Vampýrská Akademie - 26.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 11. 6. 2013 v kategorii V.A.- Poslední oběť 6:Richelle Mead, přečteno: 1145×

"Cože?" zvolala jsem a ptáci ve snu utichli. "S nimi? Je to důvod, proč zavolali strážce?"

Soňa v klidu seděla, ale teď se zamračila.
"Viktor a Robert nevolali strážce. Proč by měli?"
"Vzhledem k tomu… protože se chtěli zbavit Dimitrije a mě."
"Možná," řekla Soňa. "Ale oni byli pořád v domě. Viktor se musel dostat ven jako vy. To jen Robertovo kouzlo je dostalo ven."
"Tak kdo?" Odpověď mě přímo praštila do nosu. Zasténala jsem. "John a Emily. Měla jsem vědět, že to nebude tak snadné. Oni přijali příliš dobře uprchlíky do svého domu."
"Já si vlastně myslím, že to udělal John. Emily si opravdu myslela, že jste nevinní… i když se jí ta situace nelíbila. Také si myslela, že kdyby zavolala strážcům, tak by zvýraznila Jill, a to nechtěla. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby to udělal John. Nejspíš si myslel, že jí dělá laskavost."
"A místo toho ztratil nevlastní dceru," řekla jsem. "Ale proč jí Viktor a Robert vzali? A jak si sakra dva starci podmanili dospívající dívku?"
Soňa pokrčila rameny.
"Jsou asi silnější, než se zdají. Nátlak v tom asi taky hrál roli. A pokud jde o to, proč? Těžko říct. Ale Viktor chce moc a kontrolu. Pro něj je jen dobře, že má u sebe Dragomira."
Opřela jsem se o strom. "Nikdy jí nevezmou k soudu."
"Musíme jí najít," řekla Soňa "Já bych to měla být schopná udělat, jakmile usne."
"Další chození do snů? " řekla jsem. " Měla bys k ní jít teď. Zjistit-"
"Já jsem se snažila. Ona nespí. A jsem si ochotná vsadit, že se jí snaží udržet vzhůru, právě kvůli tomuhle. Ale já se budu snažit ji najít."
To nebylo ideální, ale bylo to to nejlepší, co jsme měli.
"Co Sydney a Mastranovi?"
"Budou čelit spoustě otázek." Sonina tvář byla smutná. Věděla jsem, že ji mrzí, že opustila sestřenici… Opatrně jsem se dotkla její paže.
"To je v pořádku. Budou v pořádku. Teď hlavně musíme pomoct Jill."
Přikývla. "Jak budeme v kontaktu? Nemůžu pořád čekat, až budete spát."
Ticho.
"Možná bychom si mohli sehnat mobil. Bůh ví, že ho potřebujeme. A dobře… Proč nepřijdeš za námi. Kde vlastně jsi?"
Napadlo mě, jestli není chyba, abych ji pozvala. Ale byla jsem si jistá, že Soňa je jeden z našich spojenců, a na tomhle místě mohla být naše jediné spojení s Jill.
"Soňo," zaváhala jsem mluvit, protože jsem si nebyla jistá. Měli jsme důležitější problémy, vážnější než to, na co jsem se chtěla zeptat. Navíc tohle bylo osobní.
"Co jsi myslela tím v autě? Když jsem ti řekla, že mě navštívil můj přítel ve snu, ty ses tvářila překvapeně."
Soňa mě na dlouhou chvíli pozorovala, ty modré oči se dívali hlouběji do mě.
"Aury říkají hodně, Rose. Já jsem velmi dobrá v jejich čtení. Mnohem lepší než tví přátelé. Uživatel éteru má kolem sebe vždy zlatou auru. Tvoje vlastní aura je jedinečná, i když se mění podle toho, jak se cítíš. Když jsou lidé zamilovaní, je to vidět. Jejich aura září. Tvoje byla jasná. Barvy byli jasné… ale ne tak, jak bych to předpokládala, když jsi s přítelem. Samozřejmě, každý vztah není stejný. Lidé jsou v různých fázích. A já bych to brala, ale s výjimkou."
"S výjimkou čeho?"
"S výjimkou toho, že když jsi s Dimitrijem, září tvoje aura jako slunce. A jeho také." Usmála se a já jsem prostě zírala.
"Ty tím jsi překvapená?"
"Já… my jsme skončili. Byli jsme spolu, ale po jeho proměně mi řekl, že už mě nechce. A já jsem se posunula dál." V tomto případě, jsem ho držela za ruku a cítila jeho teplo.
