Celý svět strnul. Touhle noční dobou byli ptáci zticha, ale i tak byl les náhle tišší než obvykle. Dokonce ani vítr nefoukal. Mason na mě prosebně koukal. Moje nevolnost se zhoršila.
Vtom jsem to pochopila.
„Dimitriji,“ oslovila jsem ho naléhavým hlasem. „Jsou tu Strigo –“
Příliš pozdě. Dimitrij i já jsme ho uviděli současně, ale Dimitrij byl blíž. Bledý obličej. Rudé oči. Strigoj se na nás vrhl a vypadalo to skoro, jako by létal – přesně jako v příbězích o vampýrech. Ale Dimitrij byl stejně rychlý a téměř stejně silný. Měl v ruce kůl – opravdický, ne jenom cvičný – a odrazil útok. Strigoj nejspíš doufal v moment překvapení. Pustili se s Dimitrijem do sebe a na okamžik to vypadalo, jako by se zastavil čas. Ani jeden z nich nesrazil toho druhého k zemi. Potom Dimitrij udělal výpad a zarazil kůl Strigojovi přímo do srdce. Ten překvapeně vyvalil červené oči, načež s žuchnutím dopadl na zem.
Dimitrij se otočil ke mně, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Tím pohledem jsme si sdělili mnohé. Začal se rozhlížet po okolí a v temném lese hledal další. Nechápala jsem jak, ale vycítila jsem, že je jich kolem víc. Z toho mi bylo tak zle. Dimitrij na mě znovu pohlédl. Takový výraz jsem u něj nikdy dřív neviděla.
„Rose. Poslouchej. Utíkej. Utíkej na kolej, jak nejrychleji můžeš. Řekni to strážcům.“
Kývla jsem. Nebyl čas na otázky.
Natáhl ke mně ruku, sevřel mě za paži a zadíval se mi do očí, aby se ujistil, že poslouchám. „Nezastavuj se,“ řekl. „Ať už uslyšíš nebo uvidíš cokoli, nezastavuj se. Ne, dokud to nepovíš ostatním. Nezastavuj se, pokud nebudeš přímo napadena. Rozumíš?“
Znovu jsem přikývla. Pustil mě.
„Řekni jim burja.“
Opět jsem kývla.
„Utíkej.“
Rozběhla jsem se. Neohlížela jsem se. Nevyptávala jsem se Dimitrije, co bude dělat, protože už jsem to věděla. Zastaví tolik Strigojů, kolik jen zvládne, abych stihla doběhnout pro pomoc. Po chvilce jsem uslyšela chroptění a zvuky zápasu, což mi napovědělo, že objevil dalšího. Na okamžik jsem si dovolila mít o Dimitrije strach. Kdyby umřel, jistě bych umřela taky. Pak jsem na to ale radši přestala myslet. Nemůžu myslet jen na jednoho člověka, když na mně závisí stovky dalších životů. V naší škole jsou Strigojové. To není možné. Tohle se nemohlo stát.
Běžela jsem, až kolem mě cákalo bláto. Zdálo se mi, že slyším hlasy a vidím postavy – ne duchy jako na letišti, ale stvůry, kterých se děsím tak dlouho. Ale nic mě nezastavilo. Když se mnou Dimitrij začal trénovat, nutil mě každý den běhat kolečka. Měla jsem kecy, ale on mi pořád dokola opakoval, že je to zásadní věc. Říkal, že mě to posílí. A taky říkal, že může nastat den, kdy místo boje budu muset utíkat. A bylo to tady.
Konečně jsem před sebou spatřila dhampýří kolej. Svítila asi polovina oken. Blížila se večerka a všichni se chystali ke spánku. Rozrazila jsem dveře a připadalo mi, že mi z té námahy snad praskne srdce. První, koho jsem uviděla, byl Stan. Málem jsem ho převálcovala, jak jsem byla rozběhnutá. Chytil mě za zápěstí, aby mě zastavil.
„Rose, co se…“
„Strigojové,“ vydechla jsem. „V kampusu jsou Strigojové.“
Zadíval se na mě a poprvé jsem u něj viděla, jak mu poklesla čelist. Rychle se ale vzpamatoval a mně bylo ihned jasné, co si myslí. Další duchařské historky. „Rose, nevím, o čem to…“
„Nejsem blázen!“ zaječela jsem. Všichni v hale na nás koukali. „Jsou tady! Jsou tady a Dimitrij s nimi bojuje sám. Musíte mu pomoct.“ Co mi to Dimitrij říkal? Jak bylo to slovo? „Burja. Povídal, že vám mám říct burja.“
Stan okamžitě zmizel.
