Vampýrská Akademie - 19.kapitola

"Zbláznil jsi se?" Zeptala jsem se.
On mi dal stejný pohled beze slov, když jsem se zeptala na tuto otázku.
Povzdechla jsem si a zkusila to znovu. "Party? To je tlačit a to i pro vás. Lidé zemřeli! Strážci. Priscilla Vodová." Nemluvě o lidech, kteří vstali z mrtvých. Pravděpodobně bude nejlepší, nechat tuto část mimo. "Tohle není správná doba na blbosti a pivo."
Čekala jsem, že Adrian řekne, že je vždy vhodná doba na pivo, ale zůstal vážný. "Vlastně je to proto, že lidé umírali, ten večírek je kvůli nim. Není to zábava. Možná párty ani není správné slovo. Je to..." Zamračil se, chytil se slov. "Speciální událost. Elitní."
"Všechny královské události jsou elitní," poukázala jsem.
"Jo, ale ne každý královský je tak nazývá. Je to... No, elitní elita."
To opravdu moc nepomohlo. "Adriane -"
"Ne, poslouchej." On dělal známé gesto, které poukázalo na jeho zklamání, přejel si rukou vlasy. "Není to tak party jako obřad. Stará, stará tradice od... Já nevím. Rumunska, myslím. Říkají tomu Hodina mrtvých. Ale je to způsob, jak uctít mrtvé, tajemství nejstarší pokrevní linie."
Vzpomínky destruktivní tajné společnosti na svatém Vladimírovi se vrátily ke mně. "Není to něco s Mana, že?"
"Ne, přísahám. Prosím, Rose. Já tam opravdu nejsem potřeba, ale moje máma mě tam chce a já bych opravdu rád, kdybys šla se mnou."
Elita a rodokmen -dvě varovná slova. "Budou tam i další dhampýři?"
"Ne." Pak dodal rychle: "Ale udělal jsem opatření pro některé lidi, že tam budou. Bude to lepší pro nás pro oba."
"Lissa?" Hádala jsem. Pokud existoval někdo vážený z rodokmenu, ona byla.
"Jo. Jen jsem ji potkal v lékařském centru. Její reakce byla asi jako je ta tvoje."
To se mi vrátilo úsměv. Také to vzbudilo můj zájem. Chtěla jsem s ní mluvit víc o tom, co se stalo během její návštěvy u Dimitrije a věděla jsem, že se mi proto vyhýbala. Pokud bude nějaký hloupý královský rituál nebo co to je, bude to nejlepší místo k setkání.
"Kdo ještě?"
"Lidi, které máš ráda."
"Fajn. Buď tajemný. Já půjdu na to setkání kultu."
To mi trochu vrátilo úsměv. "Těžko kult, Malá dhampýrko. Je to opravdu způsob, jak se naposledy rozloučit s lidmi zabitými v boji." Natáhl ruku a přejel dlaní po mé tváři. "A jsem rád... Bože, jsem tak rád, že nejsi ani jedna z nich. Ty nevíš,...." Jeho hlas se zadrhl, prostořeký úsměv chvějící se na moment před tím,než znovu promluvil. "Ty nevíš, jak jsem se bál. Každou minutu,co jsi byla pryč, každou minutou jsem nevěděl, co se stalo s tebou... To byla muka. A i potom, co jsem slyšel, že jsi v pořádku, jsem se ptal každého v zdravotnickém středisku, co věděli. Viděli tě bojovat, ublížit..."
Cítila jsem v krku knedlík. Nebyla jsem schopna vidět Adriana, když jsem se vrátila, ale měla jsem mu poslat zprávu. Stiskla jsem mu ruku a snažila se udělat vtip nad něčím, co opravdu nebyla žádná legrace. "Co říkali? Že jsem byla úžasná?"
"Jo, vlastně. Nemohli o tom přestat mluvit, jak úžasná jsi byla v bitvě. K tetě Taťáně se to doneslo taky, co jsi udělala a dokonce byla ohromená."
Ou. To bylo překvapení. Začala jsem se ptát více, ale jeho další slova mě zastavila.
