Vampýrská Akademie - 5.kapitola

Zbavit se Dimitrije jsem se nechtěla jen kvůli nějaké romantické minulosti. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že nechci, aby se kvůli mně dostal do problému. Kdyby mě strážci našli tak by byl můj osud stejnak sečten.
Ale Dimitrij? Dělal malé pokroky k tomu, a aby ho lidé přijali mezi sebe. Jistě, teď byla skoro zničena, ale pořád měl šanci na normální život. Pokud by nechtěl žít na dvoře, nebo s lidmi, mohl by se vrátit na Sibiř k jeho rodině. Tam, uprostřed ničeho, by ho asi těžko našli. Být se mnou byla rozhodně špatná volba, jen jsem ho o tom potřebovala přesvědčit.
"Já vím, co si myslíš," řekl Dimitrij poté, co jsme byli na cestě asi hodinu.
Moc jsme nemluvili, oba jsme byli ztraceni ve vlastních myšlenkách. Dívala jsem se z okna a zvažovala všechny katastrofy kolem mě, a jak bych je mohla napravit.
"Cože?" Podívala jsem se na něho.
Myslela jsem, že by to mohl být slabý náznak úsměvu na jeho rtech, což se zdálo absurdní, protože tohle byla asi tak nejhorší situace vůbec.
"A nebude to fungovat," dodal. "Plánovala jsi, jak se dostat pryč ode mě, pravděpodobně asi když se zastaví dobrat benzín, myslíš si, že možná budeš mít šanci utéct.
Šílená věc byla, že jsem opravdu myslela na tyhle věci, nebo alespoň jim podobné. Dimitrij byl dobrý partner na silnici, ale nebyla jsem si tak jistá, že jsem ráda, že má zpátky své staré schopnosti odhadnout na co právě myslím.
"To je ztráta času," řekla jsem a ukázala kolem auta.
"Oh? Máš lepší věci na práci, než uprchnout lidem, kteří tě drží pod zámkem. Prosím, neříkej mi znovu, že tohle je pro mě příliš nebezpečný." Pohlédla jsem na něj. " Jde o víc, než jen o tebe. Utíkání by nemělo být můj jediný problém. Měla bych pomáhat očistit své jméno a né se ukrývat na nějakém odlehlém místě. Odpovědi jsou u dvora." 
"A ty tam máš spoustu přátel, kteří na tom budou pracovat. Bude to jednodušší, pokud víme, že jsi v bezpečí." 
"Co chci vědět je, proč mi nikdo neřekl o tomhle. Hlavně mám na mysli, proč Lissa. Proč to skrývala? Nemyslíš, že bych byla vstřícnější, pokud bych byla připravená?"
"My jsme bojovali, ne ty," řekl Dimitrij." Báli jsme se, že kdybys to věděla, tak by se možná mohlo něco stát."
"Já bych to nikdy neřekla!"
"No záměrně ne, ale pokud bys byla nervózní, nebo by si cítila úzkost… tvoje stráže by toho mohli využít."
"Dobře, teď když jsme pryč, můžeš mi říct, kam to jedeme? Je to dobré? Je to nějaký zapadlý místo?" Žádná odpověď.
Zúžila jsem na něj oči.
"Nenávidím, když nejsem v obraze." Jeho malé pousmání rostlo.
"No, mám svojí vlastní teorii, že čím víc nevíš, tím víc jsi zvědavá, a tím si ujistím, že mi nezdrhneš."
"To je směšné!" odpověděla jsem. Ale opravdu to nebyla špatná teorie.
Povzdechla jsem si. "Kdy se sakra ty věci vymkly až takhle kontrole? Kdy jste začali být duchovní? Já jsem ta, která přichází s praštěnými, nemožnými plány."
Tady jsem měla být kapitán a ne jen nějakej poručík.
Začal říkat něco jiného, ale pak na několik sekund zamrzl, byl zase na pozoru a zaujal smrtící vzhled strážce. Zaklel v Ruštině.
"Co se děje?" zeptala jsem se. Jeho postoj byl nakažlivý. Okamžitě jsem zapomněla na všechny svoje myšlenky.
"Máme společnost, nemyslel jsem si, že se to stane tak brzo."
"Jsi si jistý?"
Bylo to hnědé auto a nemělo číslo na SPZ.
Ale, byl to Dimitrij. Zaklel znova, a pak nečekaně udělal ostrou zatáčku přes dva pruhy. Slyšela jsem, jak auta troubila, a když jsem se ohlídla, viděla jsem reflektory, které nás šíleně pronásledovaly.
"Zjistili to až nějak moc rychle," řekl. "Museli mít někde kameru."
"Možná bychom měli vjet zpátky na silnici." Zavrtěl hlavou.
"Příliš pomalé, našli by nás příliš brzy. Budeme si muset pořídit nové auto. Tohle je největší město od Marylandu."
Řekl, že jsme byli v Harrisburgu, Pensylvánie, a když byl Dimitrij zaneprázdněný, já se mohla koukat z okna a vidět co se děje.
"Jaký je přesně tvůj plán na dosažení nového auta?" zeptala jsem se opatrně.
"Poslouchej pozorně," řekl a ignoroval mou otázku. "Je to nezbytně důležité, aby si udělala přesně to, co řeknu. Žádná improvizace, nebo dohadování. V tom autě jsou strážci, kteří už určitě informovali ostatní a klidně i policii."