Nikdy jsem neviděla žádný nácvik pro případ útoku Strigojů, ale strážci to zjevně nacvičovat museli. Jinak by nebylo možné, aby vše zvládali tak rychle. Během několika minut dorazili do haly všichni strážci, ať už byli vzhůru, nebo je někdo právě vytáhl z postele. Telefonovali na všechny strany. Postávala jsem tam v hloučku spolu s ostatními novici a sledovali jsme, jak dospělí neuvěřitelně efektivně organizují. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že tady kromě mě nejsou žádní starší studenti. Jelikož byla nedělní noc, všichni už se museli vrátit k terénnímu cvičení a chránit své Moroje. To bylo dobře. Morojská kolej má ochranu navíc.
Aspoň kolej pro morojské teenagery. V nižším kampusu nic takového není. Hlídají to tam strážci a v podstatě je tam stejná ochrana jako na naší koleji, to znamená mříže na oknech v prvním patře. Takové věci Strigojům nezabrání vniknout dovnitř, ale mohly by je zpomalit. Nikdo se tu zabezpečením příliš nezabýval, protože nebylo potřeba, když byla položena ochranná linie kolem celé Akademie.
Ke skupině se přidala Alberta, která vysílala menší skupinky strážců po celém kampusu. Někteří zabezpečovali budovy. Jiní se vydali za Strigoji, aby zjistili, kolik jich tady vlastně je. Jak řady strážců prořídly, přistoupila jsem k Albertě.
„Co máme dělat?“ zeptala jsem se.
Alberta se ke mně otočila a pohledem přejela i všechny shromážděné studenty. Bylo jim tak mezi čtrnácti a sedmnácti. Tváří se jí mihl zvláštní výraz. Patrně smutek.
„Vy zůstaňte tady na koleji,“ prohlásila. „Nikdo nesmí odejít – v celém kampusu teď platí zákaz vycházení. Běžte všichni do pater, kde máte pokoje. Strážci vás pak rozdělí do skupin. Je nepravděpodobné, že by se Strigojové zvenčí dostali do vyšších pater. A jestli se sem dostanou tudy…“ Zkontrolovala pohledem dveře i okna, která už byla střežena. Zavrtěla hlavou. „Tak si s nimi poradíme.“
„Můžu pomoct,“ řekla jsem jí. „Víte, že to umím.“
Vypadala, že to za žádnou cenu nepřipustí, ale pak si to zjevně rozmyslela. K mému údivu přikývla. „Odveďte je nahoru. Dávejte na ně pozor.“
Nadechla jsem se k protestu, že nejsem žádná chůva na hlídání dětí, ale vtom Alberta udělala něco, co mě naprosto ohromilo. Sáhla si do vnitřní kapsy u kabátu a podala mi stříbrný kůl. Opravdový.
„Běžte,“ řekla. „Potřebujeme je odklidit z cesty.“
Obrátila jsem se k odchodu, ale pak jsem se zarazila. „Co znamená burja?“
„Bouře,“ řekla tiše. „Je to rusky.“
Odvedla jsem ostatní novice nahoru a nasměrovala je do jejich poschodí. Většina z nich byla parádně vyděšená, což bylo jen pochopitelné. Ale pár z nich – ti starší – se tvářilo, že by rádi něco dělali a pomáhali. Věděla jsem, že ačkoli jim do maturity zbývá ještě rok, jsou dost schopní. Pár jsem si jich vzala stranou.
„Uklidněte je, ať nepanikaří,“ řekla jsem jim tiše. „A hlídkujte. Jestli se něco stane starším strážcům, bude to na vás.“
Tvářili se zaujatě a přikyvovali. Dokonale pochopili. Několika novicům, jako třeba Deanovi, plně nedocházela vážnost celé situace. Většina to ale chápala. Rychle jsme dospěli.
