Vampýrská Akademie - 11.kapitola

No. Jak dokonalé.
Trvalo nám dlouho rozhodnout, o našem dalším postupu. Navrhli jsme pár chabých nápadů sledovat Roberta a Viktora, všechny jsme je nakonec zatrhli. Robertův telefon byl vypnutý, a zatímco CIA by je vystopoval pomocí telefonu,my jsme určitě nemohli. I když Robertova adresa byla uvedena v telefonním seznamu, věděla jsem, že se tam nemuseli vrátit. A zatímco Adrian a Lissa mohli sledovat auru uživatele ducha,my jsme mohli stěží bloudit ve městě a čekat, že něco najdou.
Ne, s těma dvěma jsme měli smůlu. Nebylo nic, co by jsme teď mohli udělat, jenom se vrátit k soudu a čelit trestu, který nás čeká. My - já - jsme to podělali.
Blížil se západ slunce - a viděli jsme, že ne po moc dlouhé době po vězení jsme se dostali do problémů - moje skupina zachmuřeně zvedla hlavu k Fascinující hodině, aby jsme naplánovaly naše další cestování. Lissu a mě tam mohl někdo poznat, ale uprchlé dívky nebyly úplně ve stejné kategorii jako uprchlý zrádce. Rozhodli jsme se kostkou (neplánovaně) a postávat spíše riskovali odhalení od strážců, než další útok Strigojů, než se dokážeme dostat z Vegas.
Fascinující hodina se nijak nelišila od jiného kasina,kde jsme už byli - pokud si věděl, co hledat. Lidi tam příliš lákali hry a bylo lehké si všimnout, že mnoho dalších návštěvníků byly vysoký, štíhlí a bledí. Že jde o upíry? Lidé nemohli říct, že jsme nebyli lidé. Byl jen zlověstný smysl,že Morojové a dhampýři okamžitě věděli, kdo byl kdo.
Fandění, drnčení, a - někdy - kvílení z davu byli strážci. Požadující strážci byli, jen hrstka by mohla být vyčleněna na plný úvazek na tomto místě. Naštěstí, jejich čísla byla posílena díky bohatým a mocným, kteří přišli hrát. Nadšení Morojové výskali nad hracími automaty nebo ruletou a zároveň tichí, ostražití strážci se vznášeli za nimi, dohlíželi na vše. Žádný Strigoj by sem nedokázal přijít.
"Co teď?" zeptala se Lissa, skoro křičící přes hluk. To bylo poprvé, kdy někdo z nás promluvil, protože jsme se jen rozhodli, jít sem. Zastavili jsme se u některých hráčských stolů, přímo uprostřed toho všeho.
Povzdechla jsem si. Moje nálada byla tak temná,že jsem ani nepotřebovala jakékoliv nežádoucí účinky alkoholu. Ztratila jsem Viktora, ztratila jsem Viktora. Moje vlastní duševní obvinění se točilo v nekonečné smyčce.
"Musíme najít jejich obchodní centrum a rezervovat odsud letenky," řekla jsem. "Závisí na tom, za jak dlouho můžeme chytit let, jinak se můžeme vrátit na pokoj."
Adrianovy oči sledovaly dění kolem nás, nejdéle zůstávaly na jednom z mnoha barů. "Nezabije nás, když tu strávíme trochu času."
Odsekla jsem. "Opravdu? Po tom všem, co se stalo, to je všechno,na co dokážeš myslet?"
Jeho okouzlený pohled se otočil ke mně a změnil se na zamračený. "Jsou tu kamery. Lidi, kteří nás mohou poznat. Je dobrý mít důkaz, že jsme byli tady v kasinu, nikoli v Aljašce."
"To je pravda," připustila jsem. Myslím, že Adrianův typický znuděný výraz maskoval nepohodlí. Mimo poznání, proč jsem skutečně jela do Vegas, on ještě naběhnul do náruče Strigojů- s Dimitrijem mezi nimi. To nikdy nebyl snadný zážitek pro Moroje. "I když nemáme žádné alibi z doby, kdy jsme byli na Aljašce."
"Tak dlouho, jak tu Viktora nikdo nespatří, tak si to nikdo nebude spojovat s vámi." Adrianův hlas byl hořký. "Což skutečně ukazuje, jak hloupí všichni jsou."
"Pomohli jsme Viktorovi utéct," řekla Lissa. "Nikdo by si nepomyslel, že jsme takoví blázni a pustíme ho."
