Jako vždy to bylo matoucí. Tváře a lebky, průsvitné a světélkující. Všichni se pohybovali kolem mě. Byli kolem mě, hemžili se v oblaku, jak jen mohli, zoufale potřebující mi něco říct.
Duchové, kteří tu byli, byly neklidné duše, které držel nějaký důvod, aby se ještě nevydali na onu cestu.
Když mě Lissa přivedla zpátky z jejich světa, začala jsem s nimi být spojována. Dalo mi to hodně práce a sebeovládání, naučit se nevnímat ty přízraky, které byly pořád za mnou a pronásledovaly mě.
Kouzelné ochrany, které chránily Morojský dvůr vlastně drželi většinu duchů ode mě, ale tentokrát jsem je chtěla u sebe. Dávalo jim to svobodu, ještě více se vykreslovali. Ok, byla to vážně nebezpečná věc.
Něco mi řeklo, že pokud tady někde bude rozhněvaný duch, tak jedině královna, která byla zavražděna v její vlastní posteli. Mezi touto skupinou jsem neviděla žádnou známou tvář, ale nevzdávala jsem se naděje.
"Taťáno," zamumlala jsem a soustředila se na královninu tvář.
"Taťáno, přijď ke mně." Jen jednou se mi podařilo zavolat si konkrétně jednoho jediného ducha - mého přítele Masona, který byl zabit Strigojem.
Ale Taťána a já jsme si nebyly tak blízké, jako jsem si byla s Masonem. My měli určité spojení. Celou chvíli se nic nestalo. Rozmazané obličeje vířily uvnitř cely a já si už začala zoufat. Pak tam najednou byla - královna Taťána.
Stála v šatech, ve kterých byla zavražděna. V dlouhé noční košili a županu pokrytém krví.
Její barva v obličeji byla bledá, světélkující, jako nefunkční televizní obrazovka. Nicméně koruna na hlavě a královský postoj jí dal stejně královský vzhled, jaký jsem si pamatovala.
Jakmile se zhmotnila, neřekla nic a ani nic neudělala. Jenom na mě zírala a její oči prakticky přišpendlily mou duši. Změť emocí se ještě víc upevnila v mé hrudi.
Jako první reakci, kterou jsem měla vždy, když jsem viděla Taťánu, byla hněv a zášť. Teď to bylo zmatení a dokonce i vlna soucitu. Nikdo by neměl skončit se životem, tak jako ona.
Váhala jsem, bála se, že by mě stráž mohla slyšet. Ale nějak jsem měla pocit, že jim můj hlas nevadí a duchy nevidí.
Držela jsem dopis.
"Napsala jsi to?" vydechla jsem
"Je to pravda?" Ale ona jenom zírala.
Masonův duch se choval podobně. Předvolání duchů byla jedna věc, ale mluvit s nimi - to byla druhá a těžší věc. Musím vědět, jestli existuje další Dragomir. Jestli ano, tak ho najdu.
Žádný náznak, že mě vnímá, na její tváři nebylo vůbec nic poznat.
"Ale musíte mi to říct! Napsala jste ten dopis? Je to pravda?" Jen tím, že mi neodpovídala, rostla moje frustrace a napětí. A z tlaku těch duchů mě začala bolet hlava.
Zdá se, že Taťána byla otrávená stejně jak životem, tak i smrtí.
Už jsem se chystala dostat duchy pryč, když se Taťána najednou maličko pohnula. Bylo to malé kývnutí, sotva znatelné. Pak se její oči stočily na obálku a v momentě byla pryč. Snažila jsem se, aby duchové zmizeli a stalo se tak. Ale ta bolest hlavy nepřestávala. Spadla jsem zpátky na postel a zírala jsem na papír, i když jsem ho neviděla.
Ten dopis byl skutečný. Taťána ho napsala. A pochybovala jsem, že by mi její duch lhal.
Položila jsem si hlavu na polštář a čekala, až ta hrozná pulzující bolest odejde. Zavřela jsem oči s nažila se zjistit, co Lissa dělá.
Od mého zatčení byla hrozně zaneprázdněná a všem argumentovala o mém zatčení. Ale teď, když jsem se koukala, co dělá, tak… nakupovala šaty?
Byla jsem skoro uražena lehkomyslností mé nejlepší kamarádky, dokud jsem si neuvědomila, že hledá pohřební šaty. Byla v jedné z prodejen na královském dvoře, která obstarávala věci pro lidi z královských rodin.
