Vampýrská Akademie - 20.kapitola

"Ty nejsi Moroj!" pokračoval. Nekřičel, ale určitě jsme získali pozornost lidí stojících u nás. "Ty jsi Rose Hathawayová, ne? Jak se opovažuješ s tvojí nečistou krví narušit posvátnosti našeho -"
"To stačí," vznešený hlas náhle řekl. "Převezmu to."
Dokonce i s její skrytou polovinou tváře nebylo pochyb, čí je to hlas. Taťána se přihnala vedle toho chlapa, na sobě měla stříbrně květovanou masku a květované šedé šaty. Asi jsem ji předtím viděla v davu, ale neuvědomila jsem si, kdo to je. Do doby, než promluvila, byla vmíchaná do davu.
Celý pokoj byl klidný. Daniella Ivašková pobíhala za Taťánou, vytřeštila oči pod maskou, když mě poznala. "Adriane -" začala.
Ale Taťána se uchopila situace. "Pojď se mnou." Nebylo pochyb, že rozkaz byl pro mě nebo že bych neposlechla. Otočila se a rychlým krokem mířila ke vchodu do místnosti. Pospíchala jsem za ní, stejně jako Adrian a Daniella.
Jakmile jsme byli v hale osvětlené pochodněmi, Daniella se obrátila na Adriana. "Na co jsi myslel? Ty víš, že mi nevadí, když přivedeš Rose na určité události, ale tohle bylo -"
"Nevhodné," řekla Taťána rázně. "I když, možná to je dobře, že dhampýr viděl, kolik obětí jeho lidu jsou respektovány."
Byla chvíle ticha, všechny nás to šokovalo. Daniella se vzpamatovala jako první. "Ano, ale tradice uvádí, že -"
Taťána ji přerušila opět. "Jsem si dobře vědoma tradice. Je to špatný porušení etikety, ale Rosemarie zde rozhodně nehodlá zničit naše záměry. Ztráta Priscilly..." Taťána se přesně nezadusila, ale ztratila některé ze svých běžných klidů. Nechtěla jsem myslet na někoho jako je ona, že má nejlepšího přítele, ale Priscilla skoro byla. Jak bych jednala, kdybych ztratila Lissu? Ani zdaleka ne tak pod kontrolou.
"Ztráta Priscilly je něco, co budu vzpomínat velmi, velmi dlouho," Taťáně se to nakonec podařilo. Její ostré oči byly na mě. "A doufám, žes opravdu pochopila, jak moc potřebujeme a vážíme si všech ostatních strážců. Vím, že se občas vaše rasa cítí nedoceněná. Nejste. Ti, kteří zemřeli,vytvořili zející díru v našich řadách, což nás připravilo o ochranu, jak jsem si jistá, že musíš vědět."
Kývla jsem, stále překvapena,že Taťána neječela, aby mě dostala ven." Je to velká ztráta," řekla jsem. "A situace je horší, protože čísla jsou to, co nejvíc poškodilo - zvláště když mají obrovské skupiny. Nemůžeme se vždycky rovnat."
Taťána přikývla, zdála se příjemně překvapena, že jsme se na něčem shodly. Tedy aspoň my dvě. "Věděla jsem, že to pochopíš. Nicméně..." Otočila se k Adrianovi. "Neměl jsi to dělal. Některé rysy slušnosti je třeba zachovat."
Adrian byl překvapivě mírný. "Omlouvám se, teto Taťáno. Jen jsem myslel, že to bylo něco, co by Rose měla vidět."
"Necháš si to pro sebe, viď?" zeptala se Daniella, obrátila se zpátky ke mně. "Spousta hostů jsou velmi, velmi konzervativní. Nechtěli by, aby se to dostalo ven."
To, že si hráli v záři ohně a převlékali se? Jo, to tajemství jsem mohla uchovat.
"Nikomu to neřeknu," ujistila jsem je.
"Dobře," řekla Taťána. "A teď, bys měla pravděpodobně odejít než - je to Christian Ozera?" Její oči pluly zpět k přeplněné místnosti.
"Ano," řekl jak Adrian, tak já.
"On nedostal pozvánku," zvolala Daniella. "Je to tvoje vina?"
