Výstřel z pistole je nejhlasitějším zvukem na světě.Zejména pokud kulka letí na vás.
Prásk! Prásk!
Kulky se zasekly do korun stromů. Nad hlavou mi zaječely opic a vzápětí se rozprchly.I já se dala do běhu.
Bezhlavě jsem se hnala podrostem. V hlavě jsem měla vymeteno.A byla jsem bez sebe strachy.
Najdi cestu!
V černém lese se přede mnou začaly rýsovat tvary. Stromy. Keře. Vyděšená zvířata. Zabijáci s pistolemi? Těžko říct. S bušícím srdcem jsem utíkala pořád dopředu jako o život. Slepá.Zakopla jsem o kořen a upadla. Nohou mi projela ostrá bolest.Vstaň! Vstaň! Vstaň!
Temnotou se okolo mě prosmýklo cosi obrovského. Ztuhla jsem.
„Bene?!?“
Žádná odpověď. Najednou všechno ztichlo.Jestli tu zůstaneš, umřeš. Hni sebou!
Vyškrábala jsem se na nohy a vyrazila do noci.Je Hi někde vepředu? Shelton zamířil doleva a zmizel v listoví.
Prosím, ať je to Ben. Snad běžel se mnou.Žádný plán jsme neměli. A proč taky? Nikdo nevěděl, že tu jsme anico tu děláme.Kdo se mě to sakra pokouší zastřelit?
Vyčerpaně jsem lapala po dechu.Později, po té proměně, jsem dokázala běhat celou věčnost. Rychle.
Neúnavně. Můj dokonalý zrak pronikal nočními stíny. Už jsem nemuselapopadat dech, ztracená uprostřed beztvaré temnoty.Tihle zabijáci, ať jsou, kdo jsou, by neměli nejmenší šanci. Jakmile seu naší smečky projevily její superschopnosti, roztrhali bychom je nakusy. Domlouvali bychom se bez jediného slova. Vystopovali bychomje jako koťata. A nakonec odklidili zbytky.Jenomže tu noc to tak nebylo. Byla jsem v maléru. Skoro jsem omdlévala.A umírala strachy.
Ale běžela jsem dál. Usilovně. Větve se mi zakusovaly do rukou i nohoua rvaly mi kůži. Konečně jsem se dostala na otevřené prostranství.Pláli Ještě kousek.Z prázdna se ozval hlas.
„Tory! Sem. Honem!“ Shelton.Díky bohu.
Ve svitu hvězd jsem rozpoznala jen obrysy člunu. Přehoupla jsem sepřes zábradlí, dopadla na příď a otočila se, abych viděla na pobřeží.Nikde nikdo. Prozatím.
„Kde je Hi? A Ben?“ zašeptala jsem. Šaty jsem měla propocené a stále jsem nemohla popadnout dech. Hrozilo, že se každou chvíli zhroutím.
„Jsem tady.“ Ben se vynořil z temnoty. Jedním dlouhým skokem přistál na palubě a chopil se řízení. S klíčem v ruce se zarazil, bál se nastartovat motor. A bál se ho i nenastartovat.
Hi je pořád někde venku. Napjatě jsme se posadili a čekali. Odvaha ze mě odtékala podrážkami mých bot.
No tak, Hii. Ukaž se. Prosím, prosím, prosím...
2024 ©