Vyšla jsem do druhého patra, protože mi bylo jasné, že tam můžu být nejužitečnější. Kdyby se nějaký Strigoj dostal přes první patro, tohle by byl jeho další logický cíl. Ukázala jsem svůj kůl strážcům, kteří tam hlídali, a pověděla jim, co mi řekla Alberta. Její rozkazy respektovali, ale tvářili se, že nejsou příliš nadšeni, že se do toho tolik zapojuju. Poslali mě dál do křídla budovy, které končilo jediným malým okýnkem. Protáhl by se jím jen někdo mé velikosti nebo menší. Stejně jsem věděla, že dostat se k okýnku v téhle části budovy je díky jejímu tvaru téměř nemožné.
Ale přesto jsem ho hlídala a zoufale chtěla vědět, co se tam venku děje. Kolik je tu Strigojů? Kde jsou? Došlo mi, že to můžu zjistit vcelku snadno. S očima upřenýma na okýnko jsem si vyčistila mysl a vklouzla Lisse do hlavy.
Byla spolu s dalšími Moroji v horním patře morojské koleje. Bezpochyby tam už taky zavedli zákaz vycházení, stejně jako v celém kampusu. Panovalo tam ale mnohem větší napětí než u nás, nejspíš proto, že i když byli novicové nezkušení, alespoň tušili, jak se Strigoji bojovat. O tom Morojové neměli ani ponětí, tedy až na ty neústupné politické skupinky, které se snažily podnítit výcvik.
Eddie se držel u Lissy. Tvářil se odhodlaně a statečně – jako by jednou rukou dokázal přemoct všechny Strigoje v kampusu. Byla jsem strašně ráda, že ze všech mých spolužáků jí přidělili právě jeho.
Jelikož jsem byla zcela v její hlavě, její pocity mě zasáhly plnou silou. Ve srovnání s útokem Strigojů jí teď Jesseovo mučení připadalo jako nic. Byla vyděšená, což nebylo nic překvapivého. Nestrachovala se ale jen sama o sebe, bála se i o mě a o Christiana.
„Rose je v pořádku,“ oznámil hlas poblíž ní. Lissa se podívala na Adriana. Zjevně se raději zdržoval na koleji než v domě pro hosty. Tvářil se netečně jako obvykle, ale za jeho zelenýma očima se skrýval strach. „Ta to nandá každýmu Strigojovi. Navíc Christian ti říkal, že je teď s Belikovem. Nejspíš je v mnohem větším bezpečí než my.“
Lissa přikývla, zoufale tomu chtěla věřit. „Ale Christian…“
Adrian, který se vždycky snažil působit neohroženě, náhle sklopil zrak. Nepodíval se jí do očí ani jí nenabídl další slova útěchy. Nepotřebovala jsem slyšet vysvětlení, protože jsem ho vyčetla z Lissiny mysli. Měla v plánu sejít se s Christianem a promluvit si s ním o tom, co se jí stalo v lese. Chtěli se vyplížit ven a setkat se v jejich „doupěti“ na půdě kostela. Jenže Lissa nebyla dost rychlá a musela zůstat na koleji, protože už ji zastihl čas večerky. To bylo těsně před útokem. A Christian zůstal venku.
Eddie se ji snažil utěšit. „Pokud je v kostele, nemůže se mu nic stát. Tam je ve větším bezpečí než my.“ Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu.
„Jen jestli kostel nevypálí,“ povzdechla Lissa. „Tohle někdy dělají.“
„Před čtyřmi sty lety,“ poznamenal Adrian. „Myslím, že tady mají snadnou kořist, a nemusejí se proto uchylovat ke středověkým metodám.“
Lissa sebou trhla při slovech snadná kořist. Věděla, že Eddie má s tím kostelem pravdu, ale nemohla se zbavit myšlenky, že Christian už byl možná na cestě zpátky na kolej, když došlo k útoku, a ocitl se v tom nejhorším. Ten strach ji úplně požíral. Připadala si bezmocná, když nemohla nic udělat ani nic vymyslet.
Vrátila jsem se do svého těla, do chodby v druhém patře. Konečně jsem pochopila, jak to Dimitrij myslel, když mluvil o hlídání někoho, s kým nejsem psychicky propojená. Nechápejte mě špatně – pořád jsem se strachovala o Lissu, mnohem víc než o jakéhokoli jiného Moroje v kampusu. Nebála bych se o ni snad jedině, kdyby byla na míle daleko, za silnou ochrannou stěnou a hlídaná strážci. Přinejmenším jsem ale věděla, že je v maximálním možném bezpečí. To bylo dobré.
