Vampýrská Akademie - 3.díl

Poslat nás na vyučování ihned po tomto rozhovoru mi připadalo mimořádně kruté, jenže přesně to Kirová udělala. Lissu odvedli a já se za ní dívala, šťastná, že mi naše pouto dovolí dál sledovat její emoce. Nejprve mě vlastně poslali k jednomu poradci z vedení. Byl to stařičký Moroj, kterého jsem si pamatovala už z dřívějška. Tak docela jsem nemohla uvěřit, že je pořád tady. Byl tak úděsně starý, že už by měl být v důchodu. Nebo mrtvý. Návštěva trvala celých pět minut. O mém návratu neřekl ani slovo, jen mi položil pár otázek o tom, jaké předměty jsem studovala v Chicagu a v Portlandu. Porovnal to s mými sta­rými záznamy a narychlo mi načmáral nový rozvrh. Mrzutě jsem ho sebrala a zamířila na svou první hodinu.

1. hodina: Rozšířené bojové techniky strážců

2.hodina: Teorie a osobní ochrana bodyguardů 3

3.hodina: Posilování a kondiční cvičení

4.hodina: Pokročilé umění jazyků (novicové) -Oběd-

5.hodina: Chování a fyziologie zvířat

6.hodina: Předkalkulace

7.hodina: Morojská kultura 4

8. hodina: Slovanské umění

Uff! Úplně jsem zapomněla, jak je tady na Akademii vy­učování dlouhé. Novicové a Morojové mají v první půli dne oddělené vyučovací hodiny, což znamená, že Lissu uvidím až po obědě - pokud ovšem budeme mít nějaké odpolední hodiny společné. Většinou se jednalo o standardní vyučování pro pokročilé, takže se zdálo, že si dělám naděje oprávněně. Slovanské umění mi hned padlo do oka jakožto předmět, na který se zřejmě nikdo houfně nehlásí, a tak jsem doufala, že padne do oka i jí. Dimitrij a Alberta mě odvedli na první hodinu do tělo­cvičny strážců, aniž by věnovali pozornost mé existenci. Jak jsem tak šla za nimi, všimla jsem si, že Alberta díky svému krátkému sestřihu odhaluje vzadu na krku svůj znak slože­ného slibu a molnijské znamení. Spousta strážkyň měla vlasy takhle nakrátko. Mně to mohlo být jedno, protože jsem na krku zatím žádné tetování neměla, ale vlasy bych si tedy ni­kdy ostříhat nechtěla. Ona i Dimitrij mlčeli, kráčeli dál, jako by byl normální den. Jakmile jsme dorazili na místo, reakce mých spolužáků nám ale napověděly, že tohle tedy žádný normální den není. Když jsme vešli do tělocvičny, zrovna byli uprostřed cvičení a stej­ně jako v jídelně se na mě upřely všechny oči. Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli si připadám jako rocková hvězda, nebo zrůda z cirkusu. No tak dobře. Jestli tady mám nějaký čas zůstat, nebudu se přece chovat, jako bych se jich všech bála. Lissa i já jsme si tady už jednou vybudovaly respekt a teď bylo načase to kaž­dému připomenout. Prohlížela jsem si ty novice zírající na mě s ústy dokořán a hledala mezi nimi někoho známého. Většina z nich byli kluci. Jeden na mě čučel tak, že jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. „Hele, Masone, utři si ty sliny. Jestli si mě chceš představo­vat nahou, dělej to ve svým volným čase.