Všimnout si Roberta Doru bylo snadné.
Nebylo to proto, že vypadal jako Viktor. Nebylo to ani kvůli dramatické shledání setkání mezi ním a jeho bratrem. Spíše to byla Lissina mysl, která mě udeřila. Viděla jsem Robert přes její oči, zlatá aura ducha osvětlovala roh restaurace jako hvězda. Překvapilo jí to a krátce klopýtla. Pohled na uživatele ducha byl příliš vzácný, aby si ho plně užila. Vidět aury je něco, co mě nutí buď zpívat nebo ne, poznamenala, když viděla brilantní zlato v Adrianovi, přičemž cítila nestabilitu. Byly tam jiskry z ostatních barev, ale třásly se a blikaly. Napadlo ji, jestli to byla značka šílenství ducha.
Oči se mu rozzářili, když se Viktor přiblížil ke stolu, ale neobejmuli se ani nedotkli. Viktor se prostě posadil vedle svého bratra. My ostatní jsme tam chvíli rozpačitě stáli. Celá situace byla příliš divná. Ale to byl důvod, proč jsme přišla a po několika vteřinách, moji přátelé a já jsme se připojili k bratrům u stolu.
"Viktore..." vydechl Robert, vykulenýma očima. Robert mohl mít některé rysy obličeje Daškových, ale jeho oči byly hnědé, ne zelené. Jeho ruce si pohrávaly s ubrouskem. "Nemůžu tomu uvěřit.... Chtěl jsem tě vidět už tak dlouho...."
Viktorův hlas byl něžný, jak byl na telefonu, jako by mluvil k dítěti. "Já vím, Roberte. Taky se mi stýskalo."
"Zůstáváš? Můžeš se vrátit a zůstat se mnou?" Část mě chtěla až puknout, jak je to absurdní myšlenka, ale zoufalství v hlase Roberta ve mně zažehlo trošku lítosti. Zůstala jsem zticha, jen pozorovala drama,které se přede mnou rozvinulo. "Schovám tě. Bylo by to skvělé. Jen my dva."
Viktor zaváhal. Nebyl hloupý. Přes mé vágní tvrzení v letadle, věděl, že šance, abych ho nechala jít byla neexistující. "Nevím," řekl tiše. "Já nevím."
Příchod číšníka s námi otřásl a všichni jsme si objednali pití. Adrian si objednal džina s tonicem, ani nebyl opatrný. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím, že vypadal na dvacet jedna nebo byl dostatečně přesvědčivý s duchem. Bez ohledu na to jsem z toho nebyla nadšená. Alkohol tlumil ducha. Byli jsme v prekérní situaci, a já bych ho ráda měla v plné síle. Samozřejmě s ohledem, že pil dříve, to asi nevadilo.
Poté číšník odešel, Robert se zdál, že si nás poprvé všimnul. Jeho oči přešly rychle přes Eddieho, zaostřily se na Lisse a Adrianovi a na mě setrvaly dlouho. Ztuhla jsem, nelíbilo se mi to. Nakonec se otočil zpět ke svému bratrovi.
"Koho jsi to přivedl, Viktore?" Robert ještě nevnímal, roztroušený vzduch v něm teď ale vzbudil podezření. Strach a paranoia. "Kdo jsou ty děti? Dva uživatelé ducha a..." Jeho pohled na mě padl znovu. Pozoroval mojí auru. "Stínem políbená?"
Na chvíli jsem byla nadšena jeho použitím termínu. Pak jsem si vzpomněla, co Mark, manžel Oksany mi řekl. Robert měl kdysi pouto s dhampýrem - a ten dhampýr zemřel, což drasticky zhoršilo jeho mysl.
"Jsou to přátelé," řekl Viktor jemně. "Přátelé, kteří by s tebou rádi mluvili a zeptali se na pár otázek."
Robert se zamračil. "Lžeš. Cítím to. A oni tě nepovažují za přítele. Jsou nervózní. Udržují s tebou vzdálenost."
Viktor nepopíral. "Nicméně, oni potřebují tvoji pomoc a já jsem jim to slíbil. Bylo to cena za to, že se s tebou uvidím."
"Neměl jsi to slibovat." Robertův ubrousek byl nyní na cáry. Chtěla jsem ho nakopnout.
"Ale nechtěl jsi mě vidět?" zeptal se Viktor podmanivě. Jeho tón byl teplý, jeho úsměv téměř pravý.
Robert vypadal ustaraně. Zmateně. Znovu mi připadal jako dítě a už jsem začínala pochybovat, že tento člověk zachránil Strigoje.
