Vampýrská Akademie - 35.kapitola

Přála jsem si, aby si, aby Lissa potřebovala sejmout pár Strigojů. Na to jsem se cítila líp než na to, co jsme se právě chystali udělat: Setkat se s Jill a prodiskutovat s ní korunovaci. Lissa chtěla, abych byla její podpora.
Jill na nás čekala v malé místnosti. Posadila se na židli, ruce složené v klíně. Dívala se přímo před sebe s nečitelným obličejem. Vedle mě Lissiny vlastní rysy byly také prázdné. Cítila se… dobře, to byla ta věc. Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem, jak se cítí. Myslím, že můžu říct, že jí asi bylo nepříjemně, ale nebylo to nic specifického.
"Hej, Jill," řekla jsem s úsměvem. "Jak se máš?"
Vymanila se z přemýšlení a vyskočila ze židle. Myslela jsem, že to bylo divné, ale pak to začalo dávat smysl. Lissa. Královna vstoupila do místnosti.
"To je v pořádku," řekla Lissa. "Sedni si."
Sama si sedla na židli naproti Jill. Byla to ta největší židle v místnosti. Ta, na které sedávala Tatina.
Jill na chviličku zaváhala a pak sklouzla pohledem zpátky ke mně. Musela jsem vypadat povzbuzujícně, protože se vrátila zpátky na místo. Sedla jsem si vedle Lissy a škubla jsem sebou, když mě zabolelo na hrudi. Lissa se odvrátila od Jill ke mně, celá starostlivá.
"Jak se cítíš? Jsi v pořádku? Neměla by sis jít lehnout?" Roztomilý, nesourodý charakter. Byla jsem ráda, že jsem zase s ní.
"Jsem v pohodě," zalhala jsem. "Jako nová."
"Já jsem se tak bála. Když jsem viděla, co se stalo. Myslím, tolik krve a rozruchu a nikdo nevěděl, jestli přežiješ." Jill se zamračila. "Já nevím. Všechno bylo tak hrozné. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku."
Vykouzlila jsem si na tváři úsměv a doufala jsem, že ji to uklidnilo. V místnosti rostl tlak. Na politické situace byla Lissa odborník, který vždy dokázal najít ta dobrá slova. Já byla ten, kdo mluvil v nepohodlných situacích. Říkala jsem věci, který nikdo nechtěl slyšet. Tato situace vypadala jako stvořená pro ni, ale já jsem věděla, že se o to musím postarat.
"Jill," řekla jsem. "My potřebujeme vědět, zda jsi ochotná se podílet na korunovaci."
Jill se krátce podívala na Lissu a pak zase zpátky na mě.
"Co to 'podílet' přesně znamená? Co bych musela udělat?"
"Nic hroznýho," ujistila jsem ji. "Jen pár věcí, které většinou dělají členové rodiny. Slavnostní věci. Stejně, jako když jsi to udělala na hlasování." Nebyla jsem tomu svědkem, ale zřejmě Jill musela stát o boku Lissy a ukázat rodinnou sílu.
"Většinou jde jen o to, abys ukázala dobrou tvář."
"No," přemítala Jill. "To jsem dělala po většinu tohoto týdne."
"Já to budu dělat po většinu svého života," řekla Lissa.
Jill vypadala překvapeně. Já jsem se opět cítila v rozpacích, bez pouta. Lissin tón mi nenapovídal, jak se cítí.
"Zvykneš… zvykneš si na to," řekla jsem. "V průběhu času."
Jill zavrtěla hlavou s hořkým úsměvem na tváři.
"To teda nevím."
Já taky ne… nebyla jsem si jistá, jak zvládne tuto situaci.
Lissa nakonec promluvila.
"Já vím, že to je divný," řekla. A setkala se s odhodlanýma Jillininýma očima. Jill měla předpoklady stát se budoucí Emily. Lissa byla mix svých rodičů.
"Pro mě to je taky divný. Nevím, co mám dělat."
"Co chceš?" zeptala se Jill.
Slyšela jsem v tom skutečnou otázku. Jill chtěla vědět, jestli ji Lissa chce. Lissa byla zpustošená smrtí svého bratra. Ale překvapivý nelegitimní sourozenec nemohl být náhradou za Andreho.
"Nevím," přiznala Lissa. "Nevím, co chci."
Jill kývla, sklopila oči. Ale pak jsem v nich něco poznala. Zklamání, i když Lissina odpověď nebyla nečekaná.
Jill se zeptala ještě na něco.
"Chceš, abych byla u obřadu?"
Tato otázka visela ve vzduchu. Bylo to dobré. To byl důvod, proč jsme sem přišli.