“ Ozvalo se několikeré odfrknutí a zahihňání, což ukončilo trapné ticho. Mason Ashford se vytrhl ze snění a obdaroval mě pokřiveným úsměvem. Zrzavé vlasy mu trčely do všech světových stran a obličej měl posetý pihami. Byl docela hezký, i když ne zrovna extra přitažlivý. Taky byl jedním z nejzábavnějších kluků, co jsem znala. Dřív jsme spolu dost kamarádili. „Nekomanduj mě, Hathawayová. Dneska to tu vedu.“ „Jo, vážně?“ opáčila jsem. „No v tom případě je to asi vhodný čas na to, aby sis mě představoval nahou.“ „Vždycky je vhodný čas představovat si tě nahou,“ dodal někdo poblíž, což prolomilo napětí ještě víc. Eddie Castile. Další můj kámoš. Dimitrij jen zavrtěl hlavou a odkráčel, mumlaje rusky cosi, co neznělo zrovna pochvalně. A já... já byla znovu jedním z noviců. S touhle bandou bylo lehčí vycházet, nebyli tolik zaměření na svůj původ a na politické záležitosti jako morojští studenti. Vyučování mě úplně pohltilo, najednou jsem se přistihla, jak se chechtám spolu s těmi, na které jsem už málem zapo­mněla. Každý chtěl vědět, kde jsme s Lissou byly; zjevně se z nás stala legenda. Samozřejmě jsem jim nemohla říct, proč jsme odešly, a tak jsem si ze všeho jen dělala srandu a vysvětlení typu „To radši ani nechtěj vědět“ nakonec zabralo. Šťastné znovushledání trvalo ještě pár minut, dokud ne­přišel dospělý strážce, který dohlížel na náš výcvik. Ihned Masona seřval za to, že zanedbává svoje povinnosti. Ten se nepřestával zubit, ani když začal na každého štěkat rozkazy a vysvětlovat, jakým cvičením začít. Bohužel jsem zjistila, že většinu těch cviků neznám. „No tak, Hathawayová,“ povzbudil mě a chytil mě za ruku. „Pojď mi dělat partnerku. Mrkneme se, cos celou tu dobu dělala.“ Odpověď dostal o hodinu později. „Tys necvičila, co?“ „Au,“ zaúpěla jsem, momentálně neschopná normálně promluvit. Natáhl ruku a pomohl mi vstát ze žíněnky, na kterou mě skopl - asi padesátkrát. „Nenávidím tě,“ oznámila jsem mu a dál si třela natlučené místo na stehně, na němž zítra jistě budu mít parádní mod­řinu. „Kdybych se držel zpátky, nenáviděla bys mě ještě víc.“ „Jo, to je fakt,“ připustila jsem a odpotácela se spolu s ostatními uklidit cvičební nářadí. „Vlastně sis vedla dobře.“ „Cože? Akorát prdel mi zůstala.“ „No jasně, ale jsou to dva roky. Hele, pořád ještě chodíš. To je úspěch.“ Posměšně se zakřenil. „Už jsem ti řekla, že tě nenávidím?“ Obdařil mě dalším úsměvem, který ale rychle zvážněl. „Neber si to špatně..., ale fakt nestojíš za nic a ani náhodou na jaře neuděláš zkoušku...“ „Budu chodit na doučování a trénovat,“ objasnila jsem mu. Ne že by na tom záleželo. Měla jsem v plánu odtud s Lissou vypadnout dřív, než dojde na nějaké zkoušky. „Budu připra­vená.“ „Kdo tě bude doučovat?“ „Ten vysoký chlap. Dimitrij.“ Mason se zastavil a zadíval se na mě. „Tebe bude doučovat Belikov?“ „Jo, no a?“ „Ten chlap je bůh.“ „Nepřeháněj.“ „Ne, myslím to vážně. On je tichý a moc se s nikým neba­ví, ale když bojuje..to je něco! Jestli si teď myslíš, že jsi zvalchovaná, budeš si myslet, že jsi mrtvá, až ten s tebou skončí.