Vampýrská Akademie - 12.kapitola

Což se utvrdilo, když jsme konečně dorazili zpět ke Královskému Soudu.
Nebyla jsem jediný problém, samozřejmě. Lissa byla předvolána ke královně pro kárání,i když jsem věděla, že neutrpí žádný skutečný trest. Ne jako Eddie a já. Sice jsme byli mimo školu, ale technicky jsme nyní spadali do pravomoci úředních strážců, což znamenalo, že jsme čelili problémům jako jakýkoliv neposlušný zaměstnanec. Pouze Adrian unikl jakýchkoliv následků. Mohl si dělat, co chtěl.
A opravdu, můj trest nebyl tak špatný, jak by mohlo být. Upřímně řečeno, co jsem ještě mohla ztratit? Moje šance na střežení Lissy již byla povrchní a nikdo, kromě Taši, mě stejně za strážce nechtěl. Bláznivý víkend ve Vegas - což byl náš titulní příběh - ji sotva odradit od mého přijetí. Nicméně to stačilo, aby některý ze zájemců stáhl svou žádost, aby byl Eddie jeho strážce. Dost ho ještě chtělo, takže nebyl v nebezpečí, že ztratí dobrou pozici, ale já jsem se cítila strašně provinile. S nikým ani dechem nepromluvil, co jsme udělali, ale pokaždé, když se na mě podíval, viděla jsem odsouzení v jeho očích.
A uvidím ho ještě pár dní. Ukázalo se, že strážci měli zavedený systém pro řešení těch, kteří byli neposlušní.
"Byli jste tak nezodpovědný, že byste mohli také být zpátky ve škole. K čertu, základní škole, dokonce."
Byli jsme v jedné z kanceláří v strážcovské úředně, přičemž na nás křičel Hans Croft, ten chlap, co měl na starosti všechny strážce u soudu a někdo, kdo byl pověřený strážcovskými úkoly. Byl dhampýr v raných padesáti letech, s huňatým šedobílým knírem. Byl také vůl. Voňavý dým z doutníku ho vždy obkličoval. Eddie a já jsme seděli pokorně před ním, zatímco on přecházel s rukama za zády.
"Mohl jste zabít posledního Dragomira- nemluvě o chlapci Ivaškových. Jak si myslíte, že by královna reagovala na úmrtí svého velkého-synovce? A mluvím o načasování! Šli jste na párty, když chlap, který se pokusil unést princeznu,je volný. Ne, že byste to věděli, když vidím, jak jste byli pravděpodobně příliš zaneprázdněni hracími automaty a používáním vaší falešné ID."
Trhla jsem sebou na odkaz Viktora, i když bych asi měla být ráda, že jsme byli mimo podezření za jeho únik. Hans přečetl mé grimasy jako přiznání viny.
"Mohli jste absolvovat," prohlásil,"ale to neznamená, že jste neporazitelní."
Celé toto setkání mi připomnělo, když jsme se Lissa a já musely vrátit do svatého Vladimíra, když si jsme byli kárány za stejnou věc: bezhlavý útěk a její ohrožování. Jen tentokrát nebyl Dimitrij,který by mě bránil. V krku se mi udělal knedlík, jak jsem si vzpomněla na jeho tvář, vážnou a nádhernou, ty hnědé oči intenzivní a vášnivé jak na mě mluvil a přesvědčoval ostatní o mých hodnotách.
Ale ne. Dimitrij tady není. Bylo tu jen Eddie a já sama, potýkající se s důsledky reálného světa.
"Vy." Hans ukázal zavalitým prstem na Eddieho. "Možná budete mít štěstí a bude to bez velkých následků. Jasně, budete mít navždy černý puntík na vašem záznamu. A úplně jste posral vaše šance mít elitně postaveného královského s ostatními strážci, kteří by vás podpořili. I když získáte nějaký přiřazení. Pracovat sám s několika menšími šlechtici, pravděpodobně."