Ale Christian… Neměla jsem tušení. Neměla jsem s ním spojení, které by mi řeklo, kde je, co dělá, nebo jestli je vůbec ještě naživu. Tohle myslel Dimitrij. Když nemáte pouto, jedná se o něco úplně jiného, a to dost děsivého.
Zadívala jsem se na okno, aniž bych ho opravdu viděla. Christian je tam někde venku. Je to můjsvěřenec. A i když je terénní cvičení jenom jako…, nic to nemění. On je Moroj. Může být v ohrožení. To já bych ho měla chránit. Oni mají přednost.
Zhluboka jsem se nadechla a zvažovala své možnosti. Dostala jsem rozkazy a strážci se musejí rozkazy řídit. V tomhle zmatku a nebezpečí se dá účinně fungovat jen tak, že se řídíme rozkazy. Hrát si na rebela může klidně skončit něčí smrtí. To ostatně dokázal Mason, když vystartoval po Strigojovi ve Spokane.
Ale já tady nejsem jediná v nebezpečí. Ohroženi jsou všichni. Nikde není bezpečno, když jsou v kampusu Strigojové. A já neměla ponětí, kolik jich tu vlastně je. Hlídat tohle okno je teda sakra práce. Vymysleli to jen proto, aby mě odklidili z cesty. Pravdou je, že kdyby Strigojové vnikli do druhého patra, mohla bych tady být užitečná, jenže to se mi zdálo dost nepravděpodobné. Bylo by obtížné, aby se Strigoj vyškrábal po stěně až k tomuhle oknu. Navíc, jak Adrian trefně poznamenal, tady mají snadnější způsob, jak ulovit kořist.
Ale já bych se tím oknem protáhnout mohla.
Uvědomovala jsem si, že to není správné, už když jsem ho otvírala. Každý mě tam mohl uvidět, jenže mnou zmítaly protichůdné instinkty. Poslechnout rozkaz. Ochránit Moroje.
Musela jsem se ujistit, že je Christian v pořádku.
Dovnitř pronikl mrazivý vzduch. Zvenčí se neozývaly žádné zvuky, které by prozrazovaly, co se děje. Z okna svého pokoje jsem lezla už hodněkrát, takže jsem s tím měla jisté zkušenosti. Tady byl ale problém, protože stěna pod oknem byla dokonale hladká. Nebylo čeho se chytit. Dole v úrovni prvního poschodí byla malá římsa, jenže vzdálenost mezi ní a tímhle oknem byla mnohem větší, než kam jsem mohla dosáhnout, takže nebylo možné prostě se spustit dolů. Kdybych se nějak dokázala dostat na tu římsu, mohla bych po ní přejít k rohu budovy a tam po zdobeném okraji snadno sešplhat dolů.
Zadívala jsem se na římsu pod sebou. Chystala jsem se na ni spustit. Jestli spadnu, s největší pravděpodobností si zlámu vaz. Snadná kořist pro Strigoje, jak by řekl Adrian. Rychle jsem se pomodlila ke komukoli, kdo je ochoten mou modlitbu vyslechnout, a vylezla jsem z okna. Pevně jsem se držela oběma rukama na nejnižším možném místě parapetu a jen tak visela. Mezi mýma nohama a římsou zbývala vzdálenost dobře šedesáti centimetrů. Napočítala jsem do tří a pustila se. Jak jsem padala, sjížděla jsem při tom dlaněmi po stěně. Nohama jsem dopadla na římsu a okamžitě jsem začala ztrácet rovnováhu, ale naštěstí se probudily moje dhampýří reflexy. Vybalancovala jsem to a zůstala stát na římse s rukama na zdi. Dokázala jsem to. Odtud už jsem se snadno dostala k rohu budovy a slezla dolů.
Doskočila jsem na zem a sotva jsem si všimla, že jsem si při sestupu šeredně odřela ruce. Nádvoří bylo tiché, jen v dálce se mi zdálo, že slyším nějaký křik. Kdybych byla Strigoj, na tuhle kolej bych vůbec nelezla. Museli by tady bojovat, protože novicové by se jim postavili, takže venku to měli určitě lehčí. Morojové se tolik bránit neumějí, a navíc Strigojové mají jejich krev mnohem radši.