Byl ušetřen odpovědi, protože naše nápoje dorazily. Nikdo z nás nepoděkoval,když nám podával menu, což číšníka rozzlobilo. Odešel, a já jsem otevřel svůj, aniž bych se na něj vlastně podívala. Viktor nám pak představil Roberta, jak formálně, jako diplomatickou funkci. Vězení neotupilo jeho smysl pro královské etikety.
Viktor řekl pouze křestní jména. Robert se obrátil zpátky ke mně, zamračil se a pohlédl mezi Lissu a mě. Adrian řekl, že když jsme byly spolu, naše aury ukázaly, že jsme spojené.
"Pouto... skoro jsem zapomněl, jaké to je... Ale Alden. Nikdy jsem nezapomněl na Aldena..." Jeho oči snily a byly téměř prázdný. Byl ztracen ve vzpomínkách.
"Je mi to líto," řekla jsem, překvapená slyšet sympatie v mých slovech. Představovala jsem si krutý výslech. "Mohu si jen představit, jaké to muselo být... Ztratit ho...."
Zasněné oči zaostřily a ztvrdly. "Ne, nemůžete. Je to nic, co si dokážete představit. Nic. Právě teď... teď... Máte svět. Smysly, jako nikdo jiný, pochopení jiné osoby, které nikdo nemůže mít. Ztratit . . . , odtrhnout se. . . pak si přejete jen smrt. "
Wow. Robert byl docela dobrý v zabíjení konverzace a my jsme všichni v sedě doufali, že se číšník znovu objeví. Když to udělal, všichni jsme si objednali jídlo - s výjimkou Roberta - většina z nás se rozhodla ve vteřině. Restaurace podávala asijskou kuchyni a objednala jsem si první, co jsem viděla v nabídce.
Jídlo se objednalo, Viktor pevně pokračoval s Robertem, zdála jsem se neschopná řízení.
"Pomůžeš jim? Budeš odpovídat na jejich dotazy?"
Měla jsem pocit, že Viktor tlačil na Roberta ne kvůli tomu, aby měl jak nám splatit jeho záchranu, ale spíše proto, že Viktor přirozeně chtěl znát každé tajemství a motivaci.
Robert vzdychl. Kdykoli se podíval na Viktora, bal tam tak silný výraz oddanosti a dokonce i uctívání idola. Robert pravděpodobně nemohl odmítnout jeho bratra v ničem. On byl dokonalý typ člověka do Viktorových plánů a uvědomila jsem si, bych měla možná být vděčná, že Robert byl tak nestabilní. Kdyby byl v plné kontrole nad svými síly, minule by se Viktor neobtěžoval s Lissou. Měl by již uživatele ducha, kterého by ovládal a který by udělal, co chtěl.
"Co chceš vědět?" zeptal se Robert zakaleně. Oslovil mě, zřejmě měl uznával jako velitele.
Podívala jsem se na své přátele pro morální podporu a nedostala žádnou. Ani Lissa ani Adrian v první řadě neschvalovali tuhle výpravu a Eddie ještě neznal účel. Polkla jsem, zocelila se a soustředila mou plnou pozornost Robertovi.
"Slyšeli jsme, že jste jednou zachránil Strigoje. Že se vám podařilo převést ho - nebo ji - zpět do jejich původního stavu."
Překvapení problesklo ve Viktorově tváři . Určitě nečekal tohle.
"Kde jsi tohle slyšela?" požadoval Robert.
"Od páru, s kterým jsem se setkala v Rusku. Jejich jména jsou Mark a Oksana."
"Mark a Oksana..." Opět platilo, že se Robertův pohled na chvíli ztratil. Měla jsem pocit, že tohle se mu stávalo často, že nežil moc realitou. "Nevěděl jsem, že jsou stále spolu."
"Jsou. Daří se jim opravdu skvěle." Potřebovala jsem ho zpátky do přítomnosti. "Je to pravda? Stalo se to, co říkali? Je to možné?"
Robertově odpovědi vždy předcházela pauza. "Ji."
"Huh?"
"Byla to žena. Osvobodil jsem ji."
Vydechla jsem, sotva schopná zpracovávat jeho slova.
"Lžete." Byl to Adrian, který promluvil, jeho tón krutý.
