Vyskočila jsem z postele a ulevilo se mi, že jsem nespadla. Moje hlava mě pořád bolela, ale netočila se, což znamenalo, že asi nemám otřes mozku. Při pohledu na Sonin budík jsem zjistila, že jsem s Lissou byla jen pár hodin. Její test byl daleko rozsáhlejší než jsem si myslela.
V obývacím pokoji jsem našla téměř komický pohled. Stál tam Viktor a Robert. Dokonce se zdálo, že Robert není tentokrát psychicky mimo. Robert studoval vše, co uviděl a Robertova pozornost ustala na Soˇne. Jeho oči ukazovali úžas. Dimitrij svůj postoj nezměnil a pořád měl kůl u jeho krku. Z jeho pohledu bylo jasné, že pozoroval bratri jako novou hrozbu. Zdálo se, že se mu ulevilo, když mě viděl. Soňa seděla naprosto klidně v řetězech, což se mi vůbec nelíbilo. Myslím si, že má něco v plánu. Její červené oči se zůžily. Celá situace byla napjatá a nebezpečná, ale malá část mě cítila uspokojení, když jsem sudovala Viktora podrobněji. Setkání ve snu mě klamali. Viktor v těch návštevách vypadal silnější a zdravější, než byl v reále. Stáří, nemoc a život na útěku si vybírají svou daň. Temné stíny mu lemovali oči a vypadal vyčerpaně a unaveně, ale věděla jsem, že je stále nebezpečný.
"Tak" řekla jsem a dala si ruce v bok "Podařilo se vám nás najít" "je tu ještě jedno jezero, v tomhle městě" řekl Viktor "jeden modrý dům, možná jste s tím měli problémy, ale nebylo to tak těžké " "no když jste tak chytrý, tak jaký je váš plán teď? " zeptala jsem se
Snažila jsem se zastavit a přemýšlet o mém plánu. Chtěla jsem chytit Viktora a Roberta, ale nevěděla jsem jak. Vzhledem k tomu, že jsem musel a roztříštit svou pozornost mezi nimi, Soňou a Dimitrijem. Přála jsem si, abychom měli ještě řetěz. "Vzhledem k tomu, že jsi tak chytrá" konstatoval Viktor " Předpokládám, že už máš všechny informace. "
pokynula jsem k Soňe"Moc nám toho neřekla"
Viktorovi oči padli na Soňu " Soňa Karperová. Změnila jsi se od doby, co jsem tě viěl naposledy. " "Všechny vás zabiju" zavrčela Soňa " A zabiju vás jednoho podruhém. Za normálních okolností bych začala s lidmi a až pak bych se přesunula na Moroje, ale….. podívala se na mě a Dimitrije a její obličej byl plný vzteku "Myslím, že vás dva di ušetřím až nakonec a budu protahovat vaše utrpení" odmlčela se a znělo to téměř komicky "Vy jste mě nejvíc zlobili. " otočila jsem se na Viktora "Vidíš? Není to tak snadný. Vyzkoušeli jsme všechno. Bití, mučení. Sydne prošla jména všech jejích příbuzných. Žádná reakce. " Viktor si teprve Sydney prohlédl
" Ano, tvůj domácí mazlíček
alchymista" Sydney se nepohnula. Věděla jsem, že se musela bát někoho, kdo byl upír a ještě k tomu zločinec. Musela jsem jí dát body za to, že ani nemrkla "Mladá" uvažoval Viktor" Ale samozřejmě že musí být mladá, jak jnak byste jí donutili k tomuto husarskému kousku. " "jsem tady z vlastní vůle" odpověděla Sydney její výraz byl stále klidný a sebevědomí "Nikdo semnou nemanipuluje" Abeho vydírání opravdu nebylo relativní v tuhle chvíli.
