"Víte, co potřebujeme?"
Seděla sem mezi Lissou a Eddiem na naší cestě letadlem ze Seattlu do Fairbanks. Vzhledem k tomu, že jsem byla nepatrně měnší a zároveň strůjce celé téhle akce, jsem uvízla na prostředním sedadle.
"Nový plán?" Zeptala se Lissa.
"zázrak?" Optal se Eddie.
Odmlčela jsem se a chvíli na ně zírala , než jsem odpověděla. Odkdy se ti dva stali komici?
"Ne. Potřebujeme nějaký supr prostředky, pokud se máme dostat dovnitř."
Poklepala jsem na vězeňský plán, který byl na mém klíně skoro pořád od té doby, co jsme se vydali na naší výpravu do vězení. Mikhail nás svezl na malé letiště asi hodinu od dvora. Podařilo se nám chytit let z Filadelfie, a odtud do Seattlu, a teď do fairbanks. Celé mi to připomělo ty bláznivé lety, které jsem musela podniknout, abych se dostala ze Sibiře zpět do U.S. To bylo také přes Seattle, už sem začínala věřit, že to město je vstupní branou do celých Spojených Států.
"Myslel jsem, že jediné co budeme používat je náš důvtip." Uvažoval Eddie. Většinou se choval vážně jako správný strážce, ale když se víc uvolnil, nasadil zpět svůj obvyklý humor. Ne že by úplně souhlasil s naším posláním, teď když věděl detaily (ne všechny) naší mise. Bylo mi jasné, že jakmile přistaneme, jeho smysly budou opět v pohotovosti. Byl pochopitelně v šoku, když jsem mu řekla, že naším cílem bylo osvobodit Viktora Daškova. Eddiemu jsem neřekla nic o o Dimitrim nebo Duchu, pouze to, že dostat Viktora ven přinese větší dobro.
Eddie mi natolik důvěřoval, že se na nic víc neptal. Zajímalo by mě, jak by reagoval, kdybych mu řekla pravdu.
"přinejmenším budeme potřebovat GPS, " řekla jsem. "Na mapě jsou pouze zeměpisné šířky a délky. Žádné skutečné instrukce, "
"Nemělo by to být těžké, " řekla Lissa, a pohrávala si s náramkem v ruce. Otevřela tašku a rozložila Tašiny šperky. "jsem si jistá, že i Aljaška disponuje moderní technologií." I ona se měla k vtipnému postoji, a to i s úzkostí, kterou cítila.
Eddieho dobrá nálada trochu vybledla. "Doufám že nemyslíte zbraně nebo něco takového."
"Samozřejmě že ne, Pokud to bude fungovat jak má, tak se nikdo ani nedozví, že tam jsme. " Že dojde k fyzickému boji bylo pravděpodobné, ale doufala jsem aspoň v žádná vážná zranění. Lissa si povzdechla a podala mi ten náramek. Měla strach, protože většina mého plánu záviselo na ní a jejím půvabu - a to doslova. "nevím, jestli to bude fungovat, ale možná ti to dá větší odolnost. "
Vzala jsem si od ní náramek a nasadila. Necítila jsem nic, ale to se mi stávalo pořád u očarovaných předmětů. Opustila jsem Adriana se vzkazem, že Lissa a já jsme « dívky na útěku » předtím, než Lissa začne vysokou, a já moji práci strážce. Věděla jsem že ho to raní. Jsem holka, co se potýká s řadou problému, a musel se cítil ublížený, že nebyl pozvaný na další moji misi s postraními úmysly – jestli vůbec tušil, že na nějaký jsme. On mě ale asi znal natolik dobře, aby mu došlo že já nedělám nic bez postraních úmyslů. Moje naděje byla, že by nás kryl nějakou super výmluvou u dvoru, kdyby přišli nato, že jsme utekli. Stále bychom měli pěkný malér, ale nějaká střeštěná víkendová holčičí akce zní mnohme líp než útěk z vězení. A po pravdě, jak by tohle pro mě mohlo být horší? Jeden nedostatek tam byl, Adrian mohl kdykoliv navštívit moje sny a pomocí nátlaku zjistit, kde jsme a co se děje. Byla to jedna z nejzajímavějších - a - občas protivných – schopností Ducha. Lissa se nenaučila navštěvovat sny druhých, ale měla dobrou představu toho principu. A proto mezi tímto a nátlakem se ještě snažila okouzlit náramek způsobem, aby blokoval Adriana až budu spát.
