Za prvé se omlouvám za překlad, jiný jsem nemohla najít.......sorry
Čekala jsem, že zase uvidim viktora s Robertem, ale místo toho jsem viděla…
"Adriane! " Běžela jsem přez zahradu a přistála jsem v jeho náruči. On mě objal stejně pevně a zvedl mě ze země. "málá Dhampýrko" řekl, jakmile mě zase postavil na zem. Jeho ruce stále zůstali kolem mého pasu "Stýskalo se mi po tobě" "Mě se taky stýskalo. " A myslela jsem to vážně. Po posledních dnech plných akce, bylo skvělé být zase s ním, ve snu. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Těšila jsem se z naše tepla a pak se naše rty setkaly. "Jsi v pořádku? " zeptal se, když se naše rty odtrhly. "Nikdo mi o tobě nic neřekl.Tvůj starý pán řekl, že jsi v bezpečí a že bu mu alchymisté dali vědět, kdyby se něco pokazilo. " Nehodlala jsem Adrianovi říkat, že to asi nní pravda. Protože Abe vůbec nevěděl, že teď jsme s upíry z jiné doby . "Jsme v pořádku" ujistila jsem ho. "Většinou je nuda. Jsme zalezlý v nějakym starym městě. Nemyslím si, že nás sem někdo přijde hledat. Nemyslím, si, že by chtěl. "
Podívala jsem se na něj a vyděla ten jeho ustaraný obličej. "To jsem rád. Rose, ani nevíš jak jsem rád. Všechny ldi vyslýchaj. Stráci plánují, jak vás chytnou. Všichni mluví o smrtící síle. " "No nenajdou mě. Jsem daleko. Hodně daleko"
. "Kéž bych mohl jít s tebou. " Pořád vypadal vystrašeně a já um pritiskla prst na rty. "Ne, tohle neřikej.. Je ti lépe tam, kde jsi. Je lepší, že semnou nejsi více spojován.Už tě i zpovídali. "
"Jo ale nedostali nic jiného, než moje těsné alibi. Přivedli mě, když jsem šel najítMichala, protože jsme vyzpovídali-" "Já vím, Joa"
Adrianovo překvapení bylo krátké.
"malá dhampýrko, ty jsi ale špion. " "Není to tak těžkéJ a co si šel říct Michaelovi,? Pokud se prokáže že Joe lhal, může to vymazat polovinu důkazů proti mně. " "No ne tak docela polovinu. Bylo by lepší, kdyby Joe řekl, že jsi byla ve svém pokoji v době, kdy se vražda stala. A bylo by lepší, kdyby neřekl, že na něj Lissa použila nátlak. "
" A pokud se to s Joem dostane ven, tak se všichni dozví i o mé matce a její láasce ke mně.
" To je mi líto. " řekla jsem a držela jsem ho pořád v náručí.
Stěžoval si na své rodiče celou dobu, ale měl je rád. Zjisti, že jeho matka někoho podplácela pro něj muselo být těžké. Zdálo se mi, že se
vposlední době hodně trápil. "Bylo to od í hloupé. Okud to někdo zjistí, dostane jí to do problémů. " "Co radí Michael? " " chce najít
Joa a soukromě se ho na to zeptat. Pro tuhle chvíli aspoň máme více informací. Je to pro nás užitečné --- ale ne pro právní systém. "
"jo" řekla jsem a snažila se necítit zklamaně. "Myslím, že to je lepší než nic. " Adrian přikývl. Ještě na mě pořád držel jeho paže, ale pak si mě trochu odtáhl a úsmál se, když se na mě podíval. " Mimochodem máš hezký šaty. " Tohle změnou tématu mě překvapil. Následovala jsem jeho pohled a sšimla si, že mámna sobě šaty, které jsem měla na sobě, když ve mně
a dimitrijovi Viktor rozpoutal chtíč lásky.
