A KDYŽ ŘÍKÁM VYBUCHLY. MYSLÍM TÍM , ŽE SE VYHODILY DO POVĚTŘÍ.
Plameny a kouř se rozvinuly jako okvětní lístky, když ti ubozí monarchové explodovali. Na okamžik jsem byla úplně ohromena. Bylo to jako sledovat akční film, exploze trhala vzduch a otřásala zemí. Poté se nahodil můj trénink. Všimla jsem si, že převážná část kouře foukala k vnější straně zahrady. Malé kusy kamene a prachu pršely na pohřební průvod, ale žádné kusy horniny neublížily Lisse, nebo komukoliv, kdo stál poblíž. Za předpokladu, že sochy nevybuchly spontánně, ten kdo je nechal vyhodit do povětří, to udělal precizně.
Logika stranou, obrovské vlající pilíře plamene jsou stále hodně děsivé. Chaos zavelel a všichni se chtěli dostat pryč. Ale všichni chtěli pryč jinými cestami, takže se z nich stal takový chumel. Dokonce i pohřební nosiči položili svou drahocennou zátěž a dali se na útěk. Ambrose otevřel pusu a s vykulenýma očima se díval na Taťánu, ale pak se kouknul na sochy a vřítil se do davu. Několik strážců se snažilo udržet pořádek, houfovali lidi zpět na pohřební cestu, ale moc toho nesvedli. Všichni byli moc vyděšení a zpanikařili, takže nemohli myslet rozumně.
Všichni kromě Lissi. K mému překvapení nebyla překvapená. Ona ten výbuch očekávala. Nezačala hned utíkat navzdory lidem, kteří jí strkali stranou a snažili se jí předběhnout. Stála tam, kde stála i v době, kdy sochy vybuchly, studovala je a trosky kolem. Zejména se zajímala o kohokoliv, kdo by mohl být zraněn výbuchy. Ale ne. Jak už jsem vypozorovala, nezdálo se, že by zde byl někdo zraněn. A jestli někdo byl, tak spíše kvůli hromadnému úprku. Uspokojená se Lissa otočila a začala odcházet s ostatními. (No ona šla, oni běželi) . Šla jen kousek, dokud neuviděla velkou skupinu strážců, kteří spěchali směrem ke kostelu, jejich tváře zamračené. Někteří se zastavili na pomoc těm, kteří utíkali před tou zkázou, ale většina strážců běžela na místo, kde výbuch začal, aby se podívali, co se stalo. Lissa znovu zastavila a tím způsobila, že do ní narazil muž za ní, ale nevěnovala tomu pozornost. Upřeně pozorovala strážce, vzala na vědomí kolik jich je a poté se znovu pohnula. Její skryté myšlenky se začaly objevovat. Konečně jsem viděla kusy plánu, které přede mnou skrývala. Byla spokojená. Nervózní také. Ale celkově se cítila---
Rozruch ve vězení mě vrátil zpátky do mého těla. Obvyklý klid teď prolomilo hekání a výkřiky. Vyskočila jsem ze svého místa a přilepila jsem se na tyč, snažíc se zjistit, co se to vlastně děje. Měla by tahle budova také vybuchnout? Moje cela byla naproti zdi, bez možnosti vidět zbytek chodby a vchod. Nicméně jsem viděla strážce, kteří obvykle stáli na úplném konci haly, kteří běželi naproti jakékoliv vyskytující se hrozbě. Nevěděla jsem, co to znamená pro mě, ale byla jsem připravená na cokoliv, přítel nebo nepřítel. Pro všechno co jsem věděla zde mohla být nějaká politická radikální skupina, která útočila na Královský Dvůr, protože jsou proti Morojské vládě. Když jsem obhlídla celu, tak jsem tiše zanadávala, přejíc si něco na obranu. Nejblíže byla Abeho kniha, která byla absolutně k ničemu. Kdyby byl pořádný drsňák, za kterého se vydává, tak by mi tam strčil pilník. Nebo mi mohl dát něco většího, jako třeba Vojnu a mír. Bušení ustalo a kroky se řítily ke mně. Se zaťatými pěstmi jsem couvla o pár kroků, připravená se bránit proti komukoliv. Ten někdo se ukázal jako Eddie Castile. A Michail Tanner. Přátelská tvář bylo přesně to, co jsem nečekala. Eddie byl dlouhodobý přítel z Akademie sv. Vladimíra, další nový strážce jako já, který zůstal při mně skrz hodně nehod a dobrodružství, včetně osvobození Viktora Daškova z vězení. Michael byl starší než my, okolo dvaceti, a pomohl nám změnit Dimitrije v naději že Soňa Karpová - žena, kterou Michael miloval a která se změnila na Strigoje - může být také zachráněna. Podívala jsem se z jednoho na druhého. "Co se děje?" požadovala jsem odpověď. "Taky tě rád vidím," řekl Eddie. Byl zpocený a nedočkavý pustit se znovu do boje. Jeho fialové stopy na tváři mi ukazovaly, že se dnes večer setkal s něčí pěstí. V jeho ruce jsem viděla zbraň strážců, obušek používaný k zneškodnění lidí, ale ne k zabití. Ale Michael držel něco mnohem cennějšího: kartu a mechanický klíč k otevření cely.
