Vampýrská Akademie - 18.díl

Probrala jsem se a nad sebou uviděla bílý strop na klinice. Dopadalo na mě filtrované světlo - to kvůli morojským pa­cientům. Cítila jsem se divně, tak trochu dezorientovaná, ale nic mě nebolelo. „Rose.“ Ten hlas byl jako hedvábné pohlazení. Něžný. Sytý. Otočila jsem hlavu a setkala se s pohledem Dimitrijových tmavých očí. Seděl na židli vedle mé postele a hnědé vlasy po ramena měl hozené dopředu, takže mu hezky rámovaly obličej. „Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe skřípavým hlasem. „Jak se cítíš?“ „Divně. Jsem groggy.“ „Doktorka Olendzká ti dala něco proti bolesti - bylas na tom dost špatně, když jsme tě sem přinesli.“ „Nevzpomínám si na to... Jak dlouho jsem byla mimo?“ „Pár hodin.“ „To muselo bejt drsný. A pořád je.“ Začala jsem si vyba­vovat některé detaily. Lavička. Uvězněný kotník. Po tom už jsem si nic moc nepamatovala. Bylo mi horko a pak zima a pak zase horko. Opatrně jsem se pokusila pohnout prsty na noze. „Vůbec to nebolí.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Protože jsi neutrpěla vážné zranění.“ Vybavila jsem si ten zvuk, jak mi prasklo v kotníku. „Určitě? Pamatuju si..., jak se mi kotník úplně ohnul. Musím mít něco zlomenýho.“ Posadila jsem se a podívala se na svou nohu. „Nebo je to aspoň vymknutý.“ Přistoupil ke mně, aby mě zarazil. „Opatrně. Tvůj kotník bude v pořádku, ale ty jsi ještě mimo.“ Pomalu jsem se přesunula na kraj postele a podívala se dolů. Džíny jsem měla vyhrnuté. Kotník byl trochu červený, ale nikde jsem nemela žádnou odřeninu ani jiné zranění. „Bože, to jsem měla kliku. Kdybych byla zraněná, nejspíš by mě to načas vyřadilo z tréninku.“ S úsměvem usedl zase na židli. „Já vím. Říkalas mi to celou cestu, co jsem tě sem nesl. Bylas dost rozrušená.“ „Ty…, tys mě sem přinesl?“ „Poté, co jsme rozlámali lavičku a vyprostili ti nohu.“ Páni! O tolik jsem toho přišla. Dokázala jsem si představit jen jedinou věc, která by byla lepší, než že mě Dimitrij nese v náručí - kdyby mě nesl v náručí polonahý. Pak jsem si ale uvědomila celou tu situaci. „Dostala mě lavička,“ zaúpěla jsem. „Co?“ „Vydržela jsem celý den hlídat Lissu a vy jste mě pochváli­li, že jsem odvedla dobrou práci. A pak se vrátím sem a sejme mě lavička. Víš, jak je to trapný? A všichni to viděli.“ „Nebyla to tvoje chyba,“ ujistil mě. „Nikdo nemohl vědět, ze je ta lavička ztrouchnivělá. Vypadala normálně.“ „Stejně jsem měla zůstat na cestě jako normální člověk. Ostatní novicové mi to dají pěkně sežrat, až se vrátím.“ Potlačoval úsměv. „Možná tě rozveselí dárky.“ Vsedě jsem se narovnala. „Dárky?“ Konečně si dovolil usmát se a podával mi malou krabičku s kouskem papíru. „To je od prince Viktora.“ Překvapená, že by mi Viktor něco dával, jsem si přečetla vzkaz. Bylo to jen pár řádků, nedbale naškrábaných perem. Rose, jsem moc rád, že jsi svým pádem neutrpěla žádné vážně zranění. Je to skutečné zázrak. Vedeš si skvěle a Vasilisa má štěstí, že tě má. „To je od něj milý,“ prohlásila jsem a otevřela krabičku.Spatřila jsem, co bylo uvnitř. „ Ty jo! Moc hezký.