Vysoce postavení Královští měli více než jednoho strážce, takže ochrana vždy byla jednodušší. Hans ukázal na to, že Eddieho přiřazení bude nízké - vytvoří pro něj více práce a nebezpečí. Když jsem na něj úkosem pohlédla, viděla jsem znovu jeho tvrdý, odhodlaný pohled na tváři. Zdálo se, že ho nezajímalo, jestli má chránit rodinu sám. Nebo i deset rodin. Ve skutečnosti vydával vibrace, že kdyby se objevil v hnízdě Strigojů, podal by si je všechny.
"A vy." Hansův ostrý hlas promluvil, prudce jsem vrátila pohled k němu. "Budete mít štěstí, když budete mít někdy práci."
Jako vždy, mluvila jsem bez přemýšlení. Měla jsem být jako Eddie. "Samozřejmě že budu mít. Taša Ozerová mě chce. A vy máte příliš málo strážců , aby jste mě nechali sedět kolem."
Hansovy oči se zaleskly hořkým úsměvem. "Ano, máme málo strážců, ale je tu mnoho druhů prací,které potřebujeme udělat - a to nejen osobní ochranu. Někdo musí obsluhovat kanceláře. Někdo musí sedět a hlídat přední brány."
Ztuhla jsem. Úřednická práce. Hans mi hrozil s úřednickou prací. Všechny mé strašné představy o mně se týkalo střežení nějakého náhodného Moroje, někoho, koho jsem neznala a možná i nenáviděla. Ale v každém z těchto scénářů jsem byla ve světě. Chtěla jsem být v pohybu. Bojovat a bránit.
Ale tohle? Hans měl pravdu. Strážci jsou potřební pro administrativní práci soudu. Je pravda, že jich je málo - byli jsme příliš cenní - ale někdo to musel dělat. Být jedním z nich pro mě bylo strašně těžké pochopit. Sedět celý den, hodiny a hodiny. . . jako stráže v Tarasovu. Strážcovský život měl všechny druhy neatraktivních - ale nutných - úkolů.
To mě opravdu, opravdu udeřilo, že jsem v reálném světě. Strach mě udeřil. Přijala jsem titul strážce, když jsem absolvovala, ale pochopila jsem opravdu, co to znamená? Hrála jsem si s výhodami a ignorovala důsledky? Jsem mimo školu. Neexistovala žádná vazba. Tohle je skutečnost. Byl to život a smrt.
Moje tvář musela ukázat moje pocity. Hans ukázal malý, krutý úsměv. "Je to pravda. Máme všechny druhy způsobů, jak zkrotit výtržníky. Štěstí pro vás, že váš skutečný rozsudek ještě nebyl rozhodnut. A mezitím, je tu spousta práce, kterou je třeba udělat, s čímž se vy dva chystáte pomoct."
Tato 'práce' v příštích několika dnech se ukázala být podřadná manuální práce. Upřímně řečeno, nebylo to příliš odlišné od vězení a byla jsem si docela jistá, že to právě bylo vytvořeno, kdyby pachatelé, jako jsme my,udělali něco hrozného. Pracovali jsme dvanáct hodin denně, hodně z toho venku taháním kamenů a zeminy na vybudování nového nádvoří pro Královské domy ve městě. Někdy jsme museli dělat i jiné věci, drhnout podlahy. Věděla jsem, že měli několik Morojských lidí pro tyto druhy prací a pravděpodobně teď oni měli dovolenou.
Přesto, to bylo lepší než ostatní práce,které nám Hans mohl dát: třídění a ukládání hory a hory papírů. To mi dalo nové porozumění pro informace, které jdou digitální. . . a znovu se starala o svou budoucnost. Znovu a znovu jsem si myslela na první rozhovor s Hansem. Hrozba, že by to mohl být můj život. Nikdy bych nebyla strážce - v pravém slova smyslu - Lissy nebo kteréhokoliv jiného Moroje. Během mého trénování jsme vždycky měli motto: Oni jsou na prvním místě.Kdyby to byla pravda a skutečně bych posrala svou budoucnost, tak bych měla nové motto: A na prvním místě. Pak B, C, D. . .
