Vampýrská Akademie - 25.kapitola

Nikoho jsem potom nechtěla vidět. Šla jsem zpátky do pokoje, jak jsem mohla, stěží si všimla, že mi v cestě překážejí lidi. Znovu a znovu, Dimitrijova slova se přehrávala v mé hlavě:Láska mizí. Moje zmizela. Nějak to bylo to nejhorší, co mohl říct. Nechápejte mě špatně: Ostatní nebylo snadné. Řekl, že se mu musím vyhýbat a ignorovat ho, náš vztah, jako by se stal minulostí. Přesto, bez ohledu na to, jak moc to bolí, byla malá naděje, že tam byla ještě nějaká jiskra lásky mezi námi. Že mě stále miluje.
Ale. . . láska mizí.
To bylo něco úplně jiného. To znamenalo, že to, co jsme spolu měli zemřelo, bledlo, až se to rozpadlo a odvál to čas, jako vyschlé listí vítr. Ta představa mi způsobila bolest v hrudníku a břiše, a já jsem se schoulila na mé posteli, obalila si ruce kolem sebe, jako by mohly zmírnit bolest. Nemohla jsem přijmout to, co řekl. Nemohla jsem připustit, že po jeho utrpení, jeho láska ke mně odešla.
Chtěla jsem zůstat ve svém pokoji po zbytek dne, schoulená v temnotě svých stínů. Zapomněla jsem na rozhovor se Sydney a moje dřívější obavy o Lissina tátu. Dokonce Lissu samotnou. dnes měla několik schůzek, ale pokaždé ke mně skrz pouto došlo: Půjdeš se mnou?
Když jsem ji nekontaktovala, její starost začala růst. Měla jsem strach, že ona - nebo někdo jiný - může přijít a hledat mě v mém pokoji. Tak jsem se rozhodla odejít. Neměla jsem žádný skutečný cíl, prostě jsem musela být neustále v pohybu. Šla jsem kolem dvora, na místa, která jsem ještě nikdy neviděla. Bylo tu víc soch a fontán, než jsem si uvědomila. Jejich krása se ve mně ztratila,a když jsem se vrátila do svého pokoje o několik hodin později, byla jsem vyčerpaná z té chůze. No jo. Alespoň jsem s nikým nemluvila.
Nebo snad ano? Bylo pozdě, kolem mě viselo vyčerpání a příprava na spánek, když se ozvalo zaklepání na mé dveře. Váhala jsem s odpovědí. Kdo by tu byl tak pozdě? Chtěla jsem porušit můj smutek nebo zůstat sama? Neměla jsem tušení, kdo to mohl být, kromě toho, že to nebyla Lissa. Bože. Věděla jsem, že to je Hans, který chtěl vědět, proč jsem se nepřihlásila o mou další práci. Po dlouhém přemýšlení (a dalším neústupným klepání),jsem se rozhodla otevřít.
Byl to Adrian.
"Malá dhampýrko," řekl s malým, unaveným úsměvem. "Vypadáš, jako bys viděla ducha."
Žádný duch, přesně. Věřte mi, že jsem znám duchy, viděla jsem je. "Jen jsem... Jen jsem tě opravdu neočekávala po tom, co se stalo ráno...."
Vešel a usedl na mou postel, a byla jsem ráda, že se uklidnil od našeho dřívějšího rozhovoru. Měl na sobě nové šaty a vlasy zpět do své původní dokonalosti. I přesto jsem zachytila doznívající vůni hřebíčku, ale po tom, co jsem si řekli, měl nárok na své neřesti.
"Jo, no, nečekala jsem, že přijdu," přiznal. "Ale ty... No... Kvůli tobě jsem začal o něčem přemýšlet."
Sedla jsem si vedle něj, držela zdravý odstup. "O nás?"
"Ne, Lisse."
"Aha." Obvinila jsem Dimitrije ze sobeckosti, ale tady jsem byla, přirozeně domýšlivá, že láska ke mně bylo vše, o čem Adrian mohl přemýšlet.
Jeho zelené oči se změnily na spekulativní. "Pořád jsem přemýšlel o tom, cos řekla o jejím tátovi. A měla jsi pravdu - pravdu o hazardu. Mají peníze na splácení dluhů. To by nedržel v tajnosti . Tak jsem šel a zeptal se své mámy."
"Co?" Zvolala jsem."Nikdo nemá vědět, že -"
"Jo, jo, tvoje informace jsou příliš tajné. Neboj se. Řekl jsem jí, že když jsme byli v Las Vegas, dozvěděli jsme se, že někteří lidé mluví o tom - že Lissin táta dělal tajné vklady."
"Co říkala?"
"To samé co já. No, vlastně, jako první na mě vyštěkla. Řekla, že Erik Dragomir byl dobrý člověk, a že bych neměl šířit zvěsti o mrtvých. Řekla, že možná měl problém s hraním, ale pokud ano, tak by se na to lidé neměli soustředit, když udělal tak mnoho skvělých věcí. Po Hodině mrtvých, myslím, že má strach, že způsobím veřejné scény."
"Má pravdu. O Erikovi," řekla jsem. Možná, že někdo ukradl ty záznamy, kvůli pomluvám. Je pravda, že šíření zvěstí o mrtvých bylo zbytečné, ale možná někdo chtěl očernit pověst Dragomirů a zbavit se veškerých nadějí na hlasovací práva pro Lissu? Chtěla jsem mu to říct, ale najednou Adrian přišel ještě s něčím víc šokujícím.
