Nemusela jsem přesně spočítat, kolik Strigojů bylo s Dimitrijovou skupinou. Tolik toho, co jsem viděla přes Lissu bylo rozmazané se zmatkem a hrůzou. Strážci, protože věděli,že jsme byli očekáváni, prostě musel nejlépe odhadnout, kolik jich poslat. Hans doufal, že naší drtivou silou získáme moment překvapení. Poslal tolik strážců, kolik jen rozumně bylo podle Soudu možné. Je pravda, že soud byl chráněným oddělením, ale stále nemůže zůstat zcela bez obrany.
Pomáhali noví absolventi. Většina z nich tam zůstala a ostřílení strážci šli na naší loveckou výpravu. Bylo nás čtyřicet nebo tak nějak. Bylo to stejně neobvyklé, jako velké skupiny Strigojů. Strážci byli obvykle rozesláni ve dvojicích, možná ve skupinách po třech nejvíce k Morojským rodinám s dětmi. Tak velká síla má přinést stejný potenciál, jako při útoku na akademii.
Věděli jsem, že plížit se temnými místy nebude fungovat, tak Hans zastavil náš konvoj kousek od skladiště Strigojů, ke se ukrývali. Budova byla umístěna mimo dálnici. Byla to průmyslová oblast, na sotva opuštěné cestě v lese, ale všechny podniky a továrny byly tak pozdě v noci uzavřeny. Vystoupila jsem z SUV, nechala teplý večer,aby se obalil kolem mě. Bylo vlhko a vlhkost ve vzduchu bylo spíše skličující, když jsem se dusila strachem.
Stojící vedle silnice, jsem necítila žádnou nevolnost. Dimitrij nevyslal Strigoje tak daleko, což znamenalo, že náš příjezd byl ještě - typ - překvapení. Hans přešel ke mně a já jsem mu dala nejlepší odhad na situaci, jaký jsem jen mohla, na základě mých omezených informací.
"Ale můžeš najít Vasilisu?" zeptal se.
Kývla jsem. "Jakmile budu v budově, pouto mě zavede přímo k ní."
Otočil se a zíral do noci, jak auta uháněla po nedaleké dálnici. "Pokud již čekají venku, budou nás cítit a slyšet dlouho předtím, než je uvidíme." Probíhající světlomety na okamžik osvětlily jeho obličej, který byl v zamyšlení. "Říkala jsi, že existují tři vrstvy Strigoj?"
"Pokud bych mohla říct. Někteří jsou s Lissou a Christianem, pak někteří mimo."Zastavila jsem se a snažila se myslet, co by Dimitrij dělal v této situaci. Určitě jsem ho znala dost dobře, i když byl Strigoj, abych poznala jeho strategii. "Pak další vrstva uvnitř v budově - dříve, než se dostanete do skladu." Nevěděla jsem to jistě, ale to jsem Hansovi neřekla. Předpoklad byl založen na vlastních instinktech, které byly z toho, co budu dělat a co jsem si myslela, že Dimitrij udělá. Myslela jsem, že by bylo nejlepší, kdyby Hans plánoval zajištění o třech vlnách Strigojů.
A to je přesně to, co udělal. "Tak jdeme na tři skupiny. Budeš vést skupinu jdoucí k cíli. Další tým bude provázet tvůj a nakonec se oddělí. Budou bojovat s těmi uvnitř, nechají tvojí vedoucí skupinu jít pro zajatce."
Znělo tak. . . militaristicky. Cíl. Zajatci.A já. . . vedoucí týmu. Dávalo to smysl s poutem, ale vždy v minulosti si prostě vzali své zkušenosti a mě nechali ve vedlejší skupině. Vítej na bytí strážcem, Rose. Ve škole jsme prováděli všechny druhy cvičení, běh, jak mnoho různých scénářů se Strigoji, co jen naši instruktoři mohli vymyslet. Přesto, jak jsem se dívala nahoru na sklad, všechno to cvičení vypadalo jako hra, hra, která by se v žádném případě nemohla měřit s tím, čemu teď zřejmě budu čelit. Na půl vteřiny mi odpovědnost připadala skličující, ale rychle jsem odhodila takové obavy. To bylo to, pro co jsem byla vyškolena pro to, pro co jsem byla zrozena. Na mých vlastních obavách nezáleželo. Onijsou na prvním místě. Čas tikal.
