Vampýrská Akademie - 10.kapitola

A  jeden z nich. . . jeden z nich. . .
"Ne," vydechla jsem, i když jsem skočila k tomu nejbližšímu - ženě. Zdálo se, že kolem nás jsou tři Strigojové.
Eddie byl v pohybu taky, a oba jsme se snažili strčit Moroje za nás. Nepotřebovali moc postrkování. Při pohledu na Strigoje začali Morojové couvat- vytvářeli jakési zúžení. Mezi okamžitými reflexy Eddieho a panikou Morojů, jsem si byla jistá, že si nikdo nevšiml toho, co jsem už zahlédla.
Dimitrij byl mezi nimi.
Ne, ne, ne,řekla jsem, tentokrát pro sebe. Varoval mě. Znovu a znovu říkal v svých dopisech, že jakmile zmizím z bezpečí, přijde pro mě. Já jsem mu věřila, a přesto. . . vidět realitu, že je něco úplně jiného. Byly to tři měsíce, ale v tomto okamžiku, milion vzpomínek běželo přes mou mysl v křišťálově čisté ostrosti. Moje věznění s Dimitrijem. Způsob, jakým jeho ústa - tak, tak teplé, i přes jeho chladnou kůží - líbala moje. Dotek jeho tesáků a kousnutí do mého krku a sladkou blaženost, která následovala. . .
Vypadal naprosto stejně, s křídově bílou bledostí a červenými oči, které byly tak v rozporu s měkkými, po ramena dlouhými, hnědými vlasy a jinak nádhernými rysy jeho tváře. Dokonce i kožený kabát. Musel být nový, viděla jsem, jak byl jeho předchozí kabát roztrhaný po našem boji na mostě. Kde je bere?
"Vypadněte!" Zařvala jsem. Má slova byla na Moroje, i když můj kůl proklál Strigojce srdce. Chvilková vřava s námi všemi v hale uškodila spíše jí, než mně. Dostala jsem dobrou linii pohledu na její srdce a bylo jasné, že nečekala, že budu tak rychlá. Já jsem zabila spoustu Strigojů, protože mě podceňovali.
Eddie neměl takové štěstí. Zakopl, když Viktora strčil kolem něj, čehož další Strigoj - chlap - využil a praštil Eddiem proti zdi. Přesto, po tom všem čemu jsme čelili poslední dobou, Eddie odpověděl úžasně. Okamžitě se vrátil ze sražení, a nyní s Moroji z cesty, byl Eddie schopen výpadu směrem ke Strigoji a zapojit se v plném rozsahu.
A já? Moje pozornost patřila Dimitrijovi.
Přistoupil přes padlou Strigojku, aniž by se na ni podíval. Dimitrij se vznášel vzadu, poslal své přisluhovače do první linie. Možná to bylo proto, že Dimitrije znala tak dobře, ale měla jsem podezření, že nebyl překvapen, že jsem jednala tak rychle a že Eddie bude stále bojovat. Pochyboval jsem,že se Dimitrij staral, zda jsou naživu nebo ne. Oni byli jen rozptýlení,aby se dostal ke mně.
"Říkal jsem ti," řekl Dimitrij, oči pobavené a ostré. Díval se na každý můj pohyb, oba jsme se podvědomě zrcadlili v ostatních, jak jsme čekali na útoku. "Říkal jsem ti, že tě najdu."
"Jo," řekla jsem a snažila se ignorovat mručení Eddieho a dalšího Strigoje. Eddie ho zabije. Věděla jsem, že to dokáže. "Dostala jsem vzkazy."
Strašidelný úsměv se objevil na Dimitrijových rtech, ukazoval zuby, které ve mně vzbuzovaly touhu a nenávist. Okamžitě jsem strčila tyto pocity stranou. Předtím jsem před Dimitrijem váhala a málem kvůli tomu zemřela. Odmítala jsem, aby se to stalo znovu a adrenalin v mém těle sloužil jako dobrá připomínka, že je to situace udělat-nebo-zemřít.
