Vampýrská Akademie - 30.kapitola

Alberta na mě čekala v přední kanceláři v administrativní budově strážců.Albertina role kapitánky byla pozoruhodná vzhledem k tomu,že v našich řadách se vyskytuje jen málo žen.Bylo jí něco přes padesát a patřila k těm nejdrsnějším ženám,jaké jsem kdy potkala.V jejích pískových vlasech prosvítaly šedé prameny a na pleti se jí podepsala léta strávená prací venku.
"Vítejte zpátky,Rose," řekla a vstala.Rozhodně mě neobjala a chovala se striktně profesionálně,ale už jen to že mě oslovila křestním jménem,jsem považovala za přátelské gesto.A taky jsem v jejích očích viděla úlevu a radost,že mě zase vidí. "Půjdeme do mojí kanceláře."
Tam jsem nikdy nebyla.Veškeré disciplinární záležitosti,které jsem kdy se strážci řešila,byly předány výboru.Ani mě nepřekvapilo,že její kancelář je bez poskvrny a všechno tam má pečlivě srovnané.Usedla za svůj stůl a já se posadila naproti ní.Připravila jsem se na výslech.
"Rose," oslovila mě a naklonila se ke mně. "Budu k vám upřímná.Nebudu vás poučovat ani od vás chtít vysvětlení.Když už nejste moje studentka,nemám právo se na nic vyptávat ani nic říkat."
Bylo to přesně,jak řekl Adrian. "Klidně mě poučujte," oznámila jsem jí. "Vás jsem si vždycky vážila a ráda si poslechnu,co mi chcete říct."
Ve tváři se jí mihl náznak úsměvu. "Dobře,tak poslouchejte.Pěkně jste to podělala."
"Teda!S tou upřímností jste si fakt nedělala srandu."
"Na důvodech nezáleží.Neměla jste odejít.Neměla jste předčasně ukončit studium.Vaše vzdělání a výcvik mají cenu - ať už si myslíte,co chcete - a vy jste příliš talentovaná,než abyste mohla jen tak zahodit svou budoucnost."
Málem jsem se rozesmála. "Chcete slyšet pravdu?Už ani nevím,jestli vůbec nějakou mám."
"A právě proto potřebujete odmaturovat."
"Ale ukončila jsem studium."
Odfrkla. "Tak se zase přihlásíte!"
"Co? Jak?"
"Stačí vyplnit papíry.Je to jako se vším ostatním na tomhle světě."
Vůbec jsem netušila,co budu dělat,až se sem vrátím.Teď mě zajímala jenom Lissa - abych s ní byla a zjistila,že bude v pořádku.Věděla jsem,že oficiálně nemůžu být její strážkyní,ale když budeme spolu,nikdo jí nezabrání,aby se scházela s kamarádkou.Mohla bych být třeba jejím najatým bodyguardem,takovým,jaký měl Abe.A do té doby se budu poflakovat po kampusu jako Adrian.
Ale znovu se zapsat?
"Já... měsíc jsem chyběla.Možná dýl."Časově jsem to měla trochu popletené.Teď je první květnový týden a odešla jsem koncem března,o svých narozeninách.Tak jak dlouho jsem byla pryč?Pět týdnů?Skoro šest?
"Předtím jste chyběla dva roky,a přesto jste všechno dohnala.Máte mou důvěru.A i kdybyste měla problémy,pořád je lepší odmaturovat se špatnými známkami než neodmaturovat vůbec."
Pokusila jsem se představit si svůj život zase v tomhle světě.Opravdu jsem byla pryč jen něco přes měsíc?Vyučování...
Každodenní intriky... Jak bych se do toho mohla jen tak vrátit?Jak bych se mohla vrátit ke starému životu poté,co jsem viděla,jak žije Dimitrijova rodina,poté,co jsem byla s Dimitrijem a ztratila ho - zase?
Řekl by,že mě miluje?
"Nevím,co říct," oznámila jsem Albertě. "Je toho na mě trochu moc."
"Nicméně byste se měla rozhodnout rychle.Čím dřív se vrátíte do školy,tím líp."
"Vážně mi to dovolí?" To mi připadalo trochu neuvěřitelné.
"Já vám to dovolím," upřesnila. "Někoho jako vy v žádném případě nenechám padnout.A teď,když je Lazar pryč...,zkrátka se tu dějí bláznivé věci.Nikdo nebude dělat potíže s papírováním..." Křivě se pousmála. "A když někdo bude dělat potíže...,bylo mi řečeno,že máte svého dobrodince,který je ochoten udělat pár laskavostí,aby vše proběhlo hladce."
"Tak dobrodinec," zopakovala jsem nevýrazně. "Dobrodinec,co nosí pestrobarevný šátky a chodí ověšený zlatem?"
Pokrčila rameny. "Neznám ho.Nevím ani,jak se jmenuje,jen to,že vyhrožuje,že nedá škole nemalou částku,pokud vás nepřijmeme zpět.Pokud tedy budete chtít."