"Není to moje chyba, tak jako moje genialita," řekl Adrian.
"Pochybuji, že ho někdo pozná, když se bude chovat tak, jako teď," řekla Taťána s povzdechem. "A jsem si jistá, že by vzal každou příležitost, aby mohl mluvit s Vasillisou."
"Aha," řekla jsem bez přemýšlení. "To není Lissa." Lissa byla skutečně obrácená zády ke Christianovi a mluvila s někým jiným, zatímco její úzkost padla na mě ke dveřím.
"Kdo je to?" zeptala se Taťána.
Do prdele. "To je, ehm, Mia Rinaldiová. Je to naše přítelky ze sv. Vladimíra." Mohla jsem lhát tím, že bych jí dala královské jméno. Některé rodiny byly tak velké, že nebylo možné sledovat všechny.
"Rinaldi." Taťána se zamračila." Myslím, že znám sluhu s tímhle jménem." Měla jsem dojem, že nezná lidi, kteří pro ni pracují. Přesto znovu, musel jsem na ní změnit názor.
"Sluha?" zeptala se Daniella, čímž si její syn vysloužil varovný pohled." Existuje ještě někdo jiný, o kom bych měla vědět?"
"Ne. Kdybych měl více času, tak bych sem dostal taky Eddieho. Sakra, možná dokonce Jailbait."
Daniella vypadala pohoršeně."Jste to právě řekl Jailbait?"
"Je to jen vtip," řekla jsem rychle, protože nechtěla, aby se tato situace stala ještě horší. Bála jsem se o tom, jak Adrian mohl odpovědět." Někdy tak říkáme naší kamarádce Jill Mastrano."
Ani Taťána ani Daniella se nezdály, myslím, že jim to přišlo vtipné.
"No, nikdo si zřejmě neuvědomuje, že sem nepatří," řekla Daniella, ukázala na Christiana a Miu." Přestože drby zřejmě budou o tom, jak Rose přerušila tuto událost."
"Omlouvám se," řekla jsem, cítila se špatně, že jsem ji mohla dostat do maléru.
"A tím se už nic nedá dělat," řekla Taťána unaveně." Tys odešla, takže si všichni myslí, že jsme tě hrozně potrestali. Adriane, vrátíš se zpátky s námi a ujistíš se, že další 'hosté' nevyvolávají žádnou pozornost. A znovu nic takového nedělej."
"Nebudu," řekl téměř přesvědčivě.
Ti tři vyrazili pryč, takže jsem vykročila ven, ale Taťána se zastavila a ohlédla." špatně nebo ne, nezapomeň, co jsi tady viděla. My vážně potřebujeme strážce."
Přikývla jsem, sprška hrdosti běžela skrze mne z jejího uznání. Pak se ona a ostatní se vrátili do pokoje. Sledovala jsem je toužebně, nenáviděla, že všichni v tam mě odsoudili v nemilost. Vzhledem k tomu, že to pro mě mohlo dopadnout mnohem hůř, jsem se rozhodla ustoupit. Sundala jsem masku, okrytá vyrazila zpět nahoru.
Nedostala jsem se moc daleko, když mi někdo vystoupil do cesty. Vytrhlo mě to z mého myšlení, že jsem málem vyskočila deset stop ve vzduchu.
"Michaile," zvolala jsem. "Vyděsil jsi mě k smrti. Co tady děláš?"
"Vlastně jsem tě hledal." Viděla jsem úzkost, když se nervózně rozhlédl kolem." Šel jsem nejdřív do tvojí budovy, ale nebyla jsi tam."
"Jo, já byla na maškarním plese."
Díval se na mě nechápavě.
"Nevadí. Co se děje?"
"Myslím, že bychom mohli mít šanci."
"Šanci na co?"
"Slyšel jsem, že jsi se pokusila vidět dnes Dimitrije."
Ach, ano. Právě jsem na to myslela. "Jo. 'Zkusila' je docela optimistický. Nechce mě vidět, venku mě blokovala armáda strážců."
Michail se zavrtěl a zadíval se kolem jako vyděšené zvíře. "To je důvod, proč jsem přišel, abych tě našel."