"Nezpůsobila by policie jenom problémy?"
"Alchymisté by to vyřešili a ujistili by se, že jsme zase zpátky s Moroji."
Alchymisté. Měla jsem vědět, že se do toho zapojili. Byl to tajný spolek lidí, kteří pomáhali chránit Moroje a Dhampýry. Samozřejmě, že to nedělali z laskavosti. Mysleli si, že jsme zlý a nepřirození.
Dimitrijův hlas byl tvrdý a velitelský, když znovu promluvil. Byl zaneprázdněn zkoumáním silnice.
"Bez ohledu co si myslíš o tom, co pro tebe všichni udělali, bez ohledu na to, jak jsi nešťastná z téhle situace, víš, já vím, že jsem tě nikdy nezklamal, když byli v sázce naše životy. Věřila jsi mi v minulosti, věř mi teď!"
Chtěla jsem mu říct, že to co řekl, není až tak úplně pravda. Že selhal. Když byl poražen Strigoji, ukázalo se, že nebyl dokonalý.
Ale můj život? Ne, vždy mě držel v bezpečí. I když byl Strigoj, tak jsem byla přesvědčená, že mě nedokáže zabít. Když nás na akademii napadli, řekl mi, že se musím řídit jeho otázkami. Znamenalo to, že jsem ho musela nechat zápasit se Strigoji a já to udělala.
"Dobře," řekla jsem tiše. " Udělám, co mi řekneš. Jen si pamatuj, že mi řekneš všechno. Už nejsem tvůj student. Teď jsme si rovni." Díval se po straně silnice tak dlouho na to, aby na mě hodil překvapující pohled.
"Vždycky jsme si byli rovni, Rozo." Reagoval až moc hloupě na použití téhle ruské přezdívky, ale na tom nezáleželo. Za moment už byl zase ten přehnaný strážce.
"Támhle, vidíš to znamení kina?"
 Zírala jsem dolů na silnici. Bylo tam mnoho restaurací a obchodů. Na posledním jsem viděla to, co myslel. WESTLAND CINEMA.
"Ano."
"To je místo, kde se sejdeme."
Měli jsme se rozdělit? Chtěla jsem to skoro celou cestu ale ne teď, ne v nebezpečí. Tváří v tvář nebezpečí se oddělování zdálo jako hrozná myšlenka. Ale slíbila jsem, že budu mlčet a poslouchat.
"Pokud tam za půl hodiny nebudu, vezmi tohle číslo, zavolej tam a odejdi beze mě," řekl Dimitrij a podal mi malý kousek papíru ze své kapsy. Telefonní číslo na něm jsem nepoznávala. "Když tam nebudu za půl hodiny."
Ta slova byla tak překvapující, že jsem musela protestovat.
"Co tím myslíš, když tam nebudeš - ahh." Dimitrij udělal další prudkou zatáčku. Následovalo více troubení, ale pohyb byl příliš náhlý, aby nás strážci mohli pronásledovat.
Dimitrij nás zval do centra na parkoviště. To bylo plné aut. Bylo téměř 8 večer. Brzy začínal den Morojů. On vylezl z auta s tou jeho grácií a já skoro stejně rychle jako on.
"Tady se rozejdeme," řekl. "Přesouvej se rychle, ale nepřitahuj pozornost. Vyjdi v blízkosti skupiny lidí a pak jdi do kina."
Vstoupili jsme do obchoďáku.
"Jdi!"
Trochu mě popostrčil směrem k eskalátorům, jako bych se bála pohnout. Zatímco on vyrazil k hornímu patru. Byla tady jedna část mě, která se chtěla jenom zastavit a cítit nápor lidí. Brzy jsem byla u konce a začala slízat z eskalátorů. Tyhle reflexy a instinktivní reakce byly součástí mého tréninku. Zdokonalovala jsem se, když jsem byla ve škole, na cestách a s ním. Všechno, co jsem se naučila, se mi zase vrátilo do hlavy.
Co jsem chtěla udělat víc, než cokoliv jiného bylo se podívat kolem, jestli nemám nějaké pronásledovatele, ale to by rozhodně upoutalo moji pozornost. Musela jsem si představit, že mám jen pár minut, abych jim unikla. Oni by se museli otočit na cestě a dostat se zpět do centra a pak by ještě museli najít naše auto e nějak zjistit, že jsme šli do obchoďáku. Ale moje místo byl až moc nápadné.
Šla jsem tak rychle, jak jsem jen mohla. Promíjela jsem se mezi páry a rodinami s kočárky a chichotajícími se teenagery.
Té poslední skupině jsem záviděla. Jejich životy se zdáli tak snadné ve srovnání se mnou. Také jsem prošla obvyklými obchody, koukla jsem na jejich jména: Ann Taylor, Forever 21.
Před sebou jsem mohla vidět několik chodeb. Musela jsem si rychle vybrat.
Když jsem procházela obchodem s doplňky, tak jsem předstírala, že se koukám na čelenky. Při tom jsem se nenápadně podívala zpátky do centra. Nic jasného jsem neviděla. Nikdo se nezastavil. Nikdo mě nenásledoval do obchodu.

