Vampýrská Akademie - 2.kapitola

Moje zkoušky byly rozmazané.
Člověk by si myslel, že když uvidí nejdůležitější součást mého vzdělání na svatém Vladimírovi, že si všechno bude pamatovat v perfektním, ostrým detailu. Přesto moje dřívější myšlenky byly realizovány. Jak jsem mohla odhalit, čemu budu čelit? Jak by se tyto modelové souboje mohly porovnávat s davem Strigojů útočících na naši školu? Musela jsem se postavit proti drtivé převaze a nevěděla, jestli ti, které jsem milovala byli naživu, nebo mrtví. A jak bych mohla mít strach z takzvaného boje s jedním z instruktorů školy poté, co jsem bojovala s Dimitrijem? Byl smrtelný jako dhampýr a horší, jak Strigoj.
Ne že bych chtěla zlehčovat hodnocení. Byli vážně nebezpeční. Některým nováčkům se to nepodařilo a já jsem odmítla být jedním z nich. Byla jsem napadena na všech stranách, strážci, kteří už bojovali a bránili Moroje ještě předtím, než jsem se narodila. Aréna nebyla plochá, což ztěžovalo všechno. Naplnili jí nástrahy a překážkami, trámy a schody, které zkoušely moje bilance - včetně mostu, který mi bolestně připomněl minulou noc s Dimitrijem. Vrazila jsem mu stříbrný kůl do jeho srdce- kůl, s kterým spadl z mostu až dolů, do řeky.
Most v aréně byl trochu odlišný od pevného dřevěného, na němž jsme Dimitrij a já bojovali na Sibiři. Tento byl vratký, špatně postavená cesta pouze z dřevěných prken s lanem pro podporu. Každým krokem se celý most houpal a třásl se, a otvory v dřevě mi ukázaly, kde někdejší spolužáci (bohužel pro ně) objevili slabá místa. Zkoušku mi přidělili na mostě, což byla asi nejhorší ze všech. Mým cílem bylo dostat 'Moroje' od skupiny 'Strigojů, kteří ho pronásledovali. Mého Moroje hrál Daniel , nový strážce, který přišel s ostatními do školy, aby nahradili zabité z útoku. Neznala jsem ho moc dobře, ale hrál naprosto poslušně a bezmocně - dokonce i trochu se strachem, jaký by měl pravděpodobně každý Moroj.
Trochu mi odporoval k přejití mostu, a já můj nejklidnější, většinou přemlouvavý hlas ho nakonec přesvědčil jít přede mnou. Zřejmě testovali schopností lidí, stejně jako bojové dovednosti. Věděla jsem, že nedaleko za námi na hřišti se strážci jako Strigojové blížili.
Daniel šel a já jsem ho zastiňovala, stále ho ujišťovala, zatímco všechny mé smysly zůstaly v pohotovosti. Most se divoce kýval, což mi řeklo, že naši pronásledovatelé se k nám připojili. Ohlédla jsem se a spatřil tři 'Strigoje' jak k nám přicházeli. Strážci hráli pozoruhodně velmi dobře- pohybující se stejně obratnostně a rychle, jako skuteční Strigojové. Dohonili nás, že jsme se neměli kam hnout.
"Děláš to skvěle," řekla jsem Danielovi. Bylo těžké udržet správný tón v mém hlase. Křičení na Moroje by ho mohlo uvést do šoku. Myslela jsem si, že ani moc jemností by nebylo nápomocné. "A vím, že se můžeš pohybovat rychleji. Potřebujeme se dostat před ně - blíží se. Vím, že to zvládneš. Pojď."
Musela jsem splnit přesvědčovací část testu, protože on se skutečně pohyboval rychleji - ne dost, aby jsme unikli našim pronásledovatelům, ale byl to začátek. Most se bláznivě rozkýval znovu. Daniel zakňučel přesvědčivě a ztuhl, svíral pevně lano po stranách. Před ním jsem viděla jiného strážce-jako-Strigoje čekajícího na opačné straně mostu. Věděla jsem, že jeho jméno bylo Randall, další nový instruktor. Byli jsme obklíčeni mezi ním a skupinou v zádech. Ale Randall zůstal na místě, čekal na prvním stavebním kamenu mostu, aby s ním mohl třást a ztěžovat nám to.
"Pokračuj," naléhala jsem, moje mysl rotovala. "Můžeš to udělat."
"Ale je tam Strigoj! Jsme v pasti," Daniel vykřikl.
"Neboj se. Vyřídím ho. Stačí se pohnout."
Můj hlas byl tentokrát divoký a Daniel se plížil dopředu, kvůli mému naléhavému povelu. Několik následujících okamžiků požadovalo perfektní načasování z mé strany. Musela jsem se dívat na 'Strigoje' na našich obou stranách a vést Daniela do pohybu, po celou dobu sledovat, kde jsme byli na mostě. Když jsme byli téměř tři čtvrtiny cesty napříč, sykla jsem, "Sehni se dolů na všechny čtyři, hned! Rychle!"
Poslechl, zastavil se. Okamžitě jsem poklekla, stále mluvila polohlasem: "Chystám se na tebe křičet. Ignoruj to." Silnějším hlasem jsem zvolala, "Co to děláš? Nemůžeme přestat!"
Daniel se ani nehnul a já zase mluvila tiše. "Dobrá. Vidíš, kde se lana připojují k zábradlí? Chop se jich. Chop se jich tak pevně, jak můžeš a nedělej nic, bez ohledu na to, co se stane. Omotej si kolem nich ruce, pokud budeš moct. Udělej to, hned!"
Poslechl. Hodiny tikaly a já jsem nemohla promarnit ani chvíli. V jednom pohybu, stále přikrčená, jsem se otočila a přeřezávala lana nožem,který jsem dostala spolu se svým kůlem. Čepel byla ostrá, díky Bohu. Odmítala jsem strážcovské zkoušky prohrát. Lana nešlo okamžitě přeřezat, ale řezala jsem je tak rychle, že 'Strigojové' na obou stranách neměli čas reagovat.