"Dobře, opravdu nic z toho nechápu." Také jsem začínala cítit bolest hlavy z vína.
Michail se zhluboka nadechl a vydechl. "Myslím, že tě můžu propašovat, abys ho viděla."
Čekala jsem, na chvíli uvažovala, jestli jsem se nepraštila do hlavy nebo to možná všechno byla nějaké iluze zrozená z mých zraněných emocí. Ne. Michailova tvář byla smrtelně vážná, a i když jsem ho ještě dobře neznala, uvědomila jsem si, že to opravdu nebyl vtip.
"Jak?" Zeptala jsem se. "Snažila jsem se a -"
Michail pokynul, abych ho následovala. "Pojď, já ti to vysvětlím. Nemáme moc času."
Neváhala jsem a spěchala za ním. "Stalo se něco?" Zeptala jsem se, snažila se držet jeho dlouhých kroků. "On... Žádal o mě?" Bylo to víc, než jsem se odvážila doufat. Michailova slova 'proplížit' však zavrhla tuto myšlenku.
"Oni zmenšili jeho hlídání," Michail vysvětlil.
"Opravdu? Kolik?" Bylo jich dole tucet, když ho Lissa navštívila, včetně jejího doprovodu. Kdyby přišli k rozumu a uvědomili si, že je potřeba jen jednoho nebo dvou strážců na Dimitrije, pak by to bylo předzvěstí,že připustili, že už není Strigoj.
"O pět méně."
"Aha." Ne skvělé. Ne hrozné. "Ale myslím, že i to znamená, že jsou o něco blíž k domněnce, že bezpečný?"
Michail pokrčil rameny, oči upřené na cestu před námi. Při Hodině mrtvých pršelo a vzduch byl ještě vlhký a víc se ochladilo. "Někteří strážci ano. Ale bude to na královském dekretu z Rady, aby oficiálně prohlásil, co je zač."
Málem jsem se zastavila. "Určit, co je?" Zvolala jsem. "Není co určovat! Je to dhampýr. Dhampýr, jako jsme my."
"Já vím, ale to není v našich rukou."
"Máš pravdu. Omlouvám se," zavrčela jsem. Nic, do čeho bych mohla kopnout. "No, já doufám, že pohnou zadky a přijdou s rozhodnutím brzy."
Ticho, které následovalo mluvilo za vše. Dala jsem Michailovi ostrý pohled.
"Co? Co mi řekneš?" I požadoval.
Pokrčil rameny. "Proslýchá se, že je nějaká další velká věc projednávána v radě právě teď, něco, co má přednost."
To mě rozzuřilo taky. Co na světě by mohlo mít přednost před Dimitrijem? Klid, Rose. Zůstaň v klidu. Koncentruj se. Nedopusť temnotě, aby tě pohltila. Vždycky jsem bojovala, abych ji pohřbila, ale často explodovala v době krize. A tohle? Jo, to bylo docela stresující doba. Přesunula jsem se zpět na původní téma.
Dosáhli jsme budovy a vzali jsem to po schodech nahoru po dvou. "I když jsme odlehčili strážce na Dimitrije, stále mě nepustí dovnitř. Oni vědí, že jsem dostala příkaz, držet se dál."
"Můj přítel právě hlídá přední vstup. Nebudeme to trvat dlouho, ale řekl strážcům, kteří to ta teď hlídají, že jsi byla schválená sejít dolů."
Michail se chystal otevřít dveře a já ho zastavila a položila mu ruku na rameno. "Proč to děláš pro mě? Morojská Rada si nemusí myslet, že je Dimitrij velký problém, ale strážci ano. Mohl by ses dostat do velkých potíží."
Podíval se na mě, znovu dal malý hořký úsměv. "Musíš se ptát?"
Myslela jsem na to. "Ne," řekla jsem tiše.
"Když jsem ztratil Soňu..." Michail zavřel oči na jedno bouchnutí srdce,a i když je zase otevřel, zdálo se, že se dívá někam do minulosti. "Když jsem ji ztratil, nechtěl jsem dál žít. Byla to dobrý člověk - opravdu. Změnila se ve Strigoje ze zoufalství. Neviděla žádný jiný způsob, jak se zachránit od ducha. Dal bych všechno - cokoliv - za šanci, abych jí pomohl, aby se daly věci mezi námi do pořádku. Nevím, jestli to pro nás bude možné, ale právě teď je to možné pro tebe. Nemůžu tě nechat to ztratit."