Vzhledem k tomu, že Adrian tyhle šaty neviděl, tak si je určitě vybudovalo moje podvědomí. Byla jsem touhle volbou trochu překvapená. "Oh" najednou jsem se cítila trapně, ale nevěděla jsem proč. " Moje šaty jsou v hroznym stavu, myslím, že jsem chtěla něco jinýho. " " No vypadaj na tobě skvěle. " Adrianovi prsty mi slouzly po pasu. "vážně skvěle. " dokonce i ve snu sed mi chvěla kůže pod jeho dotyky. " Tak hele ivaškove, na tohle nemáme čas. " "Jsme ve snu, co jinýho bysme dělali?, " moje protesty byli utlumeny v polibku. Jedna jeho ruka klouzla po bokju mého stehna vna okraji šatů.
A já musela přesvědčit sama sebe, že kdybych ze sebe strhla ty šaty, tak by mi to asi nepomohlo očistit mé jméno. Proto jsem je neochotně vrátila.
"Chystáme se zjistit kdo zabil Tatianu" řekla jsem a snažila se popadnout dech. "Není my" řekl a opakoval to, co jsem řekla Viktorovi " Jsem tu já a Lissa. A Christian. A zytek našich přátel. "Pohladil mě po vlasech a pak is mě zase přitáhl k sobě a tal mi polibek na tvář. " Neboj malá dhamoýrko. My se o tebe postaráme. Zůstań tam ,kde jsi. "
"Nemůžu"řekla jsem "nemůžu prostě nic nedělat. " slova vypadla z mých úst, než jsem je mohla zastavit. To byla jedna věc protestovat proti Dimitrijovi, ale Adriana jsem potřebovala u dvora a musel si myslet, že je poslouchám na slovo. "Musíš. My se o tebe postaráme. " Nechápal to, uvědomila jsem si. Nechápal jak moc jsem potřebovala někomu pomoct. Chtěl mě v bezpečí. Ale nevěděl, jak bolestné pro mě bylo nic nedělat. "Najdeme tu osobu… a zabráníme jí v tom… co chtěla udělat. To by mohlo trvat delší domu, ale my to uděláme. "
"čas" reptala jsem proti jeho hrudi. Zase tak málo času. Dívala jsem se na krajinu, kterou vytvořil.konečně jsem si všimla, že jsme na nádvoří u kostela.Ještě před tím, než to tam Abe zpustošil. Socha královny Alžběty byla neporušená. " čas, potřebujeme více času" Adrian se mírně odtáhl "hmm… co to říkáš? " Dívala jsem se na něj a kousala si spodní ret. Podívala jsem se znova na Alexandru a přemýella. Po chvíli jsem se obrátila zpátky k Adrianovi a stiskla mu ruku. " Jak jsem říkala, potřebujeme více času. A já vím, jak ho můžeme dostat…. Ale je tu něcoo… co pro mě musíte udělat. Je to něco s Lissou…." Měla jsem dost času dát všechny své pokyny Adrianovi před tím, než mě Dimitrij probudil. Vypnul naši malou konverzaci.
Měl svůj obvyklý tuhý výraz, ale viděla jsem na něm i únavu. Nechtěla jsem ho trápit ještě s mím setkáním s Viktorem a Robertem. Nemluvně o tom, co jsem právě řekla Adrianovi aby udělal. Bylo tu dost času, abych mu to řřekla později.
Dimitrij usnul snadno a Sydney se ani jednou neprobudila. Záviděla jsem jí ten spánek. Ale já musela hlídat. Tyhle lidé nám nemuseli ublížit, ale jen pro jistotu…. Také jsemnezapomněla na Sydneiny obavy…
Pozdě odpoledne jsem slyšela dole rachtání. Opatrně jsem se dotkla Dimitrijova ramena a on sebou trhl a okamžitě se probudil "klid, "
řekl jsem neschopná skrýt úsměv. "jen tě budim.Vypadá to,
že naši přátelé vstávají. " Tentokrát naše hlasy prbudily i sydney. Převalila se k ná a mžourala očima do světla. "kolik je hodin? " zeptala se a protahovala si nohy. "Nejsem si jistá" neměla jsem hodinky " Asi kolem poledne. Tři, čtyři? " posadila se skoro stejně rychle jako Dimitrij.