Lana se utrhla a já jsem stihla znovu Danieli připomenout, aby se držel. Dvě poloviny mostu se rozdělily směrem ke stranách dřevěného lešení, nesl váhu lidí, kteří na něm byli. No, nás alespoň. Daniel a já jsme byli připraveni. Všichni tři pronásledovatelé za námi nebyli. Dva spadli. Jednomu se jen taktak podařilo chytit prkna, klouzající trochu dříve, než se ho stačil pořádně chytit. Skutečný pád byl vysoký šest stop, ale já bych řekla, že se to považovalo jako padesát - vzdálenost, která by zabila mě a Daniela, jestli bychom spadli.
Proti všem očekáváním se on ještě držel lana. Visela jsem a jakmile leželo lano a dřevo naplocho na boku lešení, začala jsem lézt nahoru je na žebříku. Nebylo snadné šplhat před Danielem, ale udělala jsem to a ještě jsem dostala šanci říct mu, aby vydržel. Randall, který čekal před námi nespadl. Měl nohy na můstku, když jsem přeřezala lano a byl překvapen natolik, že ztratil rovnováhu. Rychle se vzpamatoval, nyní se držel lana, snažil se vyšplhat až na pevný vysoký povrch. Byl mnohem blíž než já, ale mě se mu prostě podařilo chytit nohu a zastavit ho. Prudce jsem s ním trhla ke mně. Udržoval pevně své sevření na mostě a my jsme bojovali. Věděla jsem, že nebudu schopna ho shodit, ale byla jsem schopna ho udržet blízko. Na konec jsem pustila nůž,který jsem držela a podařilo se mi získat kůl z mého pasu - něco, co zkoušelo mojí rovnováhu. Randallova nemotorná pozice mi dala šanci na jeho srdce, a já jsem jí využila.
Na zkoušky jsme museli mít tupé kůly, ty, které by nepropíchly kůži, ale které by mohly být použity s takovou silou,aby přesvědčili naše protivníky, že jsme věděli, co jsme udělali. Můj zásah byl perfektní a Randall připustil, že by to byl smrtící úder, vzdal se svého držení a spadl z mostu.
To mě nechalo přejít k těžkému úkolu- přemlouvat Daniela vylézt nahoru. Trvalo to dlouho, ale opět jeho chování nebylo daleko od toho, jak by se mohl chovat Moroj. Byla jsem vděčná, že se nerozhodl,že by skutečný Moroj ztratil držení a spadl.
Po tom toho přišlo mnohem víc, ale bojovala jsem dál, nikdy nezpomalila nebo se nenechala ovlivňovat vyčerpáním. Vžila jsem se do bitvy, moje smysly zaměřeny na základní instinkty: bojovat, uhnout, zabít.
A když jsem stála vyladěná na ně, stále jsem musela být inovativní a neudržovat se v klidu. Jinak bych nebyla být schopna reagovat na překvapení, jako byl most. Podařilo se mi všechno, bojovat bez jiných myšlenek než o splnění úkolů přede mnou. Snažila jsem se nemyslet na mé instruktory jako na lidi, které jsem znala. Zacházela jsem s nimi jako se Strigoji. Neucukla jsem před žádným úderem.
Když to konečně skončilo, málem jsem si to neuvědomovala. Prostě jsem stála uprostřed pole bez žádných dalších útočníků. Byla jsem sama. Pomalu jsem si začala uvědomovat všechny podrobnosti. Davy v hledišti jásaly. Několik instruktorů na sebe kývalo, jako by byli propojeni. Moje vlastní srdce bušilo.
Teprve Alberta mě s úsměvem zatahala za paži, že jsem si uvědomila,že je po všem. Test,na který jsem čekala celý život skončil, jako mrknutí oka.
"Pojď," řekla a ovinula mi ruku kolem ramen a vedla mě k východu. "Musíš dostat trochu vody a posadit se."
Zmatená jsem ji nechala mé odvést z pole, kolem kterého lidé stále ještě jásali a křičeli mé jméno. Za námi jsem slyšela,že někteří lidé říkají, že by měli dát pauzu a opravit most. Vedla mě zpátky do čekajícího prostoru a jemně mě strčila na lavičku. Někdo jiný si sedl vedle mě a podal mi láhev s vodou. Podívala jsem se a uviděla mou matku. Měla výraz ve tváři, který jsem ještě nikdy neviděla: ryzí, zářící pýcha.
"To bylo ono?" Zeptala jsem se.
Překvapila mě zase s opravdu pobaveným smíchem. "To bylo ono?" opakovala. "Rose, byla jsi tam skoro hodinu. Myslím, že jsi test zvládla s létajícími barvami - pravděpodobně jeden z nejlepších výsledků, jaké škola kdy viděla."
"Opravdu? Zdálo se to..." Snadné nebylo to správné slovo. "Bylo to zamlžené, to je všechno."
Moje máma mi stiskla ruku. "Byla jsi úžasná. Jsem na tebe tak, tak hrdá."
Při uvěření toho všeho mě to opravdu, opravdu doslova udeřilo a cítila jsem úsměv,jak se šířil přes mé rty. "A teď, co se stane?" Zeptala jsem se.
"Teď se staneš strážcem."
Byla jsem mnohokrát tetována, ale žádná z těch událostí se nepodobala obřadu a fanfárám, které byly při získávání mého slibu-ochranné známky. Předtím jsem obdržela molnijské značky za zabíjení v nečekaných, tragických událostí: boj se Strigoji ve Spokane, při útoku na školu a záchranné akci - události, které byly důvodem ke smutku, ne oslavě. Po všech těchto zabíjení jsme přestali počítat a místo aby strážci, kteří tetovali, vytetovali každému za každého Strigoje značku, tak všem dali značku v podobě hvězdy-tvar ochranné známky, která svým způsobem říkala, že jsme je při bitvě přestali počítat.
