Vampýrská Akademie - 36.kapitola

Často jsem snila o tom, že se probudím vedle Dimitrije. O takovém tom probuzení, které bylo… obyčejné. Sladké. Ne protože jsme se v poslední době snažili rychle usnout, předtím, než jsme museli bojovat s nepřítelem. Ne protože jsme se zotavovali ze sexu, který jsme museli tajit. Sex založený na nesčetných komplikací. Chtěla jsem, abychom se prostě vedle sebe probudili, s jeho pažemi pevně ovinutými kolem mě. To muselo být krásné ráno.
A dnešek byl přesně ten den.
"Jak dlouho už jsi vzhůru?" Zeptala jsem se ospale. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, snažila jsem se být k němu co nejvíc přitisknutá. Moje rány se léčily rychle, stále se o mě všichni starali, jako kdybych byla dítě. Včera večer jsme přišli na pár kreativních řešení. Slunce pomalu pronikalo dovnitř, postel najednou vypadala, jako kdyby byla ze zlata.
Sledoval mě tím jeho tichým, vážným způsobem, s těma jeho tmavýma očima, ve kterých bylo tak snadné se ztratit.
"Chviličku," přiznal a zadíval se na okno, kde pozoroval ranní sluneční svit.
"Myslím si, že jsem pořád naladěný na lidský život. Anebo prostě mé tělo chce, abych byl vzhůru, když vychází slunce. Je to pro mě pořád nádherné sledovat."
Potlačila jsem zívnutí. "Měl jsi vstát."
"Nechtěl jsem tě vzbudit."
Hladila jsem ho po hrudi a spokojeně si povzdychla. "Tohle je dokonalost," řekla jsem, "bude každý den takovýhle?"
Dimitrij mě něžně chytl za bradu a táhl jí směrem nahoru. "Ne úplně každý den, ale doufám, že často."
Políbili jsme se, teplo a světlo v místnosti okamžitě vybledlo v porovnání s tím, co jsem teď cítila.
"Spletla jsem se," zamumlala jsem, když jsme
od sebe odtrhli, "tohle je dokonalost."
Usmál se. To bylo něco, co poslední dobou dělal skoro pořád. Milovala jsem to. Věci se nejspíš změní, až se opět vrátíme do našeho světa. Dokonce, i když jsme byli spolu, Dimitrijova strana skvělého strážce byla stále ve střehu. Ale právě teď ne. Ne v tomhle okamžiku.
"Co se děje?" Zeptal se.
Najednou jsem si uvědomila, že se mračím. Snažila jsem se uvolnit. Nečekaně jsem si znova vzpomněla na Adrianova slova. Příště až budu s Dimitrijem v posteli, měla bych si aspoň vzpomenout na ostatní, které takové štěstí nemají.
"Myslíš si, že ničím životy ostatních?" Zeptala jsem se.
"Cože? Ne, samozřejmě, že ne." Úsměv se mu proměnil v šok. "Jak jsi na to přišla?"
Pokrčila jsem rameny. "Pořád tu jsou nějací lidé, kteří mají život v nepořádku. Myslím tím některé své kamarády."
"Pravda," řekl, "a nech mě hádat. Chceš vyřešit problémy všech."
Neodpověděla jsem.
Dimitrij mě znovu políbil.
"Rozo. Je normální, že chceš pomoc ostatním s jejich problémy. Ale nedokážeš vyřešit všechno."
"Ale to je to, co já dělám," vyčetla jsem mu, cítila jsem se trochu uraženě, "chráním lidi."
"To vím. Také to je jeden z důvodů, proč tě miluji. Ale odteď máš jediného člověka, o kterého se musíš starat - o Lissu."
Natáhla jsem se podél jeho těla a všimla jsem si, jak se moje zranění zlepšují. Moje tělo bude brzy schopno dělat různé věci. "Předpokládám, že to znamená, že nemůže v posteli zůstat celý den?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Obávám se, že ne," odpověděl a lehce mě hladil po boku - nevypadal, že by ho někde přestalo bavit studovat mé tělo. "Oni mají přednost."
Opět jsem ho políbila. "Ale chvilinku to ještě vydrží."
"Ano," souhlasil. Jeho ruka se teď dotýkala mého krku, potom mi vklouzla do vlasů. Přitáhl si mě k sobě. "Chvilinku ještě ano."

Ještě nikdy jsem nebyla na žádné královské korunovaci. Upřímně, doufala jsem, že už ani nebudu muset. Jediný důvod, proč jsem tam chtěla jít, byl ten, že tato královna vládla celému mému životu.
