Začalo to.
Nejdřív to vypadalo, že se tenhle den nijak neliší od jakéhokoli jiného. Dhampýři a Morojové měli dopoledne oddělené vyučování a po obědě se spojovali. Christian měl odpolední vyučování víceméně stejné jako já, takže to bylo spíš, jako bych se dál řídila svým rozvrhem. Neseděla jsem v lavici ani jsem nic nedělala. Bylo dost nepříjemné, že jsem celou dobu musela stát vzadu ve třídě spolu s ostatními novici, kteří hlídali Moroje. A mimo vyučování to bylo podobné. Morojové chodili první. Strážci byli jako jejich stíny.
Pokoušelo mě to, abych se bavila s ostatními novici, hlavně když si Morojové dělali svoje a povídali si většinou jen mezi sebou. Ale nikdo z nás nevybuchl. Ten tlak a adrenalin prvního dne nás přiměl k dobrému chování.
Po hodině biologie jsme s Eddiem začali používat techniku bodyguardů, které se říká hlídání v páru. Já byla blízká strážkyně, takže jsem se držela u Lissy a Christiana, připravená k okamžité obraně. Eddie jakožto vzdálený strážce chodil ve větší vzdálenosti za námi a sledoval rozlehlejší oblast, jestli snad nezaregistruje blížící se nebezpečí.
Po zbytek dne jsme pracovali tímto způsobem, až do poslední vyučovací hodiny. Lissa dala Christianovi pusu na tvář a já si uvědomila, že ti dva se tímto loučí.
„Vy tentokrát nemáte společnej program?“ dotázala jsem se zmateně a ustoupila v chodbě stranou, abych nepřekážela studentům, kterých tu proudilo plno. Eddiemu taky došlo, že se budeme loučit, a tak upustil od své role vzdáleného strážce a přidal se k nám. Lissin a Christianův rozvrh na tohle pololetí jsem ještě tak dobře neznala.
Lissa si všimla mého zklamaného pohledu a soucitně se na mě usmála. „Promiň. Po vyučování se spolu budeme učit, ale teď musím pohnout se svým tvůrčím psaním.“
„A já,“ dodal Christian vznešeně, „já se budu věnovat kulinářským dovednostem.“
„Kulinářským dovednostem?“ vyjekla jsem. „Ty sis vybral kurs vaření? To je ta nejstupidnější hodina.“
„To teda není,“ namítl. „A i kdyby byla…, tak co, vždyť je to moje poslední pololetí.“ Zaúpěla jsem.
„No tak, Rose,“ zasmála se Lissa. „Je to jen hodina týdně. Nebude to tak…“
Přerušil ji randál, který propukl o kus dál na chodbě. Všichni jsme se zarazili a jenom zírali. Jeden z mých instruktorů, Emil, se zjevil prakticky odnikud a – vydával se za Strigoje. Sápal se po nějaké Morojce. Popadl ji, přitiskl si ji k sobě a odhalil jí hrdlo, jako by ji chtěl zakousnout. Neviděla jsem, kdo to je, zaregistrovala jsem jen její rozcuchané hnědé vlasy. Jejím přiděleným ochráncem byl Shane Reyes. Ten útok ho překvapil – byl první toho dne –, ale zaváhal jen na chviličku. Nakopl Emila do boku a tu holku od něj odtrhl. Oba muži se do sebe pustili a všichni je nedočkavě pozorovali. Několik studentů dokonce hvízdalo a pokřikovalo, povzbuzovali Shanea.
Jedním z nejuřvanějších byl Ryan Aylesworth. Nemohl odtrhnout pohled od bitky, v níž právě vítězil Shane se svým cvičným kůlem. Ryan byl tak pohlcen tou podívanou, že si ani nevšiml, že se další dva strážci proplížili k němu a Camille. Eddie i já jsme to uviděli najednou a strnuli jsme. Instinkty nám oběma napovídaly, abychom se vyřítili kupředu.
„Zůstaň s nimi,“ houkl Eddie. Zamířil k Ryanovi a Camille, kterým právě došlo, že jsou další na řadě. Ryan nezareagoval tak dobře jako Shane, částečně asi proto, že musel čelit hned dvěma útočníkům. Jeden ze strážců zabavil Ryana, zatímco ten druhý – Dimitrij, jak už jsem poznala – popadl Camille. Ta zaječela a svůj strach snad ani nepředstírala. Ocitnout se v Dimitrijově náručí pro ni zřejmě nebylo tak vzrušující jako pro mě.