On udělal první krok, ale já uhnula - téměř jsem vycítila, že to přijde. To byl problém s námi. Znali jsme se moc dobře - znali navzájem své pohyby až příliš dobře. Samozřejmě, že sotva znamenalo,že jsme nerozhodný. Měl víc životních zkušeností a jeho schopnosti Strigoje naklonily měřítko.
"Ale jsi tady," řekl, stále s úsměvem. "Nerozumné vyjít, když jsi mohla zůstat v bezpečí dvora. Nemohl jsem tomu uvěřit, když mi to špioni řekli."
Neřekla jsem nic, místo toho se snažila o výpad s mým kůlem. Viděl, že to přichází a vyhnul se. Jeho špioni-to mě nepřekvapilo-i ve dne. On řídil Strigoje a lidi a já jsem věděla, že tak měl oči a uši na pozorování soudu. Otázka zněla: Jak se sakra dostal do tohoto hotel uprostřed dne? I s lidskými pozorovateli na letišti nebo sledováním naší kreditní karty- jako to udělal Adrian- a jeho přáteli Strigoji by Dimitrij musel počkat až do soumraku, aby se sem dostal.
Ne, ne nutně, uvědomila jsem si o chvíli později. Strigoj občas měli práci-kolem. Nákladní automobily a vozy s tmavými, zcela uzavřenými kabinami. Tajné vchody. Morojové, kteří chtěli do kasina na skok z Fascinující hodinky, věděla jsem o tajných tunelech spojující některé budovy. Dimitrij o nich ovšem věděl taky. Kdyby na mě čekal až budu mimo bezpečí, podařilo by se mu mě sledovat za chvíli. Věděla jsem, lépe než kdokoliv jiný, jak byl vynalézavý.
Také jsem věděla, že se mě snažil rozptýlit mluvením.
"A nejpodivnější ze všeho," pokračoval, "nepřišla jsi sama. Přivedla jsi Moroje. Vždycky jsi riskovala svůj život, ale neočekával jsem, že budeš tak plýtvat jejich."
Něco mě potom napadlo. Kromě slabého bzučení z kasina na druhým konci chodby a zvuky v našem boji, všechno ostatní bylo tiché. Postrádali jsme důležitý zvuk. Stejně jako alarm, na požárních dveřích.
"Lisso!" Zařvala jsem. "Vypadni odsud! Odveď je všechny pryč."
Měla by mít víc rozumu. Ti všichni měli mít víc rozumu. Ty dveře vedly do horního patra - a ven. Slunce bylo ještě venku. Nezáleželo na tom, jestli alarm na nás pošle zabezpečení hotelu. K čertu,že je Strigojové mohli vyděsit. Důležité bylo, že Morojové uprchnou do bezpečí.
Ale při rychlé kontrole pouta jsem vycítila problém. Lissa byla ztuhlá. Omráčená. Když najednou uviděla, kdo se mnou bojuje, příliš ji to šokovalo. Vědět, že Dimitrij je Strigoj je jedna věc. Vidět - opravdu, opravdu ho vidět - no, to bylo něco jiného. Znala jsem to z osobní zkušenosti. Dokonce i po připravení, jeho vzhled mě pořád lekal. Byla mimo, nemohl myslet ani se pohnout.
Pouze moje bití srdce prozrazovalo moje pocity, ale v boji se Strigoji byla jen jedna důležitá věc, zemřít nebo zabít. Dimitrijovo tlachání zapůsobilo, a třebaže jsem ho pozorovala a kryla se, dostal se skrz a strčil mě ke zdi, ruce přitlačily moje paže tak bolestně, že jsem ztratila kůl z držení.
Přiblížil svou tvář tak blízko, že se naše čela dotkla. "Rózo..." zamumlal. Jeho dech byl teplý a sladký proti mé kůži. Zdálo se, že přijde smrt nebo útok, ale nestalo se. "Proč? Proč musíš být tak složitá? Mohli jsme spolu strávit věčnost..."