"Také jsem slyšel, žes řvala na každého, abys zjistila něco o Belikovi. A že jsi dnes ráno bila na dveře strážcům."
Podívala jsem se pryč. "Oh. Jo. Já... Podívejte se, omlouvám se, ale musela jsem -"
"Hej, hej." Jeho hlas byl těžký a vážný. "Neomlouvej se. Chápu."
Dívala jsem se na něj. "Opravdu?"
"Hele, to není nic, co jsem neočekával, kdyby se vrátil."
Podívala jsem se na něj váhavě, studovala jeho vážný výraz. "Já vím. Vzpomínám si, co jsi řekl předtím. . . ."
Přikývl a pak mi dal další smutný úsměv." Samozřejmě jsem vlastně neočekával, že se to povede. Lissa se snažila vysvětlit kouzlo, které použila. . . ale dobrý Bože. Nemyslím si, že bych někdy mohl udělat to, co ona."
"Věříš?" Zeptala jsem se." Věříš, že už není Strigoj?"
"Jo. Lissa řekla, že není a já jí věřím. A viděl jsem ho z dálky venku na slunci. Ale nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,aby ses s ním setkala."
"To mluví tvoje žárlivost." Neměla jsem absolutně žádné právo, aby to znělo obviňujíc, protože moje srdce bylo celé zmuchlané Dimitrijem.
"Samozřejmě je to žárlivost," řekl Adrian ledabyle." Co jsi čekala? Bývalá láska tvého života se vrátila - z mrtvých, nic méně. To není něco, z čeho jsem opravdu nadšený. Ale já nemám ti za zlé, že máš zmatený pocit."
"Říkala jsem ti předtím -"
"Já vím, já vím. "Adrian nezněl nijak zvlášť naštvaně. Ve skutečnosti bylo v jeho hlase znát překvapení." Vím, že jsi řekla, že jeho návrat neovlivní to, co je mezi námi. Ale je jedna věc, říct to předtím, než se to stane a druhá, když se to stane doopravdy."
"Co tím chceš říct?" Zeptala jsem se, trochu zmatená.
"Chci tě, Rose." Stiskl mi ruku ještě pevněji. "Vždycky jsem tě chtěl. Chci být s tebou. Chtěl bych být jako ostatní kluci a říct, že se o tebe taky postarám, ale... No. Když přijde na věc, pravděpodobně se spíš ty postaráš o mě."
Smála jsem ze zlomyslnosti. "Některé dny jsem měla pocit, že jsi pro sebe větším nebezpečím, než kdokoliv jiný. Smrdíš jako cigarety, víš."
"Hele, nikdy jsem neřekl, že jsem dokonalý. A ty se mýlíš. Ty jsi asi nejnebezpečnější věc v mém životě."
"Adriane - "
"Počkej." Jeho druhou rukou přitiskl prsty na mé rty. "Jen poslouchej. Bylo by hloupé, abych si myslel, že když se vrátí tvůj starý přítel, že to na tebe nebude mít žádný vliv. Tak, líbí se mi, že ho chceš vidět? Ne, jistěže ne. To je instinkt. Ale je toho víc, víš. Věřím, že je znovu dhampýr. Naprosto. Ale..."
"Ale co?" Adrianova slova ve mně vzbudila zvědavost víc, než kdy jindy.
"Ale jenom proto, že není Strigoj to neznamená, že je to z něj úplně pryč. Vydrž." Adrian viděl otevření mých úst v rozhořčení. "Neříkám, že je zlý nebo musí být zlý nebo něco takového. Ale to, čím si prošel... To je obrovský. Impozantní. Moc toho o tom proměňování nevíme. Jaký dopad to na něj bude mít? 6e by násilnické části jeho náhle zmizely? To je to, co mi dělá starost Rose. Znám tě. Vím, že nejsi schopná si pomoct. Uvidíš ho a budeš s ním mluvit. Ale je to bezpečné? To je to, co nikdo neví. Nevíme nic o tom. Nevíme, jestli je nebezpečný."
