Vampýrská Akademie - 16.kapitola

Vzhledem k tomu, že Sydney
ničila mrtvá těla, tak bylo docela překvapivé, že byla docela šokovaná naším postojem- bojovím vystoupením. Možná, že mrtví strihojové pro ní byli jen předměty. Dimitrij a já jsme byli jen obyčení lidé.

"Doufám, že mi neznečistíte auto" řekla, jakmile ty mrtvoly uklidila. A byli jsme na cestě. Myslím, že to byl její nejlepší pokus o vtip, ve snaze zakrýt své nepohodlý, když se koukala na naše roztrhané a zkrvavené oblečení. "jedeme do Paříže? " zeptala jsem se
a podívala jsem se zpátky na Dimitrije. "Do Paříže?? " zeptala se překvapeně Sydney. "Jště ne" řekl Dimitrij a naklonil hlavu zpátky na sedadlo. Už zase vypadal jako strážce. Všechny jeho dřívější znaky byly pryč. A já jsem nechtěla zmiňovat, co se stalo předtím. Ale on vypadal unaveně. "měli bychom počkat na den. Na donovana jsme museli jít te´d, ale pokud se Soňa dostala domů, ta tam bude selou dobu. Pro nás to je bezpečnější za deního světla. " "Jak víš, že nelhal? " Zeptala se sydney. Její zkutečný cíl byl dostat nás z okolí co nejrychleji, před tím, než se tam seběhnou nějací lidé.
Já si vpomněla na Donovanův obličej a řekla jsem "nemyslím si, že by lhal. "


Sydney se neptala na žádné další otázky s výjmkou té, kterým směrem má jet. Dimitrij navrhl, abychom si našli nějaké ubytování, tak abychom se mohli uklidnit a trochu si odpočinout před zítřejším úkolem. Naštěstí Lexigon měl širší výběr hotelů, než naše poslední město. Nešli jsme za luxusem, ale eden hotel jsme našli. Sydney to zkontrolovala a pak nás vedla zadními dveřmi, abychom nevylekali nějaké hosty…. Dostali jsme jeden pokoj s dvěma dvoulůžkovýma postelema. Nikdo nic nekomentoval, ale myslím, že jsme všichni měli potřebu zůstat spolu, aspoň po tom souboji se strigojema.
Dimitrij byl mnohem víc špinavý než já, dáky jemu souboji s Donovanem a tak jsem ho poslala do sprchy jako prvního.

"Jsi skvělá" řekla jsem Sydney, když jsme čekali. Seděla na podlaze . "bylo to od tebe hroznš odvážné" Ona se na mě pokřiveně usmála. "TypickýJ Vás zmlátili a málem zabili ale já jsem ta, kterou chválíte.? " "Hej, já to dělám pořád, Ale chystat se tam sama jako ty….. to bylo docela drsný. A nezmlátili mě. "
Snažila jsem se skrýt své zranění stejně jako Dimitrij. A Sydney si mě prohlížela a viděla toho až příliš. Moje nohy byli poškrábané víc, než jsem si myslela. Měla jsem potrhanou kůži a krvácela jsem z míst, kam se mi dostal cement.
Jeden z mých kotníků si stěžoval, jak jsem skočila ze střechy. A pak jsem měla spoustu modřin roztroušených po celém těle. Neměla jsem ponětí, kde jsem k nim přišla.
Sydney zavrtěla hlavou.


Osprchovala jsems e hned, jak Dimitrij zkončil. A pak nás Sydney oba donutila použít lékárničku. Když jsme byli ovázáni a vydezinfikování k jejímu uspokojení, vytáhla svůj laptop
a mapu Paříže, Kentucky. Všichni tři jsme se schýbli k obrazovce. "Spousta potoků a řek" přemítala" ne moc jezer" Ukázala jsem na mapu "Myslíte, že to je ono? "
Jednalo se o malý vodní útvar , označený jako Jabloňový rybník. "Možná a aha, tady je další rybník.
Ale je to divné. Ale tady? " ukázala na malý
subjekt, trochu větší než rybník. MARTIN LAKE
Dimitrij se opřel
a přejel dlaní přes oči, když zívl. " To vypadá jako nejpravděpodobnější možnost. Pokud ne, nemyslím si, že bude trvat dlouho objet ty ostatní" "To je tvůj plán? Prostě jet kolem a koukat se po modrých domech?? " zeptala se sydney.