"A pak nás můj táta zaslechl a řekl, 'Pravděpodobně financoval nějaké ženské. Máš pravdu - byl to pěkný chlap. Ale rád flirtovat. A měl rád ženy.' " Adrian obrátil oči v sloup." To je přímá citace: 'Měl rád ženy.' Můj táta je takový osel. Mluví, jako by byl dvakrát starší, než je."
Popadl jsem Adrianovu paži, aniž by si to uvědomoval."Co říkal potom?"
Adrian pokrčil rameny, ale sundal mou ruku. "Nic. Moje máma se naštvala a řekla to samé jemu, co řekla mně, že je kruté šířit příběhy, které nikdo nemůže potvrdit."
"Myslíš, že je to pravda? Myslíš si, že Lissin táta měl milenku? Že to bylo to, co platil?"
"Nevím, Malá dhampýrko. Upřímně? Můj táta je typ, který by skákal z jakýchkoli těchto zvěstí. Nebo ji sám vytvořil. Myslím, že víme, že Lissin táta měl rád párty. Od toho je snadné dojít k těmto závěrům. Zřejmě měl nějaké špinavé tajemství. K čertu, jako my všichni. Možná, že ten, kdo ukradl ty soubory je jen chtěl využít."
Řekla jsem mu moji teorii o tom, že by se to použilo proti Lisse. "Nebo," řekla jsem, zvažující, "možná někdo, kdo ji podporuje. Tak, že by se to nedostalo ven."
Adrian přikývl. "Buď jak buď, já si nemyslím, že Lissa je ve smrtelném nebezpečí."
Začal se zvedat a já jsem ho stáhla zpátky. "Adriane, počkej... Já..." Polkla jsem. "Chtěla jsem se omluvit. Způsob, jakým jsem s tebou zacházela, co jsem dělala... To nebylo fér. Je mi to líto."
Odvrátil se ode mne, oči upřené na zem. "Nemůžeš pomoct tomu, co cítíš."
"To je... Nevím, jak se cítím. A to zní hloupě, ale je to pravda. Starám se o Dimitrije. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že ho neovlivnilo, když se vrátil zpět. Ale uvědomuji si, teď. . . " Láska mizí. Moje zmizela."Nyní si uvědomuji, že je toho s ním víc. Neříkám, že je snadné obejít minulost. Bude to chvíli trvat a lhala bych nám oběma, kdybych řekla, že ne."
"To dává smysl," řekl Adrian.
"Skutečně?"
Podíval se na mě, záblesk pobavení v očích. "Ano, Malá dhampýrko. Někdy dáváš smysl. Pokračuj."
"Já. . . No, jak jsem řekla. . . Musím se od něj vyléčit. Ale záleží mi na tobě. . . . Myslím, že i trochu miluju." S malým úsměvem jsem pokračovala." Chci to zkusit znovu. Opravdu. Chci tě mít ve svém životě, ale možná do toho skáču moc pozdě. Nemáš žádný důvod mě chtít po tom, jak jsem se k tobě chovala, ale pokud to chceš dát znovu dohromady, tak chci taky."
Studoval mě na dlouhou dobu, můj dech se sevřel. Znamenalo to, co jsem řekla: Měl plné právo ukončit to mezi námi... a přece, pomyslela jsem si, mě to děsilo.
Konečně, přitáhl si mě k sobě a opřel se o postel. "Rose, mám spoustu důvodů, proč tě chci., Nebyl jsem schopen držet se od tebe dál, co jsem tě viděl v lyžařském centru."
Posunula jsem se blíže k Adrianovi na postel a přitiskla svou hlavu na jeho hruď. "Můžeme to zvládnout. Vím, že můžeme. Kdybych to znovu podělala, můžeš odejít."
"Kdyby to bylo tak jednoduché," zasmál se. "Tys zapomněla: mám návykovou osobnost. Jsem na tobě závislý. Nějak si myslím, že bys mohla udělat celou řadu špatných věcí, a stejně bych se k tobě vrátil. Jen buď upřímná, jo? Řekni mi to, co cítíš. Pokud máš nějaký matoucí pocit k Dimitrijovi, řekni mi to. Budeme na tom pracovat."
Chtěla jsem mu říct, že - bez ohledu na mé pocity - neměl se čeho bát od Dimitrije, protože dimitrij mě několikrát odmítnul. Mohla bych po tom všem Dimitrije pronásledovat, ale bylo by to k ničemu. Láska mizí.Tato slova mnou stále otřásala, a nemohla jsem dál snášet bolestivý hlas. Ale jak mě Adrian držel a já jsem přemýšlela o tom, jak by tomu všemu porozuměl, některá raněná část ve mně uznala, že opak je pravdou také: Láska roste.Chtěla jsem to s ním zkusit. Opravdu.
Povzdechla jsem si. "Ty nejsi ten, kdo má být ten moudrý. Měl bys být povrchní a nerozumný a... A..."
On mě políbil na čelo. "A?"
"Hmm... Směšný."
"Směšný, to zvládnu. A další... Ale jen při zvláštních příležitostech."
Teď jsme do sebe byli zabalení, a já jsem naklonila hlavu k jeho hlavě, studovala vysoké lícní kosti a rafinovaně chaotický vlasy, které byly tak nádherný. Vzpomněla jsem si na slova jeho matky, že bez ohledu na to, co jsme chtěli, a já nakonec budu muset jít svou cestou. Možná, že je pravda, že takový můj život bude. Vždycky ztratím muže, kterého miluju.
Přitáhla jsem ho tvrdě proti sobě a políbila ho na ústa s takovou silou, že jsem ho zaskočila. Pokud jsem se něco naučila o životě a lásce, bylo to to, že to jsou chatrné věci, které by mohly skončit v každém okamžiku. Upozornění bylo nutné - ale ne na úkor ztracení života. Rozhodla jsem se to teď nepromarnit.