Eddie zůstal zticha, dal mi ostrý pohled.
"Tak je vyřešeno," řekl Adrian. "Někdo dojde pro lístky. Já se jdu napít a zkusit některou hru. Vesmír mi dluží nějaké štěstí."
"Dojdu pro vstupenky," řekla Lissa, věděla, kde je tu bazén, toalety - a obchodní centrum.
"Půjdu s tebou," řekl Eddie. Vzhledem k tomu, že jeho předchozí výraz byl obviňující, teď vypadal vyhýbavě.
"Fajn," řekla jsem, zkřížila ruce. "Dej mi vědět, až to uděláte a my vás najdeme." To bylo na Lissu, což znamená, že mi dá vědět pomocí pouta.
Přesvědčený, že byl volný, Adrian mířil přímo k baru.
"Tom Collins," řekl barman-Moroj. Měl jako Adrian v hlavě slovník všech koktejlů a jen míchal jeden za druhým. Málem jsem ho nikdy neviděla pít totéž dvakrát.
"Chceš to ostřejší?" barman se zeptal. Měl na sobě bílou košili a ostrý černý motýlek a sotva byl starší než já.
Adrian udělal obličej. "Ne,"
Barman pokrčil rameny a otočil se, aby se napil. 'Ostřejší' byl kód pro Moroje,že chtějí krev do pití. Za barem bylo pár dveří, které pravděpodobně vedly k dárcům. Pohlédla jsem dolů na bar, uviděla jsem šťastného, smějícího se Moroje s červeně-zabarveným nápojem. Líbila se mi myšlenka krev s alkoholem. On- stejně jako Adrian, zřejmě - neměl krev, pokud to nebylo "přímo od zdroje." Nemělo to prý stejnou chuť.
Zatímco jsme čekali, starší Moroj stojící vedle Adriana na mě pohlédl a přikývl souhlasně. "Máš dobrou," řekl Adrianovi. "Mladá, ale ty jsou právě nejlepší." Ten chlap, který buď pil červené víno nebo čistou krev, trhl hlavou směrem k ostatním stojícím u baru."Většina z nich jsou použité a odrovnané."
Sledovala jsem jeho pokrčení rameny, a to ani nebylo zapotřebí. Roztroušené mezi lidmi a Moroji bylo několik dhampýrských žen, oblečené ve velmi elegantním hedvábí a sametových šatech, které vyzývaly k představivosti. Většina z nich byla starší než já. Měly unavený pohled v očích, a to navzdory jejich koketnímu smíchu. Krvavé děvky. Zamračila jsem se na Moroje.
"Opovaž se o nich mluvit, jako o tom, nebo ti vystříknu sklenici s vínem na ksicht."
Chlap vykulil oči a podíval se na Adriana. "Divoká."
"Nemáš ponětí," řekl Adrian. Barman se vrátil s Tomem Collins. "Ona měla špatný den."
Kreténský Morojský chlap se na mě nepodíval. Zřejmě nevzal mou hrozbu tak vážně, jak měl. "Všichni mají špatný den. Slyšíš zprávy?"
Adrian vypadal uvolněně a pobaveně, když se napil, ale když jsem k němu byla tak blízko, cítila jsem, že trochu ztuhl. "Jaké zprávy?"
"Viktor Daškov. Víš, ten chlap, který unesl dívku Dragomirovou a postavil se proti královně? Utekl."
Adrian zvedl obočí. "Utekl? To je šílené. Slyšel jsem, že byl na určitém maximálním-bezpečnostním místě."
"On byl. Nikdo skutečně neví, co se stalo. Pravděpodobně do toho byli zapojení lidi... A pak se příběh stává divným."
"Jak divný?" Zeptala jsem se.
Adrian mě objal, v čemž jsem měla podezření,že byl tichý vzkaz, abych ho nechala mluvit. Ať už to bylo proto, že věřil, že tohle nebylo "správný" chování krvavý děvky nebo proto, že měl strach, abych neudeřila toho kluka, to jsem nemohla říct.
"Jeden ze strážců co tam byl prohlašuje, že byl ovládaný. On také říká, že je vše zamlžený a moc si toho nepamatuje. Slyšel jsem to od některých Královských, kteří pomáhají s vyšetřováním."
