Vampýrská Akademie - 7.kapitola

Bylo to jako vánoční ráno.
Nebyla jsem velký zastánce Boha nebo osudu, ale teď jsem to musela zvážit. Poté, co jsem omdlela, Sydney zřejmě někomu zavolala a ten jí řekl, že mě musí odvézt do Baia, aby mě zachránila.
To byl nepochybně důvod, proč jsem měla neurčitý pocit, že jsem v
autě během mého deliria. Musela hodně riskovat, když jela za tmy.
A pak, nějak, ze všech dhampírů v Baia, jsem byla přijata
k matce Dimitriho. To stačilo, abych začla vážně uvažovat o vyšších silách. Nikdo mi neřekl, jak přesně se to stalo, ale brzy jsem se dozvěděla. Že Olena Belikova měla pověst mezi svými vrstevníky o léčení a
dokonce i jakési kouzelné léčení. Měla zdravotnické vzdělávání a byla dhampírka a dokonce i někteří Morojci v tomto okolí za ní, když chtěli, aby se zabránilo lidské pozornosti. Nicméně.
Shodou okolností jsem si nemohla pomoci, že se tu něco dělo očem sem nic nevěděla.
Nechtěla jsem si dělat starosti o svou současnou situaci. Byla jsem příliš zaneprázdněna prohlížením okolí a jeho obyvatel.Olena nežila sama. Všechny tři Dimitriho sestry žily taky v domě se svými dětmi.
Rodiná podoba byla zarážející. Žádná z nich vypadala přesně jako Dimitri,
ale v každém obličeji, jsem ho mohla vidět. Oči. Úsměv. Dokonce
smysl pro humor. Kdykoliv jsem podíval se na některou z nich v mé periferním vidění, sem si myslela, že vidím Dimitriho. Bylo to jako domeček ze zrcadel, a jeho zkreslené odrazy všude.
Dokonce i dům mi dal vzrušení. Nebyly tu žádné známky toho, že tu někdy Dimitri žil, ale pořád jsem si myslela, že to je místo, kde vyrůstal. Chodil po těchto podlahách, dotkl se této zdi ... Jak jsem chodila od
místnosti k druhé, dotýkala jsem se zdí až příliš a snažila se upoutat jeho energii na mě. Snažila jsem si ho představit jak lenoší na gauči.Napadlo mě, jestli se vozil po zábradlí, když byl malý.
Snímky byly tak skutečné, že jsem si musela neustále připomínat, že on sám nebyla tady v věkových kategorií.
"Úžasně jste sezotavila," poznamenala Olena příští ráno poté, když jsem přišla na snídani. Dívala se, jak jsem přičichla k talíři. Byly to ultra-tenké palačinky skládané a mazané s máslem a džemem. Mé tělo vždy vyžaduje hodně jídla. Neměla jsem žádný důvod cítit se špatně z toho, že jsem moc jedla.

"Myslela jsem si, že jste mrtvá, když vás Abe a Sydney přinesli. "
"Kdo?" Zeptala jsem se s plnou pusou.
Sydney seděla u stolu s ostatními členy rodiny, sotva se dotkla jídla jako obvykle. Zdálo se, že zjevně nesvá být v dhampírské domácnosti, ale když jsem dneska ráno přišla dolů viděla jsem ji úlevu v očích.
"Abe Mazur," řekla Sydney. Pokud jsem se nemýlila, někteří další
lidi u stolu si vyměnili pohledy "Je to Moroi. Já jsem ...nevěděla, jak moc si byla zraněná včera večer, tak jsem mu volala.
Jel s jeho strážci. A on tě přivedl sem. "
Strážci? Množné číslo. "Je královský?" Mazur nebylo královské jméno, ale né vždy byli všichni pokrevní. Začínala jsem věřit Sydney a jejímu na pojení na sociální sítě a na mocné lidi, nemohla jsem si představit, proč by královský šel ven pro někoho jako jsem já. Možná, že dlužil Alchymistům laskavost.
"Ne," řekla stroze. Zamračila jsem se. Nekrálovský Moroi s více než
jedním strážcem? Velmi zvláštní.