Moji přátelé vymysleli můj útěk z vězení. Neuvěřitelné. Bláznoviny byly většinou moje specialita. "Udělali jste kluci…" zamračila jsem se. Myšlenka na útěk mě naplňovala radostí, ale nebylo to logické. Je jasné, že byli zodpovědní za souboj s mými strážci, který jsem právě slyšela. Dostat se sem ke mně nebylo v první řadě vůbec jednoduché. "Vy dva jste teď sejmuli všechny strážce v budově?" Michael skončil odemykání dveří a já neztrácela čas a vyšla jsem ven. Poté co jsem byla utlačovaná těch několik dní, bylo to jako bych vstupovala na okraj hory, vítr a prostor všude kolem mě. "Rose, v budově žádní strážci nejsou. No, možná jeden. A tihle kluci." Eddie ukázal ve směru předchozího boje, kde jsem předpokládala, že leží stráže v bezvědomí. Moji přátelé samozřejmě nikoho nezabili. "Zbytek strážců kontroluje místo výbuchu," uvědomila jsem si. Všechno mi to začalo dávat smysl - včetně toho, že Lissa nebyl překvapená výbuchem. "Ale ne. Vy jste donutili Christiana, aby zničil staré Morojské artefakty." "Samozřejmě, že ne," řekl Eddie. Vypadal šokovaně, že jsem naznačila takovou krutost. "Další, co používají oheň, by to mohli zjistit." "No, to je něco" řekla jsem. Měla jsem mít více víry v jejich zdraví rozum. Nebo možná ne. "Použili jsme C4," vysvětloval Michael. "Kde jste pro všechno na světě vzali -" Můj jazyk se uzamkl, když jsem uviděla, kdo stojí na konci chodby. Dimitrij. Nevědět během mého uvěznění jak se má bylo frustrující. Christianova a Taši zpráva bylo jen takové popíchnutí. No, tak tady byla má odpověď. Dimitrij stál blízko vstupu do haly ve své dvoumetrové výšce, pánovitý a zastrašující, jako bůh. Jeho ostré hnědé oči vše přejeli pohledem a jeho silné , štíhlé tělo bylo napjaté a připraveno na jakoukoliv hrozbu. Pohled na jeho tvář byl velmi soustředěný a tak plný vášně, že jsem nemohla uvěřit, že by si někdo mohl jenom myslet, že byl Strigoj. Dimitrij hořel životem a energií. Ve skutečnosti jsem si teď znovu vzpomněla, jak se za mně postavil, když mě zatýkali. Měl na sobě stejný výraz. Byl to stejný výraz, který jsem viděla nespočetněkrát. Kterého se spousta lidí bála a obdivovala ho. Byl to ten který jsem tolik milovala.
"Ty jsi tu taky?" snažila jsem si připomenout, že naše zmatená romantická historie nebyla pro změnu nejdůležitější na celém světě. "Nemáš domácí vězení?" "Utekl," odpověděl Eddie potutelně. Pochytila jsem pravý význam: on a Michael pomohli Dimitrijovi uniknout. "To je to co lidé od nejspíš-stále-Strigoje očekávají že udělá, správně?" "A také budeš očekávat, že tě půjde dostat z vězení," přidal se Michael. "Vzhledem k tomu jak za tebe minulý týden bojoval. Vážně, všichni si budou myslet, že tě dostal ven sám. Ne s námi." Dimitrij neřekl nic. Jeho oči, zatímco prohledávali okolí, byli spočinuty na mě. Ujišťoval se, že jsem v pořádku. Vypadal uvolněněji, když zjistil, že jsem. "Pospěšte si," řekl Dimitrij nakonec. "Nemáme moc času." To bylo skromné, ale byla tu jedna věc, která mě na tom jejich "brilantním" plánu neseděla.