Jasně.Dohody a vydírání.Byla jsem si jistá,kdo ten můj dobrodinec. "Potřebuju nějaký čas,abych si to promyslela.Rozhodnu se brzo,slibuju."
Zamyšleně se zamračila a pak ostře kývla. "Dobře."
Obě jsme se zvedly a Alberta mě doprovodila až k hlavnímu vstupu do budovy.Pohlédla jsem na ni. "A jestli odmaturuju...,myslíte,že bych mohla být Lissinou oficiální strážkyní?Vím,že už pro ni vybrali někoho jinýho,a já jsem,ehm,v nemilosti."
Zastavily jsme se u dveří a Alberta si dala ruku v bok. "To nevím.Určitě se o to ale můžeme pokusit.Situace je trochu komplikovanější."
"Jo,to vím," poznamenala jsem smutně,když jsem si vybavila Taťániny akce.
"Ale jak jsem řekla,uděláme, co budeme moci.Co jsem to říkala o maturitě se špatnými známkami?Vy je mít nebudete.No,možná v matematice a přírodních vědách - ale to neovlivním.
Mezi novici budete nejlepší.Osobně s vámi budu pracovat."
"Fajn," řekla jsem.Uvědomovala jsem si,jaké přiznání právě učinila. "Děkuju vám."
Vyšla jsem ze dveří,ale ona na mě ještě zavolala. "Rose?"
Chytila jsem dveře a ohlédla se. "Jo?"
Alberta se tvářila něžně... Takový výraz jsem u ní ještě nikdy neviděla. "Je mi to líto," řekla. "Je mi líto všechno,co se stalo.
A taky to,že s tím nikdo z nás nedokázal nic udělat."
Viděla jsem jí na očích,že ví o Dimitrijovi a o mně.Netušila jsem,jak se to mohla dozvědět.Možná se o tom doslechla po bitvě,možná to odhalila ještě dřív.Bez ohledu na to se vůbec netvářila káravě,v jejím výrazu se zračila upřímná bolest a soucit.Krátce jsem přikývla,jako že vím,a vyšla ven.
Druhý den jsem narazila na Christiana,ale bavili jsme se jen chvilku.Zrovna běžel na trénink a měl zpoždění.Ale objal mě a vypadal,že je rád,že jsem se vrátila.Dostali jsme se daleko,když se vezme v úvahu,jak jsme se zpočátku nesnášeli.
"Právě včas," prohlásil. "Lissa s Adrianem se o tebe hrozně strachovali,a nebyli sami.A taky je potřeba,aby někdo usměrnil Adriana.Já to nemůžu dělat pořád."
"Díky.Neříka se mi to sice snadno,ale taky jsi mi chyběl.
Tvýmu sarkasmu se nevyrovná žádný v celém Rusku." Veselost mě náhle přešla. "Ale když už ses zmínil o Lisse..."
"Ne,ne!" Zvedl ruku na protest a výraz mu ztvrdl. "Věděl jsem,že s tím začneš."
"Christiane!Ona tě miluje.Víš,že nemohla za to,co se stalo..."
"To vím," skočil mi do řeči. "Jenže to neznamená,že to proto přebolí.Rose,vím,že máš v povaze přiběhnout a říct něco,co se všichni bojí vyslovit,ale prosím tě...,tentokrát ne.Potřebuju čas,abych si to promyslel."
Musela jsem polknout spoustu poznámek,které mě napadly.Lissa se mi včera o Christianovi zmínila.Jejich rozchodu litovala ze všeho nejvíc a pravděpodobně kvůli tomu začala Avery nenávidět.Chtěla za ním zajít a usmířit se,ale on si od ní udržoval odstup.A měl pravdu.Neměla bych to uspěchat - zatím.Ale chci,aby se to mezi nimi zase spravilo.A tak jsem se rozhodla respektovat jeho přání a jen jsem přikývla. "Dobře.Prozatím."
Při těch slovech se pousmál. "Dík.Hele,už musím běžet.Kdybys někdy chtěla těm děckům ukázat,jak někomu nakopat zadek staromódním způsobem,stav se někdy.S Jill to sekne,až tě zase uvidí."
Řekla jsem mu,že někdy jo,a rozloučila se sním.Taky jsem spěchala.Ale rozhodně jsem s ním ještě neskončila.Měla jsem domluvenou večeři s Adrianem a Lissou v domě pro hosty.Zakecala jsem se s Christianem,takže jsem měla zpoždění.Proběhla jsem vstupní halou do budovy a skoro si ani nevšimla okolí.
"Pořád v běhu," ozvalo se za mnou. "Divím se,že tě někdo vůbec dokáže zastavit."
Zastavila jsem se,otočila a vykulila oči. "Mami..."
