„Stejně jako ty,“ utahoval si ze mě.
„Jo, ale myslela jsem, že…“
„Že jsem člověk? To kvůli těm kousancům?“
„Jo,“ přiznala jsem. Nemělo smysl lhát.
„Všichni musíme nějak přežívat,“ prohlásil. „A dhampýři jsou dobří ve vymýšlení způsobů, jak na to.“
„No to jo, ale většina z nás se stane strážci,“ podotkla jsem. „Hlavně chlapi.“ Pořád jsem nemohla uvěřit, že je dhampýr – nebo, že mi to nedošlo dřív.
Před dávnými časy se dhampýři rodili ze spojení lidí a Morojů. Jsme napůl vampýři, napůl lidé. Časem se ale Morojové začali od lidí oddělovat. Lidí bylo čím dál víc a už nepotřebovali Moroje na magii. V současnosti se Morojové obávají, že by na nich lidé dělali pokusy, kdyby je objevili. Takže dhampýři už nevznikají tímto způsobem. Jakousi genetickou zvláštností je, že dhampýr s dhampýrkou nemůžou mít děti dhampýry.
Jediným způsobem, jak se moje rasa reprodukuje, je spojení dhampýrů s Moroji. Podle logiky by dhampýr a Moroj měli mít děti, které jsou ze tří čtvrtin Morojové. Ale není tomu tak. Rodíme se s perfektními dhampýřími geny, půl na půl, takže máme z obou ras to nejlepší. Většina dhampýrů se rodí ze spojení dhampýrek a Morojů. Po staletí tyto ženy posílají svoje děti pryč, aby vyrůstaly jinde, takže se matky mohou vrátit ke své práci strážkyň. Přesně to udělala i moje matka.
Ale některé dhampýrky chtějí své ratolesti vychovávat samy. Odmítají být strážkyněmi a namísto toho se sdružují v komunitách. To udělala Dimitrijova matka. Kolem těchhle žen se šíří spousta ošklivých pomluv, protože Morojové je často navštěvují s vyhlídkou snadno dostupného sexu. Dimitrij mi říkal, že spousta těch historek je přehnaná a že většina dhampýrek není tak snadno k mání. Pomluvy vycházejí z toho, že tyhle ženy jsou skoro všechny svobodné matky, které nejsou v kontaktu s otci svých dětí – a taky proto, že některé dhampýrky dovolují Morojům, aby jim při sexu pili krev. V naší kultuře je na to pohlíženo jako na něco zvrhlého a odporného a z toho také vzniklo označení dhampýrek, které nejsou strážkyněmi – krvavé děvky.
Ale nikdy mě nenapadlo, že by i muž mohl být krvavým prostitutem.
Mysl mi pracovala na plné obrátky. „Většina kluků, co nechtějí být strážci, prostě zdrhne,“ prohlásila jsem. Nestávalo se to sice moc často, ale čas od času ano. Takoví utečou ze školy pro strážce a skrývají se mezi lidmi. To byla další ostudná záležitost.
„Nechtěl jsem zdrhnout,“ řekl Ambrose vesele. „Ale ani jsem nechtěl bojovat proti Strigojům. Tak jsem udělal tohle.“
Lissa vedle mě byla úplně ohromená. Krvavé děvky patří v našem světě na okraj společnosti. Připadalo jí neuvěřitelné, že má jednu z nich – nebo spíš jednoho z nich – přímo před sebou.
„Je to lepší než být strážcem?“ dotázala jsem se nevěřícně.
„No, podívej… Strážci pořád hlídají ostatní, riskují svoje životy a nosí špatné boty. A já? Mám skvělé boty, právě masíruju hezkou holku a spím v úchvatné posteli.“
Zašklebila jsem se. „Radši se nebudeme bavit o tom, kde spíš, jo?“
„Dávat krev není tak špatné, jak by sis myslela. Nedávám tolik jako dárci, ale ten rauš je celkem parádní.“
„Radši se nebudeme bavit ani o tomhle,“ řekla jsem. Ani náhodou bych nepřiznala, že vím, že morojská kousnutí jsou vážně „celkem parádní“.
„Fajn. Říkej si, co chceš, ale můj život je fajn.“ Obdařil mě křivým úsměvem.
