Vampýrská Akademie - 26.kapitola

Možná to byl něčí špatný smysl pro humor, ale skončila jsem zavřená v uvolněné cele po Dimitrijovi.
Byla jsem tiše, když se přede mnou rozvinulo strážcovské myšlení. Ve skutečnosti jsem byla jako v kómatu, protože příliš mnoho toho, co řekl bylo nemožné, aby se stalo. Nemohla jsem sebou ani pořádně pohnout. Nemohla jsem cítit pobouření nebo rozhořčení nad obviněním, protože jsem zamrzla nad částí, že je Taťána mrtvá.
Nejen mrtvá. Zavražděná.
Zavražděna? Jak se to stalo? Jak se to stalo tady? Tento soud byl jedním z nejbezpečnějších míst na světě, a Taťána zejména byla vždy střežena - stejnou skupinou, která se snesla na Dimitrije a mě tak rychle. Pokud neodjela ze Soudu - a byla jsem si jistá, že ona zůstala - Strigojové ji nemohli zabít. Díky neustálým hrozbám, kterým jsme čelili, vražda mezi dhampýry a Moroji byla téměř neslýchaná. Jasně, že se to stalo. Bylo to nevyhnutelné v každé společnosti, ale s tím, jak jsme byli loveni, jsme jen zřídka měli čas se obrátit proti sobě (křičení na zasedací Radu ponechme stranou). To bylo součástí toho, proč byl Viktor tak odsouzen. Jeho zločiny byly tak špatné, jak to jen šlo.
Až do teď.
Jednou v minulosti jsem dostala nemožnou myšlenku, že Taťána je mrtvá. Byla jsem si ale schopná pokládat jedinou otázku: Proč právě já? Proč obviňují mě? Nebyla jsem žádný právník, ale byla jsem si jistá, že voláním na někoho, že je pokrytecká mrcha nebyl dostatečný důkaz k soudnímu procesu.
Snažila jsem se získat více informací od stráží v mým dosahu, ale oni zůstali s těžkými tvářemi a mlčeli. Po tom, co byl můj hlas z křiku ochraptělý, jsem se zhroutila na postel a šla do Lissiny mysli, kde jsem si byla jistá, že mohu získat více informací.
Lissa byla zoufalá a snažila se získat odpovědi odkud jen mohla. Christian byl stále s ní, stáli v předsálí jedné z administrativních budov, která byla plná aktivity. Dhampýři a Morojové podobně běhali všude, někteří se báli této nové vládní nestability a jiní doufali, že toho mohou využít. Lissa a Christian stáli uprostřed toho všeho, podobně jako listy naplavené v bouři rozhořčení.
Zatímco Lissa je nyní technicky dospělá, vždy ještě byla pod křídly některé starší osoby u soudu - obvykle Priscilla Vodová, a občas dokonce i Taťána. Ani jedna z nich už nyní nebyla k dispozici, z pochopitelných důvodů. Zatímco mnoho Královských ji respektovali, Lissa neměla žádný skutečný zdroj, na který se mohla obrátit.
Pohled plný vzrušení, Christian jí stiskl ruku. "Teta Taša bude vědět, co se děje," řekl. "Bude dříve či později. Víš přece, že nedovolí, aby se Rose něco stalo."
Lissa věděla, že bylo trochu nejistoty v tomto prohlášení, ale to nestálo za řeč. Taša možná nebude chtít, aby se mi něco stalo, ale nad ostatními královskými nemá moc velkou moc.
"Lisso!"
Adrianův hlas způsobil, že se Lissa a Christian otočili. Adrian právě vstoupil, spolu s jeho matkou. Adrian vypadal, jako by doslova šel rovnou z mé ložnice, aby byl tady. Měl na sobě včerejší oblečení, mírně pomačkané, a jeho vlasy byly bez jeho obvyklé péče. Ve srovnáním, Daniella vypadala uhlazeně a dala se dohromady jako dokonalá podnikatelka, která neztratila svou ženskost.
