Vampýrská Akademie - 20.díl

Poklesla mi čelist. „Uf... Počkat... Jako že jste měli sex?“ Byla jsem tak ohromená, že jsem nedokázala vymyslet nic lepšího. Mason se na mě díval, jako bych byla hysterka. Jesse vypadal, že by nejradši umřel. „Jasně, že jsme měli sex. Říkala, že se s náma vyspí, když řekneme, že jsme..., no vždyť víš...“ Ušklíbla jsem se. „A to jste nedělali najednou, ve třech. Nebo jo?“ „Ne,“ odvětil Jesse znechuceně. Oproti tomu Ralf se tvářil, že by nic nenamítal. „Bože,“ povzdechla jsem a odhrnula si vlasy z obličeje. „Nemůžu uvěřit, že nás tak strašně nenávidí.“ „Hele,“ vykřikl Jesse, který pochopil můj náznak. „Co to má znamenat? Nejsme tak špatní. A ty a já - taky jsme spolu skoro...“ „Ne. Ani náhodou to nebylo skoro.“ Mason se znovu roze­smál. Vtom mi něco došlo. „Jestli se tohle... stalo v tý době..., tak přece ještě chodila s Aaronem.“ Všichni tři kluci horlivě přikyvovali. „No teda.“ Mia nás fakt nenáviděla. Mia se z pozice ublížené holky rychle přesunula do pozice sociopatky. Vyspala se s těma dvěma a podvedla tak svého přítele, kterého - jak to vypada­lo - zbožňovala. Jesse a Ralf vydechli úlevou, když jsme se od nich vzdá­lili. Mason mě nenuceně objal kolem ramen. „Tak? Co ty na to? Zabodoval jsem, co? Klidně mi to řekni, nebude mi to vadit.“ Zasmála jsem se. „Jak jsi to zjistil?“ „Stálo mě to pár laskavostí. A taky vyhrožování. Taky dost pomohlo, že se mi Mia nemohla pomstít.“ Vybavila jsem si, jak mě tuhle Mia vyslýchala. Nepřipadala mi tak úplně bezmocná, ale to jsem radši nahlas neřekla. „Začnou to lidem vysvětlovat v pondělí,“ pokračoval „Slíbili, že do oběda budou vědět úplně všichni, jak to oprav­du bylo.“ „Proč ne hned?“ zeptala jsem se rozmrzele. „Vyspali se s holkou. Jí to ublíží víc než jim.“ „Jo, to je fakt. Dneska už to ale řešit nechtěli. Můžeš to za­čít vysvětlovat sama, jestli chceš. Nebo můžem vyrobit trans­parent.“ Kolikrát mě Mia nazvala děvkou a kurvou? To není špatný nápad. „Máš fixy a papír?“ Zmlkla jsem, když jsem na druhém konci místností za­registrovala Lissu, obklopenou jejími obdivovateli. Aaron ji objímal kolem pasu. Měla na sobě lesklé růžové bavlněné pouzdrové šaty v odstínu, který bych ze sebe nikdy nesun­dala. Blond vlasy měla stažené do drdolu sepnutého malými křišťálovými sponkami. Skoro to vypadalo, jako by měla na hlavě korunku. Princezna Vasilisa. Vnímala jsem tytéž pocity jako posledně: úzkost a rozruše­ní. Dneska si asi nebyla schopná moc užívat Opodál číhal ve stínu ukrytý Christian, který je tajně pozo­roval Téměř splýval se stíny. „Nech toho,“ napomenul mě Mason, když si všiml, kam se dívám. „Dneska v noci si s ní nedělej starosti.“ „To je těžký.“ „Pak z toho máš depky. A v těchhle šatech vypadáš moc sexy na to, abys měla depky. Pojď, támhle je Eddie.“ Táhl mě pryč, ale ještě jsem se stihla naposled po Lisse ohlédnout. Naše pohledy se krátce setkaly. Poutem projela lítost. Ale já ji vytlačila z hlavy - obrazně řečeno - a nasadila přátelský výraz, když jsme se setkali se skupinkou noviců. Vysloužili jsme obdiv, když jsme jim pověděli o skandálu s Miou. Bylo mi neuvěřitelně dobře, že mám zase čistý štít a že jsem se pomstila. A jak tam naše skupinka chodila sem a tam a každý se dával do řeči s každým, ty novinky se šířily dál a dál. Do pondělka to asi nepočká. Beztak mi to bylo jedno. Dobře jsem se bavila. Zapadla jsem do své staré role a byla jsem šťastná, že ještě dokážu flirtovat a vtipkovat. Jak šel čas a blížil se začátek Eddieho večírku, cítila jsem, že Lissina úzkost nabírá na intenzitě. Zamračila jsem se, přestala mluvit a otočila se, abych