Mé srdce bolelo v mé hrudi. Bála jsem se, vyděšená k smrti, o které jsem věděla, že musí přijít za pár vteřin. A zároveň jsem byla plná smutku nad jeho ztrátou. Vidět rysy obličeje, slyšet stejný hlas s přízvukem, že i teď se ovinul kolem mě, jako samet. . . Cítila jsem,jak se mi srdce znovu zlomilo. Proč? Proč se nám to stalo? Proč je vesmír tak krutý?
Znovu se mi podařilo to vrátit, ještě jednou jsem uzavřela skutečnost, že je to Dimitrij. Byli jsme dravec a kořist - a já jsem byla v nebezpečí.
"Promiň," řekla jsem skrze zaťaté zuby, těžko strkala - a tím - zničit jeho sevření. "Moje věčnost neznamená být součástí nemrtvé mafie."
"Já vím," řekl. Přísahala bych, že v jeho tváři byl smutek, ale později se přesvědčila, že jsem si to musela představovat. "Věčnost bez tebe bude smutná."
Pronikavé pískání náhle zazvonilo v uších. Oba jsme sebou trhli. Zvuky vylekali lidi, takže tu byl najednou hluk jako v pekle. Přesto jsem si nemohla pomoci, ale cítila jsem úlevu. Požární dveře. Konečně, ti idioti - a ano, neměla jsem žádné výčitky, když jsem nazvala mé přátele idioty,když takhle jednali - opustili budovu. Cítila jsem sluneční světlo přes pouto a uvědomila si, že Dimitrijovy tesáky se blížily k tepnám, čímž mi po krvi z mého krku unikne život.
Doufala jsem, že by alarm mohl odvést jeho pozornost, ale on byl příliš dobrý. Snažila jsem ještě jednou, doufala, že bych ho mohla překvapit, ale bylo to k ničemu. Co ho překvapilo, byl kůl, zaražený od Eddieho do jeho boku.
Dimitrij zavrčel bolestí a pustil mě, soustředil se na Eddieho. Eddieho tvář byla tvrdá, bez mrknutí. Když uviděl Dimitrijovu tvář, nedal to najevo. Věděla jsem, že ho Eddie nezaregistroval jako Dimitrije. Pravděpodobně všechny viděl jako Strigoje. Byl to způsob, jakým jsme byli vyškoleni. Vidět monstra, ne lidi.
Dimitrijova pozornost na mě na chvíli zmizela. Chtěl si jen udělat remízu směrující k mé smrti. Eddie byl prostě obtíž, které se potřeboval zbavit, aby mohl pokračovat ve hře.
Eddie a Dimitrij dělali podobný taneční pohyby jako předtím já s Dimitrijem, s výjimkou, že Eddie neznal Dimitrijovy pohyby jako já. Takže Eddie nebyl schopen zcela zabránit,aby ho Dimitrij chytil za rameno a strčil ke zdi. Manévr byl určen k rozdrcení Eddieho lebky, ale Eddiemu se podařilo posunout natolik, že to bylo jeho tělo, kdo schytal největší ránu. Bolelo to, ale byl živý.
To vše proběhlo v milisekundách. A v těch pomíjivých okamžicích se můj pohled posunul. Když byl Dimitrije nade mnou a chystal se kousnout, podařilo se mi překonat nutkání přemýšlet o něm jako o Dimitrijovi, člověku, kterého jsem kdysi znala a milovala. Neustále nucen do pozice oběti, se můj život chýlí ke konci, jsem se stále kopala sama do boje-boje-boje.
Teď, pozorovat Dimitrije v bitvě. . . vidět Eddieho s kůlem . . . no, najednou jsem ztratila chladnou reálnost. Vzpomněla jsem si, proč jsem sem přišla. Vzpomněla jsem si, co jsme se právě dozvěděli od Roberta.
Křehké. Všechno to bylo ta křehké. Já jsem si přísahala, že když se dostaneme do doby, kdy se mě Dimitrij bude chystat zabít a já nebudu vědět nic o uzdravení Strigojů, udělám to. Zabiju ho. A tohle byla moje šance. Já s Eddiem by jsme ho dokázali dostat. Zbavil by se toho hrozného stavu, což on dřív chtěl.