“ Byl to ten náhrdelník s růží, ten, co mi ho Lissa chtěla koupit, ale nemohla si to dovolit. Zvedla jsem ho a prohlížela si lesklý přívěsek s diamanty. „To je trochu přehnaný jako dárek, co se nosí do nemocnice,“ poznamenala jsem, když jsem si vzpomněla, kolik stál. „Vlastně ti to koupil, aby ocenil, že sis vedla tak dobře v první den, kdy jsi byla oficiální strážkyní. Viděl vás, jak ten náhrdelník s Lissou prohlížíte.“ „Teda.“ Na víc jsem se nezmohla. „Ale nemyslím, že jsemodvedla tak dobrou práci.“ „Já ano.“ S úsměvem jsem vrátila náhrdelník zpátky do krabičky a odložila ji na noční stolek. „Říkal jsi ,dárky‘, že jo? To jakovíc než jeden?“ Hlasitě se rozesmál a zvuk jeho smíchu byl jako objetí. Bože, milovala jsem jeho smích. „Tenhle je ode mě.“ Podal mi malý obyčejný sáček. Zmatená a nadšená jsem ho otevřela. Lesk na rty, ten, co se mi líbil. Snad miliónkrát jsem si mu stěžovala, že mi dochází, ale nemyslela jsem, že by to vůbec vnímal. „Kdy jsi to koupil? Sledovala jsem tě celou dobu v nákup­ním centru.“ „Tajemství strážců.“ „K jaký příležitosti to je? K mému prvnímu dni?“ „Ne,“ odvětil prostě. „Protože jsem myslel, že budeš mít radost.“ Bez rozmýšlení jsem se mu vrhla kolem krku. „Děkuju.“ Z jeho strnulosti jsem usoudila, že jsem ho překvapila. A... sebe taky. Po chviličce se ale uvolnil, taky mě objal a položil mi ruce na záda, z čehož jsem málem umírala. „Jsem rád, že je ti líp,“ řekl. Rty měl skoro v mých vlasech, jen kousek nad mým uchem. „Když jsem tě viděl padat...“ „Pomyslel sis: ‚teda, ta je neschopná‘.“ „To jsem si nepomyslel.“ Nepatrně se ode mě odvrátil a zadíval se na mě, ale nic jsme neříkali. Oči měl tak tmavé a hluboké, že bych se v nich nejradši utopila. Když jsem se do nich dívala, rozehřívala jsem se, jako by měl v očích plameny. Pomalu a opatrně se svými dlouhými prsty dotkl mé lícní kosti a pohladil mě po tváři. Při tom doteku jsem se zachvěla. Omotal si pramen mých vlasů kolem prstu, stejně jako to udělal už jednou v tělocvičně. Polkla jsem a odtrhla pohled od jeho rtů. Uvažovala jsem, jaké by to bylo se s ním líbat. To pomyšlení mě děsilo i vzru­šovalo zároveň, což byla naprostá kravina. Už jsem se líbala se spoustou kluků a nikdy jsem to moc neřešila. Nebyl dů­vod, proč by to s dalším - i když starším - měla být nějaká věda. Jenže jen pomyšlení na to, jak se ke mně nakloní a při­tiskne svoje rty na moje, způsobilo, že se se mnou začal točit celý svět. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a já se neochotně od­vrátila. Doktorka Olendzká strčila hlavu dovnitř. „Přišlo mi, že jsem vás slyšela mluvit. Jak se cítíte?“ Došla ke mně a položila mě na postel. Sáhla mi na kotník a zahýbala jím, aby zjistila rozsah poranění, a nakonec jen zavrtěla hlavou. „Máte štěstí. Když vás sem přinesli, ječela jste tak, že jsem myslela, že vám tu nohu budeme muset amputovat. Musel to být jenom šok.“ Odstoupila. „Bylo by lepší, kdybyste zítra necvičila, ale jinak je to dobré, takže můžete jít.