Vampýrská Akademie - 28.kapitola

Přestala jsem dýchat. Každý jsme měli vlastní deku, ale i uprostřed léta v noci klesla teplota. Dimitrij se ve spánku převalil na mě, spojil naše deky dohromady a hlavu si položil na mou hruď. Jeho tělo leželo vedle mě, teplé a známé, a dokonce se přitulil i trošku blíž.
Uvědomila jsem si, že musel být velmi vyčerpaný, když se mu tohle stalo ve spánku. Koneckonců to byl chlap, který vždy spal s jedním okem otevřeným. Ale jeho kontrola teď opadla, jeho tělo něco podvědomě hledalo… ale co? Teplo? Mě? Sakra… Proč jsem se ptala Soni na ty otázky? Proč jsem nemohla hrát hodnou přítelkyni Adrianovi?
Váhavě, bázlivě jsem se trošku posunula, abych mohla dát jednu ruku kolem Dimitrije a posunout ho blíž k sobě. Věděla jsem, že to bylo riziko, že by se mohl probudit a zlomit to kouzlo, ale to se nestalo. Kdyby nic jiného, zdálo se, že se uvolnil. Pocit, že ho takhle držím… Ten můj točící se žaludek. Bolelo mě to. Že to je takhle. Ve stejné době, jako jsem ho držela, se zdálo, že jsem vymazala všechnu jeho bolest. Teď už ani kousek nechyběl. Já myslela, že už jsme každý jinde, dokud mi Soňa neřekla těch pár vět, které mnou otřásly.
Nevím, jak dlouho jsme tam takhle s Dimitrijem byli. Ale bylo to asi dost dlouho, protože vycházející slunce začalo prosvěcovat stanovou tkaninou. Teď s tím světlem, jsem mohla vidět Dimitrije lépe. Jeho temně řezané rysy jeho tváře a měkkost jeho vlasů, zatímco ležel vedle mě. Chtěla jsem se těch vlasů dotknout, abych zjistila, zda jsou stejné, jako si je pamatuji. Byla to samozřejmě hloupost. Jeho vlasy by se nezměnily. Ale stejnak. Chtěla jsem se jich dotknout. Nakonec jsem to vzdala a jemně jsem zabloudila prsty k jeho hlavě.
Byly hladké a hedvábné, jen nejmenší dotek způsobil, že mi přeběhl mráz po zádech. A to ho také probudilo.
Otevřel oči. Čekala jsem, že ode mě odskočí pryč, ale místo toho jenom zhodnotil situaci a nehýbal se. Nechala jsem svou ruku položeno na jeho tváři a tou druhou jsem ho stále hladila po vlasech… Hleděli jsme na sebe a něco mezi námi procházelo. V té chvíli jsem s ním nebyla ve stanu, nebyla jsem na útěku. Nemusela jsem chytat žádného vraha a také jsme nemuseli překonávat některá strigojská traumata. Byl tam jenom on a já a pocity, které jsme tak dlouho nechávali stranou.
Když se pohnul, myslela jsem, že odejde. Místo toho ale zvedl hlavu a podíval se na mě. Oddělovalo nás jen pár centimetrů a jeho oči ho zradily. Chtěl mě políbit a já to taky chtěla. Naklonil se nade mě a jednu ruku mi položil na tvář. Byla jsem připravena na ten polibek - potřebovala jsem ho - a pak najednou ztuhl. Odtáhl se zpátky a posadil se, frustrovaně vydechoval, když se ode mě odvrátil. Také jsem se posadila a můj dech byl rychlý a mělký.
"Co-co se děje?" zeptala jsem se.

Podíval se na mě. "Vyber si. Je tu mnoho možností."
Sáhla jsem si prstem na rty. Tak blízko. Tak blízko.
"Já vím. Vím, že se věci změnily. Vím, že si se mýlil. Vím, že můžeš znova milovat."
Měl na sobě masku, když formoval odpověď.
"Tohle není o lásce."

Na chvíli jsem si v hlavě přehrávala to dokonalé spojení, tak jak se na mě podíval a jak jsem se cítila. Peklo. Soňa dokonce tvrdila, že spolu máme nějaké mystické spojení.
"Jestli to není o lásce, tak o čem teda?" zeptala jsem se.
"Je to o tom dělat správnou věc," řekl tiše.
Správnou věc? Správné a špatné - to bylo věčné téma, když jsme byli u sv. Vladimíra. Nebylo mi osmnáct. Byl to můj učitel. Oba jsme byli Lissini strážci a museli jsme jí věnovat plnou pozornost. Toto všechno byly argumenty, kterými jsme se museli předtím řídit. Ale ty už dávno nebyly hlavní.
Zeptala bych se ho na víc věcí, kdyby někdo nezaškrábal na dveře.