S tím jsme vešli a opravdu, tam byl jiný strážce ve službě. Stejně jak Michail říkal, ten chlap zavolal strážcům dolů ve vězení říct, že Dimitrij má návštěvníka. Michailův přítel vypadal neuvěřitelně nervózní, z toho všeho, což bylo pochopitelné. Přesto, byl ochoten pomoci. Bylo to úžasné, pomyslela jsem si, co by pro sebe přátelé udělali. Tyto poslední dva týdny byly nepopiratelným důkazem.
Stejně jako při návštěvě Lissy, se ukázali dva strážci a doprovodili mě dolů. Poznala jsem je od okamžiku, kdy jsem byla v její hlavě a zdáli se překvapení, že mě vidí. Když zaslechli, že Dimitrij neústupně řekl, že nechce, abych ho navštívila, pak moje přítomnost byla skutečně šokující. Ale pokud věděli, že někdo mocný mě to dovolil, tak se na nic neptali.
Michail šel s námi dolů a já jsem cítila tlukot mého srdce a rychle rostoucí dýchání. Dimitrij. Uvidím Dimitrije. Co mám říct? Co mám dělat? Bylo toho až příliš mnoho, co jsem potřebovala pochopit. Musela jsem se držet a soustředit, jinak bych byla v ohromeném šoku.
Když jsme došli na chodbu, kde byly cely, viděla jsem dva strážce stojící před celou Dimitrije, jeden na druhém konci a dva jiní u vchodu, odkud jsme přišli. Zastavila jsem, nesvá z toho, že ostatní uslyší, o čem s Dimitrijem budu mluvit. Nechtěla jsem mít publikum, jako Lissa měla, ale s důrazem na bezpečnost jsem možná neměla na vybranou.
"Mohu získat trochu soukromí?" Zeptala jsem se.
Jeden z mého doprovodu zavrtěl hlavou. "Oficiální příkaz. Dva strážci musí být u cely celou dobu."
"Ona je strážce," uvedl Michail mírně. "Tak, jako já. Nechte nás. Zbytek může čekat u dveří."
Blýskla jsem po Michailovi vděčným pohledem. Mohla bych to zvládnout, kdyby byl u nás jen on. Ostatní se rozhodovali o tom, zda bychom mohli být dostatečné zabezpečení, přestěhovali se nenápadně na konec haly. Nebylo to celkem naprosté soukromí, ale nemohli slyšet ani slovo.
Mé srdce se cítilo připraveno k roztržení v mé hrudi, jak Michail a já jsme přešli k cele Dimitrije a čelili mu. Seděl skoro tak, jako když přišla Lissa: na posteli, stočený do klubíčka, zády k nám.
Slova mi uvízla v krku. Souvislé myšlenky uprchly z mé mysli. Bylo to, jako bych úplně zapomněla na důvod, proč jsem přišla sem.
"Dimitriji," řekla jsem. Alespoň, že to jsem zvládla říct. Přiškrcené zvuky vyšly z mých úst, zněly zkomoleně. Byly zřejmě dostatečné, protože Dimitrij náhle ztuhl. Neotočil se.
"Dimitriji," opakovala jsem, jasněji tentokrát. "To jsem... Já."
Nebylo třeba říkat víc. Věděla jsem, že od prvního pokusu o jeho jméno věděl, kdo jsem. Měla jsem pocit, že by poznal můj hlas v každé situaci. On asi poznal zvuk mého srdce a dýchání. Jako to bylo, když jsem přestala dýchat a čekala na jeho odpověď. Když to přišlo, bylo to trochu zklamání.
"Ne."
"Ne co?" Zeptala jsem se. "Jako ne, že to nejsem já?"
Vydechl ve frustraci, zvuk téměř - ale ne docela - jako ten, který používal, když jsem udělala při našem cvičení něco zvlášť absurdního. "Ne jako, že tě nechci vidět." Jeho hlas byl plný emocí. "Neměli tě pouštět dovnitř."
