Nebyla jsem jediná, kdo přišel k tomuto závěru. Když se u Morojského dvora probudili, dala si Lissa také všechny kousky dohromady ve svém pokoji, když si připravovala řeč, kterou měla říci před volbami. Myslela si, jaké argumenty měla a že se asi Danielle nelíbilo, že jsem byla zapletena s Adrianem. Tak ale proč mi nabídla svého bratrance jako právníka? Bylo to opravdu proto, aby mi pomohl? Nebo se mě Damon nenápadně snažil před soudem shodit? Abeho účast mohla být požehnáním.
Lissino srdce bušilo rychle, jak si smotávala vlasy do drdolu. Myslela na nadcházející akci a musela se tedy důstojněji připravit.
Její šaty byly ze sametového hedvábí s rukávy dlouhými asi po kolena. Někteří si možná mohli myslet, že jejich barva je moc svatební, ale když jsem jí viděla, jak se koukala do zrcadla, věděla jsem, že neudělala žádnou chybu. Vypadala skvěle. Královsky.
"To nemůže být pravda," řekla a dokončila svůj vzhled tím, že si připnula perlové náušnice, které patřili její matce. Podělila se se svojí teorií s Christianem a mou matkou a já jsem napůl doufala, že jí řeknou, že se zbláznila.
"Dává to smysl," řekl Christian.
"Ale nejsou tu žádné důkazy," řekla má matka prakticky. "Je tu spousta nepřímých věcí."
"Teta Taša kontrolovala s Ethanem, zda tam Daniella byla v ten den vraždy," řekl Christian. "Daniella nebyla na oficiálním seznamu, ale teta Taša zjistila, že některé věci byly změněny."
"To je stejný důkaz, jako měli na Rose," vykřikla Lissa.
"Až na kůl," připomněla jí Janine. "A lidé jsou více ochotni uvěřit tomu o Rose než o Lady Ivaškové."
Lissa si povzdechla, protože věděla, že to je pravda.
"Kdyby jen Abe mohl mluvit s tou alchymistkou. Potřebujeme vědět, co ví."
"Bude, jen to chvilku potrvá," řekla matka sebejistě.
"Nemáme čas." Dramatický zvrat událostí dával duchu pěknou šanci, aby Lisse naplnil hlavu, takže jsem se od ní snažila vysát co nejvíce temnoty. Člověk by si myslel, že potom, co mě temnota ovládla a já zabila Viktora, tak s tím přestanu ale… oni mají přednost.
"Marie Conta a Rufus Tarus jsou jediní kandidáti. Pokud vyhrají, bude mít Daniella velký vliv. Pak už nikdy nedokážeme, že je Rose nevinná."
"Máme čas," řekla má matka klidně. "Dnes se nic konat nebude. A každý den, kdy se budou zpožďovat volby, máme čas na to, abychom vyřešili náš případ. Už jsme blízko. Dokážeme to."
"Nesmíme o tom říct Adrianovi," varovala Lissa a zároveň šla ke dveřím. Bylo na čase vyrazit.
"To," řekl Christian. " Je něco, na čem se všichni shodnem."
Vešli do tanečního sálu - který se jako vždy zase přizpůsobil radě. Lidé bojovali o místa vevnitř. Někteří si uvědomili, že to je marné, jiní ne.
Marie Conta dorazili chvíli před Lissou a to i přes to, že byla nejméně pravděpodobný kandidát. Strážci se snažili držet dav lidí na uzdě tak, aby Lissa mohla projít. A ona si vzpomněla na Christianova slova.
Jsi královský kandidát. Zákon to schvaluje. Zasloužíš si to. Jsi poslední Dragomir.
A to bylo přesně to, jak se chovala. Nebylo to jen díky Christianovu naléhání. Teď už prošla všemi testy. Neviděla jsem její tělo, ale poznala jsem to? Chovala se elegantně a majestátně. Davu se to líbilo. Ale tahle skupina byla nějaká hlučnější. Protože většina z nich nebyla královská. Tihle nebyli urození a přišli jen proto, že ji opravdu milovali.