"Podívej, pokud mě tady budeš mučit svými ne-vtipnými komentáři, aspoň mi přestaň lízt do snů. " odsekla jsem "Pokud nemáš nic užitečného, co mi můžeš nabídnout, tak vypadni" "Můžeme vám pomoct" řekl Viktor. Dotkl se lehce jeho bratra. Robert sebou trhl a změnil pohled os Soni k Viktorovi. "vaše metody byli neúspěšné. Pokud chcete znát odpověď, je tu jeden způsob jak-" Soňa se pohnula. Dimitrij byl hned vedle ní, ale nepomohlo to. A samozřejmě jsme všichni byli zaměřeni na to drama s Viktorem. To bylo asi to nejlepší v co mohla Soňa doufat. Se šílenou sílou strigoje sebou škubla se židle. Řetězy, které byli obaleny kolem ní se trhali. Roztržití nebo ne,
Diomitrij
byl v mžiku u ní a stejně tak i já. Mlátila sebou v křesle a pokoušela se setřást řetězy. Kdyby se z nich dostala, věděla jsem, že bysme museli zas bojovat. Setkala jsem se na krátko s Dimitrijovíma očima a věděla jsem, že jsme mysleli na to samé. Za prvé, jak se budeme bránit? Ale my jsme si hlavně museli odpočinout, jinak to bylo nemožné. Taky jsme věděli, že možná nebudeme schopní jí zase sejmout, ale tentokrát tu bylo mnoho nevinných. Oni nemohli bojovat a Soňa je mohla využít jako hračku. Vše, co jsme mohli udělat bylo držet jí na zemi. Hodit jí na rovný povrch jako je podlaha a né nemotorné křeslo. Třásla se, když s námi bojoval a já se snažila dostat dobrou pozici, abych jí udržela. Dimitrij měl svůh kůl a
vrážel ho proti její kůži. Křičela vzteky a já ji pořád držela. Ráda bych přestávku. Moje bolest hlavy byl dostačující důkaz, že jsem nebyla v kondici.
Viděla jsem záblesky pohybu v pokoji. Robert Doru se blížil k nám a měl stříbrný k§l v ruce. Ten pohled byl tak bizardní a nečekaný, že jsem ani nemohla upozornit Dimitrije.. Když jsem se zase vzpamatovala bylo už příliš pozdě "Né! " zakřičela jsem, když jsem viděla, jak Robert zvedá kůl "Nezabíjej jí! " Dimitrij se otočil a viděl Roberta, ale nemohl nic dělat. Dimitrij a já jme mu udělali skvělou příležitost. Stále jsme drželi Soňu, ale její hrudník byl zranitelný. Zoufale jsem přemýšlela co dělat. Pokud bych ho zastavila, tak bych uvolnila Soňu. Pokud bych ho nezastavil, on by mhl zabít jedinou šanci na zjištění - příliš pozdě. Udělal to s takouvou silou, že jsem to ani nečekala. Pro Lissu to bylo mnohem obtížnější. Ale ne. Robert použil obě ruce a kůl šel pevně do Soniny hrudi přes její srdce.
Soňa začala hrozně křičet. Brilantní bílé světlo najednou oslnilo místnost, stejně jako mě neviditelná síla odstrčila pryč. Narazila jsem do zdi a můj mozek sotva cítil bolest. Dům se otřásl a já jsem se honem snažila něčeho chytit. Čas zpomalil, my jsme se zpomalili….. Pak se to všechno zastavilo. Světlo. Otřesy. Normálně jsem vydechla. Všechno bylo klidné a stálo, jako bych si představovala, co se právě stalo. Zamrkala jsem a snažila se zjistit, co se stalo. Vyškrábala jsem se na nohy a Dimitrij udělal totéž. Robert ležel na podlaze a Viktor mu spěchal pomoct. Sydney stála jako zmražena a Soňa? "Neuvěřitelné " zašeptala jsem.
Soňa seděla pořád v křesle a podle toho, jak tam seděla bylo jasné, že jí to taky odhodilo. Řetězy byli stále kolem ní ale ona přestala bojovat. Na klíně měla stříbrný
kůl. Její oči se otevřely úžasem a byli bohatě azurově modré. Robert přivedl Soňu Karperovou zpátky k životu. Ona už nebyla strigoj…. Když Lissa zachránila Dimitrije, cítila jsem, jak jí prochází magie a bylo to něco úplně jiného. Viktro byl posedlý Robertem,a le zbytek z ná zíral na Soňu v úžasu. Pořád jsem hledala něco, co by mi mohlo říct, že je pořád Strigoj, ale nic jsem nenašla.
