Vampýrská Akademie - 14.díl

Následujících pár dní jsem dál špehovala Lissu a pokaždé jsem se cítila trochu provinile. Nesnášela, když se mi to přihodilo náhodou, zatímco teď jsem to dělala záměrně. Dál jsem ji sledovala, jak získává královské hráče s mocí jednoho po druhém na svou stranu. Neuměla udělat nátlak hromadně, ale přesvědčit jednu osobu po druhé bylo stejně efektní, i když pomalejší. Ve skutečnosti jich spoustu ani nemusela nutit, aby s ní zase začali kamarádit. Spousta z nich nebyla tak povrchních, jak působila; pamatovali si na Lissu a měli ji rádi proto, jaká byla. Slétali se k ní jako hejno a teď, měsíc a půl po našem návratu na Akademii, to vypadalo, jako by vůbec neodešla. A během svého výstupu ke slávě mě Lissa obhajovala a poštvávala všechny proti Mie a Jesseovi. Jednou ráno jsem jí vlezla do hlavy, zrovna když se chys­tala na snídani. Asi dvacet minut strávila fénováním a rov­náním vlasů, což nedělala už pěkně dlouho. Natálie, která seděla na své posteli v jejich pokoji, sledovala celý ten proces se zvědavostí. Když se Lissa začala líčit, konečně promluvila. „Hele, po škole se jdeme k Erin podívat na film. Jdeš s náma?“ Vždycky jsem si dělala srandu z toho, že je Natálie nudná, ale její kamarádka Erin byla zábavná asi jako vysuše­ná zeď. „Nemůžu. Slíbila jsem Camille, že jí pomůžu odbarvit Carly vlasy.“ „Teď s nima trávíš fůru času.“ „Jo, to asi jo“ Lissa si nanášela na řasy řasenku a její oči ihned vypadaly mnohem větší. „Myslela jsem, že s nima už nekamarádíš.“ „Rozmyslela jsem si to.“ „Vypadá to, že tě teď mají dost rádi. Teda ne že by tě někdo neměl rád, ale když ses sem vrátila a nemluvila s nima, zdálo se, že jim to nevadí, a nebrali tě na vědomí. Slyšela jsem, že o tobě hodně mluví. Asi mě to ani nepřekvapuje, protože jsou to i Mimi kámoši, ale není to divný, jak tě teď najednou mají všichni rádi? Vždycky čekají, co budeš chtít dělat ty, a podle toho uzpůsobí svoje plány. A jak teď všichni brání Rose, to je fakt šílený. Ne že bych věřila těm kecům, co se tu o ní povídají ale nikdy by mě nenapadlo, že je tohle možný…“ V Natálii evidentně klíčilo semínko podezření a Lissa to poznala. Natálii by ani ve snu nenapadlo, že se jedná o nátlak, jenže Lissa nemohla riskovat, že se nevinné dotazy změní v něco mnohem horšího. „Víš ty co?“ skočila jí do řeči. „Možná se přece jen u Erin zastavím. Carlyiny vlasy určitě tak dlouho dělat nebudem.“ Ta nabídka úplně vykolejila tok Nataliiných myšlenek. „Fakt? No teda, to by bylo super. Už mi říkala, jak ji mrzí, žes ní už tak nekamarádíš, a já jí řekla...“ Tak to šlo dál. Lissa používala nátlaku k tomu, aby byla zase oblíbená. Tiše jsem to pozorovala a dělala si s tím staros­ti, i když tyhle její snahy přispěly k tomu, že na mě všichni už tak nezírali a tolik mě nepomlouvali. „Tohle nezůstane bez následků,“ zašeptala jsem jí jednou v kostele. „Někdo o tom začne přemýšlet a vyptávat se.“ „Nebuď tak melodramatická. Moc se tady přelívá ne­ustále.