Vampýrská Akademie - 7.kapitola

"Ne zubama," dodala jsem rychle. "Vrhni se na mě. Použij tvoje pouta. Cokoliv můžeš udělat."
Viktor Daškov nebyl hloupý člověk. Jiní by mohli zaváhat nebo by kladli více otázek. On ne. On nemusí přesně vědět, co se děje, ale cítil, že to byla možnost na svobodu. Možná jediná, kterou kdy dostane. Byl někdo, kdo strávil velkou část svého života jako vůdce složitého spiknutí, a tak byl profesionál v správném jednání.
Zvedl ruce jak jen mohl, vrhl se na mě, předstíral, že se mě pokouší udusit řetězem mezi pouty. Jak to udělal, vydala jsem hrůzostrašný výkřik. V okamžiku tam byli strážci,aby zastavili bláznivého vězně, který nesmyslně zaútočil na ubohou dívku. Ale jakmile se jim ho podařilo zkrotit, vyskočila jsem a napadla je. Dokonce i kdyby očekávaly,že jsem nebezpečná - a oni neočekávali- překvapila jsem je, že ani neměli čas reagovat. Skoro jsem se cítila špatně, jak to bylo pro ně nespravedlivé.
Uhodila jsem prvního tak, že ztratil nadvládu nad Viktorem a letěl dozadu, praštil sebou do zdi poblíž Lissy, která horečně nutila Northwooda zůstat v klidu a ne někoho volat v tomto chaosu. Další strážce měl trochu více času reagovat, ale pomalu pustil Viktora a otočil se na mě. Byla jsem moc otevřená a dostala ránu, která nás donutila k zápasu. Byl velký a hrozivý, a jakmile mu došlo že jsem hrozba, nedržel se zpátky. Rána do mého ramene mi poslala bolest přes mou ruku a já odpověděla rychlým kolenem do jeho žaludku. Zatím byl jeho kamarád na nohou, mířící k nám. Musela jsem to rychle skončit, a to nejen kvůli sobě, ale také proto, že by se nepochybně zálohovaly,jakmile by se jim naskytla šance.
Popadla jsem toho nejbližší ke mně a strčil ho tak silně, jak jsem mohla do zdi - po hlavě. Zavrávoral, omámený, a udělala jsem to znovu, dokud na mě jeho partner nedosáhl. Ten první strážce se zhroutil k zemi v bezvědomí. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala, ale část mého výcviku mě naučila jak rozlišovat schopnosti a zabíjení. Měl pouze bolest hlavy. Doufala jsem. Další strážce se pustil do útoku,on a já jsme kroužili navzájem, někdy udělali výpad a uhýbali se protivníkovi.
"Nemůžu ho omráčit!" Zavolala jsem na Lissu. "Potřebujeme ho. Přiměj ho."
Její odpověď přišla skrze pouto. Mohla by nutit dva lidi najednou, ale chtělo by to hodně síly. Ještě jsme z toho nebyli a ona nemohla riskovat ochabnutí tak brzy. Frustrace v ní nahrazovala strach.
"Northwoode, jdi spát," vyštěkla. "Přesně tam. Na stole. Jsi vyčerpaný a budeš spát několik hodin."
Koutkem oka jsem viděla Northwooda se povalit, hlava s bouchnutím udeřila do stolu. Každý, kdo tu pracoval měl otřes mozku v době, když jsme tu byli. Poté jsem se vrhla na strážce, pomocí mé plné váhy, aby byl v linii Lissinýho zraku. Tlačila si cestu do našeho boje. Podíval se na ni překvapeně, a to bylo všechno, co potřebovala.
"Přestaň!"
Neodpověděl tak rychle jako Northwood, ale zaváhal. Ten chlap byl odolnější.
"Přestaň bojovat!" opakovala důrazněji, posílila svou vůli. Silné nebo ne, nemohl se postavit proti takové síle ducha. Jeho paže klesly k bokům a přestal se mnou zápasit. Ustoupila jsem a popadala dech, rovnala si paruku zpět na místo.
"Udržet ho bude těžké," řekla mi Lissa.
"Těžké na pět minut nebo pět hodin?"
"Někde uprostřed."
"Tak pojďme pryč. Získej od něj Viktorův klíč."