“ Vydechla jsem úlevou. Na svou hysterii jsem si vůbec neopomínala - a bylo mi trapně, že jsem tak vyváděla -, ale byla jsem ráda, že nemám nic zlomeného ani vymknutého. Nemohla jsem si dovolit ztrácet tady čas. Potřebovala jsem trénovat a připravovat se na maturitu, která mě čeká na jaře. Doktorka Olendzká mi dovolila odejít, načež za sebou sama zavřela dveře. Dimitrij došel k další židli a přinesl mi moje boty a kabát. Když jsem se tak na něj dívala, zčervenala jsem, když jsem si vybavila, co se stalo, než sem vpadla doktorka. Sledoval mě, jak si obouvám jednu botu. „Máš anděla strážného.“ „Nevěřím na anděly,“ oznámila jsem mu. „Věřím v sebe.“ „V tom případě máš úžasné tělo.“ Tázavě jsem na něj pohlédla. „Že se ti dobře uzdravuje, tak jsem to myslel. Slyšel jsem o té nehodě...“ Neupřesnil, o jakou nehodu se mělo jednat, ale mohla to být jen jediná. Normálně mě štvalo o tom mluvit, ale s ním jsem měla pocit, že můžu říct cokoli. „Všichni říkat, že jsem to neměla přežít,“ objasnila jsem. „Seděla jsem na blbým místě, když auto narazilo do stromu. Jediná Lissa seděla na bezpečným místě. Ona a já jsme vyvázly jen s pár škrábanci.“ „A to nevěříš na anděly a na zázraky?“ „Ne. Já...“ Je to skutečně zázrak. Vedeš si skvěle... A vtom mě napadlo asi milión myšlenek naráz. Možná... možná mám přece jen anděla strážného... Dimitrij ihned zaznamenal, že se najednou chovám jinak. „Co se děje?“ Probírala jsem se svou myslí a snažila se posílit pouto. Léky na utlumení bolesti měly utišující účinek i na pouto. Přicházely ke mně slabé Lissiny pocity. Úzkost. Rozrušení. „Kde je Lissa? Byla tady?“ „Nevím, kde je. Nechtěla se od tebe ani hnout Když jsem tě sem přinesl, seděla u tebe, dokud nepřišla doktorka. Uklidnila ses, až když si sedla těsně k tobě.“ Zavřela jsem oči a bylo mi na omdlení. Uklidnila jsem se, když si Lissa sedla ke mně, protože odehnala mou bolest. Uzdravila mě… Stejně jako v tu noc, kdy došlo k autohavárii. Teď už mi to dávalo smysl. Neměla jsem to přežít. Všichni to říkali. Kdo ví, jaká jsem vlastně utrpěla zranění? Vnitřní krvácení. Zlomené kosti. Na tom už nezáleží, protože Lissa to spravila, stejně jako spravila, stejně jako spravila všechno ostatní. Proto se nade mnou skláněla, když jsem se probrala. Proto nejspíš sama ztratila vědomí, když ji vezli do nemocnice. Potom byla celé dny vyčerpaná. Zrovna v té době začaly její deprese. Zdálo se, že je to normální reakce na ztrátu její rodiny, ale teď mě napadalo, jestli v tom nebylo něco víc. Jestli v tom nehrálo roli i moje uzdravení. Znovu jsem otevřela svou mysl a snažila se najít Lissu. Pokud mě uzdravila i tentokrát, těžko říct, v jakém se právě může nacházet stavu. Její nálady byly propojeny s magickými schopnostmi a bylo to hodně intenzivní. Léky už patrně přestaly účinkovat, a já se ocitla v její hlavě. Teď už to šlo lehce. Zasáhla mě úplná přílivová vlna emocí. Bylo to horší než její noční můry. Nikdy dřív jsem z ní necítila nic tak intenzivního. Seděla na půdě kostela a plakala. Ani tak úplně nevěděla, proč vlastně brečí. Cítila radost a úlevu, že se mi nic vážného nestalo, že mě dokázala uzdravit. V tutéž chvíli si ale připa­dala strašně slabá, jak fyzicky, tak psychicky. Uvnitř byla vy­hořelá, jako by ztratila část ze sebe samé. Trápila se, že se na ni naštvu, až zjistím, že