Polkla jsem další sousto palačinek a obrátila svou pozornost zpět na
Olena. "Díky, že jste se mě ujala"
Dimitriho starší sestra, Karolina, seděla u stolu také, spolu s ní
holčička a syn Paul. Paulovi bylo asi deset let a zdálo se mi , že ho fascinuji.
Dimitriho dospívající sestra, Viktoria, tu byla taky. Zdála se, o trošku mladší než já. Třetí Belikova sestra se jmenovala Soňa a odešela za prací, než jsem se probudila. Budu muset čekat, než se s ní setkám.
"Vy jste opravdu zabila dva Strigoly úplně sama?" Paul se mě zeptal.
"Paule," kárala ho Karolina. "Není hezské se na něco takového ptát."
"Ale je to vzrušující," řekla Viktoria s úsměvem. Její hnědé vlasy
byly pruhovaný zlatem, ale její tmavé oči zajiskřily tak jako Dimitriho, když byl nadšený, že to trhalo mé srdce. Opět jsem měla chuť se na Dimitriho usmát, ale on tu nebyl.
"Udělala," říká Sydney. "Viděl jsem těla. Jako vždycky. "
Měla na sobě komický trápícíse výraz, a já jsem se zasmála.
"Alespoň jsem je nechala, kde si je mohla včas najít." Potlačila jsem úsměv. " Všiml si někdo ... nebo něco slyšel?"
"Zbavila jsem se těl, než je někho mohl vidět," řekla. " I kdyby lidé
cokolov slyšeli ... na, zalesněných místech, jako že jsou vždy naplněné pověr a strašidelných příběhů. Oni nemají žádné důkazy o upírech, samo o sobě, ale vždycky je jaksi nějaké přesvědčení, že
nadpřirozené a nebezpečné věci jsou venku. Málo vědí. "
Řekla, "strašidelné příběhy", bez jakékoliv změny výrazu.
Uvažovala jsem , jestli viděla některý z duchů včera v noci, ale nakonec jsem se rozhodla, že asi ne. Přišla po konci boje, nikdo jiný mohl vidět to co já, Duchy, Strigoly, jak to dopadlo.
"Musíte mít nějaký dobrý trénink ," řekla Karolina a posunula se tak, že se jí dítě opřelo rameno. "Vypadáte, jako byste
měla být stále ve škole. "
"Už jsem vyšla," řekla jsem a vyhla jsem se dalšímu zkoumávímu pohledu od Sydney.
"Jste Američanka," řekla Olena věc-z-věcně. "Co vás mohlo přinést sem? "
"Já ... já někoho hledám," řekla jsem po chvíli zaváhání.
Bála jsem se, že stím půjdou do tisku,, nebo že i ona by měla podezření, ža se chci stát krvavou děvkou, ale jen do té doby než, se otevřely dveře kuchyně a vešla Dimitriho babička, Yeva, vyděsil mě. Dimitri mi řekl, že
byla jakási čarodějnice, a mohla jsem tomu uvěřit. Vypadala jako ona byla
triliony let stará a byl tak tenká, že sem se divila, žeji vítr neodnesl pryč. Stála sotva pár centymetrů odě mě a její vlasy měly nesourodé šedé šmouhy. Ale byly to její oči, které mě skutečně vyděsila. Zbytek by mohl být křehký, ale ty tmavé oči byly ostré a varující a zdálo se, že se nesly do mé duše. Dokonce i bez Dimitriho je vysvětlení, bych ji brala za čarodějnici. Ona byla také jediná v domácnosti, která nemluvila anglicky.
Posadila se na jednu z prázdných židlí, a Olena spěšně vyskočila získat nějaké další palačinky. Yeva zamumlala něco v ruštině, že
z ostatních pohledu nepříjemné. Sydney rty zachvěly do
malého úsměv. Yeva vysela očima na mě, jak mluvila, tak jsem se podíval
kolem po překladu.
"Co?" Zeptala jsem se.
"Babička říká, že jste nám neříká celou pravdu o tom, proč
jste tady. Ona říká, že čím více se spozdíte, tím horší to bude, "
vysvětlila Viktoria. Pak dala Sydney omluvný pohled. "A
chce taky vědět, kdy Alchymistka odejde. "
"Jakmile to bude možné," řekla suše Sydney.
