Následujícího rána jsem se pokoušela nalakovat si nehty na nohou – což s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého – když vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, už když jsem se probudila, takže jsem se belhala ke dveřím a snažila se nezničit čerstvě nalakované nehty. Když jsem otevřela, za dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí, kterou držel v obou rukou. Nadzvedl ji a zadíval se na mě.
„Hledám Rose Hathawayovou.“
„To jsem já.“
Vzala jsem si od něj krabici. Byla sice velká, ale nijak zvlášť těžká. Rychle jsem poděkovala, zavřela dveře a uvažovala, jestli jsem mu neměla dát nějaké dýško. No co.
S krabicí jsem se usadila na podlahu. Nebyla nijak označená, jen zalepená lepicí páskou. Popadla jsem propisku a s její pomocí jsem protrhla pásku. Jakmile jsem krabici otevřela, nakoukla jsem dovnitř.
Byla plná parfémů.
Muselo tam být aspoň třicet malých lahviček s parfémy. Některé značky jsem znala, jiné ne. Byl to mix nejrůznějších druhů – od drahých parfémů pro celebrity až po laciné, které se prodávají normálně v drogeriích. Eternity. Angel. Vanilla Fields. Jade Blossom. Michael Kors. Poison. Hypnotic Poison. Pure Poison. Happy. Light Blue. Jovan Musk. Pink Sugar. Vera Wang.Vytahovala jsem krabičky jednu po druhé, vždycky si přečetla název, otevřela ji a přivoněla.
Přebrala jsem jich asi polovinu, když mi to došlo. Tohle mi musel poslat Adrian.
Netušila jsem, jak v téhle pustině dokázal za tak krátkou dobu sehnat tolik parfémů, ale když má někdo peníze, nic není nemožné. O pozornost bohatého rozmazleného Moroje jsem ale nestála. Zjevně mu ještě nedošlo, že o něj nemám zájem. S lítostí jsem začala parfémy zase uklízet do krabice, načež jsem se zarazila. Jistěže je vrátím…, ale přece se nic nestane, když předtím očichám ještě ty zbývající.
Znovu jsem začala vyndávat jeden za druhým. U některých jsem přivoněla jen k uzávěru, jiné jsem stříkla do vzduchu. Serendipity. Dolce and Gabbana. Shalimar. Daisy. Můj nos dostával zásah za zásahem: růže, fialky, santalové dřevo, pomeranč, vanilka, orchideje…
Když jsem skončila, nos jsem měla skoro mimo provoz. Všechny tyhle parfémy byly navrženy pro lidi. Ti mají hůř vyvinutý čich než vampýři, a dokonce i než dhampýři, takže mi ty vůně připadaly neskutečně silné. Znovu jsem ocenila Adrianovu zmínku o tom, že stačí jen troška parfému. Vzhledem k tomu, že se mi z těch všech vůní už točila hlava, mohla jsem si jen představovat, co by to asi udělalo s Morojem. Tohle smyslové přepínání moc nepomohlo bolesti hlavy, se kterou jsem se už probudila.
Tentokrát jsem parfémy uklidila už nadobro a zarazila se jen u jednoho, který se mi líbil snad nejvíc. Váhavě jsem podržela malou červenou krabičku v dlani. Pak jsem z ní vyndala lahvičku a znovu si přivoněla. Byla to jiskřivá sladká vůně. Bylo v tom nějaké ovoce – ale ne moc sladké. V duchu jsem se snažila vybavit si vůni, kterou jsem kdysi ucítila na nějaké holce na koleji. Řekla mi, jak se ten parfém jmenuje. Vonělo to jako třešně…, ale ta vůně byla ostřejší. Rybíz, to je ono. A teď byla ta vůně v tomhle parfému, smíchaná s květinami: liliemi a dalšími, co jsem nedokázala identifikovat. Něco na té směsi mě hrozně přitahovalo. Bylo to sladké, ale ne příliš sladké. Podívala jsem se na krabičku a přečetla si název. Amor Amor.
„Výstižný,“ zabrblala jsem, když jsem si vybavila svoje nedávné milostné eskapády. Ten parfém jsem si nechala a ostatní zase zabalila.