Tetování není rychlý proces, i když značka byla malá a celá třída absolventů je musela dostat. Obřad se obvykle konal v jídelně akademie, místnost se jim podařilo výrazně proměnit v něco tak velkého a komplikovaného, jak bychom mohli najít u Královského Soudu. Diváci - přátelé, rodina, strážci - byli přeplnění v místnosti, kde Alberta četla naše jména, jedno po druhém a přečetla naše skóre, když jsme se blížili k tetovacími strážci. Skóre bylo důležité. Mělo by být zveřejněno, a spolu s naším celkovým školním prospěchem ovlivní naše přiřazení. Morojové mohli požádat některé absolventy,aby se stali jejich strážci. Lissa samozřejmě požádala mě, ale i nejlepší skóre na světě, nemusí překrýt všechny špatné poznámky v chování v mém záznamu.
Při tomto obřadu nebyli žádní Morojové, kromě několika, kteří byli pozváni jako hosté pro nové absolventy. Všichni ostatní shromáždění byli dhampýři: buď jedni z přítomných strážců školy nebo -budoucí-strážci, jako jsem já. Hosté seděli vzadu a strážci vepředu. Moji spolužáci a já jsme celou dobu stáli, možná jako jakási poslední zkouška odolnosti.
Nevadilo mi to. Převlékla jsem se z mého potrhaného a špinavého oblečení do jednoduchých kalhot a svetru, oblečení, které se nezdálo společenské, ale ponechalo slavnostní pocit. Bylo to příjemné, protože vzduch v místnosti byl plný napětí, všechny tváře ve směsi radosti nad naším úspěchem, ale také z obavy z naší nové a smrtící role ve světě. Dívala jsem se s rozzářenýma očima, jak moji přátelé byli povoláni dopředu, překvapená a zapůsobená nad hodně skóre.
Eddie Kastilie, blízký přítel, dostal zvláště vysoké skóre v ochraně Moroje. Neubránila jsem se úsměvu, když jsem viděla 'tatéra' dávat Eddiemu jeho ochranné značky. "Zajímalo by mě, jak dostal svého Moroje přes most," zamumlala jsem polohlasem. Eddie byl docela vynalézavý.
Vedle mě, další má přítelkyně, Meredith, mi dala nechápavý pohled. "Co to mluvíš?" Její hlas byl stejně tichý.
"Když jsme měli zkoušku na mostě s Moroji. Můj byl Daniel." Stále ještě se tvářila zmateně a já jsem zpodrobňovala. "A Strigojové byli na každé straně?"
"Já jsem most vynechala," zašeptala, "ale byla jsem pronásledována. Vzala jsem Moroje bludištěm."
Prudké světlo od blízkého spolužáka nás ozářilo a já skryla svůj zamračený pohled. Možná jsem nebyl jediná, kdo si prošel zkoušky jako ve snách. Meredith je fakta podělala.
Když zaznělo moje jméno, slyšela jsem několik vzdechů jak Alberta četla mé skóre. Měla jsem nejvyšší ve třídě. Byla jsem tak trochu ráda, že neměla číst mé akademické prohřešky. Oni by zcela vzali slávu z mého výkonu. Vždycky jsem byla ve třídě v boji velmi dobrá, ale matematika a historie. . . No, ty byly trochu chybějící, zejména proto, že jsem vždycky zrovna při zkouškách byla zraněná a venku ze školy.
Moje vlasy jsem měla stažené těsně do uzlu, každý zbloudilý vlásek by mu mohl ztěžovat práci. Naklonila jsem se dopředu, aby měl dobrý výhled a slyšela ho vydechnout překvapením. Na zátylku jsem měla spoustu ochranných značek, musel být rafinovaný. Obvykle měl nový strážce prázdné 'plátno'. Ten chlap byl dobrý, a nakonec se mu podařilo jemně slib značky umístit v centru šíje mého krku. Značka slibu vypadala jako dlouhé, natáhlé S, s kudrnatými konci. Skvěle se vešlo mezi molnijské značky. Proces bolel, ale já jsem se tvářila bezvýrazně, odmítala se uhnout. Nakonec mi ho předtím ,než ho zabalil do obvazu ukázal v zrcadle, pak se mohl v klidu hojit.
Vrátila jsem se k mým spolužákům a sledovala, jak zbytek z nich obdrželo své tetování. To znamenalo stát další dvě hodiny, ale nevadilo mi to. Můj mozek byl stále otřesen vším, co se stalo dnes. Byla jsem strážce. Skutečný, řádný-k-bohu, strážce. A s touto myšlenkou přišly otázky. Co se stane teď? Bylo moje skóre dost dobré, aby vymazalo můj záznam za špatné chování? Budu Lissin strážce? A co Viktor? Co Dimitrij?
Rozpačitě jsem přešlápla, jak mě dopad obřadu strážce dostal. Nebylo to jen o Dimitrijovi a Viktorovi. Bylo to o mě - o zbytku mého života. Škola skončila. Učitelé nebudou sledovat každý můj krok, nebo opravovat, když udělám chybu. Všechna rozhodnutí byla na mě, až někoho venku budu chránit. Morojové a mladší dhampýři na mě budou koukat jako na autoritu. A já nebudu v luxusním hotelu bojovat jednu minutu a pak ležet u mě v pokoji. Nebyly zjištěny jednoznačné cíle. Chtěla bych být ve službě pořád. Ta myšlenka byla skličující, tlak až příliš velký. Vždycky jsem stavěla povinnosti strážce na první místo. Teď jsem si nebyla tak jistá. Jaký nový tvar nabere můj život? Kdo bude můj Moroj? A jak bych se mohla dostat k Viktorovi, když mi bude přidělen někdo jiný, než Lissa?