ji našla aspoň pohledem. Tam. Pořád tam stála s partou lidí a byla jako slunce v je­jich sluneční soustavě. Aaron se k ní nakláněl a něco jí šeptal do ouška. Usmála se falešným úsměvem a její nepříjemné po­city ještě vzrostly. A pak to vyvrcholilo. Přišla k nim Mia. Ať už jim chtěla říct cokoli, nemarnila čas. Upřely se na ni oči Lissiných obdivovatelů a malá Mia v rudých šatičkách divoce gestikulovala a mlela pusou. Přes celou místnost jsem neslyšela, co povídá, ale poutem jsem z Lissy cítila čím dál horší pocity. „Musím jít,“ oznámila jsem Masonovi. Napůl jsem šla, napůl běžela za Lissou, ale stejně jsem za­chytila jen konec Miina proslovu. Výhružně se k Lisse naklá­něla a ječela na ni. Vypadalo to, že se k Mie ty řeči dostaly dřív, než je Jesse s Ralfem stihli rozšířit. „...ty a tvoje kámoška děvka! Všem povím, že jsi na palici a že tě museli zavřít na klinice, poněvadž jsi magor. Dávají ti prášky. Tak proto jste s Rose zdrhly, aby nikdo nepřišel na to, že do sebe řežeš...“ To nebylo dobré. Stejně jako při našem prvním setkání v kavárně jsem ji popadla a odstrčila stranou. „Nazdar,“ vložila jsem se do toho. „Tady kámoška děvka. Pamatuješ, co jsem ti řekla o tom, aby ses k ní už nepřibližovala?“ Mia zavrčela, čímž odhalila svoje tesáky. Jak mi došlo už dřív, nedokázala jsem ji litovat. Ona byla nebezpečná. Hodně se ponížila, aby se mi pomstila. Nějak se dozvěděla o Lissině sebepoškozování. Musela to vědět, tohle by jen tak neodhadla. Tuhle informaci musela mít buď od strážců, které náhodou zaslechla bavit se spolu, nebo někdo vyzradil, co jsem povídala o Lissině minulosti. Možná se nějak dostala k lékařským záznamům. Lissa si to také uvědomila a její výraz - vyděšený a zrani­telný, už ne princeznovský - rozhodl místo mě. Bylo mi jed­no, že mi Kirová tuhle řekla, že mi dá svobodu, abych si užila na tancovačce, že mám dnes v noci hodit starosti za hlavu a bavit se. Tady a teď jsem se chystala zničit úplně všechno. Vážně se moc dobře neumím ovládat. Bouchla jsem Miu tak tvrdě, jak jen jsem dokázala - mys­lím, že víc, než jsem praštila Jesse. Uslyšela jsem křupnutí. Moje pěst narazila do jejího nosu a vzápětí se jí z něj spustila krev. Někdo vykřikl. Mia vřískala a narazila zády do nějakých uječených holek, které evidentně nestály o to, aby jim ušpinila šaty krví. Zaútočila jsem na ni znovu a uštědřila jí ještě jednu pořádnou ránu, než mě od ní někdo odtrhl. Nebránila jsem se jako na hodině profesora Nagye. Čekala jsem to hned v momentě, kdy jsem se na ni vrhla. Bez odporu jsem nechala dva strážce, aby mě vyvedli z místnosti, zatímco ředitelka Kirová se snažila znovu zjednat pořádek. Bylo mi jedno, co se mnou udělají. Už mi bylo všechno jedno. Trest nebo vyloučení. Cokoli. Všechno zvládnu... Před námi jsem v přelévajícím se davu studentů zahlédla u dveří postavu v růžových šatech. Lissa. Moje rozčilené pocity, které se mi vymkly z rukou, na chvíli úplně překryly ty její. Teď se ke mně ale její pocity zase vracely. Devastace. Beznaděj. Teď už každý znal její tajemství. Bude muset čelit něčemu horšímu než jen planým spekulacím. Jednotlivé kousky zapadnou do sebe. S tím se ona nikdy ne­vyrovná. Uvědomovala jsem si, že teď se nejspíš nikam nedostanu, a tak jsem zběsile hledala jiný způsob, jak jí pomoct. Do oka mi padla tmavá postava. „Christiane!“ zaječela jsem. Díval se za odcházející Lissou, ale jakmile zaslechl své jméno, podíval se na mě. Jedna moje strážkyně mě popadla za paži. „Buď zticha.“ Nebrala jsem ji na vědomí. „Běž za ní,“ vykřikla jsem na Christiana. „Honem.“ Jenom tam seděl a já měla co dělat, abych nezařvala bez­mocí. „Běž, ty idiote!