"No, proč jsem tady ... je to trochu dlouhá historie." Mohla bych být jakkoli nejasnější?
Yeva řekla něco jiného, a Olena odsekla s tím, co znělo jako
trest. Pro mě, když mluvila opatrně: "Ignoruj ji, Rose. Má jen jednu z jejích nálad. Proč jste tady, je vaše vlastní věc, ačkoli
Jsem si jistá, že Abe chce s tebou mluvit na nějakém místě. "Zamračila jsem se lehce, a připomněla jsem si jak se na mě díval.
"Měla by ste mu poděkovat. Zdálo se, že byl velmi znepokojen kvůli vám."
"Taky bych ho chtěla vidět," zamumlala jsem, stále zvědavá.
Dobře chráněný, nekrálovský Moroi, který pro mě přijel a zdálo se být nesvůj. A touží se dozvědět proč jsem tady, musela jsem změnit téma. "Taky bych se ráda porozhlídla po Baia. Nikdy jsem nebyla na takovém místě, kde žije tolik dhampírů. "
Viktoria se rozzářila. " Já vás tu ráda provedu jestli se cítíte dobře. Teda pokud chcete jít teď. "
Věřila mi, což bylo jen dobře. Upřímně řečeno, nebyla jsem si jistá, co dělám už teď, a pravděpodobně to vypadalo, že Dimitri nebyl v této oblasti. Podívala jsem se na Sydney tázavě.
Pokrčila rameny. "Dělej si, co chceš. Já nikam nejdu. " Zjistila jsem, že mě trošku znepokojuje. Ona mě sem přivedla jako jí její nadřízení řekli, ale co měla dělat teď? No, o to se budu zajímat pozdějš.
Jakmile jsem dojedla, tak měViktoria prakticky vytáhla ven ze dveří, jako bych byl nejvíce vzrušující věc, co se tady děla kolem. Yeva ze mě po zbytek jídla nespustila oči a dokonce ačkoli ona už mi neřekla nic jiného, její podezřelé chování.
Podívejte se jasně mi řekla, že nevěří ani slovo jsem řekla. Pozvala jsem
Sydney spolu na výlet, ale ona odmítla, si vybírat místo kam se zamkne, aby si mohla přečíst o řeckých chrámy nebo si zatelefonovat.
Viktoria řekla, že centrum nebyl daleko od místa, kde žili, a dalo se tam dojít pěšky. Den byl jasný a chladný, s dostatkem slunce, a bylo to docela příjemné.
"Nemáme hodně návštěvníků," vysvětlila. "Až na Morojce, ale většina z nich nezůstane dlouho. "
Nedodala, nic víc, ale já jsem se zajímala o její podtext. Hledali tu ti Morojci nějaké povyražení s Dhampírkama? Vyrostla bych z myšlení těchto žen, které se rozhodly nebýt strážci, jak ostudné a sprosté. Ty ve
Slavíku se jistě setkaly s obyčejností krvavých děvek, ale Dimitri
mě ujistil, že ne všechny ženy byly takovéhle. Po setkání s Belikovýma, jsem mu věřila.
Jak jsme se blížili k centru města, brzy jsem zjistil, jiný mýtus
rozbila. Lidé vždy mluvil o krvi děvky žijících v táborech, nebo
obce, ale to není tento případ. Baia nebyla velký, ne jako
Petrohrad nebo dokonce Omsk, ale to bylo skutečné město s velkou
lidskou populací. Těžko venkovský tábor nebo zemědělské sídliště. Celé
nastavení bylo překvapivě normální, a když jsme dorazili do centra,
lemované malými obchůdky a restaurací, je to taky vypadalo jako každé jiné místo na světě, lidé tu mohli žít. Moderní a běžné, jen s
mírným pocitem vesnice.
"Kde jsou všichni dhampíři?" Přemýšlela jsem nahlas. Sydney řekla,že
tu byla tajná dhampírská subkultura, ale neviděl jsem žádné známky toho.