Letadlo konečně začalo klesat k zemi, a já jsem okýnkem pozorovala vysoké borovice a úseky zeleně. V Lissiních myšlenkách jsem četla, že očekávala ledovce a ledové závěje, i když věděla že tady je léto. Po návštěvě Sibiře jsem se naučila mít otevřenou mysl k regionálním stereotypům. Moje největší starost teď bylo slunce. Když jsme opustili dvůr, bylo denní světlo a současně s naší cestou na západ s námi zůstalo. Teď, když bylo skoro devět hodin večer, svítilo v celé své parádě na modré obloze díky severní zeměpisné šířce.
Bylo to jako obří bezpečnostní přikrývka. Lisse ani Eddimu jsem se nezmínila, že Dimitrij měl špehy pravděpodobně úplně všude. U svatého Vladimíra a dvora jsem byla nedotknutelná, ale v jeho dopisech se jasně zmiňuje, že na mě bude čekat jakmile opustím pozemek. Nevěděla jsem, kde se Dimitrij zrovna nachází, ale myšlenka, že by lidé sledovali dvůr v dením světle mě vůbec nepřekvapovala. A i když jsem utekla schovaná v kufru, byla tu silná možnost, že mě Dimitrij už sledoval. Ale světlo, které střežilo vězně nás udrží v bezpečí. Budeme mít stěží nějaký čas na noční hlídku, ale jestli tuto akci provedeme rychle, mohli bychom být z Aljašky pryč poměrně brzo. Samozřejmě, to není až taková výhoda. Byla by totiž už noc.
První komplikace přišla hned poté, co jsme přistáli a snažili si půjčit auto. Eddie a já sme byli plnoletí, ale nikdo z půjčoven aut nechtěl pronajmout auto někomu tak mladému. Po třetím odmítnutí jsem už začínala být vzteklá. Kdo by si pomyslel že nás zdrží taková prkotina. Konečně u čtvrtého pultu, nám žena váhavě řekla, že asi kilometr od letiště je chlapík, co by nám auto nejspíš pronajal, kdybychom měli kreditku s dost velkým vkladem.
Procházeli jsme se v pěkném počasí, ale cítila jsem chvíli předtím než jsme dorazili do našeho cíle, jak Lissu slunce začíná pěkně obtěžovat. Bud z – Budovo pronajímání aut – se nezdál tak povrchní jak jsem čekala a skutečně nám pronajmul auto, hned jakmile jsme předložili dost peněz. Odtud, jsme se dostali na skromný hotelový pokoj a znovu si prošli naše plány.
Všechny naše informace uváděli, že věznice běžela na upírském rozvrhu, což znamenalo, že tohle byla jejich aktivní doba. Naším plánem bylo zůstat v hotelu až do následujícího dne, kdy přijde « morojská noc », aby jsme zachytili nějaké moroje při spánku. Poskytla jsem Lisse více času k práci na jejím nátlaku. Náš pokoj byl více méně bezpečný.
Můj spánek byl bez Adriena, za což jsem byla vděčná, protože to znamenalo že buďto uvěřil v náš dívčí výlet nebo se nemohl dostat přes Lissin náramek. Ráno jsem koupila nějaké koblihy ke snídani a trochu se najedli. Fungování proti našemu normálnímu denímu rozvrhu nás všechny trochu rozhodilo.
Cukr nám pomohl nastartovat den. Eddie a já jsme Lissu opustili asi v deset, aby jsme se trochu porozhlédly. Koupili jsme moje vytoužené GPS a pár dalších věcí v obchodě se sportovními potřebami a použili PGSku k navigaci na silnicích, které zřejmě nikam nevedli. Když GPS potvrdila, že jsme byli jen míly od vězení, zamířili jsme na malou prašnou cestu a vyrazili pěšky přes pole vysoké trávy, která se donekonečna táhla před námy.