Přesto. . . méně než před půl hodinou jsem dostala malý kousek naděje, že by Strigojů mohlo být ušetřeno. Faktem je, že ta část, aby to udělal uživatel ducha byla absurdní, ale Viktor tomu věřil. A pokud někdo jako on věřil. . .
Nemohla jsem to udělat. Dimitrij nemohl zemřít. Zatím ne.
Vystřelila jsem se svým kůlem, tvrdý úder, který Dimitrije seknul zezadu do hlavy. Přestal řvát vzteky a podařilo se mu otočit a strčit do mě a přitom se krýt od Eddieho. Dimitrij byl tak dobrý. Ale Eddie se dostal blíž k Dimitrijovu srdci a pohled mého přítele byl neochvějný, protože usiloval o jeho zabití.
Dimitrijova pozornost poletovala mezi námi dvěma, a při malé chybě - pouze dlouho, jako polovina dechu - jsem viděla Eddieho kůl v linii, kdy byl připraven vzít Dimitrijovi život. Krok, který vypadal jako by mohl uspět tam, kde já jsem selhala.
A to byl důvod, proč v jednom plynulém pohybu jsem vyrazil se svým kůlem po tváři Dimitrije a uhnula Eddieho paži strano, jak jsem to udělala. Byla to krásná tvář. Nenáviděla jsem se za to, ale věděla jsem, že se to Dimitrijovi brzy uzdraví. Jak jsem na něj zaútočila, tlačila jsem se kolem něj, strkala do Eddieho tak, že on a já jsme klopýtali směrem k požárním dveřím, kde ještě ječel alarm. Eddieho kamenná tvář registrovala překvapení a na chvíli jsme byli ve slepé uličce: tlačila jsem ho ke dveřím a on se tlačil zpět k Dimitrijovi. Viděla jsem váhání. Postoj byl pryč a Eddie byl na pokraji strkání mě ke Strigoji, což jeho výcvik nedovolil.
Dimitrij se již chytil příležitosti. Jeho ruka se natáhla a popadla mě za rameno a snažila se mě strhnout zpátky. Eddie mě chytil za paži a táhl mě dopředu. Křičela jsem překvapením a bolestí. Bylo to, jako bych se měla roztrhnout ve dvě. Dimitrij byl zdaleka silnější, ale i moje váha hrála roli a já jsem půjčila své síly Eddiemu, což mu dost pomohlo. Přesto, to bylo pomalé. Stejně jako pohyb medu. Při každém kroku, který se mi podařil, mě Dimitrij vlekl zpátky.
Ale Eddie a já jsme dělali pomalý - a velmi, velmi bolestivý - pokrok směrem ke kvílejícím dveřím. O několik okamžiků později jsem slyšela klapot nohou a hlasy. "Bezpečnost," zavrčel Eddie, trhal se mnou.
"Do prdele," řekla jsem.
"Nemůžete vyhrát," Dimitrij zasyčel. Podařilo se mu dostat obě ruce na ramena a hned byl silnější.
"Vážně? Jsme si jistá, že Luxor má tady celý útočný komando."
"Bavíme se tu o spoustu tělech. Lidí,"řekl přezíravě.
Ti lidé vešli. Nejsem si jistá, jaké byli jejich dojmy. Nějakej chlápek útočící na teenagery? Křičeli, ať utečeme a oni mu budou čelit, všichni tři jsme ignorovali jejich pokusy o boj. Pak oni vztáhli ruce na Dimitrije. On mě však stále svíral, ale jeho držení povolilo natolik, že Eddieho tahání a můj skok dokázal, aby mě pustil. Eddie a já jsme se ani neohlédli, i když na nás teď bezpečnost křičela taky.
Nebyli jediní, kdo křičel. Těsně předtím, než jsem otevřela dveře, jsem slyšela, že na mě Dimitrij volá. V jeho hlase byl smích. "To není konec, Rózo. Opravdu si myslíš, že je nějaké místo na tomhle světě, kde tě nemohu najít?" Stejné varování, vždy stejné varování.
