Potom jsem Dimitrije nějakou dobu neviděla. Ještě ten den mi poslal zprávu, že bychom naše další dvě hodiny měli zrušit, protože je v plánu co nejdříve odjet z kampusu. Vyučování už mělo beztak skončit, a tak se zdálo jako bezva nápad dát si chvilku pauzu od trénování.
Byla to chabá výmluva a já věděla, že pravým důvodem zrušení tréninků bylo něco docela jiného. Jestli se mi chce vyhýbat, byla bych radši, kdyby to řekl na rovinu.
Ať už se vymlouval na cokoli, věděla jsem, že se mi vyhýbá kvůli tomu polibku. Kvůli tomu prokletému polibku. Nelitovala jsem toho. Jen Bůh ví, jak moc jsem se s ním chtěla líbat. Jenže jsem to udělala ze špatných důvodů. Udělala jsem to proto, že jsem byla naštvaná a nešťastná a jenom jsem chtěla dokázat, že bych mohla. Taky už mě unavovalo pořád se chovat vzorně a rozumně. Snažila jsem se ovládat, ale zdálo se, že mi to trochu ujelo.
Nezapomněla jsem na to, co mi kdysi řekl – že spolu nemůžeme chodit, a nejen kvůli věkovému rozdílu. Komplikovalo by nám to naši práci. Přiměla jsem ho k tomu polibku a hned to zažehlo problém, který by nakonec skončil tak, že by se něco mohlo stát Lisse. Neměla jsem to dělat. Včera jsem se nedokázala zastavit. Dneska jsem na věc pohlížela z trochu jasnější perspektivy a nemohla jsem uvěřit, co jsem udělala.
S Masonem jsem se sešla na Štědrý den ráno a hned jsme se vydali za ostatními. Byla to dobrá příležitost, jak na chvíli pustit z hlavy Dimitrije. Masona jsem měla ráda – hodně. A nebylo to nic takového, jako že bych se za ním rozběhla a chtěla si ho vzít. Jak pravila Lissa, prospělo by mi, kdybych zase začala s někým chodit.
Vánoční posezení uspořádala Taša v elegantním salónku v části Akademie vyhrazené pro hosty. Všude možně po celé škole se konaly různé oslavy a hromadné akce, ale rychle jsem zaznamenala, že Tašina přítomnost vyvolává neklid. Lidi na ni buď zírali, nebo se jí vyhýbali. Někdy je provokovala. Jindy to nechávala být. Dneska se ale rozhodla držet se stranou od královských a jenom si užívat tuhle malou soukromou oslavu s těmi, kdo se jí nestraní.
Byl pozván i Dimitrij. Když jsem ho uviděla, moje odhodlání trochu zakolísalo. Na tu událost se parádně oblékl. Dobře, výraz „parádně“ je možná trošku přehnaný, ale takhle vyfiknutého jsem ho ještě nikdy neviděla. Většinou vypadal jako drsňák…, jako by se každou chvíli hodlal vrhnout do boje. Dneska měl tmavé vlasy stažené do culíku, jako by se vážně snažil vypadat upraveně. Na sobě měl jako vždycky džíny a kožené boty, ale namísto trička nebo termokošile měl na sobě černý svetr. Byl to úplně obyčejný svetr, nic drahého ani od módního návrháře, ale dodávalo mu to na lesku, což u něj nebylo právě obvyklé. Bože, jak mu ten svetr slušel!
Dimitrij se ke mně nechoval ošklivě, ale nijak se nepokoušel zavést se mnou hovor. Bavil se jen s Tašou a já fascinovaně sledovala, jak lehce jejich rozhovor plyne. Už jsem věděla, že se ti dva poznali přes jednoho dobrého Dimitrijova kamaráda, který byl spřízněný s Tašinou rodinou.