Na druhé straně místnosti jsem se setkala mezi diváky s očima Lissy. Pálili hrdostí, jako mojí matky a zasmála se, když se naše pohledy setkaly.
Vidět výraz tvé tváře,kárala prostřednictvím pouta. Neměla bys vypadat tak úzkostlivě, ne dnes. Musíš slavit.
Věděla jsem, že má pravdu. Měla bych zvládnout to, co mělo přijít. Moje obavy, kterých bylo mnoho, můžou počkat ještě jeden den - zejména proto, že rozjařená nálada mých přátel a rodiny zajistila, že budu slavit. Abe, s tím jeho velkým vlivem, měl zajištěný malý salónek a udělal pro mě párty, která se zdála vhodnější pro královskou debutantku, ne nějakou obyčejnou, bezohlednou dhampýrku.
Před akcí jsem se převlékla ještě jednou. Hezké party šaty se teď zdály vhodnější, než oficiální ceremoniální oblečení. Vzala jsem si smaragdově zelené šaty s krátkými rukávy a kolem krku mi visel Nazar, i když se k tomu nehodil. Nazar byl malý přívěsek, který vypadal jako oko, s různými odstíny modré. V Turecku, odkud ho Abe přivezl věřili, že ochraňuje. Dal ho před lety mojí matce a ona ho na oplátku dala mně.
Když jsem si nanesla make-up a upravila své zacuchané vlasy do dlouhých, temných vln (protože moje tetování se k šatům nehodilo už vůbec), sotva jsem vypadala jako někdo schopný boje s monstry, nebo dokonce schopný úderu. Ne - to není tak docela pravda, uvědomila jsem si o chvilku později. Pohledem upřeným do zrcadla jsem byla překvapena,jak strašidelný pohled byl v mých hnědých očích. Byla tam bolest, bolest a ztráta, že je i nejhezčí šaty a make-up nemohl skrýt.
Ignorovala jsem to a vyrazila na párty, okamžitě běžela k Adrianovi jakmile jsem vyšla ven z mé koleje. Beze slova jsem se mu vrhla do náruče a on mě dusil polibkem. Byla jsem naprosto zaskočena. Typické. Nemrtvé stvůry mě nemohly zaskočit, ale jeden prostořeký královský Moroj mohl.
A byl to docela polibek, kvůli kterému jsem se skoro cítila provinile z potopení. Měla jsem obavy, když jsem si poprvé vyšla s Adrianem, ale mnoho z nich zmizely v průběhu času. Poté, co jsem ho viděla často flirtovat a nebrat nic vážného na dlouho, bych nečekala, že uvidím od něj takovou oddanost v našem vztahu. Také jsem nečekala,že mé city k němu porostou - která se zdály tak protichůdné tomu, že jsem stále milovala Dimitrije a spřádala nemožné způsoby, jak ho zachránit.
Zasmála jsem se, když mě Adrian postavil. Zajímavé bylo, že se několik mladších Morojů zastavilo a dívalo se na nás. Morojové chodící s dhampýry v našem věku nebylo moc obvyklé, ale notoricky známá dhampýrka randící s královniným Morojským velkým-synovcem? To se dalo pochopit - zejména proto, že bylo široce známo, jak moc mě královna Taťána nenáviděla. Bylo několik svědků při mém posledním setkání s ní, když na mě křičela, abych zůstala daleko od Adriana, ale slova hold nic neznamenaly.
"Vypadá to přehlídka?" Zeptala jsem se naším sexuálních slídičů. Byli ponížení, Morojské děti spěšně pokračovali v cestě. Obrátila jsem se zpátky k Adrianovi a usmála se. "Co to bylo? Taková pusa na veřejnosti."
"To," řekl velkoryse, "byla tvoje odměna za nakopání tolika prdelí v těchto studiích." Odmlčel se. "Bylo to také proto, že v těch šatech vypadáš totálně žhavě."
Dala jsem mu ironický pohled. "Odměna, jo? Meredithin přítel jí dal diamantové náušnice."
Chytil mě za ruku a lhostejně pokrčil rameny, když vyšli k party. "Chceš diamanty? Dám ti diamanty. Budu tě jimi sprchovat. K čertu, vyrobím ti z nich šaty. Ale budou kratičký."
"Myslím, že se nakonec spokojím s polibkem,"řekla jsem, představovala si Adriana oblékajícího mě do modelkovských plavek. Nebo jako tanečnici. ˇperky mi také přitáhly zpět nežádoucí vzpomínky. Když mě Dimitrij držel v zajetí na Sibiři, uklidňující mě blaženou spokojeností jeho kousnutím, taky mě zasypával šperky.
"Věděl jsem, že jsi pořádná," pokračoval Adrian. Teplý letní vánek mu rozvlnil hnědé vlasy tak svědomitě ve stylu jako každý den, a volnou rukou se roztržitě snažil zajistit si je zpět na své místo. "Ale neuvědomil jsem si jak moc, než jsem tě viděl padat s těmi strážci venku."
"Znamená to, že na mě budeš hodnější?" škádlila jsem.
"Už na tebe jsem hodný," řekl povýšeně. "Víš, jak moc chci cigaretu zrovna teď? Ale ne. Já statečně trpím vysazení nikotinu - vše kvůli tobě. Ale myslím, že když jsem tě viděl venku, budu si muset na sebe dávat trochu pozor. Ten tvůj šílený táta chtěl taky, abych byl opatrný."
Zasténala jsem, připomínající jak Adrian a Abe seděli spolu." Bože. Opravdu jsi musel sedět zrovna vedle něho?"