Vyměnila jsem si pohled s Dimitrijem a oba jsme pokrčili rameny. Sydney na této cestě ukazovvala statečnost, ale já věděla, že má odlišný plná od toho našeho. Její plnáy byli strukturované, dobře promyšlené a měly jasný účel. A také detaily. "Je to pevnější, než většina našich plánů" řekla jsem konečně. Slunce tu bude až tak za hodinu a já jsem byla neklidná jít po Soňě, ale Dimitrij trval na tom, že budeme spát až do poledne.. Vzal si jednu postel a Sydne a já jsme sdíleli druhou. Usnula jsem téměř okamžitě.
A jako vždy v poslední době jsem byla vtažena éterm. Doufala jsem, že to bude Adriann. Místo toho se kolem mě zhmotnila místnost s harfou a polstrovaným nábytkem. Povzdechla jsem si a čelila jsem bratrům Daškoím.

"Skvělý" řekla Jsem "Další konferečný hovor. Vážně usím začít blokovat vaše čísla. " Viktor mi věnoval malou úklonu. "Vždy potěšení , Rose. " Robert zase zíral do prázdna. Bylo hezké vědět, že aspoň nějaké věci se nezměnili. "Co chceš?? " zeptala jsem se. "Víš co chci. Jsme tady, abychom vám mohli pomoc pomoci Vasilisse" Na okamžik jsem na něj nevěřícně koukala. "našli už jste nějakého Dragomira?? " neveřícně jsem se na něj dívala "Je to jenom jeden den. " Skoro jsem počítala svou matematiku, jako by mi bylo deset. No, cítila jsem se na deset. "A?" zepta se viktor "A jak dobrý si myslíš, že jsme? " on uvažoval " docela dobrý. "
"No, díky za důvěru, ale není to tak jednoduchý jak se zdá. " "A našli jste něco? " zeptal se Viktor…. Neodpověděla jsem . C jeho očích byl dychtivý záblesk a on udělal krok vpřed. Obratem jsem já udělala jeden vzad. "Vy jste něco našli! " "Možná" opět jsem byla nerozhodná jako předtím. Mohl Viktro vědět něco, co by nám pomohlo? Minule mi nic nedal, ale te´d jsme měli více informací. Co to řekl? Pokud najdeme vláknoo, on ho rozluští??

"Rose" Viktro semnou mluvil jako bych byla dítě, přesně tak, jak to občas dělal k Robertovi. "Předtím jsem ti to řekl: Nezáleží na tom, jestli mi věříš, nebo mím úmyslům. Pro tuto schvíli jsme spojenci. Nedopusť aby tvoje starosti tohle všechno zničili. " Bylo to legrační, ale takovýhle postup jsem dělala celý život. Teď jsem váhala a snažila se přemýšlet přetím , než učiním rozhodnutí.. Naposledy jsem na sebe vzala to riziko a doufala, že nám Viktro pomůže.
"Myslíme si, že matka……..matka, bratr, či sestra Lissy…… má něco do činění s Lissou Karperovou". Viktro povytáhl obočí "Víš, kdo to je? "
"Samozřejmě, dobrovolně se stala strigojem, proto, že zešílela. Ale oba víme, že to bylo trochu komplikovanější. " neochotně jsem přikývla. "Mohl za to éter a nikdo to nevěděl. " Robertova hlava se otočila tak rychle, že jsem málem vyskočila. "Kdo je uživatelem éteru?? " "Bývalí uživatel" řekl Viktor "Stala se strigojkou a dostala to ze sebe pryč"


Snažila jsem se předstírat, že Robert není v místnosti a opět jsem se obrátila na Viktora. "Víš něco o ní?? S kým je v souvislosti?? " Viktor zavrtěl hlavou "Má velkou rodinu. " hodila jsem podrážděně svýma rukama "Mohl by si být aspoň k něčemu??, Pořád řikáš kolik toho víš, ale zatím jsi mi řekl jen to, co už víme. Vůbec nám nepomáháš!! " "Poomoc přichází v mnoha formách, Rose. Našli jste Soňu?? " "Ano… teda ne tak docela. Víme kde je a zítra se í chystámě navštívit a položit jí pár otázek. " Viktro se zatvářil divně "A já jsem si jistý, že bude dychtivá vám pomoct! " pokrčila jsem rameny " Dimitrij je docela přesvědčivý. " "Taky jsem slyšel" řeklViktor " Ale Soňa Karerová není vnímavá dospívající. Řekni mi, kde jste a mi za vámi přijedem. " o , další dilema. Nemyslím si, že by nám bratři mohli něco udělat. A tohle ukazovalo příležitost chyit je. Kromě toho, že kdybych ho viděla osobně, tak by mi přestal lízt do snů.
"Jsme v Kentucky" řekla jsem konečně "V Paříži, Kentucky. " Dala jsem mu dálší informace
a co víme o modrém domě.
"Budeme tam zítra" řekl Viktor.
A kde jste te-" Stejně jako minule Robert ukončl sen až moc rychle. Než jsem se mohla vzpamatovat, okamžitě jsem se dostala do jiného snu. Opravdu to bylo jako deja vu. Každý semnou chtěl mluvit. Naštěstí stejně jako minulé byla moje druhá návštěva Adrian.


