Výlet na lyže nemohl přijít v příhodnější dobu. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Dimitrije a Tašu , ale při balení věcí jsem mu aspoň nevěnovala sto procent mozkové kapacity, ale jen pětadevadesát.

Na rozptýlení jsem měla i jiné věci. Akademie přistupovala ke studentům až příliš ochranitelsky – a právem – a občas to bylo celkem fajn. Například Akademie vlastní několik soukromých letadel. To znamená, že nás žádný Strigoj nemůže napadnout na letišti, a navíc budeme cestovat stylově. Všechna letadla byla menší než normální, ale sedadla v nich byla pohodlná a bylo tam dost místa na nohy. Taky se dala sklopit natolik, že jste mohli prakticky ulehnout ke spánku. Při dlouhých letech jsme mohli sledovat i televizi a někdy nám nosili výborná jídla. Ale vsadím se, že tenhle let bude příliš krátký na televizi i na jídlo.

Odjížděli jsme šestadvacátého. Jakmile jsem nastoupila do letadla, rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Lissu, protože jsem s ní chtěla mluvit. Od toho vánočního mejdanu jsme spolu moc nemluvily. Ani mě nepřekvapilo, když jsem ji uviděla sedět vedle Christiana. Vypadali, že nechtějí být rušeni. Neslyšela jsem, o čem se baví. Objímal ji a tvářil se spokojeně. Pořád jsem byla přesvědčená, že Christian se o ni nedokáže postarat tak dobře jako já, ale zjevně ji dokázal učinit šťastnou. Nasadila jsem úsměv a kývla jim na pozdrav, když jsem kolem nich procházela uličkou k Masonovi, který už na mě zběsile mával. Taky jsem musela projít kolem Dimitrije s Tašou, kteří pochopitelně seděli vedle sebe. Schválně jsem je okázale ignorovala.

„Čus,“ pozdravila jsem a usadila se vedle Masona.

Usmál se na mě. „Čau. Tak co? Připravená mi to natřít na lyžích?“

„Kdykoli.“

„Neboj,“ uklidňoval mě. „Půjdu na tebe pomalu.“

Zamračila jsem se a opřela se do sedadla. „Jseš magor.“

„Duševně zdraví kluci jsou nudný.“

K mému údivu položil ruku na moji. Jeho ruka byla teplá a já se při tom doteku zachvěla. Překvapilo mě to. Byla jsem přesvědčená, že takhle dokážu reagovat jenom na Dimitrije.

Je načase pohnout se dál, pomyslela jsem si. Dimitrij už to zjevně udělal. A tys to taky měla udělat už dávno.

Propletla jsem si s Masonem prsty, což ho dost vykolejilo. „Jasně. Tohle bude sranda.“

A byla.

Snažila jsem se mít neustále na paměti, že jsme tu vlastně kvůli tragédii, ke které došlo. Že na nás taky můžou zaútočit Strigojové i lidi. Nikdo jiný to ale na paměti neměl a musela jsem uznat, že jsem s tím sama měla problémy.

Rekreační středisko bylo nádherné. Budova byla postavena z klád, ale do obyčejné dřevěné chaty by se nevešly stovky lidí ani by nenabízela tak luxusní ubytování. Mezi vysokými borovicemi stála budova sestávající z tří pater z nalakovaného světlého dřeva. Okna byla vysoká a oblouková, s tónovanými skly kvůli morojským zvyklostem. U všech vchodů svítily lucerny, které byly elektrické, ale tvářily se jako historické. Celému domu dodávaly lesk.

Všude kolem čněly hory, jejichž obrysy jsem v noční tmě sotva dokázala rozeznat. Vsadila bych se, že za světla bude ten výhled ohromující. Jedna část přilehlých pozemků vedla k lyžařskému svahu s vleky. Na druhé straně se nacházelo kluziště, což mě potěšilo. Chtěla jsem bruslit už od toho dne u chatky v Akademii. Poblíž byly i kopce na sáňkování.

A to bylo jenom okolí.

Uvnitř bylo vše, aby byly zajištěny veškeré potřeby Morojů. Po ruce byli dárci, připravení posloužit kdykoli, po čtyřiadvacet hodin denně. Žilo se tu víceméně v noci. Kolem celého areálu neustále kroužili strážci. Bylo tu všechno, co si jen živý vampýr může přát.

