"Do pekla leda tak můžeš," řekla jsem nahlas nikomu.
"Ne, nemůžeš," řekla Lissa, s výrazem, který odpovídal mé nedůvěře. "Vím, že jsi se učil, jak bojovat s ohněm, ale nemáš žádné zkušenosti s kůlem."
Christianova tvář byla neoblomná. "Mám - málo. A můžu se dozvědět víc. Mia má nějaké přátele mezi strážci, kteří ji učili fyzický boj a já jsem se něco z toho naučil."
Zmínka o něm a Mie moc Lissin názor nezlepšila. "Jsi tady sotva týden! To zní, jako bys měl výcvik léta s některými veliteli."
"Je to lepší než nic," řekl. "A kde jinde se budeš učit? S Rose?"
Lissino pobouření a nevěřícnost trochu klesly. "Ne," přiznala. "Nikdy. Ve skutečnosti by mě Rose odtáhla pryč, kdyby mě přitom chytila."
To si piš. Ve skutečnosti, i přes překážky a personál, který mě blokoval, jsem byla v pokušení udělat to teď hned.
"Tak tohle je tvoje šance," řekl. Jeho hlas se změnil na ironický. "Podívej, já vím, že to není... Skvělé s námi, ale je to irelevantní, pokud se chystáš učit. Informuj Taťánu.že chceš, abych jel do Lehighu. Nebude se jí to líbit, ale nechá tě. Ukážu ti, co jsem se naučil ve svém volném čase. Potom, až se vrátíme, vezmu tě k Mie a jejím přátelům."
Lissa se zamračila. "Kdyby Rose věděla..."
"To je důvod, proč začneme, když budeš daleko od dvora. Bude příliš daleko od tebe,nebude moct co dělat."
Oh, pro lásku Boží. Naučím ji nějaké chvaty- jak dát ránu Christianovi do obličeje.
"A když se vrátíme?" zeptala se Lissa. "Zjistí to. Díky poutu je to nevyhnutelné."
Pokrčil rameny. "Když bude mít pořád povinnosti v terénu, budeme schopni klidit se jí z cesty. Mám na mysli, bude to vědět, ale nebude moct zasáhnout. Moc."
"To nemusí stačit," řekla Lissa s povzdechem. "Rose má pravdu - nemohu očekávat, že se naučím za pár týdnů, co jí trvalo roky."
Týdny? To byla na to její časová osa?
"Musíš to zkusit," řekl téměř něžně. Téměř.
"Proč se o to tak zajímáš?" zeptala se Lissa podezíravě. "Proč se tolik starat o změnění Dimitrije zpátky? Myslím, vím, žes ho měl rád, ale nemáš doopravdy motivaci, proč to pro Rose udělat."
"Byl to dobrý chlap," řekl Christian. "A kdyby tam byl způsob, jak ho vrátit zpátky na dhampýra? Jo, to by bylo úžasné. Ale víc, než jen to... Víc než jen jeho. Pokud by byl nějaký způsob, jak vrátit všechny Strigoje, mohl by se změnit náš svět. Chci říct, ne že by mě nebavilo bojovat s ohněm, ale pokud bychom mohli zastavit na prvním místě jejich zabíjení? To je klíč k naší záchraně. Všech z nás."
Lissa na moment oněměla. Christian mluvil vášnivě, a byla tam naděje, která z něj vyzařovala, což ona prostě nečekala. Byl to. . . pohybující se.
Využil její mlčení. "Kromě toho, neříkám, že by se ti to mohlo povést bez vedení. A já bych snížil šance,aby ses sama zabila, protože i když to Rose chce popřít, vím, že ty se o to budeš pokoušet dál."
Lissa opět zůstala klidná, uvažovala o situaci. Poslouchala jsem její myšlenky a vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem jdou.
"Odjíždíme v šest," řekla nakonec. "Můžeš sejít dolů v pět třicet?" Taťána nebude nadšená, až uslyší o novým výběru hosta, ale Lissa si byla docela jistá, že by si to u ní mohlo vyžehlit v odpoledních hodinách.
Přikývl. "Budu tam."
Zpátky v mém pokoji jsem byla naprosto zděšená. Lissa se chystá naučit probodávat Strigoje - za mými zády - a dostala Christiana, aby jí pomohl. Ti dva na sebe vrčí, protože se rozešli. Měla bych být ráda, že se to mezi nimi dá třeba zase do pořádku, ale nebyla jsem. Byla jsem naštvaná.