"Ano," řekla Lissa nakonec. V jejích slovech jsem slyšela pravdu a něco uvnitř mě si oddechlo. Lissa nechtěla Jill kvůli dobré misi. Část Lissy chtěla Jill ve svém životě. A tohle byl začátek, a zdálo se, že to uznala i Jill.
"Dobře," řekla. "Řekni mi, co musím udělat."
Napadlo mě, že Jillino mládí a nervozita byli jen klam. Viděla jsem v ní jiskru a statečnost. Ona byla opravdu Dragomirová.
Lisse se ulevilo a myslím, že to bylo proto, že udělala další krok ke vztahu se svou sestrou. Nemělo to nic společného s korunovací.
"Někdo jiný ti to vysvětlí. Abych byla upřímná, já si nejsem úplně jistá, co máš dělat. Ale Rose má pravdu, bude to těžké."
Jill prostě kývla.
"Děkuji ti," řekla Lissa. Vstala a Jill a já jsme se zvedli s ní. "Opravdu si toho vážím."
Trapnost se vrátila, jak jsme tam mi tři stály. Byl to dobrý moment pro to, aby se sestry obejmuly, ale i když se obě zdáli potěšeny tím pokrokem, žádná nebyla připravená na objímání. Když se Lissa podívala na Jill, viděla svého otce jinou ženou. Když se Jill podívala na Lissu, viděla život, který jí obrátila vzhůru nohama.
"Díky," řekla jsem. "Všechno bude v pořádku."
Jill kývla a Lissa se obrátila ke dveřím. Najednou nás zastavil Jillin hlas.
"A… co se stane po korunovaci? Mě? Nám?"
Podívala jsem se na Lissu. Další dobrá otázka. Lissa se obrátila k Jill, ale stále se jí nepodívala do očí.
"Poznáme se navzájem. Věci se zlepší."
Na Jillině tváři se objevil malý úsměv.
"Dobře," řekla. "To bych opravdu ráda."
Pokud šlo o mě, musela jsem co dělat, abych se nezamračila. Zdánlivě to mohlo fungovat i bez pouta, protože jsem teď mohla naprosto jistě říct, že Lissa mluvila pravdu.

Z ničeho nic se mi vrátili vzpomínky na Viktora a na to, co mi řekl. Pokud to bude mít nějaký smysl, pošle Vasillisa Jill pryč.
Nevěděla jsem, proč jsem si na to vzpomněla, ale zamrazilo mě z toho. Obě sestry se usmívaly a já jsem je napodobila. Potom jsme s Lissu odešli zpátky do mého pokoje. Ten malý výlet byl více unavující, než jsem čekala, ale i když jsem to nerada přiznala, nemohla jsem se dočkat, až si lehnu.
Když jsme dorazili do mého pokoje, pořád jsem ještě nevěděla, zda se mam zeptat Lissy na Jill, nebo mám počkat na Dimitrije a jeho názor. Toto rozhodnutí bylo přede mnou, když jsme našli nečekaného návštěvníka, který tam na mě čekal: Adrian.
Seděl na mé posteli. Zdál se v lepším stavu, než předtím.
Zastavili jsme se ve dveřích a on se nakonec obrátil směrem k nám. Vypadal, jako by dlouho nespal. Pod očima měl temné stíny a jeho tvář vypadala unaveně. Nicméně jeho líný úsměv byl stejný jako vždy.
"Vaše veličenstvo," řekl velkolepě.
"Nech toho," ušklíbla se Lissa. "Měl bys to vědět lépe."
"Nikdy nic neznám lépe," opáčil. "To bys měla vědět."
Viděla jsem, jak se Lissa usmívá, a pak se podívala na mě a zvážněla. Uvědomila si, že teď asi není čas na legraci.
"No," řekla stísněně, ale ne moc královsky. "Mám nějaké věci na práci."
Byla jako šroub, uvědomila jsem si. Já jsem jí šla pomoct s rodinou a ona mě teď opustila. Ale tenhle rozhovor s Adrianem byl nevyhnutelný a já jsem to musela zvládnout. Musela jsem to vyřídit sama, tak jak jsem řekla Dimitrijovi.
"Jo jsem si jistá, že máš," řekla jsem. A ona se zatvářila váhavě. Teď se cítila provinile. Měla strach a chtěla stát při mně. Já jsem se lehce dotkla její ruky.
"To je v pořádku, Liss. Budu v pořádku. Jdi."
Na oplátku mi stiskla ruku. Řekla Adrianovi sbohem a odešla a zavřela za sebou dveře.
Teď jsme tam byli jenom on a já.