K mému překvapení s ní byl Adrian. Vidět jeho známou, hezkou tvář mě donutilo zmírnit můj strach. Rychlá sonda její mysli mi řekla, proč tu byl s ní. Mluvila s ním, protože nechtěla, aby zůstal sám.
Nemohla jsem pochopit proč. Byl úplně opilý. Podezřívala jsem ho, že stojí jen kvůli zdi, o kterou se opíral.
Jeho hnědé vlasy byli v nepořádku, a tentokrát ne úmyslně, obvykle byl velmi vystylovaný. Jeho hluboké zelené oči byly podlity krví.
Stejně jako Lissa byl Adrian uživatelem éteru. Měl schopnost, kterou ona zatím neměla - mohl navštěvovat lidí ve spaní. Očekávala jsem, že přijde i ke mně, ale teď jsem chápala, proč nepřišel. Alkohol svazoval éter.
V některých cestách to bylo dobré. Díky éteru má uživatel černou auru. Ale strávit život věčně opilý - to taky nebyla moc dobrá věc.
Vidět ho očima Lissy - to ve mně vyvolalo strašný citový zmatek, téměř stejně intenzivní jako ten, který jsem zažila s Taťánou. Cítila jsem se za něj špatně.
Očividně se o mě staral, ale asi byl i naštvaný. Hrozně se trápil kvůli své oblíbené pratetě.
Přesto… přesto jsem cítila opovržení. Bylo to nefér, ale já si nemohla pomoct. Hrozně moc jsem se o něj starala a chápala jsem, že je na mě naštvaný, ale byly tady lepší způsoby, jak se vypořádat s jeho ztrátou.
Jeho chování bylo téměř zbabělé. Schovával se před svými problémy v lahvi alkoholu, ale já? Já se nemohla vzdát bez boje…
"Velvet," řekl obchodník Lisse s jistotou.
Scvrklá Morojská žena zvedla objemné, dlouhé rukávy šatů.
"Velvet je tradiční v královském doprovodu."
Spolu se zbytkem famfáry bude mít Taťána na pohřbu doprovod člena každé královské rodiny.
Zdálo se, že nikomu nebude vadit, když tam za svou rodinu půjde Lissa, ale hlasování? To byla jiná věc.
Lissa si prohlížela šaty. Vypadaly spíš jak na Haloween, než jako na pohřeb.
"Venku je 30 stupňů," řekla Lissa. "A je vlhko."
"Tradice vyžadují oběť," odpověděla žena. "A je to tragédie."
Adrian otevřel pusu, nepochybně připraven pronést nějaký směšný a nevhodný komentář.
Lissa se na něj ostře podívala.
"Nejsou tam nějaké… nevím. Bez rukávů?" Prodavačka na ní vytřeštila oči.
"Nikdo nikdy nenosí šaty bez ramínek na královský pohřeb…To by nebylo správné!"
"Co šortky?" zeptal se Adrian. "Bylo by správné, kdybych si k nim vzal kravatu? Protože to je přesně to, v čem jsem chtěl jít."
Žena vypadala zděšeně a Lissa sjela Adriana pohledem, protože jí ta otázka připadala směšná a i ona už byl otrávená jeho častou opilostí.
"No, nikdo se ke mně stejnak nechová jako k pravé královské," řekla Lissa a otočila se zpátky k šatům. "Není tedy třeba, abych se tak chovala. Ukažte mi šaty bez rukávů!" prodavačka se ušklíbla, ale vyhověla ji.
Neměla problém obsluhovat královské, ale nemusela jim vždy vyhovět.
Stejně jako si šla koupit Lissa šaty, šel si je také koupit Christian Ozera a jeho teta.
Podle mě by se měl Adrian chovat stejně jako Christian. Skutečnost, že jsem mohla pořád myslet, byla skvělá.
Časy se jistě změnily. Dřív jsem Christiana nesnášela. Ale teď pomáhal Lisse a já ho za to měla ráda. Z pohledu na jeho tvář jsem zjistila, že myslí na něco důležitého.
Jeho teta Taša Ozerová se zdokonalovala v síle a rychlosti a zachránila ho před jeho rodiči, ze kterých se stali Strigojové. Za to dostala jizvu přes celý obličej.
Po této události se rozhodla, že se musí chránit sama a naučila se bojovat. A snažila se svému řemeslu naučit i další Moroje.