Uvažovala jsem,jaké mám možnosti. Budovy Lissy a mě,kde jsme byly ubytovány, nebyly od sebe tak daleko, jako to bylo ve škole, ale zaměstnanci byli informováni, koho mají hlídat, hlavně mě. Hans mi také řekl, abych zůstala daleko od Lissy až do dalšího oznámení. Uvažovala jsem o tom všem a na chvíli přemýšlela, že by stálo za to vidět, jak mě Hans tahá z Lissinýho pokoje a nakonec si vybrala alternativní plán. Bylo pozdě, ale ne příliš pozdě a tak jsem navštívila pokoj vedle sebe. Zaklepala jsem na dveře, doufala, že je můj soused ještě vzhůru.
Byla to dhampýrka v mém věku, čerstvý absolvent z jiné školy. Neměla jsem vlastní mobilní telefon, ale předtím jsem ji viděla s někým telefonovat. Za chvilku mi odpověděly otevírající dveře a naštěstí se nezdálo, že byla v posteli.
"Ahoj," řekla, dost překvapena.
"Ahoj, můžu poslat SMS z tvého mobilu?"
Nechtěla jsem, aby mi někdo zabavil mobil kvůli mluvení a kromě toho, Lissa by mi mohla zavěsit. Moje sousedka pokrčila rameny, vešla do místnosti a vrátila se s telefonem. Měla jsem Lissino číslo v paměti a poslala ji tento text:
Já vím, co budete dělat a je to ŠPATNÝ nápad. Oba vás nakopu do zadku, až vás najdu.
Podala jsem telefon zpět na jeho majitelce. "Díky. Jestliže mi někdo odpoví zpět, dáš mi vědět?"
Řekla mi, že jo, ale nečekala jsem, že někdo odpoví. Čekala jsem odpověď jiným způsobem. Když jsem se vrátila do pokoje a do Lissiny mysli, bylo to zrovna, když její telefon vyzváněl. Christian odešel a ona si přečetla můj text se smutným úsměvem. Moje odpověď přišla prostřednictvím pouta. Věděla, že ji sleduju.
Promiň, Rose. Je to riziko, které musím podstoupit. Udělám to.
Vrátila jsem se do tmy, ještě rozzlobená, co se Lissa a Christian snažili dělat. Nemyslela jsem, že bych někdy mohla usnout, ale když ke mně Adrian přišel ve snu, bylo jasné, že mé tělo vyčerpání porazilo, má mysl ustoupila.
"Las Vegas?" Zeptala jsem se.
Adrianovy sny vždy byly na různých místech,podle jeho výběru. Dnes v noci jsme stáli na místě, velmi blízko místa, kde Eddie a já jsme museli setkat s ním a Lissou v MGM Grand. Jasná světla a nápisy hotelů a restaurací zářily v temnotě, ale celé to tu bylo přízračně tiché ve srovnání s realitou. Adrian sem nepřenesl auta nebo lidi z reálného Las Vegas. Bylo to jako město duchů.
Usmíval se a opíral o tištěnou reklamu na koncerty a eskortní služby. "No, my jsme opravdu nedostali šanci užít si to tam."
"Pravda." Stála jsem o pár metrů dál, s rukama zkříženýma přes mou hruď. Měla jsem džíny a tričko, spolu s mým Nazarem. Adrian se zřejmě rozhodl, že mě dnes večer šatů ušetří, za což jsem byla vděčná. Mohla jsem skončit jako jedna z těch Morojských hereček, v peří a flitrech. "Myslela jsem, že se mi vyhýbáš." Stále jsem si nebyla úplně jistá, jak na tom byl náš vztah, navzdory jeho prostořekému postoji zpět k Fascinující hodince.
Odfrkl si. "Není to moje volba, Malá dhampýrko. Ti strážci dělají co mohou, abys byla na samotce. No, tak něco."
"Christianovi se podařilo vplížit se a promluvit se mnou," řekla jsem a doufala, že se vyhnu problému, na který Adrian jistě myslel: že jsem riskovala životy na zachránění mého ex-přítele. "Chce se pokusit naučit Lissu, jak probodnout Strigoje."
Čekala jsem, že se Adrian zapojí do mého rozhořčení, ale jevil se jako obvykle nevšímavý a cynický. "Nepřekvapuje mě, že se o to bude snažit. Co mě překvapuje je, že má zájem pomoct s touto šílenou teorií."
"No, je to pro něj bláznivá výzva... A patrně v sobě přemohl tu nedávnou nenávist."
Adrian naklonil hlavu, takže některé vlasy mu spadly přes oči. Budova s modrými palmami odrážela děsivou záři na tváři, když mi dal vědoucí pohled. "No, oba víme, proč to dělá."