"V žádném případě si nebudou myslet, že to udělal sám!" Vykřikla jsem a uvědomila si k čemu se Michael dostával. Oni chtěli udělat z Dimitrije viníka celého tohoto útěku. Ukázala jsem na strážce ležící u našich nohou. "Viděli vaše tváře." "Ne tak docela," řekl nový hlas. "Ne po tom, co jsem je okouzlil éterem. V době, kdy se probudí bude jedinou osobou, kterou si budou pamatovat ten nestabilní Ruský chlápek. Bez urážky." "Žádná přijata," řekl Dimitrij, když Adrian prošel dveřmi. Dívala jsem se a snažila se nezírat. Stáli tu spolu, dva muži mého života. Adrian stěží vypadal, že by se mohl vrhnout do pěstního souboje, ale byl ostražitý a vážný jako ostatní bojovníci tady. Jeho půvabné oči byly čisté a plné mazanosti. A teď mi to došlo: neukazoval vůbec žádné známky opilosti. Byla to, co jsem onehdy viděla, jen lest? Nebo se přinutil ke kontrole? Ať tak či onak cítila jsem úsměv, který se mi pomalu objevil na tváři. "Lissa lhala tvojí matce," řekla jsem. "Údajně jsi někde odpadl pořádně opilý." Odměnil mě jedním z jeho cynických úsměvů. "No, ano, to by byla pravděpodobně chytřejší a mnohem zábavnější věc, kterou bych mohl právě teď dělat. A doufejme, že to je to, co si všichni myslí, že dělám."
" Musíme jít," řekl Dimitrij, rozrušený. Obrátili jsme se k němu. Naše vtipkování se vypařilo. Tenhle postoj, kterého jsem si u Dimitrije všimla, ten který řekl, že může udělat cokoliv a vždy tě dovede k vítězství, donutil lidi ho bezvýhradně následovat. Výrazy na tvářích Eddieho a Michaela - protože zvážněli - vykazovali, že tak přesně se cítí. I mě se to zdálo přirozené. Dokonce i Adrian vypadal, že v Dimitrije věří, a v tento moment jsem Adriana obdivovala kvůli tomu, že odsunul svou žárlivost - a také protože tak moc riskoval. Obzvláště co dal Adrian jasně najevo, že nechce být zapojován do žádného nebezpečného dobrodružství nebo použít jeho moc k maskování něčeho. V Las Vegas, například, nás doprovázel pouze jako pozorovatel. Ovšem většinu času byl také opilý, ale jeho postoj by to nejspíš nezměnilo. Vydala jsem se pár kroků dopředu, když najednou Adrian natáhl ruku, aby mě zastavil. "Počkej, předtím, než půjdeš s námi, je tu něco, co potřebuješ vědět." Dimitrij začal protestovat a oči se mu leskly netrpělivostí. "Potřebuje," argumentoval Adrian, konfrontujíc Dimitriho výraz. "Rose, pokud unikneš…tak víceméně potvrdíš svou vinu. Bude z tebe uprchlík. Když tě strážci najdou, nebudou potřebovat soud, nebo rozsudek na to, aby tě hned zabili." Čtyři páry očí spočinuly na mně, když se plný význam toho vstřebal. Kdybych teď utekla a chytili mě, tak jsem najisto mrtvá. Kdybych zůstala, tak jsem měla malou šanci, že v tom krátkém čase před soudem najdeme nějaké důkazy na mou záchranu. Nebylo to nemožné. Ale pokud by jsme nic nenašli, tak bych určitě skončila mrtvá . Každá z těchto možností byla riskantní. Ale ani u jedné jsem neměla zaručeno, že přežiji. Adrian vypadal rozporuplně přesně stejně tak, jak jsem se cítila. Oba jsme věděli, že nemám žádné dobré šance. Prostě se strachoval a chtěl, abych věděla, co riskuji. Dimitrij, nicméně...pro něho o tom nebyla žádná diskuze. Viděla jsem to na jeho obličeji. Byl zastánce pravidel a dělání správných věcí. Ale v tomto případě? S takovými špatnými nadějemi? Bylo lepší riskovat život jako uprchlík a když přijde smrt, tak jí čelit tváří v tvář. Moje smrt nebude zakroužkovaná tužkou v něčím kalendáři. "Pojďme," řekla jsem.