Christian řekl totéž Lisse. Prohlédla jsem Adriana soustředěně. Znělo to jako záminka, aby jsme Dimitrij a já byli od sebe. Přesto jsem viděla pravdu, v těch tmavě zelených očích. Chtěl to. Byl nervózní z toho, co Dimitrij mohl udělat. Adrian byl také čestný v té žárlivosti, což jsem musela obdivovat. Nenařizoval, abych neviděla Dimitrije nebo se nesnažil diktovat moje chování. Líbilo se mi to taky. Natáhla jsem ruku a propletla si prsty s Adrianovými.
"On není nebezpečný. On je. . . smutný. Smutný za to, co udělal. Vina z jeho zabíjení."
"To si dovedu představit. Asi bych si neodpustil, když bych si náhle uvědomil, že jsem brutálně zabíjel lidi za poslední čtyři měsíce. "Adrian si mě přitáhl k sobě a políbil mou hlavu." A kvůli každému z nás- ano, i kvůli němu - opravdu doufám, že je přesně takový, jakým byl. Jen si dej pozor, ano?"
"Budu," řekla jsem a políbila ho na tvář." Vzhledem k tomu, že jsem vždycky."
Zazubil se a pustil mě." To je nejlepší, v co můžu doufat. Teď se musím na chvíli vrátit zpátky k mým rodičům. Vrátím se pro tebe ve čtyři, jo?"
"Tak jo. Je něco, co bych si měla obléknout na tajemnou párty?"
"Pěkné šaty budou fajn."
Něco mě napadlo." Pokud je to tak elitní a prestižní, jak tam chceš dostat pokorného dhampýra, jako jsem já?"
"S tímhle." Adrian sáhl po sáčku v kapsách. Podal mi ho.
Kupodivu jsem otevřela sáček a zírala na to, co jsem viděla. Byla to maska, která se vztahovala jen na horní polovinu obličeje kolem očí. Byla zlatá se zelenými listy a květy růže.
"Maska?" zvolala jsem. "Budeme nosit masky? Co je to, Halloween?"
Zamrkal. "Uvidíme se ve čtyři."


Vlastně jsme neměli masky, dokud jsme nedorazili na Hodinu mrtvých. Jako součást tajné povaze toho všeho, Adrian řekl, že jsem k sobě neměla přitahovat pozornost a jít k němu. A tak jsme šli přes Soudní dvůr oblečení - Já na sobě měla stejné šaty, jako jsem měla na večeři u jeho rodičů - ale nikdo si nás nevšímal, což bylo neobvyklé, když jsme byli spolu. Kromě toho bylo pozdě a většina lidí byla již v posteli.
Náš cíl mě překvapil. Byla to jedna z budov, ve které bydleli jedni nekrálovští, což bylo blízko Miinýho domu. No, to bylo poslední místo, kde byste hledali královskou párty. Kromě toho, že jsme nešli dovnitř žádného domu. Jakmile jsme vstoupili do předsíně, Adrian řekl, že by jsme si měli nasadit masky. Pak mě vzal za tím, kdo se zdál být vrátným.
Nebylo tomu tak. Místo toho se otevřely dveře na schodiště vedoucí dolů do tmy. Nemohla jsem vidět až dolů, což mě připravilo do vysoké pohotovosti. Instinktivně jsem chtěla vědět podrobnosti každé situace,kam jsem vstoupila. Adrian vypadal klidně a sebejistě jak zamířil dolů, tak jsem mu věřila, že mě nevedl k žádnému obětnímu oltáři. Nenáviděla jsem to přiznat, ale zvědavost, co to ta Hodina mrtvých je, mi dočasně z hlavy vyhnala Dimitrije.
Adrian a já jsme nakonec dosáhli dalších dveří a ty měli dva strážce. Oba muži byli Morojové, oba maskovaní jako Adrian a já. Jejich postavení bylo ztuhlé a defenzivní. Neřekli nic, prostě se podívali s očekáváním. Adrian řekl pár slov, který zněly rumunsky a o chvíli později jeden z mužů odemkl dveře a pokynul nám dovnitř.
"Tajné heslo?" Zamumlala jsem na Adriana, jak jsme se procházeli kolem.