Během těchto pracovních dnů jsem byla pryč od Lissy a přední sekce pracovníků nás od sebe držela. Bylo to frustrující. Mohla bych ji sledovat prostřednictvím pouta, ale chtěla jsem si s ní promluvit. Chtěla jsem mluvit s někým. Adrian zůstal daleko a příliš se neobtěžoval se sny, což mě zajímalo, jak se cítí. Nikdy jsme neuskutečnili naše mluvení 'po Vegas'. Eddie a já jsme často pracovali bok po boku, ale on se mnou nemluvil, což mě drželo v pasti mých vlastních myšlenek a pocitem viny.
A věřte mi, bylo spoustu věcí, které posilovaly mou vinu. Kolem dvora si lidé nevšímali pracujících. Takže ať už jsem byla uvnitř nebo venku, lidé vždycky mluvili, jako bych tam nebyla. Největší téma byl Viktor. Nebezpečný Viktor Daškov na volné noze. Jak se to mohlo stát? Měl pomocníky, o kterých nikdo nevěděl? Lidé se dokonce báli a někteří byli přesvědčeni, že by se mohl objevit u soudu a všechny zabít ve spánku. Teorie o 'vnitřní práci' běhala kolem, držela nás mimo podezření. Bohužel to znamenalo,že se teď mnoho lidí obávalo zrádce z našeho okruhu. Kdo ví, kdo by mohl pracovat pro Viktora Daškova? Špehové a rebelové by mohli být číhající u soudu, plánující nejrůznější lovy. Věděla jsem, že všechny příběhy byly přehnané, ale na tom nezáleželo. Všechno to přišlo z pravdivého jádra: Viktor Daškov chodil po světe jako svobodný člověk. A jenom já - a moji spolupachatelé - věděli, že to všechno bylo kvůli mně.
Být viděni v Las Vegas nám i nadále poskytovalo alibi z 'útěku z vězení', a zhoršovalo to situaci. Lidé byli zděšení, že jsme nechali Dragomirskou princeznu utéct, zatímco byl nebezpečný člověk na volné noze - muž, který by ji napadl! Díky Bohu ,říkali všichni, že nás odtamtud královna dostala ještě předtím, než nás Viktor našel. Výlet do Las Vegas výlet také otevřel zcela novou řadu spekulací - ty, které se mě týkaly.
"No, to mě o Vasilise nepřekvapuje," zaslechla jsem říct ženu, když jsem jeden den pracovala venku. Ona a někteří přátelé byli na procházce do budovy dárců a ani mě neviděli. "Už utekla dřív, ne? Ti Dragomirové jsou divocí. Pravděpodobně vyrazila rovnou zpátky na první párty, když zjistila, že je Viktor Daškov zavřený."
"Mýlíš se," řekla její kamarádka. "To není důvod, proč odešla. Je vlastně dost rozumná. Bylo to kvůli té dhampýrské dívce, co je pořád s ní - holka Hathawayová. Slyšela jsem, že ona a Adrian Ivaškov šli do Las Vegas uprchnout. Královniny lidé se tam dostali v čas jen stěží,aby je zastavili. Taťána zuří, zejména proto, že Hathawayová prohlásila, že jí a Adriana od sebe nic neudrží."
Ou. To byl šok. Chci říct, že jsem uhodla,že to bude lepší pro lidi, aby přemýšleli o Adrianovi a mně na útěku, než aby mě obviňovali z napomáhání a spoluúčasti uprchlíka, ale přesto. . . Byla jsem tak trochu překvapena, jak k tomuto závěru došli. Doufala jsem, že Taťána neslyšela o našem takzvaném útěku. Byla jsem docela jistá, že by to zkazilo pokrok, který jsme my dvě spolu udělaly.
Můj první opravdový společenský kontakt přišel v podobě neobvyklého zdroje. Házela jsem hlínu na již velkou hromadu a potila se jako blázen. Bylo krátce před spaním pro Moroje, což znamenalo, že slunce bylo ve své plné letní slávě. Měli jsme tu dost práce: Soudní obří kostel.
Na Akademii jsem strávila v kapli spoustu času, ale málokdy jsem navštívila kostel, jelikož byl daleko od hlavních budov dvora. Byla to Ruská klasika - převládající Morojské náboženství - a připomnělo mi spoustu některých katedrál, co jsem viděla, zatímco jsem byla v Rusku, i když zdaleka nebyly ne tak velké. Byl vyroben z krásného červeného kamenného zdiva, jeho věže vyvýšené zelenými dlaždicemi do kopule, které byly následně zasypané zlatými kříži.
