Vampýrská Akademie - 25.kapitola

Mohli jsme slyšet hromové kroky po domě, jak se blížili každou sekundu k nám. My tři jsme couvli a k mému překvapení to byla Sydney, kdo promluvil jako první
"Vypadněte. Budu rozptylovat."
Její rozptylování by znamenalo, že by je na chvilku vyřadila, a ty sekundy by nám hrozně pomohly. Přesto jsem nemohla snést představu, že ji v tom necháme. Dimitrij žádné takové představy neměl, zvlášť když jsme uslyšeli kroky na schodech.
"Pojď," vykřikl a popadl mě za ruku.
Hnali jsme se chodbou do ložnice, co nejdál od Viktora a Roberta. Těsně před tím, než jsme tam došli, jsem křikla na Sydney.
"Dostaň Jill ke dvoru!"
Nevím, jestli mě slyšela, protože podle hluku dosáhli strážci svého cíle. Dimitrij okamžitě otevřel jedno velké okno a podíval se vědomě na mě. Jako vždy jsme se nemuseli dorozumívat slovy.
Dimitrij vyskočil jako první, a ani se nenamáhal kouknout, zda tam je nějaké nebezpečí. Okamžitě jsem ho následovala. Nejdřív jsem skočila na první patro, svezla jsem se po střeše, a pak jsem klesla na zem.
Dimitrij mě chytil za ruku a zmírnil mé přistání - ale nezmírnil ho natolik, že se jeden mých kotníků zkroutil mírně od sebe. Byl to stejný nápor, jako když jsem skákala na Donovana. Trhla jsem sebou, jak mi bolest projela nohou, ale pak jsem jí okamžitě začala ignorovat.
Mířili k nám temné postavy, které se skrývali kolem dvorku. Samozřejmě. Strážci nejen že vylomily hlavní dveře, ale také si ohraničili celé místo. S naším přirozeným rámusem jsem bojovala já i Dimitrij proti našim útočníkům.
Stejně jako obvykle, bylo těžké složit naše nepřátele, aniž bychom je zabili. Bylo to tvrdé, ale nezbytné, pokud jsme to měli zvládnout. Nechtěla jsem zabít své vlastní lidi, kteří dělali pouze svou práci - zatýkali uprchlíky. Ty dlouhý šaty byly špatnej nápad. Moje nohy byly stále zabořeny do tkaniny.
"Ostatní tu budou za chvilku," zabručel Dimitrij a srazil strážce k zemi. "Musíme sebou pohnout."
Nemohla jsem odpovědět, ale následovala jsem jeho příkladu. Našli jsme díru v plotě, ale pořád jsme se bránili před strážci. Proklouzli jsme dírou zrovna ve chvíli, kdy vycházeli ze dveří další strážci. Běželi jsme, ale díky mému kotníku jsem nemohla držet krok s Dimitrijem. Moje mysl mohla ignorovat bolest, ale mému tělu se nepodařilo, aby kotník pracoval správně.
Brzy jsem vypadla z rytmu a Dimitrij mě objal a pomáhal mi. Vyběhli jsme pryč ze silnice, přes dvorky, které nám to sice ztížily, ale oni nás mohli špatně pronásledovat.
"Nemůžeme utéct," řekla jsem. "Jen nás zpomaluju. Musíš-"
"Neříkej, nechat tě tady," přerušil mě. "Dokážeme to spolu."
Zářez, zářez. Květináče u nás náhle explodovaly.
"Střílejí na nás," řekla jsem nevěřícně. "Oni na nás skutečně střílejí."
S tolika cvičením jsem vždy věřila, že zbraně byli něco jako podvod. Ale když lovili vraha královny a jejího komplice? Střelba nebyl problém.
Výsledek byl, že se další kulka odrazila nebezpečně blízko.
"Mají tlumiče," řekl Dimitrij. "I tak budou ale opatrnější. Nechtějí vyděsit okolí. Musíme zmizet. Rychle."
Doslova jsme proskakovali mezi kulkama, ale můj kotník to nezvládal.
On udělal další prudkou zatáčku a vtáhl nás na předměstské dvorky. Nemohla jsem se otáčet, ale slyšela jsem hlasy, které křičeli, a to znamenalo, že pořád ještě nejsme volní.
"Tam," řekl Dimitrij.
Před námi byl tmavý dvůr s velkou zahradou, přesně jakou měla Soňa. Skleněné dveře byly otevřené, a do vchodu nám bránila pouze branka. Dimitrij tahal za západku. Zamčeno. Ale to by nás jen těžko odstrašilo. Chudák, důvěřivá rodina. Dimitrij vytáhl kůl a vertikálně sekal do branky. Za chvilku jsme mohli projít brankou…
Najednou mě prudce odtáhl na stranu. Položil mi prst na ústa a držel si mě blízko u těla, až jsem mohla cítit jeho teplo.