“ Výborně. Další věc, co mi vylepší den. Šťouchla jsem do něj a vydala se na druhou hodinu. Ta zahrnovala základní dovednosti osobních strážců a byla nut­ná pro všechny pokročilé. Vlastně to byla třetí hodina v sérii, která zahajovala školní rok. To znamenalo, že jsem si tímhlepředmětem taky prošla, ale doufala jsem, že když budu chránit Lissu ve skutečném světe, dostanu se do toho líp. Naším instruktorem byl Stan Alto, kterému jsme říkali „Stan“, když nás neslyšel, a „strážce Alto“, když nás slyšel. Byl o něco málo starší než Dimitrij, ale nebyl tak vysoký. Vždycky vypadal pěkně naštvaně. Dneska se ale tvářil snad ještě nakrknutěji, když vešel do třídy a uviděl mě tam sedět. S výsměšným a udiveným pohledem obešel celou místnost, načež se zastavil vedle mojí lavice. „Co to je? Nikdo mě neinformoval, co tady dneska bude­me mít za hosta. Rose Hathawayová. Jaká čest! Je od vás vel­mi velkorysé, že jste si ve svém nabitém programu vyšetřila chvilku na to, abyste se s námi podělila o své vědomosti.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a stálo mě hodně sebeovládání, abych toho blbečka neposlala někam. Určitě jsem se tak ale tvářila, protože se na mě šklebil čím dál víc. Naznačil mi, abych se postavila. „Tak do toho. Neseďte tady! Pojďte hezky dopředu a po­mozte mi s výukou.“ Zůstala jsem sedět „To nemyslíte vážně.“ Jeho posměšný úšklebek náhle zmizel. „Myslím to přesné tak, jak jsem řekl, Hathawayová. Běžte k tabuli.“ Místnost zaplnilo hutné ticho. Ze Stana šla hrůza a většina třídy byla příliš vyděšena na to, aby se rozesmála téhle mojí ostudě. Nechtěla jsem selhat, a tak jsem napochodovala před tabuli a otočila se čelem k třídě. Obdařila jsem všechny sta­tečným pohledem a rozhodila si vlasy přes ramena. Několik mých kamarádů se na mě povzbudivě usmálo. Pak jsem si všimla, že mám větší publikum, než jsem čekala. Vzadu ve třídě se poflakovalo několik strážců v čele s Dimitrijem. Mimo Akademii jeden strážce chrání zpravidla jednoho svěřence. Ale tady musejí strážci chránit mnohem víc lidí a taky mu­sejí cvičit novice. Takže než by tu hlídali každého jednotlivě, pracují na směny a střeží celou školu a sledují i vyučovací hodiny. „Takže, Hathawayová,“ prohlásil Stan vesele a přešel za mnou k tabuli. „Povězte nám něco o svých ochranných tech­nikách.“ „O svých... technikách?“ „Jistě. Protože jste pravděpodobně musela mít nějaký plán, který nám ostatním uniká, když jste odvedla z Akademie neplnoletou Morojku a vystavila ji neustálému ohrožení ze strany Strigojů.“ Opět to bylo kázání jako od Kirové, až na to, že tady bylo více svědků. „Nikdy jsme na žádného Strigoje nenarazily,“ odvětila jsem strnule. „Zjevně,“ přitakal se smíchem. „To už mi došlo, když vi­dím, že jste ještě naživu.“ Nejradši bych na něj zařvala, že bych Strigoje porazila, jen­že po té nakládačce, co jsem dostala minulou hodinu, bych asi nepřežila žádný útok, natožpak od Strigoje. Když jsem nic neříkala, Stan začal přecházet sem a tam před celou třídou. „Tak co jste dělala? Jak jste si mohla být jistá, že bude Lissa v bezpečí? V noci jste nevycházely?“ „Občas jo.“ To byla pravda - hlavně krátce po našem útě­ku. Trochu jsme se uklidnily až po několika měsících bez útoků. „Občas jo,“ zopakoval pohrdavě, takže moje odpověď vyzněla neuvěřitelně stupidně. „V tom případě předpokládám, že jste spaly přes den a v noci jste byly ve střehu.