“ „Ale ne takhle.“ „Myslíš, že bych si je nedokázala naklonit na svou stranu jen díky svojí povaze?“ „Jasně, že jo, ale Christian si toho všiml. Co když si toho všimne i někdo…“ Zmlkla jsem, protože o kus dál v lavici dva kluci vyprskli smíchy. Čučeli při tom rovnou na mě, ani se ty svoje vlezlé pohledy nesnažili nějak skrýt. Podívala jsem se jinam a snažila se je ignorovat, jen jsem doufala, že kněz začne s bohoslužbou už brzy. Lissa se na ně ale zadívala a v obličeji se jí náhle objevil zuřivý výraz. Neřekla ani slovo, ale pod tíhou jejího pohledu se jejich úsmě­vy náhle vytratily. „Omluvte se jí,“ pověděla jim. „Tak, aby vám to uvěřila.“ Po chvilce div že nepadli na kolena, překotně se mi omlouvali a žadonili o odpuštění. Nemohla jsem tomu uvěřit. Použila nátlak na veřejnosti - ze všech míst právě v kostele. A na dva lidi najednou. Konečně vyčerpali svou zásobu omluv, ale Lissa s nimi ještě neskončila. „Na víc se nezmůžete?“ vyštěkla. Zděšeně na ni vykulili oči ve strachu, že ji rozzuřili. „Liss,“ rychle jsem se do toho vložila a dotkla se její ruky. Jo je dobrý. Já... přijímám jejich omluvy.“ Pořád se tvářila nespokojeně, nakonec ale kývla. Kluci vy­dechli úlevou. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, že začala mše. Skrze pouto jsem z Lissy cítila jakési temné uspokojení. To pro ni bylo ne­typické a mně se to vůbec nelíbilo. Abych přestala uvažovat o jejím problematickém chování, prohlížela jsem si jiné lidi, což jsem dělala dost často. Poblíž seděl Christian, který otevřeně pozoroval Lissu a tvářil se utrápeně. Když si všiml, že se na něj dívám, zamračil se a od­vrátil zrak. Dimitrij seděl vzadu jako obvykle a tentokrát netěkal po­hledem z rohu do rohu, jestli se tam náhodou neobjeví nějaké nebezpečí. Soustředil se zjevně spíš na svoje nitro a jeho výraz byl téměř bolestný. Stejně jsem nevěděla, proč vůbec do kostela chodí. Pokaždé vypadal jako by tu s něčím zápasil. Vpředu u oltáře kněz opět mluvil o svatém Vladimírovi. „Jeho duch byl silný, on byl vskutku obdarovaný Bohem. Chromí začali chodit když se jich dotkl slepí zase uviděli. Kamkoli vkročil vykvetly květy.“ Ach jo, Morojové by potřebovali víc svatých. Uzdravování mrzáků a slepých? Zapomněla jsem na všechno o svatém Vladimírovi. Mason se přece zmiňoval že Vladimír uměl křísit mrtvé, což mi teď připomnělo Lissu. Řešila jsem tolik jiných věcí, že jsem si už pěkně dlouho nevzpomněla na tohohle svatého ani na jeho „stínem políbenou“ strážkyni a jejich pouto. Jak jsem to mohla přehlídnout? Profesorka Karpová evidentně nebyla jedinou Morojkou, která umí uzdravovat jako Lissa. Vladimír to taky uměl. „A po celou dobu ho následovaly davy, všichni ho milovali a řídili se jeho učením a naslouchali, když kázal slovoBoží…“ Otočila jsem se k Lisse a vykulila na ni oči. Zmateně na mě pohlédla. „Co je?