Snažila jsem se nevnímat strach,který inspirovala jeho slova. Eddie a já jsme se dostali ven, slunce stále viselo na obloze, přesto že byl podvečer. Byli jsme na parkovišti Luxoru - který nebyl dost přeplněný, abychom se mohli schovat.Bez mluvené komunikace, on a já jsme zamířili do davu, přestože jsme věděli,že naše fyzické schopnosti převýšily jakékoli lidské pronásledovatele a taky jsme se mohli schovat v davu
Fungovalo to. Neviděla jsem, kolik jich bylo za námi. Nevěnovala jsem tomu pozornost, pouze chlapovi, který zabíjel jejich lidi v hotelu. Křik vybledával a Eddie nakonec zpomalil, zastavili jsme před New Yorkem. New York, a znovu, aniž by jsme mluvili, okamžitě jsme se otočili uvnitř hotelu. Bylo to tu obrovské a bylo tu víc lidí, než v Luxoru,prodírali jsme se ostatními, dokud jsme nenašli prázdné místo u zdi.
Běh byl těžký i pro nás a chvíli nám trvalo, než jsme chytili dech. Věděla jsem, že to bylo vážné, když se Eddie nakonec obrátil na mne a hněv rozpaloval jeho rysy. Eddie byl vždy obraz klidu a kontroly, od té doby, co se stal první únos v loňském roce. Utvrdilo ho to, byl víc odhodlaný čelit problému. Ale ach, teď na mě byl naštvaný.
"Co to sakra bylo?" vykřikl Eddie. "Nechalas ho jít!"
Vzala jsem si svou nejlepší tvrdou tvář, ale zdálo se, že dnes nebyla přesvědčivá. "Co, vždyť jsem ho sekla svým kůlem?"
"Měl jsem jeho srdce! Chystal jsem se bodnout a tys mě zastavila!"
"Bezpečnost přicházela. Neměli jsme čas. Museli jsme se dostat ven a nenechat ho nás zabít."
"Nemyslím si, že to stejně bude beze správ," Eddie odpověděl klidně. Zdálo se, že se snaží uklidnit. "Dimitrij tam nechá hromadu mrtvol. Ty to víš. Lidé umírali, protože jsi mi nedovolila, abych ho zabil."
Trhla jsem sebou a uvědomila si, že Eddie má pravdu. Mělo to tam skončit. Neměla jsem dobrý výhled na počet ostrahy. Kolik jich zemřelo? To není důležité. Pouze skutečnost, že nevinní lidé zemřeli. Dokonce jeden byl příliš mnoho. A byla to moje chyba.
Mé mlčení způsobilo Eddiemu vítězství. "Jak jsi ty mohla ze všech lidí zapomenout na ponaučení? Vím, že to byl tvůj instruktor - býval. Ale to není totéž. Vrtají to do nás znovu a znovu. Neváhej. Nemysli na něj jako na fyzickou osobu."
"Miluju ho,"vyhrkla jsem, aniž bych myslela. Eddie to nevěděl. Pouze hrstka lidí věděla o mém romantickém vztahu s Dimitrijem a co se stalo na Sibiři.
"Co?" Eddie zvolal se zalapáním po dechu. Jeho rozhořčení bylo změněno na šok.
"Dimitrij... On je víc než můj instruktor..."
Eddie pokračoval v zírání na mě několik těžkých sekund. "Byl," řekl nakonec.
"Huh?"
"Bylto víc než tvůj instruktor. Milovalajsi ho." Eddieho zmatek byl pryč. Opět byl tvrdý strážce bez soucitu. "Je mi líto, ale je minulost, co bylo mezi vámi. Musíš to vědět. Osoba, kterou jsi milovala, je pryč. Chlápek,kterého jsme právě viděli? To není on."
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. "Já... Já vím. Vím, že to není on. Já vím, že je to monstrum, ale můžeme ho zachránit... Když uděláme to, co nám Robert vyprávěl o...."