Viktoria se usmála. "Ach, jsou tady. Máme spoustu podniků a
jiná místa, že o nás lidé nevědí. "Zatímco jsem mohla pochopit dhampíry, že žijí bez povšimnutí ve velkých městech, se zdálo
pozoruhodné, že táhnout pryč odsud. "A spousta z nás prostě žijí a pracují
s lidmi. "Kývla na to, co vypadalo jako drogerie.
"To je místo, kde Soňa pracuje teď."
"Teď?"
"Teď, když je těhotná." Viktoria obrátila oči v sloup. "Vzala bych vás tam, aby ste se setkaly, ale ona je v poslední době mrzutá. Doufám, že dítě přijde brzy. "
Nechala toho, a já jsem zase přemýšlela o spojení dhampírů a Morojců tady. Nezmínily jsme se o tom znovu, a naše konverzace zůstala lehká a dokonce škádlivá. Viktorii bylo snadné mít rád, a za hodinu, jsme si připadaly, jako bychom se znali odvždy. Možná,že je to poutem k Dimitriovi, jako by mě vázal k jeho rodině.
Mé myšlenky byly přerušeny, když někdo zavolal Viktoriino jméno. Otočily jsme a spatřily jsme velmi roztomilého dhampíra na křižovatce. Měl bronzové vlasy a tmavé oči, jeho věk jsem odhadovala mezi mým a Viktoriiním.
Byl hodně upovídaný a mluvil sní. Usmála se na něj a pak ukázal na mě, takže můj úvod v ruštině.
"To je Nikolai," řekla mi v angličtině.
"Těší mě," řekl v anglištině. Hodnotil mě, jak to dělávali kluci často, ale když se otočil zpátky k Viktorii, bylo jasné, kdo byl předmětem jeho náklonnosti. "Měla by jsi přivést Rose na party u Marina. Je to v neděli v noci. "Zaváhal a dodal opatrně. "Jdeě, ne?"
Viktoria přemýšlela, a já jsem si uvědomila, že nedbala na jeho zamilovanost. "Budu tam, ale ..." Otočila se ke mně. "Bude tu ješte? "
"Já nevím," řekla jsem upřímně. "Ale půjdu, jestli tu ještě budu. Co je to za párty? "
"Marina je kamarádka ze školy," vysvětlila Viktoria. "Sejdeme se a budeme slavit, než se vrátíme. "
"Do školy?" Zeptala jsem se hloupě. Nějak, to mě nikdy nenapadlo
že dhampíři tady chodí taky do školy.
"Máme teď prázdniny," řekl Nikolaj. "Velikonoční."
"Ach." To bylo to koncem dubna, ale neměla jsem tušení, co je to za den. Jako bych ztratila přehled o dnech. To se mi zatím nestalo, takže jejich školní prázniny musíbýt v týdnu před Velikonocemi. U Svatého Vladimíra se to bralo jako poslední prázdniny "Kde je vaše škola?"
"Je to asi tři hodiny cesty. Ještě vzdálenější než tady. "Viktoria
udělala obličej.
"Baia není tak zlá," škádlil ji Nikolai.
"To se ti snadno řekne. Vy ji nakonec opustíte a uvidíte samá vzrušující místa "
"Copak?" Zeptala jsem se jí.
Zamračila se, náhle nepříjemně. "No, mohla bych ... ale to není
jak to děláme tady, alespoň ne v mé rodině. Babička má některé ...
silné názory o mužích a ženách. Nikolai bude strážce,
ale já zůstanu tady s mojí rodinou. "
Nikolai najednou sebral podezdření . "Jsi strážce?"
"Aha, dobře." Teď mi bylo trapně.
Viktoria promluvila dřív, než jsem stihla na něco přijít. "Ona
zabila dva Strigoly mimo město. Sama. "
Vypadal dojatě. "Ty jsi strážce."
"No, no ... sice jsem je zabila, ale vlastně jsem nepřísahala." Zvedla jsem svoje vlasy, abych jim ukázala krk. Kromě všech mých pravidelných molnických značek, jsem tam měla malou hvězdu, která znamenala, že jsem si byla v bitvě. Oba zalapali po dechu a Nikolai řekl něco v ruštině. Nechala jsem vlasy spadnout a ohlédla se. "Co?"