Věděla jsem, že někde uvnitř cítí strach. A Christian a moje matka trošku ustoupili a nechali jí jít pár kroků před sebou. Aby nebylo pochyb o Lissině postavení a autoritě. Každý krok šla důvěrně, protože si vzpomněla, že tak to dělal i její dědeček. Snažila se nasadit úsměv, který byl laskavý, ale také pravý. Jednou se zastavila a vyjádřila se k jednomu plakátu draka a jeho autor téměř omdlel, když ho za to pochválila.
V tanečním sále nebyl dav tak šílený, jako venku, ale byl podobný. Strážci na to byli připraveni a dávali si pozor. Drželi pevné hlídky. Bylo to zastrašující a Lissa pořád hrála královskou. Ona by vydržela cokoliv.
Nakonec jí odvedli k místu, kde byly připraveny tři židle. Jedna pro ni, druhá pro Rufuse a třetí pro Marii, kteří už tam seděli a mluvili spolu. Strážci stáli kolem nich. Lissa si tiše sedla vedle nich a kývla na Tašu, která stála poblíž.
Taša se přikrčila vedle Lissy a mluvila potichu.
"Špatné zprávy. No teda v závislosti na tom, jak se na to koukáš. Ethan říkal, že tam Daniella té noci byla. Setkala se s Tatianou o samotě. On si neuvědomil, že to nebylo uvedeno do záznamů."
Lissa přikývla.
"Je mi líto, vím, že jsi jí měla ráda," řekla Taša.
"Myslím, že jsem více znepokojená Adrianem. Nevím, jak to vezme."
"Těžce," řekla Taša neomaleně. "Ale stejnak to uděláme. A jakmile získáme všechny důkazy, bude Dimitrij a Rose zpátky."
Tato slova naplnila Lissu nadějí.
"Tolik se mi po ní stýská," řekla. "Přála bych si, aby tady byla."
Taša jí věnovala úsměv a pohladila ji po rameni.
"Brzy. Brzy se vrátí. Teď se jen musíš dostat přes tohle. Dokážeš to. Můžeš všechno změnit."
Lissa si tím nebyla tak jistá, ale Taša spěchala pryč a byla nahrazena Daniellou.
Přišla si promluvit s Rufusem, kterému nabízela podporu a rodinnou lásku. Lissa nemohla vystát ten pohled a cítila se ještě hůř, když na ní Daniella promluvila.
"Nejsem si jistá, jak tě s tímto spojuji, ale hodně štěstí má drahá." Daniellin úsměv vypadal upřímně, ale nebylo pochyb, kterého kandidáta ona podporovala. Její laskavý výraz se obrátil v obavný.
"Už jsi viděla Adriana? Myslela jsem si, že bude tady. Vím, že strážci by ho nechali projít dovnitř."
Výborná otázka. Lissa ho poslední den neviděla.
"Nemám ponětí. Možná se jenom opozdil. Musel si udělat vlasy, nebo tak. Doufejme, že ho pak nechají projít."
Daniella si povzdechla.
"Doufám, že ano."
Odešla a postavila se v hledišti. Pak Adrianův otec vstal a po několika chvílích místnost uklidnil.
"V posledních týdnech," začal mluvit Nathan do mikrofonu. "Se mnoho skvělých kandidátů zkoušelo probojovat testy potřebné k vládnutí našeho lidu. Před námi sedí poslední tři: Rufus Tarus, Marie Conta a Vasillisa Dragomirová." Nathanův tón zněl nespokojeně, na posledním jméně. Nelíbilo se mu, že zákon dovolil, aby přednesla svou řeč.
"Tito tři prokázali, že mají schopnost vládnout a jako poslední čin, než budeme hlasovat, bude, že každý pronese projev o svých plánech o našem lidu."
Rufus byl jako první a přednesl přesně ten druh projevu, který jsem očekávala. Hrál si, že se bojí o Moroje a že je pro ně zapotřebí ta největší ochrana.