Te´d jsem byla v sále, kde probíhali nominace. Nebyli tu žádné židle ani lidé a mé kroky se trvdě ozývali o dřevěnou podlahu. Adrian stal políž jdnoho vysokého klenutého okna
s tím jeho šibalským úsměvem, když jsem ho objala. Ve srovnáním s tím, jak všechno v našrm světě bylo špinavé a krvavé, on byl čistý a nedotčený.

"Dokázal jsi to" dla jsem mu rychlý polibek na rty " Nominoval jsi Lissu" Po naší poslední návštěvě jsem musela Adriana dlouho přemlouvat, že to je dobrý nápad. "Jo, dostat tu skupinu na jednu loď bylo jednodhuché" Měl můj obdiva, el jeho tvář se zdála ponuřejší, když přemýšlel nad mímy slovy. "Ona z toho není štastná a potom nám to pěkně řekla. " "Viděla jsem to. Máš pravdu, nelíbí se jí to, ale je toho trochu vííc, může za to éter. Nějaký jsem jí vzala….ale bylo to špatné. " Vzpoměla jsem si, jak ve mně ten hněv vzplanul. Nakone jsem ho ale dokázala dát stranou. Chytila jsem Adriana za ruku a věnovala jsem mu prosebný pohled. "Musíš se o ní postarat. Udělám co budu moc, ale ty víš stejně dobře jako já, že čim víc se stresuje, tím víc jí přibívá temnoty. Ráda bych se o ní starala, ale prosím-pomoc jí.! "


Zstrčil si volný pramen za ucho
a já se koukala do jeho zelených očí. Zpočátku jsem myslela, že se strachuje jenom o Lissu. "Já" řekl "udělám, co budu moc.Ale Rose……… Stane se to i mě? Je to to, co se ze mě stane? Stejně jako jí a ostatním"?
Arian nkdy neměl tak neádoucí účinky, protže nepoužíval éter tak jako Lissa a hlavně proto, že se
léčl alkoholem. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat. Bylo to divné a v této chvíli chyba, ale připomněla jsem di, co se mi stalo s Dimitrijem. Oba muži byli silní v jejich úsilí, ale každý mě potřeboval jako oporu. Ty jsi ta silná Rose, zašeptal mi hlas v hlavě…. Adrian zíral ven "Někdy… někdy si to můžu i představit, víš? Nikdy jsem se necítil jako ti ostatní…. Jako Lissa a sv. Vladimír. Ale jednou za čas…. " odmlčel se " Nevím. Cítím se tomu tak blízko, Rose. Tak blízko k okraji. Když si dovolim malou chybu, tak udělam krok a spadnu a už nikdy se nevrátím. Je to, jako kdybych ztratil sám sebe. "
Podíval se na mě "Když se napiju… tak s tím nemám starost. Nemás starosti s tím, že se zblázním. Ale pak ano…. Možná už jsem. Možná už jsem, ale nikdo mi nepomůže poznat ten rozdíl. " "Nejsi bláze" řekla jsem zlostně a přitáhla jsem si ho k sobě. Milovala jsem jeho teplo a jeho vůni. "Budeš v pořádku. Ty jsi silný" přitiskl tvář k mému čelu "Nevím" řekl"Myslím, že ty jsi má síla. "


Bylo to sladké a romantické prohlášení, ale něco mi na něm vadilo. "To není moc v pořádku" řeklajsem a přemýšlela, jak bych mohla dát své pocity do slov. "Musíš najít-"
Hotlový pokojoví budík se rozvřískal a prolomil můj sen, tkže jsem byla sklamaná, že jsem nemohla říct Adrianovi vše, co jsem chtěla. No te´d jsem už pro něj nemohla nic udělat. Mohla jsem jen doufat, že to zvládne.