Konečně! Tady byli lidé, kteří by mohli mít odpovědi. Lissa k nim spěchala vděčně.
"Díky bohu," řekla Lissa. "Nikdo nám řekne, co se stalo... Kromě toho, že královna je mrtvá a Rose pod zámkem." Lissa se podívala prosebně na tvář Danielly. "Řekněte mi, že je to nějaký omyl."
Daniella ji poplácala po rameni a dala Lisse uklidňující pohled, jaký jen mohla zvládnout, vzhledem k okolnostem. "Obávám se, že ne. Taťána byla v noci zabita, a Rose je jejich hlavní podezřelý."
"Ale ona by to nikdy neudělala!" vykřikla Lissa.
Christian se připojil k jejímu spravedlivému rozhořčení. "Její křičení na radu, není dostatečné odsouzení za vraždu." Ach, Christian a já jsme měli stejný argument. Bylo to téměř děsivé. "Ani vstoupení do Hodiny mrtvých."
"Máš pravdu. To nestačí," souhlasila Daniella. "Ale to neznamená, že je na tom dobře. A zdá se, že mají jiné důkazy, říkají, že dokazují její vinu."
"Jaké důkazy?" Lissa požadovala.
Daniella se otočila omluvně. "Já nevím. To je stále ještě součástí šetření. Budou mít jednání na předložení důkazů, a otázka jejího pobytu, možné motivy..., Takové věci." Rozhlédla se na lidi řítící se kolem. "Pokud se dostanou tak daleko. Takové věci... To se nestalo věky. Rada získá absolutní kontrolu, dokud není zvolen nový vládce, ale je tu ještě bude chaos. Lidé se bojí. Nebudu překvapena, když bude Soud pod válečným právem."
Christian se obrátil na Lissu, naděje na tváři." Viděla jsi Rose včera v noci? Byla s tebou?"
Lissa se zamračila. "Ne, myslím, že byla ve svém pokoji. Naposledy jsem ji viděla jen předevčírem."
Daniella nevypadala radostně." To nepomůže. Kdyby byla sama, pak nemá alibi."
"Ona nebyla sama."
Tři páry očí se obrátily k Adrianovi. Bylo to poprvé, co promluvil od prvního zavolání na Lissu. Lissa na něj do té doby nebyla zaměřená očima, což znamenalo, že ani já ne. Ona pozorovala pouze jeho povrchní vzhled, když přišel, ale teď viděla jen málo detailů. Starosti a strach opustily jeho rysy, takže vypadal ještě starší, než je. Když se podívala na jeho auru, spatřila obvyklou zlatou uživatele ducha, ale i další barvy byly zablácené a plné tmy. Taky tam bylo blikající varování ducha, že se nestability usazují. To bylo zvláštní, ale měla jsem podezření, že si vzal cigarety a alkohol, jakmile měl volný okamžik. Bylo to neuvěřitelné, jak Adrian zvládal takové věci.
"Co to povídáš?" Daniella se zeptala ostře.
Adrian pokrčil rameny. "Ona nebyla sama. Byl jsem s ní celou noc."
Lissa a Christian odvedli dobrou práci při udržování neutrálních výrazů, ale Daniellina tvář registrovala šok, jako každý rodič měl při jednání o sexuálním životě jeho dítěte. Adrian si všiml její reakce.
"Ušetři mě toho," varoval. "Tvoje morálka, tvoje názory... Na ničem z toho teď nezáleží." Ukázal na skupinu lidí, jak zpanikařena běhala, křičí o tom, jak se Viktor Daškov musel dostat k soudu, aby je všechny zabil. Adrian zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke své matce. "Byl jsem s Rose. To prokazuje, že to ona neudělala. Budeme zabývat s tvým mateřským nesouhlasem o mém milostném životě později."
"To není to, co mi dělá starosti! Pokud budou mít tvoje svědectví, a smíchá se to, mohl bys být v podezření taky." Vyrovnanost Danielly se měnila na strach.