Eddie se k nim přiblížil zezadu a praštil Dimitrije ze strany do hlavy. Dimitrije to nevyvedlo z rovnováhy, ale i tak to bylo pěkné. Mně dělalo problémy jenom ho bouchnout při tréninku. Eddieho výpad přinutil Dimitrije pustit Camillu a čelit téhle nové hrozbě. S ladností tanečníka se otočil a vrhl se na Eddieho.
Mezitím Shane „probodl“ kůlem srdce svého Strigoje a přiskočil na pomoc Eddiemu. Přiběhl k Dimitrijovi z druhé strany. S pěstmi zaťatými vzrušením jsem to všechno sledovala. Užívala jsem si jednak pozorování samotného boje, ale samozřejmě taky Dimitrije v akci. Nepřestávalo mě udivovat, že někdo tak vražedný může být tak krásný. Přála jsem si taky se do té bitky zapojit, jenže jsem si uvědomovala, že musím sledovat nejbližší okolí pro případ, že by zaútočili další „Strigojové“.
To se ale nestalo. Shane a Eddie úspěšně „skoncovali“ s Dimitrijem. Byla jsem z toho tak trochu smutná. Chtěla jsem, aby byl Dimitrij dobrý ve všem. Ryan se každopádně snažil pomoct, a nepovedlo se mu to. Dimitrij ho vlastně „zabil“, takže jsem se utěšovala tím, že Dimitrij by byl zatraceně dobrý Strigoj. On i Emil pochválili Shanea za rychlou reakci a Eddieho za to, že si uvědomil, že boj ve skupině je lepší, než když je to jeden na jednoho. Já si vysloužila pochvalné kývnutí, protože jsem kryla Eddieho, a Ryan dostal vynadáno, že nevěnoval dostatečnou pozornost své Morojce.
Eddie a já jsme se na sebe usmívali, šťastní, že jsme hned v první zkoušce získali takové ocenění. Nevadilo by mi, kdybych v tom sehrála větší roli, ale stejně to nebyl špatný začátek terénního cvičení. Byli jsme zkrátka skvělí, a když jsme se obrátili k odchodu, všimla jsem si, že Dimitrij potřásl hlavou.
Po tomhle dramatu se naše čtveřice rozloučila. Lissa se po mně ohlédla a naposledy se usmála. Promluvila ke mně skrz pouto: Užij si hodinu vaření! Obrátila jsem oči v sloup, ale to už ona i Eddie zmizeli za rohem.
Kulinářské dovednosti – to znělo dost honosně, ale ve skutečnosti to byl jen vznešený termín pro obyčejné vaření. Přestože jsem si z Christiana utahovala, že je to blbost, stejně jsem z toho předmětu měla respekt. Koneckonců sama dokážu uvařit sotva tak vodu. Stejně to ale bylo něco úplně jiného než volitelné předměty jako třeba tvůrčí psaní nebo rétorika. Nicméně jsem nepochybovala, že Christian si ten předmět vybral proto, že není nijak náročný, a ne že by se v budoucnu hodlal stát šéfkuchařem. Aspoň se mi snad dostane zadostiučinění, když ho uvidím patlat dort nebo tak něco. Možná si dokonce obleče zástěru.
Na hodinu přišli další tři novicové, kteří hlídali Moroje. Jelikož kuchyně byla velká a prostorná, se spoustou oken, my čtyři jsme se snažili spojit své síly, abychom celou místnost zabezpečili. Když jsem v minulých letech sledovala novice při terénní praxi, zajímaly mě jen rvačky. Nikdy jsem si nevšimla žádné týmové práce a plánování strategií, což se samozřejmě taky muselo dít. Teoreticky jsme tu my čtyři byli proto, abychom chránili své přidělené Moroje, ale okamžitě jsme vklouzli do svých rolí, jako bychom chránili celou třídu.
Moje místo bylo u požárních dveří, které vedly ven z budovy. Shodou okolností to bylo poblíž místa, kde pracoval Christian. Normálně se asi vařilo v párech, ale jelikož tu bylo studentů málo, Christian radši vařil sám, než by spolupracoval s trojicí, která se dala dohromady. Nikdo nevypadal, že by mu to vadilo. Spousta studentů na něj pohlížela s předsudky vůči jeho rodině, stejně jako Jesse. K mému zklamání ale Christian nepekl dort.