Přesto jsem se směrem ke kostelu pohybovala opatrně. Kryla mě sice tma, jenže Strigojové vidí potmě líp než já. Pohybovala jsem se mezi stromy, abych byla schovaná, a dívala jsem se všemi směry. V tu chvíli jsem toužila mít oči i vzadu. Nikde nic, až na výkřiky v dálce. Vtom jsem si uvědomila, že už mi není na zvracení jako předtím. Tyhle pocity mi nějakým způsobem signalizovaly přítomnost Strigojů. Nevěřila jsem jim natolik, abych si vykračovala jakoby nic, nicméně byla jsem ráda, že mám jakýs takýs varovný vnitřní systém.
V půli cesty ke kostelu jsem uviděla, že se za stromem někdo pohnul. S kůlem v ruce jsem se prudce otočila a málem jsem ho vrazila Christianovi do srdce.
„Bože, co to vyvádíš?“ zasyčela jsem.
„Snažím se dostat zpátky na kolej,“ odpověděl. „Co se děje? Slyšel jsem nějakej řev.“
„V kampusu jsou Strigojové,“ objasnila jsem mu situaci.
„Cože? Jak to?“
„Nevím. Musíš se vrátit do kostela. Tam je bezpečno.“ Teď už jsem viděla, že se tam můžeme dostat bez problémů.
Christian byl občas stejně nezodpovědný jako já, takže jsem tak napůl očekávala, že se se mnou začne hádat. Ale neudělal to. „Dobře. Jdeš se mnou?“
Nadechla jsem se, abych přisvědčila, ale vtom se mi znovu udělalo zle. „K zemi!“ zařvala jsem. Bez váhání sebou sekl o zem.
Řítili se na nás dva Strigojové. Oba mířili ke mně, protože si zjevně mysleli, že mě společně vyřídí raz dva a pak můžou jít po Christianovi. Strigojka mě odhodila, až jsem narazila do stromu. Zlomek vteřiny jsem viděla rozmazaně, ale hned jsem se vzpamatovala. Vyřítila jsem se proti ní a s uspokojením zjistila, jak se po nárazu zakymácela. Ten druhý – chlap – se po mně natáhl, ale já mu ucukla.
Ta dvojice mi připomněla Izajáše a Elenu ze Spokane, ale teď jsem se nemohla zabývat vzpomínáním. Oba byli vyšší než já, ale ta žena se mi svou výškou dost blížila. Předstírala jsem, že chci zaútočit na něj, ale na poslední chvíli jsem se co nejrychleji vrhla proti ní. Můj kůl se jí zaryl do srdce. Překvapilo nás to obě. Poprvé jsem zabila Strigoje kůlem.
Sotva jsem ho stačila vytáhnout, když se na mě s vrčením vrhl druhý Strigoj. Zavrávorala jsem, ale nakonec jsem udržela rovnováhu. Přelétla jsem ho pohledem a zvažovala taktiku. Byl vyšší. Silnější. Nejspíš i rychlejší. Jako když jsem bojovala s Dimitrijem. Kroužili jsme kolem sebe a pak jsem zaútočila a nakopla ho. Sotva to zaregistroval. Hrábl po mně, ale opět se mi podařilo uhnout a dál jsem hledala nejvhodnější příležitost, jak mu probodnout srdce. Neodradilo ho, že jsem mu o vlásek unikla, a okamžitě zaútočil znova. Srazil mě k zemi a držel mi ruce. Snažila jsem se ho setřást, ale ani se nepohnul. Skláněl se ke mně a já viděla, jak mu z tesáků odkapávají sliny. Tenhle Strigoj nebyl jako Izajáš, který marnil čas přitroublými proslovy. Tenhle přišel zabíjet, nejdřív vysát krev mně a potom Christianovi. Na krku jsem ucítila jeho zuby a v tu chvíli jsem věděla, že umřu. Bylo to příšerné. Chtěla jsem žít, tak strašně jsem chtěla žít…, ale takhle to skončí. Na poslední chvíli jsem začala řvát na Christiana, aby utíkal, ale vtom Strigoj nade mnou vzplanul jako pochodeň. Odskočil a začal se zběsile válet po zemi.
Celé tělo měl v plamenech, takže ani nebylo vidět, jak se tváří. Prostě vatra ve tvaru mužské postavy. Vydal ze sebe několik přidušených skřeků a pak zmlkl docela. Ještě chvilku sebou škubal na zemi a potom znehybněl. Z míst, kde se oheň dotkl sněhu, stoupala pára. Plameny brzy uhasly a nezbylo po nich nic víc než popel.