"Protože si myslí, že jeho po-školní skupiny s Jill a Miou ho kvalifikují na učení nesmyslů?"
"Protože to mu dává záminku, aby byl kolem ní - aniž by jí to napadlo. Tímto způsobem může stále vypadat mužně."
Trochu jsem se posunula tak, že světla obřích hracích automaty s reklamami mi nezářily do očí. "To je směšné." Zvláště část o 'mužném' Christianovi.
"Kluci dělají směšné věci z lásky." Adrian sáhl do kapsy a zvedl krabičku cigaret. "Víš, jak moc teď jednu chci? Přesto trpím, Rose. Vše pro tebe."
"Nezkoušej na mě romantiku," Varovala jsem a snažila se skrýt svůj úsměv. "Nemáme na to čas, ne, když moje nejlepší kamarádka chce jít lovit monstra."
"Jo, ale jak by ho dokázala najít? To je určitý problém." Adrian neměl potřebu upřesnit, kdo jeho 'ho.'
"To je pravda," připustila jsem.
"A ona ještě ani nebyla schopna dát kouzlo do kůlu-tak jako tak-, takže až to udělá, všechny kung-fu schopnosti na světě budou druhá záležitost."
"Strážci nedělají kung-fu. A jak jsi se dozvěděl o kůlu?"
"Několikrát mě požádala o pomoc,"vysvětlil.
"Huh. Nevěděla jsem to."
"No, ty jsi měla práci. Ne, že jsi ještě šetřila myšlenky pro chudého chřadnoucího přítele."
Se vší mou domácí prací jsem neměla moc času, který bych strávila v Lissině hlavě - jenom tolik, abych jí mohla kontrolovat. "Hele, myslela jsem na tebe každý den." Obávala jsem se, že Adrian bude zuřit po Vegas, ale tady byl lehký a hravý. Trochu moc měkký. Chtěla jsem se zaměřit na tenhle problém, když byl po ruce. "Tak jak je to s Lissou a kouzly? Je blízko?"
Adrian si nepřítomně hrál s cigaretami a byla jsem v pokušení mu říct, aby mi jednu dal. Nakonec to byl jeho sen. "Nejasný. Nepoužívám kouzla, jako ona. Je to divný s ostatními prvky... Těžko se tak s duchem manipuluje."
"Pomáhal jsi jí nějak?" Zeptala jsem se nedůvěřivě.
Zavrtěl hlavou v pobavení. "Co myslíš?"
Zaváhala jsem. "Já... Nevím. Pomáháš jí s duchem, ale pomáhá jí s tím by znamenalo,..."
"... Pomáhat Dimitrijovi?"
Kývla jsem.
"Ne," Adrian řekl nakonec. "Nepomáhal jsem jí, prostě proto, že nevím jak."
Vydechla jsem úlevou. "Opravdu mě to mrzí," řekla jsem mu. "Za všechno... Za lhaní o tom, kde jsem byla a co jsem dělala. Bylo to špatné. A já nechápu... No, já nechápu, proč jsi ke mně tak milý."
"Měl bych být?" Mrkl. "To je to, co chceš?"
"Ne! Samozřejmě že ne. Ale myslím, že jsi byl tak naštvaný, když jsi přišel do Las Vegas a zjistil, co se děje. Jen jsem si myslela...Neví,. Myslela jsem, že mě nenávidíš."
Pobavení zmizela z jeho tváře. Přišel ke mně a položil mi ruce na ramena, tmavé zelené oči smrtelně vážné. "Rose, není nic na tomto světě,co by mě mohlo donutit, tě nenávidět."
"Ani se snaha, aby můj ex-přítel vstal z mrtvých?"
Adrian mě držel a dokonce i ve snu, jsem mohla cítit jeho kůži a kolínskou. "Jo, budu upřímný. Pokud by Belikov chodil kolem právě teď, živý, jako býval? Byly by některé problémy. Nechci ani pomyslet, co by se stalo s námi, pokud... No, nestojí to za ztrácení času. On tu není."
"Já pořád... Pořád se na nás snažím pracovat," řekla jsem pokorně. "Stále bych to zkoušela, i kdyby byl zpátky. Je těžký nechat jít někoho, na kom mi záleží."
"Já vím. To co jsi udělala, bylo z lásky. Přesto na tebe nemůžu být naštvaný. Bylo to hloupé, ale to láska je. Máš nějakou představu, co bych pro tebe mohl udělat? Udržet tě v bezpečí?"