Mé ruce již tahaly za Adrianovu košili před tím než jsem mu úplně rozepnula knoflíčky. Neptal se nebo nezaváhal při mých šatech na oplátku. Mohl mít okamžiky bloumání a porozumění, ale on byl stále. . . No, Adrian. Adrian žil teď svůj život, dělal věci, které chtěl, bez dohadování. A on už mě chtěl hodně dlouhou dobu.
Také byl v těchto věcech moc dobrý, a proto moje šaty zmizely rychleji než jeho. Jeho rty byly horké a dychtivé proti mému krku, ale byl opatrný, nikdy nechal, aby se jeho tesáky dotkly mé kůže. Byla jsem trochu méně něžná, když jsem mu silou zaryla nehty do zad. Jeho rty sledovaly linii mé klíční kosti, zatímco obratně sundal mou podprsenku jednou rukou.
Byla jsem trochu překvapena reakcí mého těla, jak jsme oba bojovali získat druhé džíny jako první. Byla jsem přesvědčena o tom, že už nikdy nechci sex po Dimitrijovi, ale právě teď? Ach, chtěla jsem to. Možná to byla nějaké psychologická reakce na Dimitrijovo odmítnutí. Možná to bylo impulsem k životu pro tuto chvíli. Možná to byla láska k Adrianovi. Nebo možná to byl jen chtíč.
Ať to bylo cokoli, byla jsem bezmocná proti jeho rukám a ústům, která se zdály, že se snažily prozkoumat každou mou část. Prošlo pár vteřin, něž konečně byly všechny moje šaty pryč a já jsem ležela s ním nahá. Byl skoro nahý taky, ale dosud ze sebe nesundal své boxerky. (Byly z hedvábí, upřímně, co jiného by Adrian nosil?). Vzal mou tvář do dlaní, oči plné intenzity a touhy - a trochu žasnutí.
"Co jsi, Rose Hathawayová? Jsi skutečná? Jsi sen ve snu. Obávám se, že když se tě dotknu, probudím se. Zmizíš." Poznala jsem trochu poetického strnutí, kterému se mu dostávala díky duchu, když prožíval trochu šílenství.
"Dotkni se mě, a zjisti to," řekla jsem a stáhla ho ke mně.
Znovu neváhal. Poslední z jeho oblečení se vypařilo, a mé celé tělo se zahřívalo doteky jeho kůže a způsobem, jakým jeho ruce klouzaly po mně. Moje tělesné potřeby rychle pošlapaly jakoukoliv logiku a důvody. Nemyslela jsem, jen nás s urputnou naléhavostí chtěla dát dohromady. Hořely ve mně všechny potřeby a touha a pocity, a -
"Oh, do prdele."
Vyšlo to ze mně jako zamumlání, protože jsme se líbali, naše rty dychtivě hledaly toho druhého. S reflexy strážce, se mi sotva pokusilo odsunout, když se naše boky začaly pohybovat společně. To, že jsem z něj vyklouzla bylo pro mě ohromující, ale ne tak, jako pro něj. Byl ohromen, prostě zíral v úžasu, když jsem kroutila dál od něj a nakonec se mi podařilo sedět na posteli.
"Co... Co se stalo? Rozmyslela sis to?"
"Potřebujeme ochranu," řekla jsem. "Máš nějaké kondomy?"
Zpracovával to několik vteřin a pak si povzdechl. "Rose, pouze ty můžeš zničit tenhle nezapomenutelný okamžik."
To byla pravda. Moje načasování bylo nemožné. Přesto, lepší pozdě než později. Přes mé touhy těla - a ty byly ještě tam, věřte mi - jsem najednou měla překvapivě živý obraz Dimitrijovy sestry Karoliny. Potkala jsem ji na Sibiři, a ona měla dítě, kterému bylo asi šest měsíců. Dítě bylo rozkošné, neboť to děti často jsou, ale Bože, ona měla tolik práce. Karolina byla servírka v zaměstnání, a jakmile byla doma, její pozornost patřila dítěti. Když byla v práci, Dimitrijova matka se o něj starala. A dítě stále něco potřebuje: jídlo, přebalování, záchranu při dušení hračkami. Jeho sestra Soňa měla mít taky už skoro dítě, a než jsem odešla, jeho nejmladší sestra Viktoria, by nebyla překvapená, kdyby zanedlouho také nebyla. Život se ale změnil při malé akci.
Takže jsem si byla docela jistá, že jsem právě teď nechtěla ve svém životě dítě, ne tak mladá. S Dimitrijem se nebylo proč strachovat, díky dhampýrské neplodnosti. S Adrianem? To byla záležitost, jako skutečnost, že zatímco jsem se sbližovali, nebyla jsem první holka, s kterou byl. Nebo druhá. Nebo třetí. . .
"Tak máš nějaké?" Zeptala jsem se netrpělivě. Jen proto, že i když jsem byla odpovědná, neznamenalo to, že jsem nechtěla sex.
"Ano," řekl Adrian, posadil se také. "V mé ložnici."
Hleděli jsme jeden na druhého. Jeho pokoj byl daleko, v sekci Morojů.
Přiblížil se, objal mě a okusoval můj ušní lalůček. "Pravděpodobnost, že se stane něco špatného, je velmi nízká."
Zavřela jsem oči a naklonila hlavu. Ovinul ruce kolem mých boků a hladil mou kůži. "Co jsi, doktor?" Zeptala jsem se.
Tiše se zasmál, ústy políbil místo hned za mým uchem. "Ne, já jsem jen někdo ochotný, přijmout to riziko. Nemůžeš mi říct, že to nechceš."