Zírala jsem na ty spálené ostatky. Ještě před chvilkou jsem myslela, že umřu. A teď byl mrtvý můj protivník. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak blízko jsem se ocitla smrti. Život i smrt jsou nepředvídatelné. Mají k sobě tak blízko. Žijeme z okamžiku na okamžik a nikdy nevíme, kdo další bude na řadě, aby opustil tenhle svět. Já z toho vyvázla, i když jen tak tak. Zvedla jsem hlavu a všechno kolem mi najednou připadalo nesmírně krásné. Stromy. Hvězdy. Měsíc. Byla jsem živá a byla jsem tomu neskutečně ráda.
Obrátila jsem se k Christianovi, který se krčil u země.
„To bylo dobrý,“ uznala jsem a pomohla mu vstát. Tentokrát zachránil on mě.
„Páni,“ houkl. „Netušil jsem, že mám takovou sílu.“ Celý napjatý se rozhlížel kolem. „Jsou tu další?“
„Ne,“ řekla jsem.
„Říkáš to, jako bys to věděla jistě.“
„No…, asi to bude znít divně, ale nějak je dokážu vycítit. Neptej se jak,“ řekla jsem a jemu poklesla čelist. „Prostě to tak ber. Asi je to jako s těmi duchy, prostě vedlejší účinek toho, že jsem stínem políbená. To je teď ale fuk. Jdeme do kostela.“
Ani se nepohnul. Sledoval mě zvláštním, zadumaným pohledem. „Rose…, vážně se chceš schovávat v kostele?“
„Jak to myslíš?“
„Právě jsme sejmuli dva Strigoje,“ pravil a ukázal na mrtvé tělo a popel.
Podívala jsem se mu do očí a ihned mi naplno došlo, co se mi snaží naznačit. Já dokážu vycítit Strigoje. On na ně umí použít svůj oheň. Já je umím probodnout. Pokud bychom zrovna nenarazili na desetičlennou skupinku, mohli bychom jim způsobit citelnou ztrátu. Pak jsem si ale uvědomila, jak se věci mají.
„Nemůžu,“ vypravila jsem ze sebe pomalu. „Nemůžu riskovat tvůj život…“
„Rose. Víš, co dokážeme. Vidím ti to na očích. Dostat bandu Strigojů – to přece stojí za to risknout život jednoho Moroje a tvůj.“
Zatáhnout Moroje do nebezpečí. Vzít ho do boje proti Strigojům. To bylo v rozporu se vším, co jsem se učila. Zničehonic jsem si najednou vybavila ten kratičký okamžik prozření, kdy jsem pociťovala neskonalou radost z toho, že jsem naživu. Mohla bych zachránit spoustu dalších. Musím je zachránit. Budu bojovat ze všech sil.
„Nervi to do nich plnou silou,“ řekla jsem nakonec. „Není třeba je zpopelnit během deseti sekund. Jenom je zapal natolik, aby se lekli, a já s nimi pak skoncuju. Musíš si šetřit síly.“
Obličejem se mu rozlil úsměv. „Jdeme na lov?“
No nazdar. Dostanu se do maléru. Jenže ten nápad byl tak lákavý, tak vzrušující. Chtěla jsem se jim postavit na odpor. Chtěla jsem chránit lidi, které mám ráda. Nejradši bych šla za Lissou na kolej a chránila ji, ale to by nebylo zrovna nejúčinnější. Lissa má u sebe moje spolužáky. Ostatní takové štěstí neměli. Pomyslela jsem na studenty, jako je třeba Jill.
„Pojďme do nižšího kampusu,“ zavelela jsem.
Zvolna jsme se rozběhli cestou, o níž jsme doufali, že tam nepotkáme žádné Strigoje. Pořád jsem neměla tušení, kolik jich tu vlastně je, a to mě děsilo. Když už jsme doběhli skoro až k druhému kampusu, opět se mě zmocnila nevolnost. Křikla jsem na Christiana, ale to už se po něm sápal Strigoj. Christian byl naštěstí rychlý. Strigojova hlava rázem vzplanula. Zaječel, pustil ho a zběsile se snažil udusit plameny. Ani si nevšiml, že se k němu blížím s kůlem. Celá záležitost byla vyřízená ani ne za minutu. Vyměnili jsme si s Christianem pohledy.
Jo. Jsme machři.
