Nemám ráda klece. A také nemám rada chození do Zoo. Poprvé, když jsem tam šla jsem málem chytla klaustrofobický záchvat, když jsem se koukala na ty chudáčky zvířata. Nemohla jsem si představit žádnou bytost, která by tam žila. Někdy jsem se dokonce cítila trošku špatně za kriminálníky odsouzené k životu v cele.
Rozhodně bych nikdy neočekávala strávit život v jedné z nich. Ale, neočekávala bych to nedávno, protože teď tady jsem, pěkně pod zámkem.
"Hej " vykřikla jsem, držíc se ocelových tyčí, které mě drželi pryč od světa. Jak dlouho tady budu ??
Kdy je můj soud ? Nemůžete mě v tomhle žaláři držet navždy!! "
Dobře, nebyl to úplně žalář, ne takový, který by byl v temnotě řezavého, řetězcového smyslu. Byla jsem uvnitř holé cely s holými zdmi, holou podlahou a dobře…. holým vším. Bylo to eposkvrněné. Sterilní. Chladné.
Ikdyž teď to bylo více depresivní, než nějaké plesnivé žaláře, které by se mohli zrodit. Cítila jsem chlad na kůži, který vyvolávaly kovové tyče ve dveřích, tvrdé a neústupné.
Zářivkové osvětlení pocházelo z kovového třpytu v cestě, která se zdála tak radostná na sezení. Mohla jsem vidět ramena muže, stojícího pevně vedle vstupu do cely a věděla jsem, že tam stojí nejméně čtyři další strážci, které jsem neviděla. Také jsem věděla, že žádný z nich mi nehodlá odpovědět na mé otázky, ale nemohli mě zastavit
z neustálého dožadování na odpovědi za poslední dva dny.
Když přešlo zase mlčení, povzdechla jsem si a lehla si na lůžko mé cely. Jako všechno ostatní v mém domově bylo moje lůžko bezbarvé a drsné. Jo. Opravdu jsem si začínala přát, abych měla normální žalář. Potkani a pavučiny by mi dali alespoň něco, na co bych se mohla dívat. Zadívala jsem se nahoru a vzápětí jsem měla pocit, který jsem tady měla pokaždé.: že strop a stěny byly uzavřeny kolem mě, jako bych nemohla dýchat, jako stěny cely, které se přibližovaly, dokud jsem neměla žádný prostor a vytlačily mi všechen vzduch.
Náhle jsem se posadila a lapala po dechu. Nedívej se na strop a stěny, Rose, kárala jsem sama sebe.
Místo toho jsem se podívala na své sepjaté ruce a snažila se přijít na to, jak bych se dostala z téhle šlamastiky..
První odpověď byla nesnadná: Někdo na mě hodil zločin, který jsem nespáchala. A nebyl to nějaký drobný zločin. Byla to vražda. Měli tu odvahu obvinit mě z nejhoršího zločinu, který mohl jakýkoli Moroj nebo Dhampýr spáchat. Nemůžu říct, že jsem nikdy předtím nezabila. Zabila. Taky často porušuji pravidla ( a někdy zákony ). Chladnokrevná vražda, nebo co, však nebyla v mém repertoáru. Zvlášť ne vražda královny.
Byla to pravá královna Taťána a nebyla mým přítelem. Byla chladná. Vypočítavá vládkyně Morojů
- závod o přežití. Magie - pomocí které své oběti Morojové nezabíjeli. Taťána a já jsme měli špatný vztah z mnoha důvodů. Jeden z nich byl chození s jejím oblíbeným prasynovcem, Adrianem. Ten druhý byl můj nesouhlas s její politikou a s tím, jak zahnat Strigoje: zlo, nesmrtelné upíry, kteří pronásledovali nás všechny. Taťána mě kolikrát napálila a zradila, ale nikdy bych ji nechtěla mrtvou. Někdo ale bohužel chtěl, a nějak zanechal stopu, která vedla přímo ke mě. Nejhorší byly mé otisky na stříbrném kůlu, kterým byla Taťána zabita. Samozřejmě to byl můj stříbrný kůl, takže moje otisky na něm, byly scela přirozené. Nikdo si bohužel nemyslí, že to je důležité.