V hlavní hale byl strop jako v katedrále a ohromný lustr. Přízemí bylo obloženo mramorem a recepce neustále otevřená, připravená splnit nám každé přání. Zbytek ubytovny – chodby a společenské místnosti – byl zařízen v odstínech červené, černé a zlaté. Mezi všemi barvami ale dominovala tmavočervená a já uvažovala, zda ten odstín zvolili schválně kvůli tomu, že připomíná krev. Na zdech visela zrcadla a obrazy a všude možně byly rozmístěny zdobené stolky. Na nich stály vázy se světle zelenými, purpurově puntíkovanými orchidejemi, které kolem sebe šířily kořenitou vůni.

Pokoj, který jsem sdílela společně s Lissou, byl větší než naše dva pokoje na Akademii dohromady a laděný do stejných barevných odstínů jako zbytek ubytovny. Koberec byl tak hebký a vysoký, že jsem si hned u dveří vyzula boty a chodila po něm bosá, abych si vychutnala tu měkkost. Měly jsme obrovské postele s opravdickými peřinami a tolika polštáři, že by se v nich člověk snadno ztratil. Francouzské dveře vedly na prostorný balkón – vzhledem k tomu, že jsme bydlely až úplně nahoře, by mohl být úžasný, kdyby ovšem venku nemrzlo. Jakmile jsem ale prozkoumala vanu pro dvě osoby, usnesla jsem se, že ta vymrzlý balkón dostatečně vynahradí.

Při prohlížení tolika luxusu všude kolem už mi po chvíli všechno začalo splývat. Mramorová vířivka. Plazmová televize. Košík plný čokolády a dalších dobrot. Když jsme se konečně rozhodly, že si půjdeme zalyžovat, musela jsem se od toho úchvatného pokoje doslova odtrhnout. Klidně bych strávila celé prázdniny v něm a byla bych spokojená.

Vyšly jsme ven, a jakmile se mi podařilo konečně vyhnat z hlavy Dimitrije a matku, začala jsem si to tady užívat. Bylo fajn, že areál je tak rozlehlý, aspoň se tím minimalizovala šance, že na ně náhodou někde narazím.

Poprvé po mnoha týdnech jsem si konečně dokázala uvědomit, jak moc je Mason zábavný. Taky jsem měla možnost být víc s Lissou, což mi zlepšilo náladu.

Lissa, Christian, Mason a já jsme vlastně mohli randit ve čtyřech. My čtyři jsme skoro celý první den strávili lyžováním, ačkoli ti dva Morojové měli trochu problém udržet s námi tempo. Vzhledem k tomu, čím jsme si s Masonem procházeli při vyučování, nebáli jsme se vyvádět odvážné kousky. Oba jsme byli soutěživí, a tak jsme se předháněli, kdo bude lepší.

„Vy jste sebevrazi,“ poznamenal Christian. Venku byla tma a jeho zasněný výraz osvětlovaly jen vysoké lampy.

Čekal s Lissou na mě a na Masona dole pod sjezdovkou. Svištěli jsme závratnou rychlostí. Tou částí mysli, která se snažila naučit se sebeovládání a moudrosti od Dimitrije, jsem si uvědomovala, že je to nebezpečné, ale přesto jsem tu divokou jízdu nadšeně vítala. Rebelie mě stále ještě neopustila.

Mason se zazubil, když jsme naráz zabrzdili, až nám od lyží odlétla sprška sněhu. „Ne, tohle bylo jenom rozehřívací kolo. Rose se mnou udrží krok. Tohle by zvládlo i děcko.“

Lissa nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nezacházíte moc daleko?“

S Masonem jsme na sebe pohlédli. „Ne.“

Znovu zavrtěla hlavou. „Dobře. My jdeme dovnitř. Snažte se tady nezabít.“

Ruku v ruce s Christianem odešli. Sledovala jsem je, jak se vzdalují, a pak jsem se obrátila k Masonovi. „Já ještě chvíli vydržím, a ty?“

„Rozhodně.“

Lanovkou jsme vyjeli zase na sjezdovku. Když jsme se chystali sjet dolů, Mason přišel s nápadem.

„Co říkáš na tohle? Sjet támhle ty hrboly, potom skočit z toho hřebenu, v rychlosti vzít zatáčku, prokličkovat mezi stromama a skončit támhle.“

Sledovala jsem jeho prst mířící na rozjezděnou cestu pod největším svahem. Zamračila jsem se.