Ukázalo se, že nižší kampus je středem všeho dění. U vchodu do jedné z kolejí bojovali strážci se Strigoji. Na okamžik jsem strnula. Bylo tam skoro dvacet Strigojů, zatímco strážců sotva deset. Tolik Strigojů pohromadě… Až donedávna jsme neslyšeli, že by se jich sdružovalo takové množství. Měli jsme za to, že zabitím Izajáše jsme je rozprášili, jenže tomu tak evidentně nebylo. Trvalo mi asi vteřinu, než jsem se vzpamatovala z toho šoku, a pak jsme se vrhli do bitevní vřavy.
U bočního vchodu bojoval Emil se třemi Strigoji. Byl zraněný a samý šrám. U nohou se mu válelo tělo čtvrtého Strigoje. Vystartovala jsem proti jedné Strigojce. Neviděla mě, jak se blížím, takže se téměř ani nebránila, když jsem jí probodla srdce. Měla jsem štěstí. Mezitím Christian zapálil ty zbývající dva. Emil se zatvářil překvapeně, ale údiv mu nezabránil probodnout jednoho z nich. Já probodla druhého.
„Neměla jste ho sem vodit,“ houkl Emil, když jsme se vydali přispěchat na pomoc dalšímu strážci. „Do tohohle bychom neměli zatahovat Moroje.“
„Morojové se do toho měli zapojit už dávno,“ procedil Christian skrz zaťaté zuby.
Pak už jsme mluvili jen sporadicky. Všechno se odehrálo tak rychle. Christian a já jsme postupovali od bitky k bitce a kombinovali jeho magii s mým kůlem. Ne všechna zabití byla tak rychlá a snadná jako ze začátku. Některé boje byly dlouhé a vyčerpávající. Emil se držel u nás a já po nějaké době přestala počítat, kolik Strigojů jsme dostali.
„Tebe znám.“
Ta slova mě překvapila. V té krvavé vřavě nikdo moc nemluvil, ať už se jednalo o přítele nebo nepřítele. Teď promluvil Strigoj, který vypadal, že je asi stejně starý jako já, ale ve skutečnosti byl jistě přinejmenším desetkrát starší. Měl blond vlasy po ramena a barvu jeho očí jsem nedokázala určit. Měl je rudě orámované a to bylo jediné, na čem záleželo.
Mou jedinou odpovědí bylo, že jsem se rozmáchla kůlem, ale on uhnul. Christian zrovna zapaloval jiné Strigoje, takže s tímhle jsem si musela poradit sama.
„Teď jsi nějaká divná, ale pamatuju si na tebe. Viděl jsem tě před lety, ještě než jsem byl probuzen.“ Dobře, tak tedy nebyl desetkrát starší, když mě viděl, když ještě býval Morojem. Doufala jsem, že tohle žvanění odláká jeho pozornost. Na mladého Strigoje byl dost rychlý. „Vždycky jsi byla s tou Dragomirovic holkou, s tou blonďatou.“ Nakopla jsem ho a tak tak stačila ucuknout, když se mě pokusil chytit za nohu. Ani nezavrávoral. „Její rodiče chtěli, abys byla její strážkyní, že jo? Než umřeli.“
„Já jsem její strážkyně,“ zavrčela jsem. Můj kůl se mihl nebezpečně blízko něho.
„Takže pořád žije… Slyšel jsem, že loni umřela…“ Z jeho hlasu zazníval údiv, což bylo v kombinaci s jeho zlomyslností dost zvláštní. „Netušíš, jakou bych získal odměnu, kdybych zabil poslední žijící Drago… Aáá!“
Znovu ucukl, když jsem se mu snažila zasáhnout kůlem hrudník, ale tentokrát se mi povedlo udeřit výš, takže jsem mu hrotem kůlu škrábla obličej. Nezabilo ho to, ale kůl nabitý životem je pro nemrtvé jako kyselina. Zaječel, ale jeho obranné manévry to nijak nezpomalilo.
„Až s ní skoncuju, vrátím se pro tebe,“ zavrčel.
„Ani se k ní nepřiblížíš,“ zakřičela jsem na něj.