Adrian se zasmál, přičemž si dal velký doušek pití. "To je příhodný. Mně to přijde jako 'vnitřní' práce. Viktor měl spoustu peněz. Snadné podplatit stráže. To je to, co si myslím,že se stalo."
Adrianův hlas byl příjemně hladký a lehce dopovaný úsměv přišel na tvář toho chlápka, uvědomila jsem si, že na něj Adrian použil trochu nátlak. "Vsadím se, že máš pravdu."
"Měl bys informovat své královské přátele," dodal Adrian. "Vnitřní práce."
Muž přikývl ochotně. "Budu."
Adrian ovládal jeho pohled o několik okamžiků déle a nakonec se podíval dolů na Toma Collinse. Okouzlený pohled zmizel z tváře toho muže, ale já jsem věděla, že bude šířit Adrianův příběh o 'vnitřní' práci. Adrian vypil zbytek nápoje a postavil prázdnou sklenici na bar. Chystal se promluvit znovu, když něco přes celou místnost upoutalo jeho pozornost. Morojský muž si toho všiml taky, a já sledovala jejich pohledy,abych zjistila, co je oba tak fascinovalo.
Zasténala jsem. Ženy, samozřejmě. Zprvu jsem si myslela, že to byly dhampýrky jako já. Zdálo se, že na ty ženy zírali skoro všichni. Při druhém pohledu jsem zjistila překvapení: ženy byly Morojky. Morojské herečky, abych byla přesná. Byly oblečený v šatech se stejným střihem a velkým výstřihem. Jen každá z nich na sobě měla jiný náhrdelník v tónovacích barvách: měď, paví modři. . . Peří a kamínky se jim třpytily ve vlasech, smály se a smály, když procházely kolem zírajících tváří, krásné a sexy způsobem se lišily ode mě.
Což nebylo překvapením. Všimla jsem si, že Morojský muž pomrkával na dhampýrské dívky častěji, jednoduše proto, že jsem byla dhampýrka. Ale samozřejmě, Morojští muži přitahovali a milovali své ženy. Naše rasa přežívala, a i když si Morojští muži mohou chtít pohrávat s dhampýrky, téměř vždy skončí s jejich vlastním druhem.
Herečky byly vysoké a elegantní, a jejich čerstvé, brilantní vystoupení musí být na cestě k výkonu. Nemohla jsem si představit, co by způsobily jejich třpytivé tance. Mohla bych to ocenit, ale Adrian by to ocenil jednoznačně více, soudě podle jeho rozšířených očí. Šťouchla jsem do něj loktem.
"Hej!"
Poslední herečka zmizela v davu kasina, řekla bych že do divadla, stejně jak jsem doufala. Adrian se podíval na mě a ukázal uličnický úsměv.
"Na koukání není nic špatného." Pohladil si rameno.
Stojící Moroj vedle něj kývl na souhlas. "Myslím, že bych se dnes mohl ukázat v divadle." Koukal do svého pití. "Všechny tyto záležitosti s Daškovem a zmatek s Dragomiry... Je mi smutno za chudáka Erika. Byl to dobrý chlap."
Dala jsem mu pochybovačný pohled. "Znal jsi Lissinýho tátu- Erika Dragomira?"
"Jasně." Moroj žádal doplnění nápoje. "Byl jsem tady léta manažerem. Byl tady často. Věř mi, oceňoval tyto holky."
"Lžeš," řekla jsem chladně. "On zbožňoval svou ženu." Viděla jsem společně Lissiny rodiče. Dokonce v mladém věku jsem byla schopna vidět, jak bláznivé láce byli.
"Neříkám, že dělal všechno. Stejně jako tvůj přítel řekl, není nic špatného na koukání. Ale spousta lidí věděla,že princ Dragomir miloval párty, kamkoliv šel - zejména v případě, že měl ženskou společnost." Moroj povzdechl a zvedl sklenici. "Sakra, škoda, co se mu stalo. Dá se jen doufat, že chytnou toho bastarda Daškova a Erikova malá holčička bude volná."
Nelíbilo se mi pomluvy tohohle chlápka o Lissině tátovi a byla vděčná, že ona není v okolí. Bylo už nepříjemný, že jsme v poslední době zjistili, že Lissin bratr Andre byl také chlapec, který zmátl okolí a lámal srdce. Dědí se ty věci v rodině? Co Andre udělal nebylo v pořádku, ale byl velký rozdíl mezi zneužíváním dospívajícího chlapce a ženatého muže. Nelíbilo se mi to přiznat, ale ti nejzamilovanější kluci podváděli své ženy. Adrian byl důkaz. Přesto jsem si nemyslela, že by se Lissa měla dozvědět o flirtování jejího otce s jinými ženami. Pravda o Andre byla dostatečně tvrdá a nechtěla jsem rozbít její andělské vzpomínky na rodiče.