„A nejsou na tebe lidi… hnusní? Musejí povídat věci…“
„To ano,“ připustil. „Strašné věci. Dostal jsem už spoustu ošklivých jmen. A víš, kdo mi nadává nejvíc? Dhampýři. Morojové mě většinou nechávají na pokoji.“
„To proto, že nechápou, jaký to je být strážcem, jak je to důležitý.“ V tu chvíli mě napadlo, že mluvím jako matka, a nebylo mi to zrovna příjemné. „K tomu přece dhampýři jsou.“
Ambrose se zvedl, narovnal se a ušklíbl se na mě. „To si vážně myslíš? Jak bys chtěla zjistit, k čemu doopravdy jsi? Znám někoho, kdo by ti to mohl povědět.“
„Ambrose, nedělej to,“ zaúpěla Lissina manikérka. „Ta ženská je blázen.“
„Je to okultistka, Evo.“
„Není žádná okultistka a ty za ní nemůžeš táhnout princeznu Dragomirovou.“
„I sama královna si k ní chodí pro radu,“ namítl.
„To je taky chyba,“ zavrčela Eva.
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. Slovo okultistka ji zaujalo. Na okultisty a věštce se obecně pohlíží se stejnou nedůvěrou jako na duchy. Jenže my s Lissou jsme poměrně nedávno pochopily, že tyhle psychické schopnosti, které jsme dřív považovaly za výmysly, jsou vlastně součástí éteru. Lissa se zachvěla nadějí, že by mohla narazit na dalšího uživatele éteru.
„Hrozně rády bychom za tou okultistkou zašly. Můžeme? Prosím.“ Lissa pohlédla na nedaleké hodiny. „A šlo by to brzy? Musíme stihnout náš let.“
Eva si zjevně myslela, že je to plýtvání časem, ale Ambrose už se nemohl dočkat, až nám ji ukáže. Obuly jsme si boty a nechaly se vést z masážní místnosti. Lázeňské místnosti se nacházely v labyrintu chodeb za salónem vpředu. Zanedlouho jsme se ocitli v dalším bludišti, které vedlo dál do zadního traktu.
„Nejsou tu žádný nápisy,“ poznamenala jsem, když jsme kráčeli podél řady zavřených dveří. „Na co jsou tyhle místnosti?“
„Na cokoli, za co jsou lidé ochotni zaplatit,“ odpověděl.
„Jako co třeba?“
„Ach, Rose, ty jsi takové neviňátko.“
Konečně jsme došli ke dveřím na konci chodby. Vešli jsme do malé místnosti, kde byl jenom stůl a za ním další zavřené dveře. Morojka u stolu vzhlédla a očividně poznala Ambrose. Ten přešel k ní a začali se tiše dohadovat, protože Ambrose se ji snažil přemluvit, aby nás pustila dál.
Lissa se ke mně otočila a tiše se zeptala: „Tak co myslíš?“
Podívala jsem se na Ambrose. „Že všechny ty jeho svaly u mě uplatnění nenajdou.“
„Zapomeň už na to, že je krvavý prostitut. Zajímá mě, co si myslíš o té okultistce. Myslíš, že najdeme další uživatelku éteru?“ vyhrkla nedočkavě.
„Když může být uživatelem éteru takový pařmen jako Adrian, tak ženská, která předpovídá budoucnost, nejspíš asi taky.“
Ambrose se k nám vrátil s úsměvem. „Suzanne vás moc ráda vmáčkne do pořadníku, než odletíte. Za minutku Rhonda skončí s klientem, kterého tam zrovna má.“
Suzanne se sice netvářila moc nadšeně, ale neměla jsem čas o tom uvažovat, protože vnitřní dveře se otevřely a vyšel z nich postarší Moroj. Dal Suzanne nějaké peníze, nám kývl na pozdrav a odešel. Ambrose široce máchl rukou směrem ke dveřím.
„Jste na řadě.“
Vešly jsme s Lissou dovnitř. Ambrose nás následoval a zavřel za námi dveře. Bylo to, jako bychom vešli do něčího srdce. Všechno bylo červené. Plyšový rudý koberec, červená sametová pohovka, plastické sametové tapety a na zemi červené saténové polštářky. Na nich seděla morojská čtyřicátnice s kudrnatými černými vlasy a stejně tmavýma očima. Její pleť měla nepatrně olivový nádech, nicméně celkově působila bledě, jako všichni Morojové. S červeným pokojem ostře kontrastoval její černý oděv. Hrdlo i ruce jí zdobily zlaté šperky, podobné jako barva mých nehtů. Čekala jsem, že promluví strašidelným a tajemným hlasem – pokud možno s exotickým přízvukem –, ale mluvila jako úplně obyčejná Američanka.
„Posaďte se, prosím.“ Ukázala na polštářky naproti sobě. Ambrose se usadil na pohovce. „Koho jsi to přivedl?“ zeptala se ho, zatímco jsme se s Lissou uvelebovaly.