Zeptala se strážce na klíče od pout. Řekl nám, že je má druhý strážce. Prohledala jsem bezvládné tělo- dýchal stále, díky Bohu - a získala klíč. Teď jsem se obrátila svou plnou pozornost na Viktora. Jakmile boj začal, uhnul z cesty a jednoduše byl tiše, zatímco mnoho nových možností se nepochybně předhánělo v jeho mysli.
Přistoupila jsem a dala jeden z mých 'strašidelných obličejů', jak jsem se zvedla klíč. "Teď odemknu pouta," řekla jsem mu, hlasem sladkým i hrozivým. "Budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Nezačneš bojovat nebo žádným způsobem nebudeš ničit naše plány."
"Oh? Dnes používáš nátlak taky, Rose?" zeptal se suše.
"Nepotřebuju ho." Odemkla jsem pouta. "Mohu ti poskytnout bezvědomí stejně snadno, jako tomu chlápku a táhnout tě. Nezáleží na mně."
Těžká pouta a řetězy spadly na podlahu. Lstivý, samolibý pohled zůstal na jeho tváři, ale jeho ruce se jemně dotkly zápěstí. Pak jsem si všimla, že na nich byly šrámy a modřiny. Tyto třmeny nebyly určeny pro pohodlí, ale odmítla jsem si ho litovat. Ohlédl se na nás.
"Jak okouzlující," přemítal. "Ze všech lidí, kteří se mě pokusí zachránit,bych nikdy nečekal,že vy dvě... A ještě, ve zpětném pohledu, jste pravděpodobně nejschopnější."
"Nepotřebujeme tvoje komentář, Hannibale, "odsekla jsem." A nepoužívej slovo 'záchrana'. Zní to, jako bys byl nějaký neprávem uvězněný hrdina."
On nadzdvihl obočí, jako by věřil, že to skutečně byl. Místo,aby mě zpochybňoval, kývl k Bradleymu, který skutečně v boji spal. Jeho omámený stav byl od Lissinýho nátlaku tak silný, že se neprobral.
"Dej mi ho," řekl Viktor.
"Cože?" Zvolala jsem. "Nemáme na to čas!"
"A já nemám sílu na to, co máš na mysli," zasyčel Viktor. Příjemná a vševědoucí maska zmizela, nahradila jí zlá a zoufalá. "Uvěznění zahrnuje více než tyče, Rose. Hladověli jsme bez jídla a krve, snažili se, abychom byli slabí. Chůze je jediná věc, na kterou se zmůžu a to nestačí. Pokud máš v plánu mě odsud doopravdy dostat,dej mi krev!"
Lissa přerušila odpověď, kterou jsem mu chtěla dát. "Buď rychlý."
Zírala jsem na ni v úžasu. Chtěla jsem odporovat Viktorovi, ale prostřednictvím pouta jsem z ní cítila zvláštní mix pocitů. Soucit a. . . Porozumění. Oh, pořád ho nenáviděla, naprosto. Ale také věděla, co to je žít na omezeném množství krve.
Naštěstí, Viktor byl rychlý. Jeho ústa byla u lidského krku prakticky před tím, než Lissa domluvila. Zmatený nebo ne, pocit, že jsou zuby na krku Bradleyho probudil. Otevřel oči, jeho tvář se brzy rozradostnila z upířích endorfinů. Krátké vzplanutí krve bylo všechno, co by Viktor potřeboval, ale když se Bradleyho oči začaly rozšiřovat překvapením, uvědomila jsem si,že Viktor pil více než rychle. Přiskočila jsem a prudce Viktor odtrhla od rozptýleného dárce.
"Co to sakra děláš?" Požadovala jsem, třásla s Viktorem tvrdě. Bylo to něco, co jsem chtěla udělat už dlouhou dobu. "Copak si myslíš, že bys ho mohl vysát a stát se Strigojem přímo před námi?"
"To sotva," řekl Viktor, zamrkal na ruku, kterou jsem ho svírala.
"To není to, co dělá," řekla Lissa. "Prostě na minutku ztratil kontrolu."
Jeho krvežíznivost uspokojena, Viktorovo bezproblémový chování se vrátilo. "Ah, Vasiliso. Vždy tak chápavá."
"Neprováděj žádné předpoklady," zavrčela.
Civěla jsem na oba dva. "Musíme jít. Hned." Obrátila jsem se na ovládnutého strážce. "Vezmi nás do místnosti, kde se sledují všechny bezpečnostní záběry."
