Vampýrská Akademie - 3.kapitola

NO NE VLASTNĚ ÚPLNĚ PRYČ.
Ztlumený. Nějak tak jak jsem se cítila ihned potom, co změnila Dimitrije zpět na dhampýra. Magie byla tak silná, že vyhořelo spojení mezi námi. Teď ale k žádnému výbuchu magie nedošlo. Bylo to , jako by se úmyslně snažila dostat mě z její hlavy. Jako vždy jsem cítila, že je v pořádku. Takže co mě drželo od toho cítit víc? Určitě nespala, protože jsem mohla cítit její vědomí na druhé straně té zdi. Ale byl tam éter, schovával ji přede mnou…a ona chtěla aby se tak dělo.
Co to sakra je? Bylo obecně přijímaným faktem, že naše pouto je jen jednosměrné. Já mohla cítit jí; ona nemohla cítit mě. Rovněž jsem mohla kontrolovat, kdy budu v její mysli. Často jsem se snažila jí nelézt do hlavy (zajetí ve vězení se nepočítá), ve snaze chránit její soukromí. Lissa ale takovou moc nemá a její zranitelnost jí dokázala občas pěkně rozzuřit. Jednou za čas mohla použít svou sílu, aby mě od sebe odpojila, ale to bylo velmi vzácné, těžké a chtělo to nemalou část úsilí na její straně. Držet mě venku nebylo lehké, ale ona to zvládala. Každopádně mě nezajímalo jak. Chtěla jsem vědět proč!
Pravděpodobně to byl můj nejhorší den mého uvěznění. Strach sama o sebe je jedna věc, ale strach o ní? To bylo mučení. Pokud by to byl můj život za její, tak bych šla na popravu ještě dneska. Musela jsem vědět, co se děje. Dozvěděla se snad něco? Rozhodla se Rada přeskočit soudní proces a popravit mě? Snažila se mě Lissa ochránit před těmito novinkami? Protože čím víc jí éter ovládal, tím víc byl její život ohrožen. Tahle duševní stěna mezi námi jí musela stát spoustu magie, ale proč? Proč se vystavovala takovému riziku? Najednou jsem si uvědomila , jak moc spoléhám na spojení mezi námi. Pravda: ne vždy jsem uvítala něčí myšlenky v mé hlavě. Navzdory kontrole kterou jsem se naučila, se naše mysli občas spojily v momentech, které bych radši neznala. Nic z toho mě právě teď nezajímalo - její bezpečnost ano. Být blokována bylo jako bych přišla o končetinu.
Celý den jsem se jí snažila dostat do hlavy a celý den bez úspěchu. Bylo to nesnesitelné. Také mi nikdo nepřišel na návštěvu a já už dávno přečetla knihu i časopisy. Pocit zvířete uzavřeného v kleci se ke mně zase vracel, také jsem strávila slušné množství času řvaním na mé stráže - bez výsledku. Taťánin pohřeb byl zítra a hodiny mého života tikaly až moc rychle. Přišel čas spánku a stěna mezi naším poutem konečně spadla - protože Lissa šla spát. Spojení mezi námi bylo pevné, ale její mysl byla uzavřena v bezvědomí. Žádné odpovědi jsem tam nenašla. Ponechána jen tak s prázdnou jsem šla do postele a přemýšlela, jestli mě zase ráno od sebe odřízne.
Neodřízla. Ona a já jsme byli zase spojeny a já jsem byla schopna vidět svět jejíma očima. Lissa vstala brzy, připravovala se na pohřeb. Neviděla jsem ani necítila žádné znamení toho, proč mě včera zablokovala. Nechala mě v její mysli, tak jako vždy. Skoro jsem chtěla vědět jaké by to bylo být od ní odstřižena napořád. Ne, to ne…stěží. Uvědomila jsem si, že stejnak přede mnou nějaké myšlenky skrývá. Byly kluzké. Pokaždé, když jsem se je snažila chytit, tak mi proklouzly mezi prsty. Byla jsem ohromena, že ještě může použít dostatek magie, aby to dokázala, ale bylo
to také jasné znamení, že to byla ona, kdo mě včera zablokoval. Co se děje? Proč by chtěla přede mnou něco skrývat? Co jsem mohla dělat v téhle díře? Opět, můj neklid rostl. Co je tak strašného, že jsem o tom neměla vědět?