"Adriane... "
Nemohla jsem mu pohlédnout do očí. Náhle jsem cítila ubohá. On byl tak snadno podcenitelný. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo opřít hlavu o jeho hruď a nechat ho ovinout paže kolem mě.
"Je mi to líto."
"Omlouvej se, že jsi lhala," řekl a políbil mě na čelo. "Neomlouvej se, že jsi ho milovala. To je část tebe, část budeš muset nechat jít, jo, ale je to stále něco, co tě dělá tím, čím jsi."
Část budeš muset nechat jít. . .
Adrian měl pravdu, a to bylo zatraceně děsivá věc, přiznat to. Sestřelilo mě to. Zahrávala jsem si se zachráněním Dimitrije a selhala jsem. Lissa nemůže 'probodávat', což znamená, že si s Dimitrije musím přiznat pravdu: Je mrtvý. Musím jít dál.
"Zatraceně," zamumlala jsem.
"Cože?" zeptal se Adrian.
"Nesnáším, když jsi jednou rozumný. To je moje práce."
"Rose," řekl a násilně se snažil udržet vážný tón: "Já si myslím, že je mnoho slov, jak tě popsat, sexy a žhavá jsou v horní části seznamu. Víš, co není na seznamu? Rozumná."
Zasmála jsem se. "Dobře, no, pak je moje práce být bláznem."
On zvažoval. "To nemohu přijmout."
Zvedla jsem svoje rty k jeho, a i kdyby tam ještě byla nějaká vratká věc v našem vztahu, nebyla žádná nejistota v našem polibku. Líbání ve snu jsem cítila přesně stejné, jako v reálném životě. Teplo kvetlo mezi námi a cítila jsem vzrušení,jak projíždí celým mým tělem. Pustil mé ruce a objal mě kolem pasu,přitiskl si mě blíž. Uvědomila jsem si, že je čas začít věřit, v co jsem se pořád snažila. Život jde dál. Dimitrij může být pryč, ale já jsem mohla mít něco s Adrianem - alespoň dokud mě moje práce nezavede pryč. To bylo samozřejmě za předpokladu, že nějakou dostanu. Sakra, kdyby mě Hans nechal s povinnostmi tady a Adrian by pokračoval v jeho lenivých způsobech, mohli bychom být spolu navždy.
Adrian a já jsem líbali dlouhou dobu, tiskly se blíž a blíž. Konečně se ve mně věci zlomily. Pokud jste měli sex ve snu, znamená to, že jste to dělali skutečně? Nevěděla jsem, a rozhodně jsem neměla v úmyslu to zjistit. Nebyla jsem dosud připravena.
Ustoupila jsem a Adrian pochopil náznak. "Najdi mě, až dostaneš nějakou svobodu."
"Doufám, že brzy," řekla jsem. "Strážci mě nemohou trestat navždy." Adrian se díval pochybovačně, ale nechal sen rozpustit bez dalšího komentáře. Vrátila jsem se do své vlastní postele a vlastních snů.
Jediná věc, která mě zastavila od chycení Lissy a Christiana, když se setkali na začátku druhého dne v hale bylo to, že mě Hans zavolal do práce dříve. Pověřil mě papírními povinnostmi - v archivech, dost ironický - takže spisy mě donutily opustit strach z Lissy a Christiana, jak jsem se dívala skrze své pouto. Vzala jsem to jako znamení mých víceúlohových dovedností, když jsem byla schopna seřazovat podle abecedy a špehovat zároveň.
Ale moje dovednosti byly přerušeny, když hlas řekl: "Nečekal bych, že tě tu najdu znovu."
Vylezla jsem z Lissiny hlavy a podívala se od mého papírování. Michail stál přede mnou. S ohledem na komplikace, které následovaly s incidentem Viktora, bych málem zapomněla na Michailovu účast v našem úniku. Položila jsem složky a dala mu malý úsměv.
"Jo, divný, jak osud funguje, co? Vlastně mě tady chtějí."
"Přesně tak. Slyším, že jsi ve velkých potížích."
Můj úsměv se stočil do grimasy. "Pověz mi." Rozhlížela jsem se, i když jsem věděla, že jsme byli sami. "Nedostal ses do nějakých potížích, že ne?"
Zavrtěl hlavou. "Nikdo neví, co jsem udělal."
"Dobře." Nejméně jedna osoba unikla bez úhony. Můj pocit viny by puknul, kdyby ho taky někdo chytil.
Michail poklekl, aby byl v mé úrovni očí, položil si ruce na stůl, u kterého jsem seděla. "Byli jste úspěšní? Stálo to za to?"
"To je těžká otázka."
Nadzvedl obočí.