Ze strany do mě někdo vrazil. Byl to Strigoj, se kterým právě bojoval Jurij. Klopýtla jsem, ale dokázala mu vrazit kůl do srdce dřív, než získal zpět ztracenou rovnováhu. Jurij vydechl své díky, načež jsme se oba otočili k dalšímu na řadě. Jenže ten blonďatý Strigoj už byl pryč. Nikde jsem ho neviděla. Jeho místo nyní zaujal jiný. Vykročila jsem k němu a vtom vzplál, takže se stal snadným terčem mého kůlu. Christian byl zpátky.
„Christiane, tamten Strigoj…“
„Slyšel jsem.“
„Musíme za ní!“
„Jen tě provokoval. K Lisse je to přes celej kampus a je tam s ní plno noviců a strážců. Bude v pořádku.“
„Ale…“
„Potřebujou nás tady.“
Věděla jsem, že má pravdu – a věděla jsem, jak těžké je pro něj tohle říct. Stejně jako já by se i on nejraději rozběhl za Lissou. Přestože tady odváděl vynikající práci, myslela jsem, že by mnohem radši všechnu svou magickou sílu vložil do ochrany Lissy a držel ji za ohnivými stěnami, přes které by žádný Strigoj nepronikl. Neměla jsem čas pořádně zkoumat skrz pouto, co se s ní děje, ale důležité věci jsem cítila: je naživu a nic ji nebolí.
Tak jsem zůstala a bojovala spolu s Christianem a Jurijem. Lissu jsem vnímala jen koutkem mysli a pouto mi napovídalo, že je v pořádku. Navíc mě úplně pohltila bitevní vřava. Měla jsem jeden jediný cíl – zabíjet Strigoje. Nemohla jsem jim dovolit vstoupit na tuhle kolej ani opustit tenhle prostor, aby pak mohli klidně odejít za Lissou. Ztratila jsem pojem o čase. Myslela jsem jen na Strigoje, s nímž jsem se zrovna potýkala, a na ničem jiném nezáleželo. A jakmile jsem vyřídila jednoho, zaměřila jsem se na dalšího.
Do té doby, dokud už žádný další nezbyl.
Všechno mě bolelo a byla jsem ukrutně vyčerpaná, adrenalin mi spaloval celé tělo. Christian stál vedle mě a funěl. Nezapojoval se do fyzického boje jako já, ale dnes v noci ze sebe vydal spoustu magických sil, což se projevovalo i fyzickou únavou. Rozhlédla jsem se kolem.
„Musíme najít další,“ řekla jsem.
„Další už tu nejsou,“ ozval se známý hlas.
Otočila jsem se a uviděla Dimitrije. Byl živý. Všechen strach o něj, který jsem schválně potlačovala, teď vyplul na povrch a rozprskl se jako bublina. Chtěla jsem mu padnout kolem krku a pevně ho obejmout. Je naživu – sice poraněný a zakrvácený –, ale žije.
Na okamžik se mi zadíval do očí a já si hned vybavila, co se stalo v chatce. Připadalo mi, že od té doby uplynulo sto let. V jeho letmém pohledu jsem ale viděla lásku a účast a úlevu. Taky se o mě bál. Potom se otočil a ukázal k východnímu nebi.
Podívala jsem se tím směrem. Obzor se barvil do odstínů růžové a purpurové. Začínalo svítat.
„Buď je po nich, nebo museli utéct,“ oznámil mi. Díval se střídavě na Christiana a na mě. „To, co jste vy dva udělali…“
„Byla hloupost?“ navrhla jsem.
Zavrtěl hlavou. „Jedna z nejúžasnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Půlku z nich jste vyřídili jen vy dva.“
Ohlédla jsem se ke koleji a pohled na množství mrtvol, které se tam válely, mě šokoval. Zabili jsme Strigoje. Zabili jsme jich spoustu. Smrt a zabíjení je hrozné…, ale mně se líbilo, co jsem udělala. Porazila jsem stvůry, které šly po mně a po těch, na kterých mi záleží.
Pak jsem si něčeho všimla. Zvedl se mi žaludek, ale nedalo se to srovnat s pocitem ze Strigojů nablízku. Tenhle pocit vyvolalo něco docela jiného. Znovu jsem se otočila k Dimitrijovi.
„Tady nejsou jen těla Strigojů,“ pípla jsem přiškrceně.
„Já vím,“ řekl. „Hodně lidí jsme ztratili – v obojím smyslu.“
Christian se zamračil. „Jak to myslíte?“
Dimitrij se tvářil tvrdě i smutně. „Strigojové některé Moroje a dhampýry zabili. A některé… unesli.“
2024 ©