Otevřela jsem oči a odtáhla se, takže jsem se na něj mohla podívat přímo. Měl pravdu. Udělal Chci to. Velmi, velmi moc. A část mého já - což bylo skoro vše ze mně - hořelo touhou, a málem vyhrálo. Pravděpodobnost byla nízká, ne? Nejsou snad lidi, kteří se snaží otěhotnět a nešlo to? Mým přáním bylo mít lepší argument, tak bylo tak trochu překvapením, když moje logika zvítězila.
"Nemůžu riskovat," řekla jsem.
Teď Adrian studoval mě a konečně přikývl. "Tak jo. Později. Dnes večer budeme... Zodpovědní."
"To je všechno, co řekneš?"
Zamračil se. "Co jiného bych měl říct? Řekla jsi, že ne."
"Ale ty... Mohl jsi mě přimět."
Teď byl opravdu překvapen. "Chceš, abych tě donutil?"
"Ne, samozřejmě že ne. Prostě mě napadlo, že... no, žes to mohl udělat."
Adrian vzal můj obličej do dlaní. "Rose, podvádím v kartách a kupuju alkohol pro děti a mladistvé. Ale nikdy, nikdy bych tě nenutil do něčeho, co nechceš. Určitě ne do tohohle -"
Jeho slova byla přerušena, protože jsem se přitiskla k němu a začala ho líbat znovu. Překvapení v něm bylo pořád, ale brzy mě odstrčil, což vypadalo jako velký odpor.
"Malá dhampýrko," řekl suše: "Pokud chceš být odpovědná, to není dobrý způsob, jak to udělat."
"Nemusíme to nechat být. A můžeme být zodpovědný."
"Všechny ty příběhy jsou - "
Přišlo zadrhnutí, když jsem odhodila vlasy na stranu a nabídla mu krk. Podařilo se mi naklonit tak, že jsem se setkala s jeho očima, ale nic jsem neřekla. Nemusela jsem se. Nabídka byla zřejmá.
"Rose..." řekl nejistě - i když jsem mohl vidět touhu v jeho tváři.
Pití krve nebylo stejný jako sex, ale bylo to touha všech upírů, a dělat to- to jsem slyšela- sexuálně vzrušený, byl pořádný zážitek. Také to bylo tabu. Takhle se braly krvavé děvky: dhampýři, kteří dávají jejich krev během sexu. Myšlenka, jak se od dhampýrů získává krev vůbec byla považována za hanebné, ale já jsem to dělala předtím: s Lissou, když potřebovala jídlo a Dimitrijem, když byl Strigoj. A bylo to nádherné.
Zkusil to znovu, jeho hlas stabilnější tentokrát. "Rose, víš, co děláš?"
"Ano," řekla jsem pevně. Opatrně jsem mu přejela prstem po rtech a pak mu pohladila tesáky. Použila jsem na něj jeho vlastní slova. "Nemůžeš mi říct, že to nechceš."
Chtěl. V srdečním tepu, jeho ústa byla na mém krku a jeho tesáky propíchly mou kůži. Zakřičela jsem náhlou bolestí, hlas změkl, změnil se na sténání díky endorfinům, které přišly s každým upířím kousnutím a zaplavily mě. Úžasná blaženost mnou probíhala. Vytáhl si mě tvrdě proti němu, když se pil, téměř do klína, přitiskl mé záda na jeho hruď. Byla jsem si vzdáleně znovu vědoma jeho rukou na mě, díky jeho rtů na mém krku. Hlavně, vše co jsem věděla, bylo, že jsem se topila v čisté, extatické sladkosti. Vysoké.
Když se odtáhl, bylo to jako ztratit část sebe. Stejně jako být neúplná. Zmateně,při potřebě jeho, jsem se o něm natáhla. Jemně odtlačil ruku pryč s úsměvem, když si olízl rty.
"Opatrně, Malá dhampýrko. Šel jsem dál, než jsem měl. Pravděpodobně by ti mohla narůst křídla a odletět pryč."
To skutečně nevypadalo jako špatný nápad. O několik okamžiků později, intenzivní, šílená část zmizela, a já se usadila zpět do sebe. Přesto jsem cítila nádheru a závrať, mé tělo toužilo po endorfinech. Moje úvaha se pomalu vrátila ke mně, takže (druh), souvislé myšlení ke mně proniknulo skrz šťastný opar. Když se Adrian přesvědčil, že jsem dost střízlivá, uvolnil se a lehl si na postel. Připojila jsem se k němu o chvíli později, přivinula se k němu. Zdál se spokojený, jako já.
"Tak," přemítal, "to byl nejlepší ne-sex vůbec."
 Mou jedinou odpovědí byl ospalý úsměv. Bylo pozdě, a čím víc endorfiny vyprchávaly, tím unaveněji jsem se cítila. Některé drobné části mi řekly, že i když jsem to chtěla a být s Adrianem, celý akt byl špatný. Neudělala jsem to ze správných důvodů, místo toho jsem se tím nechala unést, mým vlastním zármutkem a zmatkem.
Zbytek mě se rozhodl, že to není pravda, a otravný hlas se brzy vytratil do vyčerpání. Usnula jsem s Adrianem, měla nejlepší noc, jakou jsem kdy po dlouhé době měla.


Nebyla jsem úplně překvapena, když jsem byl schopna vstát z postele, osprchovat se, obléknout se, a dokonce i vysušit vlasy bez toho, abych Adriana probudila. Moji přátelé a já jsme strávili mnoho rán, kdy jsem se ho dřív snažili vytáhnout z postele. S kocovinou nebo střízlivý, měl těžké sny.