"Hesla, ano. Jeden pro tebe a jeden pro mě. Každý host má jedinečné."
Vstoupili jsme do úzkého tunelu, osvětleným jen pochodněmi vloženými do zdi. Jejich taneční plameny tvořili fantastické stíny, jak jsme šli kolem. Daleko dopředu se ozýval nízký šum konverzace. Znělo to překvapivě normálně, stejně jako jakékoli konverzace, které byste slyšeli na party. Na základě popisu Adriana, bych očekává, že uslyším skandování nebo bubny.
Zavrtěla jsem hlavou. "Věděla jsem to. Budou mít středověký žalář pod Soudním dvorem. Překvapuje mě, že tam na zdech nejsou řetězy."
"Strach?" Adrian škádlil, stiskl mi ruku.
"Z tohoto? Těžko. Myslím, že na Měřítko Strachu Rose Hathawayový je to sotva -"
Objevili jsme se v sálu dřív, než jsem mohla dokončit. Expanzivní místnost s klenutými stropy rozprostřená před námi, něco, co prostorově zmátlo můj mozek, jak jsem se snažila vzpomenout, jak daleko v podzemí jsme ušli. Lustry z tepaného železa se zapálenými svíčky visely od stropu, vrhaly stejné strašidelné světlo jako pochodně. Zdi byly z kamene, ale bylo to velmi opracovaný, krásný kámen: šedý s načervenalými skvrny, leštěné na hladké kulaté kousky. Někdo chtěl, aby všichni měli pocit ze Starého světa, ale stále to tu vypadalo stylově. Bylo to typické pro myšlení královských linií.
Padesát nebo - tak nějak - lidí chodilo po místnosti, některé se choulili ve skupinách. Stejně jako Adrian a já, nosili formální oblečení a masky do půl obličeje. Všechny masky byly různé. Některé z nich měly květinový motiv, jako je moje, zatímco jiné byly zdobeny zvířaty. Některé byly prostě spirálové nebo geometrických vzorů. I když se masky zakrývaly hostům pouze polovinu tváře a útržkovité osvětlení dlouhou cestou, zakryly je naprosto bez možných identifikačních znaků. Zkoumala jsem je opatrně, doufala, že bych mohla vypozorovat detaily.
Adrian mě vedl ven z haly a směrem k rohu. Jako můj pohled na oblasti rozšířené, viděla jsem velké ohniště uprostřed místnosti, vložené do kamenné podlahy. Žádný oheň v něm nehořel, ale všichni stáli dost daleko. Na okamžik jsem měl matoucí pocit deja vu, vzpomínala na svůj čas na Sibiři. Byla jsem na něčem podobném - i když tam byli stěží masky nebo hesla - a všichni seděli kolem ohně venku. Bylo to pro Dimitrijovu cti, jak všichni ti, kteří ho milovali seděli a říkali si o něm příběhy.
Snažila jsem se získat lepší pohled na oheň, ale Adrian mě záměr vedl za velkou část davu. "Neupozorňuj na sebe," varoval.
"Jen jsem se rozhlížela."
"Jo, ale každý, kdo vypadá příliš blízko středu, je poznatelný, že je tu prvně. Bylo by docela zřejmé, že jsi dhampýr. To je elitní stará krev, pamatuješ?"
Zamračila jsem se na něj tolik, jak jsem jen přes masku mohla. "Ale já si myslela, že jsi říkal, že jsi zařídil opatření, abych tady byla?" Zasténala jsem, když mi neodpověděl. "Znamená 'provádění opatření', že jsem tady tajně? Pokud ano, ti kluci mají bezpečnost na hovno."
Adrian se posmíval. "Hele, měli jsme pravé hesla. To je vše. Ukradl jsem - ehm, půjčil si je ze seznamu mojí mámy."
"Tvoje máma je jeden z lidí, kteří tohle pomáhali organizovat?"
"Jo. Její větve jsou z rodu Tarus, jsou hluboko uvnitř této skupiny po staletí. Zřejmě tu měli obrovský obřad po útoku na školu."