Povzdechla jsem si znovu a vytáhla malý pomačkaný papír z mojí kapsy. Moje jediná četba .Stiskla jsem ho v ruce, bez nutnosti si ho přečíst. Je už to dlouho, co jsem si celý text zapamatovala nazpaměť. Ten papír mě dováděl k otázce, co všechno jsem vlastně věděla o Taťáně. Nutilo mě to přemýšlet o hodně věcech. Frustrovaná svým okolím jsem vstoupila do mysli někoho jiného: Mojí nejlepší kamarádce Lisse. Lissa byla Moroj. A já s ní sdílela myšlenky. Každý Moroj ovládá nějaký druh magie. Lissa se vázala na éter, zabývající se převážně na uzdravování lidí. Využila éter a vrátila mě zpátky ze světa mrtvých a od té doby spolu máme pouto.
Být v její mysli mě osvobozovalo od mé mříže a mých problémů. Lissa se snaží prokázat mou nevinu. Ale zatím
byly všechny důkazy proti mně. Můj kůl, použitý při vraždě byl jen začátek. Moji nepřátele rychle všem připomněli mou nevraživost vůči královně. A také nešel určit svědek, který by dokázal, že jsem s ním byla v době, kdy se stala vražda. Rada se rozhodla, že to bylo dost důkazů na to, aby mě poslali do vězení a tam musím čekat, dokud neproběhne soud, na můj verdikt.
Lissa se zoufale snaží získat si pozornost lidí a snaží se je přesvědčit, že já to neudělala.
Měla potíže najít někoho, kdo by jí poslouchal, protože se teď hodně lidí připravovalo na Taťánin pohřeb. Královská smrt byla velký problém. Morojové a Dhampýří - poloviční upíři- jako já, se přijeli podívat z celého světa na tu velkou podívanou. Potraviny, květiny, dekorace, dokonce i muzikanti. .. Úplné řešení. Pokud by se Taťana oženila, pochybuji, že by věci byly takto komplikované. S takovouhle činností a vším možným se teď naštěstí nikdo nestaral o mě. Hodně lidí se účastnilo a já byla bezpečně ukrytá, abych nemohla zabít znovu. Taťánin vrah byl nalezen. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Případ uzavřen.
Než jsem si mohla udělat jasnou představu o tom, co Lissa právě dělá, rozruch ve vězení mě zase rychle vrátil do mé hlavy. Někdo vstoupil to prostoru vězení a mluvil se strážci, žádal, aby mě mohl vidět. Byl to můj první návštěvník. Po tolika dnech . Moje srdce bušilo a já skočila k tyčím u vchodu do cely. Doufala jsem, že to je někdo, kdo mi řekne, že tohle všechno je hrozný omyl. Můj návštěvní nebyl přesně ten, koho jsem očekávala.
" Starý pane, " řekla jsem unaveně. "Co tady děláte ? " Předemnou stál Abe Mazur. Jako vždy se díval ostražitě. Byl prostředek léta, ale to ho nepřimělo přestat nosit kabát a pestrobarevný šátek. Byl honosný a dokonale se ladil s hedvábnou kravatou, která se zdála skoro zbytečná. Zlaté šperky se blýskaly proti jeho kůži a vypadalo to, jako by si nedávno stříhal svoje tmavé vousy.Abe byl Moroj a ačkoliv nebyl královský, měl obrovský vliv. A taky náhodou to byl můj otec. "Jsem tvůj právník" řekl vesele.
