Mrazivý polibek 2:Richelle Mead, přečteno: 1199×

Lissa přišla ten den později. Poté, co Mason odešel, usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo mě, až když Lissa bouchla dveřmi.

Byla jsem ráda, že ji vidím. Potřebovala jsem jí vylíčit, jak se to seběhlo s Masonem. Než jsem se do toho ale pustila, přečetla jsem její pocity. Byly stejně ustarané jako ty moje. A tak jsem jí jako vždy dala přednost.

Co se stalo?“

Usedla na hebkou přikrývku na postel. Cítila jsem z ní zuřivost i smutek. „Christian.“

Vážně?“ Netušila jsem, že spolu mají nějaké problémy. Často si ze sebe utahovali, ale nebylo to nic, kvůli čemu by se musela rozplakat.

Přišel na to, že jsem dnes ráno byla s Adrianem.“

No teda,“ povzdechla jsem. „Jo, to může bejt problém.“ Vstala jsem, přešla ke skříňce a vytáhla z ní svůj hřeben. Stoupla jsem si před zrcadlo se zlatě zdobeným rámem a začala si rozčesávat zcuchané vlasy.

Hlasitě povzdechla. „Ale nic se nestalo! Christian vyvádí kvůli ničemu. Nemůžu pochopit, že mi nevěří.“

To víš, že ti věří. Jen je to všechno trochu divný, to je vše.“ Pomyslela jsem na Dimitrije a na Tašu. „Lidi ze žárlivosti říkají a dělají strašný věci.“

Jenže k ničemu nedošlo,“ zopakovala. „Vždyť jsi tam byla taky. Cos tam vlastně dělala?“

Adrian mi poslal hafo parfémů.“

To myslíš tu obrovskou krabici, cos přinesla?“

Přikývla jsem.

Ty jo.“

Jo, šla jsem mu ji vrátit,“ řekla jsem. „Spíš by mě ale zajímalo, cos tam dělala ty.“

Jen jsme si povídali,“ odpověděla. Zatvářila se nadšeně, jako by se mi chystala něco povědět, ale namísto toho se odmlčela. Cítila jsem, jak jí ta myšlenka vytanula na mysli, ale rychle zase ustoupila. „Musím ti toho říct spoustu, ale nejdřív mi pověz, co se děje s tebou.“

Nic.“

Rose, nečtu ti myšlenky jako ty mně, ale poznám, když tě něco rozhodí. Už od Vánoc jsi nějaká přepadlá. Co se děje?“

Teď nebyla vhodná chvíle vykládat jí o tom, co se stalo o Vánocích, když mi máma řekla o Taše a Dimitrijovi. Ale pověděla jsem Lisse o Masonovi – při čemž jsem vynechala, proč jsem to zarazila.

No…,“ pravila, když jsem skončila. „Mělas na to právo.“

Já vím. Jenže jsem ho sem vytáhla. Chápu, proč ho to rozzuřilo.“

Vy dva to nějak napravíte. Běž si s ním promluvit. Miluje tě.“

Jenže tohle bylo něco víc než jen nedorozumění. Věci mezi mnou a Masonem se nedají napravit tak snadno. „Když já nevím,“ povzdechla jsem. „Všichni nejsou jako ty a Christian.“

Zatvářila se přepadle. „Christian. Pořád nemůžu uvěřit, že se zrovna zachoval jako idiot.“

Nemyslela jsem to zle, ale rozesmálo mě to. „Liss, stačí, když se budete celej den ocucávat, a bude to dobrý. No možná i něco víc než jen ocucávat.“

Vyletělo to ze mě dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Vyvalila oči. „Ty to víš.“ Popuzeně zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, že to víš.“

Promiň,“ pípla jsem. Nechtěla jsem jí říkat, že vím o tom, že s Christianem spí. Chtěla jsem počkat, až mi to poví sama.

Probodla mě pohledem. „Kolik toho víš?“

No…, moc ne,“ zalhala jsem. Dočesala jsem se, ale dál jsem si pohrávala s hřebenem, abych se jí nemusela podívat do očí.

Musím se nějak naučit zabránit ti, abys mi lezla do hlavy,“ zamumlala.

To je jediný způsob, jak si s tebou poslední dobou můžu pokecat.“ Další uklouznutí.

Co tím chceš říct?“ dotazovala se.

Nic, já…“ Zpražila mě příkrým pohledem. „Já… já nevím. Prostě mi jenom připadá, že už se spolu tolik nebavíme.“

Na to jsou třeba dva, aby se to spravilo,“ řekla už zase přívětivým hlasem.