Oba jsme vyskočili od sebe. Popadl mě můj bojový instinkt, i když jsem věděla, že tam žádný Strigoj není. Ale v poslední době byli Strigojové náš nejmenší problém.
"Rose? Dimitriji?"
Hlas byl sotva slyšitelný, ale známý. Rozbalili jsme vchod vepředu a uviděli jsme Soňu. Stejně jako my, měla stejné oblečení jako předtím a její vlasy by chaotické. Posunula jsem se stranou, aby mohla vejít dovnitř.
"Útulné," řekla a podívala se okolo. "Dostali jste nejvzdálenější místo na stanování. Trvalo mi celou věčnost. Než mi řekli, kde jste."
"Jak ses sem dostala?" zeptala jsem se.
Mrkla.
"Nejste jediní, kteří dokáží ukrást auto. Nebo v mém případě přesvědčit lidi, aby mi ho dobrovolně půjčili."
"Pronásledoval tě někdo?" zeptal se Dimitrij, zase vážný s žádnou známkou o tom, co se před chvilkou stalo.
"Ne, že bych to mohla říct," řekla a sedla si se zkříženýma nohama. "Pár strážců mě pronásledovalo, když jsem utíkala, ale pak jsem se ztratila. Zdálo se, že spíš mají zájem o vás dva."
"Představte si to," zamumlala jsem. "Škoda, že už byl Viktor pryč - měl by přednost."
"On nezabil královnu," řekla smutně. "Ale dobrá zpráva je, že vím, kde teď jsou."
"Kde?" zeptal se Dimitrij a já.
Měla vědoucný úsměv na rtech.
"Západní Michigan," řekla. "Odjeli opačným směrem od dvora."
"Sakra," zamumlala jsem. Dimitrij a já jsme byli jihovýchodně od Ann Argot, v Detroitu. Byli jsme ve špatném směru.
"A viděla jsi Jill? Je v pořádku?"
Soňa přikývla.
"Byla v pohodě. Vystrašená, ale v pohodě. Popsala mi pár orientačních bodů, podle kterých myslím, že můžeme najít jejich hotel. Našla jsem ji ve snu před pár hodinami, odpočívali. Viktor se necítil dobře. Možná tam pořád ještě jsou."
"Pak musíme odejít" řekl Dimitrij, okamžitě v akci. "Jakmile se začnou pohybovat, bude Jill vzhůru a nebudeme se moc spojit."

Zabalili jsme stan s pozoruhodnou rychlostí. Můj kotník už byl lepší, ale stále ještě bolel. Všimli si mého kulhání a těsně předtím než jsme vyjeli, zavolala na mě Soňa.
"Počkej."

Klekla si přede mě a zkoumala oteklý kotník, který byl snadno vidět přes mé roztrhané šaty. Zhluboka se nadechla, a položila nade mě ruce, a nárůst energie sršel přes mé nohy. Když bylo po všem, vstala a bolest a otok byl pryč, stejně jako odřeniny na nohách. Musela mě uzdravit éterem.
"Děkuju ti" řekla jsem. "Ale neměla jsi to dělat… Neměla jsi použít éter."
"Musí být ve špičkové kondici," řekla a zadívala se na stromy.
Jeli jsme k místu, které popsala Jill Soně. Zastavili jsme s pouze jednou, když jsme si museli vyměnit auto. Informace, které Soňa získala, nás vedly k městu jménem Sturgis. Bylo v západní polovině Michiganu, ale nebylo to tak daleko, jak jsme očekávali. Nicméně, Dimitrij jel nejméně 15 kilometrů za hodinu nad povolenou rychlostí po celou dobu.
"Tam," řekla Soňa, jak jsme jeli do centra města. Vypadalo to jako motel ve vedlejší ulici.
"To je ten, který popsala. Sunshine motel."
Dimitrij zajel za budovy a všichni jsme jen seděli a zírali na motel, který nevypadal tak vesele, jak hlásal jeho název.
"To je jejich auto," řekla Soňa. "Jsou tady."