Dvě zahrady označené daleko od hranic církve byl rozsáhlý areál, na jedním z nich jsme zrovna pracovali. Blízko nás byla jedna z nejvýznamnějších lokalit dvora: obří socha některé starověké Morojské královny, která byla téměř desetkrát vyšší než já. Odpovídající socha krále stála na opačné straně areálu. Nikdy jsem si nedokázala vzpomenout na jejich jména, ale byla jsem si docela jistá, že jsme je už probírali na hodinách dějepisu. Byli vizionáři, ve své době změnili Morojský svět.
Postava se objevila za mnou, a já jsem předpokládala, že to přicházel Hans, aby nám dal další hroznou fušku. Při pohledu nahoru, jsem byla překvapená, když jsem viděla, že to byl Christian.
"Hochu," řekla jsem. "Víš, že budeš mít problémy, pokud někdo uvidí,že se mnou mluvíš."
Christian pokrčil rameny a sedl si na okraj částečně dokončené kamenné zdi. "Pochybuju. Ty jsi ten, kdo se dostane do potíží a opravdu si nemyslím, že to pro tebe může být ještě horší."
"Pravda," zamručela jsem.
Seděl tam v tichosti několik momentů, díval se na mě ,jak lopatou zvedám hromadu hlíny. Konečně se zeptal: "Tak jo. Tak, jak a proč jste to udělali?"
"Co?"
"Víš, co přesně. Vaše malý dobrodružství."
"Dostali jsme do letadla a odletěli do Las Vegas. Proč? Hmm. Přemýšlej. " Zastavila jsem se a otřela si pot z čela. "Protože kde jinde najdeš luxusní hotely a barmany, kteří nechtějí žádné identifikace?"
Christian se posmíval. "Rose, přestaň kecat hovadiny. Nešli jste do Las Vegas."
"Máme letenky a účtenky z hotelu,můžu ti je ukázat, nemluvě o lidech, kteří viděli princeznu Dragomirovou hrát na velký automatech."
Soustředila jsem svou pozornost na svou práci, ale měla jsem podezření, že Christian podrážděně vrtí hlavou. "Jakmile jsem slyšel,že tři lidé dostali Viktora Daškova z vězení, věděl jsem, že jste to museli být vy tři. Vy tři jste zmizeli? O tom není pochyb."
Nedaleko jsem viděla,že Eddie ztuhl a rozhlédl se kolem neklidně. Udělala jsem totéž. Možná jsem byla zoufalá za společenský kontakt, ale ne na nebezpečné riziko, že to někdo uslyší. Kdyby se náš zločin dostal ven, tenhle trest by byl jako dovolená. Byli jsme sami, ale já stále mluvila tiše a pokusila se o poctivý obličej.
"Slyšela jsem, že ti lidé byli najmutí Viktore." To byla další teorie,která běhala kolem, jako taky tato: "Vlastně si myslím, že se přeměnil na Strigoje."
"Dobře," řekl posměšně Christian. Zná mě moc dobře, věřte mi. "A také jsem slyšel, jak si jeden z hlídačů nevzpomíná, jak zaútočil na své přátele. Přísahá, že ho někdo ovládal. Každý, kdo má tento druh nátlaku by pravděpodobně mohl udělat,aby další člověk viděl klauny, klokany.... "
Odmítla jsem se na něj podívat a práskla za sebou lopatou tvrdě do země. Skousla jsem svůj ret a zadržela jakoukoli podrážděnou odpověď.
"Udělala to proto, že si myslí, že Strigojové mohou být vráceni do své původní podoby."
Hlava mi vystřelila a zadívala jsem se nevěřícně na Eddieho, divili se, že mluvil. "Co to děláš?"
"říkám pravdu," odpověděl Eddie, nepřestal ve své práci. "On je náš přítel. Myslíš, že to na nás práskne?"
Ne, rebel Christian Ozera nás nehodlal prásknout. Ale to neznamená, že jsem to chtěla. Je to fakt života: Čím více lidí zná tajemství, tím je větší pravděpodobnost, že se provalí.