Strávila jsem více času s mými vlasy, než obvykle. Na mém krku bylo čerstvé kousnutí od upíra. Tak jsem vlasy nechala rozpuštěné, dávala si pozor na to, aby většina visela na té straně. Spokojená, že modřina zůstane maskovaná, jsem přemýšlela, co dál. Za hodinu nebo tak, Rada bude poslouchat argumenty s různými nápady na novou vyhlášku věku, bojujících Morojích a hlasování Dragomirů. Za předpokladu, že mi dovolí přijít, neměla jsem v úmyslu chybět v diskusi o nejžhavějších otázkách v našem světě.
Nechtěla jsem se probudit Adrian. Byl zamotaný do dek a klidně spal. Pokud bych ho probudila, cítila bych se povinna čekat, dokud se neupraví. Prostřednictvím pouta jsem cítila, že Lissa sedí sama u kavárenského stolku. Chtěla jsem ji vidět a nasnídat se, tak jsem se rozhodla nechat Adriana samotného. Nechala jsem mu vzkaz o tom, kde jsem byla, že dveře jsou odemčené a nakreslila spoustu x a o.
Když jsem byla na půli cesty do kavárny, ucítila jsem něco, co mi zkazilo plán. Christian se posadil k Lisse.
"No, no," zamumlala jsem. Po všem co se dělo, jsem nevěnovala dostatečnou pozornost Lissině soukromému životu. Poté, co se stalo ve skladu, nebyla jsem úplně překvapena vidět je spolu, i když mi její city řekly, že nedošlo k žádné romantickému usmíření. . . dosud. To byl nepříjemný pokus o přátelství, naděje se dostala přes její neustálou žárlivost a nedůvěru.
Odstup to ode mne rušit o lásce v práci. Věděla jsem, že na jiném místě v blízkosti budovy strážců je kavárna, která má také kávu a koblihy. Ta by šla za předpokladu, že si tam nikdo nevzpomene, že jsem technicky stále ve zkušební době a dělala scény v královské síni.
Šance, které pro mě pravděpodobně nebyly dobré.
Přesto jsem se to rozhodla zkusit a zamířila tam, s pohledem upřeným k zatažené obloze. Déšť by nepomohl mojí náladě. Když jsem se dostala do kavárny, zjistila jsem, že tam budu mít větší starosti. Něco víc vyčerpávajícího: Dimitrij.
Byl s jeho osobní stráží, a přestože jsem byla ráda, že měl nějakou svobodu, postoj, že potřebuje hlídání, mě stále hněvalo. Alespoň tam dnes nebyl žádný obří dav. Lidé, kteří přišli na snídani si nemohli pomoci, ale zírali, ale jen na chvíli. Měl pět strážců, což bylo výrazné snížení. To bylo dobré znamení. Seděl sám u stolu, s kávou a skoro snědenou koblihou. Četl brožovaný román, a vsadila bych svůj život, že to je Western.
Nikdo s ním neseděl. Jeho doprovod pouze zachovával ochranu kolem, pár u zdi, jeden u vchodu, a dva u nedalekého stolu. Zabezpečení připadalo zbytečné. Dimitrij byl kompletně ponořený v jeho knize, zapomínal na strážce a příležitostné diváky - a o to, že dělal představení se nestaral. Zdál se velmi neškodný, ale Adrianova slova se vrátila ke mně. Byl v něm nějaký Strigoj? Některá tmavá část? Dimitrij sám prohlašoval, že v něm stále kus byl, který mu znemožňuje někdy opravdu někoho milovat.
On a já jsme vždycky měli to záhadné povědomí o sobě. V přeplněné místnosti bych ho dokázala vždycky najít. A navzdory jeho zaujetí pro knihu, podíval se nahoru, když jsem zamířila k pultu kavárny. Naše oči se setkaly na milisekundu. V jeho tváři nebyl žádný výraz. . . A přesto jsem měla pocit, že na něco čekal.
Mě, uvědomila jsem si. Přes všechno, i přes náš boj v kostele. . . pořád myslel, že budu pokračovat a slibovat mu svou lásku. Proč? Prostě předpokládal že budu neoblomná? Nebo bylo možné. . . bylo možné, že chtěl, abych k němu něco cítila?
No, bez ohledu na důvod, rozhodla jsem se mu to nedat. Už mi ublížil příliš mnohokrát. On mi řekl, abych zůstala daleko, a pokud to byla nějaká součást propracované hry s mými pocity, neměla jsem v úmyslu to hrát. Dala jsem mu povýšený pohled a odvrátila se prudce, jak jsem šla k pultu. Objednala jsem si čokoládovou koblihu. Po chvilce přemýšlení, jsem si objednala druhou. Měla jsem pocit, že to bude jeden z těch dnů.
Můj plán byl jíst venku, ale když jsem se podívala směrem k tónovaným oknům, mohla jsem jen stěží rozeznat vzor kapek. Sakra. Krátce jsem bojovala proti počasí a rozhodovala se jít někam jinam na jídlo, ale rozhodla jsem se, že se od Dimitrije nenechám vyhnat pryč. Všimla jsem si stolu někde za ním, šla jsem k němu, nedívala jsem se na něj nebo ho nebrala na vědomí.
"Ahoj Rose. Chystáš se dnes na Radu?"
Zastavila jsem se. Jeden z jeho strážců promluvil, dal mi přátelský úsměv jako on. Nemohla jsem se vzpomenout na jeho jméno, ale zdál se milý, kdykoli jsme se míjeli. Nechtěla jsem být hrubá, a tak jsem neochotně odpověděla zpět - i když to znamenalo zůstat u Dimitrije.