Korunovace byl takový opak Taťánina pohřbu. Jaké bylo to staré rčení? Královna je mrtvá. Dlouhý život královně.
Zvyklostí bylo, že nová královna stráví první část své korunovace v kostele - nejspíš proto, aby se modlila za vedení, sílu a různé duchovní věci. Nebyla jsem si jistá, co by se dělo v případě, že následník by byl ateista. Pravděpodobně by to předstíral. Lissa, která byla doopravdy zbožná, nedělala žádné problémy. Věděla jsem, že se doopravdy modlí, aby si jako královna vedla dobře.
Když to skončilo, Lissa s obrovským zástupem lidí vešla do paláce, kde se konala korunovace. Zástupci všech královských rodin se k ní připojily. Podél nich byli muzikanti, kteří hráli značně veseleji, než při průvodu Taťány. Lissy strážci - kterých teď měla celou flotilu - šli s ní. Byla jsem mezi nimi. Na sobě jsem měla černo-bílý oblek pro strážce, včetně červeného límce, který značil, že jsem strážce královny. Kvůli tomu byl taky vidět značný rozdíl mezi tím a pohřbem. Taťána zemřela; na pohřbu byli strážci jen na podívanou. Lissa byla zcela určitě živá, a přestože vyhrála volbu o královnu - měla nepřátele. Moji kolegové a já jsme byli na nejvyšším stupni pohotovosti.
Ovšem nevypadalo to na to, ne kvůli způsobu jakým přihlížející jásali. Většina těch, kteří se tu utábořili kvůli volbě královny, se zúčastnili i téhle slavnosti. A dokonce se jich tu objevilo ještě více. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě někdy bude nějaké místo, na kterém se sejde tolik morojů.
Po dlouhé cestě do paláce, Lissa stála v předpokoji, který vedl do korunovací místnosti. Ta se skoro nikdy nepoužívala po moderní záležitosti, ale jednou za čas - třeba při volbě nové královny - morojové sáhli po zvycích starověkých Řeků. Místnost byla malá, takže se do ní všichni nevešli. Byla tu pouze rada a vysoce postavení členové královských rodin. Plus ještě ti, které sama Lissa pozvala.
Stoupla jsem si ke straně a se zájmem sledovala, co se bude dít. Lissa ještě do místnosti nevstoupila, takže byla slyšet tichá konverzace přihlížejících. Stěny byli všechny zelené a zlaté, což byl následek důkladné a rychlé rekonstrukce, jelikož tradicí bylo, že místnost musí mít barvy rodiny, která vládla. Sám trůn byl posazen proti daleké zdi a vedlo k němu pár schodů. Nemohla jsem určit z jakého byl vyroben dřeva, ale věděla jsem, že trůn cestoval všude po světě s příležitostem jako je tato.
Lidé se řadili do předem připravených pozic a čekali až Lissa vstoupí. Studovala jsem jeden z těch nových lustrů, obdivovala jsem, jak "svíčky" v něm vypadají opravdově. Věděla jsem, že je elektrický, ale řemeslníci na něm odvedli skvělou práci. Technologie schovaná ve starých věcech - to bylo to, co měli morojové rádi. Z transu mě probudilo až nepatrné šťouchnutí.
"Podívejme se," řekla jsem," nejsou to ti lidé odpovědní za stvoření nespoutané Rose Hathawayové?"
Přede mnou stáli moji rodiče, v jejich typicky odlišném oblečení. Moje matka měla na sobě to samé co já. A Abe.. to byl prostě Abe. Měl černý proužkovaný oblek, pod ním měl černé triko. Jako pěst na oko působila zářivě žlutá kravata, kterou mě kolem krku. V jedné z předních kapes měl zastrčený šátek stejně šílené barvy. Kromě zlatých náušnic a řetízků, také měl černý klobouk, který byl bezpochyby jedním z nových přírůstků do jeho šatníku. Vsadím se, že chtěl dneska vypadat co nejlépe. Naštěstí to nebyl pirátský klobouk.
"Nás neobviňuj," řekla máma,"my jsme nevyhodili skoro celý dvůr do povětří, neukradli jsme asi tucet aut, nezačali jsme obviňovat vraha královny uprostřed celého davu a také jsme nedokázali udělat ze své pubertální kamarádky královnu."
"Vlastně," zareagoval náhle Abe,"já jsem vyhodil dvůr do vzduchu."
Matka ho ignorovala a začala mě studovat svýma bystrýma očima.