"Byla to moje teta," zvolal Adrian nevěřícně. "Proč by jsme ji Rose a já zabíjeli?"
"Protože nesouhlasila s vaším chozením. A protože Rose překročila staré výnosy." To pocházelo od Christiana. Lissa se zamračila, ale on jen pokrčil rameny. "Co? Já jsem jen uvedl, co je zřejmé. Někdo jiný by to řekl místo mě. A my všichni jsme slyšeli historky - lidi došli k závěrům, které jsou i na Rose extrémní." Silný komentář, opravdu.
"Kdy?" zeptala se Daniella, chytila Adrian za rukáv. "Kdy jsi byl s Rose? Kdy jsi se tam dostal?"
"Já nevím. Nevzpomínám si, "řekl.
Sevřela mu paži."Adriane! Je to vážné. To se chystá udělat obrovský rozdíl na tom, jak věci budou postupovat. Pokud jsi se tam dostal před Taťániným zabitím, pak má alibi. Pokud jsi byl s Rose pak -"
"Pak má alibi," přerušil ji." A není tu žádný problém."
"Doufám, že je to pravda, "zamumlala Daniella. Její oči se už nezdály zaměřené na moje přátele. Kolečka jí v hlavě chrastila, její myšlenky běhaly o sto šest, když se snažila vymyslet, jak nejlépe chránit svého syna. Byla jsem pro ni nešťastný případ. On byl, pochopitelně, její jediný důležitý cíl. "Stejně potřebujeme právníka. Promluvím s Damonem. Musím ho najít před jednáním dnes večer. A Rufus o tom bude muset vědět taky. Sakra. "Adrian na to zaklonil obočí. Měla jsem dojem, že lady Ivašková moc často neklela."Musíme zjistit, v kolik jsi tam byl."
Adrian byl ještě plný úzkosti a díval se, jako by mohl spadnout, pokud brzy nedostane nikotin nebo alkohol. Nenáviděla jsem ho vidět takhle, zejména kvůli mně. Nebyla v něm síla, o tom není pochyb, ale jeho povaha - a útržkovité účinky alkoholu - se vyrovnali s touto obtíží. Přesto, přes jeho vzrušení, se mu podařilo vytáhnout paměť na pomoc své šílené matce.
"Někdo byl v chodbě budovy, když jsem přišel... Školník, nebo tak něco, myslím. Nikdo na recepci." Většina budov si obvykle uchovávají zaměstnance kolem, pro nouzové případy nebo případné služby.
Daniella se rozzářila. "To je ono. To je to, co budeme potřebovat. Damon zjistí dobu, po kterou tam byl, takže to můžeme snadno zjistit."
"A může mě bránit, pokud věci dostanou špatný směr?"
"Samozřejmě," odpověděla pohotově.
"Co Rose?"
"Co s ní?"
Adrian stále vypadal připraven se rozpadnout, ale byla v něm závažnost, v jeho zelených očích. "Pokud se zjistí, že teta Taťána byla zabita dříve, než jsem tam byl, a Rose bude sama předhozena vlkům, bude Damon její právník?"
Jeho matka zaváhala. "No, víš zlato... Damon není opravdu na takové věci...."
"Když ho ale požádáš," řekl Adrian přísně.
"Adriane," řekla unaveně, "nevíš, co mluvíš. Říká se, že důkazy proti ní jsou špatné. Pokud naše rodina bude zobrazena jako podpora- -"
"Není to stejné, jako by jsme podporovali vraždu! Setkala ses s Rose. Líbila se ti. Můžeš se mi podívat do očí a říct, že je v pořádku, když ji odsoudí ti patolízalové? Můžeš?"
Daniella zbledla, a já bych přísahala, že se trochu přikrčila. Nemyslím si, že byla zvyklá na takové silné rozhodnosti-když jde o bezpečnost syna. A i když jeho slova byla naprosto normální, v jeho hlase a chování byl druh bláznivého zoufalství, které bylo trochu děsivé. Zda to bylo způsobeno duchem nebo jen jeho vlastními emocemi, to jsem nemohla říct.