"Jo," řekla jsem a ujistila se, že moje pozornost byla pouze na strážce. "Něco zakousnu, než tam půjdu."
"Pustí tě tam?" zeptal se další ze strážců. I on se usmíval. Na okamžik jsem si myslela, že se posmívali mému poslednímu výbuchu. Ale ne. . . v tom to nebylo. Jejich tváře ukazovaly schválení.
"To je výborná otázka," připustila jsem. Vzal jsem si kousek mé koblihy. "Ale jsem ochotná to zkusit. Budu se také snažit o dobré chování."
První strážce se zasmál. "Doufám, že ne. Ta skupina si zaslouží žal, který jim můžeš dát, kvůli jejich hloupému věkovému zákonu." Ostatní strážci přikývli.
"Jakého věkovému zákonu?" zeptal se Dimitrij.
Neochotně, jsem se podívala na něj. Jako vždy, můj dech se zadrhl. Nech toho, Rose,pokárala jsem se sama. Jsi na něj naštvaná, vzpomínáš? A teď sis zvolila Adriana.
"Vyhláška, kde Královští posílají šestnáctileté dhampýry do boje se Strigoje, stejně jako osmnáctileté." řekla jsem. Vzala si další sousto.
Dimitrijova hlava vystřelila tak rychle, že jsem se málem udusila mým jídlem. "Šestnáctiletí bojující se Strigoji?" Jeho strážci strnuli, ale neudělali nic jiného.
Trvalo mi chvíli, než jsem polkla své sousto. Když jsem mohla konečně mluvit, měla jsem skoro strach. "To je vyhláška. Dhampýři absolvují teď v šestnácti."
"Kdy se to stalo?" zeptal se.
"Pár dní. Nikdo ti to neřekl?" Pohlédla jsem na jiné strážce. Jeden z nich pokrčil rameny. Měla jsem dojem, že se můžou domnívat, že Dimitrij je opravdu dhampýr, ale nebyli připraveni si s ním povídat. Jeho jediný kontakt byla Lissa a jeho vyšetřovatelé.
"Ne." Dimitrij svraštil obočí, když přemýšlel o novinkách.
Snědla jsem mou celou koblihu v tichu a doufala, že bude mluvit dál. Udělal to.
"To je šílený," řekl. "Morálka stranou, oni nejsou připraveni tak mladí. Je to sebevražda."
"Já vím. Taša jim dala opravdu dobrý argument proti tomu. Já taky."
Dimitrij mi dal podezírající pohled,prakticky potom, co se ostatní strážci usmáli.
"Bylo to těsné hlasování?" zeptal se. Mluvil se mnou ve stylu výslechu, závažně a zaměřil se tak, že vypadal jako strážce. Bylo to mnohem lepší než deprese, rozhodla jsem se. Bylo to také lepší než kdyby říkal, abych šla pryč.
"Velmi těsné. Pokud by hlasovala Lissa, nebylo by to složité."
"Aha," řekl, hrál si s okrajem jeho šálku s kávou. "Usnášeníschopná."
"Víš o tom?" Zeptala jsem se překvapeně.
"Je to starý Morojský zákon."
"Tak jsem to slyšela."
"Co se opozice snaží dělat? Rozhoupat hlasování nebo dostat Lissa do hlasování za Dragomiry?"
"Oboje. A další věci."
Zavrtěl hlavu, strčil nějaké vlasy za ucho. "Nemohou to udělat. Musejí si vybrat jeden způsob a na něj se zaměřit. Lissa je nejchytřejší volba. Rada potřebuje zpět Dragomirovi, a viděl jsem, jak se lidé na ni dívají, když je se mnou." Jen sebemenší část hořkostí byla kolem jeho slov, což ukazovalo, co si o tom myslel.Pak to byla opět práce. "Nebylo by těžké se dostat pro to podporu - pokud by si nerozdělovali jejich úsilí."
Začala jsem jíst mou druhou koblihu, zapomněla na své předchozí rozhodnutí, ignorovat ho. Nechtěla jsem, abych ho rozptýlila od tématu. Byla to první věc, která přinesla starý oheň zpátky do jeho očí, jediná věc, která se zdála, že ho opravdu zajímala - no, kromě ujišťování celoživotní oddanosti Lisse a říkání, abych odešla z jeho života. Líbil se mi tento Dimitrij.
Byl to stejný Dimitrij jako dávno, divoký, ten, kdo byl ochoten riskovat svůj život pro to, co bylo správné. Skoro jsem si přála, aby byl zpátky nepříjemný, vzdálený Dimitrij, který mi řekl, abych zůstala daleko. Tohle mě přivádělo na mnoho vzpomínek - nemluvě o příšerné přitažlivosti. Nyní , s jeho bývalou vášní se zdál ještě svůdnější, než kdy jindy. Byla to stejná intenzita, když jsme spolu bojovali spolu. Dokonce i když jsme měli sex. To byl ten Dimitrij, který měl být: silný a starostlivý. Těšilo mě to a přesto. . . vidět ho takového, jak jsem ho milovala mi drtivý pocit srdce přišel ještě horší. Byl pro mě ztracený.
Pokud Dimitrij uhodl mé pocity, nedal to najevo. Podíval se přímo na mě, a, jako vždy, jeho pohled se omotal kolem mě."Až příště uvidíš Tašu, pošleš ji za mnou? Musíme si o tom promluvit."
"Takže, Taša může být tvůj přítel, ale já ne?" Ostrá slova byla venku dřív, než jsem je mohla zastavit. Zrudla jsem trapně, že jsem top udělala před jinými strážci. Dimitrij zřejmě nechtěl publikum. Podíval se nahoru pohledem, který zřejmě patřil mně.