Máš pravdu,“ prohlásila jsem. Radši jsem nezdůrazňovala, že aby se to spravilo, jeden z těch dvou by nesměl neustále být se svým přítelem. Pravdou bylo, že jsem na tom taky měla svůj podíl viny – ale v poslední době jsem s ní chtěla mluvit snad miliónkrát. Jenom nikdy nebyla vhodná příležitost – což ostatně nebyla ani teď. „Víš, nikdy by mě nenapadlo, že budeš první. Že ty už budeš zkušená a já pořád panna.“

Jo,“ řekla. „Mě by to taky nenapadlo.“

Hele! Jak to?“

Pousmála se a potom rychle pohlédla na hodinky. Její úsměv se vytratil. „A jéje. Musím jít na ten Priscillin banket. Christian měl jít původně se mnou, jenže se teď chová jako blbec…“ S nadějí se zadívala na mě.

Co? Ne. Liss, prosím. Víš přece, jak nesnáším ty královský formality.“

No tak pojď,“ škemrala. „Christian vybuchl. Nemůžeš mě předhodit vlkům. A neříkala jsi náhodou, že si potřebujeme pořádně pokecat?“ Zasténala jsem. „Navíc až budeš moje strážkyně, tyhle věci budeš muset dělat pořád.“

Já vím,“ povzdechla jsem zasmušile. „Myslela jsem, že si třeba užiju svůj poslední půlrok svobody.“

Nakonec mě samozřejmě přemluvila, abych šla s ní. Obě jsme už od začátku věděly, že to tak dopadne.

Neměly jsme moc času. Rychle jsem se osprchovala, vyfénovala si vlasy a namalovala se. Vytáhla jsem šaty od Taši. I když jsem pořád chtěla, aby strašně trpěla za to, že balí Dimitrije, teď jsem byla za její dárek vděčná. Natáhla jsem si na sebe hedvábnou látku a potěšilo mě, že ten červený odstín na mně vypadá stejně zabijácky, jak jsem si představovala. Byly to dlouhé šaty asijského stylu, vyšívané květinovými motivy. Byly ušité vysoko ke krku, takže toho moc neodhalovaly, ale hedvábí mi přilnulo k tělu a působilo to mnohem víc sexy, než kdybych toho odhalovala až příliš. Monokl už mi prakticky zmizel.

Lissa vypadala jako vždy úchvatně. Měla na sobě tmavě purpurové šaty od Johnny Raskiové, proslulé morojské návrhářky. Byly ušity ze saténu a neměly rukávy. Ramínka byla pošita třpytivými kamínky podobnými ametystům, což zdůrazňovalo Lissinu bledou pleť. Vlasy si vyčesala nahoru do volného, přímo uměleckého drdolu.

Když jsme došly do místnosti, kde se banket konal, upřelo se na nás několik párů očí. Asi nečekali, že princezna z rodu Dragomirů s sebou na tak očekávanou událost přivede svou kamarádku dhampýrku. Ale na Lissině pozvánce stálo „a host“. Zaujaly jsme svá místa u stolu s nějakými královskými, jejichž jména jsem okamžitě zapomněla. Byli šťastní, že mě mohli ignorovat, a já byla šťastná, že mě ignorují.

Navíc tu byla spousta jiného rozptýlení. Celá místnost byla zařízena v odstínech modré a stříbrné. Stoly pokrývaly ubrusy v barvě půlnoční modři, které byly tak hladké a lesklé, že jsem se bála na nich vůbec jíst. Na stěnách byly připevněné svícny s hořícími svícemi a v rohu stál krb s mozaikovým sklem. Celkový dojem byl ohromující, hra barev a světel, až oči přecházely. V rohu tiše hrála na cello štíhlá Morojka se zasněným výrazem. Hlubokou sladkou melodii doplňovalo cinkání křišťálových skleniček na víno.

Večeře byla taktéž vynikající. Identifikovala jsem všechno na svém talíři – samozřejmě z čínského porcelánu – a všechno mi moc chutnalo. Žádná paštika. Losos v houbové omáčce. Salát s hruškami a kozím sýrem. Chutné koláčky s mandlovou náplní jako dezert. Jediné, co mi na tom vadilo, bylo, že všechny porce podávali hrozně malé. Pokrmy působily dojmem, jako by spíš sloužily k ozdobení talířů, a přísahám, že jsem každý chod spořádala tak na deset soust. Morojové kromě krve potřebují i normální jídlo, ale nepotřebují ho tolik jako lidé – nebo jako dhampýrka ve vývinu.