Dívala jsem se, jak se Lissa připravuje, ale neviděla jsem nic neobvyklého. Šaty, které si nakonec vybrala, měly rukávky a končily u kolen. Černé, samozřejmě. Byly to sotva šaty na party, ale věděla, že pár lidí jistě nad nimi pozvedne obočí. Za jiných okolností by mi to udělalo radost. Vlasy měla rozpuštěné. Její blond barva kontrastovala s jejími černými šaty, když se na sebe koukala v zrcadle.
Christian se setkal s Lissou venku. Musela jsem uznat, že vypadal dobře. Na sobě měl netypicky košili a kravatu. A jeho výraz byl zvláštním mixem nervozity, tajemství a jeho typického sarkastického úšklebku. Když viděl Lissu, tak se jeho tvář na okamžik změnila, byl omráčený, jak se na ní díval. Věnoval jí úsměv a přivinul jí v krátkém objetí. Jeho dotek jí přinesl spokojenost a uvolnění. Nedávno se k sobě vrátili po krátkém rozchodu, který pro oba byl zničující. "Bude to v pořádku," zašeptal, jeho pohled plný obav se vrátil. "Bude to fungovat! Zvládneme to." Nic na to neřekla, jen ho ještě pevněji obejmula než od něj odstoupila. Ani jeden z nich nemluvil, když kráčeli k začátku pohřebního průvodu. A to bylo podezřelé. Lissa se ho chytila za ruku a díky tomu se cítila silnější.
Pohřeb pro Morojské královské rodiny byl po staletí stejný, nezáleželo na tom jestli se odehrává v Rumunsku nebo tady v Pennsylvánii. To byl prostě Morojský způsob. Smíchali tradice s moderní dobou, magii s technologií. Královninu rakev ponesou
zřízenci z paláce přes pozemky královského dvora, dokud nedorazí k impozantní katedrále. Sem vstoupí vybraná skupina na mši. Po bohoslužbě bude Taťána pohřbena na hřbitově u kostela vedle ostatních monarchů a důležitých panovníků. Pohřební cesta byla velice lehce spatřitelná. Tyče s červenými a bílými hedvábnými prapory se tyčily na obou stranách cesty. Růžové lístky byli rozházeny všude po zemi. Po stranách se lidé lepili na sebe s nadějí, že alespoň letmo zahlédnou královninu rakev. Mnoho Morojů přišlo z daleka, někteří kvůli pohřbu a někteří kvůli volbám, které se budou konat během několika týdnů. Královské rodiny - většina z nich měla na sobě od prodavačky odsouhlasený černý samet - již mířili do paláce. Lissa zastavila, aby mohla jít s Christianem, protože on nemohl zastupovat svou rodinu. Podruhé ho objala a dala mu lehký polibek. Jak od něj odstoupila, byl zde záblesk pochopení v jeho modrých očích - tajemství, které přede mnou skrývali.
