Venku jsem počkala, až se Hi objeví.Stála jsem na velkém dvoře před řadou domků. Slunce spalovalo
trávu. Trávník o velikosti poloviny fotbalového hřiště je jedinou zelenou plochou v okolí.
Z písku za cestou vzdorovitě vyrůstají trpasličí palmy, jako kdyby chtěly oživit okolí. Jsou jedinou překážkou ve výhledu na moře.Rukou jsem si zaclonila oči a zamžourala západním směrem. Oceán
halil slabý ranní opar, takže nebylo moc dobře vidět. Tam někde je Loggerhead,pomyslela jsem si. A Kit, který zase pracuje o víkendu.Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. To je fuk. Stejně se mnou moc času netráví.
Hie ještě nebylo vidět.Byl teprve květen, ale teploty už překonaly třicítku. Vzduch byl těžký a voněl po trávě, slané bažině a sluncem rozpáleném betonu.Musím přiznat, že se hodně potím. A teď to zase začalo.Jak tihle jižani snesou takové parno? U nás v Massachusetts jsou pozdní jarní dny ještě příjemně chladné.Báječné pro plachtění u mysu. Jaro bylo mámino nejmilejší roční období.Konečně se na konci dvora objevil Hi. Hrudník se mu zvedal, vlasyi košili měl mokré. Ani nemusím být jasnovidka, abych uhodla, že sestalo něco nepříjemného.
Úplně vysílený Hi doběhl až ke mně. Než jsem stihla promluvit,varovně zvedl prst a žadonil, abych ho nechala ještě chvíli na pokoji.S rukama opřenýma o kolena se pokoušel najít ztracený dech.
Jenom...zasípal, „minutku. Prosím.
Čekala jsem a přemýšlela, jestli mi tu omdlí.
„Když o tom teď uvažuju, běžet sem nebyl moc dobrý nápad.Znovuse rychle nadechl, ale připomínalo to spíš škytavku. „Dneska je snadčtyřicet stupňů. Trenky mám úplně mokrý.To je Hi, džentlmen za všech okolností.
Hiram Stolowitski bydlí ob tři domy od nás. Pan Linus Stolowitski pracuje na Loggerheadu jako laborant. Tichý, důstojný pán. Hi se nepotatil.
„Musíme odsud vypadnout.Pořád ještě lapal po dechu, ale už o poznání méně. „Jestli mě tu uvidí máma, budu muset do chrámu nebo nčco na ten způsob.Jeho potřeba uchýlit se do úkrytu nebyla tak docela paranoidní. Paní Stolowitská občas mívala záchvaty náboženské horlivosti, které měly za následek čtyřicetiminutovou jízdu do charlestonské synagogy Kahal Kadoš Beth Elohim. Trvalo mi to hodně dlouho, ale dnes už to umím vyslovit.Jelikož tady na Morrisu nemáme přímou linku na pánaboha, na jedné
věci jsme se shodli: bydlíme příliš daleko, abychom chodili pravidelně
do kostela. Nebo do synagogy.Abych byla upřímná, kostel presbyteriánské církve, ke které patřím, je
mnohem blíž než Hiova synagoga. Jednou jsme tam s Kitem zavítali na bohoslužbu. Po deseti vteřinách mi bylo jasné, že je tam poprvé.Podruhé už jsme nejeli.
Slyšela jsem, že Ten tam nahoře má pro své ovečky pochopení. Doufám, že je to pravda.
Ruth Stolowitská navíc řídí program ostrahy našeho komplexu. Zbytečné? Naprosto. Ale Ruth to neříkejte. Je přesvědčená, že jediný způsob,jak uchránit ostrov Morris před zločinem, je její neutuchající bdělost.
Podle mého názoru docela dobře funguje absolutní izolace. Kdo by sem chodil loupit? Potrefený krab? Zfetovaná medúza?
Aby se Hi vyhnul ostřížímu zraku své matky, přitiskli jsme se ke stěně domu. Díkybohu tam byl stín. Teplota poklesla o deset stupňů.Hi není tlustý, ale není ani štíhlý. Podsaditý? Baculatý? Vyberte si. Má vlnité hnědé vlasy a zálibu v barevných košilích s květinovým vzorem.Vždycky vyčnívá z davu.
Toho rána měl na sobě žlutozelenou kreaci s vinnými listy, která mu visela přes světle hnědé kraťasy s odtrženou levou kapsou. Ach jo. Jen aby to neviděla Ruth.
„Už jsi v pohodě?zeptala jsem se. Barva jeho obličeje sé změnila ze švestkové na malinovou.
„Naprosto,odpověděl, ale stále se mu nedostávalo kyslíku. „Paráda.
Díky za starostlivost. Co bych si bez tebe počal? Hi Stolowitski, mistr sarkasmů.