"Naše bezpečnost musí být největší prioritou," prohlásil. "Za každou cenu. Bude to těžké? Ano. Budou tu oběti? Ano. Ale nestojí naše děti za to? Musíme se o n postarat."
Uvedení dětí do proslovu bylo chabý, pomyslela jsem si. Aspoň vynechal štěňátka.
Také používal špinavěné triky politiky a pomlouval své soupeře. U Marie většinou narazil na její nedostatky v rodinné aktivitě. Nicméně Lissa pro něj byla velkým cílem. Znemožnil její věk, nebezpečí éteru a skutečnost, že je tu hlavně porušován zákon.
Mariin projev byl přemýšlivý a detailní. Měla stanovený plán, a byla připravena na všechny otázky, z nichž většina byly přiměřené. Nesouhlasila jsem se vším, co řekla, ale byla kompetentní a nesnažila se nikoho zesměšňovat. Bohužel nebyla tak charismatická jako Rufus a byla smutná pravda, že mezi nimi byl velký rozdíl. Její monotónnost zavrhovala její řeč, ale také osobnost.
"Toto jsou důvody, proč bych se měla stát královnou. Doufám, že se vám tento proslov líbil a budete hlasovat pro mě, až přijde čas. Děkuji vám."
Náhle se posadila.
Lissa přišla na řadu jako poslední. Jak stála před mikrofonem, vzpomněla si na pohár a sen, kde zaváhala, když měla promluvit v radě. Ale to nebyla realita. Teď byla v pohodě. Vyšla kupředu.
"Jsme lidé ve válce," začala hlasitě a jasně. "Jsme neustále napadáni Strigoji. Jsme rozdělováni. Bojujeme proti sobě navzájem. Rodina proti rodině. Královští proti nekrálovským. Morojové proti dhampýrům. A Samozřejmě Strigojové proti nám. Mají jediný stejný cíl: Zabíjení."
Pokud bych seděla v publiku, asi bych se nakláněla dopředu, ústa otevřená. Stejně tak to dělalo pár lidí tam. Její slova byla volatelní. Šokující. A naprosto okouzlující.
"Jsme jeden lid," pokračovala. "Morojové a dhampýři. A přesto je pro některé lidi nemožné, aby šli vlastní cestou. Nestalo by se tak, kdybychom se spojili dohromady. I když to znamená pro někoho tvrdé volby."
Poté podrobně vysvětlila, jak by se to mohlo uskutečnit. Pravda, neměla vše úplně vymyšlené, ale tady šlo o nápad. Měla pravdu v tom, že ne každý může jít svou vlastní cestou.
Přesto mluvila o tom, jak jsou dhampýři naši nejlepší válečníci a řekla to krásným, silným hlasem. Mluvila také o tom, jak nekrálovští potřebují silnější hlas, ale ne za cenu ztráty královských. Konečně také přednesla trénink Morojů, zdůraznila jeho význam, ale ne jako něco povinného, ale jako jeden ze způsobů, který musí být prozkoumán. Ano každému darovala něco a řekla to krásně a charismaticky. Byl to druh projevu, po kterém by za ní lidé kamkoliv. Došla k závěru.
"Vždy jsme míchali staré s novým. Dali jsme dohromady kouzla s technologií. Provádíme tyto realizace a programy," usmála se a poklepala na mikrofon. "Přežili jsme. Měli jsme minulost a přežijeme naši současnost. Bereme to nejlepší se vší silou a úsilím. To je to, jak jsme přežili. To je to, jak přežijeme."
Domluvila a zavládlo ticho, ale pak - začal hukot. Vlastně nejdříve jsem slyšela řev z venku, a pak teprve začal uvnitř.
Lidé, kteří podporovali jiné kandidáty, tam teď stáli v slzách a já jsem nikdy nemohla zapomenout na to, že většina lidí v té místnosti byli královští. Lissa se sama chtěla rozplakat, ale místo toho to vzala statečně. Pak se posadila a dav se uklidnil. Nathan pokračoval v jeho roli.