"Bylo to... Ne tak úspěšné, to, co se stalo. Ale zjistili jsem, co jsme chtěli, aby vme- -nebo, no, myslíme si, že ano."
Zatajil dech. "Jak obnovit Strigoje?"
"Myslím, že ano. Jestliže náš informátor mluví pravdu, pak ano. Výjimkou, i kdyby to byla... No, není to tak snadné. Je to téměř nemožné, opravdu."
"Co je to?"
Zaváhala jsem. Michail nám pomohl, ale nebyl v mém kruhu důvěrníků. Přesto i nyní, jsem to viděla v jeho očích. Bolest ze ztráty jeho milované ho stále trýznila. Je pravděpodobné, že už navždy. Udělám víc škody než užitku tím, že mu řeknu, co jsem se dozvěděla? Ublíží mu ta prchavá naděje ještě víc?
Nakonec jsem se rozhodla mu to říct. I kdyby to řekl někomu - a to jsem si nemyslela - ten se tomu bude tak jako tak smát. Nemám jak ještě víc uškodit. Skutečný problém by byl, pokud by se někdo dozvěděl o Viktorovi a Robertovi - ale nebylo nutné, se mu o nich zmiňovat. Na rozdíl od Christiana, ho zřejmě nenapadlo, že propašováním tří teenagerů ven, pomohl uniknout z vězení velkému zločinci. Michail pravděpodobně nemohl myslet na něco, co se netýkalo jeho Soni.
"Chce to uživatele ducha," vysvětlila jsem. "Aby okouzlil kůl, a pak on..., Nebo ona... Má probodnout Strigoje."
"Duch..." Tento prvek byl ještě cizí Morojům i dhampýrům - ale ne k jemu. "Stejně jako Soňa. Vím, že duchové je dělají ještě více svůdnější... Ale já přísahám, že ona to nikdy nepotřebovala. Byla krásná sama." Jako vždy, Michailova tvář strašně zesmutněla, když vzpomínal na Soňu. Nikdy jsem ho doopravdy šťastného neviděla při setkání s ním a myslela jsem si, že by mohl být docela hezký, kdyby se někdy opravdu usmál. Najednou se zdál v rozpacích, jeho romantickému propadnutí a vrátil se k podnikání. "Jaký uživatel ducha by mohl uzdravovat?"
"žádný," řekla jsem důrazně. "Lissa Dragomirová a Adrian Ivaškov jsou pouze dva uživatelé ducha, které znám - no, kromě Avery Lazarové." Vynechala jsem z toho Oksanu a Roberta. "Ani jeden z nich na to nemá schopnosti - víš to stejně, jako já. A Adrian o to stejně nemá zájem."
Michail byl chytrý, navazoval na to, co jsem neřekla. "Ale Lissa jo?"
"Ano," připustila jsem. "Ale to by se musela učit léta. Ne-li déle. A ona je poslední své linie. Nemůže riskovat."
Pravda v mých slovech jej udeřila a nemohla jsem si pomoct, ale sdílet jeho bolest a zklamání. Stejně jako já, dal hodně víry do tohoto posledního-zoufalého pokusu,jak se sejít se ztracenou láskou. Právě jsem tvrdila, že to je možné. . . potom nemožné. Myslím, že by pro nás oba bylo snazší, kdyby to všechno falešná zpráva.
Povzdechl si a vstal. "No... Oceňuji, co jsi udělala. Omlouvám se za tvůj trest pro nic za nic."
Pokrčila jsem rameny. "To je v pořádku. Stálo to za to."
"Doufám..." Jeho tvář váhala. "Doufám, že to skončí brzy a nebude to mít na nic vliv."
"Vliv na co?" Zeptala jsem se ostře, zachytila lítost v jeho hlase.
"Prostě... No, strážci, kteří neposlouchají příkazy někdy čelí dlouhým trestům."
"Ach. Tohle." Měla jsem na mysli můj neustálý strach, mít pořád kancelářskou práci. Snažila jsem se být prostořeká a nedat najevo, jak moc mě tato možnost strašila. "Jsem si jistá, že Hans blafuje. Myslím, že by mi tohle nechal navždy jen proto, že jsem utekla a -"
Zastavila jsem, moje ústa dokořán, když poznala záblesk zablesklo v očích Michaila. Slyšela jsem, jak se dávno pokoušel vystopovat paní Karpovou, ale logika mě nikdy nenapadla, až teď. Nikdo mu neodpustil jeho hledání. To, že odešel na vlastní pěst, porušil pravidla a pak přišel zpět, když se konečně vzdal jejího hledání. Je v takových problémech, jako jsem teď já.