"Vy jste ..." Viktoria se kousla do rtu, oči zamyšlené, když tápala po tom, co chtěla říct. "Unpromised? Nevím, to anglické slovo"
"Unpromised?" Řekla jsem. "Myslíš, že ..., ale technicky, ne všechny
ženy tady? "
"I když nejsme strážci, dostateme známky zobrazující, že jsme dokončili naši školu. Žádná značka slibu, ačkoli. Pro ty kdo zabil tolik Strigolů a nemají loajalitu ke škole, nebo ke strážcům ... "pokrčila rameny Viktoria. "Nazýváme to unpromised-to je podivná věc. "
"Je to divné, i tam odkuď jsem," přiznala jsem. Neslýchané, opravdu.
Natolik, že jsme neměly pro to výraz. To prostě nebylo normální.
"Měl bych vás nechat jít," řekl Nikolaj, jeho roztoužený oči spadly zpět
Viktorii. "Ale uvidíme z Marina, opravdu? Možná, že dřív? "
"Ano," souhlasila. Řekli si rozloučení v ruštině, a pak se vypařil přez ulici, sportovní milost, kterou Strážci často získal s tréninkem.
Připomnělo mi to trochu Dimitriho.
"Měla bych se ho bát," řekla jsem.
"Ne, on si myslí, že jsi vzrušující."
"Ne tak vzrušující jako si to myslí o tobě."
Zvedla obočí. "Co?"
"Líbíš se mu ... Chci říct, má tě opravdu rád. Neřekl ti to? "
"Ach. Jsme jen přátelé. "
Mohla bych říct, že z jejího postoje to myslela vážně. Byla k němu úplně
lhostejná, což bylo špatné. Byl to roztomilý a hezký. Byla jsem překvapená z různých postojů tady. "Říkala si, že nemůžeš ... ale ty by si chctěla být Strážcem? "
Zaváhala. "Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Máme všechny stejné
vzdělávání ve škole, a já jsem ráda, že se budou moci bránit. Ale já bych
to spíše použila na ochranu své rodiny než Moroje. Myslím, že to zní ... "
Znovu se odmlčela se myslela na to správné slovo. "... Ženské, mužské? Ale muži se stanou strážci, a ženy zůstávají doma. Jen můj bratr odešel. "
Málem jsem zakopla. "Váš bratr?" Zeptala jsem se a snažila jsem se udržet můj hlas stabilní jak je to bylo možné.
"Dimitri," řekla. "On je starší než já a byl chvíly strážcem. Je teď ve v Americe. Neviděli jsme ho dlouhou dobu. "
"Hm."
Cítila jsem se hrozně a provinile. Provinile, protože jsem držela pravdu od
Viktorie a dalších. Hrozné, protože se nikdo neobtěžoval předat zprávy o něm jeho rodině.
Usmála se na nad vlastníma vzpomínkama a nevšimla si změnu v moji náladě.
"Paul vlastně vypadá přesně jako on v jeho věku. Měla bych vám ukázat
fotografie a některé novější. Dimitri je docela roztomilý. Protože je to můj bratr. "
Byla jsem si jistá, že kdybych viděla fotografie z Dimitriho dětství by mě hodně zabolelo u srdce. Čím víc Viktoria mluvila o Dimitrim, tím hůř jsem
cítila.
Neměla jsem ponětí o tom, co se stalo, a dokonce ačkoli to bylo pár let od chvíle, kdy ho viděly, bylo jasné, že ho celá rodina vroucně milovala. Ne, že bych byla překvapená. (A opravdu, kdo by nemohl milovat Dimitriho?) Být kolem nich se jednou ráno ukázalo, jak blízký si všichni jsou. Věděla jsem z Dimitriho příběhů, že bycl do nich taky blázen.
"Rose? Jsi v pořádku? "Viktoria se na mě dívala s obavami, pravděpodobně proto, že jsem nic neříkala v posledních deseti minutách.
Chvíly jsme se potulovaly kolem až jsme skoro došly k jejich domu. Při pohledu na ní, na její otevřený, přátelský obličej a oči, které byly tolik podobné Dimitrimu, jsem si uvědomila, že jsem mám další úkol před sebou, než jsem mohla jít pátrat po Dimitrim, kdekoliv teď byl. Polkla jsem. "Já ... no. Myslím, že ... Myslím, že je třeba si sednout s vámi a se zbytkem vaší rodiny. "
"Dobře," řekla, stále měla strach v hlase.