Střelila jsem pohledem na Adriana, který říkal, že jestli ještě chvilku budu muset poslouchat ty kecy toho chlapa, některá rána přiletí. Nechtěla jsem, aby nás Lissa šla hledat. Adrian, vždy všímavý, než se objevila,se na mě usmál.
"No, moje milá, zkusíme naše štěstí? Něco mi říká, že budeš bojovat s osudem - jako vždycky."
Hodila jsem na něj pohled. "Chytrý".
Adrian na mě mrkl a vstal. "Rád jsem si s tebou promluvil," řekl Moroji.
"Já taky,"řekl muž. Nátlak vyprchával. "Měl by jsi ji spíše oblíknout šaty, víš."
"Nemám zájem, aby na ní nějaké šaty byly," Adrian volal, když mě nasměroval pryč.
"Dávej si pozor,"varovala jsem skrze zaťaté zuby, "nebo může víno skončit ve tvé tváři."
"Hraju svou roli, Malá dhampýrko. A držím tě dál od problémů." Zastavili jsme v blízkosti místnosti s pokerem a Adrian mi dal hodnotící pohled. "Ten chlap měl s tím oblečením pravdu."
Zaskřípala jsem zuby. "Nemůžu uvěřit, že tohle řekl o Lissině tátovi."
"Drby a fámy nikdy nezmizí - zrovna ty bys to měla vědět. Nezáleží na tom, jestli jsi mrtvá. Kromě toho, že rozhovor byl pro nás skutečně - čímž mám na mysli tebe - výhoda. Někdo jiný pravděpodobně uvažuje o teorii o 'vnitřní' práci.Když to ten chlap rozšíří kolem, zajistí to, že si nikdo nebude myslet, že ve světě nejsou nebezpeční strážci."
"Doufám." Násilím jsem stlačila svůj vztek. Vždycky jsem se spouštěla šťastná, a věděla jsem jistě, že teď kousky temnoty získávám od Lissy za posledních dvacet čtyři hodin dělání špatných věcí, jak jsem obávala. Změnila jsem téma, cítila pevnější půdu pod nohama. "Teď jsi dost milý,když zvážím, jak jsi byl dříve šílený."
"Nejsem ze všeho šťastný, ale zamyslel jsem se,"řekl Adrian.
"Oh? Dohlížíš na mě informativně?"
"Tady ne. Promluvíme si později. Máme důležitější věci na starosti."
"Jako zakrývání trestné činnosti a dostat se ven z tohoto města, aniž by jsme byli napadeni Strigoji?"
"Ne. Jako,že já jdu vyhrávat peníze."
"Zbláznil jsi se?" řekla jsem Adrianovi, který nikdy neměl dobrý nápad."Unikli jsme bandě krvežíznivých monster a vše, na co ty myslíš, je hazard?"
"Skutečnost, že jsme naživu znamená,že bychom měli žít, "namítl."Zvlášť když máme čas, tak jako tak."
"Nepotřebuješ žádné další peníze."
"Budu muset, pokud mě táta vydědí. Kromě toho, je to o štěstí ve hře."
Slova "štěstí ve hře,"jsem si brzy uvědomila, že pro Adriana znamená "falešný hráč." Podvádění za použití ducha. Protože na ducha bylo tolik svázané duševní síly, jeho uživatelé dokázali velmi dobře číst lidi. Viktor měl pravdu. Adrian žertoval a objednával drinky, ale mohla bych říct, že to platil jako pozornost ostatním. A i když byl opatrný a neříkal nic jasně, jeho výrazy mluvily za něj - jistý, nejistý, otrávený. Beze slov byl ještě schopný k nátlaku a blufování ostatních hráčů.
"Hned jsem zpátky," řekla jsem mu, pocítila Lissino volání.
Mávl na mě, lhostejný. Neměla jsem ani strach o jeho bezpečnost, když jsem viděla, kolik jiných strážců bylo v místnosti. Možnost akorát byla,že si někdo všimne jeho nátlaku a vyhodí nás z hotelu . Uživatelé ducha ho dokázali vytvořit velmi silný, ale ostatní upíři ho také dokázali ovládat, do určité míry. Bylo to považováno za nemorální, tak to mezi Moroji bylo zakázáno. Kasino bylo určitě místo, kde jste museli být na pozoru.