S krabicí v rukou jsem se vydala dolů na recepci, kde jsem si řekla o lepicí pásku a pořádně jsem krabici zalepila. Taky jsem se zeptala na Adrianův pokoj. Ivaškovi patrně obývali celé jedno křídlo. Nebylo to daleko od Tašina pokoje.
Šla jsem chodbou a připadala si jako poslíček. Zastavila jsem se před jeho dveřmi. Než jsem ale stačila zaklepat, dveře se otevřely a v nich stál Adrian. Vypadal dost překvapeně.
„Ahoj, malá dhampýrko,“ pozdravil mě srdečně. „Tebe bych tu nečekal.“
„Vracím ti tohle.“ Vrazila jsem mu krabici do rukou dřív, než stihl protestovat. Neohrabaně ji vybalancoval, při čemž se trochu zapotácel. O pár kroků couvl a položil krabici na zem.
„Žádný z nich se ti nelíbí?“ dotázal se. „Chceš, abych ti jich sehnal ještě víc?“
„Už mi žádný dárky neposílej.“
„To není dárek. To je služba veřejnosti. Kterápak žena nemá parfém?“
„Už to nedělej,“ oznámila jsem mu pevným hlasem.
Náhle se za ním ozval hlas. „Rose, to jsi ty?“
Nakoukla jsem dovnitř a spatřila Lissu.
„Co tady děláš?“
To ráno jsem ji úplně vypustila z hlavy kvůli té své kocovině, a pak jsem vycítila, že Lissa cosi provozovala s Christianem. Normálně bych věděla, že je v pokoji, už ve chvíli, kdy jsem se sem přiblížila. Teď jsem se znovu otevřela a ucítila její leknutí. Nečekala mě tady.
„Co tady děláš ty?“ dotázala jsem se.
„Dámy, dámy,“ prohlásil škádlivě. „Nemusíte se o mě hádat.“
Jen jsem zírala. „My se nehádáme. Jen by mě zajímalo, co se tu děje.“
Vtom jsem ucítila známou vůni vody po holení a pak jsem zaslechla hlas. „Mě taky.“
Nadskočila jsem. Otočila jsem se a za sebou v chodbě uviděla Dimitrije. Neměla jsem ponětí, co dělá tady v křídle Ivaškových.
Je na cestě za Tašou, ozvalo se mi v hlavě.
Dimitrij bezpochyby předpokládal, že se zamotám do nejrůznějších průšvihů, ale když tu viděl Lissu, vykolejilo ho to. Prošel kolem mě do místnosti a díval se střídavě na nás tři.
„Studenti a studentky by se neměli vzájemně navštěvovat na pokojích.“
Uvědomovala jsem si, že kdybych řekla, že Adrian vlastně není student, z maléru by nás to beztak nedostalo. Holky zkrátka neměly co dělat na pokoji nikoho mužského pohlaví.
„Jak tohle můžeš dělat?“ povzdechla jsem rozezleně na Adrianovu adresu.
„Co dělám?“
„Vrháš na nás s Lissou špatný světlo!“
Zachechtal se. „To vy jste sem přišly.“
„Neměls je pouštět dál,“ spílal mu Dimitrij. „Určitě znáš pravidla Akademie svatého Vladimíra.“
Adrian pokrčil rameny. „Jo, ale nemusím se žádnými pitomými pravidly řídit.“
„Možná že ne,“ připustil chladně Dimitrij. „Nicméně bych předpokládal, že je budeš přinejmenším respektovat.“
Adrian obrátil oči v sloup. „Překvapuje mě, že zrovna vy někoho poučujete o nezletilých holkách.“
V Dimitrijových očích jsem viděla vztek a na chviličku se mi zdálo, že se přestane ovládat. Ale ustál to a jenom jeho zaťaté pěsti dávaly najevo, jak zuří.
„Navíc,“ pokračoval Adrian, „se tady nedělo nic nevhodnýho. Jen jsme se tu tak poflakovali.“
„Pokud se chceš ‚poflakovat‘ s mladými dívkami, dělej to na veřejném místě.“
Moc se mi nelíbilo, že nás Dimitrij označil za „mladé dívky“, a celkově mi připadalo, že to trochu přehání. Taky jsem předpokládala, že takhle reaguje částečně proto, že jsem tu já.