Obrátila jsem všechno v mé mysli, snažila se rozhodnout, jak jsem se cítila. Nenáviděla jsem, když byli lidé posedlí funkcí a vzhledem, ale bylo těžké nadávat,. když chtěli vzdát hold těm, kteří byli zabiti - zvláště když většina z nich byli dhampýři. Útok Strigojů na sv. Vladimíra byla vzpomínka, která mě bude navždy strašit. Než jsem mohla přemýšlet mnohem déle, známý pocit mě smetl.
"Lissa je tady," řekla jsem a rozhlédla se kolem. Cítila jsem její blízkost, a i v moři masek a stínů jsem ji okamžitě poznala. "Tamhle."
Stála na rozdíl od některých jiných, na sobě růžové šaty a bílo-zlatou masku s labutí. Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila, že hledala někoho,koho znala. Impulsivně jsem vyšla, ale Adrian mě držel zpátky, říkal mi, abych počkala, zatímco on ji přivede.
"Co to má znamenat?" zeptala se, když mě dosáhla.
"Myslela jsem, že to víš," řekla jsem jí. "Jsou to přísně tajné královské věci."
"Pro mě příliš přísně tajné," řekla. "Dostala jsem pozvání od královny. Řekla mi, že to je součást mého dědictví a měla ji zachovat, a pak Adrian přišel a řekl mi, abych přišla kvůli tobě."
"Taťána tě pozvala přímo?" Zvolala jsem. Možná bych neměla být překvapena. Lissa sem měla sotva zapotřebí se vkrádat, jako jsem to udělala já. Myslela jsem, někdo by určitě dostala pozvání, ale já bych předpokládala, že to bude od Adriana. Rozhlížela jsem se stísněně. "Je Taťána tady?"
"Pravděpodobně," řekl Adrian, hlas nepříjemně ležérní. Jako obvykle, přítomnost jeho tety neměla stejný vliv na něj, jako na nás ostatní. "Ach, hej. Tamhle je Christian. S ohnivou maskou."
Nevěděla jsem, jak Adrian poznal Christiana, kromě ohňový metafory masky. S jeho výškou a tmavými vlasy, byl Christian snadno smíchaný s ostatními Moroji kolem sebe a dokonce si povídal s dívkou stojící v poblíž. "V žádném případě by nedostal pozvánku," řekla jsem. Pokud by kterýkoli Ozera byl považován za důležitého,aby přišel, Christian by nebyl jedním z nich.
"Nedostal," souhlasil Adrian, udělal malé gesto směrem k Christianovi, aby se k nám připojil. "Dal jsem mu jedno z hesel. Ukradl jsem to od mámy."
Dala jsem Adrianovi překvapený pohled. "Kolik jsi jich ukradl?"
"Dost na to -"
"Pojďme se seskupit."
Mužský dunivý hlas se ozval přes místnost, zastavil i Adrianova slova a Christianovy kroky. S úšklebkem, se Christian vrátil na místo, odkud přišel, odříznut teď od nás na druhé straně místnosti. Vypadalo to, jako bych neměla šanci se zeptat se Lissy na Dimitrije.
Bez jakéhokoli směru, ostatní v místnosti začali tvořit kruh kolem ohniště. V místnost nebyla dost velká pro nás, aby jsme byli v jednom kruhu a tak jsem byla ještě schopna zůstat pozadu za ostatními Moroji, jak jsem se dívala na podívanou. Lissa stála u mě, ale její pozornost byla fixována v daleko od nás na Christiana. Byla zklamaná, že nebyl schopen se k nám připojit.
"Dnes v noci jsme se přišli na počest duchů těch, kteří zemřeli v bojích velkého zla, které nás trápí tak dlouho." Byl to stejný muž, který nás povolal k pozornosti. Na černé masce se mu leskly stříbrné kudrlinky. Nebyl někdo zvláštní, koho jsem znala. Pravděpodobně to byl někdo důležitý z rodokmenu, kdo měl hlasitý hlas, který spojuje lidi. Adrian to potvrdil.
"To je Anthony Badica. Vždy ho berou jako referenta."