"No," řekl. "To byl velmi pěkný projev, který jsme si všichni užili. Ale teď nadešel čas, aby rada hlasovala o našem příštím vládci - a podle zákona - pouze dva kandidáti jsou připraveni pro tuto pozici: Rufus Tarus a Marie Conta." Dva Morojové jeden z každé rodiny Tarusů a Conta předstoupili a připojili se ke kandidátům.
Nathan se podíval na Lissu, která se zvedla taky, ale stála tam sama.
"Podle volebního zákona - zákona stanoveného od počátku času - musí mít každý kandidát přístup k radě, musí mít alespoň jednoho pokrevního příbuzného s cílem ukázat sílu a rodinu. Máte nějakou takovouto osobu?"
Lissa se setkala s jeho očima bez mrknutí oka.
"Ne, pane Ivaškove."
"Tak se obávám, že vaše část hry je u konce, princezno Dragomirová," usmál se. "Teď si můžete sednout."
Jo. Takhle to vypadá, když se rozpoutá peklo. Vždy jsem slyšela výraz 'a dav šílí' Ale teď jsem to mohla vidět na vlastní oči. Skoro jsem ani nemohla vidět, kdo křičel, kdo podporoval a Lissu a kdo ne. Jejich oddanost k Lisse byla obdivuhodná. Strašidelná, ale obdivuhodná.
Jedna skupina Tarusů stála v tváří tvář skupině Contů, a byli připraveni na boj, nebo taneček. To byla jedna z nebizardnějších dvojic ze všech, protože jedině tyto dvě rodiny se shodly na jedné věci.
Šlo to dál a dál. Lidé bojovali o to, aby mohla být Lissa také volena. Bojovali o změnu zákona. Někteří bojovali za věci, o kterých jsem ještě nikdy neslyšela…
Strážci se snažili zadržet Moroje, kteří se chtěli protlačit do sálu. Má matka měla pravdu. Dnes se už nic dít nebude. Budou muset uzavřít zasedání a zkusit to znovu zítra.
Lissa se dívala na dav a nemohla s nimi držet krok. Její žaludek se houpal. Celou tu dobu přísahala, že bude respektovat důstojnost tradičních voleb. Byla to vše její vina. Pak jí oči padly na někoho, kdo seděl vzadu v místnosti, daleko od blázince, Ekaterina Zeklosová.
Stará královna zachytila Lissin pohled a mrkla na ni.
Zmizela jsem z té místnosti a už jsem nepotřebovala vidět nic jiného. Vrátila jsem se do auta s novýma myšlenkama v hlavě.
Lissina slova spálila mou duši. Pohnulo mi to se srdcem. V její řeči byla vášeň, víra. Pokud by byl nějaký způsob, aby se stala královnou, musela by dostát těmto slovům. Ale já věděla, že by to udělala. Ona bude královnou.
Rozhodla jsem se tehdy a tam. Kdybychom dovedli Jill ke dvoru, tak by Lissa mohla hlasovat v radě. Jill by dala Lisse stav, který by umožnil, aby Lissa mohla být volena. Samozřejmě jsem si tyto myšlenky nechávala pro sebe.
"To je nebezpečný pohled," řekl Dimitrij.
"Jaký pohled?" zeptala jsem se nevinně.
"Ten, který říká, že jsi právě dostala nějaký nápad."
"To není jen tak nějaký nápad. Dostala jsem skvělý nápad."
Takovéto vtipy vždy dovedly Jill k úsměvu, ale teď když jsem se otočila dozadu na sedadla, vypadalo to, že jí to nepřišlo moc vtipné.
"Hej, jsi v pořádku?" zeptala jsem se.
Její nefritové oči se soustředily na mě.
"Nejsem si jistá. Stalo se toho hodně. A já nemám ponětí, co se bude dít dál. Cítím se jako… jako nějaký objekt, který bude použit na něčím plánu. Stejně jako pěšák."
Ta vina na mě dopadla. Viktor vždy používal lidi, jakou součásti hry. A já také? Ne, já jsem se o Jill starala.