Není divu, že Christianova reakce nebylo vše, co se lišilo od všech ostatních. "Co? To je nemožné. Všichni to vědí."
"Ne, podle bratra Viktora Daškova," řekl Eddie.
"Přestaneš?" Zvolala jsem.
"Řekneš mi to ty nebo to udělám já."
Povzdechla jsem si. Christianovy bledě modré oči na nás hleděly, široké a šokované. Stejně jako většina mých přátel, dokázal skousnout bláznivé nápady, ale tohle bylo opravdu šílené.
"Myslel jsem, že Viktor Daškov byl jedináček," řekl Christian.
Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne. Jeho otec měl poměr, a tak má Viktor nevlastního bratra. Roberta. A je to uživatel ducha."
"Jen ty," řekl Christian. "Jen ty můžeš najít něco takového."
Ignorovala jsem to, co se zdálo být návratem k jeho běžnému cynismu. "Robert tvrdí, že zachránil Strigojku - zabil v ní nemrtvou část a přivedl ji zpět k životu."
"Duch má své meze, Rose. Tys byla přivedena zpět, ale Strigojové jsou pryč."
"Nevíme toho o duchovi moc, "poukázala jsem."Polovina z toho je stále záhadou."
"Víme o svatém Vladimírovi. Kdyby mohl obnovit Strigoje, nemyslíš, že člověk jako on by to dělal? Mám na mysli, pokud tohle není podivuhodné, tak co jiného? Něco takového by muselo přežít v legendách,"argumentoval Christian.
"Možná. Možná ne." Převázala jsem svůj culík, přehrávala si naše setkání s Robertem v mé mysli již posté. "Možná Vlad nevěděl jak. Není to tak jednoduché."
"Jo," souhlasil Eddie. "Tohle je dobrá část."
"Hele," vyštěkla jsem na něj. "Vím, že jsi na mě naštvaný, ale my tady s Christianem opravdu nepotřebujeme nikoho jiného dělat uštěpačný poznámky."
"Já nevím," řekl Christian. "Pro něco takového skutečně potřebuješ dva lidi. Teď vysvětli, jak ten zázrak prý udělal."
Povzdechla jsem si. "Přidáním ducha do kůlu, spolu s ostatními čtyřmi prvky."
Nový kouzla s duchem se k Christianovi ještě nedonesla. "Nikdy by mě to nenapadlo. Myslím, dát ducha do věcí... Ale já si ti nedovedu představit,že probodnutí Strigoje s duchem-okouzleným kůlem by mělo stačit, aby se vrátil zpět."
"No... To je ta věc. Podle Roberta to nemůžu udělat. Musí to udělat uživatel ducha."
Vzniklo více ticha. Odmítala jsem vyprávět dál.
Nakonec řekl: "Neznáme moc uživatelů ducha. Natož jakékoliv, kteří by mohli bojovat nebo probodávat Strigoje."
"Známe dva uživatele ducha." Zamračila jsem se, vzpomínajíc na Oksanu na Sibiři a Avery pod zámkem... Kde? V nemocnici? Na místě, jako je Tarasov?" Ne, čtyři. Pět, počítám Roberta. Ale jo, žádný z nich by to nemohl dělat."
"To nevadí, protože to není možné provést,"řekl Eddie.
"Nevíme to! "Zoufalství v mém vlastním hlase mě vylekalo. "Robert se domnívá, že je. Viktor dokonce věří." Zaváhala jsem." A Lissa taky."
"A ona to chce udělat," Christian řekl, přidal rychle." Protože by pro tebe udělala cokoliv."
"Ona nemůže."
"Protože nemá možnost nebo proto, že ji nenecháš?"
"Obojí," vykřikla jsem." Nenechám ji nikde poblíž Strigoje. Ona je už. . ." Zasténala jsem. Nenáviděla jsem, co jsem objevila v poslední době skrz pouto."Získala kůl a snaží se ho okouzlit. Zatím, neměla moc štěstí, díky Bohu."