Ano. Bylo tam CR-V, které vzali od domu Jill. Já jsem ukradla Viktorovi klíče a on mi udělal laskavost a ukradl ty mé.
"Jak je najdeme?" zeptala se Soňa.
Chtěla jsem navrhnout, že podle aury, ale pak jsem to zamítla. Robert by vycítil Soňu ve stejný okamžik jako ona jeho. Navíc jsem si myslela, že bratři budou bojovat. A to by mohlo přitáhnout pozornost. Tam, kde jsme parkovali, nás nikdo nemohl vidět.
"Počkáme," řekla jsem. "Je skvělé, že se zastavili na takhle dlouho dobu. Pokud mají nějaký záměr, tak brzy odjedou."
"Souhlasím," řekl Dimitrij a koukl se mi do očí. Synchronizované duše. Zase se mi vrátil ten skoro-polibek a podívala jsem se raději pryč, protože jsem se obávala, aby mi nezrudl obličej.
"Ani se nebudou moc bránit. Nemají dost prostoru na útěk." Byla to pravda. Motel byl lemovaný betonovou zdí.
Já jsem uvažovala, že bychom měli počkat v autě, ale Dimitrij se rozhodl, že bychom měli být spíše venku. Nechtěli jsme do toho zatahovat Soňu. Tohle nebyl její boj.
Stáli jsme s Dimitrijem za autem, ve stínu listnatého javoru a já jsem si stále uvědomovala jeho blízkost a divoký postoj bojovníka.
"Nepředpokládám," řekla jsem. "Že budeme mluvit o tom, co se dneska stalo."
Dimitrijovi oči byli na CR-V, ale mě neoklamal. Vyhýbal se pohledu na mě.
"Není o čem mluvit."
"Předpokládala jsem, že tohle řekneš. Vlastně to bylo buď tohle anebo: Já nevím, o čem to mluvíš."

Povzdechl si.
"Ale," pokračovala jsem. "Je tady něco, o čem bysme měli mluvit. Jako třeba o tom, že jsi mě málem políbil."

Ticho.
"Chtěl jsi mě políbit!" Bylo těžké udržet svůj hlas tichý. "Viděla jsem to."
"Jen proto, že něco chceme, neznamená, že to je pravda."
"Co jsem řekla je pravda, že jo? Můžeš pořád milovat, ne? Teď si uvědomuju, že po té transformaci sis asi myslel, že nemůžeš. A asi jsi nemohl. Ale věci se změnily. Začínáš se dostávat zpátky."
Dimitrij mi věnoval pohled.
"Ano, věci se změnily… Ale některé ne."
"Dobře, pane záhadný. To mi nepomáhá. Vysvětli ten'správná věc' komentář."

Frustrace naplnila jeho rysy.
"Rose, už jsem udělal spoustu špatných věcí, z nichž většinu už nikdy nebudu moct napravit nebo najít vykoupení. Moje jediná volba teď, když chci zpátky dostat zpět svůj život, je jít dál, zastavit zlo a dělat to, co je správné. A není správné být s ženou jiného muže, kterého mám rád a respektuji ho. Budu krást auta. Vyloupím dům. Ale je tu hranice, kterou nemůžu překročit, bez ohledu na to, co jsem-"

V motelu se otevřely dveře a to nás vyrušilo.
Nové drama mělo přednost před mým milostným životem. Viktor vyšel ven a za ním šel Robert a Jill. Předpokládala bych, že jí svážou, ale byla jsem překvapena, že s nimi šla tak klidně. Brzy jsem si uvědomila, že to nebylo přirozené. Ona se chovala jako robot: Byla donucena poslouchat.
"Nátlak," řekl Dimitrij. "Jdi pro Viktora, já dostanu Roberta."

Přikývla jsem.

Dimitrij a já jsme vyskočili z našeho úkrytu. Dva zdraví dhampýři mohli porazit dva staré Moroje každý den.

Viděla jasem, jak jde Dimitrij na Roberta. Pak jsem se zaměřila výhradně na Viktora. Skočila jsem na něj svou plnou vahou a shodila ho na zem. Spadl tvrdě na asfalt a já ho tam držela, vrazila jsem mu pěstí do nosu a viděla jsem, jak mu začalo krvácet z nosu.
"Dobrá práce," zalapal po dechu.
"Chtěla jsem to udělat už hodně dlouho," zavrčela jsem.
Viktor se usmál i přes bolest a krev.
"Samozřejmě že ano. Myslel jsem si, že Belikov je divoch, ale nakonec jsi to ty, že? Jsi zvíře bez kontroly, bez odůvodnění s výjimkou bojovat a zabíjet."
Chytla jsem jeho košili a posunula jsem se nad něj.
"Já? Já nejsem ten, kdo mučil Lissu pro vlastní prospěch. Já nejsem ten, kdo obrátil svou dceru na dráhu Strigoje. A taky si nejsem jistá, že to jsem já, kdo používá nátlak na patnáctiletou dívku!"