„Tak to je fakt šílený, Mase.“

„Aha,“ zajásal vítězoslavně. „Konečně se vzdáš.“

Zamračila jsem se na něj. „Nevzdávám.“ Znovu jsem pohledem projela celou tu jeho šílenou trať a kývla. „Fajn. Jdeme na to.“

„Ty první.“ Naznačil, že mi dává přednost.

Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se. Lyže mi hladce klouzaly po sněhu a do obličeje mi foukal ostrý vítr. Pečlivě a ladně jsem provedla první skok a pak jsem si uvědomila, jak lyže zrychlují. Bylo to opravdu nebezpečné. V jediné vteřině jsem se musela rozhodnout. Jestli to nesjedu, nadosmrti to budu mít od Masona na talíři a já mu přitom chtěla dokázat, jak jsem dobrá. Takže když to zvládnu, ukážu mu, jak jsem šikovná. Jenže když to zkusím a pokazím to…, zlámu si vaz.

V hlavě se mi ozval hlas, který se nápadně podobal Dimitrijovu. Povídal cosi o moudrých rozhodnutích a o tom, že bych se měla naučit, kdy stát stranou.

Usnesla jsem se, že nebudu ten hlas brát na vědomí, a svištěla jsem dál.

Ta zatáčka byla tak náročná, jak jsem se jí bála, ale zvládla jsem ji bezchybně a šílenou rychlostí pokračovala. Při každé další ostré zatáčce ode mě odletovaly závěje sněhu. Když jsem se bezpečně dostala až dolů, vzhlédla jsem a uviděla, že Mason zuřivě gestikuluje. Neviděla jsem, jak se tváří, ani jsem neslyšela, co na mě pořvává, ale dovedla jsem si představit jeho nadšení. Mávla jsem na něj a čekala, až to sjede taky.

Jenže on to nesjel. V půli cesty nezvládl skok. Zachytily se mu lyže a nohy mu uvízly. Následoval střemhlavý pád.

Dostala jsem se k němu současně s jedním zaměstnancem areálu. Oba jsme si oddechli, že si Mason nezlomil vaz ani nic jiného. Jen mu začal ošklivě otékat kotník, což ho patrně po zbytek prázdnin značně omezí v lyžování.

Jedna instruktorka, která monitorovala svahy, se k nám s rozzuřeným výrazem rozběhla.

„Děcka, co si myslíte?!“ zaječela. Otočila se ke mně. „Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem tě viděla vyvádět takové přihlouplé kousky!“ Potom upřela pohled na Masona. „A ty jsi to pak musel zopakovat po ní!“

Nejradši bych se s ní začala hádat, že to celé byl jeho nápad, ale nemělo smysl teď na někoho svalovat vinu. Byla jsem ráda, že je v pořádku. Jak jsme se ale všichni vydali dovnitř, začala jsem se užírat výčitkami svědomí. Chovala jsem se nezodpovědně. Co kdyby skončil s vážným zraněním? V duchu už jsem viděla nejrůznější hrůzy. Mason se zlomenou nohou…, se zlomeným vazem…

Co jsem si myslela? Nikdo mě přece nemůže přimět dělat takové věci. Mason to sice navrhl, ale já mu to nevymlouvala. A to jsem měla. Nejspíš bych musela přetrpět jeho posměšky, ale Mason mě má rád, takže moje ženské lsti by jeho posmívání jistě brzy učinily přítrž. To vzrušení a riziko mě tam na svahu úplně pohltilo – podobně jako líbání s Dimitrijem –, takže jsem vůbec neuvažovala, jaké to může mít následky. V hloubi duše mi pořád tajně číhala touha po nespoutanosti a divokosti. Mason to měl v sobě taky, proto jsme se vzájemně tak vyprovokovali.

V duchu jsem znovu zaslechla Dimitrijův hlas. A neříkal nic pěkného.

Poté, co Mason bezpečně doklopýtal na ubytovnu a dal si na kotník led, vrátila jsem se ven pro naše lyže a zamířila s nimi ke skladu. Když jsem se vracela, rozhodla jsem se vejít jinými dveřmi než obvykle. Tenhle vchod vedl z veliké terasy obehnané vyřezávaným dřevěným zábradlím. Terasa se nacházela na úpatí hory a byl z ní nádherný výhled na okolní kopce a údolí – pokud byste tam dostatečně dlouho dokázali stát v mrazu a obdivovat tu scenerii. Většině lidí to za to nestálo.