„Pět?“ dotázal se Dimitrij překvapeně. Bavili se zrovna o dětech svých přátel. „O tom jsem neslyšel.“
Taša přikývla. „Je to šílené. Jeho žena měla mezi jednotlivými dětmi pauzu snad jenom půl roku, než znovu otěhotněla. Ona je dost malá, takže vždycky rostla jenom do šířky.“
„Když jsem se s ním seznámil, zapřísahal se, že nikdy nebude mít děti.“
Zaujatě zakoulela očima. „Já vím! Proto tomu nemůžu uvěřit. Měl bys ho teď vidět. Úplně se z nich rozplývá. Občas mu dokonce ani nerozumím. Už skoro nemluví anglicky, ale jakousi dětštinou.“
Dimitrij se usmál jedním ze svým vzácných úsměvů. „No…, děti s lidmi takové věci dělají.“
„Nedovedu si představit, že by se to stalo tobě,“ vyprskla smíchy. „Jsi pořád tak klidný. Ale samozřejmě… dětštinou bys nejspíš mluvil rusky, takže by si toho nikdo ani nevšiml.“
Oba se tomu zasmáli a já se radši odvrátila. Byla jsem vděčná, že je tu Mason a můžu se bavit s ním. Představoval pro mě příjemné rozptýlení, neboť Dimitrij mě ignoroval a Lissa s Christianem si taky špitali něco soukromého. Sex vnesl do jejich vztahu ještě víc lásky. Uvažovala jsem, jestli se mi vůbec na tom výletě naskytne příležitost promluvit si s Lissou o samotě. Nakonec se od něj přece jen odtrhla, aby mi mohla předat dárek k Vánocům.
Otevřela jsem krabičku a nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem ucítila vůni růží a uviděla tmavohnědé korálky.
„Co to…“
Vytáhla jsem korále a zjistila, že na jejich konci visí těžký zlatý křížek. Dala mi čotky. To je věc podobná růženci, jen je o něco menší, asi jako náramek.
„Pokoušíš se mě obrátit na víru?“ zeptala jsem se s úšklebkem. Lissa nebyla žádný náboženský fanatik, ale v Boha věřila a pravidelně chodila do kostela. Jako mnoho členů morojských rodin, které pocházely z Ruska a východní Evropy, se hlásila k pravoslavnému křesťanství.
A já? Já jsem pravoslavně nevěřící. Myslím, že Bůh nejspíš existuje, ale nemám čas ani energii zjišťovat, jestli tomu tak skutečně je. Lissa to respektovala a nikdy se nepokoušela mi svou víru vnucovat. Proto se mi ten dárek zdál dost zvláštní.
„Otoč to,“ řekla, evidentně pobavená mým šokovaným výrazem.
Udělala jsem to. Na zadní straně křížku byl do zlata vyrytý drak ověnčený květinami. Znak Dragomirů. Zmateně jsem pohlédla na Lissu.
„Tohle se v naší rodině dědí z generace na generaci,“ objasnila. „Tátův kamarád probíral jeho věci a v bedně našel tohle. Patřilo to strážci mojí prababičky.“
„Liss…“ Nezmohla jsem se na slovo. Čotky měly náhle úplně jiný význam. „Nemůžu… Nemůžeš mi dát něco takovýho.“
„Nechat si to rozhodně nemůžu. Tohle je pro strážce. Pro moji strážkyni.“
Omotala jsem si korálky kolem zápěstí. Křížek mě zastudil na kůži.
„Víš, že je taky možnost, že mě vyhodí ze školy dřív, než se stanu tvojí strážkyní,“ utahovala jsem si z ní.
Zašklebila se. „V tom případě mi to zase vrátíš.“
Všichni se rozesmáli. Taša začala něco povídat, ale najednou se zarazila a zadívala se ke dveřím.
„Janine!“
Moje matka tam stála a vypadala stejně strnule a netečně jako vždycky.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla. „Musela jsem ještě něco vyřídit.“
Jako vždy. Dokonce i o Vánocích musí něco vyřizovat.
Když jsem si vzpomněla na tu naši bitku, zhoupl se mi žaludek a tváře mi začaly hořet. Během dvou dnů, které uplynuly od toho incidentu, se ani jednou nepokusila mě kontaktovat, dokonce ani na ošetřovně ne. Žádné omluvy. Nic. Zaťala jsem zuby.