"Odpoledne?? Sakra. Ty vaše blbý časy. " "Řekla jsi blbý? Není to proti pravidlům alchymistů? " utahovala jsem si z ní.
"Někdy to je třeba. " přejela očima a podívala se ke dveřím. Te%d ty zvuky slyšela i ona.
"Myslím, že potřebujeme plán"
"Jeden mám. Musíme najít Lissina sourozence. " řekla jse.
"Nikdy jsem s tím nesouhlasila " připomněla mi. " a nemyslete si, že jen tak nějakým mávnutím proutku najdu na všechno odpovědi. "
"Na aspoň tu je místo na-… blbost. Tvůj notebook tu nebude fungovat. "
"Je tu satelitní modem, ale spíš se musíme bát o baterku. " Sydney vzdychla a vstala a uhladila si šaty. "Potřebuju kavárnu , nebo něco takovýho. " "Myslím, že jsem viděla jeden z jeskyních dolů dole na silnici. " řekla jsem. A ona se málem usmála. " potřebuju nějaké blízké místo, kde můžu používat svůj notebook.můžu někam zajet autem. " " Ale to není asi moc bezpečný jezdit v tomhle autě v tomhle státě" řekl Dimitrij. " V motelu si určitě napsali naší SPZtku. " "já vím" řekla ponuře "Taky jsem na to myslela. " Naše skvělé pikle byly přerušeny zaklepáním na dveře. Aniž by čekala na odpověď, strčila Sarah dovnitř hlavu a usmála se. "Ou skvělý, všichni jste vzhůru. Máme připravenou snídani, pokud se chcete přidat. "
Dveřmi proudila vůně, která voněla jako normální snídaně.: slanina, vejce….. Chleba jsme ještě měli, ale já byla připravená na všechno, co mi raymondova rodina nabídne…, v domě byla pořád nějaká aktivita. Raymond vypadal jako že vaří něco nad krbem zatímco Paulette nastavovala dlouhé stoly. Na něm už leželi talíře s vajíčky a plátky včerejšího chleba.. raymond vstal od krbu a nesl křupavou slaninu. Když nás uvidil, roztáhl se mu úsměv na tváři. Čím víc jsem tychle uchovávače viděla, tím víc jsem si začínala něčeho všímat. Nenažili se skrývat své tesáky. U Od dětství se morojové učili je skrývat. Ale asi ne tady. "Dobré ráno" řekl Raymond
a opatrně dával slaninu na talíř. "Doufám, že jste hladový. "
"Myslíte, že to je jako normální slanina?? " zeptala jsem se Sydney a Dimitrije. " Není z veverky, že ne ?? " "Mě přijde normální " řekl Dimitrij. "Taky bych řekla, ale možná jsou z vlastních prasat a ne z obchodu L" řekla sydney.
Dimitrij se zasmál a něco mu přeběhlo přes obličej. " Vždy jsem ráda viděl co tě trápí. Strigoj?Ne.
pochybný jídlo? Ano"J "jakej strigoj?? " Joshua a Angelina vstoupili do domu. On nesl misku ostružin a ona tlačila malé děti. Z jeji tváře jsem vyčetla, že by raději šli zase ven. A byla to Angelina kdo se ptal.
Dimitrij jim to řekl" Jen jsem mluvil o některých strigoních, které Rose zabila. " joshua se zarazil a zíral na mě a jeho modré hezké oči se rozšířili úžasem. " Zabila jsi ztraceny?? Ee strigoje?? " Obdivovala jsem jeho pokus používat náš název. "Kolik?? "
pokrčila jsem rameny "Vážně nevím " "Nepoužíváte značky? " nadával Raymond "Značky?? Oh . Jo. Naše tetování? Jo používáme. " Otočila jsem se a zvedla si vlasy. Slyšela jsem, jak se pohnuly páry nohou a pak jsem cítila, jak se prsty rukou dotýkají mé kůže. Trhla jsem sebou a narovnala jsem a viděla, jak Joshua rozpačitě dal ruc dolů. "Omlouvám se" Nikdy jsem žádné neviděl. Pouze Molnijso značky. To je , když někdo zabije strigoje.. Ty jich máš…..hodně. "
"Ta jedna známka je unikátní. " řekl Raymond Ten jeho pohled ukazoval obdiv. "Druhá zvěda.