Po schodech jsem vylezla na terasu a zadupala, aby mi z bot opadal sníh. Ve vzduchu se vznášela hutná, sladká a kořenitá vůně. Připadala mi povědomá, ale než jsem ji stačila identifikovat, najednou se ze tmy za mnou ozval hlas.

„Ahoj, malá dhampýrko.“

S údivem jsem zaznamenala, že na terase skutečně někdo stojí. O stěnu u dveří se opíral nějaký Moroj. Zvedl k ústům cigaretu, dlouze z ní potáhl a pak ji odhodil na zem. Zašlápl vajgl a křivě se na mě usmál. Uvědomila jsem si, že to byla ta vůně. Hřebíčková cigareta.

Obezřetně jsem se zastavila, založila si ruce a prohlížela si toho kluka. Byl o něco menší než Dimitrij, ale nebyl tak příšerně vychrtlý jako většina Morojů. Měl na sobě dlouhý tmavý kabát – nejspíš vyrobený z šíleně drahého kašmíru – a kožené boty. Obojí naznačovalo, že má patrně dost peněz. Hnědé vlasy měl pečlivě nagelované tak, aby to vypadalo rozcuchaně. Oči měl buď modré nebo zelené – nevěděla jsem jistě, protože tu nebylo moc světla. V obličeji byl pěkný a tipovala jsem, že je jen o pár let starší než já. Vypadal, jako by právě přijel na nějaký večírek.

„Cože?“ zabručela jsem.

Pohledem mi přejel po celém těle. Byla jsem zvyklá na to, že na mě Morojové takhle civí. Obvykle to ale nedělali až tak nápadně. A taky jsem u toho obvykle neměla na sobě zimní bundu a sportovní oblečení a kolem oka monokl.

Pokrčil rameny. „Jen jsem ti chtěl říct ahoj, to je všechno.“

Čekala jsem, že řekne něco dalšího, ale jediné, co udělal, bylo, že si nacpal ruce do kapes. Taky jsem pokrčila rameny a o pár kroků popošla.

„Víš, že hezky voníš?“ zeptal se mě najednou.

Opět jsem se zastavila a zmateně se na něj zadívala. To způsobilo, že se usmál ještě víc.

„Já… hmm, co?“

„Hezky voníš,“ zopakoval.

„Děláš si srandu? Celej den se jen potím. Jsem odporná.“ Chtěla jsem jít dál, ale na tomhle klukovi bylo něco tajemného a podmanivého, a přitom děsivého. Nepřipadal mi nijak zvlášť atraktivní, ale najednou jsem se s ním chtěla bavit.

„Na potu není nic špatnýho,“ poznamenal, opřel si hlavu o zeď a zamyšleně upřel oči vzhůru. „Při těch nejpříjemnějších věcech v životě se lidi potí. Jasně, když se někdo potí moc a nemeje se, pak je to humus. Ale zpocená krásná žena? Omamné. Kdybys měla čich jako vampýr, věděla bys, o čem mluvím. Většina lidí to nechápe a leje na sebe litry parfémů. Parfémy jsou fajn…, obzvlášť, když máš takový, co se hodí k tvojí vůni. Ale stačí jen troška. Nejlepší je mix dvaceti procent parfému a osmdesáti procent potu… hmmm.“ Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě. „Vražedně sexy.“

Náhle jsem si vzpomněla na Dimitrije a jeho vodu po holení. Jo. To bylo smrtelně sexy, ale rozhodně jsem o tom nemínila vykládat tomuhle týpkovi.

„No, díky za lekci z hygieny, ale já žádnej parfém nevlastním a teď se jdu osprchovat. Měj se.“

Vytáhl krabičku cigaret a nabídl mi. Přiblížil se ke mně jen o krok, ale to mi stačilo, abych z něj ucítila ještě něco. Alkohol. Zavrtěla jsem hlavou, a tak si vytáhl cigaretu sám.

„Strašnej zlozvyk,“ okomentovala jsem, když si ji zapálil.

„Jeden z mnoha,“ odvětil a zhluboka vdechl kouř. „Ty jsi tady se svatým Vláďou?“

„Jo.“

„Takže z tebe bude strážkyně, až budeš starší.“

„Nejspíš.“

Vydechl oblak kouře a já pozorovala, jak dým stoupá k nebi. Bez ohledu na jeho dobře vyvinuté vampýrské smysly bylo divu, že vůbec dokáže přes ta oblaka hřebíčku něco ucítit.