Uvnitř domu seOlena a Karolína pohybovaly v kuchyni a plánovaly dnešní večeři, bylo to překvapující vzhledem k tomu, že jsme právě dojedlyvelou snídani. Měla bych si zvyknout na jejich stravování. V obývacím pokoji, stavěl Paul komplikovanou dráhu z Lega. A Yeva tu byla taky.
Seděla v houpacím křesle a vypadala, že je na světě nejvíce obyčejná
babička, když pletla ponožky. Kromě většiny babiček
nevypadala, jako by vás mohla spálit jediným pohledem.
Olena mluvila s Karolina v ruštině, ale přešla do angličtiny
Když mě uviděla. "Vydvě ste se vrátily dřív, než jsem vás čekala."
"Viděly jsme vesnici," řekla Viktoria. "A Rose ... by chtěla s vámi mluvit.
Se všemi. "
Olena vypadala zmateně a jako Viktoria.
"Co se děje?"
Váha všech těchto Belikových očí odstartovaly dunění v mé hrudi. Jak to mám udělat? Jak bych mohla vysvětlovat něco, o čem jsem nemluvila několik týdnů? Když Yeva to dělala mnohem horší.
Možná, že měla nějaký zvláštní pocit, že se něco velkého děje.
"Měli bychom si sednout," řekla jsem.
Paul zůstal v obývacím pokoji, za což jsem byl vděčný. Byla jsem si docela jistá, že jsem to nemohla zvládnout říkat, před malým klukem, který vypadal jako Dimitri a zřejmě se díval na mě.
"Rose, co se děje?" Zeptala se Olena. Vypadala tak sladce, a
dobře ... mateřsky, že jsem málem rozbrečela. Kdykoliv jsem byla naštvaná moji vlastní matku za to, že asi neudělala dobrou věc, vždycky jsem byla oproti ní, některý idealizovaný obraz mámi, který vypadal
hodně, jako Dimitriho, jsem si to uvědomila. Dimitriho sestry vypadaly stejně starostlivé, jako bych byla někdo známý, kterého znají dlouho. Že přijetí a obavy z mých očí je pálí ještě víc, když viděly teprv dnes ráno. Yeva měla velmi zvláštní výraz, jako ona očekávala něco takového po celou dobu.
"No ... to je důvod, proč jsem sem přišla, Baia, bylo někoho najít "

To nebylo tak úplně pravda. Já jsem sem přijela hledat Dimitriho. Nikdy bych nehledala jeho rodinu, ale teď jsem si uvědomila, že to byla
dobrá věc, kterou jsem měla udělat.
"Víte, Viktoria my vyprávěla o Dimitrim." Olena tváč se rozzářila, když jsem řekla, že jejího syna jméno. "A ... znala jsem ho.
Býval strážce na mé škole. Můj učitel, vlastně. "
Karolina a Viktoria svítily stejně. "Jak mu je?" Zeptala se Karolina.
"Je to dlouho co jsme ho naposled viděly. Víte, kdy přijede na návštěvu? "
Nemohla jsem ani pomyslet na odpovědi na jejich otázky, tak jsem se tlačila vpřed s mým příběhem, než bych ztratila odvahu předevšemi těmi
milujícími tvářemi. Vzhledem k tomu, že slova vyšla z mých úst, to bylo skoro jako kdyby to někdo říkal, a já to prostě sledovala z povzdálí.
"Před měsícem ... naše škola byla napadena Strigoly.
opravdu špatný útok ... obrovská skupina Strigolů. Ztratili jsme hodně lidí-
Morojů a dhampírů. "
Olena vykřikla v Ruštině. Viktoria naklonila se ke mně. "Sv.
Vladimir je tvoje škola? "
Zastavila jsem se v mém příběhu, překvapila mě. "Slyšela jsi o tom?"
"Všichni o tom neslyšeli," řekla Karolina. "Všichni víme, co
stalo. To byla vaše škola? Tys tam byl tu noc? "
Přikývla jsem.