Sydney a já jsme byly pomálý se skelnýma vrazama. Dávalo smysl, že ona bude vyčerpaná. Ale já? Moje únava byla duševní. Tolik lidí, pomyslela jsem si. Tolik lidí mě potřebovalo a bylo tak těžké pomoct všem…. Přirozeně Dimitrij byl připraven vyrazit. On se probudil už před námi. Vsadila bych se, že umíral dojít si pro kávu, ale trpělivě čekal, až se probudíme, protože nás tam nechtěl nechat spící samotné. Tak jsem ho vyhnala a on se vrátil o dvacet minut později s kávou a krabicí s koblihami. Také koupil silné řetězy v želeřáství přes ulici. "To je pro případ,že najdeme Soňu" řekl a mě too znepokojilo. Do té doby jsem už já a Sydney byly připravené odejít a já se rozhodla položit své otáky až později.


Nebyla jsem blázen, že jsem zase na sobě měla ty šortky, a hlavně s mejma nohama v tom stavu, ale yla jsem hrozně nedočkavá, až chytneme Soňu.
A byla jsem rozhodnutá, že mím společníkům řeknu pravdu"Tak" řekla jsem nedbale " Viktro Daškovov se k nám za chvíli připojí. " Naštěstí sydney právě neřídila Cože???!!!! Tenchlap, který utekl?? " V Dimitrijových očí jsem viděla, že byl taky v šoku, ale měl to pod kontrolou, jako vždycky. "Proč" začal pomalu "se k nám Viktor Daškov připojí? "
"No , je to trochu legrační příběh…." A stím jsem jim dala krátkou rakapitulaci toho,jak jsem potkala Roberta a skončila poslední návštěvou ve snu. Vyjasnila jsem jim Viktroův záhadný útěk z vězení, ale něco mi řikalo, že Dimitrij už měl nějaká tušení o tom, co se stalo. Já a Lissa jsme mu řekli, že jsme toho hodně prošli, ale nikdo mu nevysvětlil celý příběh a tu část o propuštění Viktora a tak, že nám pomohl najít jeho bratra.

"Hele, ať už nám pomůže nebo ne, tohle je skvělá šance, jak ho chytit" doddala jsem spěšně. "To je dobrá věc, ne?, " "To je problém, který budeme řešit……později. " Z Dimitrijova hlasu jsem poznala ten tón, který používal na akademii sv. Vladimíra. Tón, že
si o tom později pronluvíme a já mu dám více informací……. Kentucky se ukázalo jako velmy krásné město, jak jsme vjeli do Paříže. Země byla kopcoitá a zelená, jak jsme se dostali en z města. Přemýšlela jsem, jestli tohle byl důvod, proč sem Soňa jela. Ale pak jsem si vzpoměla, že jsem řekla
Dimtrijovi.

Potom nás
naše GPS vedla k martin Lake. Bylo tam jenom pár doml rouztroušených v okolí a mezi nimi jenom jeden modrý. Zastavili jsme hekou dálku od domu. Všichni jsme vystoupili z auta a stále jsme si drželi odstup od domu. "No. Je tu modrý dům" prohlásila Sydney pragmaticky "Ale je její? Nevidím poštovní schránku, nebo tak něco. " Podívala jsem se blíž na dveře. Yli tam řůžové keře, plné růží a červených kytek, které rostly na verandě. Kolem domu jsem mohla jen steží zpozorovat dřevěné plocení. Přes to se totiž plazili vinné révy a pomerančovníky.

Pak my zablikal jeden obraz myslí. Slečna karpatová zalévá květiny v květináči ve své třídě, květi u kterých se zdálo,že rostou příliš rychle.
Jak teenageři jsme neměli moc zájem o domácí práce a moc jsme tedy o tom nepřemýšleli. Až potom jsem tepr pochopila, že ty květiny rostly tak rychlejenom díky éteru. A te´d i když se ho slečna Karperová zbavila,tak její láska ke květinám přetrvává. "Jo" řekla jse "tohle je její dům" Dimitrij se přiblížil k verandě a sledoval každý detail. Sledovala jsem ho, ale držela jsem se zpátky "Co to děláš? " zeptala sem se tiše "Může tě vidět. "
On se vrátil k nám "Má tam čern závěsy, těmi neprojde žádné světlo a tak ani ona nemůže nic vidět. To taky znamená, že svj čas tráví spíše v přízemí, než v suterénu. "


Dokázala jsem sledovat jeho způsob uvažování. "To je pro nás dobrá zpráva" Když jsem bla minulý rok zajata se vými kamarády, tak nás drželi v suterénu. Nejen, že to byla výhoda pro strigoje, , kteří chtěli zabránit, aby se tam dostalo světlo, ale pro nás to také znamenalo méně únikových možností. Pak bylo snadné pro strigoje chytit nás. Čím víc dveří a oken jsme měli, tím lépe.