"Co budeme dělat, protože je nemůže překvapit?" Zeptala jsem se. Hans nás tedy seznámil s plánem.
Téměř škodolibý úsměv mu přelétl na tváři a vysvětlil svůj plán skupinám a současně nás dělil do našich týmů. Jeho přístupná taktika byla smělá a bezohledná. Můj plán.
A stejně jako to, že jsme byli pryč. Outsider by nám řekl, že jsme na sebevražedné misi. Možná jsme. To upřímně nevadilo. Strážci se nemohli vzdát posledního Dragomira. A já neopustila Lissu, i by na světě bylo milion Dragomirů.
Takže s konečným rozhodnutím, Hans rozhodl pro přímý útok. Naše skupina vlezla zpátky do osmi SUV a vrhla se na ulici s ilegální rychlostí. Vzali jsme celou šířku vozovky, proti nám žádné jedoucí auta. Dvě SUV byly vepředu bok po boku, pak dvě řady po třech. Stočili jsme to na konci silnice, zastavili se skřípěním pneumatik u přední části skladu a vylezli z našich vozů. Pokud pomalá neviditelnost nebyla možná, rádi bychom získali překvapení tím, že jsme rychlí a zuřiví.
Někteří Strigojové byli opravdu překvapeni. Je zřejmé, že viděli náš příchod, ale stalo se to tak rychle, že měli jen málo času na reakci. Samozřejmě, když jste byli tak rychlí a smrtící jako Strigoj, trocha času bylo vše, co jste potřebovali. Jejich skupina narostla a Hansův 'venkovní tým' je nahnal ven, strážci z druhé skupiny a mojí tedy mohli jít dovnitř. Morojové ovládající oheň byli přiděleni do venkovní skupiny, ze strachu, že by tam bylo málo místa na oheň, pokud by šli dovnitř.
Můj tým se pohyboval kolem bitvy, nevyhnutelně dostávající se do několika Strigojů, kteří neskočili na rozptýlení prvního týmu. S dobře-cvičeným odhodláním jsem ignorovala nevolnost, která se skrze mne proháněla, protože byli Strigojové blízko. Hans mi přísně nařídil nezastavovat, pokud by žádní Strigojové nebyli přímo v mé cestě, a on a další strážce byli vedle mě,aby mě chránili ode všech hrozeb, které by mi hrozili. Nechtěl nic zdržet od mého vedení jich k Lisse a Christianovi.
Bojovali jsme naší cestu do skladu, protože špinavý vchod byl zablokovaný Strigoji. Měla jsem pravdu se, že Dimitrij bude mít víc vrstev na zabezpečení. Překážka vznikla v malém prostoru, a na pár okamžiků to bylo chaotické. Lissa byla tak blízko. Bylo to, jako by mě volala a já jsem hořela nedočkavostí, jak jsem čekala, až bude cesta volná. Můj tým byl hned za mnou, nechal ostatní skupiny do bojovat. Viděla jsem Strigoje a strážce stejně jako na podzim a nenechala se tím rozrušit. Teď bojovat, truchlit později. Lissa a Christian. Musela jsem se soustředit na ně.
"Tam," řekl Hans, zatáhl mi za ruku. Propast se vytvořila před námi. Existuje ještě spousta Strigojů, ale byli dost rozptylováni, že mojí společníci a já jsme proklouzli. Vzali jsme to pryč chodbou, která byla otevřena ve velkém prázdném prostoru, který tvořil sklad srdce. Několik kusů odpadků a trosek bylo vše, co zbylo z kdysi zde skladováno zboží.