Přisedla si k nám a za chvíli už se zapojila do konverzace. Zjistila jsem, že se skutečně neumí bavit o ničem jiném než o záležitostech strážců. Uvažovala jsem, jestli má nějaké zájmy a koníčky. Každému ale ležel v hlavě útok na Badicovy, takže se matka pustila do vyprávění o podobném útoku, který sama zažila. K mému zděšení jí Mason doslova visel na rtech.
„Utnout někomu hlavu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát,“ prohlásila věcně. Nikdy jsem si nemyslela, že sekání hlav je něco snadného, ale ona k nám mluvila, jako bychom to všichni považovali za hračku. „Musíte přerušit míchu a obratle.“
Skrz pouto jsem ucítila, že Lisse se začíná zvedat žaludek. Ona si nikdy nelibovala v brutálních tématech.
Masonovi se rozzářily oči. „Jaká zbraň je na to nejlepší?“
Matka se na okamžik zamyslela. „Sekera. Ta je těžká, takže tím získáš její váhu ve svůj prospěch.“ Gestem ruky naznačila máchnutí sekerou.
„Drsný,“ broukl. „Teda, doufám, že mi dovolí nosit sekeru.“ Byl to absurdní a směšný nápad, jelikož sekery nejsou zrovna obvyklými zbraněmi, které by s sebou nosil kdekdo. Na vteřinu mi ale zlepšila náladu představa Masona, jak kráčí po ulici se sekerou přes rameno. Rychle to ale pominulo.
Nemohla jsem uvěřit, že se o Vánocích bavíme zrovna o tomhle. Máma všechno pokazí. Naštěstí jsme sešlost brzy rozpustili. Christian s Lissou odešli za svými záležitostmi a zdálo se, že i Dimitrij s Tašou mají co dohánět. Mason a já jsme byli na cestě na dhampýrskou kolej, když se k nám připojila moje matka.
Nikdo z nás nic neříkal. Na černém nebi jasně zářily hvězdy a jejich světlo se odráželo od ledu a sněhu kolem nás. Měla jsem na sobě slonovinově bílou bundu s lemem z umělé kožešinky. Hřála, ale proti ledovému větru, který mi fičel do obličeje, mě stejně neochránila. Celou cestu jsme mlčeli. Čekala jsem, že se od nás matka odpojí a zamíří k ostatním strážcům, ale ona došla na kolej s námi.
„Chci s tebou mluvit,“ přiznala konečně. Hned jsem zbystřila. Co jsem asi provedla tentokrát?
Řekla jen tohle a Mason se okamžitě od nás odpojil. Nebyl hloupý ani společensky necitlivý, ale v tuto chvíli jsem si přála, aby byl. Taky mi připadalo jako neskutečná ironie, že by se nejradši vrhl do boje s každým Strigojem, kterého potká, ale mojí matky se přitom bojí.
Omluvně na mě pohlédl, pokrčil rameny a pravil: „Hele, já teď musím… někam zajít. Tak zatím.“
S lítostí jsem sledovala, jak odchází, a nejraději bych se rozběhla za ním. Jenže kdybych zkusila zahnout kramle, matka by se do mě pravděpodobně ihned pustila a udělala by mi monokla ještě kolem druhého oka. Lepší bude podřídit se a mít to co nejdřív za sebou. Nervózně jsem se ošívala a dívala se všude možně, jen ne na ni. Vyčkávala jsem, až promluví. Koutkem oka jsem zaznamenala, že na nás kouká pár lidí. Hned jsem si uvědomila, že všichni na světě zřejmě vědí, že toho monokla mi udělala ona, a tak jsem se rozhodla, že ať už mi matka hodlá dát jakoukoli lekci, rozhodně nestojím o to, aby to všichni viděli a slyšeli.
„Chceš jít do mýho pokoje?“ zeptala jsem se.
Zatvářila se překvapeně, skoro až nejistě. „Jasně.“
Do schodů jsem šla před ní a udržovala si od ní bezpečný odstup. Vzrůstalo mezi námi trapné napětí. Když jsme došly do mého pokoje, nic neřekla, jen všechno pečlivě zkoumala, jako by se tam mohl schovávat Strigoj. Sedla jsem si na postel a čekala, až přestane chodit po místnosti. Nějak jsem nevěděla, co bych měla dělat. Prstem přejela po štosu knih o chování zvířat a o evoluci.