“ Moji strážci mě znovu okřikli, abych byla zticha. Chris­tianovi to naštěstí zřejmě došlo, protože se zvedl a zamířil směrem, kudy odešla Lissa. Dneska se se mnou nikdo nechtěl zaobírat. Zítra za to ukrutně zaplatím - zaslechla jsem cosi o vyloučení nebo do­konce vyhoštění, ale Kirová teď měla plné ruce práce s krvá­cející hysterickou Miou. Strážci mě odvedli na můj pokoj, za dohledu přísné vychovatelky, která mě informovala, že mě bude každou hodinu kontrolovat, aby se ujistila, že jsem ve svém pokoji. Pár strážců se poflakovalo i u vchodu na ko­lej. Zjevně jsem se stala bezpečnostním ohrožením. A nejspíš jsem pokazila i Eddieho večírek; teď se k němu do pokoje neproplíží ani myš. Nedbala jsem na svoje úchvatné šaty a sedla si na zem s překříženýma nohama. Natáhla jsem vědomí k Lisse. Už byla klidnější. Události z tancovačky ji pořád ještě hrozně trápily, ale Christian ji nějak dokázal uklidnit. Jestli to dokázal slovy, nebo jen svou fyzickou blízkostí, to jsem netušila. A bylo mi to jedno. Stačilo mi, že se Lissa cítí líp a neudělá žádnou hloupost. Vrátila jsem se zase k sobě. Ano, všechno se nám to dost zamotalo. Miiny a Jesseovy řeči teď pěkně rozbouří celou školu. Mě odtud nejspíš vyrazí a budu muset žít s pochybnými dhampýrkami. Lissa by mo­hla aspoň konečně zjistit, že s Aaronem je nuda a že chce být s Christianem. Ale i kdyby to bylo správné, znamenalo to... Christian. Christian. Christian je zraněný. Skočila jsem zase do Lissina těla, kam mě okamžitě vtáhla hrůza, kterou právě pociťovala. Stáli kolem ní muži a ženy, kteří jako by se vynořili odnikud. Vpadli na půdu kostela, kam se Lissa s Christianem ukryli. Christian vyskočil a z prs­tů mu šlehaly plameny. Jeden z útočníků ho udeřil něčím těžkým do hlavy a Christian se svezl k zemi. Zoufale jsem doufala, že je v pořádku, ale už jsem dál ne­mohla plýtvat energií na něj. Teď jsem se bála jenom o Lissu. Nemohla jsem dovolit, aby jí taky udělali něco takového. Nemohla jsem je nechat, aby jí ublížili. Musela jsem ji zachrá­nit, dostat ji odtud. Jenže jsem netušila jak. Byla moc daleko a já ani nedokázala vypadnout z její hlavy a rozběhnout se pro pomoc. Útočníci k ní přistoupili, oslovovali ji princezno a neustále jí opakovali, že se nemá čeho obávat, neboť oni jsou strážci. A opravdu vypadali jako strážci. Rozhodně to byli dhampýři. Vnikli tam perfektním a účinným způsobem. Ale nepoznala jsem mezi nimi žádného strážce ze školy. Ani Lissa nikoho nepoznala. Strážci by ale určitě nenapadli Christiana. A taky by nesvázali Lissu a nenacpali by jí do pusy roubík... Něco mě vypudilo z její hlavy. Zamračila jsem se a roz­hlédla po svém pokoji. Potřebovala jsem se vrátit k ní a zjistit, co se děje. Spojení obvykle končilo tím, že se samovolně vytratilo nebo jsem ho přerušila já, ale tohle - tohle bylo, jako by mě někdo doslova odtrhl a odstrčil. Odstrčil mě zpátky sem. Jenže to nedávalo smysl. Co by mě mohlo odtrhnout od… Počkat. Mysl jsem měla úplně prázdnou. Nedokázala jsem si vybavit, o čem jsem právě přemýšlela. Bylo to pryč. Jako by někdo rušil moje mozkové vlny. Kde jsem to byla? S Lissou? Co je s Lissou? Stoupla jsem si a zmateně si objala tělo. Snažila jsem se zjistit, co se děje. Lissa. Něco s Lissou. Dimitrij, ozval se náhle hlas v mojí hlavě. Běž za Dimitrijem. Ano. Dimitrij. Moje tělo i duše po něm náhle zatoužily a já s ním chtěla být víc než kdykoli jindy. Nemohla jsem být bez něj.On jistě bude vědět, co dělat. Navíc mi už dřív říkal, že za ním můžu kdykoli přijít, kdyby se něco stalo s Lissou. Horší bylo, že jsem si nevzpomněla, co se s ní stalo. Stejně jsem ale věděla, že Dimitrij se o všechno postará. Dostat se do křídla personálu na koleji nebylo těžké, i když mě chtěli tuhle noc udržet uvnitř. Nevěděla jsem, kde má Dimitrij pokoj, ale na tom beztak nezáleželo. Něco mě k němu táhlo, tlačilo mě to k němu co nejblíž. Instinkt mě přivedl k jedněm dveřím, na které jsem zabušila jako o život. Po chvilce otevřel a hnědé oči se mu rozšířily údivem, když mě spatřil. „Rose?