Dveře vedli pryč z místnosti, ale teď mi pouto nemuselo říct, kde je Lissa. Tři Strigojové stáli na stráži před vchodem. Tak. Čtyři vrstvy zabezpečení. Dimitrij byl na konci. Nezáleželo na tom. Moje skupina měla deset lidí. Strigojové zavrčeli v osvěžujícím očekávání, jak jsme se na ně vrhli. Prostřednictvím nevysloveného signálu, se polovina mé skupiny jimi zabývala. My ostatní jsme zamířili dolů ke dveřím.
Navzdory mému intenzivnímu zaměření na dosažení Lissy a Christiana, jedna malá myšlenka vždy tančila v zadní části mého mozku. Dimitrij. Neviděla jsem Dimitrije v žádném ze Strigojů,se kterými jsme se setkali. S mou plnou pozorností na naše útočníky, nemohla jsem vklouznout Lisse do hlavy k ověření situace, ale byla jsem naprosto přesvědčena, že on byl ještě uvnitř místnosti. Zůstal s ní, když ví, že přijdu. Čeká, až mi bude čelit.
Jeden z nich umře dnes večer. Lissa nebo Dimitrij.
Dosáhli jsme svého cíle, již jsem nepotřebovala zvláštní ochranu. Hans vytáhl kůl na prvního Strigoje,se kterým se setkal, protáhl se kolem mne a skočil do boje. Zbytek mé skupiny udělal totéž. Vrhli jsme se do místnosti a když jsem si myslela, že dříve tam byl chaos, nebylo to nic ve srovnání s tím, čemu jsme čelili teď. Všichni z nás - strážci a Strigojové - jsme se sotva vešli do místnosti, což znamenalo, že jsme bojovali velmi, velmi zblízka. Žena Strigojka - ta,kterou Dimitrij dříve udeřil - šla na mě. Bojovala jsem na autopilota, sotva vnímala, že můj kůl probodl její srdce. V této místnosti, plné křiku, smrti a boje, tam byli jen tři lidi na světě,na kterých mi teď záleželo: Lissa, Christian, a Dimitrij.
Jeho jsem našla posledního. Dimitrij byl se svými dvěma přáteli u protější zdi. Nikdo s ním nebojoval. Stál se zkříženými rucemi-král mapoval své království, jeho vojáci bojovali s nepřítelem. Jeho pohled padl na mě, s pobaveným výrazem a očekáváním. Tohle je místo, kde to skončí. Oba jsme to věděli. Prorvala jsem si svou cestu davem, vyhýbala se Strigojům. Moji kolegové se tlačili do boje vedle mě, vrhli se na toho-kdo mi někdy stál v cestě. Nechala jsem je, aby bojovali, pohybující se směrem ke svému cíli. Všichni,co se teď stalo, vedlo k tomuto okamžiku: konečné zúčtování mezi Dimitrijem a mnou.
"Jsi krásná v bitvě," řekl Dimitrij. Jeho chladný hlas zněl jasně, a to i nad hlukem boje. "Jako anděl pomsty,který přijde doručit spravedlnosti nebe."
"Zábavné," řekla jsem, moje ruka držela kůl. "To je to, proč jsem tady."
"Andělé padají, Rose."
Skoro jsem ho dosáhla. Prostřednictvím pouta jsem cítila krátkou vlnu bolesti od Lissy. Pálení. Nikdo ji ještě neublížil, ale když jsem viděla pohyb paže koutkem oka, uvědomila jsem si, co se stalo. Christian udělal, na co se ho ptala: Přepálil jí lana. Viděla jsem ji přesunout se,aby ho rozvázala na oplátku, a pak se moje pozornost přesunula zpět k Dimitrijovi. Pokud Lissa a Christian byli volní, pak to všechno bylo lepší. Jejich útěk bude jednodušší, jakmile se zbavíme Strigojů. Pokud se zbavíme Strigojů.