„Princeznu Vasilisu Dragomirovou a její budoucí strážkyni Rose. Potřebují rychlý výklad.“
„Proč chceš vždycky tyhle věci uspěchat?“ povzdechla Rhonda.
„Já za to nemůžu, musejí chytit letadlo.“
„I kdybys za to mohl, bylo by to totéž. Pořád někam chvátáš.“
Přestala jsem obdivovat tu místnost a zaměřila se na škádlení těch dvou. Měli i podobné vlasy. „Vy dva jste příbuzní?“ zeptala jsem se.
„Je to moje teta,“ objasnil láskyplně Ambrose. „Má mě moc ráda.“ Rhonda obrátila oči v sloup.
To bylo překvapení. Dhampýři jsou jen málokdy v kontaktu se vzdálenějšími morojskými příbuznými, ale Ambrose byl výjimka. Lissu to taky zaujalo, ale trochu jinak než mě. Pozorně si prohlížela Rhondu a snažila se objevit nějaký náznak, že by ta žena mohla být zaměřená na éter.
„Jste cikánka?“ zeptala jsem se.
Rhonda se zašklebila a začala míchat karty. „Jsem Romka,“ odvětila. „Spousta lidí nám říká cikáni, ale to označení není tak docela přesné. V první řadě jsem především Morojka.“ Ještě párkrát promíchala karty, načež je podala Lisse. „Rozdělte balíček, prosím.“
Lissa na ni pořád zírala, jako by doufala, že uvidí její auru. Adrian uměl vycítit jiné uživatele éteru, ale Lissa zatím tak zkušená nebyla. Rozdělila balíček karet napůl a podala jí je zpátky. Rhonda vytáhla tři karty, které podala Lisse a balíček zase dala dohromady.
Naklonila jsem se dopředu. „Super.“ Byly to tarotové karty. Moc o nich nevím, jen to, že mají údajně mystickou sílu a předpovídá se podle nich budoucnost. Těmhle věcem jsem nikdy nevěřila o moc víc než třeba náboženství, jenže až donedávna jsem nevěřila ani na duchy.
Ty tři karty byly Měsíc, Císařovna a Eso pohárů. Ambrose se mi naklonil přes rameno, aby karty taky viděl. „Hmm,“ zabručel. „Velice zajímavé.“
Rhonda na něj vzhlédla. „Ticho. Nevíš, o čem mluvíš.“ Znovu se zadívala na karty a poklepala na Eso pohárů. „Máte před sebou nový začátek, znovuzrození veliké síly a citů. Váš život se změní, ale bude to změna, která vás obrátí jiným směrem. I když to bude obtížné, nakonec to osvítí celý svět.“
„No teda,“ vyhrkla jsem.
Pak Rhonda ukázala na Císařovnu. „Leží před vámi moc a vláda. Poradíte si s tím s grácií a inteligencí. Semínka už jsou zaseta, ale vidím tam nějakou nejistotu – jakési záhadné vlivy, které vás obklopují jako mlha.“ Její následující slova patřila kartě Měsíc. „Celkově z toho ale mám dojem, že tyhle neznámé faktory vás od osudu neodvrátí.“
Lissa jen kulila oči. „To vyčtete jenom z těch karet?“
Rhonda pokrčila rameny. „Ano, je to v kartách, ale k tomu mám ještě dar, díky němuž vidím síly, které obyčejní lidé nedokážou vnímat.“
Znovu zamíchala karty a pak je podala mně. Rozdělila jsem balíček a ona vytáhla další tři karty. Devítka mečů, Slunce a Eso mečů. Karta Slunce byla vzhůru nohama.
Neměla jsem ponětí, co by to mohlo znamenat, jen jsem měla dojem, že ve srovnání s Lissou to bude něco drsnějšího. Karta Císařovna zobrazovala ženu v dlouhých šatech s hvězdami na hlavě, Měsíc zase úplněk a pod ním dva psy, na Esu pohárů byl drahokamy zdobený kalich plný květů.
Ale moje Devítka mečů zpodobňovala ženu plačící před stěnou z mečů a Eso mečů byla jen ruka držící obyčejný železný meč. Aspoň Slunce vypadalo o něco radostněji. Byl na něm snad anděl na bílém koni a nad ním zářící slunce.
„Neměla bych to otočit správně?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ pravila s očima upřenýma na kartu. Po chvíli tíživého mlčení pokračovala. „Zničíš to, co je nemrtvé.“
Čekala jsem asi půl minuty, že bude pokračovat, ale nic už neřekla. „A to je vše?“
Kývla. „Tohle mi říkají karty.“
Ukázala jsem na ně. „Vypadá to, že říkají něco víc než jen tohle. Lisse jste poskytla celou encyklopedii informací! A já už dávno vím, že budu zabíjet nemrtvé. Je to moje práce.“ To jsem se teda dozvěděla věci! Naprosto neoriginální.