"Zkontroluju druhou stranu" řekl a začal u dvorku. Spěchala jsem k němu a chytila ho za ruku. Nech mě. Já poznám, když je nějaký strigoj na blízku - ne že by vyšla ven, ale jen pro jistotu. " Zaváhal ajá jsem byla stále rozzlobená, že nevěří mím schopnostem. Pak řekl "Dobře, buď opatrná"
uvědomila jsem si, že má o mě strach.
Procházela jsem tak hladc a tiše kolem domu,jak jsem jen uměla. Ale pak tam byl plot s dráty a já jsem se bála lízt přes něj, aby mě Soňa nezaregistovala. Moje řešení přišlo ve formě velké skály, která byla v blízkosti plotu. Vlezla jsem si na kámen a koukla se přes plot. Bylo to,jako se dívat do zahrady Edenu. Byli tam květiny, růže, jabloně, kosatce a další miliarda květin, které jsem nepoznávala. Soňi dvorek byl ráj svěžích barev.


Viděla jsem, co jsem potřebovala a rychle jsem se vrátila k Dimitrijovi. Sydney pořád stála u auta. " Terasa s dveřmi a dvě okna" hlásila jsem "Všude jsou závěsy. Je tam taky dřevěné lehátko , lopata a trakař"
. "Žádné vidle? " "Ne, ale je tu oplocení. Bylo by těžké dostat se do dvora. Musíme to přeskočit. Není tu žádná brána. Je to pevnost. " Kývl n apochopení a bez jakkékoliv konverzace jsem věděla, co mám dělat. Vyndali jsme řetězy a podali je Sydney. Řekli jsme jí, aby na nás počkala venku přísnými instrukcemi co má děla, když nebudeme zpátky do třiceti minut.


Ydneyiny jantarové oči byly plné úzkosti, když nás viděla, jak jdeme kolem domu.
Málem jsem jí začala škádlit, že jí zíleží na hrozivých stvoření noci., ale zastavila jsem se právě v čas. Ona nesnášela moroje a dhampýry, ale někde uvnitř
začala mít mě a Dimitrije ráda. Nebylo na to co k zešměšňování…. Dimtrij
stál na skále a pozoroval dvůr. Zamumla mi několik posledních pokynů před tím, než mě chytil za ruce a přehodil mě přes plot. Byla to velká výška a musela jsem sebou hodně manévrovat, aby dopadla tiše. On přistál kousem vedle mě s malým žuchnutím. . Hned jsme vyskočili. Pokud Soňa něco zpozorovala, pak jsme nemohli ztrácet čas. Potřebovali jsme všechny výhody, které jsme mohli dostat.. Dimitrij popadl lopatu a prudce sní bouchl do skla. První bouchl kousek od mé hlavy a druhý níž. Sklo se bortilo stále víc s každým dopadem. Po páte do toho bouchl a pak jsem vjela já a bouchla do něho trakařem. Když trakar udeřil o slabé sklo, to se popraskalo a pak rozpadlo. Otevřel se prostor tak velký, abychom mohli oba projít.
Oba jsme museli jít jako kačeny, zvláš´t Dimitrij.


Nevolnost se ke mně začala šířit, jakmile jsme byli blízko dveří a pocítila jsem jí úplně, když jsme vstoupili do obývacího pokoje. Ignorovala jsem svůj žaludek a připravovala jsem se na to, co mělo přijít. My jsme byli rychlí, ale ne tak rychlí abyjsme zareagovali na strigojský skok.
Byla tam Soňa Karperová, připravená na nás, a dělala vše co mohla, aby zabránila slunečnímu svěětlu rozlít se po pokoji. Když jsem poprvé viděla Dimitrije jako strigoje, byla jsem šokovaná a zmrzla jsem namístě. Te´d jsem byla připravená, ale stejnak jsem měla stejný pocit šoku, když jsem viděla svou bývalou učitelku jako strigojku. Abylo to šokující. Soňa byla stejná jako předtím: Kaštanové vlasy, vysoké lícní kosti….. ale její krása byla zkroucená krídově bílou kůží, červenýma očima a vyjádřenou krutostí, kterou měli všichni strigojové.