„To máš do školy?“ podivila se.
„Ne. Prostě mě to jenom zajímá.“
Nadzvedla obočí. To nevěděla. Ale jak by taky mohla? Vždyť o mně nevěděla vůbec nic. Dál pokračovala ve svém průzkumu a vždycky se na chviličku zastavila nad drobnostmi, které ji zjevně překvapily. Fotka mě a Lissy, jak jsme byly o Halloweenu převlečené za víly. Sáček bonbónů. Bylo to, jako by mě moje matka potkala poprvé v životě.
Náhle se otočila a napřáhla ke mně ruku. „Na.“
S údivem jsem se předklonila a natáhla k ní dlaň, do níž mi vzápětí sklouzlo něco malého a studeného. Byl to malý kulatý přívěsek, ne o moc větší než deseticent. Na stříbrném podkladu spočíval plochý disk z různobarevných skleněných kroužků. Zamračila jsem se a přejela palcem po povrchu. Bylo to zvláštní, ale soustředné kruhy na přívěsku působily dojmem oka. Vnitřní kruh byl malý jako zornice. Byl tak tmavě modrý, že působil až černě. Kolem něj byl další kruh, tentokrát světle modrý a kolem něj další, bílý. Vnější stranu ještě obkružoval tenounký proužek tmavomodré.
„Dík,“ řekla jsem. Nečekala jsem, že bych od ní dostala dárek. Navíc byl divný. Proč mi sakra dává oko? Ale byl to dárek. „Já… já pro tebe nic nemám.“
Máma přikývla a opět se zatvářila bezvýrazně. „To nevadí. Nic nepotřebuju.“
Otočila se a zase začala přecházet po pokoji. Nebylo tady moc místa, ale jelikož byla malá, dělala kratší kroky. Pokaždé, když přešla před oknem u mojí postele, světlo jí prozářilo nazrzlé vlasy. Zvědavě jsem ji pozorovala a došlo mi, že je stejně nervózní jako já.
Náhle se zarazila a zadívala se na mě. „Co tvoje oko?“
„Lepší se to.“
„To je dobře.“ Otevřela pusu a já nabyla dojmu, že se mi chce omluvit. Nakonec to ale neudělala.
Když začala znovu přecházet sem a tam, už jsem tu svou nečinnost nemohla vydržet. Začala jsem si uklízet dárky. Ráno jsem dostala pěknou haldu věcí. Červené hedvábné šaty vyšívané květinami od Taši. Matka mě sledovala, jak je věším do malé skříně.
„To bylo od Taši moc milé.“
„Jo,“ souhlasila jsem. „Netušila jsem, že mi něco dá. Fakt ji mám ráda.“
„Já taky.“
S údivem jsem se otočila a zadívala se na matku. Její ohromení bylo stejně velké jako moje. Kdybych nevěděla své, řekla bych, že jsme se právě na něčem shodly. Možná se vánoční zázraky opravdu dějí.
„Strážce Belikov pro ni bude ten pravý.“
„Co?“ Zamrkala jsem. Absolutně jsem netušila, o čem to mluví. „Dimitrij?“
„Strážce Belikov,“ opravila mě strnule. Zjevně nebyla příliš nadšená z toho, jak o něm mluvím.
„Jak… jak jako pro ni bude ten pravý?“ vyptávala jsem se.
Zvedla jedno obočí. „Tys o tom ještě neslyšela? Požádala ho, aby se stal jejím strážcem, poněvadž žádného nemá.“
Připadala jsem si, jako bych zase schytala ránu. „Ale on je… přidělenej sem. K Lisse.“
„Můžou se udělat úpravy. A bez ohledu na pověst rodiny Ozerů… Taša je pořád královská. Když přitlačí, prosadí si svou.“
Nešťastně jsem zírala před sebe. „No, nejspíš jsou kámoši a tak.“
„Víc než to – nebo by mohli být.“
Buch! Další rána.
„Cože?“
„Hmm? Aha. Ona… má o něj zájem.“ Z tónu jejího hlasu bylo jasně znát, že romantické záležitosti ji nezajímají. „Je odhodlána mít dhampýrské děti, takže je docela dobře možné, že nakonec třeba dospějí k nějaké…, ehm, dohodě, když bude jejím strážcem.“
Ach. Můj Bože.