Adrian se rozesmál takovým způsobem, že mi z toho naskočila husí kůže. „Mladé dívky? Mladédívky? Jistě. Jsou mladé a zároveň staré. Sotva v životě stihly něco zažít, a přitom toho viděly až příliš. Jedna je poznamenaná životem a druhá smrtí… A vy si děláte starosti o ně? Dělejte si starosti o sebe, dhampýre. O sebe a taky o mě. To my jsme mladí.“
Jen jsme na něj zírali. Nikdo z nás asi nečekal takový šílený, nesmyslný proslov.
Adrian během okamžiku vypadal zase normálně a klidně. Otočil se a přešel k oknu. Ohlédl se po nás jako by nic a vytáhl krabičku cigaret.
„Dámy, zřejmě byste měly jít. Má pravdu. Mám na vás špatný vliv.“
S Lissou jsme si vyměnily pohledy. Rychle jsme odešly a vydaly se za Dimitrijem chodbou k hale.
„To bylo… divný,“ prohlásila jsem po několika minutách. Sice to všichni věděli, ale stejně jsem to musela říct.
„Velice,“ přitakal Dimitrij. Neznělo to ani tak naštvaně jako spíš zmateně.
Když jsme došli do haly, vykročila jsem s Lissou k našemu pokoji, ale Dimitrij mě zavolal.
„Rose,“ oslovil mě. „Můžu s tebou mluvit?“
Z Lissy jsem vycítila soucit. Obrátila jsem se k Dimitrijovi a přešli jsme ke zdi, abychom nestáli v cestě všem procházejícím. Kolem nás prošla skupinka Morojů v kožešinách a ověšených diamanty, všichni se tvářili znepokojeně. Následoval je hotelový poslíček s jejich zavazadly. Lidé pořád odjížděli v naději, že najdou bezpečnější místo. Paranoidní strach ze Strigojů zdaleka nekončil.
Dimitrij promluvil a já obrátila svou pozornost zase k němu. „To byl Adrian Ivaškov.“ Jeho jméno pronesl stejným způsobem jako všichni ostatní.
„Jo, já vím.“
„Už jsem tě s ním přistihl podruhé.“
„Jo,“ připustila jsem nenuceně. „Občas se scházíme.“
Dimitrij povytáhl obočí, načež pokývl hlavou směrem k místu, odkud jsme přišli. „Často se scházíte v jeho pokoji?“
Na mysli mi okamžitě vytanulo několik trefných odpovědí, z nichž nakonec zvítězila ta nejlepší. „Do toho, co se děje mezi ním a mnou, ti nic není.“ Snažila jsem se to říct podobným tónem jako on, když mi pověděl prakticky totéž o sobě a o Taše.
„Dokud studuješ na Akademii, mám co mluvit do toho, co děláš.“
„Ale ne do mýho soukromýho života. Do toho ne.“
„Ještě nejsi dospělá.“
„Skoro jo. Navíc to přece není tak, že se o svých osmnáctinách zázrakem stanu dospělou.“
„To jistě ne,“ poznamenal.
Zčervenala jsem. „Tak jsem to nemyslela.“
„Vím, jak jsi to myslela. Teď opravdu nezáleží na formální stránce věci. Jsi studentka Akademie. A já jsem tvůj trenér. Mojí prací je pomáhat ti a udržet tě v bezpečí. A když jsi v pokoji s někým, jako je on…, to není moc bezpečné.“
„S Adrianem Ivaškovem si poradím,“ zamumlala jsem. „Je divnej, fakt divnej, ale neškodnej.“
Tajně jsem doufala, že Dimitrij s tím má problém, protože žárlí. Lissu si nevzal stranou, aby ji seřval. Ta myšlenka mi trochu pozvedla náladu, jenže vtom jsem si uvědomila, z jakého důvodu šel vlastně Dimitrij kolem.
„Když už je řeč o soukromí, zřejmě jsi zrovna šel za Tašou, co?“
Uvědomovala jsem si, že je to uštěpačnost, a čekala jsem znovu odpověď ve stylu, že mi do toho nic není. On ale odvětil: „Vlastně jsem šel za tvou matkou.“
„S ní si chceš taky něco začít?“ Samozřejmě jsem věděla, že ne, ale tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit.