Neodpověděl mi a s povzdechem jsem se podívala na Lissu s očekáváním. Opakovala mou otázku a on okamžitě opustil místnost. Můj adrenalin z boje byl vysoký a nemohla jsem se dočkat, až dokončím tohle všechno a dostanu nás odsud. Prostřednictvím pouta jsem vycítila její nervozitu. Mohla obhájit Viktorovu potřebu krve, ale jak jsme šli, pořád byla tak daleko od něj, jak jen to bylo možné. Drsné poznání, kdo je a co jí udělal se vrátilo. Litovala jsem ji a chtěla ji utěšit, ale nebyl čas.
Sledovali jsme strážce - Lissa ho požádala o jeho jméno, Giovanni - skrz větší halu a bezpečnostní kontrolou. Trasa nás vedla kolem věznice, ne přes buňky. Zadržovala jsem dech skoro celou dobu, vyděšená, že bychom na někoho mohli narazit. Příliš mnoho dalších věcí pracovalo proti nám:což jsme nepotřebovali. Naše štěstí rozhodlo a nenarazili jsme na nikoho - opět pravděpodobně v důsledku, že byla noc a neprocházeli jsme bezpečnostní zóny.
Lissa a Mia se strážcem u soudu taky vymazali bezpečnostní záběry, ale já jsem nebyla svědkem. Nyní, když nás Giovanni vedl do vězení následující místností, nemohla jsem si pomoct a zalapala po dechu. Monitory byly na stěnách a konzoly s komplexními tlačítky a spínači byly před nimi. Počítače byli rozmístěny po všech stolech. Cítila jsem se, jako by tento pokoj byl z vesmíru. Bylo tu všechno: každá cela, několik sálů, a dokonce i správní úřad, kde byl taky Eddie mluvící s Theoem. Dva jiní strážci tu byli taky a já přemýšlela, jestli nás viděli v halách. Ale ne - byli příliš fixováni na něco jiného: kamera, která byla otočena čelem k prázdné zdi. Byla to ta, kterou jsem si upravila v místnosti s krmením.
Byli k ní nakloněni a jeden z nich říkal, že by měli zavolat někoho tam dole na kontrolu. Pak se oba ohlédli a všimli si nás.
"Pomoz jí si je podmanit," nařídila Lissa Giovanni.
Opět došlo k zaváhání. Byli bychom na tom lépe s 'pomocníkem' se slabší vůli, ale Lissa to tušila, když si ho vybrala. Stejně jako předtím, nakonec skočil do akce. Také, jako předtím, překvapení bylo na mé straně oproti těmto strážcům. Byla jsem cizinec - což okamžitě zvýšilo jejich obranu - ale stále jsem se jevila jako člověk. Giovanni byl jejich spolupracovník, neočekávali od něj útok.
Nebylo snadné je sundat. Potřebovala jsem zálohovat a Giovanni byl ve své práci dobrý. Rychle jsem dostali jednoho strážce do bezvědomí, Giovanni pomocí tyče mu na chvíli odebral vzduch, až se zhroutil. Další strážce se od nás držel dál a všimla jsem si,že jeho oči se neustále přesouvají směrem k jedné ze stěn. Byl tam hasicí přístroj, vypínač, a kulaté stříbrné tlačítko.
"To je alarm!" zvolal Viktor, stejně jako když se na něj vrhl strážce.
Giovanni a já jsme to řešili ve stejnou dobu, když chlápek zastavil svou ruku těsně před tlačítkem, aby ho zmáčknul a přivolal na nás legie strážců. Úder do hlavy ho srazil k zemi. S každou osobu, kterou jsme ve vězení zneškodnili jsem pociťovala vinu a nevolností zkroucený žaludek. Strážci byli dobrý muži a já si nemohla pomoci, ale stále jsem přemýšlela, že jsem bojovala na straně zla.
Teď, když jsme byli ponecháni sami sobě, Lissa znala další krok. "Giovanni, vypni všechny kamery a vymaž poslední hodinu záběrů."
Tentokrát v tom bylo větší zaváhání z jeho strany. Dostat ho do boje z její strany vyžádalo hodně nátlaku. Měla to pod kontrolou, ale byla unavená, bude mít jen těžší donutit ho dělat naše příkazy.
"Udělej to," zavrčel Viktor, postavil se vedle Lissy. Trhla sebou v jeho blízkosti, ale jeho pohled se připojil k jejímu, Giovanni vyhověl příkazu a začal se obracet k tlačítkách na konzolách. Viktor se nemohl rovnat s jejím nátlakem, ale jeho malý výbuch nátlaku posílil její.