Lissa zjistila, že ji někdo zkoumá a koukla se na Christiana. Kromě mě tam nebyl nikdo jiný, komu by věřila, teda kromě jeho. On měl její důvěru stejně jako já.
Christian se rozhlédl po obchodě a bylo na něm vidět, že není moc nadšený, že je obklopen šaty.
"Lidi, vy nakupujete?" zeptal se a podíval se z Lissu na Adriana.
"Dostává malá holčička čas?"
"Hej, měli bychom být rádi, že vyměníme šatník," řekl Adrian. "Kromě toho bych vsadil, že bys vypadal dobře v blůze." Lissa ignorovala jejich žertování a obrátila se na Christiana.
"Co jsi zjistil?"
"Už se rozhodli pro nějaké kroky," odpověděl a rty se mu vzdmuly opovržením.
Taša přikývla. "Snažíme se je přesvědčit, že Rose byla v nebezpečí a skočila do něj předtím, než on cokoliv realizoval."
Mé srdce se zastavilo. Dimitrij. Mluví o Dimitrijovi.
Za okamžik už jsem nebyla s Lissou, ale ve své hlavě.
Byla jsem ve své cele a vrátila jsem se ke dnu, když jsem byla zatčená.
Dohadovala jsem se s Dimitrijem v kavárně, protože se mnou nechtěl pořád mít co společného.
To bylo v době, kdy pro mě přišli strážci a bez ohledu na to, že Dimitrij tvrdil, že proto, že byl Strigojem není teď schopen lásky, tak se stavěl na moji stranu a bránil mě.
Oni byli v přesile, ale on se o to nestaral. Pohled na jeho tvář - a mé vlastní porozumění - řekl mi vše, co jsem potřebovala vědět.
Čelili jsme hrozbě a on mě musel bránit. A bránil mě. Bojoval jako bůh. Stejně, jako když jsme byli na Akademii svatého Vladimíra, kde mě učil, jak mám zabíjet Strigoje.
V té kavárně zneschopnil více mužů, než by byl normální člověk schopen. Jediný důvod, proč skončil - i když já vím, že by bojoval až do konce, aby mě zachránil - je, že jsem mu řekla, aby zastavil.
Nevěděla jsem, proč mě chtějí zatknout, a tak jsem se ani moc nebála. Ale věděla jsem, že Dimitrij byl ještě v podmínce a tohle by věci zhoršilo. To, že se stal ze Strigoje zpátky Dhampýrem bylo něco neslýchaného, a spousta lidí mu ještě nevěřila tak jako já.
Prosila jsem Dimitrije, aby přestal, radši kvůli tomu aby on nepřišel k úhoně. Ale věděla jsem, že v tom obchodě byl pro mě.
Přišel k mému slyšení, ale ani Lissa ani já jsme ho od té doby neviděli. Lissa se pořád snaží zbavit ho viny, že ublížil spoustu lidí, když byl Strigoj.
A já? Já bych se mu snažila vsugerovat, aby na to prostě nemyslel. Ale i přes moje zatčení měl on přednost.
Ale stejně jsem se zajímala, proč to udělal? Proč riskoval svůj život pro mě? Byla to instinktivní reakce na hrozbu? Udělal to jako laskavost Lisse, které slíbil, že ji bude chránit? Nebo to opravdu udělal proto, že ke mně pořád chová nějaké city?
Stále jsem neměla odpověď, ale vidět ho tak… jako Dimitrije ze starých časů, to mě dohánělo k šílenství a chtěla jsem pryč.
Přetrvávající pocity byly přirozené. Bohužel u mě to trvalo déle, přenést se pro chlapa, který se postavil do nebezpečí jen kvůli mně.
Bez ohledu na to mi dala Christianova a Tašina slova naději o Dimitrijově osudu.
Ti, kteří nevěřili, že je Dimitrij už zase Dhampýr chtěli vidět kůl hluboko v jeho srdci.
"Držejí ho zase zavřeného," řekl Christian. "Ale ne v cele. V jeho pokoji. S pár strážnými. Nechtějí ho venku, dokud se situace neuklidní."
"To je lepší než vězení," přiznala Lissa.
"Ale pořád to je absurdní," odsekla Taša.
Ona a Dimitrij si byli v průběhu let velmi blízcí a ona dokonce někdy chtěla posunout jejich vztah na vyšší úroveň.
"Měli ho nechat jít hnedka potom, co uznali, že je Dhampýr. Jakmile budou volby urovnány, ujistím se, že ho propustili."