použila svoje schopnosti. Děsila se zítřej­šího vyučování, kdy bude předstírat, že je ráda s bandou lidí, jejichž jediným zájmem kromě utrácení rodinných peněz je posmívat se těm méně krásným a méně oblíbeným. Nechtěla jít s Aaronem na ples a dívat se na něj, jak ji zbožně pozo­ruje - a cítit jeho doteky -, když ho měla ráda jen jako kama­ráda. Většina z toho byly její běžné starostí, ale zasáhly ji tvrdě a napáchaly větší škodu než u normálního člověka. Nedokázala svoje pocity vytřídit ani přijít na to, jak dávat všechno zase do pořádku „Není ti nic?“ Zvedla hlavu a odhrnula si vlasy, které se jí nalepily na mokré tváře. Ve dveřích na půdu stál Christian. Ani ho neslyšela jít po schodech. Byla ztracená ve vlastním zármutku. Jiskřila v ní touha i vztek. „Jsem v pohodě,“ vyštěkla. Popotáhla a snažila se zadržet slzy, nechtěla, aby ji viděl v tak slabé chvilce. Opřel se o zeď, založil si ruce a nasadil nečitelný výraz. „Chceš... chceš si promluvit?“ „Ach...“ Drsně se rozesmála. „Teď se mnou chceš mluvit? Pokoušela jsem se o to už tolikrát…“ „Já to nechtěl! To byla Rose...“ Zarazil se a já sebou trhla. Byla jsem totálně zničená. Lissa se zvedla a došla k němu. „Co s tím má společnýho Rose?“ „Nic.“ Opět nasadil svou lhostejnou masku. „Zapomeň na to.“ „Tak co je s Rose?“ Přistoupila k němu blíž a i přes její vztek jsem cítila, jak ji Christian nevysvětlitelně přitahuje. A pak jí to došlo. „To ona tě k tomu přiměla, že jo? Řekla ti, aby ses se mnou přestal bavit?“ Neochvějně zíral přímo před sebe. „Asi to tak bylo nejlepší. Jenom bych s tebou všechno pokazil. A ty bys nebyla tam, kde jsi teď.“ „Co to má znamenat?“ „Co asi? Bože! Lidi teď ožívají a umírají na tvůj rozkaz, Vaše Výsosti.“ „Jsi dost melodramatický.“ „Vážně? Celý den slyším jenom, jak se všichni baví o tom, co děláš, co si myslíš, co máš na sobě. Jestli se ti bude líbit. Koho máš ráda. Koho nenávidíš. Jsou tvoje loutky.“ „Tak to není. A navíc, já to musím dělat. Abych se pomstila Mie…“ Obrátil oči v sloup a zadíval se jinam. „Vždyť už ani nevíš, za co se jí mstíš.“ Lissa se rozzuřila ještě víc. „Navedla Jesse a Ralfa, aby vykládali všechny ty hrozný věci o Rose! To jí nemůže jen tak projít.“ „Rose něco vydrží. Zvládla by to.“ „Tys ji neviděl,“ odvětila tvrdošíjně. „Brečela.“ „No a? Lidi občas brečí. I ty brečíš.“ „Ale Rose ne.“ Otočil se k ní a na rtech mu hrál temný úsměv. „Nikdy jsem neviděl nikoho, jako jste vy dvě. Pořád se tak strachujete jedna o druhou. U ní to chápu - je tvoje strážkyně -, ale ty jsi úplně stejná.“ „Je to moje kamarádka.“ „Asi je to tak jednoduchý. Co já vím.“ Zamyšleně po­vzdechl, načež sklouzl zase ke svému sarkasmu. „Každopádně, co ta Mia? Mstíš se jí za to, co provedla Rose. Ale uniká ti ten smysl. Proč to udělala?“ Lissa se zamračila. „Protože žárlila na mě a na Aarona...“ „Je v tom něco víc, princezno. Na co by měla žárlit? Už ho přece měla. Nemusela na tebe útočit, aby ho získala zpátky. Stačilo, aby všem předvedla, jak jsou spolu šťastní a jak se milujou. Něco jako vy teď,“ dodal suše. „Dobře. A co je v tom teda ještě dalšího? Proč mi chtěla zničit život? Nikdy jsem jí nic neudělala - myslím před tím­hle.