"Myslel jsem, že Aljaška je tundra," řekl Eddie, když jsme se snažili prodrat skrs vysoké stonky trávy. Obloha byla modrá a jasná jen s pár mráčky, které nemohli zakrýt slunce. Vzala jsem si lehkou bundu, ale teď jsem si ji uvázala kolem pasu, jak jsem se potila. Tu a tam jsem přivítala malý větřík, který se hnal přes trávu a hrál si s mými vlasy.
"Asi ne všechny části, nebo možná bysme muselí jít víc na sever. Oh, hej tohle vypadá slibně."
Zastavili jsme se před vysokým, ostnatým plotem s obrovskou cedulí SOUKROMÝ POZEMEK - NEOPRÁVNĚNÝM OSOBÁM VSTUP ZAKÁZÁN. Písmo bylo červeně zvýrazněné, asi aby to vypadalo vážně. Osobně, bych tam přidala lebku a kosti. Eddie a já jsme studovali plot ještě chvíli, než jsme se na sebe podívali. "Lissa by nás uzdravila, kdyby něco," řekla jsem s nadějí.
Přelést ostnatý plot není nemožné, ale žádná sranda to taky není. Hodila jsem bundu přes dráty, aby mě ochránila, ale i tak jsem zkončila s pár škrábanci a natrženým oblečením. Když jsem byla nahoře, skočila jsem dolů, přistání bylo mnohem příjemnější než cesta nahoru. Eddie udělal totéž.
Šli jsme trochu dál, odkud jsme mohli spatřit obrys velké budovy. Oba jsme se zastavili a dřepli do trávy, která by nás měla schovat. Vězeňské spisy uváděly, že kamery jsou na vnější straně budovy čímž jsme riskovali odhalení kdyby jsme šli trochu blíž. Koupila jsem skvělý vysoko- výkoný dalekohled spolu s GPSkou, jehož pomocí jsme mohli sledovat okolí budovy.
Dalekohled byl dobrý - opravdu dobrý - jak by měl být, za tu vysokou cenu. Úroveň detailu byla úžasná. Stejně jako ostatní morojské výtvory budova byla směs starého a nového. Stěny byly vyrobeny z šedých zlověstných kamenů a téměř zakrývala celou věznici, jejiž střecha byla sotva viditelná. Moje oči byly jako kamery. To místo vypadalo jako neproniknutelná a nevyhnutelná pevnost. Zasloužila si být na skalnatém útesu, se zlověstnou černou oblohou. Pole a slunce tam vůbec nezapadali.
Podala jsem dalekohled Eddiemu, který si sám udělal obrázek a pak ukázal nalevo. "Tam."
Mžourala jsem na kamion jak vjížděl dovnitř. Jel kolem a zmizel z dohledu. "Naše jediná cesta dovnitř," zamumlala jsem, a vybavila si plán věznice. Věděli jsme, že jsme neměli šanci dostat se přez vysoké zdi, a ani dostat se blízko k nim. Potřebovali jsme doslova projím hlavním vchodem.
Eddie spustil dalekohled, pohlédl na mě a svraštil obočí. "Co jsem řekl předtím myslím furt vážně. Věřím ti. Ať už máš k tomuhle jakýkoliv důvod, věřím že je správný. Ale dříve než se věci dají do pohybu, víš jistě že to chceš?"
Vydala jsem krutý smích. "Chci ? Ne, ale musíme to udělat."
Přikývl. "Dobře."
Sledovali jsme vězení ještě chvíli, přesouvali se do různých úhlů a přitom zůstávali schovaní v trávě. Bylo to přesně jak sme očekávali, ale vidět to 3-D bylo mnohem lepší.
Asi po půl hodině jsme se vrátili do hotelu. Lissa seděla se skříženýma nohama na jedné z postelí zatímco stále pracovala na svých kouzlech. Skrz její pocity procházelo teplo a spokojenost. S Duchem se vždycky cítila dobře – a to i s vedlejšímy účinky, které přišli později a cítila, že se lepší.
"Adrian se mi snažil dvakrát dovolat," řekla mi, když jsme vstoupili.
"Neodpověděla jsi že ne?"
"Ne. Chudák."
Pokrčila jsem rameny. "Je to takhle lepší."