“ Neměla jsem možnost jí to vysvětlit - ani bych to nedoká­zala správně zformulovat - a navíc, jakmile bohoslužba skončila, ihned jsem musela zpátky do svého vězení. Ve svém pokoji jsem se hned vrhla na internet abych si našla něco o svatém Vladimírovi, ale nic užitečného jsem ne­objevila. Zatraceně. Mason projel knihy v knihovně a říkal že tam stejně nic moc nepíšou. Tak co dál? Neexistoval způsob, jak se dovědět něco víc o tom zaprášeném svatém starochovi. Nebo ano? Co řekl Christian ten první den s Lissou? A támhle máme starou bednu, nacpanou spisy blahoslaveného a šíleného svatého Vladimíra. Půda nad kostelem. Tam byly ty písemnosti. Christian mě na ně upozornil. Potřebovala jsem se do nich podívat, ale jak to udělat?Kněze jsem o to požádat nemohla. Jak by asi reagoval, kdyby zjistil, že mu na půdu lezou studenti? To by byl konec Christianova doupěte. Ale možná... možná by mi mohl pomoct právě on. Jenže byla neděle, což znamenalo, že ho uvidím nejdřív zítra odpoledne. A beztak jsem nevěděla, jestli vůbec budu mít šanci si s ním promluvit o samotě. Později když jsem šla na trénink, zastavila jsem se na koleji v kuchyni pro nusli tyčinku. Tam jsem narazila na dva novice, Milese a Anthonyho. Jakmile mě Miles uviděl, hvízdnul. „Jak jde život. Rose? Nejsi osamělá? Chceš nějakou spo­lečnost?“ Anthony se zasmál. „Nemůžu tě kousnout, ale můžu ti nabídnout něco jinýho, po čem toužíš.“ Musela jsem projít ven dveřmi, v nichž postávali. Odstrčila jsem je, ale Miles mě chytil kolem pasu a pak mi rukou sjel na zadek. „Dej ty pracky pryč, nebo ti zmaluju ksicht,“ varovala jsem ho a odskočila. Při tom jsem ale vrazila do Anthonyho. „No tak,“ vložil se do toho Anthony. ,,Myslel jsem, že ne­máš problém zvládnout dva kluky najednou.“ Ozval se nový hlas. „Jestli vy dva okamžitě nevypadnete, vyřídím vás já..“ Mason. Můj hrdina. „Nevytahuj se, Ashforde,“ řekl Miles. Byl z nich dvou vět­ší, ale nechal mě s Masonem ustoupit. I Anthony couvl, teď už ho víc zajímalo, jestli bude bitka, nebo ne. Ve vzduchu se vznášelo tolik testosteronu, že mi připadalo, že potřebuju plynovou masku. „Ty do ní taky děláš?“ dotázal se Miles Masona. „Nechceš se dělit?“ „Řekni o ní ještě slovo a urazím ti palici.“ „Proč? Je to jen laciná krvavá...“ Mason ho praštil. Milesovi to neurazilo hlavu ani neměl nic zlomeného a ani nekrvácel, ale vypadal, že ho to bolelo. S vytřeštěnýma očima se vrhl na Masona. Jenže se ozvalo vrznutí dveří v chodbě a všichni jsme strnuti. Novicové mívali za rvačky hodně postihů. „Nejspíš sem jdou strážci.“ Mason se zazubil. „Chcete, aby se dověděli, že jste chtěli přeprat holku?“ Miles s Anthonym si vyměnili pohledy, „Jdeme,“ utrousil Anthony. „Na tohle nemáme čas.“ Miles ho neochotně následoval. „S tebou později, Ashforde.“ Když odešli, otočila jsem se k Masonovi. „Přeprat holku?“ „Není zač,“ poznamenal suše. „Nepotřebovala jsem tvoji pomoc.“ „Jasně. Sama jsi to zvládala výborně.“ „Nečekala jsem to, to je všechno. Nakonec bych si s nima poradila.“ „Podívej, neobracej to svoje naštvání proti mně.“ „Jen se mi prostě nelíbí, když se mnou někdo zachází jako... s holkou.