Dimitrij to neuznal za hodné odpovědi a jen mě obdařil znaveným pohledem. „Ne. Jen procházíme nové záznamy o útoku Strigojů na Drozdovy.“
Vztek i uštěpačnost mě rázem přešly. Drozdovi. Badicovi. Všechno, co se dnes ráno stalo, mi v tu chvíli připadalo hrozně triviální. Jak tady můžu stát a dohadovat se s Dimitrijem o milostných záležitostech, když se on i další strážci snaží nás chránit?
„Cos zjistil?“ zeptala jsem se tiše.
„Podařilo se nám vystopovat některé z těch Strigojů,“ pravil. „Nebo aspoň lidi, kteří s nimi spolupracují. Svědci z okolí místa činu viděli pár aut, kterými ta skupina přijela. Poznávací značky byly z různých států – ta skupina je patrně dost rozšířená. Tím pádem pro nás bude mnohem těžší je vypátrat. Jeden ze svědků si ale zapsal číslo jedné espézetky. Je registrovaná na adresu ve Spokane.“
„Spokane?“ dotázala jsem se nevěřícně. „Spokane ve Washingtonu? Kdo vymyslel, že se budou schovávat ve Spokane?“ Jednou jsem tam byla. Bylo to stejně nudné město jako všechny ty zaostalé díry na Severozápadě.
„Evidentně Strigojové,“ oznámil mi smrtelně vážně. „Ta adresa je falešná, ale ostatní důkazy nasvědčují tomu, že se tam opravdu skrývají. Je tam nějaké obchodní centrum s podzemními tunely. V té oblasti bývají Strigojové často k vidění.“
„Takže…“ Zamračila jsem se. „Půjdeš po nich? Chystá se tam někdo? Tohle přece Taša navrhuje celou dobu. Když víme, kde jsou…“
Zavrtěl hlavou. „Strážci nemůžou nic dělat bez povolení shora. A to nám v dohledné době nedají.“
Povzdechla jsem. „Protože Morojové moc mluví.“
„Jsou opatrní,“ prohlásil.
Znovu se mi vlila energie do žil. „No tak. V tomhle případě se opatrnost určitě nelíbí ani tobě. Vždyť víš, kde se Strigojové ukrývají. Strigojové, co zmasakrovali děti. Copak na ně nechceš zaútočit, až to nebudou čekat?“ Už jsem mluvila jako Mason.
„Není to tak jednoduché,“ řekl. „Zodpovídáme se Radě strážců a morojské vládě. Nemůžeme se jen tak rozběhnout a jednat impulzivně. A beztak zatím nevíme všechno. Nikdy by ses neměla vrhat do akce, dokud neznáš všechny podrobnosti.“
„Zas lekce zenovýho myšlení,“ povzdechla jsem. Prohrábla jsem si vlasy a zastrčila si je za uši. „Proč mi to vůbec povídáš? Tohle je záležitost strážců. Nic, do čeho bys chtěl zatahovat novice.“
Uvažoval o svých slovech a jeho výraz se trochu obměkčil. Vždycky vypadal úžasně, ale takhle se mi líbil úplně nejvíc. „Včera a dneska… jsem řekl pár věcí…, které jsem říkat neměl. Věcí, kterými jsem tě urážel kvůli tvému věku. Je ti sedmnáct…, ale dokážeš zvládnout a pochopit totéž, co lidé mnohem starší než ty.“
Srdce jsem náhle měla lehké jako pírko. „Vážně?“
Přikývl. „Pořád jsi moc mladá a taky se podle toho chováš. Řekl bych, že jediný způsob, jak to změnit, je chovat se k tobě jako k dospělé. Měl bych si na to dávat pozor. Věřím, že si uvědomuješ, jak důležité jsou tyhle informace, a všechno si necháš pro sebe.“
Nelíbilo se mi, že o mně řekl, že jsem moc mladá a taky se tak chovám, ale nadchlo mě, že už se mnou bude jednat jako se sobě rovnou.