Zůstal na mé posteli a pozorně se na mě díval. Pořád měl na sobě úsměv, jako by to nebyl žádný velký problém. Věděl jsem, že jen klame. Stále jsem byla unavená, takže jsme si sedla na nedalekou židli a nervózně přemýšlela, co mám říct.
"Adriane-"
"Tak s tím začneme malá dhampýrko," řekl srdečně. "Stalo se to mezi vámi předtím, než jsi opustila dvůr?"
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, na co se ptá. Ptal se, jestli jsem se s Dimitrijem dala dohromady ještě před tím zatčením. Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
"Ne. Byla jsem s tebou. Jen s tebou." Pravda, neměla jsem srovnané emoce, ale mé úmysly byly čisté.
"No. To je něco," řekl. Cítila jsem na něm alkohol a kouř. "Lepší, když mezi vámi padali jiskry v boji, než přímo přede mnou."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, přísahám. Nic se nestalo. Teprve-" zaváhal jsem.
"Později?" uhodl. "Což je v pořádku?"
"Ne! Samozřejmě, že ne. Já…"
Sakra. Já to podělala. Jen proto, že jsem nepodváděla Adriana u soudu, neznamená, že jsem ho nepodváděla později. A přiznejme si to. Spát s chlapem v hotelovém pokoji bylo docela dost podvádění, zvlášť pokud máte kluka. A nezáleželo na tom, jestli ten chlap byl láskou mého života, nebo ne.
"Je mi to líto," řekla jsem. To bylo to nejjednodušší a nejvhodnější, co jsem mohla říct. "Je mi to líto. To, co jsem udělala, bylo špatné. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Já jsem myslela… Vážně jsem myslela, že mezi ním a mnou je konec. Byla jsem s tebou. Chtěla jsem být s tebou. A pak jsem si uvědomila, že…"
"Ne, ne zastav." Adrian zvedl ruku a jeho hlas byl teď chladný. "Vážně nechci slyšet, jak jste vy dva vždy chtěli být spolu, nebo co to bylo."
Mlčela jsem. Adrian si prohrábl vlasy.
"Opravdu, je to moje vina. Bylo to tam. Stokrát tam. Jak často jsem to viděl? Věděl jsem to, věděl jsem, že se to děje, Znova a znova. Já ti věřil, bez ohledu na to, co mi říkali mé oči. Bez ohledu na to, co mi říkalo mé srdce. Moje chyba."
"Adriane. Já-"
"Já jsem tě miloval!" zařval. Vyskočil z postele, tak rychle, že jsem ho ani neviděla přicházet. "Já jsem tě miloval a ty jsi mě zničila. Vzala jsi mé srdce a roztrhala jsi ho. Radši jsi mě mohla probodnout."
Změna v jeho hlase mě překvapila. Jeho hlas naplnil celou místnost. Tolik smutku, tolik hněvu. Na rozdíl od obvyklého Adriana. Vykročil ke mně s rukama zkříženýma na hrudi.
"Miloval jsem tě a ty jsi mě celou dobu jenom využívala."
"Ne. To není pravda. Já tě nevyužívala. Milovala jsem tě. Pořád tě miluju, ale-"
Vypadal znechuceně. "Rose, no tak."
"Myslím to vážně. Já tě miluju."
Teď jsem vstala a ignorovala bolest, snažila jsem se mu kouknout do očí.
"Vždy budu, ale nemyslím si… nemyslím si, že pracujeme jako pár."
"To je příšernej rozchod a ty to víš."
On měl pravdu, ale já jsem si vzpomněla na chvíle s Dimitrijem. My jsme byli synchronizovaní. Myslela jsem to vážně, co jsem řekla: Měla jsem ráda Adriana. Přes všechny jeho nedostatky byl skvělý. A kdo je bez chyby? On a já jsme měli společnou zábavu. Byli jsme sobě nakloněni, ale nebylo to takové jako já a Dimitrij.
"Já nejsem… nejsem ta pravá pro tebe," řekla jsem slabě.
"Protože jsi s jiným chlapem."
"Ne, Adriane. Vzhledem k tomu… Já nevím. Nevím. Já nevím." Tápala jsem. Nevěděla jsem, jak mu má vysvětlit, co cítím.
"Nemohu tě podržet tak, jak potřebuješ."
"Co to má sakra znamenat?" vykřikl.
Mé srdce mě bolelo za něj a mě bylo tak líto to, co jsem udělala. Ale po tom všem, tohle byla pravda.
"To, že ses musel zeptat, mluví za vše. Až najdeš tu osobu, budeš vědět. A já vím, že to vypadá jako snůška rozchodových keců, ale já chci být opravdu tvá kamarádka."