Stála tam se založenýma rukama a opírala se o zeď.Kaštanové vlasy měla kudrnaté a rozcuchané jako vždy.Tvář měla ošlehanou od větru stejně jako Alberta.Cítila jsem z ní úlevu a lásku.Nezlobila se na mě,ani mě neodsuzovala.Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná,že ji vidím.Okamžitě jsem jí padla kolem krku,a ačkoli byla menší než já,opřela jsem si jí hlavu o rameno.
"Rose,Rose," broukla mi do vlasů. "Tohle už víckrát nedělej.
Prosím."
Odtáhla jsem se a podívala se na ni.Ohromilo mě,že jí z očí tečou slzy.Matku jsem viděla s pláčem na krajíčku po útoku na školu,ale nikdy jsem ji neviděla brečet.A rozhodně ne kvůli mně.Chtělo se mi z toho taky brečet,tak jsem se ji aspoň snažila osušit slzy Abeho šátkem.
"Ne,nebreč.Všechno je v pořádku," řekla jsem a uvědomila si tu neobvyklou situaci,že se naše role obrátily. "Promiň.Už to nikdy neudělám.Tolik jsi mi chyběla."
Byla to pravda.Měla jsem moc ráda Olenu Belikovovou.Byla hodná a úžasná a já nikdy nezapomenu,jak mě nakrmila.V jiném životě by bývala mohla být mojí tchyní.V tomhletom pro mě už navždy zůstane jakousi náhradní matkou.
Ale mojí pravou matkou nebyla.Tou byla Janine Hathawayová.A když jsem tu s ní tak stála,byla jsem šťastná - strašlivě šťastná -,že jsem její dcera.Není sice dokonalá,ale to nejsme nikdo.A je hodná a statečná a odhodlaná a soucitná a nejspíš mi občas rozumí víc,než si myslím.Kdybych byla já jen z poloviny taková jako ona,prožila bych svůj život dobře.
"Tolik jsem se trápila," řekla mi,když se trochu vzpamatovala.
"Kam ses vydala?Teda vím,že jsi byla v Rusku..., ale proč?"
"Myslela jsem..."Polkla jsem a znovu si vybavila Dimitrije s mým kůlem v hrudi. "Prostě jsem musela něco udělat.A myslela jsem,že to musím udělat sama." Tím posledním už jsem si teď tak jistá nebyla.Pravdou je,že jsem to nakonec dokázala sama,ale až teď zjišťuju,kolik lidí mě má rádo a záleží jim na mně.Kdoví,jak by se to vyvíjelo,kdybych někoho požádala o pomoc.Možná by to bylo jednodušší.
"Mám plno otázek," varovala mě předem.
Hlas měla už zase pevný a já se musela usmát.Teď už to byla zase ta Janine Hathawayová,kterou jsem znala.A měla jsem ji za to ráda.Pohledem mi zabloudila ke krku a strnula.Zpanikařila jsem a uvažovala,jestli mi Oksana nezapomněla zahojit nějaký kousanec.Při pomyšlení na to,že se matka dozví,k čemu jsem se na Sibiři snížila,se mi zastavilo srdce.Ona ale jen natáhla ruku a dotkla se kašmírového šátku.Tvář se ji rozlila údivem,ale i šokem. "To... to je Ibrahimův šátek...
Je to rodinná památka..."
"Ne,tenhle patřil jednomu gangsterovi jménem Abe..."
Zarazila jsem se,sotva jsem to jméno vyslovila.Abe.Ibrahim.Když jsem ta jména slyšela nahlas obě,uvědomila jsem si jejich podobnost.Abe... Abe je v angličtině zkrácenina jména Abraham.Abraham,Ibrahim.Jen nepatrný rozdíl v samohláskách.Abraham je ve Státech dost obvyklé jméno,ale o Ibrahimovi jsem slyšela jen jednou,když se královna Taťána posměšně zmínila o někom,s kým kdysi moje máma chodila...
"Mami," pravila jsem nevěřícně. "Ty Abeho znáš."
Pořád se strnule dotýkala toho šátku a její pohled byl plný citu - ale jiného citu,než chovala ke mně. "Ano,Rose.Znám ho."
"Prosím tě,neříkej mi..." No páni!Proč bych nemohla radši být napůl královské nemanželské dítě jako Robert Doru?Nebo třeba dcera pošťáka? "Prosím tě,neříkej mi,že je Abe můj otec..."
Nemusela mi to říkat.Měla to vepsáno ve tváři.Se zasněným výrazem zřejmě vzpomínala na jinou dobu a místo - bezpochyby na dobu a místo,kde jsem byla počata.Uf.
"Pane Bože," vydechla jsem. "Jsem Zmejova dcera.Zmeja junior.Zmijí mládě."
To ji zaujalo a zadívala se na mě. "O čem to pro všechno na světě mluvíš?"