Vylíčili jsme jí všechno co jsme viděli a její šťastná nálada začala strmě klesat. Naše návštěva znamenala, že to co budeme dělat později během dnešního dne je víc a víc reálné, a práce s Duchem už ji hodně vysílila. O několik okamžiků později, jsem vycítila její polykání strachu. Rozhodla se. Řekla mi, že to udělá a svůj slib hodlala dodržet i když se bála, že každý druhý krok ji přivedl blíž k Viktoru Daškovi.
Následoval oběd a o několik hodin později, bylo na čase dát věci do pohybu. Byl začátek podvečera pro lidi, což znamenalo, že upíří noc se bude blížit brzy ke konci. Teď nebo nikdy. Lissa nám nervozně rozdala okouzlené předměty, které pro nás udělala, ale bála se že nebudou fungovat. Eddie byl oblečený ve svém nově propůjčeném černobílém strážcovském obleku, zatímco Lissa a já jsme zůstaly v našem normálním oblečení - s několika změnami. Lissiny vlasy byly hnědé-jenom jednoduše smývatelná barva. Moje vlasy byly pevně svázané pod červenou kudrnatou parukou, což mi nepříjemně připomnělo mojí matku. Seděli jsme na zadním sedadle auta, zatímco Eddie jel jako náš šofér zpět po vzdálené silnici,na které jsme byli dříve. Na rozdíl od minule jsme ale nezastavili. Zůstali jsme na silnici, která vedla až do vězení - no dobře, na vrátnici. Nikdo za jízdy nemluvil, ale napětí a úzkost v každém z nás rostla čím dál víc.
Než jsme se vůbec mohli dostal blíž vnější zdi, bylo tam kontolní stanoviště, chráněné strážcem. . Eddie zastavil vůz a já jsem se snažila vypadat klidně. Stáhl okno, a strážce ve službě přistoupil a poklekl, aby byl v úrovni očí.
"Za jakým účelem jste tady?"
Eddie mu předal kus papíru, jeho postoj byl sebevědomý a lhostejný, jako by to bylo naprosto normální. "Nějaké nové dárkyně."
Soubor obsahoval všechny druhy formulářů a dokumentů pro vězení, včetně zprávy o stavu a objednávkových formulářů pro zásoby- dárci. Udělali jsme kopii ze složky a vyplnili ji.
"Nebyl jsem informován o doručení," řekl strážce, ne tak podezřele, jako zmateně. Podíval se na formulář. "To je stará forma."
Eddie pokrčil rameny. "Je to přesně to, co mi dali. Jsem tu nový."
Muž se usmál." Jo, ty vypadáš jako kdyby si tepráve vypad ze školy."
Pohlédl na mě a na Lissu, a i přes moji trenovanou sebekontrolu jsme byla napjatá. Strážce se zamračil, když nás studoval. Lissa si vzala prsten a mě dala náhrdelník, který okouzlila nátlakem, aby si jiní mysleli že jsme lidé. Bylo by mnohem jednoduší, kdyby Lissa použila nátlak přímo, ale asi by to nebylo možné. Bylo to až moc těžké. Šilhal, skoro jako by se díval přes mlhu. Kdyby nátlak působil bezchybně, neohlédl by se na nás poruhé. Ale kouzla byla trochu vadná. Sice měnila náš vzhled, ale ne tak jak jsme doufali. To byl taky důvod, proč jsme si raději obarvily vlasy : Kdyby kouzlo selhalo, měli bysme aspoň něco. Lissa se pomalu připravila na možné použití nátlaku, i když jsme doufali, že to nebude muset dělat s nikým koho potkáme.
O pár okamžiků později se od nás strážce odvrátil, zřejmě se rozhodoval, jestli jsme lidi. Vydechla jsem a uvolnila mé pěsti. Ani jsem si neuvědomila, že jsem je stiskla. "Vydržte chvilku, někam zavolám," řekl Eddiemu.
Strážce ustoupil a zvedl telefon uvnitř jeho budky. Eddie se na nás ohlédl. "Zatím docela dobrý ne?"
"Kromě té staré formy," zavrčela jsem.
"Není způsob, jak zjistit, jestli moje kouzlo funguje?" zeptal se Eddie.