"Já... Promluvím s Damonem," Daniella řekla nakonec. Ne to řekla, musela několikrát polknout.
Adrian se zhluboka nadechl a některá jeho zuřivost odešla."Děkuji ti."
Ona odpelášila, se skloněnou hlavou a opuštěný Adrian zůstal s Lissou a Christianem. Ti vypadali stejně omámení jako Daniella.
"Damon Tarus?" Lissa hádala. Adrian přikývl.
"Kdo je to?" zeptal se Christian.
"Bratranec mé mámy," řekl Adrian. "Rodinný právník. Skutečný žralok. Taky povrchní, ale může do značné míry dokázat cokoliv."
"To je něco," zamyslel se Christian." Ale on je dost dobrý v boji proti tomuto takzvanému tvrdému důkazu?"
"Já nevím. Já opravdu nevím. "Adrian roztržitě sáhl do kapsy, jako obvykle pro cigaretu, ale dnes žádnou neměl. Povzdechl si. "Neznám jejich důkazy, nebo jak teta Taťána dokonce zemřela. Všechno, co jsem slyšel, bylo, že ji našli mrtvou dnes dopoledne."
Lissa a Christian si vyměnily výrazy. Christian pokrčil rameny, a Lissa se otočila zpátky k Adrianovi, přičemž mu řekla.
"Kůl," řekla Lissa."Našli ji v posteli se stříbrným kůlem skrz srdce."
Adrian neřekl nic, a jeho výraz se nezměnil. Lissu napadlo, že v tom všem mluvení o nevinnosti, důkazech a právnících, všichni přehlédli skutečnost, že Taťána byla Adrianova velká-teta. Neměla schválit některé ze svých rozhodnutí a on si z ní za zády dělali legraci. Ale ona byla stále ještě jeho rodina, někdo, koho znal celý svůj život. Musel cítit bolest z její smrti nad všem ostatním. I já jsem se cítila trochu v rozporu. Nenáviděla jsem ji za to, co mi udělala, ale nikdy bych ji nechtěla mrtvou. A nemohla jsem si pomoct, ale pamatovala, že občas mluvila ke mně, jako bych byla fyzická osoba. Možná to bylo falešný, ale byla jsem si docela jistá, že byla upřímná v noc, co se zastavila u Ivaškových. Byla už unavená a přemýšlivá, většinou jen znepokojena nastolením míru v lidech.
Lissa sledovala Adriana odcházet, soucit a smutek se zaplavil přes ni. Christian jí jemně poklepal na ruku. "Pojď," řekl. "Zjistili jsme, co jsme potřebovali vědět. Stojíme tu v cestě."
Cítila se bezmocně, když Lissu vyváděl ven, vyhýbali se zpanikařeným davům. Oranžové nízké slunce každý list stromu přebarvilo na zlatý, hřejivý pocit. Bylo tam mnoho lidí, když jsme se vrátili ze skladu s Dimitrijem, ale to nebylo nic ve srovnáním s tímto. Lidé byli vystrašení, narychlo si povídali novinky. Některé z nich již byli ve smutku, oblečení v černém, se slzami na tvářích. Zajímalo mě, jak moc to bylo skutečné. Dokonce i uprostřed tragédie a trestné činnosti, by královští šplhali po moci.
A pokaždé, když uslyšela mé jméno, Lissa byla stále více a více rozzlobená. Byl to špatný hněv, který jsem cítila jako černý kouř skrz naše pouto a často ji ostře spaloval. Bylo to prokletí ducha.
"Nemůžu tomu uvěřit!" vykřikla na Christiana. Všimla jsem si, že i kdyby to neudělala, on by ji stejně někam spěšně vzal, kde nebyli lidé. "Jak by si někdo mohl myslet, že Rose? Je to nahraný. Musí být."