"To je důvod, proč jsem s Adrianem. Jsem s ním spokojená." Ta poslední věta zněla divně. Koho jsem se snažila přesvědčit? Soňu nebo sebe?
"Chování a pocity můžou být jiné," řekla a její hlas zněl velmi, jako ten Dimitrijův. Skvělé. Terapie od šílené ženy.
"Dobře, předpokládejme, že tu pořád něco je. Já se vzdala Dimitrije před pár týdny. Je možné, že nějaké city pořád držím v sobě." Možné? Přemýšlela jsem o tom, jak je pro mě intenzivní jeho fyzická přítomnost. V autě, v knihovně, jaký to je pocit, pracovat s ním. A ještě před několika hodinami v pokoji pro hosty…
Soňa měla tu drzost se smát.
"Možné? Po pouhých dvou týdnech? Rose, ty jsi moudrá v mnoha směrech, a tak mladá v jiných."
Nenáviděla jsem, když soudila můj věk, ale neměla jsem čas, abych se začala vztekat.
"Dobře, cokoliv. Pořád něco cítím, ale ne k němu. Ty jsi ho neviděla potom, co se změnil. Bylo to hrozné. On byl deprimovaný. Říkal, že mě už nechce nikdy vidět, že mě už nikdy nemůže znovu milovat."
"Ano, my jsme o tom mluvili," řekla. "O depresi. Chápu to. Poté, co byl Strigoj… dělali jsme to, co jsme dělali. Nectili jsme život. Máme pocit viny, temnotu a zdrcující vzpomínky na zlo," zachvěla se.
"Ty se ale chováš jinak, než on. Myslím, že taky vypadáš smutně, ale jinak. Jako by se nic nestalo. Jako že máš zpátky své staré já. Proč je mezi vámi takový rozdíl?"
"Oh, já mám pocity viny, to mi věř. Poté, co mě Robert přeměnil." Byl tam jed, když vyslovila jeho jméno. "Nechtěla jsem opustit svůj dům, nebo postel. Nenáviděla jsem sama sebe, za to, co jsem udělala. Přála jsem si, abych umřela. Poté semnou mluvil Dimitrij. Řekl, že vina je nevyhnutelná. Skutečnost, že to cítím mi ukazuje, že už nejsem Strigoj. Řekl, že jsem dostala druhou šanci, a že ji nemůžeme jen tak zahodit. Taky mi řekl, že jemu to trvalo dlouho, než si to uvědomil, a že nechce, abych udělala stejné chyby. Řekl, ať obejmu krásu a lidi, které miluju, i když to bude těžké. Už ztratil některé věci navždy, ale odmítl pustit všechny."
"Tohle ti všechno řekl? Já, ani si nejsem jistá, co polovina z toho znamená."
"Já také někdy ne. Jak jsem řekla, je mnohem jednodušší to říct, než udělat, ale pořád si myslím, že mi pomohl se zotavit rychleji, než kdybych na to byla sama. Jsem mu za to vděčná. A pokud jde o vás dva a vaše aury." Její malý úsměv se vrátil. "No musíš na to přijít. Já nevěřím ve spřízněné duše. Myslím, že je směšné si myslet, že tu je nějaký člověk pouze pro tebe. Co když je tvoje spřízněná duše třeba na Zimbabwe? Co když zemřela mladá? Myslím si, že je směšné, že by se mohly dvě duše stát jednou. Musíme se držet sami. Ale věřím v to, že se dvě duše dokáží synchronizovat. Vidím jejich synchronizované aury. Vidím i lásku. A to vše vidím v tobě e Dimitrijovi. Pouze ty můžeš rozhodnout, co dělat s těmito informacemi - nebo jestli v ně budeš dokonce věřit."
"Žádný tlak," zamumlala jsem.
Vypadalo to, jako by se chystala ukončit sen, ale pak se zastavila a věnovala mi pronikavý pohled.
"V jedné věci ale buď opatrná, Rose. Vaše aury jsou spojené, ale nejsou totožné. Dimitrij ji má špičatou s kousky tmy, to je ze zbytku jeho traumatu. Jeho tma mizí každý den. Ty tam máš tmu taky, ale ta tvá nemizí."
Zachvěla jsem se.
"To je tím, že odebírám Lisse temnotu, že ano?"
"Ano. Moc o tom nevím, ale to co děláš - i když jí to pomáhá - tak ty jsi ve velkém nebezpečí. Duch nás rozděluje, ale v některých ohledech… Myslím, že uživatelé éteru jsou na tom lépe, než ty. Ne že by to bylo vždy zřejmé," dodala ironicky. "Ale ty? No, pokud budeš brát od Lissy ještě více temnoty… Bojím se, co se s tebou stane. Bojím se, že stačí jiskra a v tobě to vybuchne."