" A taky proto ti dávám legální rady, samozřejmě. "
"Ty nejsi právník.. Připomněla jsem mu. "A tvůj poslední kousek pomoct mi, ti moc nevyšel. " To ode mě nebylo hezký. Abe, i přesto, že nebyl žádný právník, mě obhajoval u soudu. Je zřejmé, že od té doby jsem byla zavřená ve vězení, takže výsledek nebyl zrovna dobrý. Ale v celé mé samotě jsem si vědoma, že měl v něčem pravdu. Žádný právník, ať už je jakkoli dobrý, mě nemohl zachránit před hlavním soudem. Musela jsem mu dát svou důvěru pro svůj případ, i když k našemu povrchnímu vztahu jsem si nebyla jistá, proč to vlastně dělám. Moje nejlepší teorie byla, že nevěřil královským a, že ke mně cítil otcovskou povinnost. V tomto pořadí.
"Můj výkon byl perfektní" namítl " Vzhledem k tvému proslovu, kdy jsi řekla :kdybych byla vrah….:
to byl skvělý výkon. Vem v úvahu, že to nebyla ta nejlepší věc, kterou jsi mohla říct. " Ignorovala jsem to a založila jsem si ruce. "Tak co tady děláš ?
Vím, že to není jenom otcovská návštěva!! Nikdy neděláš nic bezdůvodně! "
"Samozřejmě, že ne. Proč dělat něco bez důvodu ?? " Rose: "Nezačínej se svoji kruhovou logikou ! " Mrkl.
" Není třeba žárlit. Když budeš tvrdě pracovat a používat mozek, tak je jasné, že si zdědila mou skvělou inteligenci …" "Abe! " varovala jsem ho … " Tak do toho. "
"Dobře, dobře " řekl. " Přišel jsem ti říct, že tvoje soudní řízení bylo posunuto. " "C-Co?? To jsou skvělé zprávy" alespoň jsem si myslela, že jsou . Jeho výraz však říkal pravý opak.. Naposledy jsem slyšela, že by to řízení mohlo trvat i měsíce. Pouhá myšlenka na to, že bych v téhle cele měla být měsíce, mě zase dohání k klaustrofobickému záchvatu…. "Rose, doufám, že si uvědomuješ, že tvé řízení bude podobné, jako tvé vyslýchání před nedávnem. Stejné otázky, stejné důkazy a stejný rozsudek …" "Ano já vím, ale musí tady být něco, co před tím můžeme udělat, že ano? Najít důkazy, které mě zbaví viny? Najednou jsem přesně věděla, co je to za problém….. Když jsi řekl posunul, na kdy přesně jsi to myslel? " Ideálně by se jim to líbilo po korunování krále nebo královny. Po korunovační slavnosti " jeho tón byl lehkomyslný, ale já jsem viděla jeho tmavé oči a chytila jsem jeho přesný smysl. Čísla mi zarachotili v hlavě." Pohřeb je za týden a volby na krále
hned po tom…Říkáš mi, že bych mohla jít k soudu a být odsouzena za necelé dva týdny ?? "
Abe přikývl. Rychle jsem se chytla tyčí a srdce mi začalo bušit. "Dva týdny? To myslíš vážně ?? " Když řekl, že soud byl přesunut, myslela jsem si, že bude tak za dva měsíce. To nebyl dostatek času pro nalezení nových důkazů. Jak bych to mohla dokázat ? Nijak. Teď byl čas, ode mě utíkat pryč.. Dva týdny nebyly dost a hlavně s takovou aktivitou u soudu. Moment před tím, jsem neschvalovala dlouhé čekání, než se tomu postavím čelem. Teď jsem času měla až moc málo a odpověď na mou další otázku by mohla udělat věci ještě horší. " Jak dlouho ? " zeptala jsem se a snažila se ovládnout třes v mém hlase .. "Jak dlouho po vyřknutí rozsudku, mi oznámí...můj trest ?? " Pořád jsem přesně nevěděla, co všechno jsem zdědila po Abem, ale zdála se jasná jedna věc: oba dokážeme krásně sdělovat špatné zprávy…
"Pravděpodobně okamžitě," řekl Abe.