Spěchali jsme z budovy, ve snaze držet se plánu. Nemohla jsem si pomoct, ale komentovala jsem Adriana, "Musel jsi vynaložit spoustu éteru, abys vytvořil iluze na všechny tyhle strážce." "Taky že jo," souhlasil. "Ale opravdu nemám sílu to dělat příliš dlouho. Lissa by pravděpodobně dokázala tuctům strážcům namluvit, že viděli ducha. Ale já? Já sotva dokážu, aby zapomněli na Eddieho a Michaela. To je důvod, proč tu musel být někdo, koho by si pamatovali a Dimitrij je dokonalý obětní beránek."
"Aha, tak děkuji." Jemně jsem mu stiskla ruku. Jak naše teplo proudilo mezi námi, neobtěžovala jsem se mu říct, že jsem byla ještě hodně daleko od toho být volná. Zmenšilo by to jeho hrdinství. Čekala nás ještě spousta překážek, ale já jsem si stále cenila jeho zakročení a toho že respektoval moje rozhodnutí souhlasit s plánem. Adrian se na mě úkosem podíval "Jo, no, měl bych být blázen, správně?" Záblesk náklonnosti ke mně zazářil v jeho očích. "A není tady toho tolik, co bych pro tebe neudělal. Čím hloupější, tím lepší." Objevili jsme se na hlavním podlaží a viděla jsem, že Eddie měl pravdu se zabezpečením. Síně a místnosti byly prakticky opuštěné. Bez přemýšlení jsme vyběhli ven, čerstvý vzduch obnovil mou energii. "Co teď?" zeptala jsem se svých záchranářů. "Teď tě vezmeme do únikového auta," řekl Eddie. Garáže nebyly daleko a ani nebyly zavřené. "Tohle je hodně otevřeného prostoru ke krytí," řekla jsem. Nenadhodila jsem zřejmý problém: když mě někdo uvidí, tak mě zabije. "Používám éter, abychom byli neviditelní," řekl Adrian. Další testování jeho magie. Už toho nemohl moc zvládnout. "Lidé nás nepoznají, pokud se na nás opravdu nezaměří." "Což pravděpodobně neudělají," řekl Michael. "Jestli si nás vůbec někdo všimne. Všichni se strachují hlavně o sebe a nevěnují pozornost ostatním." Rozhlédla jsem se a viděla, že má pravdu. Vězeňská budova byla daleko od kostela, ale teď už většina lidí, kteří byli blízko výbuchu, se dostala na tuhle stranu Dvora. Někteří spěchali k sobě domů. Někteří hledali strážce v naději, že je ochrání. A někteří z nich….. někteří šli směrem ke garážím jako my. "Lidé jsou vystrašení natolik, že se dokonce snaží opustit Královský Dvůr," uvědomila jsem si. Naše skupina se pohybovala tak rychle jak jen mohla s Adrianem, který nebyl ve stejné kondici jako dhampýři. "Garáže budou přecpané." Jak oficiální královská auta tak soukromá parkovala na stejném místě. "To nám může pomoct," řekl Michael. "Větší chaos."