Pokud nás poznala, nedala to na sobě znát a se zavrčením se vrhla na Dimitrije. To byla Strigojská taktika, vždy zaútočit první
na toho většího auž mě začínalo otravovat, že to byl vždy Dimitrij. Dimitrij byl rád, že má u sebe lopatu. Sice by Soňu nezabila, ale udžela by ho daleko od ní. Udeřil ji sní do ramene a ani při tom nezakopl ale ona to čekala. Kroužili kolem sebe stejně jako vlci před bitvou….
Tohle všechno se stalo jenom v pár vteřinách a Soňa na mě zapoměla. Udělal jsem to sma, narazila jsem do ní z druhé strany ale viděla jsem, jak mě koutkem oka vidí a okamžitě reagovala. Schodila mě na zem, zatímco odtrhla oči od Dimitrije. Přála jsem si, abych mohla mít lopatu a udeřit jí do zad z bezpečné vzdálenosti.. vytáhla jsem svůj kůl, ale musela jsem s ním být opatrná, protože jsem jí nechtěla zabít. Rychle jsem proskenovala pokoj, jestli tam nejsou nějaké jiné potenciální zbraně, ale žádné jsem neviděla.


Ona se rozzuřila a Dimitrij šel po tom.
Využil situace. Ale ona ho přimáčkla ke zdi aa ons e jí snažil vymanit, ale Soňiny ruce si našli jheo krk. Pokud bychom se na ní složili s Dimitrijem pravděpodobně by neměla šanci. Ale chtěla jsem to udělat co nejrychleji a přesto jem se rozhodla udělat přesilovku.


Běžela jsem k ní s kůlem v ruce a vrazila jsem jí ho do pravé lopaky s doufala jsem, že to nebylo nikde blízko srdce. Stříbrný kůl jí na kůži hrozně bolel. Ona mě odstrčila pryč s ohromující silou, která byla velká i pro strigoje. Letěla jsem dozadu a praštila jsem se hlavou o konferenční stolek. Měla jsem mírně šedéé vize, ale instinkt a adrenalin mě postavili zase na nohy. Můj útok Dal Dimitrijovi zlomek vteřiny, kterou potřeboval. Hodil Soňu na zem a popadl můj kůl, který jí tlačil k hrdlu. Vykřikla jsem a šla jsem k němu abych mu pomohla, protože jsem věděla, jak je Soňa silná.
"Jsi pro Sydney……." Zavrčel "řetězy …." Běžela jsem tak rychle, jak jsem mohla. Odemkla jsem dveře
abych mohla dát sydney signál a
pak jsem se rozběhla zpět k Dimitrijovi. Už
měl zase bitevní chtíč v očích, který říkal, že chce všechny zničit. Něco mi říkalo, že te´d měl nad sebou větší kontrolu a moje slova v uličce nebral na lehkou váhu, přesto jsem ale pronesla varování. " Potřebujeme jí……. Pamatuj potřebujeme jít. "


Mírně mi přikývl a pak se objevila Sydney s řetězy. Dmitrij a já jsem se už do toho pustili. Našli jsme nejleší místo k svázání: Těžké pruhované křeslo v rohu. Zvedli jsme jí, což bylo nebezpečné, protože ještě pořád vypadala divoce a vrazili jsme jí do křesla. Potom jsem jí držela k§l u krku a Dimitrij se jí pokusil nasadit řetězy.
Nebyl čas o tom přemýšlet. Prostě jsme začali od noh a pak jsme jí tím omotali kolem trupu a snažili jsme se jí zamknout ruce. Naštěstí koupil Dimitrij toho řetězu hodně.

Když nám konečně ten řetěz došel, byla Soňa docela dobře zajištěná. Mohla z toho uniknout? No není to tak snadné. S náma oběma…… ale te´d jsme jí měli v pasti. Bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Dimitrij amjá jsme si vyměnili krátký uavený pohled. Cítila jsem závra´t, ale bojovala jsem s tím, protože náš úkol ještě nebyl zdaleka u konce.
"Čas na výslech" řekla jsem ponuře.