"Musel jsi udělat spoustu problémů, než jsi mě sem dostal," řekla jsem Dimitrijovi. "Hodně lidí zemře - tvoji a moji."
Pokrčil rameny, lhostejný. Byla jsem skoro tam. Přede mnou bojoval strážce s plešatým Strigojem. Z nedostatku vlasů nebyl atraktivní s jeho křídově bílou kůži. Pohybovala jsem se kolem nich.
"Na to nezáleží," řekl Dimitrij. Byl napjatý, jak jsem se přiblížila. "Na nikom z nich nezáleží. Pokud zemřou, pak samozřejmě nejsou hodni."
"Kořist a predátor," zamumlala jsem, připomínaje mi řekl, zatímco mě držel jako vězně.
Dosáhla jsem ho. Nikdo teď mezi námi nestál. Tohle bylo odlišné od našich minulých zápasů, kde jsme měli spoustu prostoru a čas na plánování našich kroků. Stále jsme byli namačkáni do místnosti, a v souladu s naší vzdálenosti od ostatních jsme od sebe měli jen malou mezeru. To pro mě byla nevýhoda. Strigojové byli větší než strážci fyzicky: velká místnost by nám to pomohla srovnat s větším manévrovacím prostorem.
Dosud jsem ani manévrování nepotřebovala. Dimitrij se na mě snažil čekat, chtěl,abych udělala první krok. Pořád měl dobrou pozici, která zablokovala,abych dostala dobrý výstřel na jeho srdce. Mohla bych udělat nějaké škody, když bych ho sekla někam jinam, ale on by mě pravděpodobně udeřil, což v té blízko by bylo hodně silný. Tak jsem se snažila čekat také.
"Všechna ta smrt je kvůli tobě, víš," řekl. "Kdyby jsi mě nechala tě probudit... byli by jsme spolu... No, nic z toho by se nestalo. Stále by jsme byli v Rusku, jeden druhému v náručí a všichni tví přátelé tady by byli v bezpečí. Žádný z nich by nezemřel. Je to tvoje vina."
"A co lidé, které jsem musela zabít v Rusku? " Požadovala jsem. On si přenesl trochu váhu. Šlo by to teď? "Ti by nebyli v bezpečí, kdybych -"
Praskot po mé levici mě vylekal. Christian, nyní osvobozený, právě udeřil židlí do Strigoje zabývajícím se strážcem. Strigoj uhodil Christiana, jak by byl moucha. Christian letěl dozadu, narazil do zdi a přistál na podlaze s mírně ohromeným pohledem. Ušetřila jsem pohled a viděla,jak Lissa běží na jeho stranu. A tak mi bože pomoz, ona měla v ruce kůl. Jak se jí ho podařilo získat jsem netušila. Možná, že ho získala od padlého strážce. Možná, že žádný ze Strigojů jí neprohledával, když jí sem dostali. Konec konců, proč by na Zemi nějaký Moroj měl kůl?
"Nechte toho! Zůstaňte z cesty!" Křičela jsem na ně a otočila se zpátky k Dimitrijovi. Ohlédnutí po nich mě rozptýlilo. Uvědomila jsem se,že Dimitrij se chystal zaútočit, podařilo se mi vyhnout, aniž bych dokonce viděla, co dělá. Ukázalo se, že mířil k mému krku a můj nepřesný únik získal svou škodu. Chytil mě rukou za rameno a srazil mě zpět, skoro až k Christianovi. Na rozdíl od mého přítele jsem měla roky odborné přípravy, která mě naučila překonávat něco takového. Uhlídala jsem si rovnováhu a využila dovedností. Potácela jsem se jen trochu, pak se rychle znovu postavila.
Mohla jsem se jen modlit, že mě Christian a Lissa poslechnou a neudělají žádnou hloupost. Moje pozornost musí patřit Dimitrijovi nebo bych se sama zabila. A kdybych umřela, Lissa a Christian by zemřeli taky. Můj dojem při bojích dovnitř byl, že strážci byli v přesile, i když to někdy znamenalo málo. Přesto jsem musela doufat, že moji kolegové skončili s našimi nepřáteli a nechají mě udělat to, co jsem musela.