"Je to..." Polkla jsem. "Je to proč... Proč teď pracuješ ve sklepeních?"
Michail neodpověděl na mou otázku. Místo toho se podíval dolů s lehkým úsměvem a ukázal na můj stoh papíru. "F míří do L," řekl před odbočkou a odešel.
"Zatraceně," zamumlala jsem a dívala se dolů. Měl pravdu. Zřejmě nepoznávala abecedu tak dobře, když jsem sledovala Lissu. Přesto, když jsem byla sama, nezastavilo mě to, abych šla opět do ní. Chtěla jsem vědět, co dělá. . . a nechtěla jsem přemýšlet o tom, že to, co jsem udělala, se pravděpodobně považuje v očích strážců za horší skutky než Michailova výprava. Nebo že podobný - nebo horší - trest může být připravený pro mě.
Lissa a Christian byli v hotelu v blízkosti kampusu v Lehighu. Střed upírského dne znamenal večer pro lidské univerzity. Lissu zítra ráno nic nečeká, což znamená,že teď musela čekat v hotelu a pokusit se přizpůsobit lidskému rozvrhu. Lissa její 'noví' strážci, Serena a Grant, byli s ní, spolu se tři dalšími, které královna poslala také. Taťána dovolila Christianovi jet také a nebyla zdaleka tak rozzlobená, jak se Lissa obávala - což mě opět nutilo přemýšlet, zda je královna opravdu tak hrozná, jak jsem vždycky věřila. Priscilla Voda, blízký poradce královny, kterou jsme Lissa a já měly rády, také Lissu doprovázela, když se rozhlédla po škole. Dva z dalších strážců zůstali s Priscillou, třetí zůstal s Christianem. Jedli večeři ve skupině a pak odešli do svého pokoje. Serena skutečně byla s Lissou, zatímco Grant stál na stráži přede dveřmi. Sledování toho všeho ve mně vyvolalo bodnutí. Párové hlídání - to bylo to, pro co jsem byla vyškolena. Co jsem očekávala, že bude s Lissou celý život dělat.
Serena byla perfektní příklad odměřeného strážce, ale ne v jejím oblečení-jak si Lissa všimla. Zaklepání na dveře ihned střelilo Serenu do akce. Její kůl byl v ruce,a vykročila ke dveřím a dívala se skrz kukátko. Nemohla jsem si pomoct, ale obdivovala její reakci, když už jsem já nikdy Lissu hlídat nemohla, tak alespoň někdo schopný. "Zpátky," řekla Serena na Lissu.
Okamžik později, napětí v Sereně vybledlo a otevřela dveře. Grant tam stál s Christianem vedle sebe.
"On je tady, aby tě viděl," prohlásil Grant, jako by to nebylo zřejmé.
Lissa přikývla. "Ehm, jo. Pojď dál"
Christian vstoupil dovnitř, když Grant couval. Christian dal Lisse významný pohled a kývl trochu hlavou směrem k Sereně.
"Hej, ehm, nevadilo by vám, že by jsme měli trochu soukromí?" Jakmile ta slova vypustila z úst, Lissa zrudla. "Myslím... My jen... A musíme si o něčem promluvit, to je všechno."
Serena se stále tvářila téměř neutrálně, ale bylo jasné, že si myslela, že budou dělat víc, než jen mluvit. Průměrný teenager většinou neměl ve světě Morojů drby, o svém soukromí, ale Lissa, s její proslulostí, přilákala o něco více pozornosti s jejími romantickými záležitostmi. Serena věděla, že Christian a Lissa spolu chodili a pak se rozešli. Všechno co věděla je, že teď jsou zase spolu. Lissa ho pozvala na tuto cestu, aby se usmířili.
Serena se ostražitě rozhlédla. Rovnováha mezi ochranou a soukromím bylo vždy těžké s Moroji a strážci, a v hotelových pokojích ještě těžší. Kdyby byl upírský rozvrh, bylo by světlo, nepochybovala jsem, že by Serena šla do haly za Grantem. Ale venku byla tma a dokonce i okno by byla dobrá možnost pro Strigoje. Serena neměla zájem nechat svou novou svěřenkyni samotnou.
Lissin hotel měl expanzivní obývací pokoj a pracovní místnost, se sousední ložnicí přístupnou přes matné sklo francouzskými dveřmi. Serena kývla směrem k nim. "Co kdybych šla tam?" Chytrý nápad. Budou mít soukromí, ale stále bude blízko. Poté,co si Serena uvědomila důsledky, začervenala se. "Myslím... ledaže by jste tam chtěli jít vy a já bych -"
"Ne," zvolala Lissa, stále více a více v rozpacích. "To je v pořádku. Zůstaneme tady. Budeme si povídat."