Monitory zčernaly jeden po druhém a pak Giovanni napsal několik příkazů na počítači kvůli uloženém digitálním záběrům z kamer. Červená chybová světla blikala na konzolách, ale nebyl nikdo, kdo by je tady mohl opravit.
"I když to smaže,jsou tady ti, kteří by to mohli zjistit z pevného disku," poznamenal Viktor.
"Bude muset doufat,"řekla jsem podrážděně. "Přeprogramování nebo co se ve skutečnosti s tím dělá není v mých dovednostech."
Viktor obrátil oči v sloup. "Možná, ale ničení určitě je."
Trvalo mi chvíli,než mi došlo, co tím myslel. S povzdechem jsem popadla hasicí přístroj ze zdi a mlátila do počítače, dokud z něj nebylo nic víc než hromada plastových a kovových úlomků. Lissa sebou trhla při každé ráně a neustále pokukovala po dveřích.
"Doufám, že je to zvukotěsný , "zamumlala.
"Vypadají silně," řekla jsem s jistotou. "A teď je čas jít."
Lissa nařídil Giovanni dovést nás zpět do kanceláře správce v přední části věznice. Uposlechl, vedl nás zpátky v bludišti,kterým jsme si prošli dříve. Jeho kódy a bezpečnostní karty nás dostaly skrz každé zabezpečení.
"Nepředpokládám, že bys mohla přinutit Thea, aby nás vyprovodil ven?" Zeptala jsem se Lissy.
Její ústa utvořila úzkou čárku. Zavrtěla hlavou. "Já ani nevím, jak dlouho to vydržím s Giovannim. Nikdy dřív jsem nikoho nepoužívala jako loutku."
"To je v pořádku," řekla jsem a snažila se uklidnit nás obě. "Jsme s tím skoro hotový."
Ale chystali jsme se na další boj. Po zabití poloviny Strigojů v Rusku jsem stále měla dobrý pocit z vlastních sil, ale provinilost mě neopustila. A když narazíme na tucet strážců, dokonce i moje síla nebude stačit.
Ztratila jsem se v plánem, ale ukázalo se, že Giovanniho cesta zpět do hlavní kancelář nás musí zavést skrz některé cely. Dalším znamením byla cedule POZOR - NYNÍ VSTUPUJE VĚZEŇSKÝM PROSTOREM (PSYCHIATRICKÉ).
"Psychiatrické?" Zeptala jsem se překvapeně.
"Samozřejmě," zamumlal Viktor. "Kam jinam si myslíš, že posílají vězně s psychickými problémy?"
"Do nemocnice," odpověděla jsem, zapomněla vtipy o všech zločinců s psychickými problémy.
"No, to není vždycky -"
"Stop!"
Přerušila ho Lissa a náhle se zastavila před dveřmi. My ostatní jsme do ní málem vrazili. Ucukla, přičemž couvla o několik kroků zpět.
"Co se děje?" Zeptala jsem se.
Otočila se k Giovannimu. "Najdi jiný způsob, jak se dostat do kanceláře."
"Toto je nejrychlejší způsob," namítl.
Lissa pomalu zavrtěla hlavou. "Je mi to jedno. Najdi některou, přes kterou nebudeme muset tudy."
Zamračil se, ale její nátlak ho přesvědčil. Prudce se otočil a my jsme popoběhli a srovnali s ním krok. "Co se stalo?" Opakovala jsem. Lissina mysl pro mě byla příliš zamotaná, abych v ní našla odůvodnění. Ona se ušklíbla.
"Cítila jsem vzadu aury ducha."
"Co? Kolik?"
"Alespoň dva. Já nevím, jestli mě cítili nebo ne."
Kdybych se nedržela Giovanniho rychlosti a naléhavost mě nedržela při zemi, bych se zastavila. "Uživatelé ducha..."
Lissa hledala tak dlouho a těžce jiní, kteří byli jako ona. Kdo by si pomyslel, že je najdeme tady? Vlastně. . . Možná,že jsme to měli očekávat. Věděli jsme, že s uživateli ducha si hrálo šílenství. Proč by neskončili na místě, jako je toto? A vzhledem k potížím,kterými jsme si prošli,abychom se něco dozvěděli o tomto vězení, není divu, že tito uživatelé ducha zůstali skrytí. Pochybovala jsem, že někdo, kdo tady pracuje dokonce ví, co jsou.