Lissa mu dala jeden z prstenců od Taši, očarovaný, aby z něho udělal opáleného muže s černýma vlasama. Vzhledem k tomu, že talisman nepůsobil na jeho obličej, tak mu pouze potřebně rozmazala jeho rysy. Podobně jako naše lidské kouzlo, jsem měla podezření, že nedávalo přesný obraz, jak jsme doufali, ale aspoň změnilo jeho vzhled natolik, aby později Eddieho nikdo nepoznal. S naší odolností vůči nátlaku – s vědomím že kouzlo funguje - Lissa a já jsme nemohly říct, jak vypadal.
"Určitě je to v pořádku," řekla Lissa konejšivě.
Strážce se vrátil. "Říkají, ať jedete dál a oni si to vyřeší tam."
"Díky," řekl Eddie, přičemž mu vrátil formulář.
Strážcův postoj naznačoval, že předpokládal, že to bylo kvůli administrativní chybě. On byl pracovitý, ale myšlenka na někoho, jak se plíží do vězení jako dárce byla sotva věc,která by se dala očekávat - nebo brát jako bezpečnostní riziko. Chudák.
Dva strážci nás pozdravili, když jsme dorazili ke dveřím do vězení. Vystoupili jsme a strážci nás zavedli do míst mezi hradbami a věznicí.
Zatímco u svatého Vladimíra a Soudního dvoru byla svěží krajina plná s rostlin a stromů, půda zde byla holá a osamělá. Ani stéblo trávy, jen hrubé kamínky. Bylo to něco jako hřiště pro vězně? Bylo jim vůbec dovoleno být venku? Byla jsem překvapena, že tu nebyl žádný příkop.
Vnitřek budovy byl stejně ponurý jako jeho exteriér. Vězení u soudu bylo sterilní a chladné, veškeré věci byly kovové a stěny byly prázdné. Očekávala jsem tady něco podobného. Ale ten, kdo navrhl Tarasov měl ušlý moderní vzhled a místo toho napodobil vězení, které by se dalo najít v Rumunsku ve středověkých dnech.
Drsné kamenné zdi lemovaly chodbu a vzduch byl chladný a vlhký. Muselo to pěkně znepříjemnit práci strážcům, kterí sem byli přiděleni. Pravděpodobně jako odstrašující případ pro nové vězně.
Podle našeho plánu, jsme došli k místu, kde zaměstnanci bydleli. Doufejme, že to tam měli hezčí.
Temné věky nebo ne, občas jsme viděli kamery, když jsme kráčeli chodbou. Bezpečnost na tomto místě rozhodně nebyla promitivní. Občas jsme slyšeli těžké prásknutí dveří, ale celkově tam bylo perfektní, tajuplné ticho, které bylo skoro horší než křik a jekot.
Vzali nás do kanceláře, místnost, která měla stejnou ponurou architekturou,ale narozdíl byla naplněna obvyklými kancelářskými potřebami: stůl, počítač, atd. Vypadalo to efektivně, nic víc. Náš doprovod vysvětlil, že jsme šli za asistentem správce, protože senior byl ještě v posteli. Samozřejmě. Podřízený dostal noční směny. Doufala jsem, že to znamenalo, že byl unavený a nevšímavý. Pravděpodobně ne. Stávalo se málokdy, aby strážci byli takoví, bez ohledu na jejich přidělení.
"Theo Marx," řekl asistent správce, a potřásl s Eddieho rukou. Byl dhampýr,ne o moc starší než my, přemýšlela jsem, jestli si sem byl jen čerstvě přiřazen.
"Larry Brown," odpověděl Eddie. Vymysleli jsme pro něj nudné jméno, který by vyniknulo a použili jej v papírování.
Theo s Lissou a mnou nemluvil, ale dal nám stejný zmatený pohled, jako první strážce, protože kouzlo usilovalo o iluzi. Další chvíle uplynula, ale znovu nám to proklouzlo. Theo se obrátil k Eddiemu a vzal si papíry.
"Toto je jiné než obvykle," řekl.
"Já o tom nemám tušení," řekl Eddie omluvně. "Je to můj první den. »
Theo si povzdechl a podíval se na hodiny. "Správce tu bude za pár hodin. Myslím, že prostě budeme muset počkat až tady bude, aby zjistil, co se děje. Sommerfield vždycky posílá nové."