S mým vlastním rozptýlením jsem se nemohla dokonale ponořit do Lissiny mysli. Lehké zachvění našeho pouta zjistilo, že je v pořádku v paláci. "Jakou roli v tomhle hraje Lissa?" zeptala jsem se. Věřte mi, že jsem byla ráda, že se neúčastní tohohle mého-osvobození-z-vězení šílenství. Ale, jak už Adrian naznačil, její schopnosti s éterem mohly udělat mnohem více než tohle. A teď, když to tak sleduji, bylo jasné, že o tomto plánu věděla. Tohle bylo její tajemství. "Lissa musí zůstat nevinná. Nemůže být spojovaná ani s únikem ani s explozí," odpověděl Dimitrij, jeho oči fixovány na náš cíl. Jeho tón byl pevný. Pořád se na ní díval jako na svého zachránce. "Musí být viděna s ostatními Moroji, stejně jako Christian." Téměř se usmál. Téměř. "Ti dva by byli určitě moji první podezřelí, kdyby se něco pokazilo." "Ale strážci nebudou nic tušit když zjistí, že ta exploze nebyla způsobená magií," uvažovala jsem. Michaelova dřívější slova se ke mně vrátila. "A hej, kde jste sebrali C4? Armádní výbušniny jsou trochu extrémní, dokonce i pro vás." Nikdo mi neodpověděl, protože nám do cesty skočili tři strážci. Zdá se, že ne všichni byli v kostele. Dimitrij a já jsme vyrazili před naší skupinu, pohybujíc se jako jeden, stejně jako když jsme byli spolu v bitvě. Adrian řekl, že iluze nebude fungovat, když někdo bude stát přímo proti nám. Musela jsem se ujistit, že já a Dimitrij jsme v první řadě, s nadějí že nezaregistrují ty za námi. Vrhla jsem se do boje bez váhání, obranné instinkty mě doslova nakoply. Ale v těch milisekundách, realita toho co dělám se doopravdy vstřebala. Se strážci jsem bojovala i předtím, ale vždy jsem se cítila hrozně provinile. Skolila jsem ty u Tarasova vězení stejně jako ty z královské ochranky při mém zatčení. Ačkoliv jsem žádného z nich neznala. Jenom to že byli mí kolegové bylo už tak dost špatné…ale teď? Teď jsem stála před jedním z nejobtížnějším úkolem v mém životě, ať už se zdál jakkoliv snadný. Koneckonců tři strážci byli snadní pro mě i Dimitriho.
Problém byl - že jsem je znala. Dva z nich jsem poznala hned po dokončení mého studia. Pracovali u Dvora a vždy byli ke mně laskaví. Třetí strážce nebyl jen někdo koho znám - byla to má kamarádka. Meredith, jedna z mála dívek v mé třídě na Akademii sv. Vladimíra. Viděla jsem v jejích očích záblesk neklidu, sentimentálnost odrážející tu mou. I pro ní to bylo špatné. Ale teď byla strážcem, a jako já, tak i ona byla cvičena celý svůj život. Věřila, že jsem kriminálník. Viděla, že jsem volná a jsem připravena k boji. Postup jí diktoval, že mě má sejmout a upřímně bych od ní nic jiného nečekala. Kdyby byly naše role obrácené, tak přesně to bych udělala. Byl to život nebo smrt. Dimitrij útočil na druhé dva tak rychle jako nikdy předtím. Meredith a já jsme šly k sobě. Nejdříve se mě snažila srazit k zemi, pravděpodobně doufala, že mě přišpendlí a pak jí někdo ze zálohy pomůže. Jenže já byla silnější. To by měla vědět. Kolikrát jsme spolu zápasily v tělocvičně? Já téměř vždy vyhrála. A tohle nebyla žádná hra, žádné cvičení. Uskočila jsem před jejím útokem a dala jí pěstí, trefila jsem její čelist a doufala, že jsem nic nezlomila. Snažila se dostat přes bolest a zaútočila, ale - zase - já byla lepší. Chytla jsem jí za rameno a odhodila jsem jí na zem. Tvrdě se bouchla do hlavy, ale zůstala při vědomí. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, nebo ne. Držela jsem jí pod krkem, dokud se jí oči nezavřeli. Uvolnila jsem jí hned, jak jsem si byla jistá, že je mimo hru, moje srdce se mi kroutilo v hrudi. Ohlédla jsem se a uviděla Dimitriho, jak také složil své oponenty. Naše skupina se dál pohybovala jako by se nic nestalo, podívala jsem se na Eddieho a věděla jsem, že mám v obličeji vepsaný smutek. Také vypadal smutně, ale snažil se mě uklidnit, když jsme běželi dál. "Udělala jsi, co si musela," řekl. "Bude v pořádku. Pomlácená, ale v pořádku." "Zasáhla jsem jí tvrdě." "Zdravotníci si dokáží poradit s otřesy, sakra, kolik jsme jich my měli při trénincích?" Doufala jsem, že má pravdu. Linka mezi dobrem a zlem byla stále matoucí. Jediná dobrá věc byla, že Meredith byla tak zaujatá pohledem na mě, že si pravděpodobně nevšimla Eddieho a dalších. Drželi se dále od boje pod závojem Adrianova kouzla zatímco Dimitrij a já jsme získávali pozornost.