Robert se na něj podíval s pobaveným výrazem a opovržlivě. "A kdo jsi,že to říkáš? Jak to můžeš říct? Jsi pohmožděný a zneužíváš svých schopností, je to zázrak, který se dotýká magie. A všechny tyto věci děláš pro sebe... nepomáháš doopravdy,že ne? Trest duch na tebe stále působí... brzy nebudeš schopen rozpoznat realitu od snu.... "
Slova na chvíli Adriana umlčela, ale pokračoval. "Nepotřebuji žádné fyzické příznaky vidět, že lžete. Já vím, že ano, protože to, co popisujete je nemožné. Neexistuje žádný způsob, jak zachránit Strigoje. Když jsou pryč, jsou pryč. Jsou mrtví. Nemrtví. Navždy."
"To, co je mrtvý nemusí vždycky zůstat mrtvý.... " Robertova slova nebyla zaměřena na Adriana. Byli směrované ke mně. Zachvěla jsem se.
"Jak? Jak jste to udělal?"
"S kůlem. Umřela s ním a přitom byla přinesena zpátky do života."
"Dobře," řekla jsem. "To je lež. Zabila jsem spoustu Strigojů s kůly a věřte mi, že zůstanou mrtví."
"Ne každý kůl." Robertovy prsty tančily po okraji sklenice. "Zvláštní kůl."
"Kůl okouzlený duchem," řekla Lissa najednou.
Zvedl k ní oči a usmál se. Byl to hrůzný úsměv. "Ano. Jsi chytrá, chytrá holka. Chytrá, něžná dívka. Jemná a laskavá. Vidím to ve tvé auře."
Zírala jsem dolů na stůl, moje mysl uháněla nejvyšší rychlostí. Kůl okouzlený duchem. Stříbrné kůly byly okouzleny čtyřmi hlavními prvky Morojů: země, vzduch, voda a oheň. To byl druh života, který zničil nemrtvou sílu ve Strigoji. S naším nedávným objevem, jak okouzlit předměty s duchem, okouzlit kůl nás nikdy nenapadlo. Duch uzdravuje. Duch mě přivedl zpět z mrtvých. Ve spojení s dalšími prvky by bylo opravdu možné, že zkroucené temnota, která svírala Strigoje, by mohla být zničena,a tak se obnovila osoba, která má původně být?
Byla jsem vděčná za příchod jídla, protože můj mozek se stále pohyboval pomalu. Vaječné kroužky byly skvělá příležitost k přemýšlení.
"Je to opravdu tak jednoduché?"Zeptala jsem se nakonec.
Robert se mi posmíval. "Není to vůbec jednoduché."
"Ale vy jste právě řekl... Právě jste řekl,že potřebujeme duchem-okouzlený kůl. A pak s ním zabít Strigoje." Nebo dobře, ne zabít. Formality byly irelevantní.
Jeho úsměv se vrátil. "Ne ty. Nemůžeš to udělat."
"Tak kdo..." Zastavila jsem, zbytek mých slov umírající na mých rtech. "Ne, ne."
"Stínem políbení nemají dar života. Pouze duchem-požehnaní," vysvětlil. "Otázka zní: Kdo je schopen to udělat? Něžná dívka nebo Opilý blbec?" Oči mu těkaly mezi Lissou a Adrianem. "Moje sázka je na něžnou dívku."
Tato slova byla, jako by mi něco prasklo v hlavě. Ve skutečnosti, byly to, co rozbilo celou věc, s tímto nepřirozeným snem zachránit Dimitrije.
"Ne," opakovala jsem. "I kdyby to bylo možné - a já si nejsem jistá, jestli vám věřím - nemůže to udělat. Nepustím ji."
A zvrat událostí byl téměř stejně ohromující jako zjevení Roberta. Lissa se otočila ke mně, zlost zaplavila naše pouto."A od jaké doby mi smíš říkat, co můžu, nebo nemůžu udělat?"
"Vzhledem k tomu, že si nevzpomínám, jak ses věnovala strážcovskému výcviku a učila probodávat Strigoje," Vrátila jsem rovnoměrně, snažila se udržet svůj hlas klidný. "Jenom jsi praštila Reeda, a i to bylo dost." Když se Avery Lazarová pokoušela ovládnout Lissinu mysli, když na ní poslala Stínem-políbeného bratra udělat nějakou špinavou práci. S mojí pomocí ho Lissa praštila a omráčila. Bylo to krásně provedené, ale ona to nenáviděla.
"Udělala jsem to, ne?" zvolala.