Angelina a Joshua vydechly. " cože? " zeptala jsem se. " Značka " řekl Dimitrij. z bitvy. "Moc lidí jí už neříká Zvezda. To znamená hvězda. "hmm. To dává smysl. " tetování opravdu bylo do tvaru hvězdičky. A dostala jsem ho, když jsem bojovala v bitvě, kde nevěděli kolik strigoju jsem zabila. Joshua se na mě usmál. "Teď chápu, jak jsi mohla zabít královnu Tatiánu. "
"Je to asi fake" řekla Angelia.
Protestvala jsem prot tomu, že jsem zabila královnu, ale její komentář mě vykolejil. "To teda není. Tyhle značky jsem dostala, když Strigojové zaútočili na naši školu. A potom jsem jích sejmula ještě hodně. " "Tahle značka pro vás asi není neobvyklá" řekl Dimitrij "Vaši lidé musejí bojovat se Strigoji pořád. " "ne tak docela. " řekl Joshua očima pořád upřenýma na mě. "Většina z nás nikdy nebojovala a ani jsme nikdy neviděli ztracené. A vážně nám to nevadí" To bylo překvapující. Pokud měli strigojové nějaký cíl, tak to byla určitě skupina lidí, morojů a dhampýrů uprostřed divočiny. "Proč ně? " zeptala jsem se. Raymond na mě mrkl "Protože mi ty útoky vracíme"
Přemýšlela jsem o jeho prohlášení, zatímco rodina seděla u snídaně. Oni vážně chtěli bojovat
ALE STAČILO TO NA TO, ABY ODEHNALI STRIGOJE?. Přemýšlela jsem, jaký má na to Dimitrij názor. Jeho rodina pocházela z komuny, která se oddělovala od jiných. O tomhle jsem přemýšlela, když jsme jedli. Jediný člověk, který se neúčastnil byla Angelina. Jedla tak málo jako Sydney, ale stále mě pozorovala a mračila se.
"Potřebujeme nějaké zásoby" řekla sydney a přerušila mé myšlenky. "Kde je nejbliží město, kde je kavárna…. Nebo restaurace?? " "No" řekla Pauletta "Rubysville je něco málo přes hodinu na sever, ale my tu máme spousta jídla i pro vás. " "tady nejde o jídlo" řekla jsem rychle. "Ale vaše bylo skvělé. " podívala jsem se na Sydney
"
Hodina není
špatná, že jo ?, J Přikývla a nejistě se podívala na Raymonda " existuje nějaký způsob…… existuje nějaký způsob, že bychom si půjčili auto?? "
Další slova jí zřejmě působily bolest " Nechým vám tu zatím klíčky od mého auta. "
On zvedl obočí "Máte pěkné auto"
Sydney pokrčila rameny. "Čím míň s ním tady budeme jezdit, tím lépe"
Raymond nám řekl, kde si můžeme vzít jeho vůz a Sydney mu věnovala sklíčený úsměv a já věděla, že myslí na to, jak jí v tom autě jezdí upíři..