“ Naklonil se k ní a jeho křišťálově modré oči se vpalovaly do jejích. „Máš pravdu. Tys jí nic neudělala - ale tvůj brácha ano.“ Lissa se od něj odtáhla. „O mým bratrovi nic nevíš.“ „Vím, že Miu přefikl. Doslova.“ „Nech toho a nelži.“ „Nelžu. Přísahám Bohu nebo v koho to vlastně věříš. Bavil jsem se s Miou, když byla ještě v prváku. Nebyla moc oblíbená, ale byla chytrá. To je pořád. Pracovala ve spoustě výborů s královskými - chodila na tancovačky a na večírky. Nevím o tom všechno. Ale vím, že se na nějaký takový akci seznámila s tvým bráchou a tak nějak to dali dohromady.“ „To není pravda. Věděla bych to. Andre by mi to řekl.“ „Kdepak. Neřekl to nikomu. A jí řekl, aby to taky nikomu nevykládala. Přesvědčil ji, že to bude jejich romantický tajemství, ale ve skutečnosti jenom nechtěl, aby jeho kámoši věděli, že spí s nekrálovskou prvačkou.“ „Jestli ti tohle pověděla Mia, pak si to všechno vymyslela“ vyjekla Lissa. „No, neřek bych, že si to vymyslela. Viděl jsem ji totiž brečet. Po několika týdnech jí už měl tvůj brácha plný zuby a rozešel se s ní. Oznámil jí, že je pro něj moc mladá a že nemů­že mít vztah s holkou, která není z dobrý rodiny. Vyrozuměl jsem, že se k ní nechoval moc hezky - ani se neobtěžoval s kecy typu ,budeme kamarádi‘.“ Lissa výhružně přiblížila obličej k Christianovu. „Vždyť jsi Andreho ani neznal. Tohle by nikdy neudělal.“ „Ty jsi ho neznala. Ke svojí sestřičce se jistě choval hezky; určité tě měl moc rád. Ale ve škole s kamarády se choval jako idiot, stejně jako všichni královští. Vídal jsem ho, protože mně nic neunikne. Je to snadný, když si tě nikdo nevšímá.“ Zadržela vzlyknutí a netušila, jestli by mu měla věřit, nebo ne. „Tak proto mě Mia nenávidí?“ „Jo. Nenávidí tě kvůli němu. A taky proto, že jsi královská a ona si připadá mezi královskými nejistě. Proto se tak tvrdě snaží mezi ně zapadnout a kamarádit s nima. Řekl bych, že je jenom náhoda, že skončila s tvým bejvalým, ale teď, když jsi zpátky, nejspíš se tím všechno jen zhoršilo. Tys jí přebrala kluka a rozšířily jste drby o jejích rodičích, což mi přijde jako nejlepší způsob, jak zařídit, aby trpěla. Dobrá práce.“ Pocítila nepatrné bodnutí v hrudi, jak se cítila provinile. „Stejně myslím, že kecáš.“ „Můžeš mě nazvat mnoha jmény, ale rozhodně nejsem lhář. To je tvůj obor. A Rosin.“ „My ne…“ „Zveličování historek o něčích rodičích? Prohlášení, že mě nenávidíš? Předstírání, že jsi kámoška s lidma, o kterých si myslíš, že jsou úplně blbí? Chození s klukem, kterýho nemáš ráda?“ „Mám ho ráda.“ ,A.máš ho ráda, nebo se ti líbí?“ „To je snad jedno.“ „Není. Líbí se ti chodit s velkým blonďatým kreténem a smát se jeho přitroublým vtipům.“ Pak se najednou zničehonic naklonil a políbil ji. Bylo to žhavé, rychlé a naléhavé, čišel z toho hněv a vášeň a touha, kterou Christian dusil v sobě. Lissu takhle nikdy nikdo nepolíbil. Cítila jsem, jak na to reaguje, jak na něj reaguje - s ním si připadala mnohem víc živá než s Aaronem nebo s kýmkoli jiným. Christian se od ní odtrhl, ale obličej měl pořád blízko u je­jího. „A tohle děláš s někým, koho máš ráda.