Konečně jsme se dostali ke garážím, kde bylo skutečně více lidí než obvykle. Někteří Morojové už odjeli. Jeden Morojka byla hysterická, protože její řidič měl klíče a ona nevěděla, kde je. Křičela na kolemjdoucí, jestli by jí někdo mohl obstarat auto. Dimitrij nás vedl cílevědomě kupředu a vůbec neváhal. Přesně věděl, kam jdeme. Hodně dobře to naplánovali, pomyslela jsem si. Z čehož většinu naplánovali pravděpodobně včera. Ale proč to Lissa přede mnou skrývala? Nebylo by pro mě lepší, abych o tom plánu věděla? Spěchali jsme skrz lidi ke garáži, která byla úplně nejdál. Tam stála připravená, jednotvárně šedá Honda Civic. Blízko ní stál muž, ruce zkřížené, když studoval přední sklo. Když uslyšel náš příchod, tak se otočil. "Abe!" vykřikla jsem. Můj proslulý otec se otočil a daroval mi jeden z jeho okouzlujících úsměvů, který mohl lákat neopatrné k jejich zkáze. "Co tady děláte?" dožadoval se odpovědí Dimitrij. "Budete také na seznamu podezřelých! Měl jste se držet stranou společně s ostatními." Abe pokrčil rameny. Podíval se lhostejně na rozzlobeného Dimitrije. Nechtěla bych, aby se ten vztek otočil na mě. "Vasilisa zařídí, aby pár lidí v paláci přísahalo, že mě tam viděli." Otočil své tmavé oči na mě. "Každopádně, nemohl jsem tě nechat odejít aniž bych ti řekl sbohem, že ano?" Zavrtěla jsem podrážděně hlavou. "Bylo to všechno součástí tvého plánu, jako mého právníka? Nevzpomínám si, že výbušné útoky jsou součástí právního vzdělání." "No jsem si jistý, že to nebylo součástí právního vzdělání Damona Taruse." Usmál se bez zaváhání. "Říkal jsem ti Rose. Nikdy nebudeš stát před popravou - nebo dokonce soudním procesem, když tomu můžu pomoct." Odmlčel se. "Což, samozřejmě, můžu."
Váhavě jsem se podívala k autu. Dimitrij stál se sadou klíčů, zřejmě velmi netrpělivý. Adrianova slova mi stále zněla v mé paměti. "Když uteču, tak se tím vlastně prohlásím za vinnou." "Oni si už dávno myslí, že jsi vinna," řekl Abe "To, že jsi v cele na tom nic nezmění. Tohle nám jenom zaručuje, že máme více času, abychom dělali co potřebujeme dělat, aniž by nad námi vysela hrozba tvé popravy." "A co přesně budeš dělat?" "Prokáže, že jsi nevinná," řekl Adrian. "Nebo, no, že jsi nezabila mou tetu. Už nějakou dobu vím, že nejsi až tak úplně nevinná." "To chcete zničit všechny důkazy?" zeptala jsem se a ignorovala jsem Adrianovo rýpnutí. "Ne," řekl Eddie. "Musíme zjistit, kdo jí opravdu zabil." "Vy by jste se do toho neměli zapojovat, teď když jsem volná. Je to můj problém. Není tohle důvod proč jste mě dostali ven?" "To je problém, který ty nemůžeš vyřešit, když jsi u dvora," řekl Abe. "Potřebujeme tě pryč a v bezpečí." "Jo, ale já…" "Ztrácíme tady čas dohadováním se," řekl Dimitrij. Jeho pohled padl na ostatní garáže. Dav byl ještě příliš chaotický a byl zaneprázdněn vlastními obavami, takže si nás ještě nevšimly, ale to neovlivnilo Dimitrijovy obavy. Podal mi stříbrný kůl a já jsem nezpochybnila důvod proč. Byla to zbraň, něco, co jsem nemohla odmítnout. "Vím, že všechno vypadá zmateně, ale mohli byste se divit, jak rychle dokáží strážci udělat pořádek. A až ho udělají, zavřou tohle celé místo." "Nepotřebují to," řekla jsem pomalu, moje mysl pracovala na plný obrátky. "Už teď budeme mít problémy dostat se ze Dvora. Zastaví nás - pokud se vůbec dostaneme k bráně. Auta tam budou seřazená na míle daleko." "Ah, no," řekl Abe nečinně studující konečky svých prstů. "Mám dobré oprávnění na otevření "brány" velice brzo na jižní straně zdi." Pravda mi bleskla hlavou. "Ó pane, to jsi ty, kdo tu rozdává C4." "Od tebe to zní velice jednoduše," zamračil se. "Je hodně těžké dostat se k těmhle věcem."