Dimitrij se smál mému úskoku. "Byl bych ohromený, kdyby to,co jsi udělala, nebylo starý deset let. Teď tvoji přátelé... No, taky bojují na deset let staré úrovni. A pro Moroje? To je vlastně docela dobrý."
"Jo, no, uvidíme, jaké bude tvoje hodnocení, až tě zabiju," řekla jsem mu. Udělala jsem malou lest, abych zjistila ,jak moc mi věnuje pozornost. Vyhnul se téměř nevšímaje, jako elegantní tanečník.
"Nemůžeš, Rose. Copak sis to stále neuvědomila? Copak to nevidíš? Nemůžeš mě porazit. Nemůžeš mě zabít. I kdybys mohla, nemůžeš se přes to přenést. Zaváháš. Znovu."
Ne, nezaváhám. To je to, co si on neuvědomil. Udělal chybu, když sem Lissu unesl. Ona zvýšila sázky na všechno. Byla tady. Byla skutečná. Její život byl na trati, a za ten. . . za ten bych neváhala.
Dimitrij musel být unavený z toho čekání. Vyskočil, rukou znovu po mém krku. A opět jsem se vyhnula, čekala, že mé rameno zase schytá úder. Tentokrát mě za rameno držel. Trhl mnou k němu, triumf hořel v těch červených očí. Prostor, ve kterým jsme teď byli bylo asi vše, co potřeboval, aby mě zabil. Měl, co chtěl.
Zdá se, že však nebyl jediný, kdo mě chtěl. Další Strigoj si možná myslel, že by Dimitrijovi pomohl, tlačil se k nám a natáhl se pro mě. Dimitrij vycenil zuby, dal dalšímu Strigoji pohled čisté nenávisti a vzteku.
"Moje!" Dimitrij zasyčel, udeřil toho Strigoje takovým způsobem, který zřejmě neočekával.
A teď se otevřel. Dimitrijovo krátké rozptýlení způsobilo, že uvolnil mé sevření. Ta blízkost mé smrti najednou zmizela, a obrátil se proti němu. Byla jsem na jeho hrudi,u jeho srdce a měla svůj kůl v ruce.
Nikdy nebudu moci říct s jistotou, jak dlouhé další události byly. V některých ohledech mi to přišlo, jako jediný úder srdce. Ve stejnou chvíli to bylo, jako bychom byli zmrazení v čase. Stejně, jako by se celý svět zastavil.
Můj kůl směroval k němu a jak Dimitrijovy oči padly na mě ještě jednou, myslím, že konečně věřil, že ho zabiju. Neváhala jsem. Dělo se to. Můj kůl byl tam -
A pak už ne.
Něco mě tvrdě zasáhlo na mé pravé straně, tlačilo mě pryč od Dimitrije a zničilo můj výstřel. Zakopla jsem, sotva se vyhnula tomu, abych do někoho vrazila. Když jsem se vždycky snažila být ostražitá, rozhlédla bych se po boji, teď jsem ostražitost nevnímala. Strigojové a strážci byli po mé levici. Stěna - a Lissa a Christian - po mé pravici.
A bylo to Lissa a Christian, kdo mě strčil z cesty.
Myslím, že Dimitrij byl stejně překvapen jako já. On byl také stejně překvapen, když Lissa přišla k němu s kůlem v ruce. A jako blesk prostřednictvím pouta jsem si přečetla, co si velmi, velmi pečlivě schovávala vzadu: podařilo se jí okouzlit kůl duchem. To byl důvod, proč byla tak nedočkavá během své posledního tréninku s Grantem a Serenou. Věděla, že zbraň, kterou potřebovala měla a popoháněla ji touha jí použít. Její schovávání všech těchto informací ode mne byl výkon, skoro až okouzlující.