Lissa se snažila
protlačit shromážděním a dostat se ke vchodu do budovy, kde měl být začátek procesí. Tato budova nevypadala jako paláce nebo zámky antické Evropy. Její velkolepá kamenná fasáda a vysoká okna byli jako jiné stavby zde na Královském Dvoře, ale několik rysů - její výška, široké mramorové schody - se jemně lišily od jiných budov. Zatahání za Lissinu paži jí zastavilo v postupu, což zapříčinilo, že skoro narazila do letitého Morojského muže. "Vasiliso?" Byla to Daniela
Ivašková, Adrianova matka. Daniela nebyla tak špatná, vlastně jí vůbec nevadilo, že já a Adrian spolu chodíme - alespoň před tím, než jsem byla obviněná jako vrah. Daniela věřila, že se já a Adrian stejně rozejdeme až budu k někomu přidělena jako strážce. Daniela také přesvědčila jednoho z jejích bratranců, Damona Taruse,
aby mi dělal právníka - nabídku jsem odmítla, po tom, co mi své služby nabídl Abe. I když jsem si nebyla jistá jestli je to zrovna nejlepší rozhodnutí, pravděpodobně to poskvrnilo Danielin pohled na mě, čehož jsem litovala.
Lissa obětovala nervózní úsměv. Byla dychtivá se zúčastnit průvodu a mít to už všechno za sebou. "Ahoj," řekla. Daniela byla oblečená v černém sametu a dokonce jí ve vlasech zářily diamanty. Strach a rozrušení se zračili v jejím krásném obličeji.
"Neviděla jsi Adriana? Nebyla jsem schopná ho nikde najít. Zkontrolovali jsme jeho pokoj."
"Oh," Lissa odvrátila oči. "Co?" Daniela s ní skoro zatřásla. "Co víš?" Lissa si povzdechla. "Nejsem si jistá, kde je, ale viděla jsem ho včera večer, když se plížil z nějakého večírku." Lissa zaváhala, jako by byla skoro v rozpacích říci zbytek.
"Byl…opravdu opilý. Nikdy dřív jsem ho takhle neviděla. Byl s nějakými holkami, a já vážně nevím. Je mi líto, lady Ivašková. Nejspíš…no, někde odpadl." Daniela si promnula ruce a já sdílela její zděšení. "Doufám, že si toho nikdo nevšiml. Možná bychom mohli říct…že ho přemohl žal. Tolik se toho děje. Určitě si toho nikdo nevšimne. Řekneš jim to, že ano? Jak byl rozrušený?" Měla jsem Danielu ráda, ale tahle královská posedlost s reputací mi už začínala vážně lézt na nervy. Věděla jsem, že miluje svého syna, ale její hlavní starostí nebyl tolik pohřeb Taťány jako myšlenka, že by si někdo mohl všimnout, že byl porušen protokol. "Samozřejmě" řekla Lissa. "Nechtěla bych, aby se to někdo…no, prostě by mě štvalo kdyby se to dostalo ven." "Děkuji. Teď jdi."
Daniela ukázala na dveře, stále úzkostlivě. "Musíš zaujmout své místo." K Lissinýmu překvapení ji jemně poplácala po rameni. "Nebuď nervózní. Bude to v pořádku. Jen drž hlavu zpříma."
Strážci u dveří poznali Lissu jako někoho významného a dovolili jí jít dovnitř. Tady, ve vstupní hale, stála Taťány rakev. Lissa ztuhla, najednou zdrcena, že skoro zapomněla co tady vlastně dělá. Rakev sama o sobě byla umělecké dílo. Byla vyrobena z lesklého černého dřeva, vyleštěna do dokonalosti. Malby propracovaných zahradních scén v lesklých barvách všech odstínů zdobily obě strany rakve. Zlato se třpytilo všude, včetně tyčí, které budou nosiči držet. Tyto tyče byly pokryty řetězci fialových růží. Zdálo se, že trny a listy ztíží nosičům, aby tyče mohli lépe uchopit, ale to už byl jejich problém se kterým se museli vypořádat. Uvnitř, odkrytá a ležící na podkladu z více fialových růží, byla samotná Taťána. Viděla jsem už mrtvá těla. Sakra, vždyť jsem je sama tvořila. Ale vidět tělo, které bylo uchované, ležící mírumilovně a dekorativně… no, nahánělo to hrůzu. Pro Lissu to také bylo zvláštní, zejména proto, že se nemusela vyrovnávat se smrtí tak často jako já. Taťána měla na sobě lesklé hedvábné šaty bohaté na fialové odstíny - tradiční barva pro královský pohřeb.