"O ničem," odpověděla jsem.Bylo to příliš ohromující.Zoufale jsem se snažila vstřebat tuhle novou informaci a zasadit ji do svého pohledu na svět.Vybavila jsem si jeho vousatý obličej a snažila se v něm objevit nějakou podobnost se sebou.Všichni tvrdí,že v obličeji vypadám úplně jako máma,když byla mladší...,ale moje tmavší pleť,tmavé vlasy a oči...,ano,to je stejné jako u Abeho.Taky jsem věděla,že můj táta je Turek.To byl ten Abeho záhadný přízvuk.Nemluvil jako rodilý Rus,ale mým uším zněl jeho přízvuk cize.Ibrahim musí být turecká verze Abrahama.
"Jak?" dotázala jsem se. "Jak sis proboha mohla něco začít s někým takovým?"
Zatvářila se uraženě. "Ibrahim je báječný muž.Ty ho neznáš tak jako já."
"Zjevně ne." Zaváhala jsem. "Mami...,ty to určitě víš.Čím se Abe vlastně živí?"
"Je obchodník.Zná hodně lidí a ví,jakou laskavost pro koho kdy udělat.Proto má takový vliv."
"Ale jaký druh obchodů provozuje?Slyšela jsem,že jde o něco nezákonnýho.Netýká se to... Jen to ne!Hlavně mi neříkej,že prodává krvavý děvky nebo tak něco."
"Co?"Zatvářila se šokovaně. "Ne.Jistiže ne."
"V něčem nezákonným ale jede."
"Kdo to říká?Nikdy ho při ničem nezákonném nedopadli."
"Ty mluvíš,jako by sis dělala srandu." Nikdy bych nečekala,že bude bránit zločince,ale sama moc dobře vím,k jak šílenému jednání nás může přimět láska.
"Když ti to bude chtít říct,tak ti řekne.Tečka.Navíc ty máš taky dost tajemství.Vy dva toho máte hodně společného."
"To nemyslíš vážně.Je arogantní,sarkastický,rád ponižuje lidi a... Aha." No,možná se trefila.
Na rtech jí hrál polovičatý úsměv. "Nikdy bych nečekala,že se takhle potkáte.A už vůbec bych nečekala,že se budete stýkat i dál.Tenkrát jsme oba mysleli,že bude nejlepší,když nebude součástí tvého života."Vtom mě napadlo ještě něco. "Tos byla ty,že jo?Tys ho najala,aby mě našel."
"Co?Když jsi zmizela,kontaktovala jsem ho...,ale v žádném případě jsem ho nenajala."
"Tak kdo teda?" Uvažovala jsem "Tvrdil,že pro někoho pracuje."
Její zasněný láskyplný úsměv zmizel. "Rose,Ibrahim Mazur nepracuje pro nikoho.On není z tech,které si můžeš najmout."
"Ale říkal...,počkej.Počkej.Proč mě sledoval?Ty myslíš,že lhal?"
"No," přiznala, "Nebylo by to poprvé.Pokud tě sledoval,pak to nedělal proto,že mu o to někdo řekl nebo mu za to zaplatil.Dělal to proto,že chtěl.Chtěl tě najít a ujistit se,že jsi v pořádku.
Zajistil,aby na tebe dohlížely i všechny jeho kontakty."
Přehrála jsem si ty chvíle,kdy jsem se s Abem setkala.Byl tajemný,trousil posměšky a rozčiloval mě.Ale když mě napadli Strigojové,v noci pro mě přijel a potom dělal,co mohl,aby mě v bezpečí dostal zpátky do školy.Taky mi dal rodinnou památku,protože se bál,aby mi cestou domů nebyla zima.Je to úžasný muž,řekla moje matka.
Předpokládám,že na světě existují i mnohém horší otcové.
"rose,tady jsi.Proč ti to trvalo tak dlouho?" Máma i já jsme se otočily a uviděly Lissu,která právě vešla do haly.Jakmile mě spatřila,celá se rozzářila. "Pojďte obě dvě.Večeře vystydne.A nebudete věřit,co Adrian obstaral."
S mámou jsme se na sebe rychle pohlédly,ani jedna z nás nemusela nic říkat.Čekají nás ještě dlouhé rozhovory,ale ty můžou počkat.
Netušila jsem,jak to Adrian zařídil,ale když jsme vešly do společenské místnosti,bylo prostřeno a podávala se čínská jídla.Ty na Akademii skoro nikdy nevařili,a když náhodou ano,prostě to nikdy nechutnalo tak,jak by mělo.Tohle ale bylo vynikající.Plno misek se sladkokyselými omáčkami s kuřecím masem a vejci.V rohu v koši na odpadky jsem si všimla krabic z restaurace,na nichž byla vytištěna adresa v Missoule.
"Jak jsi to sem sakra dostal?" chtěla jsem vědět.A nejen to,jídlo bylo stále ještě teplé.
"Na tyhle věci se nevyptávej,Rose," prohlásil Adrian a naložil si na talíř rýži s kousky vepřového.Vypadal,že je sám se sebou spokojen. "Jen se s tím smiř.Až s Albertou vyřídíte papírování,budeme takhle jíst každý den."