“ Lisse bušilo srdce vztekem i touhou. „Nemám tě ráda, ani se mi nelíbíš. A myslím, že ty i Mia lžete o Andrem. Aaron by si nikdy nic takovýho nevymyslel.“ „To asi proto, že Aaron nikdy neřekne víc než jednoslabič­ný slovo.“ Odvrátila se. „Vypadni. Padej ode mě.“ Komicky se rozhlédl kolem. „Nemůžeš mě vyhodit. Nájemní smlouvu jsme podepsali oba.“ „Vypadni!“ zakřičela. „Nenávidím tě!“ Uklonil se. „Cokoli si přejete. Vaše Výsosti.“ S posledním temným pohledem opustil půdu. Lissa se svezla na kolena a dovolila slzám, které před ním zadržovala., aby se jí vyřinuly z očí. Pomalu jsem se přestávala orientovat v tom, co ji vlastně tak strašně trápí. Bůh ví, že mě taky pár věcí dokáže rozhodit – jako třeba ten incident s Jessem -, ale nepodléhám tomu tak jako ona. Její starosti v ní vířily a bušily jí do mozku. Historky o Andrem. Miina nenávist. Christianův polibek. Moje uzdravení. Uvědomila jsem si, že takhle vypadá opravdová deprese. Opravdové šílenství. Lissa se utápěla ve vlastní bolesti, a tak učinila jediné rozhodnutí, které dokázala. Udělala jedinou věc, která ji dokáže zbavit těch pocitů. Otevřela svoji peněženku a vytáhla z ní žiletku, kterou vždycky nosila s sebou… Bylo mi z toho špatně, ale nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Cítila jsem, jak se řeže do levé ruky a pozoruje , jak z pravidelných ran na její bílé pleti vytéká krev. Jako vždyť se vyhnula tepnám, ale řezy byly tentokrát hlubší. To řezání strašně bolelo, ale Lissa se takhle aspoň soustředila na fyzickou bolest, která odvedla její pozornost od duševních muk. Takhle si připadala, že má zas všechno pod kontrolou. Na zaprášenou podlahu dopadaly kapky krve a Lissin svět se začal točit. Její vlastní krev ji fascinovala. Po celý ži­vot si brala krev od jiných. Ode mě. Od dárců. A teď se krev prolévala. Nervózně se zachichotala, připadalo jí to zábavné. Možná, že když si vypouštěla krev, jako by ji vracela těm, od nichž si ji brala. Nebo možná svou krví jen plýtvala, plýtvala posvátnou krví Dragomirů, po níž byli všichni jako posedlí. Nacpala jsem se do její hlavy a teď jsem se nemohla do­stat ven. Její emoce mě teď úplně polapily - byly příliš silné a mocné. Ale já musela uniknout - to jsem si uvědomova­la každou částečkou svého bytí. Musela jsem ji zastavit. To uzdravení ji oslabilo a teď ještě k tomu ztrácela spoustu krve. Bylo načase to někomu říct. Konečně se mi podařilo odtrhnout se od ní. Zjistila jsem, že jsem pořád ještě na klinice. Dimitrij mě držel za ramena a jemně se mnou třásl, při čemž neustále opakovat moje jméno ve snaze získat mou pozornost. Vedle něj stála doktorka Olendzká a tvářila se zahloubaně a zaujatě. Zadívala jsem se na Dimitrije a uvědomila si, jak moc se o mě strachuje. Záleží mu na mně. Christian mi řekl, abych našla někoho, komu věřím, kdo mi s Lisou pomůže. Tu radu jsem nebrala na vědomí, protože jsem nevěřila nikomu kromě ní. Ale když jsem se teď dívala na Dimitrije a cítila naše vzájemné pochopení, věděla jsem, že věřím i někomu jinému. Když jsem promluvila, znělo to skřípavě. „Vím, kde je. Lissa. Musíme jí pomoct.“