Anthony vypadal spíš jako náboženský vůdce, než referent, ale nechtěla jsem odpovídat a přitáhnout něčí pozornost.
"Dnes v noci jim vzdáme čest," pokračoval Anthony.
Škubla jsem sebou, jako skoro všichni kolem nás opakovali tato slova. Lissa a já jsme si vyměnily překvapené pohledy. Zdá se, že nám o tom zapomněl někdo říct.
"Jejich životy byly převzaty od nás příliš brzy," pokračoval Anthony.
" Dnes v noci jim vzdáme čest."
Dobře, tento zvyk nakonec nebyl těžký následovat. Anthony stále mluvil o tom, k jak hrozné tragédii došlo a my jsme opakovali stejné odpovědi. Celá myšlenka této Hodiny mrtvých mě stále udivovala, ale Lissin smutek pronikal z pouta a začal mít vliv na mne taky. Priscilla byla vždycky dobrá - a ke mně zdvořilá. Grant mohl být pouze krátce Lissin strážce, ale chránil jí a pomohl jí. Ve skutečnosti, bez Grantova učení Lissy, by Dimitrij byl ještě Strigoj. Takže, pomalu, závažnost toho všeho na mě začala dorážet a to i v případě,že jsem myslela, že existují lepší způsoby, jak truchlit, ocenila jsem poděkování mrtvým.
Po několika refrénech,začal Anthony na něco ukazovat dopředu. Žena v leskle smaragdové masce přišla s pochodní. Adrian se posunul vedle mě. "Má drahá matka," zamumlal.
Určitě. Teď, když na to poukázal, jsem určitě poznala Danielliny rysy. Hodila pochodeň do ohniště a to se rozzářilo jako čtvrtého července. Někdo musel dřevo polít buď benzinem nebo ruskou vodkou. Možná obojím. Není divu, že si ostatní hosté drželi odstup. Daniella splynula s davem a další žena držela podnos se zlatými pohárky. Procházela kolem kruhu, podala pohár pro každou osobu. Když jí došly, jiná žena se objevila s dalším podnosem.
Když byly poháry rozdány, Anthony vysvětlil: "Teď budeme připíjet a pít za mrtvé, takže se jejich duchové budou pohybovat a najdou klid."
Zavrtěla jsem se. Lidé hovořili o neklidných duchách a hledání míru mrtvých, aniž by skutečně věděli, co to znamená. Být Stínem-políbená přinášelo schopnost vidět neklidné mrtvé a trvalo mi dlouho, než jsem se ovládala tak, že jsem je neviděla. Oni byli vždycky kolem mne, takže jsem musela pracovat na tom, abych je potlačila. Přemýšlela jsem, co bych viděla teď, kdybych odhodila své zábrany. Vznášeli by se kolem nás duchové, které zemřeli v noci při Dimitrijově útoku?
Adrian přičichl k poháru, jakmile k němu přišel a zamračil se. Na okamžik jsem se cítila paniku, dokud jsem si nepřičichla taky. "Víno. Díky Bohu," zašeptala jsem mu. "Z tvého obličeje jsem myslela, že je to krev." Je třeba připomenout, jak moc nenávidí krev, která nebyla přímo od zdroje.
"Ne," zamumlal zpátky. "Jen špatný ročník."
Když všichni měli své víno, Anthony zvedl pohár nad hlavu oběma rukama. S ohněm se za ním, to bylo téměř zlověstný, nadpozemský vzhled. "Pijeme za Priscillu Vodovou," řekl.
"Pijeme za Priscillu Vodovou," opakoval každý.
Pozvedl pohár a napil. Taky i všichni ostatní - no, kromě Adriana. Nakonec si loknul, špatný ročník, nebo ne. Anthony zvedl pohár nad hlavu znovu.
"Pijeme za Jamese Wilketa."
Jak jsem opakovala slova, uvědomila jsem si,že James Wilket byl jeden ze strážců Priscilli. Tato šílená skupina Královských opravdu prokazovala úctu k dhampýrům. Prošli jsme jiné strážce, jednoho po druhém, ale vždy jsem si lokla jen malý doušek, chtěla jsem mít dnes večer čistou hlavu. Byla jsem si docela jistá, že na konci seznamu jmen,bude Adrian předstírat jeho doušky, protože mu došlo víno.