Vedle sekce s čelenkami byl koš plný položek, které měly být zřejmě odbaveny. Jedna z nich byla holčičí basebalová čepice, růžová s hvězdou vepředu. Vypadala příšerně.
Koupila jsem jí. Vděčná, že strážci mají dobrý plat. Ale pravděpodobně ne tolik abych s tím mohla někoho uplatit.
Taky jsem si koupila něco, co mi mělo držet vlasy, ale pořád jsem se koukala ven. Před odchodem jsem si svázala vlasy a dala si je pod čepici. Bylo to hloupé, snížit se s převleky, ale moje vlasy byly snadný způsob, jak mě najít.
Měla jsem je hnědé, skoro černé a visely mi skoro do půlky pasu. A kdyby nebyl Dimitrij tak vysoký, tak bychom mohli předstírat pár, který se prochází kolem.
Jak jsem šla, tak jsem se cítila trochu trapně, přála jsem si, abych si mohla najít aspoň trošku víc stylovou čepici. O minutu později jsem si všimla strážce a byla jsem ráda, že jsem si svůj převlek opatřila tak rychle.
Stál u jednoho z aut, která bývají vždy uprostřed centra, a dělal, jako že se zajímá o kryt na svém mobilu. Poznala jsem ho jako první, díky jeho postoji a způsobu, jak se zajímal o telefon a zároveň jak mě hledal. Plus by Dhampýr měl vždy rozlišit jiného Dhampýra od člověka.

Snažila jsem se na něj přímo nekoukat. Neznala jsem ho, což znamená, že on mě asi neznal taky. On mě pravděpodobně viděl na fotce a moje vlasy by pro něj byli něco jako maják.
Snažila jsem se vypadat lhostejně. Snažila jsem se proplížit kolem něj, dívající se do okna a stát zády k němu, ale aby to nevypadalo nápadně. Po celou dobu mě bušilo srdce v hrudi. Ti strážní mohli zabít na počkání. Snažili se všichni dostat do středu obchoďáku? Nechtěla jsem to vědět.

Když jsem byla dál od auta, začala jsem zrychlovat. Macy's byl nejbližší východ a teď byla jen sázka do loterie, jestli bych tam měla jít nebo ne. Vstoupila jsem do obchodu a šla jsem k jeho eskalátorům. A zamířila jsem k hlavnímu patru, kde měli roztomilé barety a klobouky. Zastavila jsem se u nich, ne proto, že jsem plánovala modernizaci mé čepice, ale proto, že jsem mohla na chvilku zpomalit. Stoupla jsem si za skupinku dívek.
Vycházeli jsme z obchodu společně a moje oči se rychle přizpůsobily změně světla. Bylo tam spousta lidí, ale zase jsem neviděla žádné nebezpečí. Po pravé straně jsem spatřila Dimitrije a přišla jsem na to, jak se odtamtud mám dostat do kina. Vydechla jsem úlevou a procházela jsem parkoviště, i když jsem pořád sledovala okolí. Čím víc jsem se vzdalovala od centra, tím bylo parkoviště prázdnější.
Byli tam tmavé lampy, ale stejně jsem měla děsivý pocit, že roste ticho a klid. Můj první impuls byl pohnout hlavou a jít po chodníku ke kinu. Bylo dobře osvětlené a byli tam lidi.