"Existuje nějaký způsob,jak bychom mohli mít trochu soukromí?"
Jeho doprovod se na sebe podíval, a pak, téměř jako jedna bytost ustoupili. Nebyly ve značné vzdálenosti, a stále udržovali prstenec kolem Dimitrije. Nicméně, to bylo dost, že naše konverzace mohla být neslyšná. Dimitrij se obrátil zpátky ke mně. Posadila jsem se.
"Ty a Taša jste rozdílné situace. Ona může být bezpečně v mém životě. Ty nemůžeš."
"A přece," řekla jsem a rozzlobeně pohodila vlasy, "to je zřejmě v pořádku, abych byla ve tvém životě, když potřebuje- - něco jako pochůzky nebo posílání zpráv."
"To se opravdu nejeví, jako že mě potřebuješ ve svém životě, "poznamenal suše, sklonil hlavu lehce směrem k mému pravému ramenu.
Trvalo mi chvíli pochopit, co se stalo. Když jsem házela svými vlasy, vystavila jsem krk - a kousnutí. Snažila jsem se znovu nečervenat, věděla jsem, že bych se neměla cítit trapně. Odstrčila jsem vlasy.
"To není tvoje věc," sykla jsem a doufala, že to jiní strážci neviděli.
"Přesně tak." Znělo to vítězně. "Vzhledem k tomu, že musíš žít svůj vlastní život, daleko ode mne."
"Ach, proboha," zvolala jsem. "Mohl bys přestat s -"
Moje oči se zvedly z jeho tváře, protože armáda nás náhle obklopila.
Dobře, nebyla to přesně armáda, ale mohla by to i být. V jednu chvíli tu byl jen Dimitrij a já a jeho strážci, a pak najednou - v místnosti se to hemžilo strážci. A ne jen tak ledajakými strážci. Nosili černé-a-bílé oblečení strážců pro slavnostní příležitosti, ale malé červené tlačítko na jejich límci je označovalo jako strážce spojené s královnou. Muselo jich být nejméně dvacet.
Byli smrtelní a smrtící, nejlepší z nejlepších. Skrz historii jejich zabíjení, se tvořili jako královská stráž. Šli smrtícím způsobem - a byli shromáždění kolem nás. Dimitrij i já jsme vystřelili nahoru, nejistí, co se děje, ale určitá hrozba tu byla zaměřena na nás. Jeho stůl a židle byly mezi námi, ale my stále okamžitě padli do standardního bojového postoje, když jsme byli obklopeni nepřáteli: Jdi zpátky, zpátky.
Dimitrijův doprovod nosil obyčejné oblečení a vypadal trochu překvapeně vidět své bratry, ale se strážcovskými schopnostmi,se okamžitě připojili k postupujícím strážím královny. Nebyly tu žádné vtipy nebo úsměvy. Chtěla jsem se vrhnout před Dimitrije, ale v této situaci to bylo těžké.
"Musíš jít s námi, hned teď." řekl jeden z královniných strážců. "Budeš-li odporovat, donutíme tě."
"Nechte ho být!" Zařvala jsem a podívala se mu z očí do očí. Vztek a temnota ve mně explodovala. Jak by mohli stále ještě nevěřit? Proč po něm ještě šli? "Nic neudělal! Proč nemůžete připustit, že je teď opravdu dhampýr?"
Muž, který mluvil vytáhnul obočí. "Nemluvil jsem s ním."
"Vy... Vy že jste tady pro mě?" Zeptala jsem se. Snažila jsem se myslet na nějaké problémy, které jsem v poslední době způsobila. Dostala jsem bláznivý nápad, že královna zjistila, že jsem strávila noc s Adrianem a byla naštvaná. To by na mě ale těžko poslala tyhle strážce. . . Nebo jo? Že by to opravdu zavinilo mé skotačení?
"Proč?" požadoval Dimitrij. Jeho vysoké, nádherné tělo - to, které bylo tolikrát něžné a myslné- teď bylo plné napětí a hrozby.
Muž nespouštěl oči ze mě, ignoroval Dimitrije. "Nenuť mě to opakovat: Pojď s námi tiše nebo tě donutíme." Záblesk pout se ukázal v jeho rukou.
Moje oči se rozšířily. "To je šílené! Nepůjdu nikam, dokud mi neřekneš, co to sakra -"
To byl okamžik, kdy se zřejmě rozhodl, že nepůjdu tiše. Dva z královských strážců se na mě vrhli, a i když jsme technicky byli na stejné straně, moje instinkty mě nakoply. Nechápala jsem nic, kromě toho, že bych neměla být odtažená pryč jako nějaký zločinec. Strčila jsem do židle, na které jsem předtím seděla, na jednoho strážce a zaměřila ránu na dalšího. Ten mě jen nedbale uhodil ještě hůř, protože byl vyšší než já. Jeho výškový rozdíl mi umožnil se vyhnout jeho příštímu úderu, a když jsem ho těžce kopla do nohy, malé zavrčení mi řeklo, že jsem bodla do živého.
Slyšela jsem několik rozptýlených výkřiků. Lidé pracující v kavárně se přikrčili za jejich pult, jako by očekávali automatické zbraně. Další návštěvníci, kteří tu byli ne snídani, kvapně vyskočili ze svých židlí, nedbale shodili jídlo a pití. Běželi k východům - východům, které byly zablokovány ještě více strážci. To vyvolalo další výkřiky, i když východy byly odříznuté kvůli mně.