Ne že by na tom právě teč záleželo. Očarovaný kůl nebo ne, nemohla se dostat k Dimitrijovi blízko. Věděl to taky a jeho překvapení se okamžitě změnilo na radostné pobavení - téměř až chápající, stejně jako způsob, jakým se díváte na děti, když udělají něco obdivuhodného. Lissin útok byl trapný. Nebyla dostatečně rychlá. Nebyla dost silná.
"Ne!" Křičela jsem, skočila směrem k nim, i když si byla docela jistá, že nemůžu být dostatečně rychlá.
Najednou, hořící teplá stěna se objevila přede mnou, a já jsem sotva duchapřítomná byla schopna zareagovat. Oheň vyskočil z podlahy, tvořící prstenec kolem Dimitrije, který mě od něj držel. Bylo to matoucí, ale jen na chvíli. Věděla jsem, že to je Christianovo dílo.
"Nech toho!" Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli zaútočit na Christiana nebo skočit do ohně. "Zapálíš všechny naživu!" Požár byl docela řízený - Christian už měl hodně zkušeností - ale v místnosti této velikosti, byl i řízený požár smrtící. Dokonce i ostatní Strigojové ustoupili.
Plameny se blížili k Dimitrijovi, stále těsnější a těsnější. Slyšela jsem ho křičet, mohla vidět pohled utrpení, a to i přes oheň. Začalo to sžírat jeho kabát a kouř se z něj vyvalil. Nějaký instinkt mi řekl, že jsem to musela zastavit. . . a přesto, co na tom záleží? Přišla jsem ho zabít. Zaleží na tom, jestli to udělá někdo jiný za mě?
A pak jsem si všimla, že Lissa stále útočí. Dimitrij byl šílený, křičel, jak se plameny omotaly kolem něj. Křičela jsem taky. . . pro něj, pro ni. . . to bylo těžké říct. Lissiny paže projely plameny a znovu se bolest prohnala poutem - bolest, jako když jí Christian přepaloval pouta. Přesto dál ignorovala ohnivá muka. Její zaměření bylo správné. Kůlem mířila na srdce.
Kůl vyletěl, probodl ho.
No, tak něco.
Stejně, jako když cvičila s polštářem, neměla docela dost sil, aby kůl šel tam, kam potřebovala. Cítila jsem její zocelení, cítila, jak sbírala každý svůj kousek síly. Využila celou svou sílu, když vyrazila znovu, s použitím obou rukou. Kůl šel dál. Stále ne dost daleko. Toto zpoždění by ji stálo život v normální situaci. Tohle nebyla normální situace. Dimitrij neměl způsob, jak by se k ní dostal, ne s ohněm, který ho spaloval. Přece jen zvládl malý boj, který uvolnil kůl, zničil ten malý pokrok, který udělala. Šklebící se to zkusila znovu, zatlačila kůl zpět do jeho původní polohy.
Přesto to nestačilo.
Pak jsem přišla ke svým smyslům, věděla jsem, že jsem to musela zastavit. Lissa se pálila sama, když se ho snažila probodnout. Chyběly jí dovednosti. Buď to ho probodnu nebo prostě počkáme, až ho oheň zničí sám. Přesunula jsem se dopředu. Lissa mě zahlédla ve svém obvodu a poslala na mě výbuch nátlaku.
Ne! Nech mě to udělat!
Příkaz mě tvrdě uhodil, jako neviditelná stěna, která mě zastavila. Stála jsem tam jako omámená, a to jak z donucení a tak poznání, že ho na mě použila. Jen chvíli trvalo, než jsem ho setřásla. Byla příliš rozptýlená, aby do toho dala celý svůj výkon a byla jsem hodně odolná proti nátlaku.
Přesto, mírné zpoždění mě zastavilo,abych se k ní dostala. Lissa se chytila své poslední šance, protože věděla, že jiná nebude.