K mému znechucení si pořád udržoval úsměv.
"Je cenná, Rose. Tak, tak cenná. Máš tušení kolik-"
"Ona není objekt pro tvoji manipulaci!" Plakala jsem. "Je to ahh! -"

Pode mnou se náhle propadla zem a všude bylo malé zemětřesení. Asfalt se začal pohybovat. Nebyl to příliš velký tlak, ale mohl mě snadno rozrušit. Slabé výkřiky překvapení mě ujistily, že to zemětřesení bylo i jinde, ale nejvíce se vztahovalo na mě.

Viktor byl starý muž, a tak jsem do něj strčila a praštila ho. Byla na něm znát bolest a únava, ztížená dýcháním a to mi napovědělo, že jeho kouzlo asi nebylo tak lehké. Jeden dobrý úder. To bylo vše, co jsem potřebovala. Jedna dobrá rána by ho srazila dolů a vyřadila by ho z boje. Najednou jsem si uvědomila, že Viktor mě chtěl chytit tak, že by kolem mě postavil asfaltové vězení. To jsem nemohla dopustit.
"Síla pro nic za nic," vydechl Viktor a pot se mu odléval z tváře. "Není to pro tebe dobré. Skutečná síla je v mysli. V mazanosti. Při kontrole Jill, při kontrole Vasillisy. S Vasillisou jsem kontroloval Dragomiry a odtud Moroje. To je síla. To je síla."

Většina z jeho triády mě nezajímala, ale pak mě to naštvalo. Řízení Jill, při kontrole Vasillisy. Nemohla jsem ho nechat, aby jim znova ublížil. Nemohla jsem ho nechat, aby je využíval. A nemohla jsem ho nechat, aby odvedl Jill. Lissa mi dala dříve čotky, který vypadali jako kříž s korálky. Bylo to dědictví Dragomirů, propůjčené těm, kteří chránili rodinu. Byla moje povinnost chránit všechny Dragomiry. Oni jsou na prvním místě.

S dovedností se pokusil znova postavit. V podstatě jsme spolu na tom parkovišti tancovali. Ale jak jsem se dívala na Viktora, vzpomněla jsem si, jak mě Soňa varovala: Katalyzátor. Jiskra byla podmětem temnoty, kterou jsem vzala z Lissy.
Při pohledu na něj jsem viděla všechno zlo v mém životě v jedné osobě. Bylo to úplně přesné? Ne, ne přesné. Ale on ublížil mé nejlepší kamarádce - málem jí zabil. Hrál si s Dimitrijem a mnou a ještě více komplikoval náš vztah. Kdy bude konec? Kdy se jeho zlo zastaví? Viděla jsem červený nádech vize. Slyšela jsem hlas, který volal mé jméno - Sonin, myslím. Ale v tu chvíli na světě nebylo nic jiného než Viktor a má nenávist k němu.
Skočila jsem na něj, poháněná vztekem a adrenalinem. Ještě jednou jsem se na něj vrhla a znova jsme dopadli na zem. Srazila jsem ho ke zdi a slyšela jsem podivné praskavé zvuky a Viktor klesl k zemi.
Bezprostředně jsem poklesla a popadla ho za ruku a zatřásla jsem s ním.
"Vstaň," křičela jsem. "Vstaň a bojuj se mnou."

Ale bez ohledu na to, jak moc jsem s ním třásla, nebo jsem na něj řvala… nic.

Nějaké ruce mě popadli a snažili se mě dostat od něho pryč.
"Rose… Rose! Přestaň!"

Ignorovala jsem ten hlas a ignorovala jsem i ty ruce. Byla jsem hrozně naštvaná a potřebovala jsem, aby mi jednou Viktor čelil. Měla jsem ho nechat jít.

Nechtěla jsem, ale za pár vteřin to vypadalo jako rozumný nápad. Povolila jsem a nechala ty ruce, aby mě odtáhly. Ten, kdo mě vytáhl, byla Soňa. Použila trošku nátlaku, abych ji poslechla. Byla tak silná, že ani nepotřebovala oční kontakt. Držela mě, i když musela vědět, že to je zbytečná snaha.
"Musela jsem ho zastavit," řekla jsem a zkoušela se jí vykroutit. "Musel za to zaplatit."
" Rose! Už má dost. Je mrtvý. Copak to nevidíš? Mrtvý. Viktor je mrtvý."