Dimitrijova trpělivost byla u konce. "Hej vy všichni: Rose musí hned odejít. Je v nebezpečí. Odvedu jí násilím, pokud budu muset." "Nemusíš jít se mnou," odsekla jsem. Vzpomínky na naše nedávné hádky mi vyskočily na mysl, vzpomínky, kdy mi Dimitrij říkal, že mě nemůže milovat a že nechce abychom byli přátelé. "Postarám se o sebe. Nikdo další se nemusí dostat do problémů. Dej mi ty klíčky." Místo toho mi Dimitrij věnoval jeden z jeho pohledů, kteří říkal, že jsem naprosto směšná. Mohli bychom klidně být zpět na Akademii sv. Vladimíra. "Rose, já už se vážně nemůžu dostat do dalších problémů. Někdo musí být zodpovědný za pomoc k tvému útěku a já jsem ta nejlepší volba." Nebyla jsem si tím tak jistá. Pokud Taťána udělala pokroky v přesvědčování lidí, že Dimitrij není Strigoj, mohl tenhle husarský kousek zničit úplně všechno.
"Jdi," řekl Eddie, a překvapil mě rychlým objetím. "Budeme v kontaktu prostřednictvím Lissy. " Uvědomila jsem si, že s touhle skupinou to byla prohraná bitva. Je opravdu čas odejít. Taky jsem objala Michaela mumlajíc mu do ucha. "Děkuju, děkuju strašně moc za tvojí pomoc. Přísahám, že jí najdeme. Najdeme Soňu." Opětoval mi jenom smutný úsměv a neodpověděl mi. Adriana bylo nejtěžší opustit. Mohla bych říct, že pro něj to bylo obtížné taky, bez ohledu na to, jak jeho úsměv vypadal uvolněně. Nemohl být šťastný, když jsem odjížděla pryč s Dimitrijem. Naše objetí trvalo trochu déle, než ty předešlé, jemně mě políbil na rty. Skoro jsem se rozbrečela, když jsem si vzpomněla jak odvážný dnes večer byl. Přála jsem si, aby mohl jít semnou, ale věděla jsem, že bude ve větším bezpečí tady. "Adriane, děkuju za…" Zvedl ruku. "Není to sbohem malá dhampýrko. Uvidíme se ve tvých snech." "Pokud zůstaneš dostatečně střízlivý." Mrkl "Jedině pro tebe zůstanu."
Hlasitý dunivý zvuk nás přerušil a viděli jsme záblesk světla po mé pravici. Lidé v blízkosti začali křičet. "Tady, vidíš?" řekl Abe, docela spokojený sám se sebou. "Nová brána, perfektní načasování." Nečekaně jsem ho objala a byla jsem překvapená, že mě v tom objetí chvilku i držel. Usmál se na mě…něžně. "Ach, moje dcero," řekl. "Je ti osmnáct a už tě obvinili z vraždy, napomáhání zločincům a získala jsi více bodů za zabití než by se ostatním strážcům mohlo zdát." Odmlčel se. "Nemůžu být na tebe pyšnější." Obrátila jsem oči v sloup. "Sbohem, starý muži. A díky." Neobtěžovala jsem se ptát na tu část o zločinci. Abe nebyl hloupý. Poté, co jsem se ho zeptala na vězení, které bylo potom napadeno. Nejspíš přišel na to, kdo je za únikem Viktora Daškova.
A pak jsem já a Dimitrij byli v autě a řítili se k Abeho nové bráně. Litovala jsem, že nebudu schopná se rozloučit s Lissou. Měli jsme spolu sice pouto, ale to nemohlo nahradit komunikaci tváří v tvář. Přesto to stálo za to vědět, že bude v bezpečí a oproštěná od všeho, co souviselo s mým útěkem. Doufala jsem. Jako vždy řídil Dimitrij, což bylo stále nefér. Byla jedna věc, že jsem byla jeho žákem, ale teď? Mohl by se někdy vzdát volantu? Teď to ale zrovna nevypadalo jako čas na diskutování - zejména, protože jsem neměla v plánu s ním zůstat moc dlouho.