"Hele, je úžasný. Trochu nestabilní, ale úžasný. Bavili jsme se skvěle. "Adrian otevřel dveře do budovy,kam jsme směřovali. "A on je pořádný svým způsobem taky. Myslím, jaký jiný chlapík nosí takovýhle šátky? Ten by se téhle škole zasmál. Ne Abe. On mi zbil kohokoliv, kdo by se mu nelíbil, jako ty. Ve skutečnosti. .. " Adrian hlas se změnil na nervózní. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Ve skutečnosti to, co?"
"No... Abe řekl, že mě má rád. Ale také dal jasně najevo, co by udělal, kdybych ti nějak ublížil nebo ti udělal něco špatného." Adrian se ušklíbl. "Ve skutečnosti, popsal, co by udělal velmi detailně. Potom, stejně náhodně přešel na jiné šťastné téma. Líbí se mi, ale je strašidelný."
"Tak to přehnal!" Zastavila jsem se. Dveřmi jsem zaslechla šum konverzace. Byli jsme zřejmě mezi posledními, kdo chyběl. Hádala jsem, že to znamenalo, že budu dělat velký stupidní příchod. "On nemá právo ohrožovat mé kamarády. Je mi osmnáct. Jsem dospělá. Nepotřebuju jeho pomoc. Své přátele budu ohrožovat sama."
Mé rozhořčení Adriana pobavilo a dal mi líný úsměv. "Souhlasím s tebou. Ale to neznamená, že nebudu brát jeho 'radu' vážně. Moje tvář je moc hezká k takovému riziku."
Jeho tvář byla hezká, ale to nezabránilo mi potřást hlavou podrážděně. Natáhla jsem se ke dveřím na rukojeti, ale Adrian mě stáhl zpátky.
"Počkej," řekl.
  Vytáhl mě znovu do náručí, naše rty se setkaly v jiném horkém polibku. Mé tělo přitisknuté k jeho a byla jsem zmatená ze svých pocitů, když jsem poznala, že jsem dosáhla bodu, kdy bych mohla chtít víc než jen líbání.
"Dobře," řekl Adrian, když jsme se konečně odtrhli. "Teď můžeme jít dovnitř."
Měl stejný lehký tón hlasu, ale v jeho tmavě zelených očích jsem viděla roznícení vášní. Nebyla jsem jediná, kdo chtěl více než jen líbání. Zatím jsme se vyhnuli jakékoli diskusi o sexu, netlačil na mě. Myslím, že věděl, že jsem prostě nebyla připravena po Dimitrijovi, ale ve chvílích, jako je tato, jsem mohla vidět, jak těžké bylo pro Adriana držet se zpátky.
Něco uvnitř mě změklo a stojící na špičkách,jsem mu dala další polibek. "Co to bylo?" zeptala jsem se o několik okamžiků později.
Usmál se. "Tvoje odměna."
Když jsme se konečně dostali na párty, všichni v místnosti mě přivítali s nadšením a hrdými úsměvy. Kdysi dávno bych byla šťastna, že jsem středem pozornosti. Touha ve mně trochu vybledla, ale teď jsem měla jistotu, že jsem obličeje a milované 'chvály' přijata s naparováním a štěstím. Zvedla jsem ruce vítězně, vydělávala si více tleskání a chvály.
Moje párty byla téměř stejně rozostřená jako moje zkoušky. Nikdy si opravdu neuvědomíte, kolika lidem na vás záleží, dokud všichni nevyjdou ven, aby vás podpořili. To mě přimělo zahanbit se a téměř trochu brečet. Jsem to pořád já. Začala jsem plakat na své vlastní vítězné párty.
Každý se mnou chtěl mluvit, a byla jsem překvapena a potěšena, pokaždé, když nějaký nový člověk přišel ke mně. Nebylo často, které jsem milovala, se sešli na jednom místě, a neklidně jsem si uvědomila,že tato příležitost se možná nikdy nevrátí.
"No, nakonec jsi dostala povolení zabíjet. Je to o čase."
Obrátila jsem se a setkala se pobavenýma očima Christiana Ozery, někdejší vzájemné zlosti zmizeli, teď jsme byli dobří přátelé. Tak dobře, ve skutečnosti jsem se v mém radostném rozpoložení pro něj natáhla a objala ho - něco, co zjevně nečekal. Dneska jsem byla po všechny překvapující.
"Whoa, whoa," řekl couvající. "Neuvěřitelné. Jsi jediná dívka, která má všechno citové myšlení o zabíjení. Já nechci přemýšlet o tom, co se děje, když jsi sama s Ivaškovem."
"Hele, podívejme se, kdo mluví. Ty sám sebe spaluješ."
Christian pokrčil rameny formou souhlasu. Byla to standardní pravidlo v našem světě: strážci chrání Moroje. Morojové by se neměli zapojovat do bitvy. Přesto po nedávných útocích Strigojů, hodně Morojů - i když jen stěží většina - začala tvrdit, že je čas pro Moroje vystoupit a začít pomáhat strážcům. Uživatelé ohně jako Christian byli zvláště cenní, protože shoření byl jeden ze způsobů, jak zabít Strigoje (spolu s kůlem a useknutím hlavy). Hnutí chtělo naučit Moroje bojovat v současnosti - a záměrně - zastavit ve vládě Moroje, ale Morojové museli zůstat v utajení v praxi. Christian byl jedním z nich. Podívala jsem se vedle něj, zamrkala v úžasu. Byl tam s ním někdo, někdo, koho jsem si sotva všimla.
Jill Mastrano se vznášela u něho jako stín. Prvačka Morojka - dobře, brzy bude druhačka - Jill se přihlásila jako někdo, kdo chtěl také bojovat. Byla jakýsi Christianův student.
"Hej Jill," řekla jsem a dala jí vřelý úsměv. "Díky, že jsi přišla."
