Vampýrská Akademie - 6.kapitola

Napsal Girl.blogerka.cz (») 2. 6. 2013 v kategorii V.A.- Krvavý slib 4:Richelle Mead, přečteno: 1119×

Ztuhla jsem, každá část ve mě byla vzhůru a ve střehu. Nebylo tu žádné světlo z vesnice, takže mi trvalo několik vteřin rozeznat tmavou místnost. Sydney se krčila ve své vlastní posteli, její tvář byla neobvykle klidná, když spala.
Kde byl Strigoj? Rozhodně ne v našem pokoji. Byl v domě? Každý říkal, že cesta do Dimitriho vecnice byla nebezpečná.
Přesto jsem si myslela, že Strigoj by měl jít po Morojcích a
dhampárech i když lidé byli velkou částí jejich stravy. Přemýšlela jsem o
lidech, kteří nás přivítali ve svém domě, v tom se mi sevřelo srdce. V žádném případě bych nedovolila, aby se jim něco stalo.
Vyklouzla jsem tiše z postele, popadla jsem kůl a plížila jsem sez místnosti abych nevzbudila Sydney. Nikdo jiný nebyl vzhůru a jakmile jsem byla v obívacím pokoji, byla nevolnost pryč. Ok. Strigojové nebyla uvnitř, což bylo dobře. Byli venku, zřejmě na straně domu v blízkosti mého pokoje. Tiše jsem vyšla z domu a zašla za roh stejně tiše jako tma kolem mě.
Nevolnost sílila, jak jsem se blížila ke stodole, a já jsem nemohla
pomoci, ale cítila jsem se namyšleně. Chtěla jsem překvapit ty Strigoje, kdo by si myslel, kdo by si mylel, že by se v plížili do vesnice si dát člověka k večeři? Tam. V bezprostřední blízkosti u vchodu do stodoly, jsem viděla pohybovat se dlouhý stín. A mám tě, pomyslela jsem si. Připravila jsem si kůl a začala jsem se přesouvat k němu, když v tom mě něco udeřilo do ramene..
Zarazila jsem se , překvapená, a podívala se do tváře Strigola. Koutkem oka jsem viděla přicházet druhého Strigoje  od stodoly. Panika se šíříla skrze mne. Byli ti dva, můj detekční systém mi nemohl říct kolik jich bylo.
Horší by bylo kdyby mě chytil.
Okamžitě mi zablesklo: Co když je některý znich Dimitri?
Neybl. Alespoň ten co byl blízko mě. Byla to žena. Musela jsem ještě
získat cit pro druhýho. Ten se ke mně blížil rychle z druhé strany. Musela jsem se vypořádat s touto bezprostřední hrozbou. Udeřila jsem na ženu s kůlem, a doufala jsem, že ji zraním, ale ona se mi vyhnula tak rychle, sotva jsem ji viděla se pohnout. A Udeřila mě téměř ležérním způsobem. Nebyla jsem dost rychlá reagovat oplatit útoky druhého Strigola, který nebyl Dimitri.
Odpověděla jsem rychle, skákala a kopala do něj.
Držela jsem obléhání, vytváření vzdálenosti mezi námi, ale bylo to k ničemu, když žena přišela zezadu a chytila mě, mé tělo prudce otočila proti ní. Vydala jsem tlumený výkřik a cítila jsem její ruce na mém krku. Pravděpodobně se mi chystá zlomit krk, uvědomila jsem si. Byla to rychlá, snadná technika pro Strigoli, která jim pomohla otáhnout oběť pryč pro krmení.
Snažila jsem, ji odstrčit, ale jako ostatní Strigolové se naklonila nade mnou a já věděla že je to k ničemu. Oni mě překvapili. Byly dva. Byli silní.
Panika vyrazila ve mně opět ohromující pocit strachu a
zoufalství. Bála jsem se pokaždé, když jsem bojovala Strigoli, ale tento strach byl dosažení bodu zlomu. Byl rozostřený a mimo kontrolu, a já měla
podezření, že jsem byla dojata šílenstvím a temnotou kterou jsem vstřebávala z Lissy.
Pocity ve mě explodovaly, a já jsem přemýšlela, jestli by mě mohly zničit dřív než ten Strigol. Byla jsem ve velmi vážném nebezpečí smrti .Vztek a utrpení, které jsem v sobě dusila.
Pak náhle, bylo to jako by ze mě vylétly. Průsvitné tvary,
zářící tiše ve tmě, se objevily všude. Některé vypadali
jako normální lidé. Jiní byli hrozné, jejich tváře byly vyzáblé jako lebka.
Přízraky. Duchové. Jsou kolem nás, z jejich přítomnosti mi vstávali vlasy na zátylku a začala mě stašně bolet hlava.
Duchové se obrátili ke mně. Jako to dělali drříve, jako v letadle, když se mi zjevili a vyhrožovali mi, že mě zničí. Zpevnila jsem se a zoufale jsem se snažila sebrat sílu vybudovat překážeky, které by mě chránily před duchovním světem. Byla to dovednost, kterou jsem se musela naučit, jednu jsem obvykle ponechávala na místě bez jakékoli námahy.
Zoufalství a panika z této situace, rozbyly poslední překážku. V této
strašné, kreve srážecí chvíli jsem siopět sobecky přála aby Mason
nenašel klid a neopustil tento svět. Cítila bych se lépe, kdyby tu jeho
duch byl.
Pak jsem si uvědomila jsem nebyla jejich cíl.
Duchové dotírali na ty dva Strigoly. Duchové neměli
pevné tělo, ale každé místo, kterého se dotkli a prošeli mnou, jsem cítila jako led. Strigolka okamžitě začala mávat rukama, aby
odrazila zjevení pryč, vrčení ze vzteku a něco skoro jakostrach. Duchové nedokázali zranit Strigoli, ale byly zřejmě dost otravní a rozptylovali.
Zabodla jsem kůl do Strigola dřív, než si mohl všimnou, že jsem přicházela. Okamžitě, se duchové kolem něj přestěhovali k ženě.