“ „No... ne.“ „Ne? Ale to je jedna z prvních věcí, o nichž pojednává hned první kapitola samostatného střežení. Ale počkejte, vy jste to nevěděla, protože jste tady nebyla.“ Další nadávky, které se mi draly na jazyk, jsem radši polkla. „Kdykoli jsme šlyven, sledovala jsem okolí,“ prohlásila jsem na svou obranu. „Tedy, to je něco! Používala jste Carnegieho metodu kvadrantového sledování, nebo otáčivý průzkum?“ Neřekla jsem nic. „Aha. Asi jste použila metodu Hathawayové, nazvanou ‚Rozhlédni se kolem, když si na to zrovna vzpomeneš‘.“ „Ne!“ vykřikla jsem rozhořčeně. „To není pravda. Dávala jsem na ni pozor. Je pořád naživu, nebo snad ne?“ Došel až ke mně a naklonil se mi až k obličeji. „Protože jste měly štěstí.“ „Strigojové venku nečíhají za každým rohem,“ vypálila jsem na něj. „Není to takové, jak se tady učíme. Venku je mno­hem bezpečněji, než jak nám tvrdíte.“ „Bezpečněji? Bezpečněji? Jsme se Strigoji ve válce!“ zaječel. Stál tak blízko, že jsem z jeho dechu cítila kávu. „Jeden z nich by mohl klidně napochodovat až k vám a zlomit vám ten váš pěkný krček dřív, než byste si ho vůbec všimla - a nejspíš by se u toho ani nezapotil. Možná jste rychlejší a silnější než Morojové nebo než lidé, ale ve srovnání se Strigoji nejste nic, vůbec nic. Jsou smrtící a mocní. A víte, proč jsou tak mocní?“ V žádném případě jsem nemínila dovolit tomu pitomci, aby mě rozbrečel. Odvrátila jsem od něj pohled a raději se za­dívala na něco jiného. Oči mi spočinuly na Dimitrijovi a ostat­ních strážcích. S kamennými výrazy sledovali moje ponížení. „Morojská krev,“ zašeptala jsem. „Co prosím?“ otázal se hlasitě Stan. „Neslyšel jsem.“ Otočila jsem se a podívala se na něj. „Morojská krev! Morojská krev jim dodává sílu.“ Spokojeně přikývl a o pár kroků ustoupil. „Ano, to ano. Dodává jim sílu a pak je těžší je zničit. Můžou zabíjet lidi nebo dhampýry a pít z nich, ale mnohem víc touží po morojské krvi. Vyhledávají ji. Obrátili se na temnou stranu, aby získali nesmrtelnost, kterou si chtějí udržet za každou cenu. Jsou ochotni pro to udělat cokoli. Zoufalí Strigojové napa­dají Moroje i na veřejnosti. Skupiny Strigojů mají své vlast­ní akademie, jako je tato. Existují Strigojové, kteří žijítisíce let a krmí se na celých generacích Morojů. Takové je téměř nemožné zabít. A právě z toho důvodu počet Morojů stále klesá. Nejsou dost silní - dokonce ani se strážci - na to, aby se dokázali ubránit. Někteří Morojové dokonce nespatřují žádný smysl v tom, aby stále utíkali, a jednoduše se rozhodnou, že se stanou Strigoji. A stejně jako mizí Morojové...“ „... mizí i dhampýři,“ dokončila jsem větu. „No,“ řekl a olízl si rty. „Zdá se, že jste se nakonec přece jen něco naučila. Uvidíme, jestli se toho naučíte ještě víc, abys­te prošla tímto předmětem a získala způsobilost uplatnit své znalosti ve výcviku v terénu v příštím semestru.