Bylo několik Morojských zařízení, které shromažďovalo dárce - ti na okraji lidské společnosti, kteří byli rozhodnuti strávit svůj život vysoko na upírských endorfinech - a pak je rozdávali. Sommerfield bylo jméno jednoho takového zařízení, která se nachází v Kansas City.
"nejsem první koho právě najali." řekl Eddie. "Možná, že někdo udělal omyl."
"Typické," odfrkl si Theo. "No, můžeš si sednout a čekat. Můžeš dostat kávu, jestli chceš."
"Kdy půjdeme na krmení?" Najednou jsem požádala, pomocí zasněného křičícího hlasu,jakým jsem mohla. "Je to už tak dlouho."
Lissa po mým vedením. "Říkali, že dostaneme, jakmile se sem dostaneme."
Eddie obrátil oči v sloup nad tím, jak bylo typické dárcovské chování. "Tohle dělají celou dobu."
"To si dovedu představit," řekl Theo. "Hmm. Dárci." Dveře do jeho kanceláře byly částečně pootevřené a on z nich zavolal. "Hej, Wesi? Můžeš sem přijít?"
Jeden z doprovodu strážců strčil hlavu dovnitř. "Jo?"
Theo na nás ukázal. "Vezmi si tyto dvě dolů do krmící oblasti, než se tady zblázníme. Pokud je někdo bude chtít použít, bude jen dobře."
Wes přikývl a pokynul nám ven. Eddie a já jsme si dali kraťoučký oční kontakt. Jeho tvář nic neprozradila, ale věděla jsem, že byl nervózní. Získání Viktora ven bylo nyní naším úkolem a Eddie nás nerad pouštěl do Dračího doupěte.
Kráčeli jsme hlouběji do vězení, přes další dveře a bezpečnostní kontrolou. Uvědomila jsem si, že každou částí zabezpečení, přes kterou teď procházíme, se budeme muset dostat ven až budeme prchat. Podle plánku, oblasti krmení byly umístěny na opačné straně vězení. Čekala jsem, že půjdeme nějakou trasou podél obvodu, ale místo toho jsme šli centrem budovy - kde byli drženi vězni. Průzkum mi dal nákres trasy, ale Lissa netušila, kde jsme byli, dokud se před námi neukázala cedule: VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJETE DO VĚZEŇSKÉHO PROSTORU (ZLOČINCI). Pomyslela jsem si, že to byla divná formulace. Nebyli tady všichni zločinci?
Těžké dvoukřídlé dveře blokovaly tuto sekci a Wes použil jak elektronický kód tak fyzický klíč k otevření. Lissino tempo se nezměnilo, ale cítila jsem, jak se její úzkost zvýšila, když jsme vstoupili do dlouhé chodby lemovanou mřížemi-za nimiž byly cely. Necítila jsem se o nic lépe, ale Wes - stále v pohotovosti- nejevil žádné známky strachu. Uvědomila jsem si, že semka asi musel chodit často. Znal jeho bezpečnost. Vězni by mohli být nebezpeční, ale být kolem nich pro něj byla rutina.
Ale když jsem nakoukla do jedné z cel málem se mi zastavilo srdce. Ty malé prostory byly temné a ponuré, vybaveny pouze základními věcmi. Většina vězňů spala, naštěstí. Několik sledovalo, jak jsme šli. Žádný z nich nic neřekl, ale to ticho bylo ještě děsivější. Někteří Morojové vypadali jako obyčejní lidi,které by jste našli na ulici, přemýšlela jsem co udělali, že se dostali sem. Jejich tváře byly smutné, zbavené všech nadějí. Darovala jsem jim druhý pohled a uvědomila si, že někteří vězni nebyli Morojové, byli dhampýři. Dávalo to smysl, ale stále mě to zastihlo nepřipravenou. Můj vlastní druh měl zločince, které je třeba také zavřít.
