Č Á S T P R V N Í
OSTROVY
Všechno začalo kvůli identifikační známce. Lépe řečeno, kvůli opici s identifikační známkou. Vyberte si. Mělo mě napadnout, že budou problémy. Měla jsem to vycítit. Ale tehdy jsem ještě nebyla tak vnímavá.
Ještě jsem neměla rozvinuté schopnosti. Zatím ne.
Moment.Předbíhám.
Bylo typické sobotní ráno a já byla doma. I když můj domov není vůbec typický; je zvláštní, snad dokonce divný. Což znamená, že tam dobře zapadám. V místě, kde žiju, je spousta zajímavých věcí, tedy jestli milujete přírodu tak jako já. Ne? Nejste milovníkem přírody? V tom případě vám může moje obydlí připadat trošku jako... jako zapadákov. Protože já žiju na opuštěném ostrově. Tak dobře, ne úplně opuštěném... ale skoro prázdném určitě.Ostrov Morris. Můj domov, na hony vzdálený normálním domovům.Konec světa. Pekelná díra. Prděl Charlestonu. Není to zas tak špatné,pokud nemáte sklony k pocitům osamělosti. Já mám, ale to nevadí. Naučila jsem se ten prostor oceňovat.Vzhledem k jiným ostrovům není Morris nijak impozantní, sotva deset čtverečních kilometrů. Severní část tvoří obyčejný pás vlnitých pískovcových kopců. Uprostřed se tyčí do výše asi devět až dvanáct metrů a táhnou se dál na jih, kde se ostrov rozšiřuje. Na západě jsou bažiny a mělké pobřežní zátoky. Na východě nekonečný
Atlantik.Duny, močály, pláže. A ticho. Spousta ticha. Na naší maličkaté pevnině stojí jen dvě moderní stavby. První je komplex,kde bydlím, druhý silnice. Ta silnice. Naše jediná spojnice s okolním
světem. Neznačená jednoprouďka, úzký pás betonu, který se klikatí mezi dunami a mokřinami směrem na jih, kde opouští Morris a přes Lighthouse Creek pokračuje na Krysí ostrov. U Pláže bláznů se napojí na dálnici a přes Kozí ostrov vede až do města.Krysí ostrov. Kozí ostrov. Pláž bláznů. Kdo vybral ta nádherná jména?To se budete muset zeptat v Charlestonské historické společnosti. Jejich ještě mnohem víc.Pro mě to bylo všechno nové. Ještě před rokem jsem byla nejdál na jihu tak v Pensylvánii. A pak jsem se nabourala do života svému tátovi.A teď něco málo o mém „spolubydlícím"...Christopher „Kiť‘ Howard je můj otec. Kit a já o tom víme šest měsíců.Před půl rokem jsem se k němu totiž přestěhovala do Jižní Karolíny.Po tom, co se přihodilo mamince, jsem neměla na vybranou.Po té nehodě.Vůbec nechápu, proč o mně máma Kitovi nikdy neřekla. Neměl ani ponětí, že je otcem. Už čtrnáct let.Kit se z toho šoku pořád ještě nevzpamatoval. Vidím mu to ve tváři.Když se probudí nebo si z práce na chvíli odskočí domů a uvidí mě,vždycky sebou cukne. Představuju si, co se mu honí hlavou: Tohle je moje dcera. Mám čtrnáctiletou dceru, která se mnou bydlí. Jsem její otec.I pro mě to byl šok. A ještě si pořád zvykám.Jak bych popsala svého nově nalezeného otce? Kitovi je jedenatřicet,je to mořský biolog a pracuje ve výzkumném ústavu na ostrově Loggerhead.Workoholik.O rodičovství nemá ani páru.Možná je to všechno jen moc nové, víte? Koho by neudivilo zjištění,že má dospívající dceru. Anebo si Kit dobře pamatuje na svoje vlastní divoké mládí. V každém případě nemá sebemenší ponětí, co se mnou dělat.Jeden den se ke mně chová jako ke kámošce, a druhý se mnou jedná jako s malým dítětem.Abych byla upřímná, na tom, že to mezi námi skřípe, mám svůj díl viny i já. Nejsem svatoušek. A tátu jsem nikdy předtím neměla.A tak si tu žijeme. Spolu. V pustině, kde lišky dávají dobrou noc.Tenkrát v sobotu jsem třídila mušle podle druhů. Staromódní? Možná.Ale já jsem blázen do přírodních věd. Strašně mě baví bádat a přicházet věcem na kloub. Maminka vždycky žertem říkala, jak je těžké vychovávat dítě, které je chytřejší než středoškolský učitel.Co já na to? Prostě dělám, co dělám.Po kuchyňském stole byly rozložené hromady mušlí. Solárkovité. Neverita duplicata. Návky. Zrovna jsem je očistila a vyleštila, takže v ranním slunci nádherně zářily.Z košíku u svých nohou jsem vzala další mušli a dávala si pozor, abych si nepostříkala oblečení chlorovým roztokem. Tohle byla semicassisgranulata. Pozná se snadno, vypadá jako bílé vejce s červenými skvrnami na rýhovaném povrchu. Měla jsem radost ze vzácného úlovku a odložila ho stranou, aby oschnul.Sehnout se. Vyndat další mušli.Tahle pro mě byla záhadou. Návka? Srdcovka? Oba mlži se hojně vyskytují na jihokarolínském pobřeží.Přestože se škeble skoro dvě hodiny máčely v chloru, na povrchu měly zatvrdlou krustu. Detaily ulity zakrývali vilejši a zatuhlé bahno z útesu.Senzace. Už dlouho jsem hledala záminku, abych mohla použít svoje nádobíčko. Byl to dárek od pratety Tempe.Možná jste o ní slyšeli.
Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že jsem příbuzná s Temperance Brennanovou, proslulou soudní antropoložkou. Je tak trochu můj idol.Když mi to Kit řekl, nevěřila jsem mu, ale jeho slova se potvrdila. Tempina sestra Harry je moje babička.Takže máme v rodině celebritu. Uznávanou vědkyni. Kdo by to byl řekl? Fajn. S tetou Tempe jsem se setkala jen jednou. Ale nebyla to její vina.Koneckonců, stejně jako Kit ví o mé existenci sotva půl roku.Práce tety Tempe, to je tedy síla. Identifikuje mrtvoly. Vážně. Tělo může být spálené, rozložené nebo mumifikováné. Prožerou ho červi nebo z něj zbyde jen kostra. To je fuk, teta Tempe určí, co to je za člověka. Tedy, bylo.Potom se společně s poldama pokouší přijít na to, co se mu stalo.Není to špatná práce, pokud máte silný žaludek. A ten já asi mám.Když jsem se dozvěděla, kdo je moje prateta, hodně jsem toho pochopila i o sobě. Proč musím hledat odpověď na každou otázku, vyřešit každou hádanku. Proč si místo lítání po krámech a kupování kabelek radši čtu o zkamenělých ještěrech.Nemůžu si pomoct. Mám to v DNA.Specialitou tety Tempe je zjišťovat fakta podle toho, co jí řeknou kosti. Jak lépe využít její dárek než k očištění mrtvých ulit od mlžů?Vždyť ulity jsou taky kosti, ne?Vyndala jsem ze sady bezdrátovou rotační vrtačku značky Dremel, nasadila na ni štětinový kartáč a opatrně obrousila krustu na povrchu mušle. Potom jsem vyměnila nástavec za pískovací hlavici a odstranila zbylou špínu.Jakmile byli větší vilejši pryč, chopila jsem se malého pískovače značkyNeytech, připojila ho ke vzduchovému kompresoru a velice jemně jsem škebli očistila pískem s oxidem hlinitým. Potom jsem párátkem seškrábla poslední nečistoty. Opláchla jsem přichycený písek a na vrtačku nasadila lešticí nástavec. Hotovo.
Na stole přede mnou zářila krásná mušle. Kropenatý světle hnědý oválek s fialovým vnitřkem. Deset centimetrů dlouhý. Od středu k okraji se rozbíhala vystupující paprskovitá žebra.V průvodci po jihokarolínském pobřeží jsem si znovu potvrdila svůj odhad. Dinocardium robustum.Záhada byla vyřešená, a tak jsem mušli posunula na správnou hromádku a sáhla do košíku. Byl prázdný. Je načase pustit se do něčeho jiného.Rozhodla jsem se pro svačinku. Omezený výběr, jelikož Kit nebyl v obchodě už víc než týden. Potlačila jsem nával podráždění. Supermarket je až na Jamesově ostrově, skoro padesát kilometrů daleko, takže se okolo nechodí každý den.Takový je život vyhnanců na ostrově. Bomba.Spokojila jsem se s mrkví. Oschlou. Jelikož jsem závislačka, vyndala jsem si ještě dietní colu. Já vím, co si myslíte. Ale já se fakt snažím jíst zdravě. Kofein mi prosím neberte, díky. Srdce si samo řekne, co potřebuje.Zkontrolovala jsem telefon, protože ti dva už měli zpoždění. Ani textovka.Zvažovala jsem své možnosti. V televizi nic nedávali. To mě nepřekvapovalo.Z hromádky nepřečtených knih na mě žádná nevykoukla.U internetu bych usnula. Ani na facebooku nebylo nic nového.Na víkend jsme nedostali žádné úkoly. Byl konec května a většina učitelů se stejně jako jejich svěřenci snažila zakončit školní rok s grácií.Byla jsem s rozumem v koncích. Ve čtrnácti letech nemůžete jen tak skočit do auta a odjet. A kam bych taky jela? Pobavit se s kámošema ve městě? To fakt ne. Všichni, s kým kamarádím, jsou stejně jako já vyhnanci na ostrově.Takže možnosti byly nulové. Nebo mírně řečeno, omezené.Kde sakra jsou?Už jsem se zmínila, že náš dům stojí na nej