„Co to je?“ zeptala jsem se ho, když z lednice vytáhl misku se syrovým masem.
„Maso,“ odpověděl a hodil to na linku.
„To vidím, ty idiote. Jaký?“
„Hovězí.“ Vytáhl další nádobu a pak ještě jednu. „A tohle je telecí. Tohle vepřový.“
„Budeš krmit Tyrannosaura rexe?“
„Leda bys nějakýho měla. Tohle je na sekanou.“
Vyvalila jsem oči. „Ze tří druhů masa?“
„Proč by někdo jedl sekanou, kdybys do ní nedala žádný maso?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu uvěřit, že tohle je teprve první den s tebou.“
Podíval se dolů na směs tří druhů masa, kterou míchal. „Hrozně přeháníš. To mě vážně tak nesnášíš? Slyšel jsem tě, jak jsi v tělocvičně řvala z plných plic.“
„Ne, neřvala. A… vůbec není pravda, že tě nesnáším,“ přiznala jsem.
„Jenom si na mně vylíváš zlost, protože jsi nedostala Lissu.“
Neodpověděla jsem. Nebyl zas tak daleko od pravdy.
„Víš,“ pokračoval. „Nakonec ti může prospět, když budeš cvičit s někým jiným.“
„Já vím. Dimitrij to taky říká.“
Christian nandal všechno maso do mísy a začal k němu přidávat další ingredience. „Tak co proti tomu máš? Belikov ví, co dělá. Věřil bych všemu, co povídá. Štve mě, že po naší matuře o něj Akademie přijde, ale budu rád, když bude s Lissou.“
„To já taky.“
Odmlčel se a vzhlédl. Zadíval se mi do očí. Oba jsme se usmívali, v šoku z toho, že spolu v něčem souhlasíme. Pak se zas vrátil ke své práci.
„Ty jsi taky dobrá,“ vysoukal ze sebe trochu zdráhavě. „To, jak ses zachovala…“
Svou myšlenku nedokončil, ale já stejně věděla, o čem mluví. O Spokane. Christian nebyl u toho, když jsem zabila ty Strigoje, ale s útěkem nám hodně pomohl. Utvořili jsme tam spolu tým a on mi za použití magie ohně umožnil osvobodit se a uniknout našim věznitelům. Výborně jsme spolupracovali a na naši vzájemnou nevraživost jsme na chvíli zapomněli.
„Myslím, že my dva můžeme dělat něco lepšího než se neustále hádat,“ broukla jsem. Třeba si dělat starosti se soudním procesem Viktora Daškova. Na chvilku jsem zvažovala, jestli bych neměla Christianovi říct, co jsem se dozvěděla. Ostatně byl při tom, když Viktora dopadli, ale já se rozhodla, že lepší bude neříkat mu o tom zrovna teď. Nejdřív se to musí dozvědět Lissa.
„Jasně,“ přitakal Christian, který netušil, jakým směrem se ubírají moje myšlenky. „Připrav se na to, že ti dojde, že nejsme zas tak rozdílní. Teda já jsem chytřejší a o dost zábavnější, ale to nejdůležitější je, že oba chceme, aby byla Lissa v bezpečí.“ Zaváhal. „Víš… Nesnažím se ti ji sebrat. Nemůžu. To nemůže nikdo, když spolu máte pouto.“
Udivilo mě, že vytáhl zrovna tohle. Byla jsem přesvědčená o tom, že se spolu hádáme jen ze dvou důvodů. Jednak proto, že jsme oba hádavé povahy. A druhým a největším důvodem že je to, že si vzájemně závidíme svůj vztah s Lissou. Ale jak už řekl, motivy máme stejné. Oběma nám na ní záleží.
„A nemysli si, že vás dva může naše pouto rozdělit,“ řekla jsem. Věděla jsem, že ho tohle naše spojení trápí. Jak byste taky mohli mít romantický vztah s někým, kdo je spojen s jinou osobou, i když je ta osoba jen kamarádka? „Záleží jí na tobě…“ Nemohla jsem se přinutit vyslovit, že ho miluje. „V srdci má vyhrazený a oddělený místo jen pro tebe.“
Christian strčil pekáč do trouby. „Tohle už neříkej. Mám dojem, že si za chvíli padneme kolem krku a začneme se oslovovat roztomilýma přezdívkama.“ Snažil se tvářit znechuceně nad mým sentimentem, ale stejně jsem věděla, že je rád, když jsem mu řekla, že Lisse na něm záleží.