Ale ne všichni vězni se jevili neškodně. Jiní vypadali, jako by určitě patřily do Tarasova. Bylo v nich něco zlovolného, zlověstný pocit, když se jejich jejich pohledy setkaly s našimi a nepustily. Zkoumali každý náš detail, ale z jakého důvodu, to jsem nemohla říct. Hledali něco, co by jim pomohlo utéct? Prohlédli naše maskování? Měli prostě hlad? Nevěděla jsem, ale cítila jsem se vděčná za tiché strážce,kteří postávali v celé hale. Byla jsem také ráda, že jsem neviděla Viktora, asi je v jiné hale. Nemohli jsme riskovat, že nás pozná, prozatím.
Nakonec jsme vyšli z chodby vězňů přes jiné těžké dvojité dveře a konečně dosáhli krmící místnosti. Také to připomínalo středověk, ale asi to muselo být uchováváno v zájmu vězňů. Dekorace stranou, místnost na krmení byla skoro stejná jako ve svatém Vladimírovi, kromě toho, že byla menší. Několik kójí nabízelo trochu soukromí, byl tam moroj se znuděným pohledem, který četl knihu, a vypadal jako kdyby měl každou chvíli usnout. V místnosti byl jenom jeden dárce, velmi neupravený člověk středního věku, seděl v křesle s natvrdlým úsměvem na tváři a zíral do prázdna.
Moroj sebou trhl, když jsme vstoupili. Bylo jasné, že jsme byli nejvíce vzrušující věcí, co se stala za celou noc. Neměl ten okamžik dezorientace, když nás sledoval: zřejmě měl malý odpor na nátlak, což bylo dobré vědět.
"Co to má znamenat?"
"Jen přišli dvě nové dárkyně," řekl Wes.
"Ale my jsme nic takového neočekávali,"řekl Moroj. "A nikdy jsme nedostali tak mladé. Vždy posílají staré, použité."
"Mě se neptej," řekl Wes, jdoucí ke dveřím, jakmile nás s Lissou uvedl na sedačky. Bylo jasné, že dělal doprovod vězňů ke krmení. "Marx je chce tady, dokud Sullivan nevstane. Domnívám se, že se venku stala nějaká chyba, ale ony si stěžovaly, že to potřebují."
"Skvělé," zasténal Moroj. "No, našeho dalšího 'hosta' očekáváme za patnáct minut, takže můžu dát Bradleymu přestávku. Je pryč a já pochybuji, že by si všimnul, kdyby jsme místo něho použili jiného dárce. »
Wes přikývl. "Zavolám dolů, až to bude hotové."
Strážce odešel a Moroj zvedl s povzdechem složky. Měla jsem pocit, že všichni tady jsou tak trochu unavení z jejich práce. Chápala jsem proč. Muselo to být hrozné tady pracovat. Z tolika míst na světě.
"Kdo přijde na krmení za patnáct minut?" Zeptala jsem se.
Moroj trhl v úžasu hlavou. Dárci nepokládali takové otázky. "Co jsi to říkala?"
Lissa vstala a podívala se mu do očí. "Odpověz na její otázku."
Mužova tvář zmalátněla. Nechal se snadno ovlivnit. "Rudolf Kaiser."
Nikdo, koho známe. Mohl to být masový vrah nebo zpronevěřoval všechno, co jsem znala. "Kdy je na řadě Viktor Daškov?" Zeptala se Lissa.
"Za dvě hodiny."
"Změna v rozvrhu. Informuj jeho stráže, že je změna a má přijít nyní místo Rudolfa."
Morojův výraz byl prázdný - nyní opravdu vypadal jako dárce Bradley. "Ano," řekl.
"Je to něco, co se stává běžně. Nebude to vyvolávat podezření."
"Nebude to vyvolávat podezření," zopakoval monotónním hlasem.
"Udělej to," přikázala, hlas pevný. "Zavolej jim, domluv to a dívej se na mě. »
Moroj splnil co měl. Během telefonování, se představil jako Northwood. Když zavěsil, bylo zařízeno. Nemuseli jsme dělat nic jiného než čekat. Celé mé tělo bylo napjaté. Theo řekl, že jsme měli více než hodinu, dokud správce nebude ve službě. Nikdo do té doby nebude klást otázky. Eddie prostě musel zabít čas s Theoem a nevzbudit podezření za papírovací chybu. Uklidni se, Rose. Zvládneš to.