"Pokud to je možné,"začal pomalu Christian." Mohlo by to změnit náš svět. Kdyby se mohla učit. . . "
"Co? Ne! "Dočkala jsem se, že mi Christian věřil a teď jsem si přála, aby nevěřil. Spása v tom všem byla, že se nikdo z mých přátel nemyslel, že je to možné,ale nikdo z nich ani nepomyslel na skutečnost, že by Lissa mohla bojovat se Strigoji. "Lissa není žádný válečník. Žádný uživatel ducha, kterého známe, takže bych raději..." Trhla jsem sebou. "Raději bych,aby Dimitrij zemřel."
Eddie konečně přestal pracovat. Odhodil lopatu. "Vážně? To bych si nikdy nepomyslel." Soupeřila jsem se sarkasmem.
Otočila jsem se a vykročila k němu se zaťatými pěstmi. "Hele, nemůžu to vzít zpátky! Omlouvám se. Nevím, co jiného na to říct. Vím, že jsem to podělala. Nechala jsem Dimitrije jít. Nechala jsem jít Viktora."
"Nechala jsi Viktora jít?" zeptala se Christian, vylekaný.
Ignorovala jsem ho a pokračovala v křičení na Eddieho. "To byla chyba. S Dimitrijem... To byl slabý okamžik. Zklamala jsem ve své práci. Vím, že jsem to udělala. Oba víme. Ale víš, že jsem neměla v úmyslu zničit to, co jsem způsobila. Pokud jsi opravdu můj přítel, musíš to vědět. Kdybych to mohla vrátit zpět... " Polkla jsem, překvapena z pocitu v pálení očí. "Udělal bych to. Přísahám,udělala bych to, Eddie."
Jeho obličej byl naprosto tichý. "Věřím ti. Jsem tvůj přítel, a já vím... Vím, že jsi nechtěla, aby věci byly takové, jaké jsou teď."
Zhroutila jsem se úlevou, překvapena, jak jsem opravdu měla strach,že ztratím respekt a přátelství. Při pohledu dolů jsem byla překvapena vidět mé pěsti sevřené nahoru. Uvolnila jsem je, nemohla uvěřit, že jsem byla tak unavená. "Děkuji ti. Děkuji moc."
"Co je to za křik?"
Oba jsme se otočili a spatřili Hanse,jak míří k nám. A vypadal naštvaně. Také jsem si všimla, že Christian se prakticky vytratil do tichého vzduchu. Stejně dobře,jako přišel.
"Tohle není přátelské posezení!" zavrčel Hans. "Vy dva ještě dnes máte další hodinu. Pokud se chystáte rozptylovat, pak by jste možná měli být odděleni." Pokynul Eddiemu. "Tak pojď. Existuje několik archivování s vaším jménem."
Střelila jsem po Eddiem soucitný pohled, jak ho Hans vedl pryč. Přesto se mi ulevilo, že jsem papírování nemusel dělat já.
Pokračovala jsem v práci, mou myslí vířily stejné obrázky, jako za celý den. Myslela jsem vážně,co jsem řekla Eddiemu. Chtěla jsem, aby ten sen o zachránění Dimitrije byl skutečný. Chtěla jsem to víc, než cokoli jiného - kromě riskování Lissinýho života. Neměla jsem zaváhat. Měla jsem Dimitrije zabít. Viktor neměl uniknout. Lissa by neměla neustále myslet na Robertova slova.
Přemýšlení o Lisse mně strčilo do její mysli. Byla ve svém pokoji, dělá balení na poslední chvíli před ulehnutím do postele. Zítra jede na návštěvu do Lehighu. Nebylo překvapení, že mé pozvání bylo zrušeno, vzhledem k mé nedávné neposlušnosti. Její narozeniny - něco, co bylo strašně přehlíženo v tomto bordelu - byly také tento víkend a nezdálo se správné, abych od ní byla právě v tu dobu. Měli jsme se radovat společně. Její myšlenky byly utrápené a spotřebovávala je, když je náhle ukončilo zaklepání na dveře.
Zaujatá, kdo by to mohl být v tuhle hodinu. když otevřela dveře, zalapala po dechu,protože tam uviděla stát Christiana. Bylo to neskutečné, pro mě taky. Část mě se stále držela myšlení,že jsme v naší škole měli pravidla - teoreticky - kde se dívky a kluci nemohli navštěvovat na pokojích. Ale už jsme tam nebyli. Technicky jsme teď byli dospělí. Musel jít rovnou do jejího pokoje,potom, co se se mnou viděl, uvědomila jsem si.