"Ale teď vážně… Jak se cítíš?"
Potom, co jsem se probudila, vždy jsem je viděla jenom krátce. Stačilo to pouze na to, abychom sebe sami navzájem zkontrolovali. "Už jsi 
dneska stála dost dlouho. Také jsem řekla Hansovi, ať tě na chvíli vynechá z aktivní služby."
To byla ta nejvíc mateřská slova, co jsem od ní kdy slyšela. "Já…. já jsem v pořádku. Už je mi mnohem lépe. Klidně bych mohla hned do práce."
"Nic takového," řekla takovým tónem, kterým ostatním strážcům diktovala rozkazy.
"Přestaň jí rozmazlovat, Janine."
"Já ji nerozmazluji. Starám se o ní. To ty jí kazíš."
V úžasu jsem je sledovala. Nevěděla jsem, jestli jsem svědek nějaké hádky anebo sexuální předehry. Ani jedna z možností se mi dvakrát nelíbila. "Dobře, dobře. Dejte si pohov. Přežila jsem, ne? To se počítá."
"To ano." Řekl Abe. Najednou vypadal velice otcovsky, což mě udivovalo a zároveň děsilo ještě víc, než chování mámy. "A i přes poškození majetku a celou řadu porušených zákonů - jsem na tebe pyšný." Měla jsem podezření, že je na mě hrdý právě kvůli těmto věcem. Už jsem skoro řekla nějaký cynický komentář, ale předběhla mě máma.
"Já jsem na tebe taky pyšná. Tvoje metody byly… všelijaké. Ale dovedla jsi skvělou práci. Veliké věci. Našla jsi obě - jak vražedkyni, tak Jill." Všimla jsem si jakým tónem řekla slovo 'vražedkyně'. Myslím, že pro některé z nás je ještě pořád těžké se smířit s pravdou o Taše. "Kvůli Jill se změní hodně věcí."
Všichni jsme se koukli směrem k trůnu. Kateřina stála na jedné straně, připravena s knihou královských slibů. Na druhé straně byly zástupci rodiny následníka - v tomhle případě tam byl jediný člověk. Jill. Někdo si dal obrovskou práci s její vizáží. Její kudrnaté vlasy byly komplikovaně sčesané do drdolu. Na sobě měla šaty dlouhé asi po kolena a ozdobný šátek kolem krku, který jí skoro zakrýval celá ramena. Střih šatů nádherně zdůrazňoval její vysokou postavu a tmavě zelený satén zase její funkci člena královské rodiny. Stála vzpřímeně, ale byla na ní vidět úzkost z toho, že tam stojí tak nápadně sama.
Podívala jsem se na Aba, který mi pohled s očekáváním oplatil. Chtěla jsem odpovědi na hodně otázek a on je jeden z mála, který by mi mohl povědět pravdu. Ale nevěděla jsem jakou otázku vyslovit jako první. Bylo to jako s džinem v lahvi - měla jsem přání příliš mnoho.
"Co se bude dít s Jill?" Zeptala jsem se nakonec. "Vrátí se do školy? Budou jí učit chovat se jako princezna?" Lissa nemohla zastávat obě funkce - jak princezny, tak královny. Takže její starý titul přešel na dalšího člena rodiny.
Abe si dal s odpovědí načas. "Dokud Lissa nezmění zákon - a to doufejme, že se jí podaří - Jill je jediná věc, která jí udrží trůn. Pokud se něco stane Jill, Lissa už královnou nebude. Takže, co bys dělala?"
"Udržovala bych jí v bezpečí."
"Tak tady máš odpověď."
"Ale je poměrně neurčitá," řekla jsem, " 'v bezpečí' znamená hodně věcí."
"Ibrahime," varovala ho moje matka, "Dost. Tohle není vhodné místo, ani doba."
Abe se mi díval s vážným pohledem do očí, ale potom se jeho tvář zkroutila do úsměvu. "Samozřejmě. Tohle je rodinné shromáždění. Oslava. A podívejme: tady máme nového člena rodiny."
Připojil se k nám Dimitrij, který měl na sobě stejné strážcovské oblečení jako já a moje matka. Stoupl si za mě, nápadně se mě vůbec nedotýkal. "Pane Mazure," řekl formálně a na důkaz pozdravu zdvořile pokývl oběma hlavou. "Strážkyně Hathawayová." Dimitrij byl o sedm let starší než já, ale právě teď, když se díval do obličejů mých rodičů, působil jako šestnáctiletý kluk, který si pro mě přišel, aby mě pozval na rande.