Večeře mě ale přesto celkem uspokojila, stejně jako celá tahle událost. Až na to, že když jsme všichni dojedli, Lissa mi oznámila, že se nemůžeme hned sebrat a odejít.

Musíme konverzovat,“ zašeptala.

Konverzovat?

Lissa se zasmála mému útrpnému výrazu. „Ty jsi přece společenštější než já.“

To byla pravda. Ve většině situací jsem to byla já, kdo se nebál mluvit s lidmi. Lissa byla vždycky tak trochu plachá. Jenže tady bylo na ní, aby konverzovala s vyšší královskou společností, a já byla zvědavá, jak se jí to bude dařit. Byla dokonalá, uhlazená a zdvořilá. Každý s ní chtěl promluvit a ona vždycky přišla na tu správnou věc, kterou by měla říct. Nepoužívala při tom nátlak, ale vyzařovalo z ní cosi, co k ní přitahovalo pozornost. Možná to byl nějaký neuvědomělý účinek éteru. Její kouzelné a přirozené charizma se projevilo navzdory medikamentům. Zatímco dřív pro ni byly tyhle společenské události stresující, teď je zvládala s lehkostí. Byla jsem na ni pyšná. Většina rozhovorů probíhala v odlehčeném duchu: všichni probírali módu, milostné životy královských atd. Nikdo nechtěl kazit tu kouzelnou atmosféru konverzací o Strigojích.

Po zbytek večera jsem se držela u Lissy. Říkala jsem si, že tím vlastně trénuju na budoucnost, když ji všude následuju jako tichý stín. Pravdou ale bylo, že jsem mezi tyhle lidi nezapadala, a věděla jsem, že moje obvyklé vtípky by se tady nesetkaly s úspěchem. Také jsem si bolestně uvědomovala, že jsem tu jediná dhampýrka. Ano, byli tu i další dhampýři, ale ti jen dělali svou práci strážců, přecházeli po stranách místnosti a sledovali dění. Já tu byla jako host.

Lissa se prodírala davem a nakonec jsme se zastavily u malé skupinky Morojů, kteří se bavili o něco hlasitěji než ostatní. Jednoho z nich jsem poznala. Byl to ten kluk, kterého jsem odtrhla od rvačky. Tentokrát na sobě neměl plavky, ale černý smoking. Podíval se na nás, ale evidentně si mě nespojil s tím včerejším incidentem. Přejel nás pohledem a pokračoval v hádce. Nebylo žádným překvapením, že se bavili o ochraně Morojů. On zastával názor, že by Morojové měli zaútočit na Strigoje.

Nerozumíte slovu sebevražda?“ dotázal se jeden z okolostojících mužů. Měl prošedivělé vlasy a hustý plnovous. Na sobě měl také smoking, ale jeho mladší druh vypadal ve smokingu rozhodně lépe. „Vycvičit Moroje na vojáky by znamenalo konec naší rasy.“

To není žádná sebevražda,“ vykřikl ten mladší. „Je to správná věc. Musíme se naučit postarat se o sebe sami. Naučit se bojovat a používat v boji magii. To je naše největší výhoda, kromě strážců samozřejmě.“

Ano, ale když máme strážce, další výhody nepotřebujeme,“ prohlásil ten prošedivělý. „Naslouchal jste nekrálovským. Ti nemají žádné svoje strážce, takže není divu, že jsou tak vyděšení. To ale není důvod, proč bychom měli vytáhnout do boje a riskovat svoje životy.“

Tak to nedělejte,“ ozvala se náhle Lissa. Promluvila tiše, ale všichni v té malé skupince zmlkli a zadívali se na ni. „Když se bavíte o tom, že by se Morojové měli naučit bojovat, zní to, jako byste tím mínili buď všechno, nebo nic. Tak to ale není. Když nechcete bojovat, tak nemusíte. Naprosto to chápu.“ Ten chlap se zatvářil, že se mu trochu ulevilo. „Jenže to jde jen proto, že se můžete spolehnout na svoje strážce. To spousta Morojů nemůže. A pokud se chtějí učit sebeobranu, pak nevidím důvod, proč jim v tom bránit.“

Mladší z mužů se zatvářil vítězoslavně. „Vidíte?“

To není tak jednoduché,“ bránil se dál šedovlasý. „Kdyby šlo jenom o to, že se vás pár bláznů chce nechat zabít, tak dobrá. Běžte a udělejte to. Ale kde se chcete naučit těm takzvaným bojovým dovednostem?“

Magii se učíme ovládat sami. A fyzickému boji nás můžou naučit strážci.“

Opravdu? Teď už chápu, kam tím míříte. My, co se nezúčastníme vaší sebevražedné mise, budeme oloupeni o své strážce, protože je budete potřebovat, aby vycvičili tu vaši pochybnou armádu.“

Mladík se zamračil nad slovem pochybná a já uvažovala, jestli tu budou svištět vzduchem pěsti. „Dlužíte nám to.“

Ne, nedluží,“ prohlásila Lissa.