„Jednu přezdívku už bych pro tebe měla, ale kdybych tě tak oslovila při vyučování, mohla bych z toho mít průšvih.“
„No ne,“ rozzářil se. „Tohle je ta Rose, kterou znám.“
Odešel za kamarádem, zatímco maso se peklo v troubě. Ulevilo se mi. Moje stanoviště u dveří bylo ze všech nejnapadnutelnější, takže mi bylo jasné, že bych se tady neměla vykecávat, i když zbytek třídy to dělal. Na druhé straně místnosti jsem viděla Jesse, jak spolupracuje s Ralfem. Stejně jako Christian si vybrali nenáročný předmět.
K žádnému útoku nedošlo, dostavil se jen strážce jménem Dustin, který si o nás novicích zapsal pár poznámek o tom, kde stojíme a jak se chováme. Zrovna když stál u mě, Jesse se vydal kamsi kolem nás. Nejdřív jsem myslela, že je to náhoda. Pak ale Jesse promluvil.
„Beru zpět, co jsem řekl předtím, Rose. Už jsem to pochopil. Tebe nevytočilo to s Lissou a Christianem. Vytočilo tě, že pravidla jasně říkají, že máš chránit studenta. A Adrian Ivaškov je moc starej. Slyšel jsem totiž, že vy dva jste spolu dost trénovali. V posteli.“
Tenhle vtip by mohl být mnohem zábavnější, ale já už dávno věděla, že od Jesse toho nemůžu očekávat příliš. S jistotou jsem věděla, že ani Adrian, ani já ho nezajímáme. Taky jsem měla podezření, že si ve skutečnosti nemyslí, že bych s Adrianem něco měla. Ale Jesse mi nemohl zapomenout, co jsem mu tenkrát provedla, a tady spatřoval možnost oplatit mi to. Dustin postával na doslech a Jesseovy debilní žvásty ho ani v nejmenším nezajímaly. Dustina by nanejvýš zajímalo, kdybych praštila Jesseovi hlavou o zeď.
To ale neznamenalo, že musím mlčet. Strážci se pořád bavili s Moroji a snažili se k nim chovat s úctou a neustále na ně dohlížet. Tak jsem se na Jesse jen malinko usmála a řekla: „Váš důvtip mě vždycky tak potěší, pane Zeklosi. Sotva to všechno dokážu pobrat.“ Pak jsem se otočila a obhlédla zbytek místnosti.
Když si Jesse uvědomil, že nic dalšího už neudělám, zasmál se a odkráčel. Zřejmě se domníval, že právě vybojoval nějaké významné vítězství. Dustin nás opustil jen chvíli po něm.
„Debil,“ zamumlal Christian, když se vrátil na svoje místo. Do konce hodiny zbývalo pět minut.
Pohledem jsem sledovala přes celou místnost Jesse. „Něco ti povím, Christiane. Jsem šťastná, že chráním tebe.“
„Pokud mě srovnáváš se Zeklosem, ani to neberu jako kompliment. Ale zkus tohle. Potom budeš fakt ráda, že jsi se mnou.“
Jeho mistrovské dílo bylo dokončeno a on mi dal kousek ochutnat. Předtím jsem vůbec nepostřehla, že než dal sekanou do trouby, obalil ji slaninou.
„Bože,“ prohlásila jsem. „Tohle je to nejnudnější jídlo pro vampýry.“
„Jen kdyby to bylo syrový. Tak co ty na to?“
„Dobrý,“ musela jsem neochotně uznat. Kdo by tušil, že to slanina tak vylepší? „Vážně dobrý. Myslím, že máš před sebou slibnou budoucnost jako muž v domácnosti, zatímco Lissa bude vydělávat milióny.“
„Přesně to je můj sen.“
Z hodiny jsme odešli v povznesené náladě. Zavládly mezi námi přátelské vztahy a už mi nepřipadalo tak strašné šest týdnů Christiana ochraňovat.
On a Lissa se měli sejít v knihovně, aby se spolu učili – nebo aspoň předstírali, že se učí. Nejdřív se ale Christian musel stavit na své koleji. Tak jsem ho následovala přes nádvoří. Venku bylo ještě chladněji než předtím, jelikož slunce zapadlo už před sedmi hodinami. Sníh na cestičkách, který přes den roztál v břečku, teď zmrzl, takže to všude pěkně klouzalo. Po cestě se k nám připojil Brandon Lazar, který bydlel na koleji s Christianem. Brandon byl celý bez sebe, když nám vyprávěl, k jakému souboji došlo na hodině matiky. Napjatě jsme poslouchali a smáli se při představě, jak se Alberta plíží do třídy oknem.