Zarazila jsem se uprostřed sousta. "Jak o tom víš?"
Nepatrně sebou trhl. "Když nemáš na práci nic jinýho,než se flákat po kampusu,dáš si dvě a dvě dohromady."
Lissa se dívala z jednoho na druhého.Celý den byla na vyučování,takže jsme neměly moc času si popovídat. "O co jde?"
"Alberta chce,abych se znovu zapsala a odmaturovala," vysvětlila jsem.
Lissa málem upustila svůj talíř. "No tak to udělej!"
Máma se tvářila neméně překvapeně. "Ona ti to dovolí?"
"Řekla mi to."
"Tak to udělej," vykřikla moje matka.
"Víš," zahučel Adrian. "Docela se mi líbí představa,že bychom si spolu někam vyjeli autem."
"Stejně bys mě určitě nenechal řídit," opáčila jsem.
"Nechte toho, vložila se do toho matka.Už se zase chovala jako dřív.Smutek z odchodu dcery i touha po ztraceném milenci už ji nepřemáhaly. "Tohle musíš brát vážně.V sázce je tvoje budoucnost.Dokončit tady studium a stát se strážkyní je..."
"Ano," přerušila jsem ji.
"Ano?" podivila se zmateně.
Usmála jsem se. "Ano,souhlasím."
"Ty se mnou...souhlasíš?" Nemyslím,že by si máma vzpomínala,že by se někdy dřív něco takového stalo.Ani já jsem si nic podobného nevybavovala.
"Jo.Vrhnu se do zkoušek,odmaturuju a bude ze mě tak respektovaná členka společnosti,jak jenom můžu být.Ne že by to znělo jako veliká zábava," neodpustila jsem si dodat.Mluvila jsem sice odlehčeným tónem,ale uvědomovala jsem si,že tohle opravdu potřebuju.Potřebuju nový cíl,jinak se nikdy nevyrovnám se ztrátou Dimitrije.Nikdy nepřestanu vidět jeho tvář a slyšet jeho hlas.
Vedle mě Lissa zalapala po dechu a spráskla ruce.Zaplavila mě její radost.Adrian neprojevoval své emoce tak otevřeně,ale taky na něm bylo znát,že je rád,že tu zůstanu.Máma se ale pořád tvářila ohromeně.Nejspíš byla zvyklá na to,že jsem nerozumná - což obvykle jsem.
"Opravdu zůstaneš?" zeptala se.
"Bože," zasmála jsem se. "Kolikrát to musím ještě říkat?Ano,vrátím se zpátky do školy."
"A zůstaneš?" ujistila se. "Celé dva a půl měsíce?"
"Není to snad daný?"
Tvářila se přísně a dost maminkovsky. "Chci si jenom být jistá,že zase neutečeš.Zůstaneš a doděláš školu,ať se bude dít cokoli?Zůstaneš dokud neodmaturuješ?Slibuješ?"
Podívala jsem se jí do očí a její naléhavý pohled mě překvapil. 
"Ano,ano,slibuju."
"Výborně," zhodnotila situaci. "Nakonec budeš ráda,že ses tak rozhodla." Mluvila sice formálně,ale v očích jsem jí viděla lásku a radost.Dojedli jsme večeři a dali se do úklidu.Když jsem seškrabávala zbytky do koše,vedle mě se ocitl Adrian.
"Teď vypadáš jako hospodyňka," prohlásil. "Fakt je to docela sexy.Mívám totiž rúzný představy,jako pobíháš po domě v zástěře a luxuješ."
"Adriane,vážně jsi mi chyběl," sdělila jsem mu a obrátila oči k nebi. "Ty mi nepomůžeš?"
"Ne.Pomohl jsem,když jsem snědl všechno,co jsem měl na talíři.Žádný zbytky." Odmlčel se. "A vítej zpátky."
Rozesmála jsem se. "víš,že bylo dobře,žes držel pusu,když jsem mámě slibovala,že tady zůstanu?Mohla bych si to totiž rozmyslet."
"No,nevím,jestli by ses jí mohla postavit.Tvoje máma vypadá,že si vždycky prosadí svou." Kradmo pohlédl na druhou stranu místnosti,kde se bavila s Lissou.Ztišil hlas. "To se musí ve vaší rodině dědit.Vlastně bych potřeboval,aby mi s něčím pomohla."
"Chceš se zmocnit zásilky pašovaných cigaret?"
"Chci pozvat její dceru na rande."
Málem jsem upustila talíř,který jsem měla v ruce. "Pozvals mě na rande už miliónkrát."
"Ne doopravdy.Jen jsem ti dělal nevhodný návrhy a chtěl jsem tě vidět nahou.Ale na opravdický rande jsem tě ještě nepozval.A pokud mi paměť dobře slouží,říkalas,že mi dáš šanci,až tě nechám vybílit mi účet.""Nevybílila jsem ti ho?" ušklíbla jsem se.