Bylo to úžasné, jak rychle napětí vystupňovalo mezi nimi. Svazek emocí vtrhla do Lissiny hrudi, obvyklý mix hněvu, smutku a zmatku.
"Co tady děláš?" zeptala se.
Stejné emoce byly v jeho tváři. "Chtěl jsem s tebou mluvit."
"Už je pozdě," řekla stroze. "Kromě toho, já si pamatuji. že se ti nelíbilo se mnou mluvit."
"Chci mluvit o tom, co se stalo s Viktorem a Robertem."
To jí vytrhlo z jejího hněvu. Vrhla pohled za něj do chodby a pak mu pokynula dovnitř. "Jak o tom víš?" zasyčela, rychle zavřela dveře.
"Viděl jsem Rose."
"Jak to, žes ji viděl? Já ji vidět nesmím." Lissa byla stejně frustrovaná jako já nad tím, jak nás vedení rozdělovalo.
Christian pokrčil rameny, pečlivě udržoval bezpečnou vzdálenost mezi nimi, sednul si v malém obývacím pokoji. Oba měli zkřížené ruce, ale nemyslím si, že si uvědomili, jak se navzájem zrcadlili. "Vplížil jsem se do jejího zajateckého tábora. Musí hodiny odhazovat hlínu."
Lissa se ušklíbla. Díky způsobu, jakým nás od sebe dělili, nevěděla nic o mých aktivitách. "Chudák Rose."
"Ona je panovačná. Stejně jako vždycky." Christian obrátil oči k pohovce a jejímu otevřenému kufru, kde kůl ze stříbra ležel na hedvábné blůze. Pochybovala jsem, že košile přežije cestu v pořádku. "Zajímavá věc, na návštěvu vysoké školy."
Lissa spěšně zavřela kufr. "To není tvoje věc."
"Opravdu si to myslíš?" zeptal se, ignoroval její poznámku. Udělal krok dopředu, jeho horlivost zřejmě zapomenula, že se od ní chtěl držet stranou. Dokonce i roztržitá byla v této situaci a Lissa okamžitě poznala jeho novou blízkost, jakou cítil i on, jak se světlo prosvítilo jeho černé vlasy. . . "Myslíš, že bys mohla přivést zpět Strigoje?"
Obrátila svou pozornost zpět k rozhovoru a zavrtěla hlavou. "Nevím. Opravdu ne. Ale cítím se jako... Mám pocit, že bych to měla zkusit. Kdyby nic jiného, chci vědět, co může duch udělat s kůlem. To je neškodný."
"Ne podle Rose."
Lissa mu dala smutný úsměv, uvědomila si, co dělá, a okamžitě klesla. "Ne. Rose mě nechce nikde poblíž této myšlenky - i když chce,aby to byla pravda."
"Řekni mi pravdu." Jeho pohled v ní hořel. "Myslíš si, že máš šanci na vrácení Strigoje?"
"Ne," přiznala. "Sotva dokážu udeřit. Ale... Jak jsem řekla, mám pocit, že bych to měla zkusit. Snažím se to naučit. Mám namysli s kůlem."
Christian uvažoval na pár okamžiků a pak ukázal na kufr znovu. "Ráno vyrážíš do Lehighu?"
Lissa přikývla.
"A Rose dostal vyřadili z cesty?"
"Samozřejmě."
"Nabídla ti královna, aby jsi sebou vzala někoho jiného?"
"To ano," připustila Lissa. "Zejména navrhla Adriana. Ale on je trucuje... A já si nejsem úplně jistá, jestli na něj mám náladu."
Christian tím byl zřejmě potěšen. "Tak vem mě."
Mí ubozí přátelé. Nebyla jsem si jistá, jak moc dalších šokujících zpráv dneska ještě unesu.
"Proč bych sakra měla vzít tebe?" vykřikla. Všechen její hněv se vrátil k jeho drzosti. Celý se to na ní podepsalo.
"Protože," řekl, obličej klidný, "Naučím tě, jak probodnout Strigoje."