Vyrazili jsme brzy, protože jsme chtěli být zpátky než slunce zapadne. Lidé byli venku a dělal nějaké práce, nebo co. Skupina dětí seděla u dhampýrské knihy a já jsem se divila, co točtou. Všichni uchovávači vždy zastavili a dívali se na nás zvědavě, nebo nám hodili úsměv. Usmívala jsem se zpátky,ale většinou jsem držela oči vpředu. Joshua nás doprovázel zpátky na parkoviště a podařilo se mu jít vedle mě, když jsme dorazili k úské stezce. "Doufám, že nebudeš pryč dlouho. "řekl "Chci si s tebou víc popovídat. " "Jasně" řekla jsem " to by mohla být zábava. "
On se rozzářil a chvatně odstrčil větev, která rostla příliš nízko. "Možná bych ti mohl ukázat naše jeskyně. " "Tvoje-počkat. Ty nežiješ se svým tátou? " "Te´d jo,ale už si pořizuju svoje vlastní místo. "
v jeho hlase jsem slyšela pýchu. "Není tak velká jako
jeho, ale je to dobrý začátek.
Už je skoro uklizená. " "To je opravdu, ehm skvělé.. Rozhodně mi jí musíš ukázat, až budeme zpátky. " Tyhle slova mi přešla přes rty snadno. Ale přemýšlelam jsem o tom, jestli má Raymodn vážně tak velkej dům… Joshua se s námi rozešel, když jsme dorazili k Raymondovu autu. Byl to velký červený Pick-up a mohli jsme se tam vlízt tak dva nbeo tři. Vypadala to, že ho už mnoho let nepoužívaly.
"Neměla by sis z něho takle utahovat" řekl Dimitrij, když jsme byli na cestě asi 10 minut. Překvapivě ho Sydney nechala řídit. Hádala jsem, že mužnýmu autu měl řídit mužný chlap.. Te´d když jsme byli v pohybu, tak už jsem zase myslela jen na tu jednu věc: najít dalšího Dragomira.
"Cože? " zptala jsem se.
"Jshua. Flirtovala jsi s ním"
"To ani náhodou. Jen jsme si povídali. " "Nejsi teď náhodou s Adrianem?? " "Ano! " zvolala jsem a zírala na Dimitrije. Jeho oči byly pořád na silnici. " A to je přesně důvod proč jsem s ním neflirtovala.. joshua na mě ani takovouhle cestou nemyslí. "
"Vlasně" řekla sydney sedící mezi námi. "myslí. " nevěřícně jsem se na ní obrátila. "Jak to víš? Npsal ti psaníčko při hodině, nebo tak něco?? " Obrátila oči v sloup. "ne. Ale ty a Dimitrij jste v táboře něco jako bohové. " "Jsme outsideři" připoměla jsem jí. " Máme jiné zákony. "
"Ne. Ty jsi zabila Strigoje - a královnu. Tihle lidí kladou velký důraz na schopnost porazit jiné lidi. A vzhledem k tomu, jak je jich většina ošuntělých…. Vy jste.. dobře… řekněme , že jste nežhavější věcí, kterou tu za poslední dobu měli. "
"Ty nejsi žhavá? " zeptala jsem se "To není podstatné" žekla , zneklidněná mím komentářem. "Alchymisté nejsou na jejich radaru. Nechceme bojoat. Myslí si, že jsme slabí"
Vzpomněla jsem si na jejich tváře a musím přiznat, že většina je měla zvětralé a staré. Téměř. "Raymondova rodina byla celkem hezká"
poukázala jsem a slyšela jsem zavrčení od Dimitrije, který si to zřejmě vyložil jako fakt, že jsem s Joshuo flirtovala. "Jo" řekla "Protože jsou pravděpodobně nejdůležitější rodina ve městě. Oni toho roodně moc na slunci nedělají. Né tak jako ostatní. ".. Pak bylo ticho. Když jsme zastavili na tom, co se zdálo jako čerpací stanice, Sydney běžela dovnitř, zeptat se na pár otázek. Vrátila se a hlásila, že tu je opravdu kavárna, kde bychom si mohli připojit její laptop a zkusit se podívat na to, co jsme potřebovali.
Objednala si kávu a my jsme tam s ní jenom seděli, protože jsme byli nacpaný od snídaně. Ale po pár hrozivých pohledech od číšnice se rohodl Dimitrij a já, že půjdeme na procházku po městě. Sydney vypadala skoro stejně ráda, jako servírka. Nemyslím si, že byla ráda, že nás má pořád kolem sebe.