“ „Ty jsi holka. A já se ti jen snažil pomoct.“ Podívala jsem se na něj a spatřila vážný a upřímný výraz. Myslel to dobře. Nemělo smysl, abych na něj byla hnusná, když jsem měla tolik dalších lidí, co můžu nenávidět. „Tak... dík. Promiň, že jsem na tebe tak štěkala.“ Trochu jsme si popovídali a já se z něj pokoušela vytáhnout školní drby: Všiml si, že Lissino postavení náhle stouplo, ale divné mu to nepřipadalo. Jak jsem s ním mluvila, všimla jsem si jeho oddaného výrazu, který nasadil pokaždé v mé přítomnosti. Bylo mi smutno z toho, co ke mně cítí. Dokonce jsem se cítila provinile. Uvažovala jsem, jestli by bylo těžké začít s ním chodit. Je milý, zábavný a hezký. Rozumíme si. Proč jsem se tolikrát zapletla do malérů s jinými kluky, když tady mám jednoho dokonalého a slaďoučkého, který mě chce? Proč mu prostě jeho city neoplácím? Odpověď jsem znala dřív, než jsem v duchu zformulovala tu otázku. Nemůžu chodit s Masonem, protože když si představím, že mě někdo objímá a šeptá mi do ouška, dotyčný má vždycky ruský přízvuk. Mason mě dál obdivně sledoval a nestaral se o to, nač myslím. Když jsem tak viděla ten zbožný obdiv, napadlo mě, jak bych ho mohla využít ve svůj prospěch. Cítila jsem se trochu provinile, přesto jsem začala flirtovat a Mason se celý rozzářil. Opřela jsem se o zeď vedle něj, takže se naše paže lehce dotýkaly, a pomalu jsem se na něj usmála. „Víš, to tvoje hrdinský počínání pořád nějak neschvaluju, ale vyděsils je. To za to skoro stálo.“ „Neschvaluješ to?“ Přejela jsem mu prsty po paži. ,,Ne. V principu je to sexy, v praxi moc ne.“ Rozesmál se. „To sakra ne.“ Chytil mě za ruku a upřel na mě vědoucí pohled. „Občas potřebuješ, aby tě někdo zachrá­nil. Líbí se ti to, jen si to nechceš přiznat.“ „A já myslím, že tě to zachraňování baví, a nechceš si to přiznat.“ „Těžko můžeš vědět, co mě baví. Zachraňování slečen, jako jsi ty, je vznešený čin,“ prohlásil nadneseně. Potlačila jsem neodolatelnou touhu zasmát se jeho použití slova slečny. „Tak to dokaž. Udělej pro mě laskavost jen proto, že je to správný.“ „Jasně,“ ihned souhlasil. „Jen si řekni.“ „Potřebuju, abys vyřídil vzkaz Christianovi Ozerovi.“ Najednou už nebyl tak dychtivý. „Cože? To nemyslíš vážně.“ „Ano. Úplně vážně.“ „Rose... Nemůžu s ním mluvit. To přece víš.“ „Měla jsem za to, žes říkal, že bys mi pomohl. Říkal jsi, že pomáhat ,slečnám‘ je vznešený čin.“ „Moc nechápu, kde v tomhle vidíš jakou vznešenost.“ Podívala jsem se na něj tím nejpřesvědčivějším pohledem svedla. Ustoupil. „Co chceš, abych mu řekl?“ „Řekni mu, že potřebuju knihy svatýho Vladimíra. Ty z půdy. Potřebuju, aby mi je co nejdřív nějak nenápadně přinesl. Řekni mu, že je to pro Lissu. A taky mu vyřiď…Vyřiď mu, že tu noc, jak byla recepce, jsem mu lhala. Zaváhala jsem. „A řekni mu, že se omlouvám.“ „To nedává smysl.“ „Nemusí. Jenom to udělej. Prosím...“ Znovu jsem použila úsměv královny krásy. Rychle mě ujistil, že uvidí, co se dá dělat, a odešel na oběd. Já zamířila na trénink.