"Nejsi žádný objekt, nebo pěšák," řekla jsem jí. "Ale jsi velmi, velmi důležitá, protože díky tobě se stane spousta dobrých věcí."
"Ale i tak to nebude jednoduché, že ne?" Znělo to až moc moudře na její věk. "Věci se ještě zhorší, než se dostanou k lepšímu, že ano?"
Nemohla jsem jí lhát.
"Jo. Ale pak se spojíme s tvojí mámou… a dobře, jak jsem řekla. Budou se dít velké věci. Strážci vždy říkají. 'Přicházejí první', když mluví o Morojích. No není to totéž jako pro tebe, ale jak to udělat… dobře."
Věnovala mi úsměv.
"Já to chápu. Je to pro dobro všech, ne?"
Soňa strávila většinu jízdy tím, že pracovala na kouzle pro mě, s použitím stříbrného náramku, který jsme koupili v obchodě na ulici. Byl laciný, ale z pravého stříbra. Když jsme byli asi půl hodiny od Greenstonu, vypadalo to, že skončila a podala mi ho. Vzala jsem si ho a podívala jsem se na ostatní.
"Tak co?"
"Já nic nevidím," řekla Soňa. "Ale ne, že bych nemohla."
Jill přimhouřila oči.
"Vypadáš trošku rozmazaně. Jako bych potřebovala několikrát zamrkat."
"Já taky," řekl Dimitrij.
Soňa vypadala potěšeně.
"Takhle bys měla vypadat pro lidi, kteří vědí, že na sobě máš kouzlo. Doufejme, že si toho strážci nevšimnou."
Restaurace, kterou jsem vybrala v Greenstonu už byla dávno zavřená. Bylo 23:30. Parkoviště bylo téměř černé, ale mohla jsem rozeznat auto v zadním rohu. Doufejme, že to byl Michael a dostal se tam dost brzy a ne strážci.
Ale když jsme zaparkovali v blízkosti, viděla jsem, že to byl opravdu Michael, který vystoupil z auta společně s Adrianem.
Usmál se, když mě uviděl a těšil se na to překvapení. Ano, Adrian si našel způsob, jak sem Michaela dostat.
Můj žaludek válcoval. Ne, ne. Tohle ne. Neměla jsem čas zabývat se svým milostným životem. Ani jsem nevěděla, co mám Adrianovi říct. Naštěstí nebyla dána příležitost, abychom si spolu promluvili.
Michael k nám kráčel s chůzí strážce, který byl připraven na úkol, který jsem vymyslela. Ale zastavil se, když viděl Soňu, jak vystupuje z auta. A ona také. Oba stáli zmrazení na místě, oči širší, než se zdálo fyzicky možné. Tehdy jsem pochopila, že zbytek z nás pro ně přestal existovat. V té chvíli byli pouze oni dva.
Soňa vydala škrtivý výkřik a rozeběhla se vpřed. Michael se včas vzpamatoval a rozbalil ruce, aby mu mohla padnout do náruče. Ona začala plakat a na jeho tváři jsem taky viděla slzy. Přejel jí vzadu po vlasech a vzal ji za tvář, zíral na ní, znova a znova.
"To jsi ty… to jsi ty. Jsi to ty."
Soňa se snažila utřít si oči, ale moc jí to nešlo.
"Michaeli… Já… je mi to tak líto."
"To je v pořádku."
Políbil ji a odtáhl si jí tak, aby se jí mohl podívat do očí.
"To nevadí. Na ničem nezáleží, jen na tom, že jsme zase spolu."
Toto jí rozplakalo ještě víc. Skryla si tvář do jeho hrudi a on ji ještě pevněji objal. My ostatní jsme tam stáli jako zmrazení. Cítila jsem se jako nevítaný svědek této události… Bylo to příliš soukromé, než abychom tam byli. Zatím, ve stejnou dobu, jsem si představovala, jaké by asi mohlo mé shledání s Dimitrijem.
Když se vrátil s Lissou. Láska. Odpuštění. Přijetí.