„Co tě to popadlo hnát se sem nahoru až z mola?Jakmile ta slova vyšla z mých úst, uvědomila jsem si, jak šílený byl můj plán jít si zaběhat. „Ben chytal ryby v Schoonerově průlivu a naboural člun. Najel na mělčinu a uvízl.“ Hi už dýchal normálně, ale byl pořád rozrušený. „Vylít do vzduchu a praštil se do nohy. Myslím, že je to vážný.
„Jak vážné? Kdy? Kde je?“ Strachy jsem se zakoktala.
„Povedlo se mu doplout s lodí k bunkru, kde jsem byl já, ale pak mu chcípnul motor. “ Hi se smutně usmál. „Ve staré kánoi jsem pádloval sem k nám, abych našel Sheltona. Myslel jsem, že to bude rychlejší. Blbej
nápad. Trvalo to věčnost.“Teď už jsem chápala, proč je Hi tak vyčerpaný. Plavit se v kánoi oceánem
není žádná legrace, zejména proti proudu. Bunkr je od našich domů vzdálený asi dva kilometry. Radši měl jít pěšky. Nerozváděla jsem to.
„Co teď?“ zeptal se Hi. „Zajdeme za panem Bluem?“ Benův otec Tom Blue provozuje lodní dopravu mezi Morrisem a Loggerheadem a přívoz mezi Morrisem a Charlestonem.
S Hiem jsme se po sobě podívali. Ben tuhle lodičku dostal ani ne před měsícem. Pan Blue si zakládá na bezpečnosti. Kdyby se o nehodě dozvěděl, Ben by mohl o svůj drahocenný majeteček přijít.
„Ne,“ řekla jsem. „Kdyby Ben stál o tátovu pomoc, vrátil by se s tebou.Vteřiny ubíhaly. Rackové na pláži si sdělovali každodenní novinky.Nahoře se vzduchem nesla řada pelikánů s roztaženými křídly.
Rozhodnuto. Pokusím se Bena ošetřit. A jestli je rána ošklivá, seženeme lékařskou pomoc. Jeho otec se nejspíš bude zlobit, ale to se nedá nic dělat.
„Počkej na mě na cestě,“ zavolala jsem a rozběhla se zpátky do domu pro lékárničku. „K bunkru pojedeme na kolech.“Za pět minut jsme už ujížděli na sever po pásu udusaného písku mezi obrovskými dunami. Vítr mě studil na zpocené kůži. Vlasy za mnou vlály, jako obvykle zamotané do zoufalé rezavé kreace.
Na opalovací krém jsem si vzpomněla pozdě. Moje bledá novoanglická pleť nabízí jen dvě možnosti: bílou jak mouka, nebo rudou jako rak. A na sluníčku mi vždycky naskáčou pihy.
Co se dá dělat, čeká mě absolutní odhalení. Modelingové agentury se stejně nepřetrhnou, aby se mnou podepsaly smlouvu. Ale ošklivá nejsem.Aspoň myslím. Už teď měřím sto pětašedesát centimetrů a určitě ještě porostu. Po mamince jsem zdědila vysokou, štíhlou postavu.Cesta, po které jsme jeli, se vinula od našeho komplexu severozápadním směrem k hornímu výběžku ostrova. Cumming’s Point. Nalevo vysoké duny. Napravo sestupující pláž a pak moře.Hi šlapal v závěsu za mnou a funěl jako parní lokomotiva.
„Mám zpomalit?" zařvala jsem přes rameno.
„Zkus to a přejedu tě,“ zavolal na mě. , Jsem Laňce Armstrong. V životní
formě. “
To víš, ze jo, Hii. A já jsem Lara Croft. Postupně jsem ubírala na
tempu, aby si toho nevšiml.
Jelikož většinu ostrova Morris tvoří bažiny nebo duny, pro výstavbu
se hodí jen severní polovina. Fort Wagner stojí právě tam. Totéž platí pro
starší vojenské stavby. Většinou se jedná o obyčejné díry, příkopy a jámy.
Zato náš bunkr, to je paráda. Narazili jsme na něj, když jsme hledali
zatoulaný házecí talíř. Šťastná náhoda. Je tak dobře schovaný, že pokud neznáte přesné místo, nemáte šanci ho najít. Dávno opuštěný a zapomenutý, takže si nikdo ani nepamatuje, že vůbec existuje. A my bychom rádi, aby to tak zůstalo.Po pěti minutách šlapání do pedálů jsme odbočili z cesty, zatočili nahoru kolem paty obrovského písečného kopce a zajeli do koryta. Ještě slabých třicet metrů a mezi dunami se objeví stěna bunkru.
Deset metrů od vchodu napravo vedla postranní stezka dolů na pláž.Tam jsem spatřila Benův motorový člun uvázaný u zpola ponořeného sloupu na hranici příboje. Zvedal se a klesal na mírných vlnách u břehu.
Sesedla jsem a odhodila kolo na písek. Právě v tu chvíli se z bunkru ozvalo tlumené zaklení.
Poplašeně jsem nakoukla dovnitř.