Ale když jsem tu tak stála a dívala se na něj,vzpomněla jsem si,jak jsem mu řekla,že pokud přežiju svou misi s Dimitrijem,dám mu šanci.Tehdy bych řekla cokoli,jen abych získala peníze,které jsem potřebovala na cestu,ale teď jsem na Adriana pohlížela úplně jinak.Ani v nejdivočejších snech bych si ho nevzala,dokonce bych o něm neuvažovala ani jako o potenciálním příteli.Vždyť vůbec nevím,jestli ještě někdy budu stát o nějaký vztah.Ale ve všech těch zmatcích mi byl vždycky dobrým kamarádem.Byl hodný a vždycky mě podržel a nemůžu popřít,že i s tím monoklem je neobyčejně pěkný.A přestože by mi to mělo být jedno,Lissa z něj dostala,že jeho přitažlivost k Avery byla vyvolaná nátlakem.Sice se mu líbila,ale chodit s ní nechtěl.Avery však byla natolik silná,že ho ovlivnila víc,než si myslel.Nebo to aspoň tvrdil.Kdybych byla kluk a tohle se mi stalo,nejspíš bych taky vykládala,že to zavinila magie.Teď se na mě ale díval tak,že jsem už nevěřila,že za ten poslední měsíc a kousek moje místo v jeho srdcí zaujala jiná.
"Udělej mi nabídku," řekla jsem nakonec. "Sepiš bod po bodu,proč jsi pro mě zrovna ty dobrým nápadníkem."
Rozesmál se,ale když viděl můj výraz,zvážněl. "To jako fakt?
To zní jako domácí úkol.Dobře vím,proč jsem nešel na vejšku."
Luskla jsem prsty. "Do toho,Ivaškove.Chci tě vidět,jak něco děláš."
Čekala jsem fórek nebo že to odsune na později,ale on jenom řekl: "Dobře."
"Dobře?" Teď jsi si připadala jako před chvílí máma,když jsem s ní souhlasila.
"Jo.Okamžitě odcházím na svůj pokoj a začnu si dělat osnovu."
Nevěřícně jsem vyvalila oči,když si vzal svůj kabát.Nikdy jsem neviděla Adriana jednat tak rychle,pokud šlo o nějakou námahu.Ale ne!Co jsem to spískala?
Náhle se zarazil a srozpačitým úsměvem sáhl do kapsy.
"Vlastně jsem ti už napsal esej.Málem bych na to zapomněl."
Vytáhl přeložený papír a zamával jím ve vzduchu. "Musíš si opatřit svůj vlastní telefon.Už ti odmítám dělat sekretáře."
"Co je to?"
"Volal mi nějaký cizinec a říkal,že má v mobilu moje číslo."
Adrian opět probodl pohledem Lissu s mojí mámou.Pořád byly zabrané do hovoru. "Tvrdil,že má pro tebe vzkaz,ale říkal,abych o tom nikomu jinýmu nevykládal.Chtěl,abych si to zapsal a pak mu to přečetl.Ty jsi jediná osoba,pro kterou něco takovýho dělám.Nejspíš bych to měl zmínit i v tom svým návrhu na randění."
"A dáš mi ten vzkaz?"
S mrknutím mi papír podal,vysekl mi poklonu a pak se rozloučil s Lissou a mojí mámou.Uvažovala jsem,jestli ten návrh na randění vážně sepíše.Teď jsem ale svou pozornost zaměřila na vzkaz.Neměla jsem pochyb o tom,kdo mu volal.V Novosibirsku jsem volala Adrianovi z Abeho telefonu a později jsem mu řekla, že Adrian tuhle mou cestu financoval.Můj otec - uf,to je pořád tak neskutečné - tedy zjevně považoval Adriana za dostatečně důvěryhodnou osobu.Jen jsem uvažovala,proč nezavolal mámě.Rozložila jsem papír a pár vteřin mi trvala,než jsem rozluštila Adrianův škrabopis.Jestli mi skutečně napíše ten návrh,doufám,že to udělá na počítači a vytiskne.Na papíře stálo:
Poslal jsem vzkaz Robertovu bratrovi.Ten mi řekl,že mu nemůžu nabídnout nic,za co by na oplátku prozradil,kde se Robert nachází - a věř mi,že toho můžu nabídnout hodně.Taky řekl,že pokud bude muset dožít svůj život tam,kde je teď , ta informace zemře spolu s ním.Myslel jsem,že tě to bude zajímat.