Opět se k ní stočily zmatené pohledy. Tentokrát na ni triumfálně pohlédl ten šedovlasý. Ten mladší byl vzteky celý rudý.

Strážci jsou tím nejlepším, co k boji máme.“

To ano,“ souhlasila. „Ale to vám nedává právo odvést je od jejich povinností.“ Šedovlasý už zuřil.

Tak jak se máme naučit bojovat?“ chtěl vědět mladík.

Stejně jako strážci,“ oznámila mu Lissa. „Jestli se chcete naučit bojovat, běžte na akademie. Učte se a trénujte stejně jako novicové. Takhle byste nemuseli brát strážce z aktivní ochrany. Na akademiích je bezpečno a strážci se tam beztak zaměřují na výuku studentů.“ Zamyšleně se odmlčela. „Můžete začít s výukou sebeobrany i u Morojů, kteří už studují.“

Upřely se na ni ohromené pohledy, včetně toho mého. Bylo to elegantní řešení a všichni si to uvědomovali. Sice by se to asi nesetkalo se stoprocentním souhlasem, ale většina by jistě byla pro, neboť toto řešení by neuškodilo žádné straně. Bylo to jednoduše geniální. Morojové na ni zírali s fascinací a úžasem.

Najednou začali mluvit všichni najednou, nadšení tím nápadem. Zatáhli Lissu do vášnivé debaty o jejím plánu. Nenápadně jsem se přesouvala na kraj té debatující skupinky, což mi vyhovovalo. Pak jsem se dala na ústup a přesunula se do kouta ke dveřím.

Cestou jsem prošla kolem servírky s podnosem plným lahůdek. Pořád jsem měla hlad, a tak jsem si pokrmy podezíravě prohlížela. Nic tam ale nevypadalo jako paštika ze včerejška. Ukázala jsem na cosi, co vypadalo jako dušené maso.

Nejsou to husí játra?“ zeptala jsem se.

Servírka jen zavrtěla hlavou. „Pankreas.“

To znělo zajímavě. Natáhla jsem se pro kousek.

Je to slinivka,“ ozval se za mnou hlas. Nadskočila jsem.

Co?“ vyjekla jsem. Servírka považovala moje zděšení za odmítnutí, a tak se vydala nabízet dál.

Adrian Ivaškov na mě koukal, evidentně potěšen sám sebou.

Děláš si srandu?“ zeptala jsem se. „Pankreas je slinivka?“ Nevím, proč mě to vlastně šokovalo. Morojové konzumují krev, tak proč ne vnitřnosti? Znechuceně jsem se otřásla.

Adrian pokrčil rameny. „Je to vážně delikatesa.“

S výrazem odporu jsem zavrtěla hlavou. „No jo. Boháči vymýšlejí kraviny.“

Zatvářil se pobaveně. „Co tady vůbec děláš, malá dhampýrko? Sleduješ mě?“

Jasně že ne,“ zamračila jsem se. Jako vždycky byl dokonale oblečen. „Po tom maléru, do kterýho jsi nás ráno dostal, bych tě asi těžko sledovala.“

Obdařil mě jedním ze svých provinilých úsměvů. Ačkoli mi ten kluk lezl na nervy, přesto mě k němu cosi táhlo. Co to jenom je?

No já nevím,“ utahoval si ze mě. Teď se choval docela normálně, po divném chování, které předvedl ráno ve svém pokoji, už nebylo ani stopy. A navíc ve smokingu vypadal mnohem líp než kterýkoli jiný chlap široko daleko. „Potkáváme se totiž docela často, že? Teď je to, tuším, popátý? Začíná to vypadat podezřele. Ale neboj. Tvému příteli to nepovím. Žádnému z nich.“

Otevřela jsem pusu, abych začala protestovat, ale vtom mi došlo, že mě předtím viděl s Dimitrijem. Odmítala jsem zčervenat. „Mám jenom jednoho. Ten je něco jako přítel. No, možná už ne. A stejně není co komu povídat. Ani se mi nelíbíš.“