„Hele, je sice stará, ale všechny by nás strčila do kapsy,“ oznámila jsem jim. Zmateně jsem pohlédla na Brandona. Na obličeji měl modřiny a zarudlé fleky. Taky u ucha měl několik čerstvých šrámů. „Co se ti stalo? Taky ses zapojil do rvačky?“
Jeho úsměv se okamžitě vytratil a on sklopil zrak. „Ne, jenom jsem upadl.“
„No tak,“ řekla jsem. Morojové se sice neučí bojovat jako dhampýři, ale často se stane, že se poperou mezi sebou, stejně jako kdokoli jiný. Snažila jsem se přijít na nějakého Moroje, s nímž by mohl mít konflikt. Brandon byl celkem oblíbený. „To je ta nejubožejší a nejneoriginálnější výmluva na světě.“
„Je to pravda,“ trval na svém, ale ani tentokrát se mi nepodíval do očí.
„Jestli ti to někdo natřel, můžu ti poradit pár triků, jak mu to vrátit.“
Obrátil se ke mně. „Nech to bejt.“ Nechoval se ke mně nepřátelsky, ale tón jeho hlasu byl neústupný. Jako by věřil, že ho poslechnu.
Zachechtala jsem se. „O co se to snažíš? Donutit mě…“
Náhle jsem vlevo postřehla pohyb. Mezi zasněženými větvemi borovice se mihl stín. Byl to jen nepatrný pohyb, ale i tak přitáhl mou pozornost. Vzápětí se ze stínu vynořil Stanův obličej a náš profesor se na nás vrhl.
Konečně moje první zkouška.
Adrenalin se mi rozproudil tělem, jako by se blížil skutečný Strigoj. Zareagovala jsem okamžitě. Popadla jsem Brandona i Christiana. To byl vždycky první krok – krýt je vlastním tělem a položit za ně život. Sestrčila jsem oba kluky k sobě a otočila se k útočníkovi. Při tom jsem tápala po svém kůlu, abych mohla Moroje bránit.
A vtom se objevil.
Mason.
Stál jen pár metrů přede mnou, po Stanově pravici. Vypadal stejně jako v noci. Průsvitný. Mihotavý. Smutný.
Vztyčily se mi chloupky vzadu na krku. Strnula jsem, neschopná najít ten kůl. Úplně se mi vykouřilo z hlavy, co vlastně dělám. Lidem a rozruchu kolem sebe jsem nevěnovala pozornost. Svět se zpomalil a vybledl. Existoval jen Mason – ten duchovitý mihotavý Mason, který zářil ve tmě a tvářil se, že mi zoufale chce něco sdělit. Měla jsem pocit stejné bezmoci jako ve Spokane. Nedokázala jsem mu pomoct tenkrát ani teď. Žaludek jsem měla studený a prázdný. Nezmohla jsem se na víc než tam jen tak stát a uvažovat, co mi asi chce říct.
Zvedl jednu průsvitnou ruku a ukázal kamsi na druhou stranu kampusu. Netušila jsem, co to znamená. Byla tam toho spousta a já netušila, na co přesně ukazuje. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Tolik jsem mu chtěla porozumět. Mason se zatvářil ještě bolestněji.
Najednou mě něco bouchlo do ramene, až jsem klopýtla dopředu. Svět se znovu roztočil a vytáhl mě ze zasnění. Tak tak jsem strčila ruce před sebe, abych neupadla rovnou na obličej. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem nad sebou stát Stana.
„Hathawayová!“ vyštěkl. „Co to děláte?“
Zamrkala jsem a pokusila se trochu vzpamatovat z toho, že jsem zase viděla Masona. Připadala jsem si zmatená a zpomalená. Podívala jsem se na rozzuřeného Stana a pak na místo, kde stál Mason. Už tam nebyl. Obrátila jsem svou pozornost zase na Stana a uvědomila si, co se stalo. Při fingovaném útoku jsem úplně vybouchla. Stan teď svíral jednou rukou hrdlo Christianovi a druhou Brandonovi. Nijak jim neubližoval, ale bylo jasné, že vyhrál.
„Kdybych byl Strigoj,“ zavrčel, „tihle dva už by byli mrtví.“
2024 ©