“ Au. Zbytek téhle příšerné hodiny jsem naštěstí strávila na židli a v duchu jsem si přehrávala ta jeho poslední slo­va. Výcvik v terénu ve vyšším ročníku byl tou nejlepší čás­tí výuky pro novice. Polovinu semestru bychom neměli mít normální vyučování tohoto předmětu, ale místo toho má být každému přidělen jeden morojský student, kterého má bu­doucí strážce sledovat a chránit. Dospělí strážci nás budou sledovat a zkoušet nás různými inscenovanými útoky a dal­šími hrozbami. Tenhle výcvik v terénu je pro každého novice skoro stejně důležitý jako všechny ostatní předměty dohro­mady. Výsledek maturity může pak ovlivnit i to, jaký Moroj vám byl zrovna přidělen. A já? Já chtěla jen jedinou Morojku. Po dvou vyučovacích hodinách jsem si konečně zasloužila únik v podobě přestávky na oběd. Jak jsem tak šla přes kampus do jídelny, objevil se vedle mě Dimitrij, který se mnou rychle srovnal krok. Nevypadal moc božsky - leda byste po­čítali jeho boží vzhled. „Asi jste viděl, co se stalo na Stanově hodině,“ pozname­nala jsem, aniž bych se obtěžovala s tituly. Stačilo, že jsem mu vykala. „Ano.“ „A vy nemyslíte, že to bylo nefér?“ „Měl pravdu. Opravdu myslíš, žes byla plně připravená na to, abys chránila Vasilisu? Zadívala jsem se do země. „Udržela jsem ji naživu,“ zahu­čela jsem. „A jak ti dneska šlo bojování se spolužáky?“ Ta otázka byla krutá. Neodpověděla jsem, protože jsem věděla, že ani nemusím. Po Stanově hodině jsem měla další trénink a vůbec jsem nepochybovala, že mě Dimitrij viděl, jak jsem zase dostala na frak. „Nemůžeš je přeprat...“ „Jo, já vím,“ vyštěkla jsem. Zpomalil svůj dlouhý krok, aby ho srovnal s tím mým, ze kterého bylo znát bolest. „Jsi od přírody silná a rychlá. Jen potřebuješ dál trénovat, abys získala cvik. Nevěnovala ses ně­jakým sportům, když jsi byla pryč?“ „Jasně,“ pokrčila jsem rameny. „Tu a tam.“ „Ty ses nepřidala k žádnému týmu?“ „Moc práce. Kdybych chtěla tolik trénovat, zůstala bych tady.“ Vrhl na mě podrážděný pohled. „Nikdy nebudeš schopná doopravdy chránit princeznu, když nevybrousíš svoje doved­nosti. Vždycky ti bude něco chybět.“ „Budu schopná ji chránit,“ vykřikla jsem zapáleně. „Nikdo ti nemůže zaručit, že ti přidělí zrovna ji - na vý­cvik v terénu nebo po maturitě.“ Dimitrijův hlas byl hluboký a nelítostný. Nedali mi zrovna přátelského a učesaného uči­tele. „Nikdo nechce, aby to pouto mezi vámi bylo zbytečné, ale taky jí nikdo nechce přidělit nevhodného strážce. Jestli chceš být s ní, pak pro to budeš muset něco udělat. Máš tady vyučování. Máš mě. Využij nás, nebo ne. Jsi ideální kandi­dátkou na Vasilisinu strážkyni, až obě odmaturujete - tedy pokud prokážeš, že za to stojíš. A já doufám, že ano.“ „Lissa, říkejte jí Lissa,“ opravila jsem ho. Nesnášela svoje celé jméno, mnohem raději měla poameričtělou zkráceninu. Odkráčel a já už si náhle nepřipadala jako takový budižkničemu. Spoustu času mi zabralo, než jsem došla do jídelny. Skoro každý tam ale měl času hromadu, protože běželi z vyučová­ní rovnou do jídelny, aby si stačili popovídat. Taktak jsem to stihla, když vtom na mě ode dveří kdosi zavolal. „Rose?