Vteřinu později jsme viděli, jak tudy prochází strážci a hledají nás. Někteří spěchali dál v případě, že jsme běželi. Jiní otáleli a hledali dobrá místa, kde bychom se mohli skrýt. Podívala jsem se na rozbitou branku a uvědomila jsem si, že ta by je mohla na nás upozornit.

Vešli jsme do domu a Dimitrij šel do obývacího pokoje a snažil se, aby ho nikdo nemohl vidět skrz okno. Přešel do kuchyně a našel dveře do garáže. V garáži byl červený ford Mustang.
"Dvě rodinná auta," zamumlal. "V to jsem doufal."

"No, bude trošku divný, když přijdou z procházky, a najdou SWAT tým u nich v okolí."
" Strážci se nenechají vidět."
Začali jsme hledat klíče. Konečně je našla. Visely na boku skříně. Vzala jsem je.
"Mám je - ehm," řekla jsem. Přesto že jsem měla klíče, bylo mi jasné, že by mě Dimitrij nenechal řídit. Díky mému kotníku jsem mu musela dát za pravdu. Vesmír měl špatný smysl pro humor.
"Myslíš, že nás v tomhle poznají?" zeptala jsem se, jak Dimitrij otevřel vrata a vycouval. "Je to, ehm, trochu okázalejší, než naše předešlá ukradená auta."
To bylo také úžasné. Sydney by se tohle auto líbilo. Kousla jsem se do rtu a měla jsem vinu za to, že jsme ji opustili. Snažila jsem se vytlačit ty myšlenky z mé hlavy.
"To je," řekl Dimitrij. "Ale na silnici budou i jiná auta. Někteří strážci budou stále hledat v zahradách a někteří budou střežit Mastranovi. Není jich nekonečně mnoho. Nemohou sledovat všechno najednou, i když se o to budou určitě snažit."
Zadržela jsem dech, jak jsme jeli kolem nich. Dvakrát jsem si myslela, že si nás všimli, ale Dimitrij měl pravdu: Nemohli kontrolovat každé auto v rušném předměstí. Tma skryla naše tváře.
Dimitrij si vzpomněl, jak jsme jeli předtím, protože po pár zatáčkách jsme byli na dálnici. Věděla jsem, že nemáme žádný cíl, kromě toho, abychom utekli. Nevypadalo to, že by nás pronásledovali, a tak jsem se posunula a natáhla jsem si svoji pulzující nohu.
"Obrátili se proti nám, že jo," zeptala jsem se. "Viktor a Robert. Nejdřív byli s náma, a pak tohle. Měla jsem je líp hlídat."
"Nevím," řekl Dimitrij. "Je to možné. Mluvil jsem s nima chvilku před tím, než jsem mluvil s tebou a zdáli se v pořádku. Chtěli jít s náma najít Jill, ale věděli, že to je jen otázka času, než je předáme úřadům. Nejsem překvapen, že si naplánovali útěk. Mohli využít krmení jako rozptýlení pro zavolání strážců a zbavit se nás."
"Blbost," povzdechla jsem si a zastrčila jsem si vlasy za ucho. "Měli jsme se jich zbavit, když jsme měli šanci. Co se bude dít teď?"
Dimitrij na několik sekund mlčel.
"Mastranovi budou vyslechnuti… A Soňu budou prověřovat stejně jako mě. Sydney bude poslána zpátky k alchymistům."
"Co s ní udělají?"
"Nevím. Ale nebude to dobré, když pomáhala upírům."
"Sakra," opakovala jsem. Všechno se to rozpadalo. "A co budeme dělat my?"
"Musíme si udělat velkou vzdálenost mezi námi a strážci. Musíme se někde skrýt. A pak ti musíme svázat ten kotník."
Koukla jsem se na něj.
"Wow. Ty to máš všechno naplánované."
"Ne tak docela," řekl a mračil se. "Tohle jsou jednoduché věci. Ale to, co se stane potom, bude těžší."
Mé srdce se zastavilo. Měl pravdu. Musela jsem se zkontaktovat s Adrianem a říct mu o Jill, aby s tím moji přátelé mohli něco udělat.
Dimitrij vjel na další výjezd.
"Hotel?" zeptala jsem se.
"Ne tak docela," řekl. Byli jsme v rušné oblasti, nedaleko Ann Arbor. Jedno z předměstí Detroitu. Restaurace a obchody lemovali silnici a naproti nám byl supermarket.
Dimitrij zaparkoval a otevřel dveře.
"Počkej tady."
"Ale-"
Dimitrij se na mě významně podíval a já se radši koukla dolů.