„Kdy doděláš školu?“ zeptal se. „Možná budu potřebovat strážce.“

„Na jaře maturuju. Ale je mi líto, už jsem zadaná.“

V očích mu překvapeně blýsklo. „Fakt? Kdo je ten šťastlivec?“

„Šťastlivkyně. Vasilisa Dragomirová.“

„Aha.“ Po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Hned jak jsem tě uviděl, věděl jsem, že jsi potížistka. Ty jsi dcera Janine Hathawayový.“

„Jsem Rose Hathawayová,“ opravila jsem ho, jelikož jsem nechtěla, aby se o mně mluvilo jen jako o dceři slavné strážkyně.

„Rád tě poznávám, Rose Hathawayová.“ Natáhl ke mně ruku v rukavici a já ji váhavě přijala. „Adrian Ivaškov.“

„A to tvrdíš, že já jsem potížistka,“ zabrblala jsem. Rodina Ivaškových patřila ke královským a byla jednou z nejbohatších a nejmocnějších. Byl to přesně ten druh lidí, co si myslí, že mohou mít, cokoli se jim zamane, a jdou si za svým i přes mrtvoly. Nebylo divu, že je tak arogantní.

Zasmál se. Smál se hezky, sytě a melodicky. Připomínalo mi to táhnoucí se karamel. „Dobrý, co? Oba nás předchází naše pověst.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic o mně nevíš. A já znám jenom tvou rodinu. O tobě taky nevím vůbec nic.“

„A chtěla bys?“ dotázal se škádlivě.

„Promiň, do starších kluků nedělám.“

„Je mi jednadvacet. Nejsem zas o tolik starší.“

„Mám přítele.“ Byla to jen malá lež. S Masonem jsem sice zatím nechodila, ale doufala jsem, že mě Adrian nechá na pokoji, když si bude myslet, že jsem zadaná.

„Zvláštní, že ses o tom nezmínila hned,“ houkl Adrian. „Ale toho monokla ti neudělal on, že ne?“

Cítila jsem, jak se i v té zimě červenám. Doufala jsem, že si toho oka nevšimne, což byla samozřejmě blbost. S tím svým vampýřím zrakem si toho nejspíš všiml už v momentě, kdy jsem vešla na terasu.

„Kdyby to udělal, tak už by bylo po něm. Přišla jsem k tomu… při tréninku. Učím se bojovat jako strážkyně a naše hodiny jsou vždycky drsný.“

„To mě rajcuje,“ prohlásil. Zahodil svou druhou cigaretu a zašlápl ji.

„Bouchání do oka?“

„To zrovna ne. Rajcuje mě, když si představím, jak bychom to spolu dělali drsně. Mám rád kontaktní sporty.“

„To jistě,“ poznamenala jsem suše. Byl arogantní a troufalý, ale přesto jsem se nedokázala přinutit odejít.

Za sebou jsem zaslechla kroky, tak jsem se otočila. Po cestičce ke schodům se blížila Mia. Jakmile si nás všimla, hned se zastavila.

„Čau, Mio.“

Dívala se z jednoho na druhého.

„Další kluk?“ podivila se. Z jejího tónu byste nabyli dojmu, že jich mám celý harém.

Adrian na mě pohlédl tázavě a zároveň pobaveně. Zaťala jsem zuby a rozhodla se, že se nesnížím k tomu, abych na to odpovídala. Namísto toho jsem se uchýlila k netypické zdvořilosti.

„Mio, tohle je Adrian Ivaškov.“

Adrian použil tentýž šarm jako na mě. Potřásli si rukama. „Vždy je mi potěšením setkat se s Rosinou kamarádkou, obzvlášť s tak hezkou.“ Mluvil, jako bychom se spolu znali už od malička.

„Nejsme kámošky,“ uvedla jsem věc na pravou míru. Zdvořilostí už bylo až až.

„Rose se tahá jen s chlapama a psychopatama,“ pravila Mia. Z jejího hlasu zaznívalo typické opovržení, ale na Adriana se dívala tak, že bylo jasné, že ji zaujal.

„Aha,“ prohlásil radostně. „No, já jsem chlap i psychopat, takže to vysvětluje, proč jsme s Rose tak výborný kámoši.“

„My dva taky nejsme kámoši,“ oznámila jsem mu.