"Liss, provést úder není stejné jako probodnout Strigoje. A to ani nepočítám fakt, že jste se k němu v první řadě nedostaneš dost blízko. Myslíš, že by ses mohla dostat do jeho dosahu, než by tě udeřil nebo ti zaútočil na krk? Ne"
"Budu se učit." Rozhodnutí v jejím hlase a mysli bylo obdivuhodné, ale strážcům trvalo desetiletí, než se naučili, co museli - a spousta stejně zabili.
Adrian a Eddie vypadali nesví uprostřed našeho hašteření, ale Viktor a Robert se zdáli zaujatí a pobavení. Nelíbilo se mi to. Nebyli jsme tu pro zábavu.
Snažila jsem se odvrátit od nebezpečného téma tím, že se otočím zpátky k Robertovi. "Kdyby uživatel ducha zachránil Strigoje , pak by se ta osoba stala stínem políbená." Nechtěla jsem upozornit na zřejmý závěr Lissy. Část toho, co udělala bláznivá Avery (kromě normálního použití ducha) byla propojena s více než jednou osobou. Přitom vytvořila velmi nestabilní situaci, která rychle zavedla všechny spoutané osoby do temnoty a šílenství.
Robert oči se zasnily a dívaly se za mě. "Pouto se utvoří, když někdo umře - když duše skutečně odejde a přestěhuje se do světa mrtvých. Přivést je zpět z nich udělá Stínem políbené. Smrt se na nich označí." Jeho pohled náhle spadnul na mě. "Stejně jako je to v tobě."
Vyvarovala jsem se jeho očím, i přes jeho chladná slova,která skrze ně poslal. "Strigojové jsou mrtví. Zachránit je by znamenalo přivést jeho duši ze světa mrtvých taky."
"Ne," namítl. "Jejich duše nešli dál. Jejich duše přetrvávají... Ani v tomto světě, ani v dalším. Je to špatné a nepřirozené. To je to, co z nich dělá to, co jsou. Zabití nebo zachránění Strigoje pošle duši zpět do normálního stavu. Pouto se neutvoří."
"Pak tu žádné nebezpečí nehrozí,"řekla Lissa ke mně.
"Kromě toho, že tě Strigoj zabije,"poukázala jsem.
"Rose -"
"Dokončíme tenhle rozhovor později." Dala jsem jí tvrdý pohled. Na moment jsme na sebe zírali a pak se otočila k Robertovi. V poutu byla stále tvrdohlavost, která se mi nelíbila.
"Jak okouzlit kůl?" zeptala se ho. "Stále se učím."
Chtěla jsem ji opět začít trestat, ale rozmyslela jsem si to. Možná, že se Robert mýlil. Možná, že vše, co Strigoje přivedlo zpět byl duch ukrytý v kůlu. On si jen myslel,že to musel udělat uživatel ducha, protože to udělal on. Údajně. Kromě toho, já bych mnohem raději upoutala Lissinu pozornost slovy než bojem. Pokud by to kouzlo bylo těžké, musela by se vzdát úplně.
Robert se podíval na mě a pak na Eddieho. "Jeden z vás mi musí půjčit kůl. Ukážu vám to."
"Nemůžete mít kůl na veřejnosti," zvolal Adrian, v čem byla pozoruhodně moudrost. "Mohlo by to být divný pro člověka, ale je stále jasné, že to je zbraň."
"Má pravdu," řekl Eddie.
"Mohli bychom se vrátit po večeři do pokoje," řekl Viktor.
On, které měl dokonale příjemný a nevýrazný pohled v jeho tváři. Studovala jsem ho v naději, že mé vyjádření ukázalo mou nedůvěru. Dokonce s její horlivostí jsem v Lisse nemohla taky pociťovat váhání. Neměla zájem o všechny tyto návrhy od Viktora. Viděli jsme v minulosti, jak zoufale daleko Viktor by šel ve snaze splnit své plány. Přesvědčil svou vlastní dceru aby se stala Strigojem a pomohla mu uniknout z vězení. Všichni jsme věděli, že plánoval něco jako -
"To je ono," vydechla jsem a cítila, jak se mé oči rozšiřují, jak jsem na něj zírala.
"To je co?" Viktor se zeptal.
"To je důvod, proč jsi změnil Natalii. Myslels, že... Věděls o tom. Co Robert udělal. Použil by jsi její Strigojskou sílu a pak ji zase vrátil zpátky."
Viktor už bledá tvář bledla a zdálo se, že stárne před našima očima. Jeho arogantní pohled zmizel a on se odvrátil. "Natalie je mrtvá a dávno pryč," řekl upjatě. "Nemá smysl o ní diskutovat."