"Jo. No, já našla jiný způsob."
"Samozřejmě žes našla."
Stále se na mě nedíval, což bylo trýznivé. Pohlédla jsem na Michaila, který mi dal kývnutí na povzbuzení. Hádala jsem, že bych měla být ráda, že se mnou Dimitrij vůbec mluví.
"Musela jsem tě vidět. Musela jsem vědět, jestli jsi v pořádku."
"Jsem si jistý, že tě s tím Lissa již seznámila."
"Musela jsem to vidět na vlastní oči."
"No, teď vidíš."
"Jediné, co vidím, jsou tvoje záda."
Bylo to k zbláznění, ale každé slovo z něj byl dar. Připadalo mi to jako tisíc let, co jsem neslyšela jeho hlas. Stejně jako předtím jsem se divila, jak jsem si někdy mohla splést tohoto Dimitrije s tím na Sibiři. Jeho hlas byl v stejný, stejná výšky a přízvuk, ale jako Strigoj, jeho slova vždycky ochladila vzduch. Tahle byla teplá. Med a samet a všechny druhy úžasných věcí se obalily kolem mě, bez ohledu na to, co hrozného říkal.
"Nechci tě tady," řekl Dimitrij bezvýrazně. "Nechci tě vidět."
Vzala jsem si chvilku na posouzení strategie. Dimitrij byl ještě v depresi, beznadějný pocit kolem něj. Lissa byla laskavá a soucitná. Ta se dostala přes jeho obranu, ačkoli moc daleko ne, protože on se na ni díval jako na zachránce. Mohla bych zkusit podobnou taktiku. Mohla bych být jemná a podpůrná a plné lásky - to vše byla pravda. Milovala jsem ho. Chtěla jsem mu pomoc, tak hrozně. Přesto jsem si nebyla jistá, že konkrétní způsob mi půjde. Rose Hathawayová není vždy známa pro měkký 'přístup'. Já jsem však hrála na jeho smysl pro povinnost.
"Nemůžeš mě ignorovat," řekla jsem, snažila se zachovat svojí hlasitost hlasu mimo dosah jiných strážců. "Dlužíš mi. Zachránila jsem tě."
Několik okamžiků ticha prošlo. "Lissa mě zachránila," řekl opatrně. Hněv mě pálil v mé hrudi, jako když jsem viděla, jak ho Lissa minule navštívila. Jak k ní mohl mít takovou úctu, když ji neměl ke mně?
"Jak myslíš, že se k tomu dostala?" Požadovala jsem. "Jak myslíš, že se naučila, jak tě zachránit? Máš nějakou představu, čím jsme - čím jsem - musely projít, abychom získali ty informace? Myslíš, že jít na Sibiř bylo bláznivé? Věř mi, neblížíš se pohledu blázna. Znáš mě. Víš, čeho jsem schopna. A tím jsem si zničila svůj 'dobrý' záznam. Ty. Mi. Dlužíš."
Bylo to drsné, ale potřebovala jsem od něj reakci. Nějaký druh emoce. A dostala jsem je. Trhl sebou, oči se leskly a síla jiskřila jeho tělem. Jako vždy, jeho pohyby byly tak silné a elegantní. Stejně tak jeho hlas byl mix emocí: hněv, frustrace a obavy.
"Pak to nejlepší, co mohu udělat, je -"
Ztuhl. Hnědé oči, které byl zúžené zhoršením se náhle rozšířily. . . v co? Úžas? Zděšení? Nebo snad omráčený pocit, který jsem měla já, když jsem ho viděla?
Protože najednou jsem si byla docela jistá, že prožívá to samé,co já dříve. Viděl mě mnohokrát na Sibiři. Viděl mě minulou noc ve skladu. Ale teď. . . Nyní si mě skutečně prohlížel vlastníma očima. Teď, když už není Strigoj, celý jeho svět byl jiný. Jeho pohled a pocity byly různé. Dokonce i jeho duše byla odlišná.