„Dimko,“ ozval se hlas. Přistoupila k nám Taša Ozerová. Jakmile mě uviděla, usmála se. „Ahoj, Rose.“
A bylo po dobré náladě. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji bezvýrazně.
Položila ruku Dimitrijovi na předloktí a přejela prsty po rukávu jeho koženého kabátu. Rozhořčeně jsem její prsty sledovala. Jak se ho vůbec odvažuje dotýkat?
„Zase se tak tváříš,“ oznámila mu.
„Jak se tvářím?“ podivil se. Jeho strnulý pohled zmizel. Teď se trošku, skoro až hravě, usmíval.
„Jako že budeš celý den pracovat.“
„Vážně? Takhle se tvářím?“ Z jeho hlasu se ozýval škádlivý posměšný tón.
Kývla hlavou. „Kdy ti skončí služba?“
Dimitrij vypadal – přísahám – ostýchavě. „Už mi skončila před hodinou.“
„Takhle to dál nejde,“ zaúpěla. „Potřebuješ si dát pauzu.“
„Taky musíš vzít v úvahu, že jsem Lissin strážce…“
„Prozatím,“ utrousila vědoucně. Bylo mi ještě hůř než včera večer. „Nahoře právě probíhá velký turnaj v kulečníku.“
„Nemůžu,“ odvětil, ale stále se usmíval. „I když jsem už dlouho nehrál…“
Cože?! Dimitrij hrál kulečník?
Najednou mi nezáleželo na tom, že jsme spolu před chvílí vedli rozhovor o tom, že se ke mně bude chovat jako k dospělé. Uvědomovala jsem si sice, jaký je to kompliment, jenže já jsem chtěla, aby se ke mně choval jako k Taše. Hravě. Škádlivě. Normálně. Ti dva se dobře znali, a tak se k sobě chovali lehce a nenuceně.
„Tak pojď,“ žadonila. „Jen jednu hru! Všem jim to natřeme.“
„Nemůžu,“ zopakoval. Z jeho hlasu zaznívala lítost. „Ne, když se děje tohle.“
Její nadšení trochu opadlo. „Ne. To samozřejmě.“ Podívala se na mě a usmála se. „Doufám, že si uvědomuješ, jaký v něm máš nedostižný vzor. Nikdy není mimo službu.“
„Jo,“ prohlásila jsem veselým tónem, který jsem pochytila od ní. „Aspoň prozatím.“
Taša se zatvářila zmateně. Určitě jí nedošlo, že si z ní dělám legraci. Dimitrijův temný pohled mi ale dal jasně najevo, že on to pochopil. Ihned mi došlo, že jsem tím v jeho očích určitě klesla a už mě nebude považovat za dospělou.
„My už jsme skončili, Rose. Pamatuj, co jsem ti říkal.“
„Jo,“ řekla jsem a otočila se k odchodu. V tu chvíli jsem chtěla zapadnout do svého pokoje a chvíli se tam jen tak povalovat. Za dnešek jsem byla unavená až až. „Rozhodně.“
Nedošla jsem daleko. Potkala jsem totiž Masona. Dobrý Bože. Všude chlapi.
„Jsi vytočená,“ konstatoval, sotva se na mě podíval. Měl zvláštní talent na odhalování mých nálad. „Co se stalo?“
„Nějaký… problémy s vedením. Dneska je fakt divný ráno.“
Povzdechla jsem, neschopná dostat z hlavy Dimitrije. Když jsem teď viděla Masona, vzpomněla jsem si, jak jsem včera byla přesvědčená, že to s ním myslím vážně. Já jsem teda případ. Nedokázala bych se rozhodnout ani pro jednoho z nich. Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší způsob, jak si vyhnat z hlavy jednoho, je zaměřit svou pozornost na toho druhého. Chytla jsem Masona za ruku a vedla ho pryč.