" Okamžitě" zacouvala jsem a skoro padla na postel a najednou jsem ucítila novou vlnu adrenalinu…"Okamžitě?? Takže do dvou týdnů, bych mohla být mrtvá."
Protože to byla ta věc - věc, která mi visí nad hlavou. Někdo zasel dostatečně důkazů, aby ukazovaly na mě. Lidé, kteří zabili královnu nešli do vězení. Byli popraveni.
Jen málo Morojů a Dhampýrů dostalo takovýto trest. Snaží se být civilizovaní v naší společnosti a lepší než krvežízniví Strigojové. Ale některé trestné činny v očích zákona zasluhují jedině smrt. Někteří lidé si to zaslouží... Říkají jim protistátní vrazi… Všechno to na mě padlo - cítila jsem chvění a byla jsem nebezpečně blízko k tomu, abych začala brečet… " To není správné" řekla jsem Abemu " To není správné a ty to víš.. " "Nezáleží na tom, co si myslím" řekl klidně ""já ti jenom nesu holá fakta…"
"Dva týdny" opakovala jsem " Co můžu udělat za dva týdny ?Myslím, … máš nějaké vodítko, že jo ? Nebo, můžeš na ně něco najít ?? Je to tvoje specialita.
" Věděla jsem, že se chovám špatně, ale zněla jsem hystericky a zoufale. Samozřejmě to bylo proto, že jsem byla hysterická a zoufalá…
"Bude to hodně obtížné," řekl " Soud je zaměstnaný pohřbem a volbami… Věci jsou chaotické , což je dobré i špatné…" Věděla jsem o všech přípravách, protože jsem pozorovala Lissu. Viděla jsem velký rozruch a bylo velmi jasné, co ho způsobilo... "Dva týdny, dva týdny a můžu být mrtvá" "Nemůžu…." Řekla jsem Abemu
a můj hlas se zlomil. " Nejsem předurčená zemřít takhle "
"Oh" zamrkal očima " A ty víš, jak by jsi měla zemřít? Rose: "V boji"
Jedna slza mi utekla. Ale já ji rychle otřela. Vždy jsem žila svůj život s jasným obrazem.. nechtěla jsem ho teď rozbít. " V boji za ty, které miluji " " Nechci umřít v přesně plánované popravě. "
"Je to boj svého druhu " přemítal... " Jen ne fyzický. Dva týdny jsou pořád dva týdny… To je špatné. Ano, ale je to lepší než jeden týden. A nic není nemožné, možná se nové důkazy objeví. Teď prostě musíme počkat a uvidíme.. "
"Nesnáším čekání a tohle vězení. Je tak malé…Nemůžu dýchat.. zabije mě to ještě před popravou…. "
" O tom velmi pochybuji " Abebo výraz byl pořád v pohodě…. Tvrdá láska.. " Neohroženě jsi bojovala se skupinou strigojů, ale nezvládneš malou místnost ?? "
" Je to víc než to" teď budu muset čekat každý den v téhle díře s vědomím, že moje hodiny tikají a není tu žádný způsob, jak je zastavit….
"Někdy je největší zkouška naší síly situace, která se nejeví na první pohled jako velmi těžká a náročná…
Přežívání je nejtěžší věc ze všech …."
"Ach, ne, ne ,ne…." Začala jsem chodit dokola. " Nezačínej s těma vznešenýma kecma…!! Mluvíš jako Dimitrij, když mi hodlá dát nějakou skvělou životní lekci..."
"On tuto situaci přežil, přežije je všechny.