Lissa a já jsme si vyměnily stručný pohled. Věděla jsem, jak moc chtěla tuto záležitost prošetřit, ale teď nebyl čas. Viktor vypadal příliš zaujatý tím, co jsme si už řekli, tak mi Lissa její další slova pověděla v hlavě: Jsem si jistá, že by nějaký uživatel ducha prohlédnul moje kouzlo. Nemůžeme riskovat naše skutečné popisové odhalení - i když by přišlo od lidí, kteří jsou údajně blázni.
Kývla jsem v porozumění, odsouvla zvědavost a dokonce lítost. Budeme se muset na tohle podívat někdy jindy - jinak řečeno , až se příště rozhodneme proniknout do maximálně-zabezpečeného vězení.
Konečně jsme dosáhli bez dalších incidentů kanceláře Thea, i když mé srdce bušilo zuřivě celou cestu, jak mi můj mozek pořád říkal: "Jdi! Jdi! Jdi!"Theo a Eddie si povídali o soudní politice, když naše skupina vstoupila. Eddie okamžitě vyskočil a šel k Theovi, rozpoznal, že je čas jít. Strčil do Thea tak efektivně, jako se předtím podařilo Giovannovi a byla jsem ráda, že i kromě mě dělá někdo špinavou práci. Bohužel, Theovi se podařilo pořádně zařvat při padání a pak spadl na zem.
Okamžitě, dva strážci kteří nás předtím doprovázeli vskočili do kanceláře. Eddie a já jsme skočili do boje a Lissa s Viktorem do něj dostali taky Giovanniho. Věci se staly složitějšími. Krátce poté, co jsme omráčili jednoho ze strážců, se Giovanni vykroutil z nátlaku a začal bojovat proti nám. Ještě horší bylo,že běžel ke stěně, kde jsem zjistila - příliš pozdě - ,že tam je další stříbrné tlačítko. Alarm. Udeřil proti němu pěstí a pronikavé kvílení naplnilo vzduch.
"Do prdele!" Zařvala jsem.
Lissiny dovednosti nebyly ve fyzickém boji a Viktor na tom nebyl lépe. Bylo to všechno na mně a Eddiem, dokončit tyto dva poslední - a museli jsme to udělat rychle. Druhý strážce klesnul k zemi, pak jsme tu byli jenom my a Giovanni. Udeřil mě skvělým úderem - takovým, který srazil mou hlavou proti zdi. Pro mě to moc dobrý nebylo, ale svět se točil a černé a bílé skvrny mi tančily před očima. To mě na chvíli zmrazilo, ale pak byli s Eddiem v sobě a Giovanni už nebyl hrozba.
Eddie mě vzal za paži, aby mě uklidnil a pak jsme všichni čtyři okamžitě vyběhli z místnosti. Podívala jsem se zpět a opět se za to nenáviděla. Nebyl čas na vinu. Museli jsme se dostat ven. Hned. Každý strážce v tomto vězení by tady mohl být dřív jak za minutu.
Naše skupina běžela k předním dveřím, jen aby jsme zjistili, že jsou zavřené zevnitř. Eddie zaklel a řekl nám,abychom počkali. Běžel zpátky do kanceláře Thea a vrátil se s jednou z bezpečnostních karet, kterými Giovanni často otevíral dveře. Opravdu fungovala a my jsme se tryskem hnali k pronajatému autu. Nastrkali jsme se do něj a já jsem byla ráda, že Viktor s námi udržoval krok a bez jeho nepříjemných poznámek.
Eddie sešlápl plyn a zamířil zpátky po cestě,po které jsme přijeli. Seděla jsem vedle něj na předním sedadle. "Vsadím se, že chlap u brány ví o alarmu," varovala jsem. Naše původní naděje byla prostě odejít a říct mu, že se nakonec popletli papíry.
"Jo," souhlasil Eddie, tvářící se tvrdě. Samozřejmě. Strážce vystoupil ze své vrátnice, mával rukou.
"Je to zbraň?" Zvolala jsem.
"Nehodlám to zjišťovat." Eddie stlačil tvrdě plyn a když si strážce uvědomil, že pojedeme tak jako tak, vyskočil z cesty. Prorazili jsme dřevěné křídla, která blokovala silnici, takže všude byly třísky.
"Bud si nechá naši zálohu," řekla jsem.