Dimitrij měl zavřené oči a záhadný smysl mi připomínal mé slova: Musíš si odpustit. Pokud se ti to nepodaří, nemůžeme být spolu. Nemůžeme. Podívala jsem se od něj pryč na šťastný pár.
Bože, to co jsem chtěla, měl Michael a Soňa. Šťastný konec. Odpuštění minulosti. Světlou budoucnost před sebou.
Jill vedle mě fňukla a já jsem jí dala ruku kolem ramen. Zdálo se, že ten zvuk vytrhl Michaela zpátky do našeho světa. Stále držel Soňu, ale podíval se na mě.
"Děkuju. Děkuju ti hrozně moc. Cokoliv budeš potřebovat. Cokoliv-"
"Zastav, zastav," řekla jsem. Chtěla jsem odstranit své zrádné slzy.
" Jsem ráda… Ráda, že jsem to udělala."
"Stejně." Michael se podíval na Soňu, která se na něj usmívala také skrz slzy. "Vrátila jsi mi zpátky můj svět."
"Jsem za vás tak šťastná. A chci, abyste si to užili. Ale potřebuju laskavost. Jednu laskavost."
Soňa a Michael si vyměnili pohledy. Nikdo by si nepomyslel, že byli od sebe rozděleni po tři roky. Přikývla a odvrátila pohled od něho na mě.
"Myslel jsem, že to je důvod, když mě sem přivezl." Naklonil hlavu k Adrianovi.
"Potřebuju, abys mě dovedl do hotelu, kde jsou ubytování Alchymisté."
Úsměv v Michaelově tváři klesl.
"Rose… nemůžu tě na to místo dostat. Nachází se to hrozně blízko dvora, je to nebezpečné."
Vytáhla jsem z kapsy náramek.
"Budu mít převlek. Nebudou vědět, že to jsem já. Je tady důvod, proč bys musel vidět alchymisty?"
Držel Soňu pořád v náručí, ale jeho oči byly temné.
"V blízkosti jejich pokojů budou strážci. Mohl bych je tam přijít vystřídat."
Dimitrij kývl na souhlas.
"Pokud to bude příliš odlišné od jejich normální směny, vzbudí to v nich údiv… Ale doufejme, že na dost dlouho, aby ses dostala dovnitř a zjistila, co potřebuješ. Strážci se pravděpodobně budou bát spíše o to, aby se alchymisté nedostali ven, než kdo se dostane dovnitř."
"Určitě," řekl Michael.
"Takže to jsi ty a já, Rose?"
"Jo," řekla jsem. "Čím méně, tím lépe. Musím je položit pár otázek Sydney a Ianovi. Vy ostatní můžete počkat tady."
Soňa políbila Michaela na tvář. " Já nikam neodejdu."
Adrian teď bouchl bratrsky Jill do ramene.
"A já chci slyšet, jak ses do toho všeho zamíchala, JailBait."
Jill mu věnovala úsměv. Byla do něj docela dost zamilovaná a teď se červenala. Začali spolu rozhovor a Dimitrij mi pokynul, abych s ním šla kolem vozu, mimo dohled.
" Je to nebezpečné," řekl tiše. "Pokud to kouzlo selže, tak se z toho hotelu pravděpodobně nedostaneš."
Na konci jeho slov bylo cosi nevysloveného.
"Bude to bez problémů. Soňa je v tom dobrá. Kromě toho, když mě chytnou u soudu, tak mě možná zabijou. Představ si, jak by to zpomalilo volby."
"Rose, myslím to vážně."
Chytila jsem ho za ruku.
"Já vím, já vím. Bude to snadné. Měli bychom se dostat dovnitř a ven méně než za hodinu, ale pokud ne." Lidi, já nenáviděla tyhle události. "Nejspíš byste měli poslat Adriana s Jill ke dvoru a ty a Soňa byste se měli někde schovat… Já nevím."
"Neboj se o nás," řekl. "Prostě buď opatrná." Sklonil se a políbil mě na čelo.