Dlouhé rukávy byly ozdobeny propracovaným designem z malých perel. Často jsem viděla Taťánu v červené - barvě související s rodinou Ivaškovů - a byla jsem ráda za fialovou tradici. Červené šaty by byly silnou připomínkou krvavých obrazů jí samotné, které jsem viděla na mém slyšení, obrazů které jsem se snažila vymazat z paměti. Náhrdelník z drahokamů a dalších perel vysel okolo jejího krku a na jejích šedých vlasech seděla koruna s diamanty a ametysty. Někdo udělal dobrou práci s Taťániným make-upem, ale ani ten nemohl skrýt bělost její pleti. Morojové byli přirozeně bledí. Ve smrti jsou bledí jako křída - jako Strigojové. Ten pohled udeřil Lissu tak živě, že se zakymácela a musela se podívat jinam. Vůně růží naplňovaly vzduch, ale byl tam i náznak rozkladu smíšeného se sladkostí.
Pohřební koordinátorka zahlédla Lissu a nařídila jí ať zaujme své místo - nejdříve ale zanaříkala nad Lissiným výběrem oblečení. Ostrá slova vrátily Lissu do reality, a tak se zařadila do řady s dalšími pěti Moroji na pravé straně rakve. Snažila se nekoukat na královnino tělo moc zblízka a radši odvracela zrak jinam. Brzo se objevili pohřební zřízenci a zvedli jejich zátěž, použili růžemi omotané tyče, které si položili na ramena a pomalu se vydali směrem k čekajícímu davu. Nosiči byli všichni Dhampýři. Měli na sobě slavnostní oděvy, což mě zpočátku zmátlo, ale poté jsem si uvědomila, že všichni jsou Dvorní strážci - až na jednoho. Ambrose. Vypadal nádherně jako vždycky a hleděl přímo před sebe, obličej prázdný a bezvýrazný. Přemýšlela jsem, jestli Ambrose pro Taťánu truchlil. Tolik jsem byla fixovaná na své problémy, že jsem úplně zapomněla, že zde byl promarněn život, život, který mnozí milovali. Ambrose bránil Taťánu, když jsem byla naštvaná kvůli zákonu o věku Dhampýrů. Pozorujíc ho Lissinýma očima, přála jsem si, abych si s ním mohla promluvit osobně. Určitě musel vědět něco víc o dopise, který mi podstrčil v soudní síni. Určitě nebyl jenom poslíček.
Průvod se pohnul vpřed a ukončil mé dumání ohledně Ambrose. Před rakví byli další obřadní lidé. Královští v precizním oblečení, předvádějící třpytivou okázalost. Uniformování strážci držící prapory. Hudebníci s flétnami šli na úplném konci, hrající truchlivé písně. Pro její část, Lissa byla velmi dobrá ve veřejném vystupování a zvládla pomalé, majestátní tempo s elegancí a půvabem. Její pohled byl na úrovni a sebejistý. Neviděla jsem mimo její tělo, samozřejmě, ale bylo lehké si představit co diváci vidí. Byla krásná a královská, hodna zdědit odkaz Dragomirů a doufejme, že si toho více a více lidí všimne. Zachránilo by nás to před spoustou problémů, kdyby někdo změnil hlasovací právo prostřednictvím standardních postupů, takže bychom se nemuseli upínat na nalezení ztraceného sourozence.