Byla dobrá. Přes snahu odrazit duchy, byla ještě schopna dobře odrážet mé útoky.
Její úder mi vyrobil před očima hvězdičky a poslal mě ke stěně stodoly. I přesto, že mi třeštila hlava z duchů mi prásknutí hlavou o stodolu nepomohlo. S ohromující závratí jsem se vrátila zpět a pokračovala jsem ve svém úsilí dostat šanci ji probodnout srdce. Podařilo se jí držet si mě od hrudi, alespoň dokud ji jeden duch nechytl nepřipravenou. Její momentální rozptýlení mi dalo šanci, a bez váhání jsem ji probodla. Padla na zem a nechala mě samotnou s duchy.
Duchové, jasně že na ně chtěli zaútočit.Bylo to hodně jako v letadle. Zdálo se, že mě fascinují, v zoufalé snaze získat mou pozornost. Pouze s desítkami fantomů rojení, to by mohlo také být útok.
Zoufale jsem se snažila znovu přivolat mé překážky, Odehnat duchy pryč ode mne, jak jsem to udělala už dávno. Úsilí bylo nesnesitelné. Nějak,
jsem ovládání emocí přinesla duchy, a když jsem byla klidnější, bylo těžký se kontrolovat. Moje hlava pokračovala v pulzující bolestí.
Zatla jsem zuby a soustředila jsem každý kousek své síly na zablokování duchů.
"Jděte pryč," zasyčela jsem. "Už vás nepotřebuji."
Na okamžik to vypadalo, že moje úsilí bylo k ničemu.
Pak se pomalu, jeden po druhém, začali vytrácet. Cítila jsem se pod kontrolou, jak jsem se naučila před maturou. Brzy tu nic nebylo,jen já, tma a stodola a Sydney.
Všimla jsem si jí, jak jsem se zhroutila na zem. Vyběhla z domu v pyžamu, obličej měla bledý. Klekla si vedle mě a pomohla mi se posadit, měla skutečný strach. "Rose! Jsi v pořádku? "
Připadala jsem si jakoby každý kousek energie v mém mozku a tělu někdo odsál. Nemohla jsem se hýbat. Nemohla jsem myslet.
"Ne," řekla jsem jí.
A pak jsem omdlela.
Snila jsem o Dimitri znovu, objal mě a s krásnou tváří se nademnou skláněl, jak často dělal, abych věděla, že mu na mě záleží, když jsem byl nemocná.
Vzpomínky na minulost, co přišely ke mně, my dva se smíchem nad
nějakým vtipem. Někdy mě v těchto snech musel nést pryč.
Někdy jsem sním jela v autě. Občas se jeho obličej objevil, abych v něm viděla hrůzostrašný obraz Strigola, to mě mučilo.
Pak jsem rychle mávla štětcem a zlé myšlenky byly pryč.