Nebyla jsem si jistá, jestli ta slova zdůraznila kvůli Sereně nebo kvůli Christianovi. Serena přikývla a zmizela v ložnici s knihou, což mi připomnělo Dimitrije. Zavřela dveře. Lissa si nebyla jistá, jak hodně budou hlasití, a tak se obrátila na TV.
"Bože, to byl trapas," zasténala.
Christian se zdál naprosto v pohodě, když se opřel o zeď. Nebyl formální typ, ale šaty, které si vzal na večeři měl stále na sobě. Vypadal dobře, bez ohledu na to, jak moc si vždycky stěžoval. "Proč?"
"Protože si myslí, že my- myslí si, že my - No, víš."
"No a? Je to velký problém?"
Lissa obrátila oči v sloup. "Ty jsi chlap. Samozřejmě, že tobě na tom nezáleží."
"Hele, to neznamená, že nám na tom nezáleží. Kromě toho je lepší, aby si myslela tohle, než znala pravdu."
Vzpomínka na jejich minulý sexuální život v ní rozmixovala myšlenky - rozpaků, hněvu a touhy - ale odmítla, aby to poznal. "Fajn. Ať to máme za sebou. Máme velký den a náš spánek bude praštěný. Kde začneme? Chceš, aby si vzala kůl?"
"Ještě není třeba. Měli bychom jen pracovat na některých základních obranných pohybech." Narovnal se a přestěhoval se do středu místnosti, odsunul stůl stranou.
Přísahám, že představa,že budu sledovat ty dva, jak budou bojovat je legrační.
"Dobře," řekl. "Tak už máš představu, jak udeřit."
"Co? Nemám!"
Zamračil se. "Zmlátila jsi Reeda Lazara. Rose to říkala snad stokrát. Nikdy jsem neslyšel, že by byla pyšnější na něco jiného."
"Udeřila jsem člověka jednou v životě," zdůraznila. "A Rose mě vyhecovala. Nevím, jestli to dokážu udělat znovu."
Christian přikývl a díval se zklamaně - ne v její schopnosti, ale protože měl netrpělivou povahu a chtěl skočit přímo do opravdu tvrdého boje. Nicméně, dokázal být překvapivě trpělivým učitelem. A spoustu jeho pohybů bylo stejných, jaké se naučil ode mne.
Býval slušný student. Byl na úrovni strážců? Ne. Ani zdaleka. A Lissa? Byla chytrá a kompetentní, ale na boj byla jako dřevo, bez ohledu na to, jak moc chtěla pomoci. Zmlácení Reeda Lazara byla krásná věc, ale nezdálo, že to na ni bylo přirozené. Naštěstí, Christian začal s jednoduchým uhýbáním a sledováním soupeře. Lissa byla jen začátečník, ale ukázala se, že se rychle učí. Zdálo se, že Christian je vcelku překvapený, ale vždycky jsem si myslela,že uživatelé ducha měli jakýsi nadpřirozený instinkt, co jiní nemohli dělat. Pochybovala jsem, že by to stačilo na Strigoje.
Po chvilce Christian přešel do útoku a to je to, co šlo špatně.
Lissa je od přírody jemná a uzdravuje ostatní, a odmítla skutečně udeřit do něj s plnou silou, z obavy, že mu ublíží. Když si uvědomil, co se děje, jeho naštvaná nálada začala stoupat.
"Pojď! Nedrž se zpět."
"Nedržím," protestovala, uhodila ho do hrudi, s ním to ani nehnulo.
Prohrábl ruku podrážděně vlasy. "Držíš! Viděl jsem tě zaklepat na dveře víc, než do mě mlátíš."
"To je absurdní metafora."
"A," dodal, "vyhýbáš se mému obličeji."
"Nechci opustit značku!"
"No, v sazbě jedeme, neexistuje nebezpečí, že," zamumlal. "Kromě toho to můžeš vyléčit."
Byla jsem pobavená jejich hašteřením, ale nelíbilo jeho ležérní povzbuzení použití ducha. Ještě stále jsem se nezbavila pocitu viny z dlouhodobé škody, že 'útěk z vězení' by mohl být příčinou.
Postoupil dopředu, Christian ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě. Sevřel pěst ve svých prstech a pak ji pomalu zvedal, jako ve zpomaleném úderu do jeho tváře. Ukazoval ji techniku a pohyb, takže se jen otřela o jeho tvář.