"A co se stane pak?" zašeptala jsem.
Zavrtěla pomalu hlavou. "Nevím."
S tím sen zmizel. Spadla jsem zpátky do bezesného spánku, i když moje tělo jako by vědělo, že už je čas zase vstávat.
Kolem mě byla tma, ale vedle sebe jsem slyšela Dimitrijovo stabilní dýchání a teplo jeho těla. Vše, o čem jsem před chvilkou mluvila se Soňou, se mi vrátilo zpátky do hlavy. Bylo toho příliš mnoho. Nevěděla jsem, kde s tím začít. A nevěděla jsem, jestli jí mám věřit. Ne potom, co jsem viděla v normálním životě. Jeho chování bylo jiný.
Hluboce jsem se nadechla, a pokoušela jsem se mluvit hlasem strážce, a ne emocionálně rozrušené dívky.
"Tvůj čas na spánek, soudruhu."
Jeho hlas ke mně přišel v temnotě jako krásné světlo.
"Může si ještě odpočinout, jestli to potřebuješ."
"Ne, jsem v pořádku," řekla jsem mu. "A pamatuj si, že nejsi-"
"Já vím, já vím," zasmál se. "Nejsem generál." Oh bože, teď jsme dokonce společně dokončovali vtipy. Věřím na synchronizované duše. Vzpomněla jsem si na Soňu a její návštěvě a mém milostném životě, pak jsem ale pomyslela na Johna, jeho zradu a na Jill.
"Udělala jsem správně, když jsem řekla Soně, kde jsme?"
Trvalo chvilku, než odpověděl.
"Ano. Udělala jsi správně. Potřebujeme její pomoc, ona dokáže najít Jill a Viktora s Robertem."
Vzdychla jsem. "A máš taky pravdu v tom, že se musíme připravit na to, co přijde."
V tom efektivním způsobu, jak to řekl, bylo něco víc. Brzy se jeho dýchání uklidnilo, když upadl do spánku. Bylo úžasné, jak spal s tak malým úsilím. Samozřejmě, že jsme se učili spát jako strážci, protože jsme nevěděli, kdy to budeme potřebovat, a kdy ne. Zírala jsem do tmy a poslouchala zvuky z venku.
Já jsem měla talent usnout okamžitě, ale musela jsem se udržet vzhůru, když jsem kontrolovala Lissu. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo. U dvora chtěl někdo zabít Lissu a strážci pak odvedli Eddieho.
Když jsem se podívala jejíma očima, nebylo žádné překvapení, když jsem zjistila, že jsou všichni mí přátelé pohromadě.
Byli v ostré, zastrašující místnosti, která vypadala podobně jako ta, kde se jich ptali na můj útěk. Ale tahle byla větší a byl k tomu dobrý důvod.
V místnosti byla spousta lidí. Adrian a Christian stáli s Lissou, a nepotřebovala jsem vidět žádnou auru, abych poznala, že byli stejně nervózní jako ona. Hans stál za stolem, ruce stisknuté a mračil se, když se na ně díval. Naproti Lisse, proti zdi byl Eddie, který seděl v křesle se strážci, kteří ho hlídali. Oba byli napjatí, asi připraveni do akce. Uvědomila jsem si, že si mysleli, že je Eddie hrozba, což bylo směšné. Přesto se zdálo, že na to má Hans vlastní názor.
Ukázal prstem na fotografii, která ležela na stole. Udělal krok vpřed a Lissa viděla, že na fotografii je chlap, který se jí pokusil zabít. Ta fotka byla pravděpodobně udělána až po smrti.
"Zabil jsi Moroje," vykřikl Hans. "Jak to sakra nemůže být problém? Byl jsi trénovaný, abys je ochránil!"
"Ano, udělal jsem to," řekl Eddie. Byl tak klidný, že bych mu mohla začít říkat Dimitrij Junior.
"Chránil jsem jí. Co na to záleží, jestli ta hrozba byl Moroj, nebo Strigoj?"
"Nemáme důkazy o tomto útoku," zavrčel Hans
"Máte tři svědky!" vyštěkl Christian "Chcete říct, že naše svědectví je bezcenné?"
"Jak jsem řekl, jste jeho přátelé, takže vaše svědectví je diskutabilní. Byl bych rád, kdyby měl kolem sebe strážce, kteří by to dosvědčili."
Nyní vzplanula Lissa.
"Byli tam. Eddie tam byl!"
"A to tam nebyl žádný způsob, jak vás ochránit, aby ho nezabil?" zeptal se Hans.