Rozesmál se. „Pořád si hraješ na tvrďačku, co?“

„Ta není žádná tvrďačka,“ vložila se do toho Mia, kterou evidentně naštvalo, že Adrian věnuje víc pozornosti mně. „Jen se zeptej poloviny kluků od nás ze školy.“

„Jo,“ přisvědčila jsem. „A tý druhý poloviny se můžeš zeptat na Miu. Když se obětuješ a uděláš jí laskavost, ona ti pak udělá spoustu laskavostí.“ Když Mia mně a Lisse vyhlásila válku, pár kluků ze školy přesvědčila, aby rozšiřovali pomluvy, že jsem s nimi dělala dost odporné věci. Ironií ale bylo, že je přinutila takhle lhát tak, že se s nimi vyspala.

Obličejem se jí mihl zahanbený výraz, ale ustála to.

„No,“ pravila, „aspoň jsem to s nima nedělala jen tak pro nic za nic.“

Adrian zaprskal jako kočka.

„Skončilas?“ zeptala jsem se. „Už bys měla dávno bejt v posteli a dospělí by si rádi promluvili.“ Mia vypadala mladě, což bylo častým zdrojem jejího trápení, a já se samozřejmě vyžívala v tom, že jsem si z ní kvůli tomu utahovala.

„Jasně,“ řekla odměřeně. Tváře jí zrůžovělý, takže teď vypadala ještě víc jako porcelánová panenka. „Stejně mám na práci lepší věci.“ Vydala se ke dveřím, ale zarazila se s rukou na klice. Podívala se na Adriana. „Toho monokla jí udělala její máma.“

Vešla dovnitř. Nádherné prosklené dveře se za ní zabouchly.

S Adrianem jsme tam stáli a mlčeli. Nakonec zase vytáhl cigára a zapálil si další. „Tvoje máma?“

„Buď ticho.“

„Ty zřejmě patříš k těm lidem, co si je ostatní buď oblíbí, nebo je nenávidí. Ale nic mezi tím, co? Ty a Vasilisa jste nejspíš jako ségry.“

„Asi.“

„Jak se má?“

„Co?“

Pokrčil rameny a působilo to, jako by se ze všech sil snažil chovat se nenuceně. „Vím, že jste vy dvě utekly…, a pak tu taky byla ta věc s její rodinou a s Viktorem Daškovem…“

Při zmínce o Viktorovi jsem strnula. „No a?“

„Co já vím. Domyslel jsem si, že toho na ni asi bude trochu moc.“

Pozorně jsem ho studovala a uvažovala, co se snaží zjistit. Lissa sice ve svém křehkém psychickém stavu prodělala otřes, ale vyřešily to prášky. Většina lidí na to buď zapomněla, nebo měla za to, že je to lež.

„Musím jít.“ Dospěla jsem k závěru, že právě teď bude nejlepší taktikou odchod.

„Určitě?“ Znělo to jen středně zklamaně. Jinak působil stejně nafoukaně a arogantně jako před chvílí. Něco mě na něm pořád okouzlovalo, ale ne natolik, abych riskla probírat s ním Lissiny záležitosti. „Myslel jsem, že je čas na dospělácký řeči. A je toho hodně, o čem bych se s tebou rád pobavil.“

„Už je pozdě, jsem unavená a z těch tvejch cigár mě bolí hlava,“ zavrčela jsem.

„Tak to jo.“ Potáhl z cigarety a vydechl kouř. „Některý ženský říkají, že jim s cígem přijdu víc sexy.“

„Já myslím, že kouříš jen proto, abys měl co dělat, než vymyslíš další moudrou větu.“

Rozkašlal se, protože se při nádechu začal smát. „Rose Hathawayová, nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím. Jestli jsi takhle okouzlující, když jsi utahaná a zpruzená, a takhle nádherná, když jsi zraněná a v hadrech na lyže, musíš bejt jinak úplně zničující.“

„Pokud tím ‚zničující‘ míníš, že by ses měl bát o život, tak jo, máš pravdu.“ Otevřela jsem dveře. „Dobrou, Adriane.“

„Brzo se uvidíme.“

„To asi ne. Už jsem ti řekla, že do starších kluků nedělám.“

Vešla jsem do ubytovny. Přes zavřené dveře jsem ho sotva slyšela, jak za mnou ještě zakřičel: „Jasně, že ne.“