Ještě jednou, s pronikavou bolestí kvůli ohni, hodila všechno co mohla do probodnutí Dimitrijova srdce. Její úder byl stále nemotorný, takže to vyžadovalo ještě tlačení a tlačení. Strážce byl vycvičený pro čistý úder. Nemotorný, nebo ne, kůl se konečně dočkal. Propíchnul srdce. A jak to udělal, cítila jsem magii skrz naše pouto, známé kouzlo,které jsem cítila tak často, když uzdravovala.
Výjimkou. . . Tohle bylo stokrát silnější, než jaký jsem kdy zažila. Ztuhla jsem, jako by na mě právě použila nátlak. Cítila jsem, jako všechny mé nervy vybuchly, jako bych právě byla zasažena bleskem.
Bílé světlo náhle vybuchlo kolem, světlo, které překrylo oheň. Bylo to, jako by někdo upustil slunce uprostřed místnosti. Křičela jsem, rukou si instinktivně chránila oči, když jsem ustoupila. Zvuky v místnosti mi naznačili, že ostatní měli podobné reakce.
Na okamžik to bylo, jako by naše pouto už neexistovalo. Nic jsem od Lissy necítila - žádná bolest, žádná magie. Pouto bylo jako bezbarvý a prázdný jako bílé světlo plnicí místnost. Moc , kterou použila mě zaplavila a ochromila naše pouto.
Pak světlo prostě zmizelo. Neztrácelo se. Jen. . . prostě zmizelo. Jako by někdo zmáčknul vypínač. V místnosti bylo ticho, s výjimkou několika reptání o nepohodlí a zmatku. , Že světlo musí být toxické pro citlivé oči Strigojů. Pro mě to bylo dost těžké. Hvězdy tančily v mých očích. Nemohla jsem se soustředit na nic, jak přetrvávající vjem této brilance spálila celé mé vidění.
Konečně - s trochou mžourání - jsem tak trochu znovu viděla. Oheň byl pryč, i když černé skvrny na zdi a strop označoval jeho přítomnost, stejně jako některý přetrvávající kouř. Podle mého odhadu tam mohlo být škod víc. Nešetřila jsem čas na tuhle věc, protože se tam přede mnou stal ještě jeden zázrak.
Ne jen zázrak. Pohádka.
Lissa a Dimitrij byli oba na zemi. Jejich šaty byly spálený a sežehlý. Hrozivý červený a růžový skvrny označily její krásnou pleť z místa, kde oheň byl nejsilnější. Její ruce a zápěstí byly obzvlášť špatné. Viděla jsem krvavé skvrny, kde jí plameny skutečně spálil některou její kůži. Její spáleniny byly až na třetím stupni, jak jsem si pamatovala z akademie. Přesto se zdálo, že necítí žádnou bolest, ani popáleniny neměly vliv na pohyb jejích rukou.
Hladila Dimitrijovy vlasy.
Zatímco ona seděla v nějaké svislé pozici, on byl v nemotorně roztažený. Jeho hlava spočívala v jejím klíně a ona přejížděla prsty v jeho vlasech v mírném, opakujícím se pohybu - jako člověk hladící dítě nebo dokonce zvíře. Její tvář, dokonce i spálená od ohně, byla zářivá a plná soucitu. Dimitrij mě nazval andělem pomsty, ale ona byla anděl milosrdenství, když se na něj díval a mlela uklidňující, nesmyslná slova.
Se stavem jeho oblečení a to, co jsem viděla v ohni, bych očekávala, že bude spálený až ke kostem- což by vypadalo jako noční můra. Přesto, když zvedl hlavou, dal můj první plný pohled na jeho obličej, zřetelně najevo, že byl naprosto nezraněný. Až na popáleniny na jeho kůži - kůži, která byla teplá a opálená, jak první den, co jsem ho potkala. Zachytila jsem jen záblesk v jeho očích, než si zabořil obličej za kolena Lissy. Viděla jsem nekonečné hnědou hloubku, hloubku, do které jsem už tolikrát padala.Bez červených kruhů.
Dimitrij. . . nebyl Strigoj.
A plakal.