Pár lidí se přišlo podívat, kde zeď vybuchla, ale zatím se neobjevil nikdo z vedení. Dimitrij se prohnal otvorem stejně působivě jako Eddie, když projížděl bránou vězení Tarasov, pouze Civic si nedokázal poradit s hrbolatou cestou a trávou stejně dobře jako SUV na Aljašce. Problém s vytvořením si vlastního východu bylo, že se nedal propojit s cestou. Ani Abe nebyl tak dobrý. "Proč je naše únikové auto Civic?" zeptala jsem se. "Není zrovna nejlepší pro útěk." Dimitrij se na mě nedíval a pokračoval dál v jízdě na drsném terénu směrem k sjízdné oblasti. "Protože Civic je jedno z nejběžnějších aut tam venku a nepřitahuje pozornost. A tohle bude jediný útěk, který provádíme. Jakmile narazíme na dálnici, tak se budeme snažit dostat co nejdále od Dvora - předtím než auto opustíme, samozřejmě." "Opustíme…" zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Dojeli jsme k polní cestě, což byl zatím ten nejlepší povrch oproti začátku cesty. "Podívej, když už jsme od toho všeho pryč, chci abys věděl, že to myslím vážně: nemusíš se mnou jezdit. Opravdu si vážím tvé pomoci při útěku. Opravdu. Ale poflakovat se se mnou ti nebude k dobru. Mě budou hledat více, než tebe. Můžeš utéct a schovat se někde, kde žijí lidé a nemusí s tebou zacházet jako s laboratorní krysou. Možná by ses mohl pokusit odplížit se zpátky do Dvora. Taša by za tebe bojovala.
Dimitrij dlouho neodpovídal. Dovádělo mě to k šílenství. Nebyla jsem ten typ člověka, který má rád ticho. Nutilo mě to žvanit a tím vyplnit prázdnotu. Navíc, čím déle jsem tam seděla, tím víc mě praštilo, že jsem v tom autě úplně sama s Dimitrijem. Jako opravdu poprvé od doby, kdy se zase stal Dhampýrem. Připadala jsem si jako blázen, ale navzdory nebezpečí, kterým jsme čelili…no dobře byla jsem jím stále ohromena. Bylo tady něco hrozně silného v jeho vzezření. I když mě naštval, tak jsem si stále myslela, že je přitažlivý. Možná, že adrenalin, který šel skrz mě mi nějak poškodil mozek. Ať už to bylo cokoliv, tak to na mě mělo špatný vliv. Vlasy, obličej, jeho blízkost, jeho vůně…cítila jsem to všechno a rozehřívalo to mou krev. Ale vnitřní Dimitrij - Dimitrij, který právě vedl malou armádu přes zlomový bod - mě uchvátil stejně tak. Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila proč to je tak silné. Viděla jsem zase svého starého Dimitrije, ten jeho strach byl navždy pryč. Byl zpátky.
O hodně později mi odpověděl, "Já tě neopustím. A žádný z tvých Rose-logických argumentů nebude fungovat. A pokud se pokusíš utéct, najdu tě." Nepochybovala jsem o tom, ale tohle vše dělalo situaci ještě víc matoucí. "Ale proč? Nechci, aby jsi jel se mnou." Ano sice jsem cítila jeho přitažlivost, ale to nemělo nic do činění s tím, že mi zlomil srdce a zničil to něco mezi námi. Odmítl mě a já potřebovala otužit mé srdce. Zvlášť, když jsem se chtěla posunout dál s Adrianem. Očistit své jméno a vést normální život se zdálo být ještě hodně daleko, ale jestli se tak stane, chci být schopná vrátit se k Adrianovi s otevřenou náručí. "Nezáleží na tom, co chceš," řekl. "Nebo co chci já." Au. "Lissa mě požádala, abych tě chránil."
"Hej, nepotřebuji žádnou…"
"A," pokračoval, "myslel jsem vážně, co jsem jí řekl. Přísahal jsem, že jí budu sloužit a pomáhat po zbytek svého života, cokoliv si řekne. Jestli chce, abych byl tvůj osobní strážce, tak přesně to budu." Nebezpečně se na mě podíval. "A v nejbližší době neexistuje způsob, jak by ses mě zbavila."