Zatímco jsme čekali, Lissa nutila dárce Bradleyho do hlubokého spánku. Nechtěla jsem žádné svědky, a to ani ty omámené. Stejně tak jsem obrátila kameru tak, že byla vidět jen část místnosti. Samozřejmě, budeme se muset vypořádat se systémem v celém vězení než odjedeme, ale zrovna teď jsme nepotřebovali žádné svědky.
Právě když jsem se usadila do jednoho ze svých kójí, otevřely se dveře. Lissa zůstala na židli u stolu Northwooda, aby na něm mohla udržet svůj nátlak. Nařídili jsme mu, že já budu krmit. Byla jsem zakrytá, ale přes pohled Lissy jsem viděla skupinu: dva strážce. . . A Viktora Daškova.
Stejnou úzkost cítila, když ho viděla u soudu. Její srdeční frekvence se zvýšila. Ruce se jí třásly. Jediná jistota, která ji konečně uklidnila u soudu byla ta, že Viktor bude zavřený navždy a nebude ji moct znovu ublížit.
Ale teď jsme se všechno chystali změnit.
Lissa násilně vytlačila strach z její mysli, aby mohla udržet Northwooda. Strážci byli Viktorovi za zády a připraveni k akci, i když to opravdu nebylo nutné. Nemoc, která ho trápila léta –tu kterou Lissa dočasně vyléčila – se začala znovu projevovat. Nedostatek pohybu a čerstvého vzduchu zřejmě vzali také svou cenu, tak jako omezené množství krve. Stráže ho vedli v poutech jako extra preventivní opatření, a ta tíha ho táhla dolů až se skoro vlekl.
"Tamhle," řekl Northwood a ukázal na mě. "To je ona."
Strážci vedli Viktora kolem Lissy, a on ji stěží věnoval nějaký pohled . Pracovala na dvou nátlacích: udržet Northwooda pod kontrolou a pomocí rychlého nátlaku se stala pro Viktora bezvýznamnou na první pohled. Strážci ho usadili na židli vedle mě a pak se vzdálili, ale tak, že ho měli pořád na očích. Jeden z nich přešel do konverzace s Northwoodem, zmiňoval naší novost a mladost. Pokud to někdy uděláme znovu, Lissa nás bude muset kouzlem postaršit.
Viktor, který teď seděl vedle mě, se naklonil k mému krku a otevřel ústa. Krmení bylo jeho přirozeností, pohyby byly vždy stejné, takže sotva přemýšlel o tom, co dělal. Bylo to, jako kdyby mě ani neviděl.
Až na to, že. . . mě uviděl.
Ztuhl, oči se mu rozšířily. Královští Morojové měli určité charakteristické vlastnosti jako světlé, nefritově-zelené oči, stejně jako Daškovy a Dragomiry. Unavený, rezignovaný pohled zmizel a vyměnil ho jeho věčně mazaný úsměv -který jsem dobře znala. Až děsivě mi to připomělo některé vězně kolem nichž jsme prošli.
Ale vypadal zmateně. Stejně jako ostatní lidi, které jsme potkali, moje kouzlo mátlo jeho myšlenky. Jeho smysly mu říkali, že jsem člověk. . . iluze nebyla dokonalá. Byl také fakt, že Viktor, který měl silný nátlak i bez toho, že nebyl uživatel ducha, byl poměrně odolný. A stejně jako Eddie, Lissa, a já jsme byli imunní proti kouzlům, protože jsme znali naše skutečné identity, na Viktora to mělo stejný účinek. Jeho mysl může trvat na tom, že jsem člověk, ale oči mu řekly, že jsem Rose Hathawayová a to i se svou parukou. A jakmile se vědění upevnilo, lidská iluze zmizela.
Po tváři se mu pomalu rozlil fascinovaný úsměv, bezostyšně ukazoval jeho tesáky. "Ach můj bože. Ty bys mohla být nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měl." Jeho slova byla sotva slyšitelná.
"Dej si zuby kdekoli blízko mě a bude to tvoje poslední jídlo," zamumlala jsem stejně tiše. "Ale pokud chceš nějakou šanci se dostat pryč a vidět znovu svět, budeš dělat přesně to, co říkám."
Dal mi tázavý pohled. Zhluboka jsem se nadechla a děsila se toho, co jsem řekla dál..
"Zaútoč na mě."Odpověděl.