Rhonda pokrčila rameny, jako by to mělo být nějaké vysvětlení.
Začala jsem jí vykládat, že takováhle věštba stojí za starou bačkoru, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřely se a k mému údivu se v nich objevil Dimitrij. Upřel pohled na Lissu a na mě. „Aha, říkali mi, že jste tady.“ Vešel dál a až pak si všiml Rhondy. K mému dalšímu údivu jí uctivě kývl na pozdrav a velice zdvořile řekl: „Omlouvám se za vyrušení, ale musím tyhle dvě dostat do letadla.“
Rhonda si ho prohlížela, ale ne jako by hodnotila jeho zevnějšek. Bylo to spíš, jako by byl nějakou záhadou, kterou toužila rozluštit. „Nemáte se za co omlouvat. Nemáte náhodou chvilku, že bych vyložila budoucnost i vám?“
Jelikož s Dimitrijem sdílíme podobné názory, předpokládala jsem, že jí poví, že nemá čas na její pochybné věštby. On ale s vážným výrazem přikývl, posadil se vedle mě a já okamžitě ucítila tu příjemnou vůni kůže a jeho vody po holení. „Děkuji vám.“ Pořád mluvil tak přezdvořile.
„Bude to stručné.“ Rhonda už míchala karty, do nichž zamíchala i ty moje nicneříkající. V rekordním čase mu balíček podala, on ho rozdělil a ona vytáhla tři karty. Rytíř holí, Kolo štěstí a Pětka pohárů. Nemohla jsem se rozhodnout, jaký z toho mám dojem. Rytíř holí vypadal podle názvu karty, byl to muž na koni s dlouhým dřevěným kopím. Kolo štěstí byl kruh s podivnými symboly, které se vznášely v oblacích. Pětka pohárů zobrazovala pět převržených pohárů, z nichž vytékala tekutina, a zády k nim stál muž.
Přelétla pohledem karty, potom se zadívala na Dimitrije a pak zase na karty. Její výraz byl naprosto nečitelný. „Ztratíte to, čeho si ceníte nejvíc, tak to opatrujte, dokud ještě můžete.“ Ukázala na Kolo štěstí. „Kolo se otáčí, neustále se otáčí.“
Věštba sice nebyla tak dobrá jako Lissina, ale Dimitrij se toho dozvěděl zatraceně víc než já. Lissa do mě šťouchla loktem, což mělo být tiché varování, abych mlčela. Nejdřív mě to překvapilo. Aniž bych si to totiž uvědomovala, otvírala jsem pusu k protestu. Zavřela jsem ji a zamračila se.
Dimitrij zachmuřeně a zamyšleně zíral na karty. Netušila jsem, jestli o takových záležitostech něco ví, ale díval se na ty obrázky, jako by ukrývaly veškerá tajemství světa. Nakonec na Rhondu opět uctivě kývl. „Děkuju.“
Taky kývla a vzápětí jsme se my tři zvedli, abychom stihli letadlo. Ambrose nám řekl, že tohle věštění platí on a že se se Suzanne vyrovná později. „Stálo to za to,“ oznámil mi. „Vidět vás uvažovat o vašem osudu.“
Zamračila jsem se. „Bez urážky, ale tyhle karty mě nepřiměly uvažovat vůbec o ničem.“ Jen ho to rozesmálo.
Když už jsme se chystali odejít ze Suzanniny malé čekárny, Lissa se najednou obrátila a otevřenými dveřmi se vrátila k Rhondě. Šla jsem za ní.
„Ehm, promiňte,“ řekla Lissa.
Rhonda zvedla hlavu od míchání karet a zatvářila se ustaraně. „Ano?“
„Asi to bude znít divně, ale… můžete mi prozradit, na jaký živel se specializujete?“
Cítila jsem, že Lissa ani nedýchá. Zoufale chtěla, aby Rhonda řekla, že se nespecializuje na nic, což bylo častou známkou toho, že dotyčný ovládá éter. Lissa se pořád měla hodně co učit a upínala se k myšlence, že třeba najde další, kdo by ji mohli učit – a zejména se jí líbilo, že by ji někdo mohl naučit předpovídat budoucnost.
„Vzduch,“ odpověděla Rhonda. Vzápětí jsme ve vlasech pocítily slabý vánek, aby nám to dokázala. „Proč?“
Lissa vydechla a poutem jsem pocítila její nezměrné zklamání. „Jen tak. Ještě jednou děkuju.“
2024 ©