“ Zadívala jsem se tím směrem a zahlédla Viktora Daškova. V jeho přívětivé tváři se zračil úsměv, jak tam tak postával opřený o hůl u zdi budovy. Jeho dva strážci stáli opodál v uctivé vzdálenosti. „Pane Daš..., totiž Vaše Výsosti. Dobrý den.“ Právě včas jsem se přistihla, že jsem málem zapomněla morojské královské oslovení. Když jsem žila mezi lidmi, nic takového jsem nepoužívala. Morojové si vybírají své panov­níky z dvanácti královských rodin. Nejstarší člen rodiny vždy užíval titul „princ“ nebo „princezna“. Lissa ten titul dostala proto, že byla jedinou přeživší členkou své pokrevní linie. „Tak jaký byl tvůj první den?“ zeptal se. „Ještě neskončil.“ Snažila jsem se přijít na nějaké téma roz­hovoru. „Zůstanete tady nějaký čas na návštěvě?“ „Odjíždím ještě dnes odpoledne, až se rozloučím s Natálií. Když jsem se doslechl, že Vasilisa - a ty - jste se vrátily, prostě jsem se na vás musel přijít podívat.“ Přikývla jsem a netušila, co říct dál. On byl spíš Lissin kamarád než můj. „Chtěl jsem ti říct...“ promluvil váhavě, „že chápu závaž­nost toho, cos udělala, ale myslím, že paní ředitelce Kirové nedošla jedna věc. Ty jsi dokázala Vasilisu ochránit a udržet ji v bezpečí. To je působivé.“ „Jo, ale nečelila jsem Strigojům nebo tak,“ řekla jsem. „Ale něčemu jsi čelila?“ „Jasně. Ze školyna nás jednou poslali psychopsy.“ „Pozoruhodné.“ „Ani ne. Bylo snadné se jimvyhnout.“ Rozesmál se. „Už jsem s nimi kdysi lovil. Není tak snadné se jim vyhnout, Jsou silní a velice inteligentní.“ To byla pravda. Tihle psychopsi jsoujedním z mnoha druhů kouzelných tvorů vyskytujících se na světě. Lidé o nich vůbec nevědí, neboani nevěří, že existují. Psychopsi se pohybují ve smeč­kách a disponují jistým druhem vzájemné psychické komuni­kace, což z nich činí smrtící lovce - stejně jako to, že připomínají zmutované vlky. „Čelila jsi ještě něčemu?“ Pokrčila jsem rameny. „Něco málo se občas tu a tam ob­jevilo.“ „Pozoruhodné,“ zopakoval. „Spíš jsem měla jen štěstí. Ukázalo se totiž, že v záležitos­tech strážců dost plavu.“ Jako bych slyšela Stana. „Jsi chytré děvče. To doženeš. A navíc máš své pouto.“ Sklopila jsem zrak. Moje schopnost „cítit“ Lissu byla pro mě tak dlouho tajemstvím, že se mi teď zdálo divné, když otom věděl každý. „Historie je plná příběhů o strážcích, kteří dokázali vycí­tit, že sejejich svěřenec ocitl v nebezpečí,“ pokračoval Viktor. ,,Studium těchhle věd a různých starých zvyků se pro mě stalo obrovským koníčkem. Slyšel jsem, že je to úžasná výhoda.“ „Asi.“ Pokrčila jsemrameny. Hodně nudný koníček, po­myslela jsem si a hned jsem si ho představila, jak se v ně­jaké zatuchlé knihovně plné pavučin sklání nad pravěkou his­torií. Viktor naklonil hlavu na stranu a v obličeji se mu zrači­la zvědavost. Kirová i ostatní se dívali úplně stejně, jakmile padla zmínka o našem poutu, jako bychom byly laboratorní krysy. „Jaké to je? Tedy pokud ti nevadí, že se ptám.“ „Je to... Nevím. Tak nějak jsem vždycky věděla, jak se cítí. Obvykle jsou to jenom emoce. Nemůžeme si posílat vzkazy nebo tak.“ Neřekla jsem mu o tom, že dokážu vklouznout do její hlavy. Tomu jsem sama dobře nerozuměla. „Ale druhým směrem to nefunguje, že? Ona tě necítí?