Bylo to, jako jeden z těch okamžiků, kdy lidé mluvili o tom,že jejich život bliká před jejich očima. Vzhledem k tomu, jak jsme zírali jeden na druhého, každá část našeho vztahu se přehrávala v mé mysli. Vzpomněla jsem si, jak silný a nepřemožitelný byl, když jsme se poprvé setkali, když přišel, aby Lissu a mě odvedl zpátky do společnosti Morojů. Vzpomněla jsem si na jemnost jeho dotyků, když obvazoval mé krvavé a zničené ruce. Vzpomněla jsem si, jak mě držel v náručí, když mě zřídila Viktorova dcera Natalie. Nejvíc ze všeho jsem si vzpomněla na noc, co jsme spolu byli v chatě, těsně před tím, než mi ho Strigoj vzal. Rok. Znali jsme se jen rok, ale žili jsme jenom pro něj.
A uvědomil si, že vím, jak moc mě studuje. Jeho pohled byl všemocný, přičemž v každé mé jednotlivé vlastnosti a tu rozebíral dopodrobna. Matně jsem se snažila vzpomenout, jak jsem dnes vypadala. Pořád jsem na sobě měla šaty z tajné schůzky a věděla, že na mě vypadají dobře. Mé oči byly pravděpodobně podlité krví od dřívějšího pláče, a měla jsem jen čas pro rychlé vykartáčování mých vlasů před odchodem s Adrianem.
Nějak jsem pochybovala, že na tom záleželo. Způsob, jakým se na mě Dimitrij díval. . . potvrdil všechno, z čeho jsem ho podezírala. Pocity, které ke mně měl než se změnil- pocity, které se změnily, zatímco byl Strigoj - byli všechny ještě tam. Musely být. Možná Lissa byla jeho zachránce. Možná, že si zbytek dvora myslel, že je bohyně. Věděla jsem, že je, bez ohledu na to, jak neupraveně jsem vypadala nebo jak prázdně se snažil udržet tvář, byla jsem pro něj bohyně.
Polkl a násilím se získal pod kontrolu, stejně jako vždycky. Některé věci se nikdy nezmění. "Pak to nejlepší, co můžu udělat," pokračoval klidně, "je, abych zůstal daleko od tebe. To je nejlepší způsob, jak splatit dluh."
Bylo to pro mě těžké udržet se pod kontrolou a udržovat jakousi logickou konverzaci. Byla jsem omráčená jako on. Také jsem byla pobouřená.
"Ty jsi nabídl Lisse splatit dluh tím, že zůstaneš po jejím boku navždy!"
"Neudělal jsem věci..." On odvrátil oči na okamžik, opět bojoval o kontrolu a poté se setkal s mýma ještě jednou.
"Neudělal jsem jí věci, jako jsem udělal tobě."
"Nebyla jsi to ty! Je mi to jedno." Moje nálada začala hořet.
"Kolik?" vykřikl. "Kolik strážců zemřelo včera v noci, za to, co jsem udělal?"
"Já... Myslím, že šest nebo sedm." Kruté ztráty. Cítila jsem malé bodnutí v mé hrudi, připomínajíc jména přečtena v tom sklepě.
"Šest nebo sedm," Dimitrij opakoval důrazně, úzkost v hlase. "Mrtví za jednu noc. Kvůli mně."
"Tys nejednal sám! A já jsem ti řekla, že jsi to nebyl ty. Nemohl jsi to změnit. Mně nezáleží na t -"
"Je to důležité pro mě!" vykřikl a jeho hlas vyzváněl přes chodbu. Strážci na každém konci se posunuli, ale nepřišli. Když Dimitrij znovu promluvil, udržel jeho hlas nižší, ale ještě se třásl s divokými emocemi. "Je to důležité pro mě. To je to, co nemůžeš. Nemůžeš to pochopit. Nemůžeš pochopit, jaké to je vědět, co jsem udělal. Celou dobu co jsi Strigojem... Je to jako sen, ale pamatuji si to jasně. Nemůže pro mě být odpuštění. A co se stalo s tebou? Pamatuji si to ze všeho nejvíc. Všechno, co jsem dělal. Všechno jsem to chtěludělat."