Obchodním centru se ukázalo být v blízkosti místnosti s pokerem a rychle jsem našla Lissu a Eddieho. "Jaký je hlášení?" Zeptala jsem se, když jsme šli zpátky.
"Máme let ráno," řekla Lissa. Zaváhala. "Mohli jsme ještě dneska, ale..."
Nepotřebovala jsem to dokončit. Po tom, čemu jsme dnes čelili, nikdo nechtěl riskovat i sebemenší šanci na naběhnutí ke Strigojům. Dostat se na letiště by vyžadovalo pouze jízdu taxi, ale i přesto, znamenalo by to,že bychom museli riskovat chůzi ven do tmy.
Zavrtěla jsem hlavou a vedla je k místnosti s pokerem. "Udělala jsi správnou věc. Máme trochu času na zabití.... Chceš se dostat do pokoje a trochu se prospat?"
"Ne." Zachvěla se a já jsem v ní cítila strach. "Nechci opustit tento dav. Mám strach z toho, co by se mi zdálo...."
Adrian byl schopen nestarat se o Strigoje, ale ty tváře Lissu stále strašily - zejména Dimitrijova. "No," řekla jsem a doufala, že se bude cítit lépe, "Zůstat vzhůru nám pomůže vrátit se na Královský rozvrh. Můžeš sledovat Adriana, jak pokouší naše bezpečí v kasině."
Jak jsem doufala, sledovat Adriana skutečně odvrátilo Lissinu pozornost - a to natolik, že se u ní zvýšil zájem, vyzkoušet to sama. Skvělý. Nutila jsem ji na bezpečnější hry a vyprávěla jí, jak Adrian zasadil myšlenku o 'vnitřní prácí' Morojskému chlápkovi. Vynechala jsem část o Lissině otci. Noc jako zázrakem prošla bez incidentu - ať už bez Strigojů nebo bezpečnosti - a pár lidí dokonce poznala Lissu, což nám pomohlo s naším alibi. Eddie se mnou nepromluvil celou noc.
Vyjeli jsme ráno z Fascinující hodinky. Nikdo z nás nebyl spokojen ze ztráty Viktora či útoku, ale v kasině jsme se všichni trochu uklidnili - alespoň dokud jsme se nedostali na letiště. V kasinu jsme byli zaplaveni novinkami Morojů, izolované v lidském světě. Ale při čekání na naše letadlo,jsme si nemohli pomoct, ale sledovali televizory, které se zdály být všude.
Ukazoval se příběh, který byl o večerním zabíjení v Luxoru a který nezanechal žádné stopy pro policii. Většina ze stráží kasina zemřela na zlomení vazu a žádné další těla nebyla nalezena. Můj odhad byl, že Dimitrij hodil své kumpány ven, kde slunce je slunce změnilo na popel. Mezitím, Dimitrij sám vyklouzl, takže žádní další svědci. Dokonce i kamery nezaznamenaly nic, což mě nepřekvapilo. Když jsme mohli zničit dokumentaci ve vězení,Dimitrij to jistě mohl zařídit v lidskému hotelu.
Jakékoli zlepšení nálady,kterého jsme dosáhli, okamžitě zmizelo a moc jsme nemluvili. Zůstala jsem mimo Lissinu mysl, protože jsem nepotřebovala její depresivní pocity,aby zesilovaly mé vlastní.
Zařídili jsme si přímý let do Philadelphie a pak chytili dojíždějící let zpět na letiště poblíž soudu. Čemu budeme muset čelit tam. . . no, to bylo mimo naše zájmy.
Neměla jsem strach ze Strigojů, protože naše letadlo startovalo ráno a bez sledování jakéhokoliv vězně,jsem upadla do hodně potřebného spánku. Nemohla jsem si vzpomenout,kdy jsem v poslední době na této cestě spala. Spala jsem těžce, ale mé sny mě strašily tím, že jsem nechala jednoho z nejnebezpečnějších Morojských zločinců uniknout a nechala jsem volně jít Strigoje a nechala ho zabít spoustu lidí. Rozhodla jsem se,že nikdo z mých přátel není odpovědný. Celá tahle katastrofa byla na mně.