Musím uznat, že krajina v Západní Virginii byla opravdu krásná. Stromy plné letních listů obklopovaly město jako obětí.Za nimi na horách vyrůstaly velmi dlišné těm, které jsme měli ve škole sv. vladimíra. Většina hor u sv. Vladimíra byla kamenitá s často zasněženými vrcholky. Vjel do mě zvláštní pocit nostalgie, když jsem si vzpomněla na Montanu. Byla tu hodně velká šance, že už jí nikdy neuvidím. Pokud bych strávila konec života na útěku, sv. vladimír by byl poslední místo, kam bych mohla jít. A kdybych byla chycena…. Dobře, pak bych ž Montanu neviděla nikdy.
" Nebo jakkékoliv místo" zamumlala jsem dřív, než jsem se mohla zastavit
"Hm? " zeptal se Dimitrij. " jen jsem si říkala, jestli nás strážci najdou.Vůbec jsem si neuvědomila kolik toho ještě chci vidět. Te´d to je najednou všechnov sázce, víš?. " přeši jsme dolů ke straně vozovky. "Ok, předpokládejme, že moje jméno nikdy nebude očištěno a nikdy nenajdeme skutečného vraha.Co bude pak? Vždycky budu utíkat a skrývat se. To bude můj řivot. Pkud vím, tak budu muset žít s uchovávači. " ""nemyslím si, že by to tak bylo" řekl Dimitrij. "sydney a Abe by ti pomohli najít nějaké bezpečné místo. "
"Je tohle bezpečné místo?? Jako reálně? Adrian řekl, že strážci stpňují své usilí najít mě. Mají alchymisty a učitě i lidské orgány. Bez ohledu na to, kde jsme musíme riskovat, že nás uvidí. Poom budeme muset jít dál. Bude to navždy" "Budeš na živu " podotkl. "o je to, o co nám jde. Užívej si, to co máš. Každý malý detail, ať jsi kdekoliv. Nezaměřuj se na to, kde nejsi. "
"Jo" přiznala jsem a snažila se řídit jeho radou. Obloha se zdála trochu modřejší a ptáci tochu hlasitější. "Předpokládám, že bych neměla myslet na věci, které nikdy neuvidím. Měla bych bejt vděčná, že mlžu vidět aspoň něco. A že nežiju v jeskyni. "
Pohlédl na mě a usmál se, ale nemohla jsem číst v jeho očích. "kam chceš jít,? " "Jako teď? " Rozhlédla jsem se kolem a třídilamožnosti. Byla tam drogerie a obchod se zmrzlinou. Měla jsem poci, že tam bysme se měli ještě zastavit ještě před tím, než opustíme město. "Ne, ve světě. "
pozorovala jsem ho.. "Sydney by byla naštvaná, kdybychom jeli do istambulu nebo tak. " …… následovala jsem ho k budově k malé stavbě. Přirozeně jeho bystré oči viděli to, co moje ne. Něco co bylo za zmrzlinou. RUBYSVILLE - veřejná knihovna. "hj, hej" řekla jsem "jedna z mála výhod absolvovat tuhle cestu bylo, že nemusi chodit do míst, jako je tohle. " "Je tu klimatizace" podotkl.
Podívala jsem se dolů na potem nasáklé tílko a všimla si slabého ůžového nádechu na mé kůži. S mou opálenou pletí jsem se jen zřídka kdy spálila, ale tohle bylo zákeřný slunce. "jdem tam" řekla jsem. Knihovna byla naštěstí v pohodě, i když byla ještě menší, než u sv. Vladimíra. Dimitrij nás vedl přes cestovní sekci. Která se skládala asi z deseti knih.
Tři z nich byly o západní Virginii. Zamračil se. "nni to docela to, co jsem očekával. " přelétl police dvakrát očima a pak vytáhl velkou knížku 100 nejlepších míst k návštěvě ve světě….