Někteří z nás se potom snažili jíst, ale mě se zdálo, že moje najednou ztratilo chuť. Lissa a já jsme myslely na totéž. Mezi všemi hříchy Viktora, vždycky jsem považoval přesvědčení své vlastní dceru, aby se stala Strigojkou nejhorší. To bylo to, co mě o něm přesvědčilo, že je monstrum. Najednou jsem byla nucena přehodnocovat věci - nucena přehodnotit ho. Kdyby věděl, že by ji mohl přivést zpět, to,co udělal bylo hrozné - ale ne tak hrozné. V mé mysli byl zlý, o tom není pochyb. Ale kdyby věřil, že by mohl Natalii přivést zpět, pak to znamenalo, že on věřil v moc Roberta. Nebyl žádný způsob, jak bych nechala Lissu v blízkosti Strigoje, ale tento neuvěřitelný příběh se stal o něco více důvěryhodný. Nemohla jsem ho nechat jít bez dalšího šetření.
"Můžeme jít potom do pokoje," řekla jsem konečně. "Ale ne na dlouho." Má slova byla na Viktora a Roberta. Robert se zřejmě vytratil do jeho vlastního světa, ale Viktor přikývl.
Dala jsem Eddiemu rychlý pohled a dostala od něj odměřené kývnutí. Pochopil riziko mezi bratry, mezi soukromým místem. Eddie mi říkal, že je extraostražitý - ne, že by nebyl dosud.
Než jsme dojedli, Eddie a já jsme byli tuzí a napjatí. Kráčel u Roberta, a já jsem zůstala u Viktora. Lissa a Adrian byli mezi. Přesto bylo těžké udržet se v blízkosti, jak jsme přecházeli přeplněné kasino. Lidé se zastavovali v naší cestě, procházeli kolem nás, skrze nás. . . to byl chaos. Dvakrát se naše skupina mezi nimi rozdělila. Nebyli jsme příliš daleko od výtahů, ale jsem začínala být nesvá, že tohle byl plán Roberta a Viktora, utéct s turisty.
"Musíme se dostat ven z tohoto davu," zařvala jsem se k Eddiemu.
On mi dal jeho rychlé kývnutí a náhle zamířil jinam, což mě překvapilo nepřipravenou. Řídila jsem Viktora ve stejném směru, a Lissa a Adrian šli s námi. Byla jsem zmatená, ale viděla jsem, že jsme se blížili k hale s výjezdem se cedulí NOUZOVÝ VÝCHOD. Daleko od rušného kasina, zvuk utichal.
"Pravděpodobně tu budou schody," vysvětlil Eddie.
"Mazaný strážce." Blýskla jsem na něj úsměv.
Napravo byly dveře s úklidem a vedle: dveře se symbolem pro schody. Dveře se zdály vést ven i do vyšších pater.
"Skvělý," řekla jsem.
"Jste v desátém patře," uvedl Adrian. Bylo to poprvé, co za dlouhou dobu promluvil.
"Nic, co by nás mohlo- Sakra." Zastavila jsem se v přední části dveří. Byl tam malý alarm, který se zapnul, když někdo otevře dveře. "Čísla."
"Promiň," řekl Eddie, jako kdyby byl osobně zodpovědný.
"To není tvoje vina," řekla jsem a otočila se. "Půjdeme zpátky." Bude muset naši šanci skrz dav. Možná, že tohle unavilo Viktora a Roberta natolik, že nedokázali uniknout. Ani jeden z nich už nebyl mladý a Viktor byl stále ve špatném stavu.
Lissa byla příliš napjatá, aby věděla o tom, co se děje kole,, ale Adrian mi dal pohled, který jasně řekl, že jsme strašně plýtvali časem. Samozřejmě si myslel, že to celé s Robertem byla ztráta času. Byla jsem upřímně překvapena, když se s námi vůbec vracel na pokoj. Očekával bych, že zůstane v kasinu s cigaretami a dalším drinkem.
Eddie, vedoucí naší skupiny, udělal pár kroků zpátky chodbou ke kasinu. A pak mě to udeřilo.
"Stop!" Křičela jsem.
On odpověděl okamžitě zastavením v úzkém prostoru. Následovalo trochu zmatku. Viktor narazil překvapeně do Eddieho a pak narazila do Viktora Lissa. Instinkt Eddieho donutil vyndat kůl, který já už dávno držela. Držela jsem ho, jakmile se nevolnost přehnala skrze mě.
Strigojové byli mezi námi a kasinem.