Její kůže měla typickou Morojskou barvu. Neměla žádné červené kruhy v oších a hlavně v nich měla žádnou krutost a zlobu. Nebyl tam nikdo, kdo nám před chvilkou vyhrožoval zabitím.. Její oči byli v šoku. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči.
Zázrak další zázrak. Dokonce i po té, co jsem viděla Lissu jak uzdravila Dimitrije, nějaká část mě věřila, že už to nikdy znova neuvidim. Zázrak. Soňa žije a dýchá.
A najedenou začala křičet.
Nejdříve jenom naříkala a pak to začínalo mít na objemu. Hluk mě ddal do pozoru , ale já jsem přesně věděla co mam dělat. Dimitrij také. Jeho k§l klesl a on spěchal za Soňou, která se snažila uniknout z řetězů. Já jsem se jí předtím snažila těmi řetězy přidržet pevně, ale Dimitrij je měl dole za pár sekund. Soňa byla volná, seděla v křesle
a nechala si přitáhnout tvář k jeho hrudi a plakala…. Náhlý pohyb zaměstnal mou pozornost. Sydney oči byly široké a ona směřovala k Dimitrijovi, aby ho zastavila "Co to děláš? "vykřikla "neosvobozuj jí. " Dimitrij jí ignoroval a já jí přitáhla zpátky. "To je v pořádku, je to v pořádku" řekla jsem. Sydney bal nejstabilnější v celé této operaci. Nemohla vyšilovat "Ona už není strigoj. Podívej se. Podívej se na ní. Ona je Moroj. " Sydney zavrtěla hlavou "Nemůže být. Já ji viděla.. " "To je to, co se stalo s Dimitrijem. Presně to samé. Snad si nemyslíš, že je strigoj? Důvěřuj mi" držela jsem jí a její tvář byla opatrná.
Při pohledu dolů na bratry jsem si uvědomila, že jsou ve vážné situaci. Robert, i když nebyl strigoj, vypadal velmi bledě. Jeho oči byli prázdné a sliny mu unikali ústy. Přehodnotila jsem své dřívější pozorování.
U Roberta to vypadalo tak hrozně jednoduše. Vypadal jako profík, ale samozřejmě to na něj mělo vedlejší účinky. Viktor se snažil podporovat svého bratra a šeptal mu uklidňující slova. A na tváři Viktora…. Dobře, byl tam soucit a strach, který jsem nikdy předtím neviděla. Viktor se na mě podíval a rty měl zkroucené do hořkého úsměvu. "Copak, te´d vtipkovat nebudeš?
Měli byste být štastní. Dali jsme vám to, co jste chtěli. Potřebuješ odpovědi od Soni" kývl směrem k ní "Jdi do toho. Určitě budou mít velkou cenu.
"Ne" vykřikl Dimitrij. Pořád ještě držel Soňu v náručí, ale otočil se na Viktora "jsi blázen?? Copak nevidíš, co se právě stalo?? " Vyktor vytáhl obočí "Ano, viděl jsem, co se stalo" "Teď není ve tsavu, aby na cokoliv odpověděla. Je v šoku, nech jí bejt! "
"Nedělej, že je jediná, kdo tady trpí" odsekl Viktor. Otočil se k Robertovi a pomohl svému bratru vstát a dostat ho na pohovku. Robert to stěží zvládl a Viktor mu řekl "Budeš v pořádku, všechno je v pořádku" "bude v pořádku? " zeptala jsem se nejistě. Robert nevypadal moc dobře. " On už to předtím udělal, že jo? A Lissa je přeci v pořádku. "
"Robert byl mnohem mladší, než je te´d. " řekl Viktor a poklepal Robertovi na rameno " A není to jednoduché kouzlo. Udělat to jednou . dobrý, ale dvakrát? Oba víme jaký éter je. Robert pro vás udělal velkou obě´t. "
to jsem předpokládala "Děkuju Roberte" řekla jsem. Tato slova šla váhavě přes mé rty. Ale nezdálo se, že mě slyší.