Ne, neviděla jsem ho. Vše, co jsem viděla, byla slepá posedlost a moje potřeba dostat Viktora. Ale pak její slova konečně ke mně dolehla. Vzala jsem Viktora a necítila jsem žádný puls. Viděla jsem jeho oči, které vypadaly tupě. Nic v nich nebylo. Ty šílené, vířivé emoce ve mně zmizeli a přeměnili se v šok. Konečně jsem pochopila, co mi řekla.
Pochopila jsme, co jsem udělala.
Pak jsem uslyšela strašlivý zvuk. Nářek. Ohlédla jsem se a viděla jsem Dimitrije s Robertem. Robertovy paže byly sepnuté za zády a Dimitrij ho držel bez sebemenší námahy. Jill stála nedaleko a neklidně se na nás dívala, měla v očích strach.
"Viktore! Viktore!"
Robert vydával tlumené vzlyky. Koukla jsem se zpátky na tělo před sebou a stěží jsem věřila, co jsem to právě udělala. Myslela jsem si, že strážci bláznili, když byli tak přísní na Eddieho, když zabil Moroje, ale teď už jsem to chápala. Monstrum jako Strigoj byla jedna věc, ale život člověka a to i osoby, kterou-"
"Dostaň ho od ní pryč!"
Soňa byla blízko mě a ten nečekaný výkřik mě vylekal. Klečela, ale teď vyskočila na nohy a otočila se směrem k Dimitrijovi.
" Dostaň ho od ní, tak rychle, jak můžeš!"

Dimitrij se zatvářil překvapeně, ale mocný příkaz v jejím hlase ho vedl k okamžitým reakcím. Začal táhnout Roberta pryč. Po několika vteřinách se prostě rozhodl vzít si ho přes ramena a pomást ho. Očekávala jsem, že bude protestovat, ale Robert byl zticha. Jeho oči pořád spočívaly na Viktorově těle a jeho pohled byl tak ostrý, tak soustředěný, že se zdálo, jako by mohl do něčeho vypálit díru.
Soňa vrazila mezi bratry a spadla na zem znovu, překrývajíc Viktorovo tělo svým.
"Dostaň ho odtud!" zavolala znovu. "Snaží se přivést Viktora k životu. Bude stínem políbený."
Byla jsem stále ještě zmatená a vystrašená a rozrušená, a přesto zděšená, co jsem to udělala. Robertovi by nesmělo být dovoleno, aby přivedl Viktora k životu. Bratři byli dost nebezpečí i bez toho, aby byli spojeni. Viktor musel zůstat mrtvý.
"Neměl by se dotýkat těla?" zeptala jsem se.
"Na závěr pouta ano. Ale teď zatím udržuje Viktorovu duši v okolí."

Vysvětlila.
Když byl Dimitrij s Robertem pryč, řekla mi Soňa, že bychom měli pohnout s tělem. Jill se k nám připojila, aniž by si byla skutečně vědoma toho, co jsem udělala. Soňa našla klíče od CR-V a já jsem se hlavně snažila nedívat na Viktorovo tělo.
Když jsme byli konečně v autě, Soňa vydechla a zaměřila se na mě.
"Rose?" Neodpověděla jsem. "Rose?"
"Jo?" zeptala jsem se a hlas mi kolísal.

Její hlas byl uklidňující a přemlouvavý.
"Musíš se podívat na mrtvé. Otevři na ně oči."
Mrtvé? Ne, moje mysl se cítila mimo kontrolu a já se nemohla nechat zmást duchy. Byl to špatný nápad.
"Nemůžu."
"Můžeš," řekla. "Já ti pomůžu. Prosím."
Nemohla jsem odmítnout její nátlak. Během několika okamžiků jsem viděla průsvitné tváře. Jejich ústa se otevírala jako by chtěli něco říct.
" Co vidíš? " zeptala se Soňa
" Destiláty" zašeptala jsem.
" Vidíš Viktora? "