Dimitrij. Zhluboka jsem se nadechla, uklidňujíc sama sebe. Před tím, než jsem odpověděla.. Až to této chvíle byl Dimitrij největší komplikací v mém životě. Před rokem,
i když to vypadalo jako věčnost- byl mým instruktorem na střední škole... Školil mě, abych se stala strážcem, který chrání Moroje… Byl dokonalý a my se do sebe zamilovali….udělali jsme něco, co je protizákonné. Snažili jsme se a pak jsme dokonce přišli na způsob, jak být spolu. Ovšem ta situace zmizela, když byl pokousán a změnil se ve Strigoje. To pro mě byla životní noční můra. Pak, přes všechny zázraky, ho Lissa pomocí éteru přeměnila zpátky na Dhampýra.
Ale věci se bohužel nevrátily k normálu , jako předtím.
Pohlédla jsem na Abebo " Dimitrij to přežil, ale měl hrozné deprese a výčitky. Ovšem, pořád je ještě má!" Když byl Strigoj, spáchal Dimitrij hodně krutostí. Nemohl odpustit sám sobě a přísahal, že už nemůže nikdy nikoho milovat.. Situace, že jsem začala chodit s Adrianem, to ještě zkomplikovala…Po několika okamžicích jsem si připustila, že bychom mohli být s Dimitrijem každý zvlášť. Já bych se přes něj přesunula a byla bych nyní šťastná s Adrianem…..
"Jasně," řekl Abe " Je to depresivní , ale vy jste jako štěstí a radost " povzdechla jsem si .. " Někdy mluvit s tebou, je jako mluvit sám se sebou…..zatraceně otravné " " Jinak je nějaký jiný důvod, proč jsi tady, teda kromě doručení špatných zpráv?? "Neměla jsem zemřít takhle…Neměla jsem vědět, že to přijde. Moje smrt není událost, kterou si tužkou zaškrtnete do kalendáře … Pokrčil rameny... "Chtěl jsem tě vidět.. "
Ano, to jsem si uvědomila. Abebo oči se vždy vracely ke mně, když jsme spolu mluvili. Nebyla tady žádná otázka, kterou bych si udržela jeho pozornost… Nebylo nic, co by se v našem žertování týkalo strážců. Ale pokaždé jsem viděla, jak Abe zkoumá moje mříže a celu. Abe nezískal přezdívku Zmeja pro nic za nic. Vždy byl vypočítavý, vždy hledal výhody a zdá se, že můj sklon k šílenství byl v rodině už delší dobu…"
" Taky jsem ti chtěl pomoct nějak zabít čas," usmál se a z pod jeho ruky mi podal pár časopisů a knih…" Možná to pár věcí zlepší… Pochybovala jsem, že knihy a časopisy mi pomohou zapomenout, že za dva týdny budu pravděpodobně mrtvá.. Časopisy byli módní. Kniha byla hrabě Monte Christo. Držela jsem ho a
potřebovala jsem udělat nějaký vtip, aby tohle všechno vypadalo méně skutečné.
" Viděla jsem ten film. Tvůj jemný symbolismus není normální. Ovšem, pokud jsi neschoval nějakou složku dovnitř."
"Kniha je vždy lepší, než film," začal se otáčet. " Možná příště začneme s literální diskuzí. " " Počkej! " Hodila jsem knihu na postel " Po tomhle zmatku se nikdo vlastně aktuálně nezabývá tím , kdo ji opravdu zabil…
" Když Abe hned neodpověděl, hodila jsem po něm ostrý pohled.. " Věříš, že jsem to neudělala? " U většiny lidí jsem věděla, že si myslí, že jsem vinna, ale i kdyby si to myslel i Abe,tak by se mě stejnak snažil dostat ven… byl to jeho charakter..