Když Anthony dokončil pojmenování všech, kteří zemřeli, držel pohár znovu a přiblížil se k planoucímu ohni, kvůli kterému začalo být v malé místnosti nepříjemně horko. V mých šatech jsem byla vlhká potem.
"Všem, kteří jsme ztratili ve velkém zlu, vzdáváme čest a doufám, že odejdete v klidu na onom svět." Pak vychrstl zbytek svého vína do plamenů.
Všechny ty řeči o duchách, co zůstávají ve světě, určitě nešly spolu s obvyklou křesťanskou vírou o posmrtným životě, která ovládá Morojské náboženství. To by mě zajímalo, jak starý tento obřad opravdu je. Ještě jednou jsem měla nutkání k poklesu mých zábran a zjistit, jestli něco z toho co říkal nějak ovlivnilo duchy, ale já jsem se bála, co bych našla. Kromě toho jsem se rychle dostala do nepozornosti, když všichni ostatní v kruhu začali vylévat své víno do ohně také. Jeden po druhém, ve směru hodinových ručiček. Všude bylo ticho jako se to dělo, s výjimkou praskání v ohnivé jámě a přesouváním lidí. Všichni to sledovali uctivě.
Když na mě přišla řada, třásla jsem se. Nezapomněla jsem, že mě sem Adrian musel proplížit. Normální Morojové sem nesměli, natož dhampýři. Co by udělali? Prohlásili by prostor narušeným? Napadli by mě? Hodili by mě do ohně?
Moje obavy se ukázaly jako neopodstatněné. Nikdo neřekl ani neudělal nic neobvyklého, když jsem vylila víno a o chvíli později, Adrian vykročil za mnou. Já se vrátila zpátky vedle Lissy. Když se celý kruh obešel, vedli jsme chvíli ticha za zesnulé. Být svědkem Lissinýho únosu a následné záchrany, jsem měla spoustu uvažování o mrtvých. Žádné množství mlčení nebude nikdy dostatečně spravedlivé.
Zdálo se, že další nevyslovený signál prošel místností. Kruh se rozptýlil a napětí zvedlo. Lidé se znovu dostali do malých skupin, hovořili, stejně jako předtím, i když jsem viděla slzy na některých tvářích.
"Spousta lidí určitě měla ráda Priscillu," pozorovala jsem.
Adrian se otočil ke stolu, který byl záhadně připraven během obřadu. Položili ho se proti zadní stěně a byl plný ovoce, sýra a vína. Přirozeně si nalil skleničku.
"Všichni nepláčou pro ni," řekl.
"Připadá mi těžké uvěřit, že pláčou pro dhampýry," poukázala jsem. "Nikdo tady je neznal."
"To není pravda," řekl.
Lissa rychle vysvětlila jeho význam. "Většina lidí, kteří šli na záchranu byli strážci přiděleni Morojům. Všichni strážci nebyli od soudu."
Má pravdu, uvědomila jsem si. Měli jsme ve skladu příliš mnoho lidí. Mnoho z těchto Morojů nepochybně ztratilo strážce, s kterými si byli blízký. Navzdory častému pohrdání, jsem znala tyto typy královských. Někteří si pravděpodobně vytvořili skutečné přátelství a náklonnost k jejich strážcům.
"Tohle je chabá párty," řekl náhle hlas. Obrátili jsme se a viděli, že se k nám Christian nakonec dostal. "Nemůžu říct, jestli jsme byli na pohřbu nebo vzývali ďábla. Bylo to, jako by se pokoušeli o oboje."
"Nech toho," řekla jsem, překvapující sama sebe. "Ti lidé za tebe zemřeli minulou noc. Ať už to je cokoliv, stále to bylo pro jejich úctu."
Christianova tvář byla ponurá. "Máš pravdu."