“ „Pusť mě dál. Jde o Lissu.“ Ihned ustoupil, abych mohla projít kolem něj. Zjevně jsem ho přistihla v posteli, protože přikrývky byly rozházené a v pokoji svítila jen lampička na nočním stolku. Navíc měl na sobě jen bavlněné kalhoty od pyžama; hrudník - který jsem nikdy předtím neviděla, a páni, vypadal skvěle - měl nahý. Konečky tmavých vlasů se mu kroutily kolem obličeje a vy­padaly vlhké, jako by se před chvílí sprchoval. „Co se děje?“ Jeho hlas mě vzrušoval a nedokázala jsem odpovědět. Nedokázala jsem na něj přestat zírat. Síla, která mě přivedla až sem, mě teď hnala rovnou do jeho náruče. Tak zoufale jsem chtěla, aby se mě dotýkal, že jsem to téměř nemohla ani vydržet. Byl tak úžasný. Tak neuvěřitelně nádherný. Uvědomovala jsem si, že se někde děje něco hrozného, ale v tuto chvíli mi to nepřipadalo vůbec důležité. Ne, když jsem byla s ním. Stáli jsme od sebe asi třicet centimetrů, takže bez jeho spolupráce jsem ho nemohla políbit. Místo toho jsem se tedy vrhla na jeho hruď, chtěla jsem se jí dotýkat a líbat tu jeho hebkou kůži. „Rose!“ vykřikl a odstoupil. „Co to děláš?“ „Co bys myslel?“ Znovu jsem se k němu přiblížila, toužila jsem se ho dotýkat, líbat a dělat s ním spoustu dalších věcí. „Jsi opilá?“ zeptal se a varovně pozvedl ruku. „Kéž by.“ Snažila jsem se k němu dostat, ale pak jsem se zarazila. Najednou jsem si nebyla tak jistá. „Myslela jsem, že to chceš taky - nepřipadám ti hezká?“ Za celou dobu, co jsme se znali a co mezi námi vzrůstala vzájemná přitažlivost, mi ani jednou neřekl, že jsem hezká. Padly sice nějaké narážky, ale přímo mi to nikdy neřekl. A přestože mě ostatní kluci ne­ustále ujišťovali, že jsem krásná a sexy, potřebovala jsem to slyšet od jediného muže, o kterého jsem stála. „Rose, netuším, co se děje, ale měla by ses vrátit na svůj pokoj.“ Když jsem se k němu přiblížila znovu, natáhl ruce a sevřel mě kolem zápěstí. Ten dotek byl jako zásah elektrickým prou­dem, zasáhlo nás to oba. Viděla jsem na něm, že pustil z hlavy vše, s čím si dělal starosti. Také se ho něco zmocnilo, něco, co ho přimělo toužit po mně stejně, jako jsem já toužila po něm. Pustil mi zápěstí a pomalu mi přejížděl dlaněmi po pažích vzhůru. Sledoval mě temným a hladovým pohledem. Pak si mě přitiskl těsně k tělu. Jednou rukou mě pohladil vzadu po krku, zabořil mi prsty do vlasu a zaklonil mi tím hlavu. Sklonil se k polibku, ale naše rty se o sebe sotva otřely. Polkla jsem a zeptala se znovu: „Myslíš, že jsem hezká?“ Pozoroval mě s naprostou vazností, jako vždycky. „Myslím, že jsi krásná.“ „Krásná?“ „Jsi tak krásná, až mě to občas bolí.“ Přiblížil ke mně rty, nejprve něžné a pak tvrdě a hladově. Jeho polibek mě úplně pohlcoval. Jeho ruce mi klouzaly po těle, přes boky až k lemu šatu. Sevřel v rukou látku a začal ji tahat nahoru. Tála jsem pod jeho doteky, polibky a tím, jak se mi vpaloval do úst. Zvedal ruce výš a výš, až mi přetáhl šaty přes hlavu a odhodil je na zem. „Tos…tos mě těch šatů zbavil rychle,“ vypravila jsem ze sebe celá udýchaná. „Myslela jsem, že se ti líbí.“

„Líbí,“ přisvědčil. Oddechoval stejně těžce jako já. „Moc se mi líbí.“ A pak mě odnesl k posteli.