"Není divu, že máte tolik molnických značek," vydechla Viktoria v údivu.
"A to je místo, kde je Dimitri teď?" Zeptala se Olena. "Ztratili jsme stopu
od jeho poslední úkolu. "
"Hm, jo ..." Můj jazyk jakoby otékal v krku. Nemohla jsem dýchat.
"Byla jsem ve škole v noci útoku," potvrdila jsem. "A byl tam i Dimitri. On byl jeden z vůdců v boji ... a způsob, jakým se bil ... byl ... byl tak statečný ... a ... "
Má slova se zlomila, ale v tomto bodě, jiní byli na lovu. Olena zalapala po dechu a opět reptali v ruštině. Vybrala jsem si jedno slovo "bůh". Karolina taky. zmrzlé, ale Viktoria naklonila směrem ke mně. Ty oči, které byly tak jako měl její bratr se na mě dívaly pozorně, jak soustředěně jako by kdyby na mě tlačily, aby řekla pravdu, bezohledu na to jak hrozné to bude.
"Co se stalo?" Zeptala se. "Co se stalo s Dimitri?"
Podívala jsem se pryč od jejich tváře, očima jsem koukala po obývacím pokoj.
Na protější zdi, jsem zahlédla knihovnu naplněný staré, kůží vázané
knihy. Oni měli zlaté reliéfově trnové písmo. Bylo to zcela náhodné, ale najednou jsem si vzpomněla, kde je bral Dimitri.
Byly tyto staré dobrodružné romány mé matce odebrána,
mi řekl jednou. Obaly byly tak krásné, a já jsem je milovala. Pokud jsem
byla jsem opatrná, tak si je občas ohla prohlédnout. Myšlenka na
mladého Dimitriho, jak sedí v přední části, ve které byla knihovna, pečlivě soustružení na stránky a oh, skoro se mi ztratil dech.
Kdyby tomu tak bylo, kde by našel jeho lásku západních románů?
Ztratila jsem ji. Byla jsem nepozorná. Nechtěla jsem jim říct pravdu. Moje city byly stále příliš silné a mé mě vzpomínky zaplavily, když jsem bojovala se myslet na něco, něco jiného a nezahrnovalo ho to do té hrozné bitvy.
Pak jsem se podívala na Yeva znovu, a něco v jejím výrazu mě nevysvětlitelně pobídlo . Musela jsem to udělat. Otočila jsem se zpátky k ostatním. "Bojoval statečně opravdu v bitvě, pomáhal vést záchrannou misi zachránit některé lidi, které Strigolové unesli. Byl opravdu úžasný, jen ...on ... "
Zastavila jsem se znovu a uvědomila si, slzy stékající mi po tvářích. V
mé mysli, jsem si přehrávala hroznou scénu z jeskyně, s Dimitrim tak
blízko svobodě a přijatá Strigoi na poslední chvíli. Otřásla jsem se, že byl pryč, zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem to skončit. Dlužím to jeho rodině.
Nebylo to zrovna šetrný způsob jak jim to říct. "Jeden z Strigolů tam ... no,
on přemohl Dimitriho. "
Karolina zabořila tvář do matčina ramena, a Olena se nijak nesnažila skrýt své vlastní slzy. Viktoria neplakala, tvářila se naprosto v klidu. Skývala a kontrolovala svoje emoce stejně dobře jako Dimitri. Pátrala v mým obličeji, potřebovala si být jistá
"Dimitri je mrtvý," řekla.
Bylo to spíš konstatování, než otázka, ale dívala se na mě a čekala na potvrzení. Napadlo mě, dát jim, nějaký náznak, že tam bylo více v příběhu. Nebo možná prostě potřebují jistotu z těchto slov. A na okamžik jsem se domnívala, říkat jim, že Dimitri byl mrtvý.
To by bylo to, co by jim lidi z akademie, strážci řekli. Bylo by to jednodušší na ně ... ale nějak jsem nemohla lhát, i když to byla uklidňující lež. Dimitri by chtěl celou pravdu, a jeho rodina taky.
"Ne," řekla jsem, a srdeční tep, doufám, že se objevily ve všech jejich tvářích, alespoň dokud jsem znovu promluvila. "Dimitri je Strigoj."