"Neděláš to teď," zaprosila jsem. "Nech to být. Předtím - než se všechno stalo, jsi řekl, že bychom mohli být spolu. Že bychom si mohli vzít přidělení blízko u sebe a -"
"Rozo," přerušil mě, přezdívka se mi zabodla do srdce. Myslím, že uklouznul, že mě tak nechtěl oslovit. Na jeho rtech byl pokřivený úsměv, bez humoru. "Opravdu si myslíš, že mě někdy znovu nechají být strážcem? Bude to zázrak, když mě nechají žít!"
"To není pravda. Jakmile si uvědomí, že jsi se změnil a že jsi opravdu tvoje staré já... všechno se vrátí, jak to bylo."
Zavrtěl hlavou smutně. "Tvůj optimismus... Tvoje přesvědčení, že můžeš udělat něco s tím, co se stalo. Ó, Rose. Je to jedna z úžasných věcí na tobě. Je to také nejvíce k vzteku, na tobě."
"Věřila jsem, že by ses mohl proměnit zpátky ze Strigoje," poukázala jsem. "Možná, že moje víra je i v nemožné, po všem ale není šílená."
Tato konverzace byla tak vážná, tak srdcervoucí, ale stále to ještě připomínalo jeden z našich tréninků. snaží se mě přesvědčit o některým závažným bodu, a já jsem proti ní s Rosinou logikou. Z toho jsem obvykle pociťovala smíšené pocity zábavy a vzteku. Měla jsem pocit, že situace je jen trochu jiná, musela, protože postoj byl jiný. To však nebyl tréninku. On by se usmíval a kroutil očima. Tohle bylo vážné. To byl život a smrt.
"Jsem vděčný za to, co jsi udělala," řekl formálně, stále bojující zvládnout své pocity. To byl další rys, který jsme sdíleli, a to na čem jsme neustále pracovali, abychom zůstali pod kontrolou. Vždycky byl lepší než já. "Já ti dlužím. A je to dluh, který nemůžu splatit. Jak jsem řekl, to nejlepší, co mohu udělat, je zůstat mimo tvůj život."
"Pokud jsi součástí Lissy, pak se mi nemůžeš vyhnout."
"Lidé mohou existovat kolem sebe, aniž by... Aniž by byli víc než to," řekl pevně. Byly to stejný Dimitrijovy řeči. Logika bojovala s emocemi.
A to stalo, když jsem to ztratila. Jak jsem řekla, byl vždycky lepší v držení kontroly. Já? Ne tak moc.
Vrhla jsem se proti tyčím, tak rychle, že sebou Michail trhl. "Ale já tě miluju!" Sykla jsem. "A já vím, že mě miluješ taky. Opravdu si myslíš, že můžeš strávit zbytek svého života ignorováním, že když jsi kolem mě?"
Znepokojující bylo, že po velmi dlouhou dobu na Akademii, byl Dimitrij přesvědčen, že jsme mohli dělat přesně tohle. A on byl tak ochoten strávit svůj život, potlačovat pocity ke mně.
"Miluješ mě," opakovala jsem. "Znám tě." Natáhla jsem ruku skrz mříže. Byla to dlouhá cesta, abych se ho dotkla, ale mé prsty se natáhly tak zoufale, jako by snad mohly náhle růst, jako že musely být schopny navázat kontakt. To bylo vše, co jsem potřebovala. Jeden dotek od něj, a budu vědět, že mu na mě ještě záleží,jeden dotek, abych cítila teplo jeho kůže a -
"Není pravda," řekl Dimitrij tiše, "že jsi zapletená s Adrianem Ivaškovem?"
Moje ruka klesla.
"Kd - kde jsi to slyšel?"
"Všude kolem," řekl Michail ozvěnou.
"Určitě ano," zamumlala jsem.
"Tak jsi?" zeptal se více neústupně.
Zaváhala jsem, než jsem odpověděla. Kdybych mu řekla pravdu, měl by víc důvodů, aby nás dokázal udržet od sebe. Bylo nemožné, abych se mu lhala.
"Ano, ale -"
"Dobře." Nejsem si jistá, jak jsem čekala, že bude reagovat. Žárlivost? Šok? Místo toho, jak se opřel o zeď, vypadal. . . že se mu ulevilo."Adrian je lepší člověk než já. bude pro tebe dobrý."