"Belikove," řekl Abe a potřásl si s Dimitrijem rukou. "Doufal jsem, že tu na sebe narazíme. Opravdu rád bych vás lépe poznal. Možná se někdy můžeme sejít a popovídat si o životě, o lásce a tak dále. Lovíte rád? Vypadáte jako lovec. Znám v lese jedno dokonalé místečko. Daleko, daleko odtud. Mohli bychom vyrazit na celý den. Rozhodně mám pro vás pár otázek. A také vám toho musím hodně povědět."
V panice jsem se podívala na svou mámu a tiše jsem jí prosila, ať to rychle utne. Abe strávil poměrně dost času povídáním s mým tehdejším přítelem Adrianem a vysvětlil mu živé a hrůzné detaily toho, jak si Abe přeje, aby se s jeho dcerou zacházelo. Nechtěla jsem, aby vzal Dimitrije samotného někam do divočiny, zvlášť když budou na blízku i střelné zbraně.
"Vlastně," řekla moje matka. "Ráda bych se přidala. Také mám pár otázek, například - co jste spolu měli už na škole Svatého Vladimíra?"
"Nemáte něco na práci?" naštvaně jsem se zeptala. "Už to bude začínat."
Aspoň tohle byla pravda. Skoro všichni už obsadili své pozice a dav se pomalu ztišoval. "Samozřejmě," řekl Abe. K mému úžasu mě zlehka políbil na čelo. "Jsem rád, že jsi zpátky." Potom, se zamrkáním, řekl Dimitrijovi: "Už se těším na náš rozhovor."
"Utíkej," řekla jsem, když odešli, "pokud teď zmizíš, možná si toho nevšimnou. Vrať se na Sibiř."
"V podstatě," odpověděl Dimitrij,"vsadím se, že Abe by si toho všiml. Neboj se, Rozo. Nebojím se. Udělám cokoli, co budou chtít, abych mohl být s tebou. Stojí to za to."
"Ty jsi doopravdy ten nejodvážnější muž, kterého znám," řekla jsem mu.
Usmál se a zadíval na dveře, u kterých se zvýšil ruch. "Vypadá to, že je připravená," zamumlal.
"Doufám, že já jsem připravená," zašeptala jsem mu zpátky.
V precizním stylu si o pozornost řekl hlasatel. Nastalo dokonalé ticho. Nikdo snad ani nedýchal.
Hlasatel ustoupil od dveří. "Princezna Vasilisa Sabina Rhea Dragomilová."
Lissa vstoupila, a i když jsem jí viděla před necelou půl hodinou, pořád mi vyrážela dech. Na sobě měla formální šaty bez rukávů. Bez pochyby jí šaty ušil jeden z nejlepších návrhářů. Byly dlouhé až na zem. Sukně byla vyrobena z hedvábí a měla na sobě vrstvy šifonu, které se kolem Lissy obepnuly, když vykročila vpřed. Barvu měly stejnou jako její oči, stejně tak vršek šatů. Kolem krku měla límec ze smaragdů, které dávaly iluzi, jako kdyby měla náhrdelník. Ladící smaragdy jí také pokrývaly celý pas, vzhled jí doplňovaly náramky. Vlasy měla rozpuštěné, celé zářily. Platinová dokonalost. Její aura z ní přímo vyzařovala.
Vedle ní šel Christian, který byl vedle ní, s jeho tmavými vlasy a oblekem, velice nápadný. Tímto se trochu pozměnily zvyky, jelikož následníka vždy na trůn doprovázeli členové rodiny. Lissa z toho nějak vyklouzla. Dokonce i já jsem musela uznat, že vypadal úžasně. Na jeho obličeji byla vidět neuvěřitelná pýcha a láska, kterou k Lisse choval - i přes všechny rozporuplné pocity, které cítil kvůli Taše. Lord Ozera, připomněla jsem si. Měla jsem pocit, že titul se bude stávat více a více důležitějším. Dovedl Lissu k trůnu a potom se připojil ke zbývajícím členům jeho rodiny.
Kateřina ukázala na velký, saténový polštář, který byl položený na zemi.
"Poklekněte."
Podle toho, co jsem si všimla, tohle byla jediná část, kdy Lissa zaváhala. I bez pouta jsem byla tak naladěná na její nálady, že i jakákoli její malá akce připoutala moji pozornost. Podívala se na Jill. Lissy výraz se nezměnil. Bylo to tak zvláštní necítit její pocity. Mohla jsem jen hádat. Nerozhodnost. Zmatek.