Ale o chvilku později jsem se rozhodla, že by to bylo příliš nápadné. Byla jsem si jistá, že kdybych přešla přes parkoviště, byla bych u kina mnohem rychleji. Ukázalo se, že to byla pravda - teda trochu.
Už jsem měla kino na dosah, když jsem si uvědomila, že je po všem. Nedaleko přede mnou byl stín parkovací svítilny, který nebyl správný. Byl moc široký. Někdo byl za tyčí.
Pochybovala jsem, že by si strážce vybral tohle místo jako ukryt, ale doufala jsem, že Dimitrij ano. S největší pravděpodobností to byl zvěd, který mě viděl a řekl to ostatním.

Pořád jsem šla a snažila jsem se nenápadně zpomalit, i když každý sval v mém těle byl připraven na útok. Musela jsem být ta, která zaútočí jako první. Musela jsem to mít pod kontrolou.
Moje chvíle přišla sekundu před tím, než mě mohl můj nepřítel zpozorovat. Vyskočila jsem a hodila ho na zem - nepoznala jsem, jestli to byl dhampýr, protože kolem právě projelo auto.
Jo! Překvapila jsem ho. Samozřejmě to překvapení bylo vzájemný, když začalo to auto houkat a blikat do noci. Zamrkala jsem a snažila se to houkání ignorovat a přitom jsem praštila svého protivníka do brady. Musela jsem ho co nejvíce zranit.
Síla mojí pěsti ho srazila na vrub auta, ale vzal to obdivuhodně a hned se se mnou začal prát. Byl silnější a já jsem trochu klopýtla, ale ne dost, abych ztratila rovnováhu. Co jsem postrádala v síle, vyrovnala jsem v rychlosti. Vyhnula jsem se každému útoku a to mě trochu uspokojilo.
Ten stupidní alarm pořád běžel naplno a to možná vedlo k upozornění dalších zákonných zástupců či orgánů. Uháněla jsem po boku vozu a on se dal do pronásledování. Zastavil se, když jsme byli na opačných stranách. Byli jsme jako dvě hrající si děti, kteří si hrají drž-zpět. Vzájemně jsme se napodobovali s nažili se předvídat, jakým směrem bychom měli jít.
V tlumeném osvětlení jsem viděla něco zastrčeného v jeho rukávě: zbraň! Moje krev stydla. Strážci byli vyškoleni k použití zbraně, ale moc jí nepoužívali. Mohli jsme si vybrat. Zabíjeli jsme Strigoje, a proti nim byli zbraně neúčinné, ale proti mně? Jo, zbraň by ulehčila jeho práci, ale cítila jsem, že se zdráhal jí použít. A ještě k tomu by výstřel přivolal policii.

Nechtěl to použít, ale pokud by mu došli možnosti, tak jsem v háji. Tohle muselo brzo skončit.
Konečně jsem udělala krok k přední části vozu. Snažil se mě chytit, ale překvapila jsem ho kopnutím do auta. V mém zlomku vteřiny výhody jsem se přehodila přes auto přímo k němu. Dopadla jsem přesně na jeho břicho a držela se ho vší svou silou, zatímco jsem držela svoje ruce kolem jeho krku. Bojoval a snažil se mě uhodit a téměř uspěl. Nakonec málo vzduchu vyhrálo. Přestal a upadl do bezvědomí. Pustila jsem ho.
Měla jsem něco jako dejavu, když jsme utíkali z vězení, tak jsem stejný chvat použila na Meredith. Viděla jsem jí ležet na zemi znova a znova a cítila jsem stejný pocit viny. Pak jsem to ale setřásla. Meredith byla v pořádku. Meredith ani nebyla tady. Na ničem jiném nezáleželo.

Důležité bylo, že tady tenhle chlap byl mimo provoz a já se musela dostat pryč. Hned. Bez toho, abych se koukla, jestli někdo nejde, jsem se vydala dál přes parkoviště směrem ke kinu. Zastavila jsem se jen jednou, před kvílejícím autem, a další auto jsem využila jako krytí.
Neviděla jsem nikoho dalšího. Ale přes parkoviště se mi zdálo, že vidím nějakou aktivitu. Nechtěla jsem být kolem, ale musela jsem se tam jít podívat.
Ať to bylo cokoliv, mohlo to být pro mě dobré. Do kina jsem přišla trošku později, bez dechu. Vyčerpaná. Vytrvalostní běh byl něco, co mi šlo dobře, díky Dimitrjovi.