"Já vím, já vím," řekl. Znal nebezpečné příznaky ducha a taky se snažil, aby se uklidnila. Dosáhli malé, travnaté plochy ve stínu velkého stromu lískového ořechu a usadili se na zem. "My víme, že ona to neudělala. To je všechno, co potřebujeme. Dokážeme to. Ona nemůže být potrestána za něco, co neudělala."
"Neznáš ty lidi," zabručela Lissa. "Pokud ji chce někdo dostat, může udělat všechny druhy věcí, aby to dokázal." Pouze s nejmenším podvědomím, i já jsem do sebe strhávala trochu té tmy, aby se uklidnila. Bohužel, mě to udělalo vzteklejší.
Christian se zasmál. "Zapomněla jsi. Vyrostl jsem okolo té skupiny. Šel jsem do školy s touto skupinou dětí. Znám je - ale nebudeme panikařit, dokud nebudeme vědět víc, ano?"
Lissa vydechla, cítící se mnohem lépe. Brala jsem si tolik temnoty, až jsem nebyla opatrná. Dala Christianovi malý, nesmělý úsměv.
"Nepamatuji si, že by jsi byl někdy rozumný."
"Je to proto, že každý má různé definice 'rozumný'. Moje je prostě špatná, to je všechno." Jeho hlas byl vysoký.
"Myslím, že musíš být hodně nepochopený," smála se.
Oči se na ní zadívaly, a úsměv na jeho tváři se proměnil v teplejší a měkčí. "No, doufám, že to není nedorozumění. Jinak zřejmě puknu."
Naklonil se, on přitiskl své rty na její. Lissa odpověděla bez váhání, nebo ať si myslela cokoli, ztrácela se ve sladkosti políbení. Bohužel jsem byla smetena spolu s ní. Když se odtáhla, Lissa cítila, jak jí srdce hlasitě bije a její tváře rudnou.
"Co to přesně bylo za pojem?"zeptala se, a vzpomínala na jeho rty.
"Znamená to, 'Je mi to líto', " řekl.
Odvrátila pohled a nervózně tahala za trávu. A konečně, s povzdechem, se ohlédla. "Christian... Bylo někdy... Bylo někdy něco mezi tebou a Jill? Nebo Miou?"
Díval se překvapeně. "Co? Jak sis to mohla myslet?"
"Trávil jsi s nimi tolik času."
"Je jen jedna osoba, kterou jsem kdy chtěl," řekl. Stálost jeho pohledu, z těch křišťálově modrých očí, zařídila, že nebylo potřeba se ptát, kdo ta osoba byla. "Nikdo jiný mi nikdy nebyl bližší. Navzdory všemu, dokonce s Avery -"
"Christiane, jsem tak líto, že -"
"Nemusíš to -"
"Já -"
"Sakra," řekl. "Necháš mě to dokončit -"
"Ne," Lissa ho přerušila. A naklonila se a políbila ho, tvrdým a silným polibkem, který pálil přes její tělo, ten, který jí řekl, že teď na světě není nikdo jiný.
No. Zřejmě měla Taša pravdu: Byla jsem jediná, kdo je mohl dát zpět dohromady. Jen jsem nějak nečekala, že moje zatčení bude hrát roli.
Odtáhla jsem se z její mysli, aby měli trochu soukromí a zachránila sebe od pozorování. Nechtěla jsem jim závidět jejich chvíle. Nebylo nic, co pro mě teď mohli udělat a zasloužili si jejich shledání. Jejich jediná další možnost byla čekat na informace, a vlastně, jejich trávení času bylo určitě mnohem zdravější, než ten Adrianův.
Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Nebylo tam nic, jen holý kov a neutrální barvy kolem mne. To mě dohánělo k šílenství. Neměla jsem se na co dívat, co číst. Připadala jsem si jako zvíře v pasti, v kleci. Místnost se zdála, že se zmenšovala a zmenšovala. Všechno, co jsem mohla dělat, bylo vzpomínat na to, co jsem se dozvěděla prostřednictvím Lissy, zkoumat každé slovo z toho, co bylo řečeno. Měla jsem otázky o tom všem, samozřejmě, ale jedna věc, že Daniella teď poslouchala více, mě zajímala. Potřebovala jsem se dozvědět více.
Odpověděla jsem si - hodiny později.
Upadla jsem do jakési ztuhlé polohy a téměř jsem nepoznala Michaila stojícího před mými dveřmi cely. Vyskočila jsem z postele k mřížím a viděla, že otevíral dveře. Doufání ve mně narostlo.
"Co se děje?" Zeptala jsem se. "Nechají mě jít?"
"Obávám se, že ne," řekl. Jeho slova byla prokázána, když po otevření dveří, mi ihned dal ruce do pout. Nebojovala jsem. "Jsem tu, abych ti mohl něco říct."
Po vstoupení do sálu, jsem viděla, že se tu shromáždili jiní strážci. Moje vlastní bezpečnost. Zrcadlo Dimitrije. Geniální. Michail a já jsme šli společně a milosrdně, po cestě mluvil, aby mi strašné ticho nepřišlo, jako některá léčba pro vězně.
"Co je to přesně za jednání? Soud?"
"Ne, ne. Na ten je příliš brzy. Slyšení rozhodne, zda půjdeš k soudu."
"To zní trochu jako ztráta času," namítla jsem. Vynořil jsme se z budovy strážců a ten čerstvý, vlhký vzduch byl nejsladší, co jsem kdy ochutnala.
"Je to větší ztráta času, pokud bys šla na skutečný soud, a oni měli skutečná důkazy. Na jednání budou všechny důkazy, které mají, a soudce - nebo, no, někdo jako soudce - rozhodne, zda bys měla mít soud. Proces to dělá oficiální. To je místo, kde bude verdikt a trest."
"Proč tak dlouho čekali? Proč sem čekala v cele celý den?"
Zasmál se, ale ne proto, že myslel, že to byla sranda." Toto je rychlý, Rose. Velmi rychlý. Může trvat dny nebo týdny, než dostaneš slyšení, a pokud nechceš jít k soudu, zůstaneš zavřená až do té doby."
Polkla jsem. "Budou tam taky jednat rychle?"
"Já nevím. Žádný vládce nebyl zavražděný více jak sto let. Lidé jsou vystrašení, a Rada chce nastolit pořádek. Již dělají obrovské plány pro pohřeb královny - obří podívaná, kde budou všichni. Tvoje jednání je také pokus,jak nastolit pořádek."
"Co? Jak to?"
"Čím dříve se odsoudí vrah, tím dříve se všichni budou cítit v bezpečí. Myslí si, že jsi těžký případ, tak chtějí spěchat. Chtějí tě obvinit. Chtějí pohřbít jejího vraha, který nesmí uniknout spravedlnosti, aby všichni mohli lépe spát, až bude zvolen nový král nebo královna."
"Ale já to neudělala -" Nechala jsem můj odpor nedokončený. Tam byl žádný bod.
Před námi byla budova, kde sídlila soudní síň. Zdála se odporná, protože poprvé jsem tady byla na soud Viktora, ale to bylo z důvodu strachu, která se ve mně vyvolala. Nyní. . . Teď to byla moje vlastní budoucnosti na trati. A zřejmě nejen má vlastní budoucnost - svět Morojů se díval a čekal, doufal, že jsem zločinec, kterého by se mohli zbavit navždy. Polkla jsem, dala jsem Michailovi nervózní pohled.
"Myslíš, že... Myslíš, že mě pošlou k soudu?"
Neodpověděl. Jeden ze strážců pro nás držel dveře otevřené.
"Michaile?" Naléhala jsem. "Budou mě opravdu soudit za vraždu?"
"Ano," řekl soucitně. "Jsem si jistý, že budou."