"Malá dhampýrko, jsi-"
Adrian prošel kolem auta včas, aby viděl ten malý polibek. Sundala jsem ruku z Dimitrijovy.
Nikdo z nás nic neřekl, ale v tu chvíli Adrianovi oči. No, viděla jsem, jak se celý jeho svět začal rozpadat na kousky.
Cítila jsem se hrozně. Cítila jsem se hůř než Strigoj. Čest, pomyslela jsem si. Pro skutečné: strážci by se jí měli začít učit.
"Musíme si pospíšit," řekl Michael, který přeběhl to malé drama, které právě vybuchlo. "Soňa říkala, že u dvora to už taky je na spadnutí."
Polkla jsem a koukla jsem na Adriana. Mé srdce se zkroutilo v hrudi.
"Jo."
"Jdi," řekl Dimitrij.
"Pamatuj si," zamumlala jsem k němu. "Promluvit si s ním je moje odpovědnost. Ne tvoje."
Následovala jsem Michaela k autu. Než jsem se posadila dovnitř, ohlédla jsem se. Jill a Soňa spolu mluvili. Dimitrij stál sám a Adrian si vytáhl cigaretu a otočil se ke všem zády.
"Podělala jsem to," řekla jsem zoufale, když Michael nastartoval auto. On neodpověděl, pravděpodobně proto, že to nebylo relativní pro náš úkol. Buď to, nebo byl příliš zamotaný do svého vlastního života. Šťastnej prevít.
K hotelu to netrvalo dlouho. Kolem byli strážci, skrytí tak, aby je lidé nepostřehli. Žádný z nich nás nezastavil, když jsme procházeli dovnitř. Jeden dokonce na Michaela kývl. Všichni se na mě dívali. Jako by mě nepoznávali. A to bylo dobře.
Z tolika stráží, které teď pomáhaly u dvora, jste snadno mohli očekávat nové tváře a ta moje nevypadala jako Rose Hathawayová.
"V jakém jsou pokoji?" zeptal se Michael strážce, který stál v hale. "Máme vás jít vystřídat." Michael působil naprosto sebejistě, ale strážce se zdál překvapený.
"Pouze vy dva? Jsou tam čtyři."
Zachránila jsem nás, když jsem řekla.
"Chtějí víc lidí ke dvoru. Věci se jim začínají vymykat z rukou, takže jsou tady teď přiřazeni pouze dva."
"Jo to je pravda," souhlasil strážce. "Třetí patro."
"Myslíš rychle," řekl mi Michael ve výtahu.
"To nic nebylo. Musela jsem se vymluvit už z horších věcí."
Pokoj bylo snadné rozeznat. Většina byla uvnitř, ale Michael zase řekl tím svým autoritativním tónem, že byli odvolání ke dvoru. Když byli pryč, podíval se Michael na mě.
"Sydney."
Prošla jsem do pokoje a zamířila doprostřed místnosti k Sydney. Seděla se zkříženýma nohama na posteli a četla knihu. Povzdechla si, když nás uviděla.
"No, co se děje teď?"
Sundala jsem si náramek a nechala jsem iluzi zmizet.
Sydney nespadla čelist, ani nepovytáhla obočí. Jen mi věnovala vědoucný pohled.
"Měla jsem to tušit. Jste tu, abyste mě osvobodili?"
V jejím hlase byla naděje.
"Hm, ne tak docela." Nenáviděla jsem, že se sem Sydney dostala díky mě, ale její pašování ven teď zrovna nebylo v plánu.
"Musíme si promluvit s Ianem a bude asi nejlepší, když tu zůstaneš. Ví něco důležitého. Něco, co potřebujeme."
To jí nadzvedlo obočí. Pak se otočila ke dveřím.
"Nenechají nás, abychom spolu mluvili."
"Nejsou tam," řekla jsem pyšně.
Sydney smutně zavrtěla hlavou,
"Rose, opravdu mě někdy děsíš. Jen ne z důvodu, ze kterého jsem myslela, že bude. Tak pojďte. Ale bude to těžký, přemluvit ho, aby s tebou mluvil."