Dimitri se o mě postaral tolikrát a vždy tu byl, když jsem ho potřebovala. To šlo oběma způsoby, ačkoli. Je pravda, že nebyl tolikrát v nemocnici jako já. To bylo moje štěstí. I když byl zraněný, nechtěl si to připustit.
A jak jsem snila a blouznila, jedna vzpomínka se mi furt vracela, že jsem se o něj mohla postarat.
Těsně předtím, než jsme byli ve škole napadeni, byl Dimitri zapojen do zkoušky u mě a mých kamarádů noviců, aby viděl jak dobře jsme reagovali na překvapivé útoky. Dimitri byl tak těžký, že bylo téměř
nemožné ho porazit, ačkoli během jednoho z cvičení byl překvapený, že vidí škrábanec na tváři.
"Uvědomuješ si, že by jsi mohl vykrvácet k smrti?" Zvolala jsem. Jaksi jsem přeháněla
Dotkl se roztržitě tváře a zdálo se, že si zranění nevšiml.
" Není to tak vážné. Nic to není. "
" Není to nic dokud se ti do toho nedostane infekce!"
"Víš, že je to nepravděpodobné," řekl tvrdohlavě. Byla to pravda.
Morojové, pomineme-li občasné vzácné onemocnění, jako měl Victor,
sotva kdy onemocněli. My dhampíři jsme to zdědili od nich, stejně jako Sydney jí dalo nějakou tetování ochranu. Nicméně, jsem nehodlala nechat Dimitri krvácet do všech koutů světa.
"Pojď," řekla jsem a ukázala na malou koupelnu v tělocvičně. Můj
hlas byl divoký, a k mému překvapení, mě poslechl.
Namočenou žinkou, jsem jemně čistila jeho tvář. Chvíli pokračoval v protestech, ale nakonec zmlkl. Koupelna byla malá, a my jsme byli jen pár centimetrů od sebe. Cítila jsem jeho čistou, opojnou vůni a studovala jsem každý detail jeho tváře a silné tělo. Mé srdce závodila v mé hrudi, ale měla jsem dobré chování, tak jsem se snažila být chladná a klidná. On byl taky úolně klidný, ale když jsem mu zastrčila vlasy dozadu za uši kvůli očištění zbytku jeho tváře, sebou trhl. Když jsem se dotkla prsty jeho kůže, prošly mnou elektrizující vlny, a on to cítil taky. Chytil mě za ruku a odtáhnul ji pryč.
"Dost," řekl chraplavým hlasem. "Jsem v pořádku."
"Jsi si jistý?" Zeptala jsem se. Neměl uvolné ruce. Byli jsme tak, tak blízko. Malá koupelna se zdála, být připravená na výbuch elektřiny mezi námi. Věděla jsem, že by to nemohla vydržet, ale nechtěla jsem ho pustit. Bože, to bylo těžké být zodpovědná někdy.
"Ano," řekl. Jeho hlas byl tichý, a já jsem věděla, že nebyl naštvaný na mě.
Měl strach, strach, jak málo stačilo aby se vzplál oheň mezi námi. Jak to bylomožné, že jsem cítila teplo po celém těle jen díky dotyku jeho ruky.
Sním jsem se cítila kompletní, on je ten se kterým bych ctěla být.
"Díky, Rozo."
Pustil mou ruku, a vyšli jsme z koupelny jak to běžně dělají lidi.
Ale z dotyku jeho kůže a my zůstaly vlasy stát celé hodiny potom...
Nevím, proč se mi to zdálo, asi mi to vyvolalo v paměti to napadení u stodoly. Zdálo se mi divné, že jsem měla sen jak pečuji o Dimitriho, když jsem byla ten, kdo potřeboval péči. S Dimitrim se vždycky cítím lépe, dokonce i v mých snech, dává mi sílu a odhodlanost.
Ale jak jsem ležela v tom deliriu a pohybovala dovnitř a ven z vědomí,
jeho uklidňující tvář se občas proměnila na ty hrozné červené oči
a tesáky. Chtělo se mi brečet, ale tvrdě jsem proti tomu bojovala.
Pak už vůbec nevypadal jako Dimitri. Proměnil se v muže, kterého jsem neznala, starší Moroj s tmavými vlasy a milýma očima, zlaté šperky se leskly na jeho krku a uších. Volala jsem po Dimitrim znovu a
nakonec, se jeho tvář vrátila, bezpečná a nádherná.
Na jednom místě se však obraz posunul znovu, tentokrát do
ženy. Je jasné, že ona nebyla Dimitri, ale něco tak bylo, jeho hnědé oči, které mi ho připomnělo. Ona byla starší, po čtyřicítce možná, a dhampírka. Položila mi hadr přez čelo, a já si uvědomila, že už jsem nesnila. Tělo mě bolelo, a byla v neznámé posteli, v neznámém pokoji. Žádné známky po Strigolech.
Zdálo se mi to taky? "Nesnažte se hýbat," řekla žena s
nejmenší stopou po ruským přízvuku. "Dostala si pár špatných úderů."
Moje oči se rozšířily, jak se události ze stodoly vrátil ke mně,
duchové jsem zavolala nahoru. To nebyl sen. "Kde je Sydney?
Je v pořádku? "
"Ona je v pořádku. Neboj se." Něco v ženský hlasu mi řeklo, že jí můžu věřit.
"Kde to jsem?"
"V Baia."
Baia, Baia. Někde vzadu v hlavě, mi to jméno bylo povědomé. Najednou, mi cvaklo. Dávno mi ho Dimitri řekl. Vždy jen zmínil jen jméno města, ale jednou, i když jsem se snažila, nikdy jsem nebyla schopna si ho pamatovat. Sydney by mi ho nikdy neřekla. Ale teď jsme tady. V Dimitrově domově.
"Kdo jste?" Zeptala jsem se.
"Olena," řekla. "Olena Belikova."

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a jedenáct