Ale kde byl Dimitrij?
Diváci se mísili kolem, někteří na mě divně koukali a mezitím čekali na lístky, nebo diskutovali, jaký film právě viděli. Neviděla jsem žádné známky po Dimitrijovi.
Neměla jsem hodinky. Jak dlouho to trvalo od chvíle, kdy jsme se rozešli? Určitě ne půl hodiny. Šla jsem kolem divadla, skrytá v davu a hledala Dimitrije. Nic. Minuty ubíhaly.
Nejistě jsem šáhla do kapsy pro papírek s telefonním číslem. Odejdi, řekl mi. Odejdi a zavolej na to číslo. Samozřejmě, že jsem neměla mobilní telefon, ale to byl jen jeden z mých problémů.
"Rose." Vůz zastavil u chodníku. Dimitrij se vykláněl z místa řidiče.
Spěchala jsem k němu a skočila na sedadlo spolujezdce. Beze slova stlačil plyn a dostal nás pryč od kina zase zpátky na silnici.

Ze začátku jsme nemluvili. Byl na kraji a já myslela, že každá provokace by ho dostala. Jel tak rychle, jak jen mohl, ale aby nevzbudil podezření policie. Celou dobu se díval do zpětného zrcátka.
"Je někdo za námi? " zeptala jsem se nakonec.
"Moc to tak nevypadá. Bude trvat dlouho, než zjistí, že máme jiné auto. "
"Štípl jsi to auto?" Pak jsem trochu přeformulovala otázku. "Ukrad jsi to auto?"
"Máš zajímavý pohled na morálku," poznamenal. "Utíkat z vězení je v pořádku, ale ukradnu auto a ty jsi hnedka rozčílená."
"Spíš jsem překvapená, než rozčilená," řekla jsem a opřela se zády o sedadlo.
Povzdechla jsem si. "Bála jsem se… Chvilku jsem se bála, že nepřijdeš. Že tě chytili, nebo tak."
"Ne, většinu času jsem se plížil venku a hledal vhodný auto."

Chvilku bylo ticho.

"Nezeptal ses, co se stalo mě," řekla jsem trochu naštvaně.
"Není třeba. Jsi tady. To je vše, co se počítá."
"Musela jsem bojovat."
"To já vím. Máš roztrhej rukáv."

Podívala jsem se dolů. Jo vážně roztrhej. Taky jsem ztratila svoji čepici. Žádná velká ztráta.

"Nechceš vědět něco o tom boji?" Jeho oči byly stále upřeny na silnici.
"Já už to vím. Zneškodnila jsi své nepřátele. Udělala jsi to rychle a šlo ti to dobře. Protože jsi prostě dobrá."
Na chvíli jsem přemýšlela o jeho slovech, a nakonec mi jeho prohlášení dodalo trošku k úsměvu.

"Dobře, takže co teď, generále? Nemyslíte si, že budou znát naší SPZtku?"
"Pravděpodobně, ale do tý doby budeme mít nový auto, o kterým nebude nikdo vědět."

Zamračila jsem se. "Jak ho chceš zase sehnat?"
"S někým se za pár hodin setkáme."
"Sakra. Vážně nechci bejt poslední, která se všechno dozví. "
Jeli jsme, až Dimitrij dojel k McDonaldu, který stál dál od ostatních obchodů.
"Nedoufám," řekla jsem, "že tohle je přestávka na jídlo."
"To," odpověděl. "Je místo, odkud pojedeme dál."
Jeli jsme kolem parkoviště a já vše skenovala očima, i když jsem nevěděla, co hledám. V protějším rohu jsem uviděla ženu, která se opírala o SUV zády k nám.
Dimitrij zajel hned vedle auta, a já ji poznala ještě před tím, než se otočila.
"Sydney?" To jméno vyznělo spíš jako otázka, i když jsem určitě věděla, že to je ona. Její hlava se otočila a já jsem viděla známou tvář - lidskou tvář - s hnědýma očima a slabým zlatým tetováním na tváři
"Čau, Rose," řekla se smutným úsměvem na rtech. Zvedla tašku od McDonalda.
"Určitě jste hladový."