Jill zrudla. Byla odhodlaná se naučit bránit, ale její zneklidněnost rostla - zejména v okolí 'celebrity', jako jsem já. Její konverzace byla stydlivá. "Musela jsem," řekla, shrnula své světle hnědé vlasy z obličeje. Jako vždycky, byla to změť kudrlinek. "Chci říct, je to tak cool, co jsi udělala. Na zkouškách. Všichni byli ohromeni. Slyšela jsem, jak strážci říkali, že u tebe nikdy nic podobného neviděli, takže když se mě Christian zeptal, jestli bych chtěla přijít, samozřejmě jsem chtěla. Oh! " Její světle zelené oči míjely. "Ani jsem ti nepogratulovala. Omlouvám se. Gratuluju."
Vedle ní se Christian snažil zachovat vážnou tvář. Nedělala jsem žádné takové pokusy a se smíchem jí objala taky. Byla jsem ve vážném nebezpečí z 'rozjetí' a rozptýlení. Asi bych si měla tvrdý status strážce zrušit, dokud jsem ještě mohla. "Díky. Jste vy dva připraveni vyrazit ještě na armádu Strigojů?"
"Brzy," řekl Christian. "Ale mohli bychom potřebovat zálohování." Věděl stejně jako já, že Strigojové byli venku z jejich ligy. Jeho kouzlo ohně mi hodně pomohlo, ale on sám? To by bylo něco jiného. On a Jill se učili používat kouzla urážlivě a když jsem měla čas mezi hodinami, tak jsem je naučila pár bojových tahů.
Jillina tvář trochu klesla. "Přestane to, jakmile bude Christian pryč."
Obrátila jsem se k němu. Nebylo překvapením, že odcházel. Všichni jsme odcházeli. "Co budeš dělat sám se sebou?" Zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. "Půjdu k soudu jako ty. Teta Taša říká, že se mnou bude 'mluvit' o mé budoucnosti." Ušklíbl se. Ať už jeho plány byly jakékoliv, byly jiné než Taši. Většina královských Morojů šla na elitní školu. Nebyla jsem si jistá, co chtěl Christian.
Bylo běžnou praxí po ukončení studia pro nové strážce jít k Morojskému Královskému Soudu na orientaci a získání jejich Morojů. Všichni jsme měli dovolenou na pár dní. Po Christianovu pohledu jsem viděla jeho tetu přes celou místnost, a bůh mi pomoz, mluvila s Abem.
Taša Ozerová byla ve třicítce, se stejnými lesklými černými vlasy a ledově, modrými oči jako měl Christian. Její krásný obličej byl poznamenán některými hroznými jizvy na jedné straně - úrazy způsobené vlastními rodiči Christiana. Zatím co Dimitrij se proměnil ve Strigoje proti své vůli, Ozerovi si to vybral záměrně, aby získali nesmrtelnost. Bylo ironií osudu,že je to stálo život, když je strážci lovili. Taša vychovala Christiana (když ještě nebyl ve škole) a byla jedním z hlavních lídrů v hnutí na podporu těch Morojů, kteří chtěli bojovat se Strigoji.
Jizvy nebo ne, já jsem ji obdivovala a stále si myslela, že je krásná. Z postoje mého svéhlavého otce, bylo jasné,že on taky. Nalil jí sklenku šampaňského a řekl něco, čemu se zasmála. Naklonila se dopředu, jako by mu říkala tajemství a on smál se na oplátku. Spadla mi čelist. I z takovéto dálky bylo zřejmé, že spolu flirtovali.
"Panebože," řekla jsem s otřesem, spěšně se obrátila na Christiana a Jill.
Christian byl zřejmě rozpolcený mezi samolibostí mýma potížemi a jeho vlastním znepokojením nad sledováním ženy, kterou považuje za matku, dostat ji pryč od chlapa,který je pirátský gangster. O chvíli později Christianův výraz změkl, když se otočil zpátky k Jill a pokračoval v našem rozhovoru.
"Hej, nepotřebuješ mě," řekl. "Ostatní najdeš všude kolem. Budeš mít svůj vlastní klub superhrdinů, než, ty víš čím."
Usmála jsem se znovu, ale moje pocity byly náhle rozbité ze žárlivosti. Nebyly to moje vlastní. Byla to Lissa, přicházelo to prostřednictvím pouta. Překvapeně jsem se rozhlédla a spatřil ji přes celou místnost, upírala na Christiana smrtící pohled, když mluvil s Jill.
Je třeba zmínit, že Christian a Lissa se spolu nebavili dny. Více než dny. Byli hluboce v lásce, a upřímně, pořád byli. Bohužel, poslední události špatně napjali jejich vztah, a Christian se s ní rozešel. Miloval ji, ale ztratil v ní důvěru. Lissa byla mimo kontrolu, když jiný uživatel ducha jménem Avery Lazarová se jí snažila ovládnout. Nakonec jsme avery zastavili a ona byla v současné době zavřená v blázinci, jak jsem naposledy slyšela. Christian nyní znal důvody pro hrozné chování Lissy, ale škoda byla dělána. Lissa byla původně v depresi, ale její smutek se teď obrátil ve vztek.
Ona prohlašovala, že už s ním nechce nic mít, ale pouto mi řeklo pravdu. Vždy žárlila na každou dívku, s kterou mluvil - zejména s Jill, s kterou jsem strávila v poslední době spoustu času. Věděla jsem, že ve skutečnosti v tom nebylo nic romantického. Jill ho zbožňovala, jako některého moudrého učitele, nic víc. Jestli ji někdo přitahoval, byl to Adrian, který s ní vždy jednal jako s malou sestrou. Nic jiného k ní necítil.
Christian sledoval můj pohled, jeho výraz byl zakalený. Jakmile si uvědomila,že upoutala jeho pozornost, Lissa se okamžitě otočila a začala mluvit s prvním chlapem, kterého našla, hezký dhampýr z mé třídy. Obrátila na něj koketní kouzlo, který se snadno vytvářel uživatelům ducha a brzy se oba smáli a povídali si podobným způsobem jako Abe a Taša. Moje party se proměnila v kola rychlého randění.