Znova - na chviličku zaváhala. Potom poklekla, nacvičeně kolem sebe rozprostřela sukni. Kateřina vždy vypadala křehce a scvrkle v téhle místnosti, ale teď, když měla v rukou antickou korunovací knihu, vyzařovala z ní moc.
Kniha byla v romštině, ale Kateřina jí bez námahy nahlas překládala. Začala s proslovem o tom, co se od královny očekává, a že Lissa bude muset přede všemi složit přísahu.
"Budete sloužit dobře?"
"Budete chránit lidi?"
"Budete spravedlivá?"
Otázek bylo dvanáct a Lissa musela na každou odpovědět třikrát: jednou v angličtině, potom v ruštině a nakonec v romštině. Neměla jsem pouto na to, abych potvrdila její zvláštní pocity. Ovšem na její tváři bylo vidět, že na každou otázku odpověděla pravdivě. Když byla tato část u konce, Kateřina pokynula Jill, ať přistoupí. Od té doby, co jsem si jí naposledy prohlížela, jí někdo dal do ruky korunu. Byla vyrobena přímo pro Lissu. Mistrovský kus se žlutým a bílým zlatem, prokládaný smaragdy a diamanty. Nádherně 
doplňoval její vzhled, a jak jsem si uvědomila, dokonce i ten Jillin.
Další tradicí bylo, že královna je korunována členem rodiny, a proto tu byla Jill. Viděla jsem, jak se jí třesou ruce, když opatrně pokládala korunu na sestřinu hlavu. Krátce se střetly pohledem. Směs zmatených pocitů byl opět vidět v Lissiných očích, ale rychle zmizel, když Jill odešla a korunovace pokračovala.
Kateřina se dotkla Lissy. "Povstaňte," řekla. "Už nikdy před nikým klečet nebudete."
Držela její ruku a otočila se tak, že všichni ostatní v místnosti mohly vidět obě tváře. Se silným hlasem Kateřina prohlásila. "Královna Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová, první svého jména."
Všichni v místnosti - kromě Kateřiny - poklekly a hlavy upíraly v úkloně k zemi. Po několika málo sekundách Lissa řekla. "Povstaňte." Řekli mi, že tohle záleželo pouze na královi či královně. Někteří z nich si užívali, když před nimi ostatní klečeli, takže to mohlo trvat i pěkně dlouho, než mohli konečně vstát.
Potom nastalo papírování a i tomu všichni poslušně přihlíželi. V podstatě, Lissa musela podepsat papír, že byla zvolena královnou, zatímco Kateřina musela podepsat jiný, kterým ztvrzovala, že Lissu viděla, jak se stala královnou. Museli být podepsány tři kopie, každá na jednom z ozdobných papírů, které morojové milovali. Jeden z nich byl čistě bílý a ten šel k Alchemistům.
Po skončení podepisování, Lissa usedla na trůnu. Vidět jí stoupat po těch schodech, to bylo dechberoucí. Věděla jsem si, že takhle si jí budu pamatovat až do konce života. Všichni v místnosti začali jásat a tleskat, když si sedla na zdobený trůn. Dokonce i strážci, kteří byli normálně vážní, se připojili k všeobecnému davu a tleskali. Lissa se usmála a tím skryla všechny pochybnosti, co cítila.
Rozhlížela se po místnosti a celá se rozzářila, když si všimla Christiana. Potom vyhledala mě. Její úsměv pro Christiana byl láskyplný, ten pro mě byl více pobavený. Oplatila jsem jí úsměv a pomyslela jsem nato, co by mi asi tak řekla, kdyby mohla.
"Čemu se směješ?" Zeptal se Dimitrij a s pobavením mě sledoval.
"Jenom přemýšlím, co by mi Lissa řekla, kdybychom stále měli pouto."
Porušil několik řádků strážcovských pravidel, když mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. "A?" Zeptal se a objímal mě.
"Myslím, že by se zeptala 'Do čeho jsme se to proboha namočili?"
"A jaká je odpověď?" Jeho teplo bylo všude kolem mě, stejně jako jeho láska. Opět jsem pocítila naši propojenost. Měla jsem zpátky tenhle chybějící kus svého života. Duše, která byla propojena s tou mojí. Moje shoda. Moje rovnost. Nejenom to, že jsem měla zpátky svůj život - byl můj vlastní. Budu Lissu ochraňovat, budu jí sloužit, ale byla jsem sama sebou.
"Nevím," řekla jsem a hlavu jsem si opřela o jeho hruď. "Ale myslím, že to půjde."