"Proto nám právě pomůžeš," řekla jsem, když jsme šli do haly. Nasadila jsem si náramek zpět.
"Je do tebe blázen. Pomůže nám, pokud ho o to požádáš."
Jak jsem si domyslela, Sydney to vůbec netušila.
"Cože? Ne-"
Zavřela ústa, když jsme vstoupili do jeho pokoje. Sledoval televizi, ale vyskočil, když nás uviděl.
"Sydney" Seš v pořádku?"
Vyměnila jsem si s ní významný pohled.
"Oni potřebují tvou pomoc. Potřebují nějaké informace."
Obrátil pohled na nás a jeho hlas okamžitě ochladl.
"Už jsem vám odpověděl na otázky snad stokrát."
"Ne na všechny," řekla jsem. "Když jsi byl u dvora, viděl jsi na stole pár fotek. Mrtvého muže. Kdo to byl?"
Ianovi rty se napjali.
"Nevím."
"Viděla jsem tě, viděla jsem, že ji ho poznal," argumentovala jsem. "Reagoval jsi na to."
"Já jsem je vlastně taky viděla," přiznala Sydney.
On se na ní prosebně otočil.
"No tak, už jim nemusíme pomáhat. Už celý tento hotel-vězení. Už tohle je dost zlé. Je mi špatně z jejich her."
Nechtěla jsem mu to mít za zlé, ale opravdu jsem potřebovala jeho pomoct. Podívala jsem se prosebně na Sydney a němě jsem jí říkala, že jenom ona nás z toho může dostat.
Otočila se zpátky k Ianovi.
"Co je s tím chlapem na obrázku? Je to… Je to vážně tak příšerný? Něco tajného?"
Pokrčil rameny.
"Ne, jen nechci, abys jim pořád ještě pomáhala. Je to irelevantní."
"Uděláš to pro mě?" zeptala se sladce. "Prosím. Mohlo by nás to dostat z problémů."
Sydney nebyla žádný mistr ve flirtování, ale myslím, že to zabralo. On zaváhal na pár okamžiků, pak pohlédl na nás a pak na ni. Usmála se na něj. Ian ustoupil.
"Myslel jsem to vážně. Nevím, kdo to je. Byl s jednou morojskou ženou v St. Louis jeden…"
"Počkej," řekla jsem, to mě vykolejilo. "Morojové přijíždějí do vašeho místa?"
"Někdy," řekla Sydney. "Stejně, jako jsme přišli my. Některé schůzky jsou osobní."
"Myslím, že ten chlap byl její strážce, nebo tak," řekl Ian. "Něco tam podnikali. On jí jenom následoval a byl zticha."
"Morojský strážce?"
"To není neobvyklé pro ty, kteří nemohou dostat strážce," řekl Michael. "Abe Mazur je toho příkladem. Má vlastní malou armádu."
"Spíš myslíš mafii, že jo?" Zase jsem vtipkovala. Ale byla jsem i opovržena. Morojové si museli najmout Moroje jako strážce jen pro to, že jim nebyli přiděleni opravdoví. Někdo jako Daniella nemohl mít takovýto problém. Ve skutečnosti jsem si byla jistá, že ona má nárok na dva strážce. Tak proč by cestovala s morojským strážcem, když mohla mít dva lépe vycvičené? Nedávalo to smysl. Ale stejně, kdyby zabila královnu, tak by dělala mnoho neortodoxních věcí, které nemusely dávat smysl.
"Kdo to byl?" zeptal jsem se. "Ta žena."
"Neznám ji," řekl Ian. "Jen jsem prošel kolem nich, když někam šli. Na nějaké setkání asi."
"Pamatuješ si, jak vypadala?" Něco, Potřebovali jsme něco.
"Jasně," řekl. "Byla snadno zapamatovatelná."
Následující ticho mě dráždilo.
"Tak co?" zeptala jsem se. "Jak vypadala?"
Řekl mi to.
Ten popis nebyl přesně takový, jaký jsem očekávala.