Christian se otočil zpátky ke mně. "No, vypadá to, že toho má hodně na práci."
Protočila jsem oči. Lissa nebyla jediná, kdo byl žárlivý. Stejně jako se ona zlobila, kdykoli se objevil s jinými dívkami, Christian se stal pichlavým, když mluvila s jinými kluky. Bylo to k vzteku. Spíše než aby si přiznali své pocity a prostě dali věci do pořádku, tito dva idioti pořád jen ukazovali více a více nepřátelství vůči sobě navzájem.
"Přestaň už, a budeš se někdy snažit mluvit s ní jako racionální osoba?" Zasténala jsem.
"Jistě," řekl hořce. "V den, kdy se začne chovat jako racionální člověk."
"Ach můj Bože. Vy se chystáte, abych si vytrhala vlasy."
"To by bylo plýtvání takových pěkných vlasů," řekl Christian. "Kromě toho, její přístup je mi naprosto jasný."
Začala jsem protestovat a chtěla mu říct, jak je hloupý, ale neměla jsem v úmyslu dát mu přednášku, kterou slyšel již tucetkrát.
"Pojď, Jill, "řekl. "Rose potřebuje více seznamování."
Rychle ustoupil, a já měla sto chutí jít ho nakopnout, když nový hlas promluvil.
"Kdy se je chystáš opravit?" Taša stála vedle mě a zavrtěla hlavou na ústupu Christiana. "Ti dva se potřebují dát opět dohromady."
"Já to vím. Ty to víš. Ale jejich hlavy to nedokážou pochopit."
"No, zlepší se to," řekla. "Až Christian odejde na nějakou školu v zemi, bude už příliš pozdě." Byla suchá - a podrážděná - poznámka v jejím hlase, když se zmínila o Christianovi jít na vysokou školu.
Lissa šla na, Univerzitu Karlova v blízkosti soudu, na dohodu s Taťánou. Lissa se dostane na větší školu, než kam většinou Morojové chodí, výměnou za trávení času u soudu a učení královského obchodu.
"Já vím," řekla jsem podrážděně. "Ale proč jsem ta, kdo to má spravit?"
Taša se zazubila. "Protože ty jsi jediná, silná natolik, kdo může vidět důvody."
Rozhodla jsem se nechat Tašinu drzost jít, hlavně proto, že její mluvení znamenalo, že nemluvila s Abem. Podívala jsem se po pokoji, najednou jsem ztuhla. On nyní hovořil s mou matkou. Útržky jejich rozhovoru přišly ke mně i přes hluk.
"Janine," řekl podmanivě, "nezestárla jsi ani o den. Mohla by jsi být Rosina sestra. Pamatuješ se na ten večer v Cappadocia?"
Moje matka se skutečně rozesmála. Nikdy jsem jí takhle neslyšela. Rozhodla jsem se,že ani znovu nechci. "Samozřejmě. A pamatuji si, jak horlivě jsi mi pomohl, když si moje šaty roztrhly ramínka."
"Panebože," řekla jsem. "On je nezastavitelný."
Taša se zatvářila nechápavě, až když si všimla, o čem jsem mluvila. "Abe? Je vlastně docela okouzlující."
Zasténala jsem. "Omluv mě."
Zamířila jsem k mým rodičům. Vyšla jsem, když si povídali o románku - ten, který vedl k mému pojetí - ale to neznamená,že jsem se přitom chtěla na ně dívat a prožít si to znovu. Byli u vyprávění některé procházky po pláži, když jsem se k nim dostala. Okamžitě jsem zatáhla za Abeho ruku směrem pryč. Stál příliš blízko ní.
"Hej, můžu s tebou mluvit?" Zeptala jsem se.
Zatvářil se překvapeně, ale pokrčil rameny. "Jistě." Dal mojí matce vědoucí úsměv. "Budeme hovořit později."
"žádná žena tady není v bezpečí?" Požadovala jsem, jak jsem ho vedla pryč.
"Co to mluvíš?"
Zastavili jsme se u mís. "Flirtoval jsi s každou ženou v této místnosti!"
Moje kárání ho zmátlo. "No, je tu mnoho krásných žen.... Je to to, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?"
"Ne! Chtěla jsem s tebou mluvit o vyhrožování mému příteli. Neměl jsi žádné právo to dělat."
Jeho tmavé obočí vylétlo nahoru. "Cože? To ni nebylo. Jen otec dávající pozor na svou dceru."
"Většina otců by nehrozila příteli své dcery vykucháním."
"To není pravda. A vůbec, to není to, co jsem skutečně řekl. Bylo to mnohem horší."
Povzdechla jsem si. Zdálo se, že má radost z mého zoufalství.
"Ber to jako dárek ze studia. Jsem na tebe hrdý. Všichni věděli,že jsi dobrá, ale nikdo nevěděl,že až tak." Mrkl. "Oni určitě nečekali,že zničíš jejich majetek."
"Co, majetku?"
"Most."
Zamračila jsem se. "Musela jsem. Bylo to ten nejefektivnější způsob. Bože, to byl zkurvený úkol. Co dělali ostatní? Nebojovali uprostřed mostu, nebo jo?"
Abe zavrtěl hlavou, milující každou minutu svého nadřazeného vědění. "Nikdo jiný nebyl uveden do této situace."
"Samozřejmě,že byli. Měli jsme stejné testy."
"Ne ty. Při plánování pokusů se strážci rozhodli,že potřebuješ něco ... extra. Něco zvláštního. Po tom, co jsi bojovala v reálném světě."
"Co?" Objem mého hlasu upoutal pozornost pár dalších lidí. Vrátila se ke mně dřívější Meredithina slova. "To není fér!"
Nevypadal soustředěně. "Jsi lepší než ostatní. Kdyby jsi dělala jednoduché věci, to by nebylo fér."