Na pár sekund se na mě díval a pak se zasmál - i když v tom moc humoru nebylo.
"Víš, co je skvělé? Ty jsi vážná. Podívej se na svou tvář." Ukázal, jako bych snad mohla zkoumat sama sebe. "Opravdu si nemyslím, že to bude tak snadné, že budu pozorovat tvůj šťastný život až do konce. Že se budu dívat, jak si vedeš svůj šťastný život."
Okouzlující pocit viny a soucitu ve mně válčili, ale teď jsem ho chtěla pořádně nakopnout.
"To sotva. Víš, čím jsem si prošla v minulém roce?" Sledovala jsem, jak Mason umírá, bojovala jsem u sv. Vladimíra a pak jsem byla zajata Strigojem v Rusku. Pak jsem žila na útěku, jako vražedkyně.
"A přesto jsi tady, máš triumf. Přežila jsi smrt a osvobodila ses od pouta. Lissa je královna. Máš kluka a budete šťastní až do smrti."
Otočila jsme se zpátky k němu.
"Adriane, co chceš, abych řekla? Můžu se ti stokrát omluvit, ale není tady nic jiného, co můžu udělat. Nikdy jsme ti nechtěla ublížit. Ale zbytek? Vážně si myslíš, že mi bude smutno z toho, co se stalo venku: Měla bych tam pořád být a obviněná z vraždy?"
"Ne," řekl. "Nechci, aby ses trápila. Ale až budete příště s Belikovem v posteli, zastavte se na okamžik a vzpomeň si na to, že ne každý se z toho dostal tak skvěle jako ty."
Otočila jsem se k němu.
"Adriane, nikdy jsem-"
"Ne jenom já, malá dhampýrko," dodal tiše. "Stalo se hodně vedlejších škod, zatímco jsi bojovala proti světu. Ty jsi byla oběť, samozřejmě. Ale co Jill? Co se s ní teď stane? A co Eddie… Přemýšlela jsi o něm? A kde je ta tvá alchymistka?"
Každé jeho slovo mě zabolelo v srdci. Slyšela jsem zvěsti o Eddiem, ale neviděla jsem ho od mého návratu, ale Sydney ta byla větší záhada. Kde je tvoje alchymistka? Vzpomněla jsem si na její tvář, když jsem ji naposled uviděla. Věděla jsem, že byla propuštěna, ale nevěděla jsem, jestli je v pořádku.
Kolaterální škody. Já jsem sebou vrhla spoustu lidí, ale ne úmyslně.
"Oběť," řekla jsme pomalu. "To je ten rozdíl mezi tebou a mnou."
"Cože?" Díval se na mě pozorně. "Co tím myslíš?"
"Řekl jsi, že jste byli oběti. To je důvod proč… proč nakonec nejsme ty a já spolu. Navzdory všemu co se stalo, nikdy jsem si nemyslela, že jsem oběť. Vždy jsem udělala něco, za co bylo bojovat… bojovat pro ostatní. Bez ohledu na okolnosti."
Nikdy jsem neviděla takovou ohavnost na Adrianově tváři.
"To je to, co si o mě myslíš? Že jsem líný? Bezmocný?"
Ne tak úplně, ale měla jsem pocit, že po tomhle rozhovoru se uchýlí zase ke svým cigaretám a alkoholu, možná si dokonce najde i ženskou společnost.
"Ne," řekla jsem. "Myslím, že jsi úžasný. Myslím, že jsi silný. Ale myslím si, že jsi se nic z toho nenaučil využívat. A chtěla jsem přidat, že to nejsem já, kdo by ho k tomu měl přimět."
"To," řekl a šel směrem ke dveřím. "Bylo to poslední, co jsem očekával. Zničila jsi můj život a pak jsi mě napumpovala inspirativní filozofií."
Cítila jsem se hrozně.
"Jen jsem ti řekla pravdu. Je to lepší než tohle… Než to, co teď budeš dělat."
Adrian položil ruku na kliku a smutně se na mě podíval.
"Rose, jsem narkoman s žádnou pracovní morálkou. Já nejsem jako ty. Nejsem superhrdina."
"Ještě ne," řekla jsem.
On se pousmál, zavrtěl hlavou a otevřel dveře. Ještě před odchodem se na mě jednou podíval.
"Mimochodem, smlouva je neplatná."
Cítila jsem se, jako bych dostala facku. A v jednom z těchto okamžiků Rose Hathawayová ztratila řeč. Neměla jsem žádný vtipný vtip, žádné komplikované vysvětlení. Nic.
Adrian odešel a já jsem uvažovala, zda ho ještě někdy uvidím.