To tedy nebyl zrovna esej,jak řekl Adrian.Taky to znělo trochu nejasně,ale to zřejmě proto,že Abe nechtěl,aby z toho Adrian něco vydedukoval.Mně to jasné bylo.Robertův bratr je Viktor Daškov.Abe mu nějakým způsobem poslal vzkaz do nějakého strašného vzdáleného vězení,kde sedí.(Nijak mě nepřekvapovalo,že to Abe dokázal zařídit.)Abe bezpochyby nabídl Viktorovi njaký obchod,aby Roberta vypátral,ale Viktor odmítl.To mě taky nepřekvapilo.Viktor nepatřil zrovna k těm,co rádi pomáhají,což jsem mu teď jen stěží mohla vyčítat.Ten chlap je doživotí zavřený "tam" - v kriminále.Co by taky kdo mohl nabídnout odsouzenci,aby mu to nějak zlepšilo život?
S povzdechem jsem vzkaz zase schovala.Dojalo mě,že to pro mě Abe udělal,i když to k ničemu nevedlo.A opět mě napadla nějaká myšlenka.I kdyby Viktor prozradil,kde najdu Roberta,k čemu by to bylo?Čím víc času mě dělila od událostí,které se staly v Rusku,tím směšnější mi připadalo vůbec uvažovat o tom,že by někdo mohl proměnit Strigoje zpátky do jeho původní podoby.Jedině opravdová smrt je může osvobodit,jedině smrt...
Mámin hlas mě naštěstí vytrhl ze vzpomínek na scénu na mostě.Řekla mi,že už musí jít,ale slíbila,že potom si promluvíme.Jakmile odešla,ujistily jsme se s Lissou,že jsme v místnosti nenechaly nepořádek,a zamířily jsme do mého pokoje.Taky jsme si toho měly hodně co povídat.Šly jsme do schodů a já přemýšlela,jestli mě přestěhují z domu pro hosty zase na kolej.Nejspíš až Alberta skončí s papírováním.Pořád mi připadalo nepředstavitelné,že se zase vrátím ke svému starému životu a posunu se dál od toho všeho,co se stalo.
"Adrian ti dal milostný dopis?" zeptala se mě Lissa.Mluvila sice škádlivě,ale poutem jsem vnímala,že se pořád bojí,že truchlím pro Dimitrije.
"Ještě ne," odpověděla jsem. "Vysvětlím ti to pak."
U dveří do mého pokoje postávala jedna paní,která se stará o dům pro hosty,a právě se chystala zaklepat.Když mě zaregistrovala,podala mi velkou tlustou obálku. "Zrovna jsem vám to nesla.Přišlo to dnešní poštou."
"Díky," řekla jsem.
Vzala jsem si obálku a podívala se na ní.Pečlivě tam bylo napsáno moje jméno a adresa Akademie svatého Vladimíra.Připadalo mi to zvláštní,protože jsem se sem vrátila dost náhle.Žádná zpáteční adresa tam nebyla,ale obálku zdobily ruské známky a mezinárodní razítka.
"Víš,od koho toje?" zeptala se Lissa,sotva ta paní odešla.
"Nevím.V Rusku jsem poznala fůru lidí." Může to být od Oleny a Marka nebo od Sydney.Ale něco mu napjalo všechny smysly a já nedokázala vysvětlit proč.
Roztrhla jsem obálku a sáhla dovnitř.Dotkla jsem se něčeho studeného a kovového.Věděla jsem,co toje,ještě než jsem to vytáhla.Byl to stříbrný kůl.
"Pane Bože!"
Otočila jsem kůl v ruce a prstem přejela po vyrytém geometrickém vzoru u rukojeti.Nebylo pochyb.Tenhle kůl byl nezaměnitelný.Vzala jsem ho z úkrytu v Galinině domě.Tímhle kůlem jsem...
"Proč by ti někdo posílal kůl?" podivila se Lissa.
Neodpověděla jsem a jenom jsem vyndala z obálky další věc.
Byl to malý papírek na vzkazy popsaný rukopisem,který jsem znala až příliš dobře.
Zapomnělas na další pravidlo: Nikdy se neotáčej zády,dokud se nepřesvědčíš že je tvůj nepřítel mrtvý.Zdá se,že si budeme muset tuhle lekci projít ještě jednou,až se příště uvidíme.
A bude to brzy.
 S láskou D.
"Ne," vypravila jsem ze sebe a málem jsem papírek upustila.
"To není dobrý."
Svět se se mnou zatočil.Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.Snad posté jsem si v duchu přehrála události té noci,kdy jsem od Dimitrije utekla.Vždycky se mi vybavoval výraz jeho tváře,když jsem ho probodla,nebo pohled na jeho tělo padající do vody.Tentokrát jsem ale vzpomínala na detaily toho zápasu.Vybavila jsem si,jak na poslední chvíli uhnul,když jsem se ho snažila zasáhnout do srdce.V tu chvíli se mi zdálo,že jsem kůl nezarazila příliš silně - ale pak jsem změnila názor,když jsem viděla,jak se Dimitrijovi uvolnil výraz a padá.
Ale opravdu jsem kůl Nezarazila dost silně.Můj první dojem byl správný,jenže se všechno seběhlo tak rychle.Spadl... a pak co? Mel kůl vražený v hrudi natolik volně,že mu sám vypadl?