Pěší trasa pohřbu trvala dlouho, i když slunce začalo klesat dolů k obzoru, denní teplo stále vyselo ve vzduchu. Lissa se začala potit, ale já věděla, že její potíže nebyli nic, s porovnáním pohřebních zřízenců. Pokud okolní dav horko pociťoval, tak to na sobě nedával znát. Natahovali krky, aby jen zahlédli podívanou před nimi. Lissa nevěnovala divákům moc velkou pozornost, ale v jejich tvářích jsem viděla, že rakev není to jediné co sledují. Sledovali Lissu. To co udělala pro Dimitrije se rozneslo po světě Morojů a zatímco mnozí byli skeptičtí ohledně její schopnosti léčit, bylo jich tam také mnoho, kteří jí věřili. Viděla jsem v davu výrazy údivu a úžasu a na sekundu mě napadlo na koho se opravdu přišli podívat: Lissu nebo Taťánu? Konečně, katedrála se objevila v jejich zorném poli, což byla pro Lissu dobrá zpráva. Slunce nezabíjí Moroje tak jako Strigoje, ale teplo a sluneční světlo bylo stále nepříjemné pro všechny upíry. Průvod byl téměř u cíle, a ona, jedna z těch, kteří mají dovoleno se zúčastnit bohoslužby, si bude brzo užívat klimatizace.
Jak jsem studovala okolí, nemohla jsem si pomoct nepomyslet jaký začarovaný kruh ironie můj život byl. Kousek od kostela na rozsáhlých pozemcích byly dvě obří sochy zobrazující staré Moroje, krále a královnu, kteří pomohli Morojům prosperovat. I když byly daleko od kostela, sochy vypadaly zlověstně, jako by vše zkoumaly. Poblíž sochy královny byla zahrada, kterou jsem dobře znala. Musela jsem jí udržovat, což byl můj trest za to, že jsem utekla do Las Vegas. Můj pravý důvod cesty - o kterém nikdo nevěděl - bylo osvobodit Viktora Daškova z vězení. Viktor byl náš dávný nepřítel, ale on a jeho bratr Robert, který využívá éter, měli informace, které jsem potřebovala, abych osvobodila Dimitrije. Kdyby se kterýkoliv strážce dozvěděl, že jsem osvobodila Viktora - a potom ho ztratila - trest by byl stokrát horší. Alespoň jsem udělala dobrou práci se zahradou, pomyslela jsem si trpce. Kdybych byla popravena, alespoň by tu zůstala moje trvalá značka. Lissiny oči se upřely na chvíli na jednu z soch, než se otočila zpátky ke kostelu. Pořád byla zpocená a já si uvědomila, že to není jen tím teplem. Taky byla nervózní. Ale proč? Proč byla nervózní? Vždyť to byl jen obřad. Všechno co musela udělat bylo postupovat podle řádu. Přesto…bylo to tu zase. Něco ji pořád trápilo. Pořád se snažila držet shluk myšlenek ode mě, ale pár jich uniklo díky tomu jak byla ustaraná. Příliš blízko, příliš blízko. Jdeme moc rychle. Rychle? Ne dle mého názoru. Nikdy bych nezvládla tohle pomalé, majestátné tempo. Cítila jsem se obzvlášť špatně za pohřební zřízence. Kdybych byla jedním z nich, tak bych si řekla, k čertu se slušností a rozběhla bych se ke konečnému místu určení. Pokud byla pohřební koordinátorka zděšena, když viděla Lissiny šaty, tak nevím jak by reagovala, kdyby Taťána vypadla z rakve.
Náš pohled na katedrálu byl čím dál jasnější, její kopule svítila žlutě a oranžově v zapadajícím slunci. Lissa byla ještě několik metrů daleko, ale kněz stojící před domem byl jasně viditelný. Jeho šaty byli téměř oslepující. Byli vyrobeny z těžkého třpytivého zlatého brokátu, dlouhé a plné. Zaoblený klobouk s křížem, také zlatý, seděl na jeho hlavě. Myslela jsem si, že není dobré, když zastíní královnino oblečení, ale možná to je to co kněží dělají na slavnostních příležitostech. Možná to přitáhne Boží pozornost. Zvedl ruce na uvítanou a tím předváděl ještě víc zlaté tkaniny. Zbytek davu a já jsme si nemohli pomoct, ale sledovat jeho oslňující okázalost. Takže si musíte představit naše překvapení, když sochy vybouchly.