Uvědomila jsem si, že z toho boje jsem pěkně odřená a měla jsem potrhané šaty. Můj vzhled by přitahoval pozornost, stejně jako mé kulhání. Kývla jsem a on odešel.
Strávila jsem čas přemýšlením a proklínala jsem se za to, že jsem nehlídala bratry.

Dimitrij se brzy vrátil s dvěma obrovskými vaky a něco měl přehozené přes rameno. Hodil to všechno na zadní sedadlo a já jsem se na to zvědavě podívala.
"Co to je?" Bylo to dlouhé a válcovité.
"Stan."
"Proč jsme-" zasténala jsem. " Takže hotel nebude?"
"Bude těžké nás najít v kempu. A auto taky špatně najdou. Nemůžeme se ho zbavit a hlavně když máš tu nohu."
"Chudáci lidé," řekla jsem. "Doufám, že mají to auto pojištěné."
Byli jsme zpět na dálnici a jeli jsme. Po chvíli zastavil Dimitrij na místě zvaném Pease Pines. Mluvil s člověkem, který pracoval v kanceláři s různými papíry. Byl tady i další důvod, proč jsme nemohli do hotelu. Většina z nich požadovala kreditní karty a Sydney měla všechny ty s falešnými jmény. Teď jsme museli žít jenom z peněz.

Úředník nám ukázal štěrkovanou cestu, která vedla na opačný konec tábořiště. Na tom místě byli samé rodiny s dětmi na dovolené. Dimitrij se ujistil, že parkuje co nejblíže u stromů, aby auto nebylo tolik vidět.
I přes mé protesty mi nedovolil, abych mu pomohla se stanem. Prohlašoval, že to udělá rychleji beze mě. Začala jsem se s ním dohadovat, ale on už začal stavět stan. Spadla mi trochu čelist, když jsem viděla, s jakou rychlostí ho skládá dohromady. Musel to být rekord v postavení stanu.
Stan byl malý, takže jsme v něm mohli buď sedět, nebo ležet.
Jakmile jsme byli uvnitř, viděla jsem zbytek jeho nákupu. Hodně toho byla krabička první pomoci. Taky pořídil baterku, něco jako provizorní lampu.
"Ukaž mi ten kotník," nařídil mi.
Natáhla jsem nohu a on mi ohrnul šaty až ke kolenům a já jsem cítila jeho prsty na mé kůži. Zachvěla jsem se, jak mě zachvátil pocit Deja vú. Zdálo se mi, že to se mi poslední dobou stávalo častokrát. Myslela jsem na všechny časy, kdy mi pomáhal, když jsem byla zraněná.
Mohli jsme být zpátky v tělocvičně sv. Vladimíra. Něžně testoval můj kotník. Jeho prsty mě nikdy nepřestávaly ohromovat. Mohly zlomit člověku vaz, obvazovat rány a dávat mi elektrické šoky do kůže.
"Nemyslím si, že to je zlomené," řekl nakonec. Zvedl ruce a já jsme si uvědomila, jak jsem byla rozpálená, když se mě dotýkal.
"Jenom vymknutý."
"Takový věci se stanou, když budeš skákat ze střechy," řekla jsem. Zase vtip.
"Víš, nikdy jsme to necvičili, jak dobře spadnout."
Usmál se a vytáhl obvazy, začal mi balit kotník, aby byl stabilní. Potom vyndal -
"Pytel mraženého hrášku?"
Dimitrij pokrčil rameny a položil pytlík na můj kotník. Hned jsem se cítila lépe.
"Jednodušší než kupovat pytel ledu."
"Jsi docela vynalézavý, Belikove. Co dalšího ještě přede mnou schováváš?"
Zbytek obsahu tašek se ukázal jako deky a nějaké jídlo. Věnovala jsem mu veliký úsměv, když jsem viděla, že koupil zakysanou smetanu, chipsy a čokoládu.
Milovala jsem čokoládu a byla jsem překvapená, že toho o mně tolik ví. Můj úsměv zmizel, když najednou vyskočil nový problém.
"Asi jsi nekoupil žádné oblečení, že ne?"
"Oblečení?" zeptal se, jako by to bylo cizí slovo.
Ukázala jsem na své roztrhané šaty.
"Nemůžu je nosit dlouho. Co mám dělat? Omotat se dekou? Ty jsi chlap, ti na takové věci nikdy nemyslí."
"Myslel jsem na tvoje zranění, a abychom přežili. Nové šaty jsou luxus, ne nutnost."
"Ani kabát?" zeptala jsem se ho potutelně.