" Věřím, že moje sladká dcera je schopná vraždy," řekl nakonec. " Ale ne téhle. "
" Tak kdo to udělal ?? "zeptala jsem se …" To je něco, na čem jsem pracoval " odpověděl. " Ale právě jsi řekl, že je málo času!! Abe!! " Nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem tady být sama se svým strachem…." Není žádny způsob, jak to napravit".." Vzpomeň si, co jsem řekl v soudní síni" zavolal….. Opustil mě a já si sedla na postel a vzpomínala na ten den u soudu.. Na konci jednání mi docela neústupně řekl, že bych neměla být popravena, nebo dokonce jít k soudu. Abe Mazur nebyl někdo, kdo pronášel sliby jen tak, ale já jsem věděla , že i on má své hranice. Opět jsem vytáhla zmačkaný papír a rozevřela ho. V soudní síni mi ho dal Ambross - chlapec, který byl Taťánina hračka..
Rose,
Pokud čtete tento dopis, tak se pravděpodobně stalo něco strašného. Asi jste mě nenáviděla a já vám to nemám za zlé. Mohu Vás jen požádat, abyste důvěřovala tomu, co jsem udělala se zákonem ohledně snížení věku. Věřte mi, že takhle to bude pro váš druh mnohem lepší než to, co plánovali ostatní. Jsou jistí Morojové, kteří by chtěli za pomocí nátlaku přinutit ke službě úplně všechny Dhampýry , ať už chtějí nebo ne. Zákon o snéžení věku tohle hnutí alespoň zpomalí. Každopádně Vám píšu pro to, abych vám odhalila tajemství, které byste měla prozradit tak málo osobám, kolika můžete… Vasilissa musí zaujmout své místo v radě a to se dá provést… Není totiž poslední žijící členkou v rodě Dragomirů. Žije ještě jeden. Nemanželské dítě jejího otce. Nic dalšího nevím, ale pokud jeho dceru nebo syna najdete, dáte Vasilisse moc, kterou si zaslouží. Na vašich prohřešcích a výbušném temperamentu teď nezáleží. Cítím, že jsite jediná, kdo se dokáže ujmout tohoto úkolu. Nemarněte čas a splňte ho.
Taťána Ivaškovová
Tato slova se nezměnila, i když jsem si je přečetla nejmíň po sté. Ovšem byl tento dopis pravdivý? Napsala ho opravdu Taťána? Měla ve mně důvěru, i přes její navenek nepřátelský postoj? Královských rodin bylo 12 a jednu znich zastupovala Lissa. Ta ovšem byla jediná a podle Morojského práva nemohla hlasovat. Jenom pokud by měla její rodina aspoň dva členy. A jestli je tohle pravda, mohla by Lissa začít hlasovat. Mohla by bojovat proti lidem, kteří jí chtějí zabít. Další Dragomir…..Další Dragomir znamenal, že Lissa mohla hlasovat. A jeden hlas toho může tolik změnit. Mohlo by to změnit svět Morojů. Mohlo by to změnit můj svět, i když budu shledána vinnou
nebo ne. A jistě by to mohlo změnit Lissin svět.. Celou dobu věřila, že je sama. Teď nevím, jestli by nového sourozence vítala. Já přijala, že je můj otec ničema, ale Lissa ne. Věřila v to nejlepší, co v jejím otci bylo. Tato zpráva by pro ni byl hrozný šok a , ikdyž jsem jí celý život chránila před fyzickým ohrožením, věděla jsem, že teď jí budu muset chránit i před psychickým. Ale nejdříve jsem potřebovala znát pravdu.. musela jsem vědět, že tento dopis vážně pochází od Taťány. Věděla jsem, že bych to mohla zjistit, ale nenáviděla jsem tenhle způsob. No proč ne? Nebylo to, jako bych něco musela udělat teď hned.
Zvedajíc z postele jsem se obrátila zády ke strážným a zírala na prázdnou zeď a použila jsem ji jako bod k zaostření. Podporujíc sama sebe, vzpomínajíc na to, že jsem dost silná držet to pod kontrolou. Své mentální bariéry jsem držela daleko od mojí mysli. Kolem mě se zvedl velký tlak, jako když z balónku uniká vzduch.
A najednou jsem byla obklopena duchy.