Za námi jsem slyšela zvuky výstřelů. Eddie zaklel znovu, ale když jsme ujížděli pryč, výstřely slábly a brzy jsme byli mimo dostřel. Povzdechl si. "Pokud zasáhl naše pneumatiky nebo okna, máme více starostí, než se jen starat o zálohu."
"Pošlou za námi lidi," řekl Viktor ze zadního sedadla. Opět od něho Lissa byla tak daleko, jak jen mohla. "Nákladní vozy pravděpodobně vyjíždějí právě teď."
"Nemyslíš, že jsme to tušili?" Odsekla jsem. Věděla jsem, že se snažil být nápomocný, ale on byl poslední osoba, kterou jsem chtěla v současné době slyšet. Když jsem mluvila, podívala jsme se zpět a viděla za námi temné,rychlé siluety dvou vozidel. Byli o poznání rychlejší, takže nebylo pochyb, že SUV brzy doženou naše malé kompaktní auto.
Podívala jsem se na nás GPS. "Potřebujeme brzy zabočit," Varovala jsem Eddieho, ne, že by potřeboval mou pomoc.
Předem jsme si zmapovali únikovou cestu, na jedné zabrali hodně a požili hodně klikatých silnicích a odboček v okolí. Naštěstí tam byla spousta z nich. Eddie zabočil ostře doleva a pak téměř okamžitě vpravo. Přesto naši pronásledovatelé zůstali ve zpětném zrcátku. O pár dalších zatáček později byla cesta za námi bez života.
Napjaté ticho bylo v autě, jak jsme čekali,že nás strážci doženou. Nedohnali. Rádi bychom si to připustili, ale trvalo téměř deset minut, abych si konečně uvědomila, že je po všem.
"Myslím, že jsme je ztratili," řekl Eddie, úžas v jeho hlase odpovídající mým pocitům. Jeho tvář byla stále lemována starostmi, ruce tvrdě svírali volant.
"Neztratili, dokud nebudeme pryč z Fairbanks," řekla jsem. "Jsem si jistá, že budou hledat a tohle není velké město."
"Kam jedeme?" zeptal se Viktor. "Pokud mám možnost se zeptat."
Zavrtěla jsem se na mém sedadle tak, abych se mu mohla dívat do očí. "To je to, co nám řekneš ty. Jak těžké je uvěřit,že jsme to nedělali všechno jen proto, aby jsme neztratili Tvoji příjemnou společnost."
"To je těžké uvěřit."
Zúžila jsem oči. "Chceme najít tvého bratra. Roberta Doru."
Byla jsem spokojená, že jsem zastihla Viktora nepřipraveného. Pak se jeho lstivý pohled vrátil. "Samozřejmě. Jedná se o další prosbu Abeho Mazura,ne? Nečekal jsem, že nebude trvat na odpovědi. Samozřejmě, nikdy bych se nehádal s vámi v porovnání s ním."
Viktor zřejmě nevěděl, že jsem vlastně byla ve familiární lize s Abem a nehodlala jsem ho poučit. "Nepodstatný," řekla jsem chladně. "Teď nás dostaň k Robertovi. Kde je?"
"Zapomínáš, Rose," přemítal Viktor. "Ty nejsi ta, kdo ovládá nutkání."
"Ne, ale já jsem ta, kdo tě přiváže na kraj silnice a anonymně zavolá zpět do věznice s tvým pobytem."
"Jak mám vědět,že když zjistíš to, co chceš, tak mě pak dostaneš zase zpátky tak jako tak?" zeptal se. "Nemám žádný důvod ti věřit."
"Máš pravdu. Určitě není důvod,proč mi věřit. Ale pokud to vyjde, je tu šance, že bychom tě mohli nechat odejít později." Ne, to opravdu nebyla. "Je to něco, na co se můžeš spolehnout? Už nikdy nedostaneš další příležitost jako je tato, a ty to víš."
Viktor nedodal nic vtipného. Skóre dvě nula pro mě.
"Takže," pokračovala jsem, "dovedeš nás k němu nebo ne?"
Nemohla jsem přečíst jeho myšlenky jeho očima. Není pochyb o tom, že kul pikle, jak by to mohlo fungovat v jeho prospěch, pravděpodobně přemýšlel, jak uniknout předtím, než jsme dokonce našli Roberta. To bylo to, co bych udělala.
"Las Vegas," řekl Viktor nakonec. "Musíme jet do Las Vegas."