Dimitrij se na chvilku zarazil.
"Neboj se soudruhu," utahovala jsem si z něj. "Však ti nějakej seženem."

Rozbalil deky přes podlahu stanu a položil je tam.
Byl tam téměř komický pohled na jeho tvář. Nájezdy, kulky, zločinci… žádný problém. Chybějící kovbojský kabát? Krize.
"Seženeme ti nový," řekla jsem. "Jakmile zajistíme Jill a očistíme mé jméno a zachráníme svět."
"Jenom tohle, jo?" zeptal se a oba jsme se začali smát. Ale když jsem se natáhla vedle něj, oba jsme vystřízlivěli.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se. Dnešní nejoblíbenější otázka.
"Spát," řekl a vypnul baterku. "Zítra se nějak spojíme s Abem, nebo Tašou… nebo někým. A necháme je, aby se postarali o Jill."
Byla jsem překvapena, jak slabě můj hlas zněl, když jsem promluvila.
"Mám pocit, jako že se to nepovedlo. Byli jsme tam tak šťastni. Myslela jsem, že jsem udělala nemožné, ale udělala jsem to pro nic za nic. Všechna tahle práce byla zbytečná."
"Zbytečná?" zeptal se udiveně.
"To, co jsme udělali je… obrovské. Našla jsi Lissinu sestru. Dalšího Dragomira. Nemyslím si, že jsi ještě pochopila váhu toho všeho. Nic jsme neměli, přesto jsi nás tlačila dopředu a stalo se."
"Jo, ale ztratila jsem Viktora. Znova."
"Ano, ale on nezůstane skryt dlouho. Je to jeden z těch lidí, který musí mít vše pod kontrolou. Bude muset něco zkazit, a až se tak stane, dostaneme ho."
Úsměv se mi vrátil na rty, i když jsem věděla, že ho nemůže vidět.
"A já jsem myslela, že jsem tady jediná optimistická."
"Je to nakažlivé," odvětil. Pak k mému překvapení našel mojí ruku. Naše prsty se propletly.
"Udělala jsi to dobře, Rozo. Velmi dobře. A teď spi."
Nikde jinde jsme se nedotýkali, ale jeho ruce držely teplo celého světa. Tohle byl sotva správný okamžik, podobně jako v knihovně, ale naše známe spojení a porozumění nás drželo jako nikdy předtím.
Nebyl to podvod, rozhodla jsem se, když jsem přemýšlela o Adrianovi. Teď byla ta blízkost ještě těžší.

Přesto byl spánek zásadní. Vypracovali jsme si směny. On zůstal vzhůru, když jsem odpočívala a já měla pocit, že on nespal, ani když jsem byla vzhůru já. Zavřela jsem oči a pokusila jsem se zpomalit čas. Myslela jsem na to, že musíme dostat Jill ke dvoru. Jen ke dvoru. To bylo vše, na čem záleželo.
"Díky bohu."
Otočila jsem se a uvědomila jsem si, že jsem zase v duchovním snu. Byla jsem v Sonině zahradě se všemi barvami a kytkami a ona byla opřená v křesle a hleděla na mě s očekáváním.
"Bála jsem se, že budeš celou noc vzhůru," pokračovala.
"Zůstala bych, kdybych měla na výběr," odpověděla jsem a šla jsem k ní. Ona nebyla zrovna ten, koho jsem čekala v mých snech. Měla jsem na sobě černé šaty, a na rozdíl od reality, byly nepoškozené.
"Dimitrij si myslí, že jsme na bezpečném místě - když jsme vzhůru, samozřejmě."
"Jasně." V jejích očích bylo pobavení.
"Kde jsi? Copak vás strážci nehlídají?"
"Oni mě nedostali," řekla samolibně. "Měla jsem své priority a ujistila jsem se, že mě neviděli. Utekla jsem pryč. Nenáviděla jsem, že jsem musela Emily opustit."
Já jsem byla příliš vzrušená, že Soňa unikla. Nakonec to byla dobrá zpráva.
"Můžeš dostat Jill k soudu. Jsi volná."
Soňa se na mě podívala, jako bych mluvil snad francouzsky.
"Nemůžu se dostat k Jill."