"Ale -"
"To je, tvoje budoucnost, Rose." Kousek toho beznadějného, unaveného postoje se vrací. "Ty nechápeš co to je, dostat se přes to, co jsem udělal - vrátil se z bytí Strigoje. Všechno se změnilo. Nejde jen o to,že co jsem udělal tobě je neodpustitelné. Všechny mé pocity... Moje pocity k tobě. .. se změnily. Necítím se tak, jak jsem zvyklý. Mohl bych být dhampýr znovu, ale po tom, čím jsem prošel. . . No, zjizvilo mě to. Změnilo to mou duši. Nemohu teď nikoho milovat. Já, nemůžu - já ne - miluji tě. Neexistuje nic mezi tebou a mnou."
Moje krev zmrzla . Odmítla jsem věřit v jeho slova, ne po tom, jak se na mě předtím díval. "Ne! To není pravda! Miluju tě a ty -"
"Stráže!"Dimitrij vykřikl a jeho hlas byl tak hlasitý, že byl zázrak, že se celá budova neotřásla." Dostaňte ji odsud! Dostaňte ji odsud!"
Díky úžasným reflexům strážců byli najednou u nás. Jako vězeň, nebyl Dimitrij schopen podávat žádosti, ale úřady zde rozhodně nehodlali podporovat situace, která by vytvořily rozruch. Začali hnát Michaila a mě, ale já jsem vydržela.
"Ne, počkejte -"
"Nebojuj," zamumlal mi Michail do ucha. "Náš čas běží a ty tak jako tak dnes nic jiného nedokážeš."
Chtěla jsem protestovat, ale jeho slova slepila mé rty. Nechala jsem strážce, aby mě odvedli, ale ještě předtím jsem dala Dimitrijovi poslední, přetrvávající pohled. Měl dokonalý, strážcovský-prázdný výraz ve tváři, ale ostrý způsob, jakým na mě upřeně hleděl si jsem jistý, že se toho v něm děje hodně.
Michailův přítel byl stále ve službě nahoře, což nám umožnilo vyklouznout bez - více méně- potíží. Jakmile jsme byli venku, zastavila jsem se a kopla jedním z kroků, rozzlobeně.
"Sakra!" Zařvala jsem. Pár Morojů přes nádvoří - pravděpodobně se vraceli domů z nějaké pozdní party - mi dali polekaný pohled.
"Uklidni se," řekl Michail. "To bylo poprvé, co jsi ho viděla, potom, co se změnil. Existuje málo zázraků, které teď můžeš očekávat. Přenese se přes to."
"Já si nejsem tak jistá," zabručela jsem. S povzdechem jsem se podívala na nebe. Malý jemný mraky se líně pohybovaly kolem, ale já jsem je sotva viděla. "Ty ho neznáš tak, jako já."
Vzhledem k tomu, když většina část mého já si myslela, že hodně z toho, co Dimitrij řekl, skutečně byla reakce na šok z návratu do sebe, ale byla ve ně další část. Znala jsem Dimitrije. Znala jsem jeho smysl pro čest, jeho neústupný přesvědčení o tom, co je správné a co špatné. Stál za těmito názory. Žil svůj život jimi. Pokud opravdu, opravdu věřil, že správná věc je udělat, aby mi zabránil s ním být a nechat jakýkoliv vztah mezi námi zmizet, no. . . byla velká šance, že by mohl velmi dobře působit na tuto myšlenku, bez ohledu na lásku mezi námi. Jak jsem si připomněla dříve, na sv. Vladimírovi se mi vyhýbal vcelku věrohodně.
Pokud jde o zbytek. . . část o něm,že už mě nemiluje nebo je neschopen někoho milovat. . . no, to by byl jiný problém, kdyby to byla pravda. Christian a Adrian měli strach, že by nějaký kus Strigoje v něm mohl zůstat, ale jejich obavy byly o násilí a krveprolití. Nikdo by nehádal toto: že tím, že byl Strigoj, mu ztvrdlo srdce, což zabilo nějakou šanci někoho milovat.
Zabilo nějakou šanci,aby mě miloval.
A byla jsem si jistá, že kdyby tomu tak bylo, pak by část mě umřela taky.