Sedli jsme si se skříženýma nohama na podlahu a on mi podal knížku. "No tk,soudruhu. Vím, že knihy mi pomáhají k představivosti., ale nejsem si jistá, jesti jsem na to dneska připravenná. " řekla jsem…"Jen si to vem" řekl " zavři oči a otevři jí na jakkékoliv stránce. "
Zdálo se mi to hloupé, vzhledem ke všemu ostatnímu v našem životě, ale jeho tvář byla vážná… Poslechla jsem ho. Zavřela jsem oči a vybrala si stránku ve středu knihy. Otevřela jsem jí. "Mitchell,Jížní Dakota?? " zvolala jsem, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem v knihovně a ztišila jsem hlas. " Ze všch míst na světě jsem našla tohle? " usmíval se a já si znova uvědomila, kolik jsem toho s ním propásla. "přečti si to. " " Nachází se devadesát minut od Sioux Falls. V Mitchelli je kukuřičný palác" nevěřícně jsem se na něj podívala. "kukuřičný palác?? Posunul se ke mně a naklonil se trochu blíž, aby se podíval na obrázky. "Myslel jsem, že to jsou kukuřičné klasy. " poznamenal. Fotografie opravdu ukazovala něco ze středního výchou. Něco jako ruský palác s věží a kopulí plnou cibulí. "Já to chci navštívit. Vsadím se, že mají velký trika. "
"A " řekl se lstivým pohledem v očích" vsadm se, že by nás tam žádní strážci nehledali. " Vubec jsem se nesnažila skrýt smích, představa, že žijeme jako uprchlíci v kukuřičným paláci po zbytek našich životů byla skvělá.
Můj smích nám přinesl strašidelný pohled od knihovnice a rači jsme ztichly a Dimitrij otočil stránku. Sao Paolo, Brazílie. Pak jsem byla na řadě já: Honolulu, Havaj. Procházeli jsme knihu tam a zpět a dlouho jsme oba leželi vedle sebe na zemi se smíšenými reakcemi , jak jsme pocházeli na globální turné po světě. Naše ruce a nohy se sotva dotýkaly.
Pokud by mi někdo řekl před 48 hodinama, že budu ležet v knihovně s Dimitrijem a číst cestovatelskou knížku , řekla bych mu, že se zbláznil. Skoro jsem šílela z toho, že dělám něco normálního a ještě
tomu s nim. Od chvíle kdy jsme se potkali byly naše životy o tajemství
a nebezpečí. A oravdu pořád byli dominantou v nšich živoeh. Ale v těhlech pár odinách by se jako zastavil čas. Bysli jsme v míru. Byli jsme přátelé. "Florence itálie" četla jsem. Byli tam obrázky komplikovaných kostelů a galerií. "Sydney am chce jít. Chse tam studovat. Pokud by se to Abemu podařilo, ymyslím, že by mu sloužila navždy. "
" pořád ho poslouchá" poznamenal Dimitrij "Neznám jí moc dobře, ale jsem si jistý, žena ní Abe něco má. " "On jí dostal z Ruska zpátky do U.S.A"
zavrtěl hlavou…" Tady je něco víc, než to. Alhymisté sou loajální k jejich pánům. Oni nás nemají rádi. Jsou vyškoleni aby to skryli. Ale nikdy by nepomáhali zradit své nadřízené……."
Oba jsme přemýšleli, jaké tajemsví na ní mlže můj otec mít. "No je to nepodstatný, ale pomáhá nám..což je to, co potřebujem.. a teď bysme se pravděpodobně k ní měli vrátit. "
Věděla jsem, že má pravdu, ale nechtěla jsem jít. Chtěla jsem zůstat tady v klidu a bezpečí a doufala jsem, že se jednou doopravdy dostanu do kukuřičného paláce. Podala jsem mu knihu zpátky. "Ještě jeden. " Vzal na náhodné stránce a otevřel knihu. Jeho úsměv poklesl. "Petrohrad"
Podivný druh pocitů se mi zamotal v hrudi. Nostalgie -přesto, že město bylo krásné. Zármutek- protože moje návštěva byla poznamenaná strašlivým úkolem, který jsem tam šla udělat.