Eddie neodpověděl a já věděla, že přemýšlí nad tou otázkou, jestli opravdu udělal chybu. Potom zavrtěl hlavou.
"Kdybych ho nezabil, zabil by on mě."

Hans si povzdechl, očividně unavený. Já na něj byla naštvaná, ale musela jsem si uvědomit, že dělá pouze svou práci. Uvedl obrázek.
"A nikdo z vás toho muže nikdy neviděl?"
Lissa se koukla na tu tvář ještě jednou. Ne, nepoznala ho během útoku, a nepoznala ho ani teď. Na něm nebylo opravdu nic pozoruhodného. Mí další přátelé taky kroutili hlavami, a já jsem cítila, jak se Lissa mračí.
"Ano?" zeptal se Hans.
"Já ho neznám," řekla pomalu. Do myslí jí skočil rozhovor s vrátným Joe.
"Jak ten chlap vypadal?" zeptala se Joa.
"Běžně. Normálně. Kromě rukou."
Lissa zírala na obraz déle a viděla ohnutou ruku s několika jizvami. Zvedla oči k Hansovi.
"Já ho neznám," opakovala. "Ale myslím, že znám někoho, kdo ano. Je tu vrátný. Dobře, bývalí vrátný. Ten, co svědčil o Rose. Myslím, že toho chlápka předtím viděl. Mají zajímavé obchodní vztahy. Michael se ujistil, že neopustil dvůr."
Adrian nevypadal vůbec nadšeně, když se mluvilo o chlapovi, kterého uplácela jeho matka.
"Pak budeme mít dostatek času ho vyzpovídat."

Hans přimhouřil oči.
"Oh, jestli něco ví, bude mluvit." Ostře kývl ke dveřím a jeden od Eddieho strážců se k němu posunul.
"Najděte toho chlapa. A pošlete sem našeho hosta." Strážce přikývl a odešel z místnosti.
"Jakého hosta?" zeptala se Lissa.
"No," řekl Hans. "Je to legrační, že jste se zmínila o Hathawayové. Protože nedávno jsme jí našli."
Lissa ztuhla a panikařila. Našli Rose. Ale jak? Abe ji ujišťoval, že budu v bezpečí v tom městě v Západní Virginii.
"Ona a Belikov byli spatřeni v Detroitu, kde unesli jednu dívku."
"Oni by nikdy-" Lissa se zastavila. "Říkal jste Detroit?"

Hans přikývl a sledoval jejich reakce.
"Měli sebou několik dalších lidí. Někteří z nich se dostali pryč, ale jednoho jsme chytili."
"Koho unesli?" zeptal se Christian. Jeho údiv nebyl falešný. I on si myslel, že jsem bezpečně schovaná.
"Mastranovi," řekl Hans. "Nějakou Mastranovou."
"Jill Mastranovou?" vykřikla Lissa.
" JailBait? (pozn. Nevím jak to přeložit.)" zeptal se Adrian.

Hans zjevně neznal tuto přezdívku, ale neměl šanci na otázky, protože v tu chvíli se otevřeli dveře. Dovnitř vstoupili tři strážci a spolu s nimi byla - Sydney!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a šest