Dimitirj vstal a zvedl Soňu do náručí. Stále plakala ale její vzlyky už byli klidnější. "potřebuje si odpočinout" řekl nevrle "Věřte mi, nemáte tušení, co se sní právě děje. "
"Věřím ti" řekla jsem. "Jste idioti" odsekl Viktor "Oba jste" bylo s podivem, že Dimitij nepřišpendlil Viktora na zem " Zatím žádný výslech! "
Přikývla jsem na svůj souhlas a nevěděla jsem, co mám dělat. Když Lissa změnila Dimitrije, musela mu pomoct. Te´d to nebyl onn, kdo jí proměnil, ale byl jediný, kdo měl představu, co se sní děje. On se přehnal kolem nás všech a nesl Soňu do ložnice. Sydney ho sledovala a pak se koukla na pohovku, kde ještě pořád o tom slyšela…..ale nevěřila jsem tomu"
"Předtím" řekla jsem "jsem tomu taky nevěřila. Je to proti pravidlům vesmíru" K mému překvapení se dotkla malého zlatého křížku, který měla kolem krku "Některá pravidla jsou větší než vesmír" Viktor se zvedl z pohovky, zřejmě spokojený, že Robert spí. Byla jsem napjatá. Zázraky stranou, on byl pořád zločinec. Udělal krok směrem
ke mně a řekl tichým hlasem " Omlouvám se, ale musíte mě poslouchat.. buď opatrná Rose. Velmi opatrná. Hodně
toho je te´d na tobě. Nenech ho, aby tě držel od toho, co Soňa ví. " "Ale on má pravdu" zvolala jsem " Je to sotva 5 minut, co se změnila….. to , čím oba dva prošli… dobře, to je trochu velký problém. Musí se přizpůsobit a pak nám pomůže. " "Jsi si jistá? " zeptal se a přimhouřil oči. "Bude si myslet, že byla zachráněna? Zapomněla jsi, že Belikov byl přeměněn proti jeho vůli.
Ona nebyla" "Co-co tím chceš říct? Že se bude snažit, aby se stala zase strigojkou?? " Pokrčil rameny. "Říkám, abys dostala své odpovědi brzy. A nenechávej jí samotnou. " s tím se Viktor otočil a zamířil do kuchyně. Brzy se vrátil se sklenicí vody. Robert hltavě pil a pak upadl do těžkého spánku. Povzdechla jsem si a opřela jsem se o zeď.
"Co teď? " zeptala se Sydney Zavrtěla jsem hlavou "Já nevím. Čekáme, myslím. " Dimitrij se vrátil o chvíli později a ušetřil si malý pohled na Roberta. "Ona spí taky" řekl mi "Transformace…. Je to těžké" viděla jsem strašidelný výraz v jeho očích a přemýšlela jsem, co ho mučí nyní. "Nemyslím, že bychom měli nechávat Soňu samotnou" řekla jsem. Koutkem oka jsem viděla Viktorův úšklebek. "Někdo by měl tůstat sní, až se probudí. Nebude vědět, co se děje. " Dimitrij na pár vteřin neodpověděl. Znal mě dost dobře, takže věděl, že myslím něco jiného. Naštěstí nemohl vědět co. "Máš pravdu. Nebude ti vadit sedět u ní? " zeptal se Sydney.. Tápala
jsem po slovech. Ne. Ne . ne Sydney ne. Pokud by se Soňa obrátila proti nám, potřebovali jsme aby jí hlídal někdo, kdo se dokáže bránit. Sydney věděla na co myslím, ale zachránila mě.