"A to je právě to divný," řekl Christian a jeho bledě modré oči se zúžily zamyšlením. "Slyšeli jsme, že Taťána řekla jim předtím než, než…" Zaváhal a pohlédl na sklíčeného Adriana.
Tahle pauza byla netypická pro Christiana, který vždy řekl vše na rovinu.
"Než byla zavražděna," řekl automaticky Adrian. "Pokračuj."
"Hm jo, myslím, že jednou na veřejnosti oznámila, že opravdu věří, že z Dimitrije je zase Dhampýr. Její plán byl, že mu pomůže získat zpátky jeho autoritu a aby mu lidi věřili. A potom jde ještě o ten zákon s 16tiletými."
"S tím neměla nic společného," řekl Adrian. Potom už neměl žádné další poznámky, ale já jsem věděla, že je hodně naštvaný.
Co se týče Dimitrije, řekla jsem Adrianovi, že Dimitrij je minulost, a že jsem připravená jít dál, ale Adrian pořád nechápe, že se snažím Dimitrije chránit.
Lissa začala spekulovat o tom, jak by mohli dostat Dimitrije z domácího vězení, zrovna když se vrátila prodavačka s hordou šatů.
Lissa zmlkla, a vypadala, jako by konverzaci o Dimitrijovi radši nechala na později a v soukromí.
Místo toho si zkusila šaty a snažila se chovat jako správná královská. Adrian ožil při pohledu na šaty.
"Máš tam nějakou podprsenku?"
Vrátila jsem se zpátky do své cely, kde se mi zdálo, že se mi čím dál víc hromadí moje problémy.
Bála jsem se o Adriana a Dimitrije. Bála jsem se o sebe. Bála jsem se také o ty takzvané nové Dragomiry.
Už jsem začínala věřit, že by ten příběh mohl být reálný, ale nemohla jsem nic dělat. Což mě neuvěřitelně frustrovalo. Potřebovala jsem akci a pomoct Lisse. Ve svém dopise mi Taťána psala, že musím být opatrná. Takže, měla bych předat tento úkol někomu jinému. Ale já se přece jen chtěla postarat o svůj život.
Dva týdny.
Potřebovala jsem rozptýlení a tak jsem začala číst knihy od Abeho. Byla to celkem dobrá četba a naučila mě, že se asi nemám zabíjet.
Kniha nečekaně vzbudila moje staré vzpomínky. Mráz mi jel po zádech, když jsem si vzpomněla na Rhondu.
Ambrosovu tetu, která mi vykládala karty. Neoprávněné vězení, pomluvy, obvinění. Sakra. Vždycky jsem trvala na tom, že to je všechno podvod, ale teď to najednou byla pravda. Konec jejího čtení z karet ukazoval vězení. Vážně?
Otázky a odpovědi. Vítejte v mém světě. Teď jsem si ale konečně mohla dopřát alespoň ten odpočinek.
Natažená na posteli jsem se snažila odstrčit ty neustálé starosti pryč. Pokaždé, když jsem zavřela oči, tak jsem viděla soudce, jak bouchá paličkou, která mě odsoudí k smrti. Viděla jsem své jméno v učebnici dějepisu, ale ne jako hrdinu, ale jako zrádce.
Ležela jsem vystrašená svým vlastním strachem a myslela na Dimitrije.
Představila jsem si jeho upřený pohled, a mohla jsem si prakticky myslet, co by mi řekl. Neboj se toho, co nemůžeš změnit, když můžeš, tak buď připravená na zítřejší bitvu…
Tahle imaginární rada mě uklidnila. Usnula jsem a tento odpočinek byl vítán.
Pak jsem se probudila. Posadila se na posteli a bušilo mi srdce.
Dívající se kolem sebe, abych se podívala na nebezpečí a postavila se jakékoliv hrozbě, která by mě mohla překvapit. Ale nebylo tam nic. Tma.
Ticho. Slabý pískot se nesl chodbou, kde celou dobu pochodovali strážci.
Pouto! Uvědomila jsem si. Pouto mě probudilo. Jako bych cítila dlouhé vzplanutí…čeho? Intenzity?
Úzkost. Spěch. Adrenalin. Panika se hnala přese mě a já se ponořila ještě hlouběji do Lissy snažíc se najít ty emoce, které mě probudily. To co jsem našla, bylo… Nic.
Pouto bylo pryč.