Vedle mě jsem cítila,jak se Lissa uvnitř rozzářila, když ho uviděla. Hrůzy jejich utrpení jim přineslo sblížení a vzpomněla jsem si na něžnosti,které spolu prožili na cestě zpět. Nabídla mu teplý pohled a dostala nesmělý úsměv na oplátku. Možná, že z toho co se stalo, něco dobrého vzejde. Možná, že budou schopni spravit jejich problémy.
Nebo možná ne.
Adrian měl široký úsměv. "Ahoj. Jsem rád, že se ti to podařilo."
Na okamžik jsem si myslela,že mluvil s Christianem. Pak jsem se podívala a spatřila dívku v paví masce,která se k nám připojila. Díky prolínání lidí a masek jsem si nevšimla, že záměrně stála u nás. Nakoukla jsem na ni, viděla jen modré oči a zlaté kadeře, než jsem ji konečně poznala. Mia.
"Co tady děláš?" Zeptala jsem se.
Usmála se. "Adrian mi dal heslo."
"Adrian zřejmě rozdal hesla polovině hostů."
Zdál se velmi spokojený sám se sebou. "Vidíš?" řekl a usmál se na mě. "Říkal jsem ti, že to bude stát za to. Celý gang je tady. Téměř."
"Toto je jedna z nejpodivnějších věcí, co jsem kdy viděla," prohlásila Mia, rozhlédla se. "Nechápu, proč musí být tajemstvím, že lidé, kteří byli zabiti byli hrdinové. Proč nemohli počkat na společný pohřeb?"
Adrian pokrčil rameny. "Říkal jsem ti, je to starobylý obřad. Je to pozůstatek ze staré vlasti, a tito lidé si myslí, že je důležitý. Z toho, co vím, to bylo mnohem komplikovanější. Jedná se o modernizovanou verzi."
Pak mě napadlo, že Lissa neřekla jediné slovo, protože jsme si všimli,že Christian přišel s Miou. Podívala jsem se do pouta, strhl mě pocit žárlivosti a zášti. Já stále bránila Miu,že byla jedním z posledních lidí,kterými by se Christian zabýval. (Dobře, pro mě bylo těžké představit si ho s někým jiným. Jeho scházení s Lissou bylo velkolepý.) Lissa to nemohla vidět. Všechno, co viděla bylo, že ho neustále viděla venku s jinými dívkami. Jak naše konverzace pokračovala, Lissin postoj rostl do mrazivějšího a přátelský pohled jí začal blednout.
"Takže je to pravda?" Mia se zeptala, vzpomínala na drama odvíjející se kolem. "Je opravdu Dimitrij... Zpátky?"
Lissa a já jsme si vyměnily pohledy. "Ano," řekla jsem pevně. "Je to dhampýr, ale nikdo tomu dosud nevěří. Protože jsou idioti."
"To se právě stalo, Malá dhampýrko." Adrianův tón byl jemný, i když toto téma mu bylo jasně nepříjemné taky. "Nemůžeš očekávat, že se s tím všichni smíří hned teď."
"Ale oni jsou idioti," řekla Lissa divoce. "Každý, kdo s ním mluví může říct, že to není Strigoj. Já jsem je tlačit k tomu, aby ho pustili z cely tak, aby ho lidé skutečně viděli."
Přála jsem si, aby na něj tlačila o trochu víc, aby mě chtěl vidět, ale teď o tom nebyl čas mluvit. S pohledem upřeným v pokoji jsem uvažovala, jestli někteří lidé by mohli mít problémy s přijetím Dimitrije, protože jeho role byla v úmrtí jejich blízkých. Neměl nad sebou kontrolu, ale to nestačí, aby se navrátil k životu.
Přesto mrzutá kvůli Christianovi, Lissa byla stále neklidnější. Ona také chtěla odejít a zkontrolovat Dimitrije. "Jak dlouho budeme muset zůstat tady? Je tam více -"
"Kdo sakra jste?"
Náš malý diskusní kroužek se otočil jako jeden a zjistil, že Anthony stojí u nás. Vzhledem k tomu,že většina z nás tu byla nelegálně, by mohl mluvit s kýmkoliv. Ale podle toho, kam směroval jeho pohled, nebylo pochyb, koho měl na mysli.
Mluvil se mnou.