"Nevím. Mohlo by to zhoršit, kdyby viděla mě. Kromě toho…."Sydney udělala znechucený výraz, který dokázal udělat jenom alchymista. "Vážně se necítím na to sedět u někoho, kdo byl ještě před 5 minutami monstrum" "Ona není strigoj" zvolal "Je zase moroj. " já jsem slyšela zastrašující tvrdost v jeho hlasu, ale nebyla jsem překvapena jeho reakcí. U něho bylo těžké přesvědčit ostatní, že se změnil. Jeho obličej trochu změkl. "Vím, že je tomu těžké uvěřit, ale ona se opravdu změnila. "
"Já s ní zůstanu" řekla jsem "Ne, ne" Dimitrij zavrtěl hlavou " Sydney má pravdu v jedné věci: Soňa mlže být zmatená. Je lepší, když tam bude někdo, kdo to bude chápat. "
Začala jsem argumentovat, že jsem byla jediná, koho Soňa znala, ale pak jsem se rači rozhodla, že zůstanu s bratry. Zdálo se, že jsou te´d neškodní, ale nemohla jse jim věřit. Dimitrij zřejmě taky ne. Přešel pár kroků ke mně a mluvil kě mě asi jen palec od mého ucha. "Dávej na ně pozor" zamumlal "Robert je mimo, ale mohl by se uzdravit dřív, než si myslíme. " "já vím" Začal se otáčet, ale pak se na mě zase podíval.. Jeho tvář se změnila
a o něčem přemýšlel, byl omráčený. "Rose? " "Jo? "
"bylo…..bylo to, jak když Lissa změnila mě? " "Více, či méně. " "Já jsem si to neuvědomil….to bylo…"Snažil se najít to správné slovo. To neobvyklé. " Tak, aby se naplnila místnost světlem. Život se vynoří ze smrti…..to bylo……." "Krásné? " Přikývl "Život takhle……. Takový život nemůžeš promarnit. " "ne" souhlasila jsem "To tedy nemůžeš. "
Viděla jsem , jak se v něm něco posunulo. Bylo to stejné jako v té uličce a já věděla, že se zase pohnul kousek od strigoje, kterým byl…. Nic víc neřekl a já ho sledovala, jak jde spátky do haly. Nebylo nic jinýho dělat, tak se sydney posadila na zem se zkříženýma nohama a začla číst knihu. Její myšlenky ale byli jasně jinde. Zatím se Viktor opřel v křesle.
Já jsem si z kuchyně přinesla židli. Všechno bylo klidné.
Připadala jsem si jako chůva. Byl to dlouhý den a už byla vlastně skoro noc. Bratři už spali a Sydney byla schoulená na podlaze. A já? Já sem byla na půl cesty mezi člověkem a upírskými plány. Měla jsem pocit, že Dimitrij byl stejný.
Hukot vzrušení jsem cítila skrz pouto. Necítila jsem žádné nebezpečí a byla jsem zvědavá zkontrolovat Lissu. Dokonce i když jsem byla v její mysli, věděla jsem, že moje tělo zůstalo ostražité
já jsem chtěla vědět, jak Lissa v tstu dopadla.
Krásně, samozřejmě. Jela zpět ke dvoru vyčerpaná, ale hrdá. Nebyla jediná. Zbytek jejích společníků, všichni nosili ten výraz…, všichni kromě Ave Drozdové. Ona jediná použila mobil pro přivolání o pomoct. Lissa byla překvapená, že to byla zrovna Ava. Nejvíc pravděpodobný se zdál totiž Marcus lazar.. Ale ne, starému muži se to také podařilo, což znamenalo, že pokračoval dál v cestě stát se králem. Ava odmítla se s někým setkat pohledem a rači se dívala z okna, jak jeli zpátky ke dvoru. Ona bude pořád v radě, al už se nemůže stát královnou. Lissa se za ní cítila špatně, ale nemohla nahradit zájem. Tohle byl způsob, jak určovali nejlepší kandidáty. Kromě toho měla Lissa vlastní problémy.
Pobyt venku ve dne jí úplně rozházel její harmonogram. Teď se prostě chtěla vrátit ke dvoru, najít svůj pokoj a spát pár hodin. Chtěla trochu klidu. Místo toho našla dav, který na ní čekal.