Eddiemu se rozšířily oči a na moment byl ohromený. "To je to, co za tím je? Rose, to je směšné! Nemůžeš tomu věřit. Strigojové jsou mrtví. Jsou pryč. Robert a Viktor tě krmili hromadou svinstva."
Teď jsem byla překvapena. "Tak proč jsi ještě tady? Proč jsi zůstal s námi?"
On rozhodil podrážděně ruce. "Protože ty jsi můj přítel. Zůstala jsem s tebou při všem... vysvobození Viktora, poslouchal jeho šíleného bratra... Protože jsem věděl, že mě potřebuješ. Vy všichni, pomáhal jsem vám udržet se v bezpečí. Myslel jsem, že máš skutečný důvod pro získání Viktor - a že ho chystáš vrátit. Zní to šíleně? Jo, ale na tebe je to normální. Ty jsi vždycky měla dobré důvody pro to, co děláš." Vzdychl. "Ale to... to je hloupost. Nechat Strigoje jít, nechat ho, aby lovil dál, to je desetkrát horší než to, co jsme udělali s Viktorem. Stokrát horší. Každý den,kdy Dimitrij chodí po světě je další den, kdy lidé najdou svou smrt."
Zhroutila jsem se na zeď a zavřela oči, pocit nevolnosti od žaludku. Eddie měl pravdu. Podělala jsem to. Slíbila jsem si, že zabiju Dimitrije, když bude stát přede mnou, než dokážu najít Roberta. Vše by skončilo dnes... ale zastavila jsem to. Zase.
Otevřela jsem oči a napřímila se, potřebovala najít nový smysl, než bych se dala do pláče uprostřed tohoto kasina. "Musíme najít ostatní. Jsou tam bez ochrany."
Bylo to asi jediná věc, která by mohla zastavit Eddieho při jeho kárání. Instinktivní pud ho nakopl jít chránit Moroje.
" Můžeš mi říct, kde Lissa je?"
Moje pouto mi ji chtělo ukázat během našeho útoku, ale neměla jsem možnost jí dát vzkaz, že jsem v pořádku a bezpečí. Nyní jsem se podívala. "Přes ulici. V MGM." Viděla jsem hotel Ginmours, když jsme narazili na tenhle, ale Lissa nebyla uvnitř. Teď jsem cítila, jak se schovává v davu, jako my, strach,aby nebyla zraněna. Já bych spíš šla na slunce, ale instinkt ji hnal do stínu zdi.
Eddie a já jsem už nemluvili o Dimitrijovi, jak jsme se vydali ven a přes rušnou silnici. Obloha byla jako broskev, ale já jsem pořád cítila nebezpečí. Mnohem větší nebezpečí, než v chodbě Luxoru. Poutem jsem Lissu dokázala najít kdykoliv a bez váhání jsem vedla Eddieho přes MGM - upřímně, rozmístění těchto míst se stalo ještě více a více matoucí - dokud jsme neviděli,jak Lissa a Adrian stojí blízko sebe u hracích automatů. On kouřil. Uviděla mě, rozběhla se a objala mě.
"Oh můj bože. Byl jsem tak vyděšená. Nevěděla jsem, co se vám stalo. Nenávidím, že pouto je jednosměrný."
Donutila jsem se k úsměvu. "Jsme v pořádku."
"Určitým způsobem," přemítal Adrian, díval se na mě. Nechtěla jsem o tom pochybovat. V adrenalinu z boje to bylo snadné, abych si nevšimla zranění a bolesti. Později, když bitva zmizela, začali jsme si uvědomovat, že naše těla potřebovala pomoc.
Byla jsem tak vděčná vidět,že Lissa je v pořádku, že jsem nepostřehla to, čeho už si Eddie všiml. "Vy tam, kde jsou Viktor a Robert?"
Lissin šťastný obličej zmizel a dokonce i Adrian vypadal zachmuřeně. "Sakra," řekla jsem, nepotřebovala vysvětlení.
Lissa přikývla, oči doširoka otevřené a rozrušený. "Ztratili jsme je."