Dimitrij se díval na stránku dlouhou dobu s nenaplněnou touhou na tváři.Napadlo mě, že je na tom stejně jako já s Montanou. Místo, které námbylo odepřeno.
Jemně jsem ho dloubla "Hej, užívej si to tam, kde jsi, pamatuješ? Ne tam, kde nemůžeš být. " Neochotně zavřel knihu
odvráil od ní oči. "Kde jsi tak zmoudřela?, " dobíral si mě. "Měla jsem dobrého učitele"usmáli jsme se jeden na druhého. Celou dobu jsem si myslela, že mi pomohl jen proto, že mu to lLissa nakázala. Možná toho bylo víc "Je to důvod, proč jsi semnou utekl? " zeptala jsem se. " Zjisti jakou část světa můžeš vidět? ".. Jeho překvpení bylo krátké. "Nemusíš být rozumná Rose. Vše děláš skvěle sama. A ano, možná to byla část toho. Možná by mě někdy přivítali zátky, ale bylo tam riziko, že ne. Po tom… po tom být… strigojem" málem se na tom slově zasekl. " Získal jsem novou cenu života. Pořád jí nemám ještě celou, ale pracuju na tom. "
"
Mluvíme
a jsme zaměřeni na přítomnost, ne budoucnost a ani ne minulost, která mě straší.Tváře. Noční můry. Te´d budu nosit vůni těch knih. Způsob, jakým se to světlo ohýbalo přes okno. Dokonce si budu pamatovat i tu snídani u Uchovávačů. " řekl. "Ty jsi teda básník"
"Ne, jen si začínám uvědomovat pravdu. Já respektuju právo a způsob, kterým je naše společnost provozovaná a proč nás honí. Ale nemohl jsem riskovat život v cele. Taky jsem chtěl utéct. To je taky důvod, proč jsem ti pomohl , že-" "Co? " Studovala jsem jeho výraz a zoufale si přála, aby nedržel své emoce tak zoufale na uzdě. Znala jsem ho dobře, rozuměla jsem mu. Ale stejně předemnou ty emoce dokázal schovat…. Postavil se ,ale nekoukal se mi do očí. "To nevadí. Pojďme zpátky k Sydney a uvidíme, jestli něco zjistila.-… i když já - a nerad to říkaám- si myslím, že to je nepravděpodobné. " "Já vím" souhlasila jsem s nim a přemýšlal, co
bych měla říct jiného. " asi to vzdala a začla hrát hledání min. "
Vydali jsme se zpět ke kavárně a cestou jsme se stavili na zmrzlinu. Jísto, když jsme šli se ukázalo jako velká výzva. Slunce se blížilo k obzoru a malovalo vše oranžově
a červeně., ale teplo přetrvávalo. Užívej si to, Rose. Říkala jsem si. Barvy. Chuť čokolády. Samozřejmě, že jsem vždy milovala čokolácu. Došli jsme ke kavárně
a viděli sydney, jak se krčí u noteboku s asi čtvrtým kafem… Vklouzli jsme na sedadlo vedle ní.
"Jak to, hej! "Hraješ miny!! " Snažila jsem se víc přiblížit k její obrazovce, ale dala jí ode mě pryč. "Chtěli jste, abych našla Ericovu ženskou. A já ji našla.
" řekla jednoduše. " Dimitrij a já jsme si vyměnily udivené pohledy. "Ale nevím, jestli to bude k užitku. " "Všechno je užitečný" řekla jsem "Co jsi našla?? " "poté, co jsem se snažila vystopovat všechny ty bankovní záznamya transakce- dovolte mi říct, že to nebla vůbec legrace- jsem konečně našla nějaké informace. Z tohohle účtu to bylo přesunuto na jiný. Na starém účtě je jěště Jane Doe, ale pak tu bylo eještě jedno jméno, kdyby se něco stalo s majitelkou. " Stěží jsem mohla dýchat. "skutečné jméno? " Sydney přikývla "Soňa Karpatová."