„Tak pojď. Nedohodli jsme se včera, že zajdeme někam…, ehm, do soukromí?“
„Myslím, že už snad ani nejsi opilá,“ zavtipkoval. Jeho pohled byl ale dost vážný. „Myslel jsem, že to padlo.“
„Hele, když něco řeknu, tak si za tím stojím, ať už jde o cokoli.“ Otevřela jsem svou mysl a pokusila se najít Lissu. Na našem pokoji už nebyla. Odešla na nějakou další královskou akci, bezpochyby trénovala na tu večeři s Priscillou Vodovou. „Pojď,“ navrhla jsem Masonovi. „Zajdem ke mně na pokoj.“
Pokud zrovna náhodou nešel kolem Dimitrij, nikdo nehlídal, aby holky nechodily na pokoj s kluky. Bylo to skoro stejné jako na koleji v Akademii. Když jsme s Masonem kráčeli nahoru do schodů, pověděla jsem mu, co jsem se dozvěděla od Dimitrije o Strigojích ve Spokane. Dimitrij mi sice říkal, abych si to nechala pro sebe, ale byla jsem na něj naštvaná a navíc jsem věděla, že tím nikomu neuškodím, když to povím Masonovi. Věděla jsem, že ho to bude zajímat.
A měla jsem pravdu. Mason se opravdu chytil.
„Co?“ vykřikl, když jsme vešli do pokoje. „Oni nic nedělají?“
Pokrčila jsem rameny a sedla si na postel. „Dimitrij povídal…“
„Já vím, já vím…, slyšel jsem tě. Že musí být opatrný a tak.“ Mason zuřivě přecházel po pokoji. „Ale jestli ti Strigojové půjdou po dalších Morojích…, po další rodině… Sakra! Pak budou litovat, že byli tak opatrní.“
„Zapomeň na to,“ řekla jsem. Trochu mě štvalo, že ani já na posteli ho neodradím od jeho šílených bojových plánů. „S tím nic nenaděláme.“
Zastavil se. „Mohli bychom vyrazit.“
„Kam?“ dotázala jsem se hloupě.
„Do Spokane. Tady ve městě mužem sednout na autobus.“
„Já… Počkej. Ty chceš, abychom jeli do Spokane a vrhli se na Strigoje?“
„Jasně. Eddie by jel taky. Zajdeme tam do toho nákupního centra. Nebudou nijak organizovaný, takže můžeme jen počkat a hezky je sejmout jednoho po druhým…“
Jenom jsem zírala. „Kdy jsi tak zblbnul?“
„Dík za projevenou důvěru.“
„To není o důvěře,“ namítla jsem a vstala. Přešla jsem k němu. „Nakopals jednomu klukovi zadek. To jsem viděla. Ale tohle…, to je něco jinýho. Nemůžeme sebrat Eddieho a vyrazit na Strigoje. Potřebujeme víc lidí. Víc informací. Pořádně to naplánovat.“
Položila jsem mu ruce na hrudník. Překryl mi ruce svýma a usmál se. V očích mu pořád plály bitevní ohýnky, ale bylo znát, že ho teď zaujalo něco jiného. Já.
„Nemyslela jsem to tak, když jsem ti řekla, žes zblbnul,“ pověděla jsem mu. „Omlouvám se.“
„To říkáš jen proto, že se mnou máš svoje plány.“
„To samozřejmě mám,“ usmála jsem se, šťastná, že se trochu uvolnil. Tenhle náš rozhovor mi trochu připomněl jiný, který vedla Lissa s Christianem v kostele.
„Dobře,“ řekl. „Nemyslím, že to se mnou budeš mít těžký.“
„To jsem ráda. Protože chci dělat fůru věcí.“
Objala jsem ho kolem krku. Jeho kůže mě hřála do prstů a já si vzpomněla, jak bylo fajn se s ním včera večer líbat.
Najednou zničehonic prohlásil: „Ty jsi fakt jeho studentka.“
„Koho?“
„Belikova. Napadlo mě to, když ses zmínila, že potřebujeme víc lidí a informací. Chováš se přesně jako on. Když jsi s ním, vždycky celá zvážníš.“
„Ne, to není pravda.“
Mason si mě k sobě přivinul blíž, ale najednou už mi to nepřipadalo jako taková romantika. Aspoň na chvíli jsem chtěla nemyslet na Dimitrije, zapomenout na něj, a ne se o něm bavit. Jak se to vůbec stalo? Mason mě měl přivést na jiné myšlenky.