Hledala jsem v roji tvářích, jestli ho poznám.
" Ne"
"Pošli je zpět" řekla.
Snažila jsem se udělat to, co mi řekla, ale bylo to těžké. Cítila jsem se úplně mimo.
" Vypadá to, že je opravdu pryč" řekl Soňa. " Buď je úplně obklopený světem mrtvých, nebo někde bloudí jeho neklidný duch. Ale nemůže se vrátit zpátky do života" Obrátila se k Jill " Najdi Dimitrije.
" Nevím kde je" řekla překvapeně Jill
Soňa se usmála.
" Blízko, tím jsem si jistá. Jdi podél motelu a najdeš ho… nebo spíš on najde tebe J"
Jill nepotřebovala žádný nátlak. Když byla pryč, dala jsem si tvář do dlaní.
" Ach bože, bože.. Celou tu dobu jsem to popírala, ale je to pravda. Jsem vrah"
" Zatím na to nemysli" řekla Soňa a byla skoro uklidňující. Téměř.
"Zabývej se svou vinnou později. Teď se musíme zbavit těla"

Odkryla jsem oči a přinutila jsem se na ní podívat. Bylo mi špatně a točili se ve mně šílené pocity. Věnovala jsem jí krutý smích.
"Ano. Těla. Přála bych si, aby tady byla Sydney. Ale my nemáme žádné kouzelné nápoje. Slunce ho nezničí. Divný ne? Strigoje je težší zabít, ale zase se po něm lépe uklízí. "
Znova jsem se zasmála protože tam bylo něco nesourodého……. Byla jsem jako Adrian v jednom ze jeho podivných momentů. Nebo Lissa, když jí temnota tlačila na okraj.
" To je ono, že? " zeptala jsem se Soni.V Ty jsi mě před tím varovala.To, že Lissa vypouští temnotu a ta mě nakonec porazí….. stejně jako Annu…Stejně jako….bůh. Je to sen, že jo? Ale nemůžu se probudit….."
Soňa na mě zírala a její modré oči se rozšířily… Strach? Výsměch? Poplach? Natáhla ruku a vzala mě za tu mou.
" Zůstaň semnou, Rose. Zvládneme to spolu"
Zaklepání na okno polekalo nás obě. Jill a Dimitrij vlezli dovnitř.
" Kde je Robert? " zeptala se Soňa

Dimitrij pohlédl na Viktora a pak rychle uhnul pohledem.
" V bezvědomí,
v křoví za rohem"
" Okouzlující" řekla Soňa " Myslíš, že je chtré ho opustit? "

Pokrčil rameny
" Myslím, že bychom neměli nosit chlapa v náruči. Ve skutečnosti……. Ano, myslím, že bychom ho tam měli nechat…. On se probudí.. Není uprchlík… A bez Viktora.. on je… no je neškodný. Sebou ho táhnout nemůžeme

Znova jsem se zasmála a můj smích zněl hystericky a rozrušeně i pro mě.
" On je v bezvědomí. Samozřejmě, samozřejmě 
. Můžeš to udělat. Můžeš udělat správnou věc. Já ne. " Podívala jsem se na Viktora. " Zvíře, řekl. Měl pravdu. Nic jiného. "

Objala jsem se pažemi a nehty se mi zaryli do kůže..
Dimitrij na mě zíral a pak se obrátil k Soňe.
" Co se děje? " zeptal se. Viděla jsem ho, jak riskuje svůj život znovu a znovu, ale teď vypadal jako že má opravdu strach.
" éter" řekla Soňa. " Táhlo jí to tak dlouho….. a podařilo se jí to udržet tak dlouho. Já to čekala, ale….." Lehce se zamračila a pak se obrátila k JIll.
" Je to stříbro? "

Jill se podívala na medailon na krku.
" Myslím, že ano"

" Můžu si to půjčit? "

Jill rozepla sponu a podala jí ho. Soňa jej drželůa mezi dlaněmi a zavřela oči. O pár vteřin později je zase otevřela a podala mi medailon.
" Vem si to"
Jen jsem se toho dotkla, ucítila jsem brnění v mé kůži. " Srdce,…. " Podívala jsem se na Dimitrije,
" Pamatuješ si to? Kde je srdce?A je to tady.. Tady je.. "
Zastavila jsem se. Svět se náhle stal ostřejší, Mé neuspořádané myšlenky se zase začali skládat dohromady. Zírala jsem na své společníky a znova jsem je viděla. Dotkla jsem se medailonku.
" To je léčivé kouzlo"
Soňa přikývla
" Nevěděla jsem, jestli to bude fungovat.. Není to permanentní,,, ale na chvilku budeš v pořádku. "
Snažila jsem se zaměřit na její poslední slova. Na chvíli.
V Co jsem to udělala?, " zašeptala jsem
Jill mě objala ale byl to Dimitrij, kdo promluvil
" To, co jsi musela"