"Vidíš? Oblouk vzhůru. Dopad tady. Neboj se, že mě to bude bolet."
"To není tak jednoduché...."
Její protest najednou zemřel, oba se zdáli, že upozornění je udeřilo oba. Mezi nimi nebyl skoro žádný prostor a jeho prsty byly ještě omotané kolem jejího zápěstí. Lissa cítila teplo jeho kůže a zbytkem jejího těla procházela elektřina. Vzduch mezi nimi vypadal tlustý a těžký, jako by se kolem nich mohl obalit a přitisknout je k sobě. Podle Christianových rozšířených očí a náhlého těžkého dechu, jsem byla ochotna se vsadit, že se potýkal s podobnou reakcí, když bylo její tělo tak blízko.
Přišel k sobě, náhle pustil její ruku a ustoupil. "No," řekl hrubě, ale stále zdrcený jejich blízkostí, "myslím, že opravdu nejsi schopna Rose pomoct."
To byla poslední kapka. Bez ohledu na sexuální napětí, hněv vzplanul v Lisse na jeho komentář. Sevřela pěst a naprosto zachytila Christiana nepřipraveného, když se otočil a udeřila ho do tváře. Nebyla tak velká, jako když udeřila Reeda, ale pro Christiana byla velká. Bohužel, ztratila rovnováhu v manévru a narazila do něj dopředu. Šli spolu dolů, udeřili do podlahy a na malým stolku se rozklepala lampa. Lampa spadla ze stolu a rozbila se.
Mezitím Lissa přistála na Christianovi. Jeho ruce se instinktivně obtočili kolem ni a jestli mezi byla předtím malá mezera, teď byla neexistující. Dívali se jeden druhému do očí a Lisse bušilo srdce divoce v hrudi. Ten vzrušující elektrický pocit praskal kolem nich znovu a celý její svět se zdál být zaměřený na jeho rty. Později jsem ona i já přemýšleli,jestli by se políbili, ale právě v tu chvíli Serena vpadla dovnitř z ložnice.
Byla strážce ve vysoké pohotovosti, tělo napjaté a připravené čelit armádě Strigojů s jejím kůlem v ruce. Zadrhnula se, když viděla scénu před sebou: to, co se zdála být romantická předehra. Je pravda, že to bylo divný s rozbitou lampou a červené otokem na Christianovi tváři. Bylo to dost trapné pro všechny a Sereny útočný režim vybledl do zmatku.
"Oh," řekla nejistě. "Omlouvám se."
Rozpaky zaplavily Lissu, stejně jako vlastní-nelibost nad tím, že na ní Christian má takový vliv. Po tom všem na něj zuřila. Spěšně se odtáhla a posadila se a v jejím zneklidněném stavu cítila, že je třeba, aby bylo jasné, že se neděje vůbec nic romantického.
"To... Není to, co si myslíte," zakoktala a dívala se jinam než na Christiana, který vstal a zdál se stejně ponížený jako Lissa. "My jsme se hádali. Mám na mysli, nácvik boje. Chci se naučit bránit proti Strigojům. A bojovat. A s kůlem. Takže Christian mi pomáhal, to je všechno." Vypadala roztomile,což mi připomnělo Jill.
Serena se viditelně uvolnila a zatímco si osvojila, že se tváří jako strážce bezvýrazně, bylo jasné, že ji to pobavilo. "No" řekla, "to nevypadá, jako že děláte moc dobrou práci."
Christian se obrátil rozhořčený a pohladil svou poraněnou tvář. "Hej! Jde nám to. Naučil jsem ji to."
Serena si stále myslela, že je to všechno legrace, ale vážný lesk se jí začal tvořit v očích."To vypadá, by jste potřebovali víc štěstí, než cokoliv jiného." Zaváhala, jako kdyby byla na pokraji velkého rozhodnutí. Nakonec řekla: "Podívejte, jestli to myslíte vážně, pak se to budete muset naučit dělat správnou cestou. Ukážu vám, jak na to."
Ne. Bože můj.
Byla jsem vážně na pokraji rozhodnutí utéct od Soudu a stopem jet do Lehighu, opravdu jim ukázat, jak udělat správnou ránu - na Sereně, jako na ukázku - když mě něco odtrhlo pryč, zpátky do své vlastní reality. Hans.
Měla jsem sarkastický pozdrav na rtech, ale nedal mi šanci. "Zapomeňte na třídění a následujte mne. Byla jste povolána."
"Já - co?"Vysoce nečekané. "Povolána kam?"
Jeho tvář byla ponurá. "Královna vás chce vidět."