Mezitím jiní strážci se připojili k boji. Přestože jsem rozdala pár dobrých ran, věděla jsem, že jejich čísla jsou příliš zdrcující. Jeden strážce mě chytil za paži a snažil se mi nasadit pouta. Zarazil se, když jiný pár rukou mě popadl z druhé strany a odtrhnul mě pryč.
Dimitrij.
"Nedotýkejte se jí," zavrčel.
V jeho hlase byla poznámka, že jsem se bála, jestli nebyla určena mně. Strčil mě za sebe, dal své tělo ochranitelsky přede mně, zády ke stolu. Strážci přicházeli ze všech stran a Dimitrij začal odpovídat jejich směrem se stejnou smrtící rychlostí, za niž mu kdysi lidé říkali Bůh. Nezabil žádného z nich při boji, ale zajistil, že byli mimo boj. Pokud někdo myslel, že trpěl jako Strigoj nebo, že zavření snížilo jeho schopnost v bojování, hrozně se mýlili. Dimitrij byl síla přírody, ovládal nemožné a zastavil mě pokaždé, když jsem se snažila připojit k boji. Královniny strážci mohli být nejlepší z nejlepších, ale Dimitrij. . . No, můj bývalý milenec a instruktor byl ve své vlastní kategorii. Jeho bojové dovednosti byly za někoho jiného, a on je teď používal k mé obraně.
"Zůstaň vzadu," nařídil mi. "Nedotknou se tě."
Zpočátku jsem byla ohromena jeho starostlivostí - i když jsem nenáviděla, že nejsem součástí boje. Sledovat ho znovu bojovat bylo strhující. Vypadal krásný a smrtící současně. Byl to jeden muž proti armádě, typ bojovníka, který chránil své blízké a budil strach, aby jeho nepřátelé -
A to bylo to, co mě děsně vyděsilo.
"Dost!" Najednou jsem zařvala. "Půjdu, já půjdu s vámi!"
Nikdo mě neslyšel. Byli příliš zabývající se bojem.
Strážci se snažili proklouznout za Dimitrije, ale zdálo se, že dokázal vycítit jejich myšlení a strkal do židlí nebo něčeho jiného, aby je držel ode mne - zatímco se mu ještě podařilo kopnout a uhodit ty, kteří přicházeli upředu. Kdo ví? Možná, že by opravdu zvládl armádu sám.
Ale nemohla jsem ho nechat.
Potřásla jsem Dimitrijovou paží. "Přestaň," opakovala jsem. "Už nebojuj."
"Rose -"
"Přestaň!"
Byla jsem si jistá, že jsme nikdy v mém životě takhle hlasitě nekřičela. Můj hlas zazvonil přes místnost. Byla jsem si jistá, že i přes celý pozemky.
Všichni se nezastavili, ale mnoho strážců zpomalilo. Několik krčících pracovníků z kavárny se podívalo na nás přes pult. Dimitrij byl stále v pohybu, stále připraven zastavit všechny, a já jsem se musela prakticky vrhnout na něj, aby si mě všimnul.
"Přestaň." Tentokrát můj hlas šeptal. Tíživé mlčení padlo na mě. "Už s nimi nebojuj. Půjdu s nimi."
"Ne, nenechám tě."
"Musíš," prosila jsem.
Dýchal těžce, každá část jeho se připravila k útoku. Střetli jsme se pohledy, a tisíce zpráv se zdálo, že běhá mezi námi, jak nás probíjela stará elektrická síla ve vzduchu. Jen jsem doufala, že to byla správná zpráva. Jeden ze strážců předběžně popošel dopředu - musel jít kolem bezvládného těla jeho kolegy - a Dimitrij se prudce napjal. Začal blokovat strážce a hájit mě znovu, ale já místo toho vstoupila mezi ně, stiskla Dimitrijovu ruku a stále mu hleděla do očí. Jeho kůže byla teplá a bylo správné, že se dotýkala mé.
"Prosím. Nic víc."
Tehdy jsem poznala, že konečně pochopil, co jsem se snažila říct. Lidé se ho stále bojí. Nikdo nevěděl, co je. Lissa mu řekla, ať se chová klidně a normálně, bez obav. Ale tohle? Sám omráčit celou armádu? To by mu moc na lepším chování nepomohlo. Věděla jsem, že bylo už příliš pozdě po tomto, ale musela jsem se pokusit minimalizovat škody. Nemohla jsem ho nechat znovu zavřít - ne kvůli mně.
Jak se na mě díval, zdálo se, že odesílá své vlastní zprávy: že za mě bude stále bojovat, že bude bojovat, dokud se nezhroutí, aby mě chránil.
Zavrtěla jsem hlavou a dala do jeho ruky loučivé stisknutí. Jeho prsty byly přesně takové, jak jsem si pamatovala, dlouhé a půvabné, s otlaky vybudované za léta boje. Pustila jsem je a otočila se k muži, který na mě původně mluvil. Předpokládal jsem, že byl vůdce.
Vztáhla jsem ruce a pomalu vykročila kupředu. "Půjdu klidně. Ale, prosím... Nezavírejte ho znovu. On si myslel,... Jen myslel, že jsem v průšvihu."
Problém byl, že když se pouta zamkla na mých zápěstích, začala jsem si myslet, že v průšvihu také jsem. Jak si strážci navzájem pomáhali nahoru, jejich vůdce se zhluboka nadechl a učinil prohlášení, které měl udělat hned při vstupu. Polkla jsem a čekala, až uslyším Viktorovo jméno.
"Rose Hathawayová, jste zatčena pro velezradu."
Ne tak docela, co jsem očekávala. Doufat, že moje rezignace mi vydělala body, tak jsem se zeptala: "Co je to za velezradu?"
"Vraždy Její královské výsosti, královny Taťány."