Nevšiml si, co se děje. „Prostě ses změnila, to je všechno. Není to špatný, jenom jiný.“
Štvalo mě to, ale než jsem mu stihla oznámit něco nemilého, políbil mě. Rozumná diskuze jaksi skončila. Pořád se ve mně zvedal vztek, ale prostě jsem ho jen přesměrovala na fyzickou přitažlivost, když jsme se tak s Masonem mazlili. Svalili jsme se na postel, což se nám podařilo, aniž bychom se přestali líbat. Vždycky jsem zvládala dělat víc věcí najednou. Zarývala jsem mu nehty do zad, zatímco on mi rozpustil culík, který jsem si udělala jen před pár minutami. Projel mi rukama rozpuštěné vlasy a sklonil se, aby mě mohl políbit na krk.
„Jsi… úchvatná,“ oznámil mi. A bylo na něm vidět, že to myslí vážně. Celý zářil.
Prohnula jsem se do oblouku, takže tiskl rty k mému krku tvrději. Rukama mi vklouzl zespoda pod tričko. Pohladil mě po břiše a jen letmo se dotkl okraje podprsenky.
Vzhledem k tomu, že jsme se ještě před chvilkou hádali, divila jsem se, že se věci daly do pohybu tak rychle. Nicméně mi to nevadilo. Takhle jsem žila pořád. Všechno bylo vždycky rychlé a intenzivní. Tu noc, když jsme s Dimitrijem podlehli kouzlu Viktora Daškova, v tom taky byla pořádná vášeň. Dimitrij to ale měl pod kontrolou, takže občas zpomalil…, což bylo nádherné. Většinou jsme se ale nedokázali od sebe odtrhnout. Vybavila jsem si to znovu. Jak mi klouzal rukama po těle. Jak mě líbal.
Vtom jsem si něco uvědomila.
Líbala jsem Masona, ale v duchu jsem byla s Dimitrijem. A to, co se mi odehrávalo v hlavě, nebyly jenom vzpomínky. Představovala jsem si, že jsem s Dimitrijem – právě teď – a prožívám tu noc pořád dokola. Se zavřenýma očima to bylo jednoduché.
Jenže když jsem je otevřela a viděla Masona, uvědomila jsem si, s kým jsem. Zbožňoval mě a toužil po mně už dlouho. Ale já… byla s ním a představovala si, že jsem s někým jiným…
To není správné.
Zavrtěla jsem se a uhnula mu. „Ne, přestaň.“
Mason toho okamžitě nechal, protože byl ten typ.
„Je toho na tebe moc?“ zeptal se a já přikývla. „To je v pohodě, nemusíme to dělat.“
Znovu se však po mně natáhl a já rychle ucukla. „Ne, já jenom nevím… Skončíme to, jo?“
„Já…“ Na chvíli nedokázal ani promluvit. „A co ta fůra věcí, cos se mnou chtěla dělat?“
Jo… To bylo dost zlé, ale co jsem mohla říct? Nemůžu se s tebou vyspat, protože když jsem s tebou, myslím na někoho jiného, koho doopravdy chci. Ty jsi jen záskok.
Polkla jsem a připadala si úplně blbá. „Promiň, Mase. Prostě nemůžu.“
Posadil se a prohrábl si rukou vlasy. „Dobře. V pohodě.“
Z jeho hlasu bylo znát, jak je to pro něj těžké. „Zlobíš se?“
Podíval se na mě se zuřivým výrazem. „Jsem jenom zmatenej. Nějak nevím, co vlastně chceš. V jednu chvíli jsi žhavá a pak najednou hned ochladneš. Řekneš mi, že mě chceš, pak mě zase nechceš. Kdyby ses rozhodla pro jedno, bylo by to super. Jenže ty mě necháš při jednom a pak si to najednou rozmyslíš. Ne jenom teď – děláš to celou dobu.“
To byla pravda. S ním to bylo pořád dopředu a pak zase dozadu. Někdy jsem s ním flirtovala, jindy ho ignorovala.
„Rose, existuje něco, co bych…?“ zeptal se, když jsem nic neřekla. „Něco, co bych měl… Co já vím. Aby ses se mnou cítila líp.“
„Nevím,“ vypravila jsem ze sebe chabě.
Povzdechl. „Tak co vlastně chceš?“
2024 ©