Čas se zastavil.
Srdce mi přestalo bít.
Uvědomila jsem si, že matka čeká, až něco řeknu. Nakláněla se přes stůl a pozorovala mě. Zabíjení Strigojů jí nedělalo problémy, ale rozumět mým pocitům ano.
„A… udělá to? Bude jejím strážcem?“ vypravila jsem ze sebe rozechvěle.
Máma jen pokrčila rameny. „Nemyslím, že na to přistoupí hned, ale časem jistě. Vždyť je to vynikající příležitost.“
„Nepochybně,“ ozvala jsem se. Proč by měl Dimitrij odmítnout nabídku dělat strážce kamarádce a ještě s ní mít dítě?
Myslím, že máma pak řekla ještě něco, ale já to už neslyšela. Pořád jsem myslela na to, jak Dimitrij opustí Akademii i mě. Taky jsem uvažovala o tom, jak skvělý vztah má s Tašou. A potom moje představivost začala kreslit obrazy z budoucnosti. Taša a Dimitrij spolu. Jak se líbají. Dotýkají. Nazí. Dělají další věci…
Silou jsem na vteřinu zavřela oči a pak je zase otevřela.
„Jsem děsně utahaná.“
Matka se zarazila v půli věty. Než jsem jí skočila do řeči, neměla jsem ponětí, o čem to vlastně mluví.
„Jsem děsně utahaná,“ zopakovala jsem. Ze svého hlasu jsem slyšela prázdnotu. Žádnou emoci. „Díky za to oko…, totiž za tu věc, ale teď, jestli ti to nebude vadit…“
Překvapeně na mě hleděla a tvářila se zmateně. Okamžitě ale zase nasadila ten svůj chladný profesionální výraz. Až dosud jsem si ani neuvědomila, na jak dlouho ten výraz vlastně odložila. Ale udělala to. Na okamžik se mi otevřela a odhalila svou zranitelnost. Ta zranitelnost už ale zmizela.
„Jistě,“ prohlásila strnule. „Nechci tě obtěžovat.“
Chtěla jsem jí říct, že tak to není. Chtěla jsem jí říct, že ji nevyhazuju kvůli tomu, že proti ní něco mám. A taky jsem jí chtěla říct, jak moc bych chtěla, aby byla hodnou, milující a chápavou matkou, o jakých se neustále mluví a na jakou bych se mohla spolehnout. Možná dokonce i takovou matkou, s níž bych mohla probírat svůj strastiplný milostný život.
Bože. Vlastně jsem to potřebovala říct komukoli. A to okamžitě.
Jenže jsem z té zvěsti byla tak mimo, že jsem se nezmohla na slovo. Připadala jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce a hodil jím přes celou místnost. Hrudník se mi svíral strašlivou bolestí a já netušila, čím tu díru po svém srdci zaplnit. Jedna věc byla smířit se s tím, že Dimitrije nemůžu mít. Ale zjistit, že někdo jiný ho mít může, to bylo něco docela jiného.
Matce už jsem nic neřekla, protože moje vyjadřovací schopnosti rázem přestaly existovat. V očích se jí blýskalo vzteky a rty měla znechuceně semknuté jako obvykle. Bez jediného slova se otočila a odešla. Práskla za sebou dveřmi. To bych udělala taky. Nakonec možná přece jen máme něco společného.
Skoro okamžitě jsem ji ale pustila z hlavy. Jen jsem tam dál seděla a přemýšlela. Přemýšlela a představovala si.
Zbytek dne už jsem toho o moc víc nestihla. Na večeři jsem nešla. Prolila jsem pár slz. Většinou jsem ale jen seděla na posteli, uvažovala o tom všem a bylo mi z toho čím dál tím hůř. Taky jsem zjistila, že když si představuju Dimitrije s Tašou, začnu vzpomínat, jak jsem s ním bylajá. Už se mě nikdy nebude takhle dotýkat, už mě nikdy nepolíbí…
Tohle jsou ty nejhorší Vánoce v životě.
2024 ©