“ Zavrtěla jsem hlavou. Obličej se mu rozzářil údivem. „Jak se to stalo?“ „Nevím,“ odpověděla jsem s pohledem stále upřeným mimo. „Začalo to před dvěma lety.“ Zamračil se. „Přibližně v té době, co došlo k té nehodě?“ Váhavě jsem přikývla. Rozhodně se mi nechtělo mluvit o té nehodě. Lissiny vzpomínky byly už tak dost zlé, aniž bych do nich musela míchat ty svoje. Ohnutý kov. Pocit hor­ka, pak chladu a pak zase horka. Lissa ječící na mě, abych se probrala, ječící na své rodiče a bratra, aby se probrali. Nikdo z nich se neprobral, jen já. Doktoři pak prohlásili, že to byl zázrak. Říkali, že jsem to neměla přežít. Viktor evidentně zaznamenal, jak je mi tohle téma nepří­jemné, a tak se raději vrátil ke svému předchozímu nadšení. „Stejně tomu nemůžu uvěřit. Stalo se to naposledy před tak dlouhou dobou. Kdyby k tomu docházelo častěji..., jen pomysli, jak by to mohlo prospět bezpečnosti všech Morojů. Kéž by to tak uměli i jiní. Budu muset dál bádat a pak uvidí­me, jestli se nám podaří to zopakovat i ostatních.“ „Jo.“ Přestože jsem ho měla ráda, už jsem začínala být ne­trpělivá. Natálie hodně fantazírovala a teď už mi bylo jasné, po kterém z rodičů tohle zdědila. Doba oběda se pomalu chý­lila ke konci, a přestože novicové a Morojové mají odpolední vyučování společné, bylo mi jasné, že s Lissou nebudeme mít moc času na to, abychom si mohly promluvit. „Možná bychom mohli...“ Zakuckal se a kašlal tak, že se mu otřásalo celé tělo. Jeho nemoc, syndrom Sandovského, oslabovala plíce a byla smrtelná. Úzkostlivě jsem pohléd­la na jeho strážce a jeden z nich hned přistoupil blíž. „Vaše Výsosti,“ oslovil jej zdvořile, „měl byste jít dovnitř. Venku je moc chladno.“ Viktor přikývl. „Ano, ano. A Rose se určitě chce najíst,“ Obrátil se ke mně. „Děkuji, že sis se mnou promluvila. Nedokážu vyjádřit, co pro mě znamená, že je Vasilisa v bezpečí - a je to i tvoje zásluha. Slíbil jsem jejímu otci, že na ni do­hlédnu, kdyby se mu něco stalo. A když jste vy dvě odešly, připadalo mi, že jsem selhal.“ Úplně se mi zhoupl žaludek, když jsem si představila, jak se asi musel cítit provinile a strachovat se, když jsme odešly. Až dosud mě nikdy ani nenapadlo uvažovat nad tím, co asi způsobil náš odchod ostatním. Rozloučili jsme se a já konečně došla do budovy školy. V tom okamžiku jsem pocítila ostré bodnutí Lissiny úzkosti. Nevnímala jsem svoje bolavé nohy a šla dál do jídelny. A málem jsem do ní narazila. Jenže ona mě neviděla. Jako by ani neviděla lidi, co tam postávali s ní, Aarona s tou holkou, co vypadala jako panenka. Zastavila jsem se a naslouchala, ale zachytila jsem jen ko­nec rozhovoru. Ta holka se naklonila k Lisse, která se tvářila dost udiveně. „Tohle mi připadá jako ze sekáče. Myslela jsem, že urození Dragomirové mají úroveň.“ Když vyslovila Dragomirové, za­znělo z toho pohrdání. Popadla jsem tu panenku za rameno a odstrčila ji. Byla tak lehká, že odlétla o metr dál a málem upadla. „Ona má úroveň,“ prohlásila jsem, „a proto tvůj rozhovor s ní právě skončil.“