vzdálenějším konci bytové výstavby Charlestonu? Zeměkoule? Blízko nás nikdo další nebydlí. Většina map ani neuznává, že je Morris obydlený. Celou naši čtvrť tvoří deset domů ve sto třicet metrů dlouhém betonovém komplexu. Celkem čtyřicet duší. To je všechno. Víc ani ťuk.Když jedete autem, teprve po dvaceti minutách narazíte na první dopravní značku. Ale to ještě zdaleka nejste v civilizaci. Směr je nicméně správný. Já a mí kamarádi obvykle silnici přeběhneme a cestujeme lodí.Dělá to na vás dojem? Mělo by. Koneckonců, kolik znáte lidí, co bydlí v přestavěných kasárnách? A nemluvím o tomhle století. Naše barabizna je hodně stará.Během občanské války střežil ostrov Morris jižní přístupovou cestu do charlestonského přístavu. Konfederační armáda tu vybudovala pevnostWagner, aby bránila severovýchodní část ostrova. Dobrá volba.Vzbouřenci si tam rozestavěli veliká děla. Pevnost Wagner tak zahradila jedinou cestu, odkud se sem mohli Yankeeové dostat.Pevnost Wagner spolu s pevností Moultrie na Sullivanově ostrově a pevností Sumter, betonovou hromadou uprostřed přístavu, tvořilyzáklad obrany Charlestonu před útokem z moře. V roce 1863 se armáda Unie pokusila na pevnost Wagner zaútočit. Útok vedl čtyřiapadesátý pluk massachusettské pěchoty, jeden z prvních amerických regimentů černých vojáků. Byl to masakr. Absolutní propadák. Zabili jim i velitele.Jednou jsem o tom viděla film. Myslím, že Denzel za něj dostal Oscara.A zasloužil si ho, rozbrečel mě. Často se mi to nestává. Možná bych měla fandit charlestonským vojákům, ale jsem holka z Massachusetts.Kromě toho, nestraním otrokářům, ani nápad. Je mi líto, do toho, Unie.Pevnost Wagner byla po válce opuštěná, ale základní konstrukce vydržela.Dnes je Morris přírodní rezervace, kterou spravuje Charlestonská univerzita.A ta zaměstnává mého otce. I všechny ostatní, kdo tu bydlí. Když univerzita přestavěla stará kasárna v pevnosti, nabídla tu bezplatné ubytování pracovníkům fakulty, kteří působili na ostrově Loggerhead, odloučeném výzkumném pracovišti. Loggerhead je menší a odlehlejší než Morris.Táta po nabídce skočil. Divíte se? Zkusili jste někdy vyžít z učitelského platu?Čekání bylo nekonečné. Měla jsem v plánu vyrazit do Foliy Beach, ale můj odvoz si vzal neplacené volno.Hned tak se asi neobjeví, tudíž jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat.Běhání je jedna z věcí, kterou mi ostrov Morris poskytuje ve velkých dávkách. Vydala jsem se ke svému pokoji, abych se převlékla.Všechny domy v našem malém světě jsou stejné. Třípatrové, vyšší neždelší. Jediné rozdíly spočívají v individuálním vkusu a velikosti pokojů.V našem případě je v přízemí kancelář a garáž pro jedno auto. V prvním patře se nachází kuchyň, jídelna a obývák. Ve druhém jsou dvě ložnice - Kitova vzadu, moje vepředu s výhledem na dvůr.V nejvyšším poschodí je velká místnost, kterou Kit používá jako pracovnu.Já jí říkám chlapská jeskyně. Dá se z ní vyjít na střešní terasu, odkud je nádherný výhled na oceán. Celkově vzato je to slušné bydlení, i když šlapat tři patra schodů bývá občas pěkná pruda.Zavazovala jsem si adidasky a vykoukla přitom ven z okna pokoje. Od přístavního mola se sem řítila známá postava. Hiram a maximální rychlostí.Nechci být neomalená, ale ta zase tak velká není.Hi se hrnul do svahu k hlavní budově a lapal po dechu. Tváře měl rudé a vlasy připlácnuté k obličeji.Hi neběhá pro zábavu.Popadla jsem klíče a vyrazila.
Něco se dělo.