Nebo si ho vyrval?Vyrazil si ho při nárazu o hladinu?
"Všechno to trénování s figurínami bylo na nic," zamumlala jsem,když jsem si vzpomněla,jak mě Dimitrij nutil pořád dokola probodávat hrudníky panákům tak,aby kůl prošel přes žebra do srdce.
"Rose," vykřikla Lissa.Měla jsem dojem,že to nebylo poprvé,co se snažila upoutat mou pozornost. "Co se děje?"
To nejdůležitější probodnutí kůlem v mém životě... a já to zkazila.Co se bude dít dál? Zdá se,že si budeme muset tuhle lekci projít ještě jednou,až se příště uvidíme.A bude to brzy.
Nevěděla jsem,jak se mám cítit.Mám být zoufalá,že jsem neosvobodila Dimitrijovu duši a nesplnila slib,který jsem mu tajně dala?Má se mu ulevit,že jsem nezabila může,jehož miluju?A zase znovu tatáž otázka: Řekl by,že mě miluje,kdybychom měli ještě chvilku?Odpovědi jsem neznala.Emoce se mi rozběhly na všechny strany,ale urychleně jsem se je snažila dostat pod kontrolu a zanalyzovat situaci.Především: dva a půl měsíce.Slíbila jsem mámě dva a půl měsíce.Během té doby žádná akce.
A mezitím bude Dimitrij pořád chodit po světě jako Strigoj.To nebudu mít klid.Neskončilo to.Když jsem se znovu podívala na ten papírek,uvědomila jsem si,že nebudu mít klid,ani když se ho budu snažit ignorovat.Vzkaz jsem pochopila.Tentokrát jde Dimitrij po mně.A něco mi napovídala,že znovu šanci proměnit se ve Strigojku už jsem propásla.Přijde mě zabít.Co říkal,když jsem utekla z Galinina sídla?Že pro nás dva je jeden svět malý?
Ale možná není...
Když jse hned neodpověděla,Lissa si začala dělat starosti.
"Tvůj výraz mě trochu děsí.Na co myslíš?"
"Věříš pohádkám?" zeptala jsem se a podívala se jí do očí.Už při těch slovech jsem si představila Markův nesouhlasný výraz.
"Co...? Jakým pohádkám?"
"Takovým,nad kterými bys neměla marnit život."
"Nechápu," řekla. "Absolutně nevím,o čem to mluvíš.Řekni mi,co se děje.Co můžu udělat?"
Dva a půl měsíce.Musím tu zůstat dva a půl měsíce - to mi připadá jako věčnost.Ale slíbila jsem to mámě a už nechci svůj slib porušit - částečně taky proto,že v sázce je toho teď opravdu hodně.Sliby.Topím se ve slibech.Dokonce i Lisse jsem něco slíbila.
"Předtím jsi to myslela vážně?Chceš se se mnou vydat na další šílenou misi? Děj se co děj?"
"Ano." V tom slově nebyla žádná nejistota ani zaváhání.Pohledem taky neuhnula.Samozřejmě jsem uvažovala,zda to bude vnímat stejně,až zjistí,ci se chystáme udělat.
Co by taky kdo mohl nabídnout odsouzenci,aby mu to nějak zlepšilo život?
Už dřív jsem přemýšlela o tom,co by mohlo přimět Viktora Daškova k řeči.Viktor pověděl Abemu,že mu nikdo nemůže nabídnout nic,co by ho přimělo promluvit o údajné schopnosti jeho bratra přeměnit Strigoje zpátky.Viktor byl odsouzen na doživotí,takže podplatit se nedá.Ale došlo mi,že o jednu věc by stát mohl.O svobodu.A toho lze dosáhnout jen jediným způsobem.Musíme Viktora Daškova dostat z vězení.Ale rozhodla jsem se,že o tom se Lisse zatím nezmíním.Hlavní teď je,že mám jakousi mlhavou šanci zachránit Dimitrije.Mark sice říkal,že jsou to jen pohádky,ale musím se té šance chopit.Otázka ale zní: Kolik mi zbývá času,než mě Dimitrij přijde zabít?Kolik mám času na to,abych zjistila,jestli nemožné nebude nakonec možným?Tohle je podstatné.Protože pokud se Dimitrij objeví dřív,než v téhle pohádce najdu draka - Viktora -,dopadne to asi dost ošklivě.Možná,že celá ta záležitost s Robertem je jenom veliká lež,ale jestli ne...,hodiny odtikávají.Jestli po mně Dimitrij půjde dřív,než se dopracuju k Viktorovi a Robertovi,budu s ním muset bojovat znovu. O tom není pochyb.Nemohla bych čekat na nějakou magickou léčbu.Musela bych Dimitrije zabít tentokrát už doopravdy.Tím bych se ale připravila o možnost přivést svého prince zpátky.Sakra.
Dobré na tom je,že pod tlakem pracuju skvěle.