Ne?“ podivil se Adrian a nepřestával se usmívat. „Tak proč ses navoněla parfémem ode mě?“

Tentokrát už jsem opravdu zčervenala. O krok jsem couvla. „Nenavoněla.“

Rozesmál se. „Samozřejmě, že ano. Když jsi odešla, spočítal jsem ty krabičky. Navíc ho teď na tobě cítím. Je to hezká vůně. Ostrá…, ale přesto sladká – ty jsi v hloubi duše určitě taky taková. A víš, žes ten parfém použila správně? Jen trošku, ale ne tolik, aby přehlušil tvou přirozenou vůni.“ Způsob, jakým pronesl slovo „vůni“, mi připadal až obscénní.

Královští Morojové mě občas znervózňovali, ale chytráci, co se do mě trefují, nikdy. S takovými jsem se vypořádávala denně. Setřásla jsem svou plachost a vzpomněla si, kdo jsem.

Hele,“ prohlásila jsem a hodila si vlasy dozadu. „Měla jsem právo si jeden nechat. Nabízels mi je. Ale pleteš se v tom, když si myslíš, že to něco znamená. Neznamená. Tak akorát, že by sis měl dávat bacha na to, abys nerozfofroval všechny svý prachy.“

Lidi, Rose Hathawayová si zahrává.“ Odmlčel se a od procházejícího číšníka si vzal sklenku šampaňského. „Dáš si taky?“

Já nepiju.“

Správně.“ Adrian mi stejně vrazil do ruky skleničku, vzal si druhou pro sebe a mávl na číšníka, aby odešel. Měla jsem ten dojem, že to asi ten večer nebude jeho první sklenička. „Tak. Vypadá to, že naše milá Vasilisa zahnala mýho tátu do kouta.“

Tvýho…“ Ohlédla jsem se po skupince, kterou jsem před chvilkou opustila. Šedovlasý tam pořád stál a divoce gestikuloval. „To je tvůj táta?“

Aspoň máma to tvrdí.“

A ty s ním souhlasíš? Taky myslíš, že když budou Morojové bojovat, bude to pro ně sebevražda?“

Adrian pokrčil rameny a znovu se napil. „Vlastně na to žádný názor nemám.“

To snad není možný. Jak to, že se k něčemu nepřikloníš?“

Nevím, neuvažuju o tom. Mám na práci lepší věci.“

Jako lepit se na mě a na Lissu,“ zabručela jsem. Pořád jsem chtěla zjistit, co vlastně dělala u něj v pokoji.

Opět se usmál. „Říkám ti, že to ty sleduješ mě.“

Jasně, jasně, potkali jsme se pětkrát…“ Zarazila jsem se. „Pětkrát?“

Přikývl.

Ne, viděli jsme se jen čtyřikrát.“ Volnou rukou jsem začala naše setkání počítat. „Ten první večer, pak v lázních, potom, když jsem přišla za tebou na pokoj, a teď.“

Tajnůstkářsky se na mě usmál. „Když to říkáš.“

To teda říkám…“ Hlas mi selhal. Skutečně jsem s Adrianem mluvila ještě jednou. Tak trochu. „Nemůžeš přece myslet…“

Co?“ V očích mu blýsklo zvědavostí. Působilo to spíš nadějně než drze.

Polkla jsem, když jsem si vybavila svůj sen. „Nic.“ Aniž bych o tom uvažovala, napila jsem se šampaňského. Přes celou místnost jsem zachytila Lissiny pocity. Klidné a spokojené. Dobře.

Proč se usmíváš?“ otázal se Adrian.

Protože Lissa zpracovává ten dav.“

To mě nepřekvapuje. Ona patří k těm lidem, co okouzlí, koho chtějí, teda pokud se snaží. Zabírá to dokonce i na lidi, co ji nesnášejí.“

Křivě jsem na něj pohlédla. „Tenhle pocit mám, když se bavím s tebou.“

Ale nedá se říct, že bys mě nesnášela,“ poznamenal a dopil svou sklenku. „To rozhodně ne.“

Ale ani tě nemám ráda.“

Tak to říkej dál.“ Přistoupil ke mně, ale nebylo v tom nic výhrůžného, jen byl teď prostor mezi námi intimnější. „Já to přežiju.“

Rose!“

Vzduch prořízl pronikavý hlas mojí matky. Několik lidí v doslechu pohlédlo jejím směrem. Moje matka se vmžiku ocitla u nás a tyčila se tam v celé své výši sto padesáti centimetrů. Zuřila.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a deset