Zažila jsem již hodně absurdních věcí v mém životě, ale tohle bylo moc. "Tak oni mi místo normální zkoušky dali bláznivý kousek na mostu? A když oni byli překvapeni, že jsem ho shodila, jak potom sakra čekali, že to udělám? Jak jinak jsem měla přežít?
"Hmm." Pohladil bradu roztržitě. "Upřímně si nemyslím, že to věděli."
"Ach, proboha. To je neuvěřitelné."
"Proč jsi tak naštvaná? Prošla jsi."
"Protože mě dostali do situace, z které ani nevěděli, jak se dostat ven." Dala jsem mu podezíravý pohled. "A jak to vůbec víš? To vše je strážcovské tajemství."
Výraz, který přešel přes jeho obličej se mi vůbec nelíbil. "Aha, no, byl jsem s tvojí matkou včera v noci a -"
"Whoa, v pořádku. Přestaň," přerušila jsem ho. "Já nechci slyšet, co jste ty a moje matka dělali včera v noci. Myslím si, že by to bylo horší než most."
Zazubil se. "Oba jsme minulosti, takže není třeba se nyní obávat. Užij si svůj úspěch."
"Pokusím se. Prostě mi nedělej s Adrianem víc laskavostí, jo? Myslím, že jsem ráda, že jsi mě přišel podpořit, ale to je víc než dost."
Abe se na mě poučně díval, připomněl mi, že pod tímto naparováním byl opravdu chytrý a nebezpečný muž. "Ty jsi byla více než šťastná, po mé laskavosti, když jsi se vrátila z Ruska."
Zašklebila jsem se. Měl pravdu, vidět, jak se mu podařilo dostat zprávu do vysoce-bezpečnostního vězení. I když to nevedlo k ničemu, on ještě dostal body.
"Dobře," připustila jsem. "To bylo docela úžasný. A já jsem vděčná. Pořád nevím, jak jsi to dokázal." Najednou jsem si vzpomněla, co mě napadlo těsně před mými zkouškami. Zmírnila jsem hlas. "Ty jsi byl skutečně tam, viď?"
Odfrkl si. "Samozřejmě že ne. Nevkročil bych na to místo. Prostě jsem na tom zapracoval."
"Kde je to místo?" Zeptala jsem se a doufala,že jsem zněla mdle.
Neoklamala jsem ho. "Proč to chceš vědět?"
"Protože jsem zvědavá! Usvědčení zločinci vždy zmizí beze stopy. Jsem teď strážce a já ani nevím nic o našem vlastním vězeňském systému. Existuje jen jedno vězení ? Je jich hodně?"
Abe neodpověděl hned. Studovala jsem ho opatrně. Ve své podnikatelské činnosti, měl podezření z postranních úmyslů. Jako jeho dcera, jsem byla asi dvakrát více podezřelá. Bylo to v genech.
Musela jsem podceňovat svůj potenciál pro šílenství, protože konečně řekl, "Je jich víc než jedno. Viktor je v jedné z nejhorších. Nazývá se Tarasov."
"Kde je?"
"Právě teď?" On zvažoval. "Na Aljašce, myslím."
"Jak to myslíš, 'právě teď'?"
"Pohybuje se v průběhu celého roku. Právě teď je na Aljašce. Později, bude v Argentině." Dal mi mazaný úsměv, zřejmě přemýšlel, jak jsem byla chytrá. "Můžeš hádat proč?"
"Ne, já - počkat. Sluneční světlo." Naprosto logické. "Na Aljašce je skoro nonstop denního světla v tomto ročním období - ale nonstop noc v zimě."
Myslím, že byl pyšnější z mého uvažování, než z mých zkoušek. "Každému z vězňů by se unikalo těžko." V plném slunci by se Moroj nedostal moc daleko. "Ne, že by snad někdo mohl uniknout bezpečnosti i tak." Snažila jsem se ignorovat, jakou předtuchou to znělo.
"Zdá se, že jsou potom daleko na severu Aljašky," řekla jsem a doufala, že mě stále neprokouknul. "Na cestě je více světla."
Zasmál se. "Ani to nemohu říct. To je informace, kterou strážci drží blízko pohřbenou ve svém sídle."
Ztuhla jsem. Hlavní sídlo. . .
Abe, přesto že byl obvykle pozorný, nevšiml si mé reakce. Jeho oči se dívaly na něco přes celou místnost. "Je to René Szelská? Moje, moje... Po tolika letech je tak roztomilá."
Neochotně jsem mávla a poslala ho pryč, a to především proto, že jsem chtěla uvažovat o tomto novém plánu - a protože René nebyla někdo,koho jsem znala moc dobře, což mi moc nevadilo-když ji uháněl. "No, nebudu tě držet. Běž přilákat víc žen do svého webu."
Abe nepotřeboval moc popichování. Sám jsem se nechala můj mozek točit, jestli můj vývoj systému měl nějakou šanci na úspěch. Jeho slova zažehla nový plán v mé mysli. Nebylo to o moc šílenější než většina mých druhých. Po celém pokoji jsem se setkala s Lissinýma nefritovýma očima. Bez Christiana v dohledu, se její nálada zlepšila. Bavila se a byla nadšená dobrodružstvím, které bylo před námi, teď, když jsme byly svobodné a ve světě. Má mysl bleskla zpět do úzkosti,kterou jsem cítila dříve, v průběhu dne. Mohli bychom teď být uvolnění, ale realita by nás stejně brzy dohnala. Hodiny tikaly. Dimitrij čekal, sledoval. Napadlo mě, jestli budu ještě dostávat své týdenní dopisy, teď, když odcházím ze školy.
Usmála jsem se na ni a cítila, cítila se špatně, že zničím její náladu, když jí řeknu, že teď máme velmi reálnou šanci dostat ven Viktora Daškova.